20 March, 2017 21:01

MUDR. CFIARLES WETLI, vrchní soudní lékař, okres Suffolk, New York

ROVNÍKOVÁ GUINEA—KOGO

7

PROLOG

VZHLEDEM k doktorátu molekulární biologie z Massachusettského technologického institutu, který zís3. BŘEZNA 1997, 15:30 kal v úzké spolupráci s Massachusettskou všeobecnou nemocnicí, přiKOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA padala Kevinu Marshallovi jeho háklivost stran lékařských procedur poněkud trapná. Ačkoliv to nikdy nikomu nepřiznal, už pouhý odběr krve nebo očkování pro něj byly utrpením. Zvlášť se děsil jehel. Při pohledu na ně se mu pokaždé podlomila kolena a na širokém čele mu vyskočily krupičky potu. Na vysoké škole jednou omdlel poté, co dostal injekci séra proti spalničkám.

Ve věku čtyřiatřiceti let, po mnoha letech postgraduálního biochemického výzkumu, částečně zaměřeného na živá zvířata, by se dalo čekat, že ze své fobie vyroste, ale nepovedlo se to. A to byl důvod, proč se momentálně nenacházel v operačním sále

1A ani 1B. Místo toho se rozhodl zůstat ve spojovací místnosti, kde se chirurgové myli před operací. Tady odtud, opřen o umyvadlo, měl obdélníkovými okny nerušený výhled do obou operačních sálů – dokud nepocítil potřebu odvrátit oči.

Oba pacienti byli na sálech už asi čtvrt hodiny a připravovali se na nadcházející procedury. Dva chirurgické týmy tiše rozprávěly a postávaly stranou. Všichni už byli v antiseptickém oblečení a rukavicích, připraveni začít.

Na operačních sálech se vedlo jen málo hovorů, leda mezi anesteziologem a dvěma anesteziologickými sestrami, zatímco se pacientům zaváděla celková anestézie. Jediný anesteziolog putoval sem a tam mezi oběma sály, aby dohlížel na celý proces a byl k dispozici při sebemenší známce komplikací.

Ale žádné komplikace nenastaly. Aspoň zatím ne. Kevin však přesto pociťoval úzkost. Ke svému překvapení nezažíval tentýž pocit triumfu, jaký poznal během tří předchozích srovnatelných procedur, kdy ho nadchla moc vědy i vlastní tvůrčí schopnosti.

Místo rozjařenosti teď, cítil vtíravou nejistotu. Neklid na něj padl skoro před týdnem, ale teprve nyní, při pohledu na tyto pacienty a v úvahách nad jejich rozdílnými prognózami, pociťoval Kevin znepokojení s rozčilující vtíravostí. Působilo to stejně, jako když myslel na jehly: na čele se mu objevil pot a nohy se mu roztřásly. Musel se chytit okraje umyvadla, aby neztratil rovnováhu.

Dveře na operační sál 1A se otevřely tak prudce, až sebou Kevin trhl. Měl před sebou postavu, jejíž bleděmodré oči byly zarámovány čapkou a maskou. Poznání se dostavilo rychle – byla to Candace Brickmannová, jedna z chirurgických sester.

“Kapačky už jsou zavedené a pacienti spí,” řekla Candace.

“Víte jistě, že nechcete jít dovnitř? Viděl byste tam daleko líp.”

“Děkuju, ale mně je tady fajn,” odtušil Kevin.

“Jak je libo,” usmála se Candace.

8

Lítačky se za ní zavřely a sestra se vrátila k jedné z operací. Kevin se díval, jak spěchá přes sál a říká něco chirurgům. Ti se potom obrátili směrem ke Kevinovi a ukázali mu vztyčené palce. Kevin jejich gesto rozpačitě opětoval.

Chirurgové se vrátili zpět ke svému hovoru, ale účinek té němé komunikace zvýšil Kevinův pocit spoluviny. Pustil se umyvadla a o krok ucouvl. Do jeho nejistoty se nyní vetřela obava. Co to udělal?

Kevin se otočil na patě, vyběhl z umyvárny a pak pryč z operačního oddělení. Ucítil závan vzduchu, když opouštěl mírně přetlakovaný aseptický prostor operačních sálů a vstoupil do své nablýskané, futuristické laboratoře. Ztěžka dýchal, jako by mu vyčerpáním docházely síly.

Kterýkoli jiný den ho pouhý vstup do jeho království naplnil nedočkavostí už při pouhém pomyšlení na objevy, čekající na dotek jeho zázračné ruky. Řada místností se doslova ježila supertechnickým vybavením, jaké bývalo kdysi ohniskem jeho fantazii. Teď mu byly všechny ty rafinované přístroje kdykoli k službám, ve dne v noci. Nepřítomně zlehka přejel prsty po krytech z nerez oceli, ležérně se dotkl analogových ciferníků a digitálních displejí a zamířil do své pracovny. Dotkl se sekvenceru DNA v ceně 150 000 dolarů, sáhl si na globulární nukleárně magnetický rezonátor za půl milionu, ze kterého prýštily spletence drátů jako z obrovité mořské sasanky.

Podíval se na počítačové rezonátory, jejichž červená světélka mrkala jako vzdálené signály zvěstující úspěšné zdvojování řetězců DNA. Bylo to prostředí, jež původně naplňovalo Kevina nadějí a přísliby. Teď tu však všechny Eppendorfovy mikroodstředivé zkumavky a všechny lahvičky s tkáňovými kulturami stály jako němé připomínky narůstajícího odporu, který prožíval.

Kevin přistoupil ke svému psacímu stolu a zadíval se na svou genovou mapu krátkého ramene chromozomu 6. Oblast jeho hlavního zájmu byla ohraničena červeně. Byl to komplex majoritní histokompatibility, MHC. Problém byl v tom, že MHC představoval jen malou část krátkého ramene chromozomu 6.

Zůstávaly tu velké prázdné oblasti, které představovaly miliony a miliony základních párů, a tudíž stovky dalších genů. Kevin nevěděl, k čemu jsou.

Nedávná žádost o informaci ohledně těchto genů, kterou vyslal po Internetu, přinesla jen několik mlhavých odpovědí.

Několik vědců odpovědělo, že krátké rameno chromozomu 6

obsahuje geny, související s muskulárně-skeletárním vývojem.

Ale to bylo všechno. Žádné další podrobnosti.

Kevin se bezděky otřásl. Zvedl oči k velkému panoramatickému oknu nad svým psacím stolem. Jako obvykle bylo potřísněno vláhou z tropického deště, který stékal přes vyhlídku ve zvlněných plochách. Kapičky zvolna klesaly, až jich bylo dost, aby dosáhly kritického množství. Pak odskočily od povrchu jako jiskry od brusířského kamene.

Kevin upřel pohled do dálky. Kontrast mezi lesklým klimatizovaným interiérem a světem tam venku ho pokaždé šokoval. Nízké, olověně šedé mraky zaplňovaly oblohu, přestože už před třemi týdny mělo začít

9

období sucha. Krajině dominovala bujná vegetace, která byla tak temně zelená, až se zdála skoro černá. Podél okraje města se zvedala jako gigantická, hrozivá příbojová vlna.

Kevinova pracovna byla v nemocničním laboratorním komplexu, což byla jedna z mála nových staveb v nedávno ještě chátrajícím a opuštěném španělském koloniálním městě Kogo v málo známé africké zemi Rovníková Guinea. Budova měla tři podlaží. Kevinova kancelář byla v tom nejvyšším, s vyhlídkou na jihovýchod. Z okna viděl značnou část města, které se neuspořádaně rozkládalo směrem k Estuario del Muni a jejím přítokovým řekám.

Některé ze sousedních staveb byly už zrenovovány, některé právě v přestavbě, ale většina z nich zůstala nedotčena. Půl tuctu původně hezkých haciend bylo zahaleno liánami a divokou, přerostlou vegetací. Nad celou scenérii visel věčný opar vlhkostí nasyceného horkého vzduchu.

Bezprostředně před sebou měl Kevin výhled pod klenutou arkádu staré radnice. Ve stínu tam neustále postávala hrstka domorodých vojáků v maskáčích, se samopaly AK-47 ledabyle a nazdařbůh přehozenými přes ramena. Jako obvykle kouřili, hádali se a ve velkém konzumovali kamerunské pivo.

Konečně Kevin sklouzl pohledem za město. Podvědomě se tomu vyhýbal, ale nyní se soustředil na ústí řeky, jehož deštěm bičovaný povrch vypadal jako tepaný cín. Přímo na jih se dalo rozeznat zalesněné pobřeží Gabonu. Na východ pak sledoval pohledem řadu ostrovů, směřující k vnitřku kontinentu. Na obzoru se rýsoval největší z nich, Isla Francesca, jak jej pojmenovali v patnáctém století Portugalci. Na rozdíl od ostatních ostrovů měl Isla Francesca džunglí pokryté vápencové svahy, které probíhaly jeho středem jako páteř dinosaura.

Kevinovi se rozbušilo srdce. Navzdory dešti a mlze viděl to, čeho se obával. Stejně jako před týdnem tu byl ten nepřehlédnutelný pramínek kouře, líně se kroutící směrem k olověnému nebi.

Kevin se zhroutil do židle za psacím stolem a složil hlavu do dlaní. Ptal se sám sebe, co to udělal. Protože se na střední škole zajímal o klasiku, znal řecké mýty. Teď si v duchu kladl otázku, zda se nedopustil stejné chyby jako Prométheus. Kouř znamenal oheň a jemu se vnucovala myšlenka, není-li to onen příslovečný oheň, ukradený v nestřežené chvíli bohům.

Studený březnový vítr lomcoval oke1R:45 nicemi a Taylor Devonshire Cabot si hověl v bezpečí a teple své pracovny eos’roN, MAssAcHusF’r-rs obložené ořechovým dřevem v rozlehlém domě v Manchester-by-the•ea severně od Bostonu ve státě Massachusetts. Harriette Livingston Cabotová, Taylorova manželka, dohlížela v kuchyni na dokončení večeře, jež se měla podávat úderem půl osmé.

10

Na opěradle Taylorova křesla balancovala broušená sklenice dobré sladové whisky. V krbu praskal oheň a z magnetofonu tlumeně zněl Wagner. Kromě toho tu byly tři zabudované televizory naladěné na místní zpravodajskou stanici, CNN a ESPN.

Taylor vypadal jako zosobněná spokojenost. Strávil rušný, avšak plodný den v celosvětovém hlavním štábu GenSys, relativně nové biotechnologické firmy, kterou před osmi lety založil. Společnost postavila novou budovu u řeky Charles v Bostonu, aby se využilo blízkosti Harvardovy univerzity i Massachusettského technologického institutu za účelem náboru nadějných spolupracovníků.

Večerní dopravní špička nebyla tak silná jako obvykle a Taylor neměl čas dokončit naplánovanou četbu. Rodney, jeho řidič, znal zvyklosti svého zaměstnavatele, a proto se omlouval, že dovezl Taylora domů tak rychle.

“Určitě dokážete zařídit na zítřek značné zpoždění, abyste to vynahradil,” žertoval Taylor.

“Vynasnažím se,” odtušil Rodney.

Taylor tedy neposlouchal stereo ani se nedíval na televizi.

Místo toho pečlivě pročítal finanční zprávu, jež měla být zveřejněna na schůzi akcionářů GenSys naplánované na příští týden. To ale neznamenalo, že nevěděl, co se děje kolem něj.

Byl si tuze dobře vědom zvuku větru, praskotu ohně i melodie hudby a ještě k tomu vnímal různé titulky reportáží z televizí. Když tedy padlo jméno Carlo Franconi, Taylor prudce zvedl hlavu.

Taylor okamžitě uchopil dálkový ovladač a pustil zvuk na prostřední televizi. Byly to místní zprávy vysílané dceřinou společností CBS. Moderovali Jack Williams a Liz Walkerová.

Jack Williams pronesl jméno Carlo Franconi a pokračoval sdělením, že stanice získala videonahrávku zavraždění této známé mafiánské figury, která měla určité spojení s bostonskými zločineckými rodinami.

“Tento záznam je dosti drastický,” varoval Jack.

“Doporučujeme rodičům, aby poslali své děti od obrazovky.

Možná si vzpomenete, že jsme před několika dny vysílali zprávu, že obžalovaný Franconi po svém propuštění zmizel a mnozí se obávali, že nechal propadnout kauci. Právě včera se však objevil se zprávou, že uzavřel dohodu s úřadem newyorského státního zástupce. Rozhodl se vypovídat za cenu vlastní beztrestnosti a vstoupil do programu na ochranu svědků. Když však dnes večer vycházel ze své oblíbené restaurace, byl usvědčený gangster zastřelen.”

Taylor seděl jako uhranutý, když sledoval amatérský videozáznam tlustého muže, vycházejícího z restaurace v doprovodu několika lidí, kteří vypadali jako policisté. Muž ledabyle pokynul davu shromážděnému kolem a zamířil k čekající limuzíně. Nadutě ignoroval otázky žurnalistů, kteří se snažili prodrat k němu co nejblíž. Právě když se skláněl, aby nastoupil do vozu, trhl Franconi celým tělem a zapotácel se dozadu, svíraje si rukou zátylek. Když padal na pravou stranu, jeho tělo sebou opět

11

zaškubalo, ještě než dopadlo na zem. Muži, kteří ho doprovázeli, vytáhli pistole a v panice se otáčeli všemi směry. Dotěrní novináři jako jeden muž padli k zemi.

“Páni!” komentoval to Jack. “To je ale scéna! Kapku mi to připomíná zavraždění Lee Harveyho Oswalda. Pokud jde o policejní ochranu.”

“Jaképak účinky to asi bude mít na podobné svědky do budoucna?” zeptala se Liz.

“Dobré ne, tím jsem si jistý,” řekl Jack.

Taylor okamžitě přelétl očima k CNN, kde právě v tu chvíli začínali vysílat tentýž videozáznam. Znovu sekvenci sledoval.

Trhl sebou. Na konci nahrávky CNN přepnula na živý vstup reportéra před budovou Úřadu vrchního soudního patologa města New Yorku.

“Otázkou nyní je, zda atentát spáchal jeden nebo dva útočníci,” říkal reportér na zvukovém pozadí hluku dopravy na First Avenue. “My máme dojem, že Franconi byl střelen dvakrát.

Policie pochopitelně nad celou epizodou zuří a odmítá poskytnout jakékoli další informace. Zatím víme, že je pitva naplánována na zítřejší ráno, a předpokládáme, že otázku vyřeší balistické zkoušky.”

Taylor vypnul zvuk televizoru, pak zvedl svou sklenku.

Přikročil k oknu a zahleděl se ven na hněvivé, temné moře.

Franconiho smrt by mohla znamenat nesnáze. Podíval se na hodinky. V Západní Africe bude skoro půlnoc.

Taylor popadl telefon a zavolal na ústřednu v GenSys, kde sdělil, že chce okamžitě mluvit s Kevinem Marshallem.

Zavěsil sluchátko a vrátil se pohledem k oknu. Nikdy nebyl úplně klidný, pokud šlo o tenhle projekt, ačkoliv finančně to působilo velice výhodně. Uvažoval, jestli by to neměl raději zarazit. Telefon ho vyrušil z myšlenek.

Taylor opět zvedl sluchátko a dozvěděl se, že pan Marshall už je na drátě. Po chvilce praskání zachrastil v telefonu Kevinův ospalý hlas.

“Je to opravdu Taylor Cabot?” zeptal se Kevin.

“Pamatujete se na Carla Franconiho?” Taylor Kevinovu otázku ignoroval.

“Samozřejmě,” řekl Kevin.

“Dnes odpoledne byl zavražděn,” pokračoval Taylor. “Ráno se má v New Yorku konat pitva. Já chci vědět, jestli by to mohl být problém.”

Okamžik bylo ticho. Taylor už málem myslel, že se přerušilo spojení, když Kevin promluvil.

“Ano, mohl by z toho být problém,” řekl.

“Někdo by mohl z pitvy všechno uhádnout’?”

“Je to možné,” řekl Kevin pomalu. “Nejspíš ne pravděpodobné, ale možné to je.”

“Možné se mi nelíbí,” řekl Taylor. Přerušil spojení s Kevinem a zavolal zpátky na ústřednu do GenSys. Tam řekl, že chce okamžitě mluvit s doktorem Raymondem Lyonsem. Zdůraznil, že je to naléhavé.

12

“Omluvte mě,” zašeptal číšník.

Přistoupil k doktoru Lyonsovi zleva a čekal na pauzu v rozhovoru, který NEw YORK crrY doktor vedl se svou mladou blond asistentkou a momentální milenkou Darlene Polsonovou. S elegantně šedivějícími vlasy a konzervativním zevnějškem vypadal milý doktor jako ztělesnění lékaře z televizních cajdáků. Bylo mu málo přes padesát a byl vysoký, opálený a záviděníhodně štíhlý, zjemněle, patricijsky pohledný.

“Je mi líto, že vás vyrušuji,” pokračoval číšník. “Máte tu ale naléhavý hovor. Mohu vám nahídnout náš přenosný telefon nebo dáte přednost telefonu v hale?”

Raymondovy modré oči přelétly z Darleniny rozkošné, ale prázdné tvářičky na starostlivého číšníka, jehož bezvadné chování odráželo všechny hvězdičky, jichž se službám restaurace Aureola dostalo v Zagatově ročence restaurací. Raymond nevypadal nijak šťastně.

“Snad bych jim mohl sdělit, že nejste k zastižení,” navrhl číšník.

“Ne, vezmu si ten přenosný telefon,” řekl Raymond. Neuměl si představit, kdo by ho mohl naléhavě volat. Raymond ztratil povolení k provozování lékařské praxe, když byl odsouzen za podvody, jichž se přes deset let dopouštěl na zdravotní pojišťovně.

“Haló?” ozval se Raymond s jistou mírou úzkosti.

“Tady je Taylor Cahot. Vyskytl se problém.”

Raymond viditelně ztuhl a čelo se mu nakrabatilo.

Taylor hbitě shrnul situaci s Carlem Franconim a svůj telefonát Kevinu Marshallovi.

“Tahle operace je vaše dítě,” končil Taylor podrážděně. “A dovolte mi, abych vás varoval: v celkovém schématu je to malá ryba.

Jestli vznikne problém, celý podnik smetu. Nechci špatnou publicitu, tak se o to postarejte.”

“Ale co já můžu dělat?” vyhrkl Raymond.

“Upřímně řečeno nevím,” odvětil Taylor. “Ale měl byste koukat něco vymyslet, a to rychle.”

“Pokud jde o mě, nic nemůže jít lépe,” přerušil ho Raymond.

“Zrovna dneska jsem navázal slihný kontakt s jednou lékařkou z Los Angeles, která léčí spoustu filmových hvězd a bohatých podnikatelů ze západního pohřeží. Má zájem o vybudování pobočky v Kalifornii.”

“Vy jste mě možná neslyšel,” řekl Taylor. “Žádná pobočka nikde nebude,jestli se nevyřeší tenhle problém s Franconim.

Takže byste se do toho měl pustit. Řekl bych, že na to máte asi dvanáct hodin.”

Ve sluchátku to zvučně cvaklo, tak hlasitě, až Raymond škubl hlavou.

Pohlédl na telefon, jako by za předčasné ukončení rozhovoru mohl přístroj. Číšník, který prve poodstoupil do patřičné vzdálenosti, postoupil zase kupředu a telefon převzal, načež zmizel.

“Potíže?” otázala se Darlene.

“Ach Bože!” pronesl Raymond. Nervózně si okusoval nehet na palci.

13

Víc než potíže. Tohle je potenciální katastrofa. Protože ve svých pokusech o opětovné získání lékařské licence zabředl do bažin soudního systému, neměl nic než svou současnou práci a teprve poslední dobou začínalo všechno klapat. Trvalo mu pět let, než se dostal tam, kde je. Nemůže si to všechno nechat protéct mezi prsty.

“Copak je?” zeptala se Darlene. Vzala Raymonda za ruku a odtáhla mu ji od úst.

Raymond jí hbitě vysvětlil prohlém s nadcházející pitvou Carla Franconiho a zopakoval hrozbu Taylora Cabota, že celý podnik smete.

“Ale vždyť teď to konečně vydělává velké peníze,” namítla Darlene.

“Nesmete to.”

Raymond se krátce a nevesele zasmál. “Pro někoho jako Taylor Cabot a GenSys to velké peníze nejsou,” řekl. “Určitě to smete. Sakra, bylo těžké ho vůbec přemluvit, aby do toho šel.”

“Pak jim musíš říct, aby nepitvali,” navrhla Darlene.

Raymond na svou společnici jen němě zíral. Věděl, že to myslí dobře, a mozek rozhodně nebyl nikdy tím, co ho na ní přitahovalo. Ovládl se tedy, aby nevybuchl. Jeho odpověd’ však byla sarkastická: “Myslíš, že můžu prostě zavolat úřad soudního patologa a říct jim, aby takový případ nepitvali? To mě podrž!”

“Ale znáš plno významných lidí,” naléhala Darlene. “Požádej je, aby zavolali oni.”

“Prosím, drahá…,” řekl Raymond opovržlivě, ale pak se odmlčel. Začal si myslet, že Darlenc nechtíc trefila hřebík na hlavičku. Začala se rodit myšlenka.

“Co třeba doktor Levitz’?” navrhla Darlene. “Byl to lékař pana Franconiho. Možná by mohl pomoct.”

“Zrovna jsem myslel na to samé,” pravil Raymond. Doktor Daniel Levitz byl lékař z Park Avenue, s velkou ordinací, vysokou režii a širokým okruhem pacientů. Bylo snadné ho získat mezi prvními lékaři, kteří se k tomu dobrodružství přidali. Ještě ke všemu přivedl mnoho klientů – někteří z nich podnikali ve stejném oboru jako Carlo Franconi.

Raymond vstal, vytáhl náprsní tašku a připlácl na stůl tři šustivé nové stodolarové bankovky. Věděl, že je to víc než dost za večeři i velkorysé spropitné. “Pojd’,” řekl. “Jdeme na návštěvu.”

“Ale já ještě nedojedla předkrm,” namítla Darlene.

Raymond neodpověděl. Místo toho prudce odtáhl Darleninu židli od stolu, aby ji přiměl vstát. Čím víc uvažoval o doktoru Levitzovi, tím spíš měl dojem, že ten člověk by mohl být jeho záchrana. Jakožto osobní lékař četných soupeřících newyorských zločineckých rodin znal Levitz lidi, kteří dokážou i nemožné.

14

JACK STAPLETON se předklonil

Kapitola 1 a napjal svaly na pedálech, když vyrazil sprintem

podél posledního bloku

4.BŘEZNA 1997, 7:25 směrem na východ po Třicáté ulici.

Asi padesát metrů od První avenue se NEw YoRK cl’rY napřímil a šlapal bez držení, než začal brzdit. Dopravní světlo, ke kterému dojížděl, mu nepřálo, a ani Jack nebyl takový šílenec, aby vplul do směsi aut, autobusů a náklaďáků, řítících se směrem z centra.

Počasí se značně oteplilo a dvanáct centimetrů prašanu, který napadl před dvěma dny, už bylo pryč, až na pár špinavých hromad mezi zaparkovanými auty. Jack byl rád, že jsou ulice čisté. protože několik dnů nemohl vyrazit na kole. Bicykl byl teprve tři týdny starý. Byla to náhrada za ten, který mu před rokem ukradli.

Původně měl Jack v plánu pořídit si nové kolo hned. Ale rozmyslel si to po strašlivě blízkém kontaktu se smrtí, který ho na nějakou dobu přiměl stavět se k riziku konzervativně. Epizoda neměla nic společného s jízdou na kole po městě, nicméně ho vyděsila dost na to, aby si přiznal, že jeho styl jízdy byl vědomě lehkomyslný. ; Čas ale Jackovy obavy oloupil. Poslední popud se dostavil, když v tlačenici v metru přišel o náprsní tašku a hodinky.

Následujícího dne si koupil nové horské kolo Cannondale a podle názoru svých přátel se chystal znovu ke svým starým fórkům. Ve skutečnosti už však nepokoušel osud tím, že by se tlačil mezi ujíždějící dodávky a zaparkovaná auta; neproplétal se už jako slalomář po Druhé avenuc a po setmění se převážně držel mimo Central Park.

Jack zastavil na rohu, aby počkal na zelenou, a opřen nohou o chodník ‘ zkoumal okolní scenérii. Skoro hned si uvědomil, že na východní straně ; První avenue před cílem jeho cesty, Úřadem vrchního soudního patolo’ ga města New Yorku, aneb – jak zjednodušeně říkali někteří lidé – márnicí, parkuje houfec televizních dodávek s vystrčenými tykadly antén.

Jack byl jedním ze zdejších soudních patologů a toto postavení zastával už skoro rok a půl, takže viděl podobnou žurnalistickou zácpu při četných příležitostech. Obvykle to znamenalo, že došlo k úmrtí nějaké celebrity, nebo aspoň někoho, koho média momentálně proslavila.

Pokud nešlo o úmrtí jednotlivce, pak to byla masová katastrofa, třeba ztroskotání letadla nebo srážka vlaků. Z důvodů jak osobních, tak veřejných Jack doufal, že se jedná o první případ.

Jakmile naskočila zelená, opřel se Jack do pedálů po První avenue a vstoupil do prostor márnice přes příjmový průjezd na Třinácté ulici.

Zaparkoval kolo na obvyklém místě vedle rakví používaných na mrtvoly, o které se nikdo nepřihlásil, a vyjel výtahem do prvního patra.

Hned mu bylo jasné, že zde panuje menší rozruch. Telefony v komunikační místnosti horlivě obsluhova lo několik sekretářek: ty obvykle přicházely až po osmé. Jejich pulty zářily blikajícími červenými světýlky.

Dokonce i kóje seržanta Murphyho byla otevřená a svítilo tu stropní

15

světlo, ačkoliv mu jeho obvyklý modus operandi velel přijít teprve někdy po deváté.

S narůstající zvědavostí vstoupil Jack do místnosti ostrahy a zamířil rovnou ke kávovaru. Vinnie Amendola, jeden ze zřízenců márnice, se skrýval za otevřenými novinami jako obyčejně. To však bylo v tuhle ranní dobu ,jen normální.

Obvykle Jack přicházel do práce z patologů jako první, ale dneska už tu byli zástupce šéfa doktor Calvin Washington, doktorka Laurie Montgomeryová a doktor Chet McGovern. Všichni tři byli pohrouženi do soustředěné debaty se seržantem Murphym a k Jackovu překvapení také s detektivem poručíkem Lou Soldanem z oddělení vražd. Lou byl častým návštěvníkem márnice, ale rozhodně ne v půl osmé ráno. A ještě ke všemu vypadal, jako by vůbec nespal, anebo pokud ano, tak v šatech.

Jack si nalil kávu. Nikdo nedal najevo, že by postřehl jeho příchod. Když si doplnil do půli šálku mléko a kostku cukru, odebral se ke dveřím do haly. Vykoukl ven, a jak očekával, zjistil, že prostor praská ve švech pod návalem lidí od tisku a televize, hovořících mezi sebou a popíjejících donesenou kávu. Nečekal však, že mnoho z nich také bude kouřit cigarety.

Protože kouření zde bylo přísně tabu, nařídil Jack Vinniemu, aby vyšel ven a informoval je.

“Vy jste blíž,” odsekl Vinnie, aniž by vzhlédl od novin.

Jack obrátil oči v sloup nad Vinnieho nedostatkem respektu, ale musel si přiznat, že Vinnie má pravdu. Přistoupil tedy k zamčeným skleněným dveřím a otevřel je. Než stihl zavolat své nekuřáckč prohlášení, dav ho doslova pohltil.

Jack musel odrážet mikrofony, které mu strkali do tváře.

Simultánně chrlené otázky neumožňovaly skutečně pochopit, nač jsou vlastně zaměřeny, kromě očekávané pitvy.

Jack zařval z plných plic, že se tady nekouří, pak se doslova vyrval z rukou, které ho chytaly za rameno, a teprve potom mohl zavřít dveře. Na druhé straně se reportéři valili kupředu a hrubě tiskli své kolegy ke sklu jako rajčata v zavařovací sklenici.

Jack se znechuceně obrátil do místnosti ostrahy.

“Naznačí mi někdo, co se děje?” zavolal.

Všichni se obrátili Jackovým směrem, ale první odpověděla Laurie. ” Tys to neslyšel?”

“Ptal bych se, kdybych to slyšel?” pravil Jack.

“Prokristapána,je toho plná televize,” odsekl Calvin.

“Jack nemá televizi,” řekla Laurie. “Sousedi by mu ji netrpěli.”

“Kde bydlíš, synku?” zeptal se seržant Murphy. “Já nikdy neslyšel, že by si sousedi navzájem zakazovali mít televizi.”

Stárnoucí rudolící irský policajt měl výrazně otcovské vystupování. Odsloužil už v úřadu soudního patologa víc let, než byl ochoten přiznat, a všechny zdejší zaměstnance považoval za svou rodinu.

“Žije v Harlemu,” řekl Chet. “Ve skutečnosti by jeho sousedi byli hrozně rádi, kdyby telku měl a oni si ji mohli natrvalo vypůjčit.”

16

“Dost, chlapi ,”řekl Jack. “Řekněte mi, co znamená ten rozruch tady.”

“Včera pozdě odpoledne odpráskli jednoho mafiánskýho dona,” oznámil Calvinův burácivý hlas. “Bylo to jak píchnout do sršního hnízda, protože ten chlápek slíbil, že bude spolupracovat se státním zastupitelstvím a byl pod policejní ochranou.”

“To nebyl žádný mafiánský don,” namítl Lou Soldano. “Byl to funkcionář střední úrovně ze zločinecké rodiny Vaccarro.”

“Na tom nezáleží,” mávl Calvin rukou. “Jde o to, že ho odpráskli doslova uprostřed několika nejlepších newyorských poldů, což zrovna nesvědčí o jejich schopnosti ochránit někoho, koho mají na starost.”

“Varovali ho, aby do té restaurace nechodil,” protestoval Lou. “To vím stoprocentně. A je skoro nemožné někoho ochraňovat, pokud dotyčný odmítá uposlechnout rad.”

“Nemohla ho zabít policie?” zeptal se Jack. Jedním z úkolů soudního lékaře bylo uvažovat ze všech úhlů, zvlášť když šlo o úmrtí ve vazbě.

“Nebyl zatčený.” Lou uhádl, co se děje Jackovi v hlavě. “Byl zatčen a obžalován, ale propustili ho na kauci.”

“Tak nač ten povyk?” podivil se Jack.

“Ten rozruch je proto, že starosta, státní zástupce a policejní komisař mají hlavu v pejru.”

“Amen,” řekl Lou. “Zvlášť ten policejní komisař. Proto jsem tady. Stává se z toho jeden z těch zlých snů, co média s oblibou nemístně nafukujou. Budeme muset toho vraha vrahů dostat co nejdřív, jinak budou padat hlavy.”

“A neodradit budoucí potenciální svědky,” dodal Jack.

“Jo, to taky,” souhlasil Lou.

“Já nevím, Laurie.” Calvin se vracel k diskusi, kterou vedli předtím, než je Jack vyrušil. “Vážím si toho, žes přišla brzo a nabízíš se, že tenhle případ uděláš, ale možná to Bingham bude chtít dělat sám.”

“Ale proč?” namítla Laurie. “Hele, je to jasný případ a já v poslední době dělala spoustu střelných ran. Kromě toho má doktor Bingham dneska ráno rozpočtovou schůzi na radnici, takže tady nemůže být dřív než v poledne. Do té doby můžu mít pitvu hotovou a všechny informace, které získám, budou v rukou policie. Vzhledem k jejich časové tísni to snad má nějaký smysl.”

Calvin pohlédl na Loua. “Myslíš, že pět nebo šest hodin má pro vyšetřování význam?”

“Mohlo by mít,” připustil Lou. “Sakra, čím dřív ta pitva bude hotová, tím líp. Chci říct, moc nám pomůže už to, když budeme vědět, jestli hledáme jednoho nebo dva lidi.”

Calvin vzdychl. “Takovéhle rozhodování nenávidím.”

Přešlápnutím zhoupl svůj masivní stodvacetikilový trup. “Potíž je, že v polovině případů nedokážu odhadnout předem Binghamovu reakci. Ale,co, sakra. Dej se do toho, Laurie. Případ je tvůj.”

“Díky, Calvine,” řekla Laurie blaženě. Popadla ze stolu desky. “Může se Lou dívat?”

17

“Bezevšeho,” pravil Calvin.

“Tak pojď, Lou!” řekla Laurie. Vzala si ze židle kabát a zamířila ke dveřím. “Vezmeme to do sklepa, udělám rychlou vnější prohlídku a dám tělo zrentgenovat. V tom zmatku včera večer to zřejmě neudělali.”

“Jdu s tebou,” souhlasil Lou.

Jack okamžik zaváhal, pak vyrazil za nimi. Bylo mu záhadou, proč má Laurie o tu pitvu takový zájem. Z jeho hlediska by udělala líp, kdyby se držela stranou. Takové politicky motivované případy byly odjakživa jako horký brambor. Nedalo se vyhrát.

Laurie se pohybovala rychle, Lou v patách za ní a Jack je dohnal až na konci chodby. Laurie se prudce zastavila a opřela se o dveře pracovny Janice Jaegerové. Janice byla jednou z forenzních vyšetřovatelek, zvaných též asistenti lékařů nebo AL. Řídila noční směnu a brala svou práci velmi vážně. Vždycky zůstávala přesčas.

“Sejdeš se s Bartem Arnoldem, než odejdeš?” zeptala se Laurie Janice. Bart Arnold byl šéf forenzních vyšetřovatelů.

“Obvykle se vídáme,” odvětila Janice. Byla to drobná tmavovlasá žena s výraznými kruhy pod očima.

“Prokaž mi laskavost,” řekla Laurie. “Požádej ho, ať zavolá do CNN a sežene kopii videozáznamu zavraždění Carla Franconiho. Ráda bych ji měla co nejdřív.”

“Stane se,” řekla Janice vesele.

Laurie a Lou pokračovali v cestě.

“Hele, zpomalte, vy dva,” zavolal Jack. Musel pár kroků utíkat, aby je dostihl.

“Máme práci,” řekla Laurie, aniž zpomalila.

“Nikdy jsem neviděl, abys byla do nějaké pitvy tak hr.”

Srazili se s Louem, jak spěchali oba zároveň do pitevny. “Co je na tom sakra tak lákavýho?”

“Spousta věcí,” řekla Laurie. Dorazila k výtahu a stiskla knoflík.

“Uveď příklad,” požádal ji Jack. “Nechci ti to kazit, ale tohle je politicky ožehavý případ. Ať řekneš nebo uděláš co chceš, někoho to naštve. Já myslím, že Calvin měl pravdu.

Tohle by měl dělat šéf.”

“Máš právo na svůj názor,” prohlásila Laurie. Znovu stiskla knoflík. Zadní výtah byl nezřízeně pomalý. “Ale já to beru jinak. Vzhledem k práci, kterou dělám na forenzi střelných poranění, mě fascinuje mít případ, kde existuje videozáznam události pro porovnání s mou rekonstrukcí toho, co se stalo.

Měla jsem v plánu napsat referát o střelných zraněních a tohle by mohl být parádní majstrštyk.”

“Propána,” zasténal Jack a pozvedl oči k nebesům. “A její motivace byla tak ušlechtilá.” Pak se vrátil pohledem k Laurii a řekl: “Myslím, že by sis to měla rozmyslet! Má intuice mi praví, že se dostaneš do byrokratického průšvihu. A ještě je čas se tomu vyhnout. Stačí se otočit, vrátit se a říct Calvinovi, že sis to rozmyslela. Varuju tě, bereš na sebe riziko.”

Laurie se zasmála. “Ty jsi ten poslední, kdo mi může něco vykládat o riziku.” Vztáhla ruku a dotkla se ukazováčkem špičky Jackova nosu.

18

“Každý, kdo tě zná, včetně mě, tě prosil, aby sis to nový kolo nekupoval. Ty riskuješ život, ne průšvih.”

Výtah přijel. Laurie a Lou nastoupili. Jack zaváhal, ale pak se vmáčkl do dveří těsně předtím, než se zavřely.

“Tohle mi nerozmluvíš,” řekla Laurie. “Takže šetři dechem.”

“Fajn,” Jack zvedl ruce s gestem předstírané porážky.

“Slibuju: už žádné rady. Teď mě jen zajímá sledovat, jak se tenhle příběh rozvine. Já mám dneska papírovací den, takže kdyby ti to nevadilo, tak bych se rád díval.”

“Můžeš dělat i víc než to, jestli chceš,” nabídla Laurie.

“Můžeš mi pomoct.”

“Nerad bych vyšachoval Loua.” Ten dvojsmysl řekl naschvál.

Lou se zasmál, Laurie zarděla, ale poznámka prošla bez komentáře.

“Naznačilas, že existují i jiné důvody pro tvůj zájem o tenhle případ,” pokračoval Jack. “Jestli se smím zeptat, kterépak to jsou?”

Laurie vrhla letmý pohled na Loua; Jack to viděl, ale nedokázal interpretovat.

“Hmmm,” poznamenal. “Začínám mít pocit, že se tu děje něco, do čeho mi nic není.”

“Nic takového,” ozval se Lou. “Je to jen nezvyklá spojitost.

Oběť, Carlo Franconi, zaujal místo hrdlořeza střední úrovně jménem Pauli Cerino. Cerinovo postavení se uprázdnilo poté, co Cerina šoupli do báně, zejména díky Lauriině vytrvalosti a pilné práci.”

“A taky tvojí,” dodala Laurie, když se výtah se škubnutím zastavil a dveře se otevřely.

“Jo, ale hlavně tvojí,” řekl Lou.

Všichni tři vystoupili z výtahu v suterénu a vydali se směrem ke kanceláři márnice.

“Souvisel Cerinův případ s tou sérii předávkovaných, o které ses zmiňovala?” zeptal se Jack Laurie.

“Bohužel ano,” řekla Laurie. “Je to hrůza. Ten zážitek mě vyděsil a problém je, že některé postavy příběhu ještě běhají po světě, včetně Cerina, i když je ve vězení.”

“A s největší pravděpodobností z něj ještě dlouhou dobu nevyjde,” dodal Lou.

“Aspoň bych tomu ráda věřila,” řekla Laurie. “Rozhodně doufám, že pitvat Franconiho by pro mě mohlo znamenat jakýs takýs závěr. Ještě pořád mám občas zlé sny.”

“Zavřeli ji do borové rakve, aby ji odtud dostali,” řekl Lou. “Odvezli ji v jednom pohřebním autě.”

” Bože můj!” vydechl Jack. “O tom jsi mi vůbec nic neřekla.”

“Snažím se na to nemyslet,” odvětila Laurie. Pak rychle dodala: ““Vy počkejte tady venku, chlapi.”

Laurie vklouzla do kanceláře márnice pro kopii seznamu chladicích boxů přičleněných jednotlivým případům, které přivezli během předchozí noci.

19

“Neumím si představit, že by mě zavřeli do rakve,” řekl Jack. Otřásl se. Jeho hlavní fobii byly výšky, ale stísněné, uzavřené prostory následovaly hned po nich.

“Já taky ne,” souhlasil Lou. “Ale Laurie se dokázala pozoruhodně vzpamatovat. Asi tak hodinu potom, co se odtamtud dostala, měla tu duchapřítomnost, že vymyslela, jak nás oba zachránit. To bylo zvlášť ponižující, protože já tam šel zachraňovat ji.”

“Jéžišmarjá!” Jack potřásl hlavou. “Až do téhle chvíle jsem myslel, že nejhorší možný scénář se realizoval, když mě párek zabijáků, kteří se hádali, kdo z nich mě oddělá, přicvaknul želízkama k umyvadlu.”

Laurie vyšla z kanceláře, mávajíc listem papíru. “Box sto jedenáct,” oznámila. “A měla jsem pravdu. Tělo nezrentgenovali.”

Laurie vyrazila jako závodní chodec. Jack a Lou museli klusat, aby ji dohnali. Odfičela rovnou k příslušnému boxu.

Jakmile byla u něj, vsunula si pitevní složku pod levou paži a pravou rukou uvolnila západku. Jediným nacvičeným pohybem otevřela dvířka a vytáhla zásuvku, hladce klouzající po kuličkových ložiscích.

Ohromeně nakrčila čelo.

“To je divné!” poznamenala. Tác byl prázdný až na pár skvrn od krve a zaschlých sekretů.

Laurie zasunula tác zpátky a zavřela dveře. Znovu překontrolovala číslo. Nemohlo dojít k omylu. Byl to box sto jedenáct.

Opět se podívala na seznam, aby se ujistila, že nepřečetla špatně číslo. pak znovu otevřela dveře boxu, zaclonila si oči před světlem stropních lamp a nakoukla do hlubin temného vnitřku. Nebylo pochyb: box neobsahoval ostatky Carla Franconiho.

“No hergot!” postěžovala si Laurie. Zabouchla orosené dveře.

A jen aby se ujistila, že nedošlo k nějaké pitomé administrativní chybě, pozotvírala jeden za druhým všechny sousední boxy. V těch, které obsahovaly těla; překontrolovala jména a data přijetí. Brzy to však bylo jasné: Carlo Franconi mezi nimi není.

“Já tomu nevěřím,” řekla Laurie s hněvivým zklamáním. “Ta zatracená mrtvola je pryč!”

Na Jackově tváři se objevil úsměv už v té chvíli, kdy se ukázalo, že box sto jedenáct je prázdný. Nyní se při pohledu na Lauriino zachmuřené zoufalství nedokázal déle ovládat.

Srdečně se rozesmál. Naneštěstí jeho smích Laurii jen ještě víc dopálil.

“Promiň,” vypravil ze sebe Jack. “Má intuice mi říkala, že z tohohle případu budeš mít byrokratický průšvih. Mýlil jsem se.

Průšvih budou mít byrokrati.”

20

Kapitola 2 KEVIN MARSHALL odložil tužku

a zadíval se z okna nad svým psacím stolem. Na rozdíl od zmatku, v němž

4. BŘEZNA 1997, 13:30 se potácelo jeho nitro, bylo počasí venku docela příjemné – první modré KOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA plochy na obloze, které Kevin po několika měsících uviděl. Období sucha konečně začalo.

Samozřejmě že nebylo sucho; prostě jen nepršelo zdaleka tolik jako v období dešťů. Stinná stránka byla v tom, že vytrvalejší sluneční záření vyhnalo teplotu do výšek hodných pece na chleba. Momentálně se pohybovala kolem pětačtyřiceti stupňů ve stínu.

Kevinovi se toho dne dopoledne nepracovalo dobře a v noci předtím nespal. Úzkost, kterou pociťoval předchozího dne při operaci, nevyprchala. Naopak se zhoršila, zvlášť po nečekaném telefonátu od řídícího pracovníka GenSys Taylora Cabota. Kevin s tím člověkem mluvil předtím jenom jednou. Většina lidí ve společnosti porovnávala takovou událost s rozhovorem s Bohem.

Kevinovu nejistotu jen zvyšoval pohled na další pramínek kouře, stoupající vzhůru k obloze z Isla Francesca. Všiml si ho, hned když ráno přišel do laboratoře. Pokud to dokázal rozeznat, vycházel ze stejného místa jako předchozího dne: ze strmého úbočí vápencového útesu. Skutečnost, že kouř už není tak zřetelný, ho nijak neuklidňovala.

Kevin se vzdal veškerých pokusů o další práci, stáhl si bílý laboratorní plášť a přehodil ho přes židli. Neměl zvláštní hlad, ale věděl, že jeho hospodyně Esmeralda udělá oběd, a tak se podřídil aspoň na oko.

Kevin sestoupil po třech křídlech schodiště v nepřítomném omámení. Několik spolupracovníků ho minulo a pozdravilo, ale on jako by je neviděl. Byl příliš pohroužený v myšlenkách. Za posledních čtyřiadvacet hodin dospěl k závěru, že bude muset jednat. Problém nezmizel sám od sebe, jak doufal minulý týden, když poprvé zahlédl kouř.

Naneštěstí neměl zdání, co si počít. Věděl, že není žádný hrdina – ve skutečnosti už o sobě za ta léta věděl, že je do jisté míry zbabělec. Nenáviděl přímé střety a vyhýbal se jim.

Jako kluk se vždycky ulejval ze všech soutěží kromě šachů.

Vyrostl z něj dost velký samotář.

Kevin se zastavil u skleněných venkovních dveří. Na druhé straně náměstí viděl obvyklý kroužek místních vojáků pod podloubím městské radnice. Chystali se ke svým obvyklým sedavým činnostem, bezcílně ubíjejícím denní čas. Někteří seděli na starých ratanových křeslech a hráli karty, jiní se opírali o zeď budovy a hádali se mezi sebou pronikavými hlasy.

Skoro všichni kouřili. Cigarety byly součástí jejich mzdy.

Měli na sobě špinavé maskáče s ošoupanými kanadami a červené barety. Všichni měli automaty, buď přehozené přes rameno, nebo na dosah ruky.

Od okamžiku příjezdu do Koga, což bylo před pěti lety, Kevina vojáci děsili. Cameron McIvers, šéf bezpečnostní služby, který tehdy po příjezdu Kevina prováděl areálem, mu řekl, že GenSys si na ochranu najal

21

•načnou část zdejší pravidelné armády. Později Cameron připustil, že takzvané zaměstnávání armády je vlastně mimořádným úplatkem vládě ,tejně jako ministru obrany a ministru územní správy. Podle Kevinova názoru vypadali vojáci spíš jako parta zpustlých výrostků než jako ochránci. Pleť měli ebenově černou. Prázdný výraz v obličejích a vyklenuté obočí jim dodávaly vzezření nadřazenosti, jež odrážela nudu.

Kevin měl vždycky nepříjemný pocit, že je svrbí ruce, jen aby si našli záminku k použití zbraní. Kevin prošel dveřmi a přešel náměstí. Nepodíval se směrem k vojákům, ale z předchozích zkušeností věděl, že nejméně jeden z nich ho pozoruje, a naskočila mu husí kůže. Kevin neznal ani slovo v jazyce Fang, o• byl hlavní místní dialekt, takže neměl tušení, co říkají. Sotva se dostal z dohledu centrálního náměstí, o stupínek se uklidnil i zvolnil krok. Kombinace vedra a stoprocentní vlhkosti byla jako parní lázeň. Jakákoli činnost způsobovala pocení. Neuplynulo ještě ani pár minut, ale Kevin už cítil, jak se mu košile lepí na záda. Kevinův dům byl situován o něco dále než v půli cesty mezi nemocničně-laboratorním komplexem a nábřežím, pouhé tři bloky chůze. Městečko bylo malé, ale svého času zřejmě kouzelné.

Budovy měly původně zářivě barevnou omítku s červenými prejzovými střechami. Teď barvy vybledly do světlých pastelových odstínů. Okenice byly toho druhu, který má panty na horní straně. Většina z nich byla ve stavu strašného rozkladu, až na ty, které stínily okna renovovaných budov.

Ulice nebyly nijak nápaditě klikaté, ale byly vydlážděny dovezenou žulou, která v průběhu let sloužila jako zátěž plachetních lodí. Za španělských koloniálních časů pocházelo bohatství země ze zemědělství, zvláště z produkce kakaa a kávy, která velkolepě uživila obyvatelstvo, čítající několik tisíc lidí.

Jenže po roce 1959, kdy Rovníková Guinea získala nezávislost, došlo v osudech města k prudkému obratu. Nový prezident Macias Nguema se hbitě změnil z populárního voleného úředníka v nejhoršího sadistického diktátora na kontinentě, jehož ničemnosti dokázaly překonat i ugandského Idi Amina a Jeana-Bedela Bokassu ze Středoafrické republiky. Na zemi to mělo apokalyptické účinky. Poté, co bylo povražděno padesát tisíc lidí, třetina veškerého obyvatelstva uprchla – včetně všech španělských usedlíků. Většina měst v zemi byla decimována, zvláště Kogo, které zůstalo úplně opuštěné.

Silnice spojující Kogo se zbytkem země se rozpadla a rychle se stala neprůjezdnou.

Po řadu let bylo město odsouzeno k roli pouhé kuriozity pro občasného návštěvníka, který sem přijel motorovým člunem z pobřežního města Acalayong. Džungle už začala pohlcovat půdu, když se sem náhodou před sedmi lety dostal zástupce GenSys.

Tento člověk si uvědomil, jak je Kogo izolované, a nekonečný deštný prales, který ho obklopoval, jen přispěl k jeho přesvědčení, že je to dokonalé místo pro plánovanou pobočku GenSys. Úředník GenSys se vrátil do Malaba, hlavního města Rovníkové Guineje, a okamžitě zahájil jednání se současnou vládou.

22

Protože šlo o jednu z nejchudších zemí Afriky, a v důsledku toho tady dychtili po přílivu zahraničního kapitálu, byl nový prezident nadšen a jednání pokračovalo svižným tempem.

Kevin zahnul za poslední roh a ocitl se u svého domu. Byl dvouposchoďový jako většina ostatních budov ve městě. GenSys ho vkusně renovoval, takže působil téměř pohádkově. Ve skutečnosti to byl jeden z nejžádanějších domů v celém městě a zdroj závisti mnoha dalších zaměstnanců GenSys, zvláště šéfa ochranky Camerona McIverse. Jen Siegfried Spallek, šéf Zóny, a Bertram Edwards, hlavní veterinář, měli ubytování, které se mohlo tomuto domu rovnat. Kevin přičítal své štěstí přímluvě doktora Raymonda Lyonse, ale určitě to nevěděl.

Dům v tradičním španělském stylu dal postavit v polovině devatenáctého století úspěšný obchodník. Přízemí mělo arkády a podloubí jako městská radnice a původně v něm byly obchody a skladiště. V prvním patře byl hlavní obytný prostor, tři ložnice, tři koupelny, velký průchozí obývací pokoj, jídelna, kuchyně a pokojíček pro služku. Ze všech čtyř stran je lemovala veranda. Druhé poschodí tvořila ohromná otevřená místnost s podlahou ze širokých prken, osvětlená dvěma obrovskými lustry z tepaného železa. Vešlo se tam klidně sto lidí a zřejmě se kdysi používala ke shromážděním.

Kevin vstoupil a vyšplhal po centrálním schodišti, které vedlo nahoru do úzké chodbičky. Odtud vstoupil do jídelny. Jak očekával, na stole bylo prostřeno k obědu.

Dům byl pro Kevina příliš velký, zvlášť když neměl rodinu.

Říkal to hned, když mu tu nemovitost poprvé ukázali, ale Siegfried Spallek odtušil, že se to rozhodlo v Bostonu, a varoval Kevina, aby si radši nestěžoval. Kevin tedy to rozhodnutí přijal, ale závist spolupracovníků ho často znepokojovala.

Jakoby zázrakem se zjevila Esmeralda. Kevin uvažoval a žasl nad tím, jak to pokaždé dokáže. Měl pocit, jako by stále hlídkovala, kdy pán vstoupí do domu. Byla to příjemná žena neurčitého věku, s kulatým obličejem a smutnýma očima.

Oblékala se do šatů z pestře potištěné látky, z níž byla i šála, kterou nosila těsně ovázanou kolem hlavy. Kromě svého domorodého jazyka mluvila plynně španělsky a přijatelně anglicky, v čemž se den ze dne zlepšovala.

Esmeralda bydlela od pondělka do pátku v pokoji pro služku.

Přes víkend pobývala u své rodiny ve vesnici, kterou GenSys vybudoval na východním břehu ústí řeky jako ubytovací centrum pro mnoho místních pracovníků zaměstnaných v Zóně, jak se říkalo oblasti obsazené operací GenSys. Esmeralda a její příbuzní se sem přestěhovali z Baty, největšího města na pevninské části Rovníkové Guineje. Hlavní město celé země, Malabo, leželo na ostrově Bioko.

Kevin přemlouval Esmeraldu, aby po večerech chodila domů i během týdne, jestli má chuť, ale odmítla. Když Kevin naléhal, řekla mu, že dostala rozkaz zůstat v Kogu.

“Máte telefonní vzkaz,” oznámila Esmeralda.

23

“Ó,” vzdychl Kevin nervózně. Tep se mu zrychlil. Telefonické vzkazy byly vzácné a ve svém současném stavu neměl zapotřebí žádné další neočekávané události. Telefonát Taylora Cabota uprostřed noci byl už tak dost rozčilující.

“Volal doktor Raymond Lyons z New Yorku,” pokračovala Esmeralda.

“Chce, abyste mu zavolal.”

Skutečnost, že šlo o telefonát ze zámoří, Kevina nepřekvapila. Při satelitních komunikacích, které GenSys instaloval v Zóně, bylo daleko snazší zavolat do Evropy nebo do Spojených států než do Baty, vzdálené jen devadesát kilometrů na sever. Telefonovat do Malaba bylo takřka nemožné.

Kevin se vydal do obývacího pokoje. Telefon stál na psacím stole v koutě.

“Budete jíst oběd?” zeptala se Esmeralda.

“Ano,” odpověděl Kevin. Pořád ještě neměl hlad, ale nechtěl Esmeraldu urazit.

Posadil se ke svému psacímu stolu. S rukou na telefonu rychle spočítal, že v New Yorku bude asi osm hodin ráno.

Uvažoval, kvůli čemu asi doktor Lyons volal, ale uhádl, že to má něco společného s jeho krátkým rozhovorem s Taylorem Cabotem. Kevinovi se nelíbila představa pitvy Carla Franconiho a soudil, že Raymondu Lyonsovi taky ne.

Kevin se s Raymondem seznámil před šesti lety. Bylo to při newyorském shromáždění Americké asociace pro pokrok vědy, kde Kevin přednesl referát. Nesnášel přednášení referátů a dělal to jen vzácně, ale tentokrát ho k tomu donutil šéf jeho katedry na Harvardu. Už od časů, kdy psal svou dizertační práci, se zajímal o transpozici chromozomů: proces, jímž se vzájemně vyměňují kousky a zlomky chromozomů, takže se posilí adaptace druhu a tudíž i evoluce. K tomuto jevu docházelo zvláště často při vzniku sexuálních buněk – při procesu zvaném meióza.

Čirou náhodou během téhož shromáždění a ve stejné době, kdy měl vystoupit Kevin se svým referátem, přednášeli James Watson a Francis Crick nesmírně populární proslov u příležitosti výročí svého objevu struktury DNA. V důsledku toho si Kevina přišlo poslechnout velmi málo lidí. Jedním z přítomných byl Raymond. Právě po této přednášce za ním poprvé přišel.

Důsledkem jejich rozhovoru bylo to, že Kevin odešel z Harvardu a nastoupil do práce v GenSys.

Mírně roztřesenou rukou zvedl Kevin sluchátko a vytočil číslo. Raymond vzal telefon po prvním zazvonění, což svědčilo o tom, že čekal u aparátu. Spojení bylo křišťálově čisté, jako by seděl v sousední místnosti.

“Mám dobrou zprávu,” řekl Raymond, jakmile se dozvěděl, že volá Kevin. “Žádná pitva nebude.”

Kevin neodpověděl. V hlavě měl zmatek.

“Neulevilo se ti?” zeptal se Raymond. “Vím, že ti v noci volal Cabot.”

“Do jisté míry se mi ulevilo,” řekl Kevin. “Jenže pitva nepitva, s celou tou operací si to rozmýšlím.”

24

Teď byla řada na Raymondovi, aby mlčel. Sotva vyřešil jeden potenciální problém, už vystrkuje nevítanou hlavičku druhý.

“Možná jsme udělali chybu,” pokračoval Kevin. “Chci říct, možná jsem udělal chybu já. Začíná mě trápit svědomí a trochu se bojím. Skutečně jsem v podstatě teoretik. Tahle aplikovaná věda nejspíš není nic pro mě.”

“Ale prosím tě!” řekl Raymond podrážděně. “Nekomplikuj to všechno! Ne teď. Chci říct – máš tu laborku, cos odjakživa chtěl. Já se div nezblázním, abych ti sehnal každej zatracenej kousek vybavení, o kterej požádáš. A navrch k tomu jde všechno tak dobře, zvlášť s mými nábory. Sakra, při všech těch akciich, co se ti hromaděj, budeš boháč!”

“Nikdy jsem neměl v úmyslu být boháč,” namítl Kevin.

“Mohly by tě potkat horší věci,” prohlásil Raymond. “No tak, Kevine! Tohle mi nedělej.”

“A k čemu je dobré být bohatý, když musím trčet tady v srdci temnoty?” zeptal se Kevin. V hlavě se mu mimoděk vybavila podoba ředitele Siegfrieda Spalleka. Kevin se otřásl. Ten chlap ho děsil.

“Není to navěky,” řekl Raymond. “Sám jsi mi říkal, že už to skoro máš, že je systém skoro dokonalý. Až bude a ty vytrénuješ někoho, kdo převezme tvé místo, můžeš se sem vrátit. S tolika penězi si budeš moct vybudovat laboratoř svých snů.”

“Viděl jsem z ostrova vycházet kouř,” vzpomněl si Kevin.

“Přesně jako minulý týden.”

“Zapomeň na kouř!” okřikl ho Raymond. “Moc popouštíš uzdu představivosti. Místo aby ses pro nic za nic rozčiloval, soustřed’ se na svou práci, ať ji můžeš skončit. Když ti zbyde volný čas, začni fantazírovat o té laborce, co si postavíš, až se sem vrátíš.”

Kevin přikývl. Raymond má pravdu. Kevinovi dělalo starosti zčásti to, že kdyby vstoupilo v obecnou známost, že má něco společného s Afrikou, možná by se už nikdy nemohl vrátit do akademického světa. Nikdo by ho nenajal, natož aby mu dal definitivu vysokoškolského učitele. Kdyby ale měl vlastní laboratoř a nezávislý příjem, nemusel by se ničeho obávat.

“Poslouchej,” ozval se znovu Raymond. “Přijedu pro posledního pacienta, až bude připravený, a to bude brzo. Pak si znovu promluvíme. Mezitím hlavně nezapomínej, že už to skoro máme a peníze se nám jen sypou.”

“No dobře,” pravil Kevin zdráhavě.

“Jen neudělej žádnou ukvapenost,” řekl Raymond. “Slib mi to!”

“No dobře,” opakoval Kevin trochu nadšeněji.

Kevin ,zavěsil. Raymond dovedl mluvit přesvědčivě a kdykoli s ním Kevin hovořil, udělalo se mu hned líp.

Kevin si odsunul židli od stolu a vrátil se do obývacího pokoje. Uposlechl Raymondovu radu a snažil se vymyslet, kde si postaví laboratoř. Existovalo několik silných argumentů pro Cambridge ve státě Massachusetts, a to kvůli spojením, která měl Kevin s Harvardem

CHROMOZOM 6/25

i s Massachusettským technologickým institutem. Ale možná bude koneckonců lepší odstěhovat se někam na venkov, třeba nahoru do New Hampshire.

K obědu byla nějaká bílá ryba, kterou Kevin neznal. Když se na ni zeptal, uvedla mu Esmeralda jenom jméno v jazyce Fang, které Kevinovi nic neříkalo. Překvapilo ho, že jedl víc, než sám od sebe očekával. Rozhovor s Raymondem měl pozitivní účinky na jeho apetyt. Představa, že bude mít vlastní laboratoř, ho ještě pořád plnila nesmírným nadšením.

Po jídle si Kevin převlékl vlhkou košili za čistou, čerstvě vyžehlenou. Nemohl se dočkat, až se vrátí do práce. Když už se chystal sejít ze schodů, otázala se Esmeralda, kdy bude chtít večeři. Řekl, že v sedm, to byla obvyklá doba.

Zatímco Kevin obědval, vyvalila se z oceánu olověná hradba mraků. Než se vynořil z domovních dveří, už lilo a ulici před jeho domem bičovaly vodopády ze střechy. Když se Kevin podíval na jih k Estuario del Muni, viděl linii jasné sluneční záře a také oblouk kompletní duhy. Počasí v Gabonu bylo dosud jasné.

Kevina to nepřekvapilo. Čas od času pršelo na jedné straně ulice a na druhé ne.

Kevin usoudil, že déšť potrvá ještě nejméně hodinu, proklouzl podél svého domu pod ochranou podloubí a nastoupil do své černé terénní toyoty. Ačkoliv byla cesta autem zpět do nemocnice směšně krátká, měl pocit, že je lepší řídit než být po zbytek odpoledne mokrý.

26

“TAK co chcete dělat?” zeptal se

Kapitola 3 Franco Ponti a ve zpětném zrcátku

zachytil pohled svého šéfa, Vinnieho Dominicka. Jeli ve Vinnieho lincolnu.

4. BŘEZNA 1997. 8:45

Vinnie seděl vzadu, předkláněl se NEw YoRK a pravou rukou se držel za koženou smyčku na stropě vozu. Prohlížel si oknem budovu na Východní

64. ulici číslo 126. Byl to honosný pískovcový dům ve stylu francouzského rokoka s vysokými, klenutými okny rozdělenými do mnoha tabulek. Okna v přízemí byla z bezpečnostních důvodů opatřena silnou mříží.

“Vypadá to pěkně procovsky,” konstatoval Vinnie. “Ten hodnej pan doktor si teda žije.”

“Mám zaparkovat?” zeptal se Franco. Auto stálo uprostřed vozovky a taxík za ním nepřetržitě houkal.

“Parkuj!” rozhodl Vinnie.

Franco jel dál, až dorazil k požárnímu hydrantu. Zajel k obrubníku. Taxík projel, přičemž řidič divoce a oplzle gestikuloval. Angelo Facciolo potřásl hlavou a pronesl opovržlivou poznámku na účet taxikářů z řad ruských emigrantů.

Angelo seděl na předním sedadle vedle řidiče.

Vinnie vylezl z auta. Franco a Angelo ho rychle následovali.

Všichni tři muži byli dokonale zahaleni v dlouhých pláštích od Salvatore Ferragama v různých odstínech šedi.

“Myslíte, že tady to auto může zůstat?” zeptal se Franco.

“Očekávám, že půjde jen o krátkou návštěvu,” řekl Vinnie.

“Ale strč za okýnko placku Sdružení pro podporu policie. Mohlo by nám to ušetřit padesát babek.”

Vinnie vykročil zpět k číslu 126. Franco a Angelo mu kráčeli v patách svým věčně ostražitým stylem. Vinnie se podíval na bzučák u dveří. “Jsou tam dva,” pravil. “Doktorovi se nevede zas tak dobře, jak jsem myslel.” Vinnie stiskl knoflík zvonku dr. Raymonda Lyonse a čekal.

“Haló?” ozval se ženský hlas.

“Přišel jsem za doktorem,” řekl Vinnie. “Jmenuju se Vinnie Dominick.”

Chvíli bylo ticho. Vinnie si špičkou mokasínu od Gucciho pohrával se zátkou od piva. Franco a Angelo se rozhlíželi ulicí nahoru dolů.

Interkom se zapraskáním znovu ožil. “Haló, tady je doktor Lyons. Přejete si něco?”

“Něco jo,” řekl Vinnie. “Potřebuju asi patnáct minut vašeho času.”

” Nejsem si jistý, jestli se známe, pane Dominicku,” řekl Raymond. “Můžete mi říct, oč se jedná.”

“Jedná se o laskavost, kterou jsem vám včera v noci prokázal,” odpověděl Vinnie. “Požadavek jsme dostali přes společného známého, doktora Daniela Levitze.”

Pauza.

“Doufám, že tam ještě jste, pane doktore,” řekl Vinnie.

27

“Ano, samozřejmě,” odvětil Raymond. Ozval se ostrý bzučivý zvuk. Vinnie strčil do těžkých dveří, otevřel je dokořán a vstoupil. Jeho nohsledi za ním.

“Doktor nejspíš není nijak nadšený z toho, že se uvidíme,” prohodil Vinnie, když jeli malým výtahem nahoru. Všichni tři muži tu byli namačkaní jako sardinky v krabičce.

Raymond už na své návštěvníky čekal, když vystoupili ze zdviže. Očividně byl nervózní, potřásl si rukou se všemi třemi a oni se mu představili. Pokynul jim, aby vstoupili do bytu, a pak je uvedl do pracovny, obložené mahagonem.

“Dá si někdo kávu?” zeptal se Raymond.

Franco a Angelo pohlédli na Vinnieho.

“Espresso bych neodmítl, jestli moc neobtěžuju,” pravil Vinnie. Franco a Angelo řekli, že si dají totéž.

Raymond zopakoval objednávku do telefonu, který měl na psacím stole.

Raymondovy nejhorší obavy se zhmotnily v té chvíli, kdy své nezvané hosty uviděl. V jeho očích vypadali jako stereotypy z podřadného gangsterského filmu. Vinnie měřil asi metr dvaasedmdesát, byl hezký a snědý, s plným obličejem a ulízanými černými vlasy. Očividně tu šéfoval. Druzí dva muži měřili oba přes metr osmdesát a byli hubení. Nosy a rty měli tenké, oči leskle černé a hluboko zasazené. Klidně to mohli být bratři. Hlavní rozdíl v jejich zevnějšku představoval stav Angelovy pleti. Raymondovi připadalo, že vypadá jako odvrácená strana měsíce.

“Odložíte si kabáty?” zeptal se Raymond.

“Nehodláme se zdržet příliš dlouho,” řekl Vinnie.

“Tak se aspoň posaďte,” vyzval je Raymond.

Vinnie se uvelebil v koženém křesle. Franco s Angelem strnule usedli na sametem potaženou pohovku. Raymond si sedl za svůj psací stůl.

“Co si přejete, pánové?” zeptal se Raymond ve snaze navodit důvěrnou atmosféru.

“Laskavost, kterou jsme vám prokázali včera v noci, nebyla nic snadného,” řekl Vinnie. “Domnívali jsme se. že byste rád věděl, jak se to zařídilo.”

Raymond se chabě usmál a zmohl se dokonce na krátké, neveselé zasmání. Zvedl ruce, jako by chtěl odvrátit něco, co se k němu blížilo. “To není nutné. Jsem si jist, že jste…”

“My na tom trváme,” přerušil ho Vinnie. “To patří k dobrému obchodu. Víte, nechtěli bychom, abyste si myslel, že jsme se kvůli vám dostatečně nesnažili.”

“To by mě ani ve snu nenapadlo,” opáčil Raymond.

“No, tak jen pro jistotu,” pokračoval Vinnie. “Víte, dostat mrtvolu z márnice není nic snadného, protože tam mají pracovní dobu čtyřiadvacet hodin denně a pořád tam hlídá ochranka v uniformě.”

“Tohle není nutné,” opakoval Raymond. “Radši bych nebyl informován o detailech, ale velmi si vážím vaší námahy.”

28

“Buďte zticha, pane doktore, a poslouchejte!” řekl Vinnie.

Na okamžik se odmlčel, aby si srovnal myšlenky. “Měli jsme štěstí, protože tady Angelo zná jednoho kluka jménem Vinnie Amendola, který v márnici pracuje. Tenhle kluk byl u Pauliho Cerina, chlápka, u kterého Angelo dřív pracoval, ale který je momentálně ve vězení. Angelo teď pracuje u mě, a protože ví to, co ví, dokázal toho kluka přesvědčit, aby nám řekl, kde přesně jsou uloženy ostatky pana Franconiho. Kluk nám taky mohl říct pár dalších informací, takže jsme měli určitý důvody, abychom tam byli o půlnoci.”

V té chvíli se dostavilo třikrát espresso. Přinesla je Darlene Polsonová, kterou Raymond představil jako svou asistentku. Jakmile kávu rozdala, opět odešla.

“Pěkná asistentka,” konstatoval Vinnie.

“Je velmi pilná,” podotkl Raymond. Mimoděk si otřel čelo.

“Doufám, že z nás nemáte nepříjemnej pocit,” pravil Vinnie.

“Ne, vůbec ne,” odpověděl Raymond trochu příliš rychle.

“Takže jsme tělo dostali ven bez problémů,” pokračoval Vinnie. “A naložili jsme s ním tak, že je pryč. Ale jak jistě pochopíte, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Ve skutečnosti to byla náramná svízel, protože jsme měli moc málo času, aby se to pořádně připravilo a naplánovalo.”

“,No, pokud vám mohu prokázat nějakou laskavost na oplátku já “

…, pronesl Raymond po nepříjemné odmlce v rozhovoru.

“Děkuju vám, pane doktore,” řekl Vinnie. Hodil do sebe espresso, jako by si dával panáka. Postavil šálek i s podšálkem na roh psacího stolu. “Řekl jste přesně to, co jsem doufal, že od vás uslyším, čímž se dostáváme k tomu, proč jsem tady. Už pravděpodobně víte, že jsem klient, stejně jako jím byl Franconi. A co je ještě důležitější, můj jedenáctiletý syn, Vinnie junior, je taky klient. Abych řekl pravdu, on potřebuje vaše služby dřív než já. Takže máme před sebou, jak vy tomu říkáte, dvě splátky. Já bych rád navrhl, že vám tenhle rok nic nezaplatíme. Co tomu říkáte?”

Raymond sklopil pohled k desce stolu.

“To, o čem mluvíme, je laskavost za laskavost,” řekl Vinnie.

“Je to jedině spravedlivé.”

Raymond si odkašlal. “Budu muset promluvit s vedením,” řekl.

“To tedy byla první nekamarádská věc, co jste řekl,” opáčil Vinnie. “Podle mých informací jste to takzvané “vedení” vy sám. Takže mě tohle tahání za nohu uráží. Rozmyslel jsem si to. Nezaplatím žádné splátky letos ani napřesrok. Doufám, že chápete směr, kterým se tenhle rozhovor začíná ubírat.”

“Rozumím,” řekl Raymond. S viditelnou námahou polkl.

“Postarám se o to.”

Vinnie vstal. Franco a Angelo rovněž. “Tak se mi to líbí,” řekl Vinnie. “Takže budu počítat s tím, že promluvíte s doktorem Danielem Levitzem a povíte mu o naší dohodě.”

“Ovšem,” řekl Raymond. Zvedl se.

29

“Děkuju vám za kávu,” řekl Vinnie. “Přišla vhod. Mé poručení vaší asistentce.”

Raymond zavřel za těmi hrdlořezy dveře a opřel se o ně. Krev mu bušila ve spáncích jako zběsilá. Ve dveřích do kuchyně se objevila Darlene.

“Bylo to tak zlé, jak ses obával?” zeptala se.

“Horší!” prohlásil Raymond. “Chovali se přesně tak, jak se od takových figur dá čekat. Teď mám co dělat s gangstery, co chtějí volňásek. Říkám ti, co mě ještě může potrefit?”

Raymond otevřel dveře a vykročil. Po pouhých dvou krocích se zapotácel. Darlene vztáhla ruku a podepřela ho. “Jsi v pořádku?” zeptala se.

Raymond okamžik počkal, pak kývl. “Jo, jsem v pořádku,” řekl.. “Jen mám trošku závrať. Kvůli tomu průseru s Franconim jsem včera v noci nezamhouřil oka.”

“Možná bys měl odložit tu schůzku, co máš naplánovanou s tím novým doktorem,” navrhla Darlene.

“Asi máš pravdu,” souhlasil Raymond. “V tomhle stavu bych zřejmě nedokázal nikoho přesvědčit, aby se k naší skupině přidal, i kdyby už byl na cestě do vězení pro dlužníky.”

30 / R O B I N C O O K

LAURIE dokončila přípravu salátoKapitola 4 vé zeleniny, položila přes mísu papírovou utěrku a strčila ji do ledničky.

4. BŘEZNA 1997, 19:00 Pak namíchala zálivku, jednoduchou kombinaci olivového oleje, čerstvého NEw YoRK česneku a octa z bílého vína se špetkou bazalky. Tu dala taky do ledničky. Obrátila svou pozornost k jehněčí pleci, odřízla tu trošku tuku, kterou na ní nechal řezník, vložila maso do marinády, kterou si připravila předem, a pak je přidala do ledničky k ostatním surovinám. Posledním úkolem byla příprava artyčoků. Trvalo jen chviličku, než odřízla přesahující spodek a pár velkých, žilnatých listů.

Laurie si utřela ruce do utěrky a podívala se na nástěnné hodiny. Znala Jackův denní rozvrh a pomyslela si tedy, že je přesně správný čas zavolat. Použila nástěnný telefon vedle dřezu.

Než naskočil tón, představovala si, jak Jack přistupuje k přeplněnému regálu s telefonem. Ačkoliv měla dojem, že chápe, proč si ptlvodně byt v tom polorozpadlém domě najal, činilo jí potíže pochopit, proč v něm zůstává. Ta budova byla strašně depresivní. Na druhou stranu, když se rozhlédla po svém vlastním bytě, musela si přiznat, že to zas tak velký rozdíl nebyl, jakmile se člověk dostal do Jackova příbytku – akorát tam měl skoro dvakrát víc místa.

Na druhém konci drátu přístroj vyzváněl. Laurie počítala zazvonění. Když jich bylo deset, začala pochybovat, zda se opravdu tak dobře vyzná v jeho denním rozvrhu. Užuž chtěla zavěsit, když se Jack ozval.

“Jo?” pravil bez velkých cavyků. Byl udýchaný.

“Dneska večer máš štěstí,” řekla Laurie.

“Kdo volá?” zeptal se Jack. “To jsi ty, Laurie?”

“Jsi nějak zadýchaný,” řekla Laurie. “Znamená to, žes prohrál v basketbalu?”

“Ne, to znamená, že jsem vyběhl dvě patra, abych to stihl k telefonu ” odpověděl Jack. “Co se děje? Neříkej mi, že jsi ještě v práci!”

“Nebesa, ne,” řekla Laurie. “Už jsem hodinu doma.”

“Tak proč mám dneska večer štěstí?” zeptal se Jack.

“Stavila jsem se cestou domů u Gristedea a nakoupila na tvou oblíbenou večeři,” odvětila Laurie. “Jen to postavit na sporák. Stačí, aby ses osprchoval a přijel sem.”

“A já myslel, že ti dlužím omluvu za to, jak jsem se smál tomu zmizelému mafiánovi,” řekl Jack. “Jestli se má někdo lísat, pak určitě já.”

“O nic takového nejde,” namítla Laurie. “Jen by mě potěšila tvá společnost. Ale má to jednu podmínku.”

“A jé,” vzdychl Jack. “Jakou?”

“Dneska večer bez kola,” řekla Laurie. “Musíš přijet taxíkem, jinak dohoda neplatí.”

“Taxíky jsou nebezpečnější než moje kolo,” namítal Jack.

“Nehádej se,” řekla Laurie. “Ber, nebo nech být. Jestli, nebo spíš až

31

vlítneš pod autobus a skončíš na márách, nechci mít pocit, že za to můžu já.” Laurie cítila, jak se červená. O tomhle tématu nemluvila ráda ani žertem.

“Fajn,” souhlasil Jack. “Měl bych tam být za pětatřicet až čtyřicet minut. Mám přinést nějaké víno?”

“To by bylo ohromné,” řekla Laurie.

Laurie byla ráda. Nebyla si jistá, jestli Jack pozvání přijme. Během předchozího roku se společensky scházeli a před několika měsíci si Laurie přiznala, že se do něj zamilovala.

Ale Jack zřejmě nebyl ochoten připustit, aby vztah přerostl do další úrovně důvěrnosti. Když se Laurie pokusila to téma nanést, reagoval Jack tak, že se odtáhl. Laurie si připadala odmítnutá a reagovala hněvivě. Po celé týdny spolu mluvili výhradně pracovně.

Během minulého měsíce se jejich vztah zvolna vylepšoval.

Znovu se tu a tam scházeli. Tentokrát si Laurie uvědomila, že nesmí nic uspěchat. Problém byl ten, že v sedmatřiceti to nebylo nic snadného. Laurie se odjakživa chtěla stát jednou matkou. Teď jí bylo sedmatřicet, brzo jí bude osmatřicet.

Čtyřicítka se blíží; měla pocit, že jí už nezbývá mnoho času.

Když měla večeři v podstatě připravenou, obešla Laurie svůj malý dvoupokojový byt a poklidila. To znamenalo vrátit odložené knihy zpátky na jejich místa v policích, úhledně urovnat lékařské časopisy a vyprázdnit Tomovu bedničku s pilinami. Tom byl šest a půl roku starý béžový mourek, který byl pořád ještě stejně divoký, jako když býval kotě. Laurie narovnala Klimtovu grafiku, do které kocour při své denní obchůzce přes knihovnu na garnýž strčil.

Pak se Laurie rychle osprchovala, převlékla do roláku a džínsů a lehce se nalíčila. Přitom se zamračila na vějířky vrásek, které se jí vytvářely v koutcích očí. Nepřipadala si o nic starší, než když dokončila lékařskou fakultu, a přece nic nepopíralo, že léta plynou.

Jack dorazil podle plánu. Když Laurie vykoukla kukátkem, viděla jen nafouklou podobu jeho široce se zubícího obličeje, který nastavil pár centimetrů od čočky. Usmála se jeho vtipkování, když odjišťovala řadu západek, zabezpečujících dveře.

“Pojd, dál, ty šašku!” řekla.

“Chtěl jsem mít jistotu, že mě poznáš.” Jack kolem ní prošel. “Můj odštípnutý horní levý řezák se mi stal poznávacím znamením.”

Právě když Laurie zavírala dveře, zahlédla svou sousedku, paní Englerovou, která pootevřela dveře, aby se podívala, kdo to k Laurii jde. Laurie se na ni zamračila. Vlezlá bába.

Večeře měla úspěch. Jídlo bylo dokonalé a víno fajn. Jack se omlouval, že obchod s alkoholickými nápoji, který je od jeho domu nejblíž, se specializuje na stolní vína, ne na lepší zboží. Během večera se musela Laurie pořád kousat do jazyka, aby nezavedla hovor do choulostivých oblastí. Hrozně ráda by byla mluvila o jejich vztahu, ale neodvažovala se. Vycítila, že část Jackova zdráhání pramení z jeho výjimečné osobní tragédie. Před šesti lety tragicky zahynula jeho

32

manželka a dvě dcery při havárii dopravního letadla. Jack o tom Laurii pověděl poté, co spolu několik měsíců chodili, ale pak už o tom nechtěl víckrát mluvit. Laurie vycítila, že tato ztráta byla největší překážkou v jejich vztahu. Svým způsobem jí toto přesvědčení pomáhalo brát méně osobně Jackovu neochotu vázat se.

Jackovi nedělalo potíže udržovat konverzaci v lehkovážných mezích. Strávil příjemný podvečer, hrál basketbal na hřišti v sousedství a hrozně rád o tom vykládal. Náhodou byl v týmu s Warrenem, vyhlášeným Afroameričanem, který byl vůdcem místního gangu a zdaleka nejlepším hráčem. Tým Jacka a Warrena za celý večer neprohrál.

“Jak se má Warren?” zeptala se Laurie. Jack a Laurie často chodívali na schůzky společně s Warrenem a jeho dívkou, Natalii Adamsovou. Laurie žádného z nich neviděla od té doby, co se s Jackem rozešli.

“Warren je Warren,” Jack pokrčil rameny. “Má spoustu energie. Snažil jsem se ho ze všech sil přimět, aby si dal zapsat nějaký kurs na vysoké, ale on se brání. Můj hodnotový systém je prý jiný než jeho, tak jsem to vzdal.”

“A Natalie?”

“Nejspíš dobře,” řekl Jack. “Tu jsem neviděl od té doby, co jsme spolu chodili všichni.”

“Měli bychom se zase sejít,” řekla Laurie. “Stýská se mi po nich.”

“To je nápad,” řekl Jack vyhýbavě.

Nastala odmlka. Laurie slyšela Tomovo předení. Po jídle a mytí nádobí zamířil Jack ke gauči. Laurie se posadila naproti němu do secesní klubovky, kterou si koupila ve Village.

Laurie vzdychla. Cítila zklamání. Připadalo jí nedospělé, že nedokážou hovořit o emocionálně důležitých věcech.

Jack se podíval na hodinky. “A jé!” poznamenal. Posunul se kupředu , takže seděl na samém okraji gauče. “Je tři čtvrti na jedenáct,” dodal. “Budu muset jít. Zítra je škola a postel volá.”

“Ještě víno?” zeptala se Laurie. Zvedla džbán. Vypili jen čtvrtinu.

“Já nemůžu,” řekl Jack. “Musím si udržet ostré reflexy na jízdu taxíkem domů.” Vstal a poděkoval Laurii za jídlo.

Laurie postavila džbán a také vstala. “Jestli ti to nevadí, svezu se s tebou do márnice.”

“Cože?” otázal se Jack. Nevěřícně svraštil obličej. “Snad nejedeš v tuhle hodinu do práce? Chci říct, ani nemáš službu.”

“Jen se chci na něco zeptat nočních techniků a bezpečáků,” řekla Laurie, když kráčela k šatníku v hale pro jejich kabáty.

“Proboha proč?” podivil se Jack.

“Chci přijít na to, jak zmizelo Franconiho tělo,” odpověděla Laurie. Podala Jackovi bundu. “Mluvila jsem s večerním osazenstvem, když přišli odpoledne do práce.”

“A co ti řekli?”

“Vůbec nic,” řekla Laurie. “Tělo přivezli kolem tři čtvrtě na devět s doprovodem policie a médii. Zřejmě to byl pěkný cirkus.

Nejspíš právě proto pozapomněli na ten rentgen. Identifikaci provedla matka – podle

33

všech zvěstí velmi pohnutá scéna. Ve tři čtvrti na jedenáct už bylo tělo v mrazáku, box sto jedenáct. Takže je podle mého celkem jasné, že k odstranění došlo během noční směny, mezi jedenáctou a sedmou.”

“Proč si s tím děláš starosti?” zeptal se Jack. “Tohle je problém přijímací kanceláře.”

Laurie si natáhla kabát a natáhla se pro klíče. “Řekněme prostě, že mám o tenhle případ osobní zájem.”

Jack obrátil oči v sloup. Vyšli na chodbu. “Laurie,” zaintonoval, “ty se tímhle dostaneš do maléru. Pamatuj na má slova.”

Laurie stiskla knoflík výtahu a pak se zamračila na paní Englerovou, která vykoukla ze dveří jako obyčejně.

“Ta ženská mě přivádí k šílenství,” podotkla Laurie, když nastoupili do výtahu.

“Ty mě neposloucháš,” řekl Jack.

“Poslouchám,” odporovala Laurie. “Ale stejně do toho chci vidět. J tohohle frajera mě stejně jako u té mé srážky s Franconiho předchůdcem štve, jak si tihle gangsteři myslí, že můžou dělat, co se jim zachce. Ppodle nich jsou zákony jen pro ostatní lidi. Pauli Cerino, ten, co se o něm Lou zmínil dneska ráno, zabíjel lidi, aby nemusel moc dlouho čekat na transplantaci rohovky. Takže si umíš představit jejich morálku. Mně se nelíbí představa, že můžou jen tak přijít k nám do márnice a odejít si s tělem chlapa, kterého zrovna zabili.”

Vyšli na Devatenáctou ulici a vykročili směrem k První avenue. Laurie si vyhrnula límec. Od East River to foukalo a bylo jen pár stupňů nad nulou.

“Proč si myslíš, že jsou za tím gangsteři?” zeptal se Jack.

Nemusíš být geniální vědec, aby sis to domyslel,” řekla Laurie. zvedla ruku na blížící se taxík, ten ale profrčel kolem, ani nezpomalil. Franconi chtěl svědčit v rámci dohody s policii. Hlavouni z Vaccarrovy organizace se naštvali nebo polekali, možná obojí. To je stará písnička.”

“Takže ho zabili,” řekl Jack. “Proč ale vzali to tělo?”

Laurie pokrčila rameny. “Nepředstírám, že se dokážu vmyslet do gangstera,” řekla. “Nevím, proč to tělo chtěli. Možná aby ho připravili o řádný pohřeb. Možná se bojí, že by pitva poskytla nějakou stopu oidentifikaci vraha. Sakra, já nevím.

Ale ve výsledku na tom stejně nezáleží.”

“Mám pocit, že ten důvod by mohl být důležitý,” namítl Jack.

“Myslím, že jestli se do toho zapleteš, bruslíš na tenkém ledě.”

“Možná.” Laurie znovu pokrčila rameny. “Už jsem se do podobných věcí zamotala. Nejspíš je zčásti problém v tom, že momentálně se v životě soustředím hlavně na svou práci.”

.“Tady jede prázdný taxík.” Jack se úmyslně vyhnul nutnosti odpovědět na Lauriinu poslední poznámku. Vycítil náznaky a nechtělo se mu dát se zatáhnout do osobnější debaty:

Byla to krátká jízda taxíkem na roh První avenue a Třicáté ulice. Laurie vystoupila a překvapilo ji, když Jack učinil totéž.

34

“Nemusíš chodit se mnou,” řekla Laurie.

“Já vím,” přikývl Jack. “Ale stejně půjdu. Pro případ, žes to neuhádla,

vzbudilas můj zájem.”

Jack se naklonil zpátky do taxíku a zaplatil řidiči.

Laurie stále trvala na tom, že Jackova přítomnost není nutná. Kráčeli mezi zaparkovanými sanitkami a pohřebními auty.

Vstoupili do márnice vchodem ze Třicáté ulice. “Měla jsem dojem, že tě volá postel.”

“Ta může počkat,” prohlásil Jack. “Po té Louově historce o tom, jak tě odtud vyvezli v zatlučené rakvi, si myslím, že bych se měl držet u tebe.”

“To byla úplně jiná situace,” namítla Laurie.

“Jo, vážně?” podivil se Jack. “Byli v tom gangsteři, přesně jako teď.”

Laurie chtěla protestovat dál, ale došlo jí, že Jackova poznámka trefila do černého. Musela si přiznat, že jisté podobnosti tu existují.

První člověk, na kterého narazili, byl noční strážný sedící ve své kóji. Carl Novak byl postarší, přívětivý šedovlasý pán, který vypadal, jako by se do své uniformy srazil – byla mu nejméně o dvě čísla větší, než měla být. Vykládal si pasiáns, ale vzhlédl, když Laurie a Jack míjeli jeho okénko a zastavili se u otevřených dveří.

“Přejete si?” zeptal se Carl. Pak poznal Laurii a omluvil se, že mu to chvíli trvalo.

Laurie se ho zeptala, je-li informován o zmizení Franconiho těla.

“Samozřejmě,” řekl Carl. “Volal mi domů Robert Harper, šéf ochranky. Byl z toho celý pryč a vyptával se mě na všechno možné.”

Laurii netrvalo dlouho zjistit, že Carl má stran té záhady sotva co tajit. Trval na tom, že se nestalo nic mimořádného.

Těla sem přiváželi i odváželi stejně jako každou jinou noc v roce. Připustil, že dvakrát během služby opustil své stanoviště, aby si zašel na pány. Zdůraznil, že při obou příležitostech byl pryč jen pár minut a pokaždé o tom informoval nočního technika márnice Mikea Passana.

“A co jídlo?” zeptala se Laurie.

Carl vytáhl šuplík ve svém kovovém psacím stole a vylovil z něj otlučenou krabici na jídlo. “Jím tady.”

Laurie mu poděkovala a šla dál. Jack za ní.

“V noci to tady rozhodně vypadá jinak,” poznamenal Jack, když procházeli širokou chodbou vedoucí dolů k chladicím boxům a k pitevně.

“Je to bez toho obvyklého denního rambajsu kapku strašidelné,” připustila Laurie.

Nahlédli do kanceláře márnice a našli tam Mikea Passana, zahloubaného do jakýchsi příjmových formulářů. Tělo, které před chvílí přivezli, vylovila Pobřežní stráž z oceánu.

Vzhlédl, když vycítil, že není sám.

Mikeovi bylo něco přes třicet, mluvil se silným longislandským přízvukem a vypadal rozhodně jihoitalsky. Byl štíhlý a měl ostře řezaný obličej, tmavé vlasy, snědou pleť a tmavé oči. Ani Laurie ani Jack s ním nikdy nepracovali, ačkoliv se s ním mnohokrát sešli.

“Přišli jste se kouknout na plaváčka, páni doktoři?” zeptal se Mike.

“Ne,” odvětil Jack. “Je nějaký problém?”

35

“Problém není,” prohlásil Mike. “Jen je ve špatným stavu.”

“Přišli jsme si promluvit o včerejší noci,” řekla Laurie.

“Copak je s ní?” zeptal se Mike.

Laurie mu položila stejnou otázku jako prve Carlovi.

Překvapilo ji,jak se Mike rychle dopálil. Chystala se to právě komentovat, když ji Jack zatahal za paži a gestem naznačil, aby se vrátili na chodbu.

“Zpomal,” doporučil jí Jack, když byli z doslechu.

“Co mám zpomalit?” zeptala se Laurie. “Nebyla jsem útočná.”

“To máš pravdu,” souhlasil Jack. “Vím, že já jsem ten poslední člověk na světě, co by se vyznal v kancelářské politice nebo mezilidských vztazích, ale mně se Mike zdál defenzivní. Jestli z něj chceš dostat nějakou informaci, asi to budeš muset brát v úvahu a postupovat jemně.”

Laurie okamžik uvažovala, pak kývla. “Asi máš pravdu.”

Vrátili se do kanceláře márnice, ale než stihla Laurie něco povědět, Mike ji předběhl: “Pro případ, že to nevíte, dneska ráno mi volal doktor Washington a vzbudil mě kvůli tomu všemu.

Přečetl mi něco o vloupačce. Ale já dělal včera v noci normálně svou práci a rozhodně nemám nic společnýho se zmizením toho těla.”

“Omlouvám se,jestli jsem něco takového naznačila,” řekla Laurie. “Já jen tvrdím, že podle mého to tělo zmizelo během vaší služby. To ale neznamená, že jste za to v nějakém směru zodpovědný.”

“Kapku to tak znělo,” namítl Mike. “Chci říct, jsem tady akorát já, kromě ochranky a uklízečů.”

“Stalo se něco mimořádného?” zeptala se Laurie.

Mike zavrtěl hlavou. “Byla to klidná noc. Dvě těla nám přivezli a dvě odvezli.”

“Co ta těla, která přivezli?” zeptala se Laurie. “Přivezli je naši lidé?”

“No jo, s našima autama,” řekl Mike. “Jeff Cooper a Peter Molina. Obě těla byla z místních nemocnic.”

“A co ta dvě těla, která odváželi?” pokračovala Laurie.

“Co je s nima?”

“No, kdo pro ně přijel?”

Mike zvedl z rohu svého psacího stolu márniční knihu příjmů a s prásknutím ji otevřel. Ukazováčkem sjížděl dolů po sloupci, pak se zastavil. “Spolettův pohřební ústav v Ozónovém parku a Dicksonův pohřební ústav ze Summitu, stát New Jersey.”

“Jak se zesnulí jmenovali?” zeptala se Laurie.

Mike se podíval do knihy. “Frank Gleason a Dorothy Klineová.

Čísla příjmů 100385 a 101455. Ještě něco?”

“Čekali jste, že přijedou tyhle konkrétní pohřební ústavy?” vyptávala se dál Laurie.

“Jo, samozřejmě,” odpověděl Mike. “Volali předem jako vždycky.”

“Takže jste pro ně měli všechno připravené’?”

“Jistě,” prohlásil Mike. “Měl jsem všechny papíry v kupě.

Stačilo to jen podepsat.”

“A těla?” vyzvídala Laurie.

36

“Byla v pojízdným chladiči jako obyčejně,” odpověděl Mike.

“Hned vepředu na vozejku.”

Laurie pohlédla na Jacka. “Napadá tě ještě něco, nač bychom se měli zeptat?”

Jack pokrčil rameny. “Myslím, žes docela dobře pokryla základní otázky, až na to, kdy byl Mike mimo patro.”

“Dobrá připomínka!” pochválila ho Laurie. Obrátila se zpátky k Mikeovi: “Carl nám říkal, že když včera v noci dvakrát odešel na pány, kontaktoval vás. Vy taky kontaktujete Carla, kdykoliv opustíte svoje stanoviště?”

“Vždycky,” řekl Mike. “Často jsme tady dole jediní dva.

Někdo musí hlídat dveře.”

“Byl jste včera v noci hodně dlouho mimo kancelář?” zeptala se Laurie.

“Kdepak,” řekl Mike. “Ne víc než obyčejně. Párkrát na záchodě a půl hodiny na sváču nahoře v prvním patře. Povídám vám, že to byla normální noc.”

“A co uklízeči,” napadlo Laurii. “Byli tady kolem?”

“Během mojí služby ne,” řekl Mike. “Obyčejně tady dole uklízejí po večerech. Noční služba je nahoře, ledaže se děje něco mimořádného.”

Laurie se snažila připadnout na další otázky, ale nešlo to.

“Díky, Mikeu,” řekla.

“Není zač,” odtušil Mike.

Laurie zamířila ke dveřím, ale zarazila se. Obrátila se zpátky: “Neviděl jste čirou náhodou Franconiho tělo?”

Mike okamžik zaváhal, pak přiznal, že ano.

“Za jakých okolností?” zeptala se Laurie.

“Když přijdu do práce, Marvin, to je večerní technik, mi obyčejně ve stručnosti řekne, co se děje. Byl kapku zjevenej z tý situace s Franconim kvůli policii a tomu, jak vyváděla rodina. Rozhodně mi to tělo ukázal.”

“Když jste je viděl, bylo v oddělení jedna jedenáct?”

“Jo.”

“Povězte mi, Mikeu,” pokračovala Laurie. “Kdybyste měl hádat, jak myslíte, že to tělo zmizelo?”

“Nemám ani tušeňí,” řekl Mike. “Ledaže odtud odešel pěšky.”

Zasmál se, pak se zatvářil rozpačitě. “Nechtěl jsem o tom dělat vtipy. Jsem stejně zmatenej jako všichni. Já jen vím, že odtud včera v noci dvě těla odvezli a dvě jsem převzal.”

“A už jste se nepodíval na Franconiho potom, co vám ho Marvin ukázal?”

“Samozřejmě že ne,” řekl Mike. “Proč bych to dělal?”

, Nevím,” přiznala Laurie. ,.Nevíte náhodou, kde jsou řidiči?”

, “Nahoře v jídelně,” informoval ji Mike. “Tam jsou vždycky.”

Laurie a Jack jeli výtahem. Cestou nahoru si Laurie všimla, že se Jackovi zavírají oči.

“Vypadáš unaveně,” poznamenala Laurie.

37

“Není divu. Jsem,” odtušil Jack. “Proč teda nejedeš domů?” podivila se Laurie. “Když už jsem tady,” odpověděl Jack, “myslím, že to vydržím až do trpkého konce.” Ostré světlo zářivek v jídelně přimělo Laurii i Jacka mžourat. Našli Jeffa a Petea u stolu vedle prodejních automatů, kde četli noviny a mlsali bramborové lupínky. Měli na sobě zmačkané modré kombinézy s nášivkami Zdravotní a nemocniční korporace nad loktem. Oba měli vlasy svázané do ohonu. Laurie se představila, vysvětlila svůj zájem o pohřešované tělo a zeptala se, nebylo-li na předchozí noci něco zvláštního, konkrétně pokud šlo o ty dvě mrtvoly, které přivezli. Jeff a Pete si vyměnili pohled, pak odpověděl Pete. “To moje bylo hnus.” “Nemyslím mrtvoly jako takové,” řekla Laurie. “Ráda bych věděla, jestli na postupu nebylo něco neobvyklého.

Neviděli jste v márnici někoho, koho neznáte? Nestalo se něco mimořádného?” Pete znovu koukl po Jeffovi a pak zavrtěl hlavou. “Kdepak. Bylo to přesně tak jako vždycky.” “Pamatujete si, do jakého boxu jste dával tělo?” zeptala se Laurie. Pete se podrbal na temeni. “Vlastně ne,” připustil. “Bylo to blízko jedna jedenáct?” naléhala Laurie. Pete zavrtěl hlavou. “Ne, to bylo někde na druhý straně. Něco kolem pětapadesáti.

Nepamatuju si to přesně. Ale dole to mají zapsáno.” Laurie se obrátila k Jeffovi.

“Moje mrtvola šla do osmadvacítky,” sdělil jí Jeff.

“Zapamatoval jsem sito, protože tak jsem starej. Osmadvacet.”

“Viděl někdo z vás Franconiho tělo?” otázala se Laurie. Oba řidiči si znovu vyměnili pohled. Pak promluvil Jeff: “Jo, viděli jsme ho.”

“V kolik hodin?”

“Asi touhle dobou,” řekl Jeff.

“Za jakých okolností?” vyzvídala Laurie. “Vy přece normálně nevídáte těla, která nepřepravujete, hoši.” “Když nám o tom Mike pověděl, chtěli jsme se kouknout, kvůli všemu tomu rozruchu. Ale ničeho jsme se nedotýkali.”

“To byla jen vteřina,” dodal Pete. “Jen jsme otevřeli dveře a nakoukli dovnitř.”

“Byl s vámi Mike?” zeptala se Laurie. “Ne,” řekl Pete. “Jen nám řekl, kterej to je box.”

“Mluvil s vámi o včerejší noci doktor Washington?” napadlo Laurii. “Jo, a pan Harper taky,” odpověděl Jeff.

“Řekli jste panu Washingtonovi, že jste se byli kouknout na to tělo?” ptala se dál Laurie.

“Ne,” řekl Jeff.

“Proč ne?” 38

“Neptal se,” vysvětlil stručně Jeff. “Víme, že to vlastně nemáme dělat. Chci říct, že obyčejně to neděláme. Ale jak jsem řek, bylo kolem toho takovýho zmatku, že jsme byli zvědaví.”

“Možná byste to měli povědět doktoru Washingtonovi,” navrhla Laurie. “Jen aby znal všechna fakta.”

Laurie se otočila a zamířila k výtahu. Jack ji poslušně následoval.

“Co tomu říkáš?” zeptala se Laurie.

“Čím blíž je k půlnoci, tím je pro mě myšlení těžší,” odpověděl Jack.

“Ale že se ti dva jukli na mrtvolu, z toho bych žádnou vědu nedělal.

“Ale Mike se o tom nezmiňoval,” namítla Laurie.

“Pravda,” souhlasil Jack. “Jenomže všichni vědí, že obešli předpisy. To už je lidská povaha, nebýt v takové situaci tak docela sdílný.”

“Možná máš pravdu,” vzdychla Laurie.

“Kam teď?” zeptal se Jack, když nastoupili do výtahu.

“Docházejí mi nápady,” přiznala Laurie.

“Díky Bohu,” řekl Jack.

“Nemyslíš, že bych se. měla zeptat Mikea, proč nám neřekl o tom, jak se šoféři šli podívat na Franconiho?”

“To bys mohla, ale myslím, že jen tak túruješ motor,” opáčil Jack. “Doopravdy si neumím představit, že by šlo o něco jiného než o neškodnou zvědavost.”

“Tak si dáme padla,” řekla Laurie. “Myšlenka na postel se mi taky začíná zamlouvat.”

39

Kapitola 5 KEVIN vrátil lahvičky s tkáňovými

kulturami do inkubátoru a zavřel dveře. S prací začal před úsvitem. Jeho

5. BŘEZNA 1997, 10:15 momentálním úkolem bylo najít transponázu, která by se vypořádala KOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA s menším histokompatibilním genem na chromozomu Y. Už ho to zaměstnávalo měsíc, navzdory tomu, že používal stejnou techniku, díky níž se mu podařilo nalézt a izolovat transponázy spojené s krátkým ramenem chromozomu 6.

Podle svého obvyklého rozvrhu chodil Kevin do laboratoře kolem půl deváté, ale dneska ráno se vzbudil už ve čtyři a nemohl znovu usnout. Tři čtvrti hodiny sebou házel a převaloval se, až usoudil, že ten čas může stejně dobře využít k nějakému lepšímu účelu. Do laboratoře dorazil v pět ráno, ještě byla tma.

Kevinovu nespavost způsobovalo svědomí. Bodavý pocit, že se dopustil prométheovské chyby, mstivě pronikal na povrch.

Ačkoliv zmínka doktora Lyonse o vybudování vlastní laboratoře ho na čas uchvátila, nevydrželo nadšení dlouho. Ať už měl laboratoř svých snů nebo ne, nemohl se zbavit obav, že na Isla Francesca probíhá něco hrůzného, čeho se v podvědomí už dávno strachoval.

Kevinovy pocity neměly nic společného s tím, že by snad spatřil další kouř. Nespatřil ho, ale jak začalo svítat, vyhýbal se také zcela vědomě pohledu z okna, natož pak směrem k ostrovu.

Kevin si uvědomil, že takhle to dál nejde. Usoudil, že nejracionálnější by bylo zjistit, zda jsou jeho obavy oprávněné. A nejlepší způsob, jak to udělat, usuzoval, bude oslovit někoho, kdo má k této situaci blízký vztah mohl by zaplašit trochu chmur z oblasti Kevinových starostí.

Kevinovi však nebylo příjemné hovořit s mnoha lidmi ze Zóny.

Nikdy nebyl příliš společenský, obzvlášť ne v Kogu, kde byl jediným vědcem. V Zóně však pracoval jeden člověk, s nímž se cítil trochu příjemněji, hlavně proto, že obdivoval jeho práci: Bertram Edwards, hlavní veterinář.

Kevin si impulzivně svlékl laboratorní plášť, přehodil ho přes židli zamířil ven z pracovny. Sešel do přízemí a vykročil ven, do dusného vedra parkoviště za nemocnicí. Ráno bylo jasné, nad hlavou se mu vznášelo pár bílých nadýchaných kumulů. Houfovala se tam i jakási temná dešťová mračna, ta však byla nad oceánem, shlukla se nad obzorem na západě; jestli přinesou déšť, nebude to dřív než odpoledne.

Kevin vlezl do své toyoty s pohonem na všechna čtyři kola a zahnul doprava z parkoviště. Přejel městské náměstí po severní straně a minul starý katolický kostel. GenSys budovu zrenovoval, takže teď sloužila jako společenské centrum. V pátek a v sobotu večer se tu promítaly filmy. v pondělí večer se tam konalo bingo. Ve sklepě byl podnik, kde se servírovaly americké hamburgery.

Kancelář Bertrama Edwardse byla ve veterinárním centru, jež bylo součástí daleko větší zvířecí jednotky. Celý komplex byl větší než samo

40

Kogo. Nalézal se severně od města v hustém rovníkovém deštném pralese a byl oddělen od města pásem panenské džungle.

Kevina vedla cesta na východ až k záložnímu automobilovému parku, kde odbočil na sever. Provoz, který byl na tak odlehlé místo značný, odrážel obtížnou logistiku řízení operace rozměrů Zóny. Všechno, toaletním papírem počínaje a zkumavkami do centrifug konče, se muselo dovážet, což nezbytně vyžadovalo přesuny spousty zboží. Většina zásob se přivážela náklaďákem z Baty, kde byl improvizovaný přístav a letiště dostačující pro velký tryskový letoun. Estuario del Muni s přístupem do gabonského Libreville bylo obsluhováno pouze kánoemi s motorkem.

Na okraji města vystřídal ulici dlážděnou žulovými kostkami nově položený asfaltový koberec. Kevin vzdychl úlevou.

Rachocení a vibrace přenášené z dlažebních kamenů na sloupek řízení byly nepříjemně intenzivní.

Po patnácti minutách jízdy kaňonem temně zelené vegetace Kevin zahlédl první budovy v současné době nejmodernějšího zvířecího komplexu na světě. Byly postaveny z betonových a škvárobetonových prefabrikovaných bloků, které byly omítnuty a natřeny na bílo. Celek působil trochu španělsky, což měl být asi ústupek nebo kompliment koloniální architektuře ve městě převládající.

Ohromná hlavní budova vypadala spíš jako letištní terminál než zařízení k ubytování primátů. Přední fasáda byla dvoupatrová a asi sto padesát metrů dlouhá. Zezadu se stavba rozbíhala do mnoha křídel, která doslova mizela pod příkrovem vegetace. Naproti hlavní budově stálo několik menších. Kevin si nebyl jistý jejich účelem, až na dvě budovy uprostřed. V jedné sídlil kontingent domorodých vojáků, přidělených do komplexu. Stejně jako jejich kolegové na městském náměstí i tihle vojáci se nečinně povalovali s puškami, cigaretami a kamerunským pivem. Druhá budova byla hlavním štábem skupiny, která Kevina rozčilovala ještě víc než ti sotva dospělí místní vojáci. Tohle byli maročtí žoldnéři, tvořící součást prezidentské gardy. Zdejší prezident své vlastní armádě nedůvěřoval.

Tahle zahraniční komanda, speciální jednotky, byla oblečena v nevhodných a špatně padnoucích tmavých oblecích s vázankami a dobře viditelnými vybouleninami od podpažních pouzder na pistole. Všichni měli tmavou pleť, pronikavé oči a mohutný knír. Na rozdíl od vojáků je bylo vidět jen zřídka, ale jejich přítomnost zde byla cítit jako zlověstná a zlá síla.

Už jen sama velikost veterinárního centra GenSys přispívala k jeho úspěchu. GenSys rozpoznal nesnáze spojené s biomedicínským výzkumem primátů, a tak založil své zařízení v Rovníkové Africe, odkud byla zvířata původem. Tímto počinem chytře obešel nepříhodnou spleť dovozně-vývozních omezení spojených s primáty na průmyslovém Západě, stejně jako rušivý vliv bojovníků za práva zvířat. A navíc místní správa se svými úplatnými vůdci prahnoucími po cizí měně byla mimořádně vstřícná ke všemu, co mohla společnost jako GenSys nabídnout.

41

Omezující .zákony se daly příhodně přehlédnout anebo zrušit.

Legislativa byla tak přizpůsobivá, že dokonce vyšel i zákon, podle kterého bylo vměšování do věcí GenSys politickým zločinem.

Ukázalo se, že operace je mimořádně úspěšná. Ukázalo se to tak rychle, že ji GenSys rozšířil, aby sloužila jako vhodná základna i pro další biotechnologické společnosti, zvláště pro farmaceutické giganty, jakožto vnější zdroj testování jejich výrobků na primátech. Tempo růstu šokovalo všechny ekonomické prognostiky v GenSys. V každém ohledu představovala Zóna působivý finanční úspěch.

Kevin zaparkoval vedle dalšího vozidla s pohonem na čtyři kola. Věděl, že patří doktoru Edwardsovi – poznal to podle nálepky na nárazníku, kde stálo: Člověk je opice. Prošel dvojitými dveřmi, na jejichž skle bylo tiskacími písmeny napsáno Veterinární centrum. Pracovna doktora Edwardse a vyšetřovny byly hned za dveřmi.

Uvítala ho Martha Blummerová. “Doktor Edwards je v šimpanzím křídle,” oznámila. Martha pracovala na veterině jako sekretářka. Její manžel byl jedním z dozorců v autoparku.

Kevin se vydal do šimpanzího křídla. Byla to jedna z mála částí budovy, které vůbec neznal. Prošel druhým párem dvojitých dveří a po celé délce ústřední chodby veterinární nemocnice. Zařízení vypadalo jako normální nemocnice, včetně zaměstnanců, kteří byli všichni oblečeni v chirurgických antiseptických úborech, mnozí se stetoskopy zavěšenými kolem krku.

Pár lidí mu pokynulo, jiní se usmáli a někteří Kevina pozdravili. Rozpačitě pozdravy opětoval. Nikoho z těch lidí neznal jménem.

Další pár dvojitých dveří ho zavedl do hlavní části budovy, kde sídlili primáti. Ve vzduchu tady byl cítit lehce čpavý odér. Chodbou se nesly občasné skřeky a vřeštění. Dveřmi s okny z drátěného skla Kevin tu a tam zahlédl velké klece, v nichž byly uvězněny opice. Před klecemi muži v overalech a gumových botách tahali hadice.

Šimpanzí křídlo bylo jedním z prstů, natahujících se ze zadní části budovy do lesa. I ono mělo dvě patra. Kevin vstoupil do přízemí. Zvuky se okamžitě změnily. Teď se ozývalo stejné množství houkání jako skřeků.

Kevin pootevřel dveře z centrální chodby a upozornil na sebe jednoho z dělníků v overalech. Zeptal se na doktora Edwardse a bylo mu řečeno, že veterinář je v jednotce bonobo.

Kevin našel schodiště a vystoupil do prvního patra. Napadlo ho, jaká je to náhoda, že doktor Edwards pobývá v jednotce bonobo, zrovna když ho Kevin hledá. Prostřednictvím bonobo se Kevin s doktorem Edwardsem seznámil.

Před šesti lety Kevin vůbec nevěděl, že nějaký bonobo existuje. To se však rychle změnilo, když byli bonobo vybráni jako subjekty pro jeho projekt v GenSys. Už věděl, že jsou to výjimečná stvoření. Byli to bratranci šimpanzů, avšak jeden a půl milionu let žili v izolaci na pětadvaceti tisících čtverečních mil panenské džungle ve středním Zairu. Někteří lidé jim říkali pygmejští šimpanzové, takové jméno však bylo matoucí,

42

protože někteří bonobové byli ve skutečnosti větší než někteří šimpanzi a byl to také odlišný živočišný druh.

Kevin našel doktora Edwardse před relativně malou aklimatizační klecí. Prostrkoval ruku mezi mřížemi a zkoušel navázat kontakt s dospělou samicí bonobo.

Jiná samice seděla u zadní stěny klece. Očima nervózně těkala kolem svého nového příbytku. Kevin vycítil její zděšení.

Doktor Edwards tiše houkal, napodoboval jeden z mnoha komunikačních zvuků bonobo a šimpanzů. Byl to relativně vysoký muž – Kevin měřil metr pětasedmdesát a on ho o dobrých osm nebo deset centimetrů převyšoval. Vlasy měl ostře bílé, což silně kontrastovalo s téměř černým obočím a řasami. Výrazné obočí v kombinaci se zvykem krčit čelo mu dodávalo výraz neustálého překvapení.

Kevin se chvilku díval. Očividný vztah doktora Edwardse ke zvířatům byl něčím, čeho si Kevin od jejich prvního setkání vážil. Vycítil, že je to intuitivní talent a ne něco naučeného, a vždycky to na něj udělalo dojem.

“Promiňte,” řekl Kevin konečně.

Doktor Edwards nadskočil, jako by se polekal. I bonobo zavřískla a utekla do zadní části klece.

“Strašně se omlouvám,” dodal Kevin.

, Doktor Edwards se usmál a přiložil si ruku k hrudi. “Není třeba se omlouvat. Jen jsem se tak soustředil, že jsem tě neslyšel přicházet.”

“Rozhodně jsem vás nechtěl polekat, doktore Edwardsi,” začal Kevin,

“ale já…”

“Kevine, prosím tě! Kdybych ti to řekl jednou, ale já ti to říkám už po desáté: jmenuju se Bertram. Chci říct – vždyť už se známe pět let. Nemyslíš, že by se hodilo upustit od těch oficialit?”

“Ovšem,” souhlasil Kevin.

“To je štěstí, že jsi mohl přijít,” pokračoval Bertram.

“Seznam se s našimi dvěma nejnovějšími chovnými samicemi.”

Ukázal na oba lidoopy, kteří se posunuli od zadní stěny kousek kupředu. Kevinův příchod sice samice polekal, ale už byly zvědavé.

Kevin se zadíval na silně antropomorfní obličeje obou primátů. Obličeje bonobů měly méně vystouplou dolní čelist, a tudíž byly značně podobnější obličejům lidským než tváře jejich bratranců šimpanzů. Kevina vždycky znepokojil pohled do jejich očí.

“Vypadají zdravě, ta zvířata,” poznamenal Kevin, protože nevěděl, co jiného říci.

“Zrovna dneska ráno je dovezli náklaďákem ze Zairu,” řekl Bertram. “Je to asi patnáct set kilometrů vzdušnou čarou. Ale objížďkou, kterou museli udělat, aby se dostali přes hranice Konga a Gabonu, urazili pravděpodobně třikrát víc.”

“To je stejné, jako kdyby přejeli napříč Spojené státy,” podotkl Kevin.

“Pokud jde o vzdálenost,” souhlasil Bertram. “Jenže tady nejspíš nenarazili na víc než pár krátkých úseků asfaltky. Je to hrozná cesta, ať se na to díváš, jak chceš.”

43

“Zdá se, že jsou v dobrém stavu,” řekl Kevin. Uvažoval, jak by asi vypadal, kdyby urazil takovou cestu nacpaný do dřevěné bedny na korbě náklaďáku.

“Už jsem řidiče docela dobře vycvičil,” souhlasil Bertram.

“Zacházejí s nimi líp než s vlastními manželkami. Vědí, že když pojde lidoop, nedostanou zaplaceno. To je hodně dobrá motivace.”

“Vzhledem k tomu, že naše poptávka stoupá, budou se hodit,” podotkl Kevin.

“Tomu věř,” řekl Bertram. “Tyhle dvě už jsou zamluvené, jak víš. Jestli projdou všemi testy, a já jsem si jistý, že projdou, budeme za pár dní u tebe v laboratoři. Chci se zase dívat. Myslím, že jsi génius. A Melanie… No, ještě nikdy jsem neviděl takovou koordinaci mezi zrakem a rukama, ani u jednoho očního chirurga, kterého jsem znával ještě ve Státech.”

Kevin se zarděl, jako by mluvil o něm samém. “Melanie je dost talentovaná,” připustil. Melanie Becketová byla reprodukční technoložka. GenSys ji najal hlavně na Kevinův projekt.

“Je dobrá,` opakoval Bertram, Ale jen málo z nás, co máme to štěstí, že jsme zapojeni do tvého projektu, ví, že ty jsi hrdina.”

Bertram se rozhlédl na všechny strany po prostoru mezi stěnou chodby a klecemi, aby se přesvědčil, že na doslech není žádný z dělníků v kombinézách.

“Víš, když jsem se upsal, že sem pojedu, myslel jsem si, že se nám s manželkou dobře povede,” pokračoval Bertram. “Pokud jde o peníze, věděl jsem, že to bude stejně výnosné jako odjet do Saúdské Arábie. Ale vede se nám líp, než se mi kdy snilo.

Díky tvému projektu a možnosti odkoupení akcii, která k němu patří, budeme bohatí. Zrovna včera jsem slyšel od Melanie, že máme dva další klienty z New Yorku. To už bude přes stovku.”

“Já o žádných dvou dalších klientech neslyšel,” namítl Kevin.

“Ne? Ale je to pravda,” řekl Bertram. “Melanie mi to říkala včera večer, když jsem na ni narazil v kulturáku. Prý mluvila s Raymondem Lyonsem. Jsem rád, že mě informovala, takže jsem mohl poslat řidiče zpátky do Zairu pro další zásilku. Můžu říct jen tolik, že doufám, že naši pygmejští kolegové v Lomaku dokážou dodržet svou část našeho kšeftu.”

Kevin se ohlédl do klece na obě samice. Opětovaly jeho pohled s prosebným výrazem, při kterém Kevina bolelo u srdce.

Hrozně rád by jim byl řekl, že se nemají čeho bát. Nestane se jim nic horšího, než že do měsíce otěhotní. Během těhotenství zůstanou uvnitř a budou dostávat speciální výživnou dietu. Až se jim mláďata narodí, přestěhují je do obrovské rezervace pro bonobo, aby tam mohly své potomstvo vychovávat. Až mláďata dosáhnou věku tří let, bude se cyklus opakovat.

“Rozhodně vypadají jako lidi,” vyrušil Bertram Kevina z myšlenek.

“Někdy se člověk nedokáže ubránit úvahám, nač asi myslí.”

“A nebo si nedělat starosti s tím, nač jsou asi schopné myslet jejich ratolesti,” odpověděl Kevin.

44

Bertram na Kevina ostře pohlédl. Jeho černé obočí se vyklenulo víc než obvykle. “Nějak ti nerozumím,” řekl.

“Poslouchej, Bertrame,” začal Kevin. “Přišel jsem právě proto, abych si s tebou promluvil o projektu.”

“To se báječně hodí,” souhlasil Bertram. “Chtěl jsem ti dneska zavolat a pozvat tě, aby ses přišel podívat, jaký pokrok jsme udělali. A ty jsi tady.” “Pojď!”

Bertram otevřel nejbližší dveře na chodbu, pokynul Kevinovi, aby ho následoval, a vykročil dlouhými kroky. Kevin si musel pospíšit, aby ho dohnal.

“Pokrok otázal se. Ačkoliv Bertrama obdivoval, sklon tohohle člověka k manickému chování ho znepokojoval. Přinejlepším bude mít dost potíží s tím, aby prodebatoval to, co mu leží v hlavě. Už jen nadnést to téma bylo obtížné a Bertram mu nijak nepomáhal. Vlastně to spíš znemožňoval.

“Jasně že pokrok!” prohlásil Bertram nadšeně. “Vyřešili jsme technické problémy se sítí na ostrově. Jak uvidíš, už je on line. Můžeme lokalizovat každé jednotlivé zvíře, stačí jen stisknout knoflík. Právě včas, dodal bych. Na dvanácti čtverečních mílích máme skoro stovku jedinců, takže nám přenosné hledáčky rychle přestávají stačit. Zčásti je problém v tom, že jsme nečekali, že se ti tvorové rozdělí do dvou oddělených sociologických skupin. Počítali jsme s jednou velkou šťastnou rodinou.”

“Bertrame,” skočil mu Kevin do řeči, když sebral všechnu kuráž. “Chtěl jsem s tebou mluvit, protože jsem se obával…”

“Není divu,” ozval se Bertram, když se Kevin odmlčel. “Já bych se taky obával, kdybych do toho dal tolik hodin, cos do toho vložil bez odpočinku a bez přerušení ty. Sakra, někdy vidím světlo ve tvé laboratoři ještě o půlnoci, když vycházíme s manželkou po kině z kulturáku. Dokonce jsme se o tom už i zmínili. Několikrát jsme tě pozvali k nám domů na večeři, abychom tě trošku vytáhli ven. Jak to, že nikdy nepřijdeš?”

Kevin v duchu zaúpěl. Do tohohle rozhovoru se zaplést nechtěl.

“No dobře, nemusíš odpovídat,” řekl Bertram. “Nechci tě strašit ještě víc. Moc rádi bychom tě viděli, takže kdyby sis to rozmyslel, zavolej nám. A co třeba tělocvična nebo kulturák nebo i bazén? Nikdy tě na žádném z těch míst není vidět.

Uvíznout v téhle skleníkové části Afriky už je samo o sobě dost zlé, ale dělat ze sebe vězně své laboratoře nebo domu, tím to ještě zhoršuješ.”

“Určitě máš pravdu,” souhlasil Kevin. “Ale…”

“Samozřejmě že mám pravdu,” přerušil ho Bertram. “Jenže to má ještě jednu stránku, před kterou bych tě měl varovat. Vedou se řeči.”

“Jak to myslíš?” podivil se Kevin. “Řeči o čem?”

“Lidi říkají, že se držíš stranou, protože si připadáš nadřazený,” vysvětloval Bertram. “Však víš, učenec se všemi svými fantastickými diplomy z Harvardu a Massachusettského technologického institutu. Lidi si snadno můžou tvoje chování špatně vykládat, zvlášť když závidí.”

45

“Proč by mi měl někdo závidět?” Kevin byl šokovaný.

“Jednoduše,” řekl Bertram. “Očividně se ti z centra dostává extra zacházení. Každé dva roky máš nové auto a bydlíš stejně dobře jako Siegfried Spallek, ředitel celé operace. Nad tím se leckdo pozastaví, zvlášť lidi jako Cameron McIvers, který je dost velký pitomec na to, aby si sem přivezl celou zatracenou rodinu. A taky máš ten přístroj na nukleárně magnetickou rezonanci. Nemocniční správce a já od prvního dne žebráme o nukleárně magnetický rezonátor.”

“Snažil jsem se jim ten dům rozmluvit,” řekl Kevin. “Já říkal, že je moc velký.”

“Hele, přede mnou svoje doupě hájit nemusíš,” řekl Bertram.

“Já to chápu, protože do tvého projektu vidím. Ale takových lidí je hodně málo a někteří z nich nejsou nijak nadšení.

Dokonce ani Spallek to tak docela nechápe, ačkoliv se mu rozhodně líbí využívat výhod, které tvůj projekt přinesl těm z nás, kdo měli to štěstí, že do něj byli zapojeni.”

Než stihl Kevin zareagovat, zastavili Bertrama nějací zaměstnanci k řadě konzultací přímo na chodbě. Procházeli spolu veterinární nemocnicí. Využil přerušení, aby uvážil Bertramovy poznámky. Kevin si odjakživa připadal skoro neviditelný. Představa, že budí nelibost, byla pro něj těžko pochopitelná.

“Promiň,” prohodil Bertram po poslední poradě. Prošel posledními dvojitými dveřmi. Kevin za ním.

Cestou kolem sekretářky Marthy sebral hromádku telefonních vzkazů. Prolistoval je a gestem pozval Kevina do své pracovny.

Zavřel za sebou dveře.

“Tohle se ti bude moc líbit,” Bertram odhodil vzkazy stranou. Sedl si před svůj počítač a ukázal Kevinovi, jak vyvolat graf Isla Francesca. Mapka byla rozdělena mřížkou.

“Teď mi dej číslo kteréhokoli tvora, kterého chceš lokalizovat.”

“Mého,” řekl Kevin. “Číslo jedna.”

“Už to jede,” řekl Bertram. Vložil informaci a klikl myší.

Náhle se na mapě ostrova objevilo červené blikající světélko.

Bylo severně od vápencového útesu, ale jižně od potoka, kterému se s humorem přezdívalo Rio Diviso. Potok přetínal ostrov o rozměrech devětkrát tři kilometry podélně, tekl od východu na západ. Uprostřed ostrova bylo jezírko, které nazývali Lago Hippo.

“Pěkně svižný, co ozval se Bertram hrdě.

Kevina to zaujalo. Ani ne tak ta technologie, ačkoliv ho taky zajímala. Ale spíš to červené světýlko, které blikalo přesně tam, odkud si představoval, že vychází kouř.

Bertram vstal a otevřel zásuvku kartotéky. Byla plná malých příručních elektronických přístrojů, které vypadaly jako miniaturní notýsky s malými digitálními obrazovkami. Z každého vyčuhovala nastavitelná anténa.

“Tohle funguje stejně,” řekl Bertram. Jednu podal Kevinovi.

“Říkáme jim lokátory. Samozřejmě jsou přenosné a dají se nosit do terénu.

46

“Vyhledávání jde s nimi jako víno, když to porovnáš s tím, jak jsme se zpočátku pachtili.”

Kevin si pohrával s klávesnicí. S Bertramovou pomocí měl zanedlouho mapku ostrova s červeným blikajícím světélkem.

Bertram mu ukázal, jak přecházet na menší a menší měřítko mapy, až celá obrazovka představovala čtverec patnáctkrát patnáct metrů.

“Jakmile jsi tak blízko, použiješ tohle.” Bertram podal Kevinovi přístroj, který vypadal jako baterka s klávesnicí.

“Na tom si naťukáš tu samou informaci. Funguje to jako směrovací maják. Pípá to tím hlasitěji, čím blíž to ukazuje na zvíře, které hledáš. Když ho správně zaměří, vydává nepřerušovaný zvuk. Pak už stačí jen použít pistoli na uspávací šipky.”

“Jak funguje tenhle vyhledávací systém?” zeptal se Kevin.

Protože byl pohroužen do biomolekulárních oblastí projektu, nevěnoval žádnou pozornost logistice. Už pětkrát sice ostrov prošel na dobrodružných výpravách, ale to bylo všechno. Nikdy se nezajímal o kličky a smyčky každodenních operací.

“Je to satelitní systém,” vysvětloval Bertram.

“Nepředstírám, že bych se vyznal v podrobnostech. Sa mozřejmě má každé zvíře malý mikročip s dlouhodobou niklkadmiovou baterii zabudovaný těsně pod pokožkou. Signál z mikročipu je miniaturní, ale mřížka ho zachytí, zesílí a předá po mikrovlně.”

Kevin užuž přístroje vracel, ale Bertram je gestem odmítl.

“Nech si je,” prohlásil. “Máme jich spoustu.”

“Ale já je nepotřebuju,” protestoval Kevin.

“Jdi ty, Kevine,” pokáral ho Bertram žertovně a bouchl Kevina do zad. Rána byla dost silná, aby Kevina srazila kupředu. “Uvolni se! Jsi moc vážnej.” Bertram si sedl k psacímu stolu, sebral z něj telefonické vzkazy a nepřítomně je začal řadit podle stupně důležitosti.

Kevin pohlédl na elektronické přístroje ve svých rukou a uvažoval, co s nimi udělá. Zřejmě to jsou cenné věci.

“Co to bylo s tím tvým projektem, žes chtěl o tom se mnou debatovat?” zeptal se Bertram. Vzhlédl od telefonických vzkazů. “Lidi si pořád stěžujou, že je nepustím ke slovu. O co ti jde?”

“Mám starosti,” vykoktal Kevin.

“S čím?” zeptal se Bertram. “Líp by to všechno už ani jít nemohlo.”

“Zase jsem viděl kouř,” vypravil ze sebe Kevin.

“Cože? To jako myslíš ten pramínek kouře, o kterém ses mi zmiňoval minulý týden?” zeptal se Bertram.

“Přesně tak,” odpověděl Kevin. “A z toho samého místa na ostrově.”

“Á, to nic není,” Bertram mávl rukou. “Zhruba každou druhou noc máme elektrické bouřky. Blesk zapálí oheň – to ví každý.”

“Když je kolem všechno mokré?” podivil se Kevin. “Já myslel, že blesky zapalují ohně v savanách během období sucha, ne v mokrém rovníkovém deštném pralese.”

“Blesk může zapálit kdekoliv,” řekl Bertram. “Mysli na to, jaký žár

47

vyvíjí. Nezapomeň, že hrom není nic jiného než rozpínání vzduchu žárem. Je to k neuvěření.”

“No, možná.” Kevin nebyl přesvědčen. “Ale i kdyby mohl zapálit, vydržel by takový oheň?”

“Ty jsi umanutý jako pes na kost,” podotkl Bertram. “Zmínil ses o tomhle bláznivém nápadu ještě někomu?”

“Jen Raymondu Lyonsovi,” řekl Kevin. “Včera mi volal kvůli nějakému jinému problému.”

“A jak reagoval?” zeptal se Bertram.

“Řekl mi, abych nepopouštěl uzdu své představivosti,” přiznal Kevin.

“Já bych řekl, že to byla dobrá rada,” ujistil ho Bertram.

“Připojuju se.”

“Já nevím,” povzdechl si Kevin. “Možná bychom se tam měli vydat a zkontrolovat to.”

“Ne!” odsekl Bertram. Na letmý okamžik se mu rty zúžily v tvrdou čáru a modré oči mu zaplály. Pak se znovu zatvářil normálně. “Nechci jezdit na ostrov, leda některého vyzvednout.

Tak to bylo původně naplánováno a my se toho hernajs držíme.

Při tom, jak dobře všechno jde, nechci nic riskovat. Zvířata mají zůstat izolovaná a nerušená. Jediná osoba, která tam jezdí, je ten pygmej Alphonse Kimba, a ten vozí na ostrov jenom zásoby potravin.”

“Možná bych mohl jet sám,” navrhl Kevin. “Netrvalo by to tak dlouho a já bych si přestal dělat starosti.”

“Rozhodně ne!” odmítl Bertram důrazně. “Téhle části projektu šéfuju já a zakazuju tobě a všem ostatním jezdit na ostrov.”

“Nechápu, proč by na tom mělo zas tolik záležet,” namítl Kevin.

“Zvířata bych neobtěžoval.”

“Ne!” opakoval Bertram. “Nebudou žádné výjimky. Chceme, aby to , byla divoká zvířata. To znamená minimální kontakt. Kromě toho je tahle enkláva tak malá, že by návštěvy vyprovokovaly řeči, a to my nechceme. A ještě ke všemu by to mohlo být nebezpečné.”

“Nebezpečné?” zapochyboval Kevin. “Nepřiblížím se k hrochům ani krokodýlům. Bonobové rozhodně nejsou nebezpeční.”

“Jeden z pygmejských nosičů byl při posledním odvozu zabit,” řekl Bertram. “Drželi jsme to z pochopitelných důvodů v tichosti.”

“Jak byl zabit?” zeptal se Kevin.

“Kamenem,” odpověděl Bertram. “Jeden z bonobů po něm hodil kamenem.”

“Není to neobvyklé?” podivil se Kevin.

Bertram pokrčil rameny. “Je známo, že šimpanzi házejí občas klacky, když jsou ve stresu nebo vyděšení. Ne, nepřipadá mi to neobvyklé. Pravděpodobně to bylo jen instinktivní gesto. Ten kámen tam byl, tak ho hodil.”

“Ale taky je to agresivní,” namítl Kevin. “To je pro bonoba neobvyklé, zvláště když jde o jednoho z našich bonobů.”

“Všichni lidoopové budou bránit svou tlupu, když se na ni zaútočí,” řekl Bertram.

48

“Ale proč by měli mít pocit, že se na ně útočí?” zeptal se Kevin.

“Byl to čtvrtý odvoz,” řekl Bertram. Pokrčil rameny. “Možná se učí, co mohou očekávat. Ale ať byla příčina jakákoliv, nechceme, aby někdo na ostrov jezdil. Spallek a já jsme o tom debatovali a on se mnou plně souhlasí.”

Bertram vstal od psacího stolu a ovinul paži Kevinovi kolem ramen. Kevin se pokusil vymanit, ale Bertram držel pevně. “No tak, Kevine! Uklidni se! Takovéhle úlety té tvé představivosti jsou přesně to, o čem jsem prve mluvil. Musíš vypadnout z laborky a dělat něco, čím bys rozptýlil svůj přehnaně aktivní mozek. Začínáš vidět myšky a trpět obsesí. Chci říct, to s tím ohněm je směšné. Ironii na tom je, že projekt báječně frčí. Co takhle že by sis to rozmyslel s tou večeří u nás? Trish i mě to opravdu potěší.”

“Budu o tom vážně uvažovat,” řekl Kevin. Bertramova paže kolem krku mu byla jaksi nepříjemná.

“Tak dobře.” Bertram naposled plácl Kevina po zádech. “Možná bychom se my tři mohli taky vypravit do kina. Tenhle týden budou dávat senzační dvojprogram. Chci říct, měl bys využít skutečnosti, že sem dostáváme nejnovější filmy. GenSys se moc snaží, když nám je sem letecky posílá každý týden. Co říkáš?”

“Nejspíš ano,” odvětil Kevin vyhýbavě.

, “Tak dobře,” řekl Bertram. “Zmíním se Trish a ona ti zavolá.

Platí?”

“Platí,” odpověděl Kevin. Chabě se pousmál.

O pět minut později nastupoval Kevin zpět do svého vozidla, ještě zmatenější než před návštěvou u Bertrama Edwardse.

Nevěděl, co si má myslet. Třeba jeho představivost skutečně pracuje přesčas. Možné to bylo, ale bez návštěvy Isla Francesca neexistoval způsob, jak se o tom přesvědčit. A ke všemu tu byla ještě ta nová starost, že vůči němu lidé cítí nelibost.

Kevin zabrzdil u výjezdu z parkoviště a rozhlédl se po silnici před zvířecím komplexem. Počkal, až kolem přerachotí velký náklaďák. Když už chtěl vyjet, zahlédl muže stojícího nehybně v okně marockého štábu. Kevin na něj dobře neviděl, neboť se ve skle odráželo slunce, ale poznal, že je to jeden z kníratých gardistů. Taky poznal, že ho ten muž soustředěně pozoruje.

Kevin se zachvěl, aniž by přesně věděl proč.

Jízda zpátky do nemocnice byla rychlá a proběhla nerušeně, ale zdánlivě neproniknutelné stěny temně zelené vegetace budily v Kevinovi nepříjemně klaustrofobický pocit. Zareagoval tak, že šlápl na plyn. Ulevilo se mu, když dorazil na kraj města.

Kevin zaparkoval na svém místě. Otevřel dvířka auta, ale zaváhal. Bylo skoro poledne, a tak ho napadlo, nemá-li zajet domů na oběd, místo aby šel na hodinu do své laboratoře.

Laborka ale zvítězila. Esmeralda ho stejně nikdy nečeká před jednou.

49

Ačkoliv šel pěšky od auta do nemocnice jen malý kousek, pocítil intenzitu poledního slunce na vlastní kůži. Bylo to jako těžká deka, která činila každý pohyb ještě obtížnějším – dokonce i dýchání. Dokud nepřijel do Afriky, nikdy nezažil opravdové tropické vedro. Jakmile se ocitl uvnitř, v chladném klimatizovaném vzduchu, popadl Kevin okraj límce a odtáhl si košili od zad.

Zamířil ke schodům, ale daleko se nedostal.

“Doktore Marshalle!” ozval se nějaký hlas.

Kevin se ohlédl. Nebyl zvyklý, že by ho na schodišti někdo zastavoval.

“Styďte se, doktore Marshalle,” řekla žena, která stála na úpatí schodiště. Promlouvala trylkovitým hlasem, což naznačovalo, že to nemyslí vážně. Měla na sobě chirurgický úbor a bílý plášť. Rukávy pláště byly vyhrnuté do poloviny předloktí.

“Prosím?” řekl Kevin. Žena mu byla povědomá, ale nedokázal ji nikam zařadit.

“Nebyl jste ještě u pacienta,” řekla žena. “K jiným případům jste chodil každý den.”

“No, to je pravda,” řekl Kevin rozpačitě. Konečně tu ženu poznal. Byla to ošetřovatelka Candace Brickmannová. Patřila do chirurgického týmu, který přiletěl spolu s pacientem. Tohle byla její čtvrtá cesta do Koga. Kevin se s ní při všech třech předchozích návštěvách krátce setkal.

“Urazil jste pana Winchestera,” řekla Candace, hrozíc Kevinovi prstem. Byla to veselá žena kolem třicítky. Hezké plavé vlasy měla sepnuté do francouzského uzlu. Kevin si nemohl vzpomenout, jestli ji někdy viděl, aniž by se usmívala.

“Nenapadlo mě, že si toho všimne,” vykoktal.

Candace zaklonila hlavu a rozesmála se. Pak si zakryla ústa dlaní, aby potlačila hihňání, když spatřila Kevinův zmatený výraz.

“Jen vás škádlím,” vysvětlila. “Ani si nejsem jistá, jestli se pan Winchester pamatuje, že jste se spolu v ten hektický příjezdový den setkali.”

“No, chtěl jsem se jít podívat, jak se mu vede,” vysvětloval Kevin.

“Jenže jsem měl moc práce.”

“Moc práce na tomhle místě uprostřed ničeho?” zeptala se Candace.

“No, nejspíš jsem měl plnou hlavu jiných věcí,” připustil Kevin. “Děje se tady pořád něco nového.”

Teba co?” Candace potlačila úsměv. Tenhle stydlivý, bezelstný vědec se jí líbil.

Kevin udělal několik šátravých gest rukama a zarděl se přitom ve tváři. “Všechno možné,” řekl nakonec.

“Z vás akademických typů by jeden prasknul smíchy,” prohlásila Candace. “Ale žerty stranou, s radostí vám hlásím, že panu Winchesterovi se vede výborně, a pokud jsem chirurgovi správně rozuměla, pak je to převážně díky vám.”

“Tak daleko bych nezacházel,” namítl Kevin.

“A dokonce i skromný!” podotkla Candace. “Chytrý, hezký a pokorný. To je vražedná kombinace.”

50

Kevin něco blekotal, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

“Dovolila bych si moc, kdybych vás pozvala, abyste se mnou šel na oběd?” zeptala se Candace. “Myslela jsem, že si dojdu na hamburger. Už mě přestává bavit jíst pořád v nemocniční kantýně a bylo by milé trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, když teď nesvítí slunce. Co říkáte?”

Kevinovi se točila hlava. Pozvání bylo nečekané a za normálních okol ností by si našel záminku k odmítnutí už jen z principu. Jenže měl v hlavě ještě čerstvé Bertramovy řeči, a tak zaváhal.

“Ztratil jste řeč?” zeptala se Candace. Sklopila hlavu a koketně na něj vykoukla zpod vyklenutého obočí.

Kevin ukázal směrem ke své laboratoři a pak zamumlal něco v tom smyslu, že ho čeká Esmeralda.

“Nemůžete jí zavolat?” otázala se Candace. Měla intuitivní pocit, že Kevin s ní chce jít, a tak naléhala.

“Nejspíš ano,” usoudil Kevin. “Snad bych mohl zavolat ze své laboratoře.”

“Prima,” pochválila ho Candace. “Chcete, abych tady počkala, nebo mám jít s vámi?”

Kevin ještě nikdy nepotkal tak přímočarou ženskou – ne že by měl moc příležitosti nebo zkušeností. Jeho poslední a jediná láska – kromě několika školních známostí – byla kolegyně doktorandka, Jacqueline Mortonová. Trvalo měsíce, než se ten vztah vyvinul z dlouhých hodin společné práce, protože byla stejně ostýchavá jako Kevin.

Candace vystoupila po pěti schodech a stanula vedle Kevina.

Ve sportovních botách Niké měřila asi sto padesát osm centimetrů. “Jestli se nemůžete rozhodnout a je vám to jedno, tak co abych šla nahoru?”

“Fajn,” souhlasil Kevin.

Nervozita ho rychle opustila. Obvykle mu ve společnosti žen vadil ten stres ze snahy vymyslet, o čem by se dalo mluvit. U Candace neměl čas na úvahy. Udržovala konverzaci v běhu. Než vyšli dvě patra schodů, stihla probrat počasí, město, nemocnici a průběh operace.

“Tohle je moje laborka.” Kevin otevřel dveře.

“Fantastické!” prohlásila Candace a myslela to vážně.

Kevin se usmál. Poznal, že to na ni skutečně udělalo dojem.

“Jděte si zavolat,” řekla Candace. “Já se tady porozhlídnu, jestli vám , to nevadí.”

“Jestli chcete,” souhlasil Kevin.

Ačkoliv mu dělalo starosti, že upozornil Esmeraldu tak krátce předem, že nepřijde na oběd, překvapila ho svou vyrovnaností. Jen se zeptala, na kdy chce večeři.

“V obvyklou dobu,” řekl. Po krátkém zaváhání překvapil sám sebe , dodatkem: “Možná budu mít společnost. Byl by to problém?”

“Vůbec ne,” odvětila Esmeralda. “Kolik osob?”

“Jen jednu.” Kevin zavěsil telefon a zamnul si dlaně. Byly trochu vlhké.

“Jdeme na ten oběd?” zavolala Candace z druhé strany místnosti “Pojďme!” řekl Kevin.

51

“Tohle je teda laborka!” podotkla. “Vůbec bych nečekala, že tady, v srdci tropické Afriky, najdu něco takového. Povězte mi, co tu děláte se vším tím fantastickým vybavením?”

“Snažím se zdokonalit projekt,” odpověděl Kevin.

“Nemohl byste to říct konkrétněji?” zeptala se Candace.

“Vy to vážně chcete vědět “Ano,” řekla Candace. “Zajímá mě to.”

“V tomhle stadiu se snažím vypořádat s menšími histokompatibilními protilátkami. Víte, s těmi proteiny, co vás definují jako jedinečného, odděleného jedince.”

“A co s nimi děláte?”

“No, přemísťuju jejich geny na správný chromozom,” řekl Kevin. “Pak hledám transpozici, která s těmi geny souvisí, pokud nějaká existuje, abych mohl geny přemístit.”

Candace se zasmála. “To už je na mě moc,” přiznala. “Nemám nejmlhavější zdání, co je to transpozice. Abych řekla pravdu, mám obavu, že spousta téhle molekulární biologie se vymyká mému chápání.”

“To skutečně ne,” namítl Kevin.. “Principy nejsou zas tak složité. Kritická skutečnost, kterou si jen málokdo uvědomuje, je, že některé geny se mohou pohybovat po chromozomu. To se stává zvlášť u B lymfocytů kvůli zvýšení různorodosti protilátek. Jiné geny jsou dokonce ještě mobilnější a mohou si měnit místa se svými dvojčaty. Pamatujte si, že každý gen existuje ve dvou kopiich.”

“Jo,” řekla Candace. “Přesně jako existují dvě kopie každého chromozomu. Naše buňky mají třiadvacet párů chromozomů.”

“Přesně tak,” souhlasil Kevin. “Když si geny vymění na svém chromozomu místa se svým párem, říká se tomu homologická transpozice. Je to zvlášf významný proces při vzniku pohlavních buněk, jak vajíček, tak spermii. Pomáhá to zvýšit genetický přesun, a v důsledku toho schopnost druhu vyvíjet se. Evoluci.”

“Takže tahle homologická transpozice hraje určitou roli v evoluci,” řekla Candace.

“Přesně tak;” souhlasil Kevin. “A vůbec, genové segmenty, které se pohybují, se jmenují transpozony a enzymy, co katalyzují jejich pohyb, jsou transponázy.”

“Fajn,” řekla Candace. “Zatím to chápu.”

“No, teď zrovna mě zajímají transpozice, které obsahují geny menších histokompatibilních antigenů,” pokračoval Kevin.

“Aha,” Candace kývla hlavou. “Už se dostávám do obrazu.

Vaším cílem je přesunout gen pro menší histokompatibilní antigen z jednoho chromozomu do jiného.”

“Přesně tak!” zvolal Kevin. “Fór je ovšem v tom najít a izolovat transponázu. To je obtížný krok. Ale jakmile se transponáza najde, už je relativně snadné lokalizovat její gen. A jakmile lokalizuju a izoluju gen, mohu použít standardní technologie rekombinace DNA k jejímu vyprodukování.”

52

“To znamená přimět bakterie, aby to udělaly za vás,” řekla Candace.

“Bakterie nebo kulturu tkáně savců,” opravil ji Kevin. “Co bude líp , fungovat.”

“Fuj!” poznamenala Candace. “Tahle mozková hra mi připomíná, jaký mám hlad. Dejme si pár hamburgrů, než mi klesne krevní cukr pod nulu.”

Kevin se usmál. Tahle žena se mu líbila. Dokonce se začínal uvolňovat.

Při sestupu z nemocničních schodů se Kevinovi trochu motala hlava, když poslouchal Candaciny zábavné, nepřetržité otázky a řeči a musel na ně odpovídat a reagovat. Nemohl uvěřit, že jde na oběd s tak hezkou, poutavou ženou. Připadalo mu, že za posledních pár dnů se toho odehrálo víc než za předchozích pět let, co byl v Kogu. Byl tak pohroužený v myšlenkách, že nevěnoval ani sebemenší pozornost domorodým vojákům, když s Candace přecházeli náměstí.

Kevin nebyl v kulturním centru od své první orientační obchůzky. Už zapomněl na jeho přitažlivost. Taky zapomněl, jaké je to rouhání, že byl kostel recyklován, aby sloužil světským rozptýlením. Oltář byl pryč, ale kazatelna dosud stála na svém místě po levé straně. Používala se k přednáškám a k vyvolávání čísel, když se hrálo bingo. Na místě oltáře bylo filmové plátno: nezamýšlené znamení doby.

Bufet byl v suterénu a chodilo se tam po schodišti z chrámové předsíně. Kevina překvapilo, jak je tu rušno.

Repetění hlasů se odráželo od hrubého betonového stropu.

Museli vystát dlouhou frontu, než si objednali. Když pak konečně dostali jídlo, museli ve zmatku hledat místo, kam si sednout. Všechny stoly byly dlouhé a společné. Sedělo se na lavicích, upevněných jako u piknikových stolů.

“Tamhle jsou nějaká místa,” překřikovala Candace okolní rámus.

, Ukazovala podnosem dozadu do místnosti. Kevin přikývl.

Pátravě se díval do obličejů v davu, když si klestil cestu za Candace. Cítil se trapně, vzhledem k Bertramovu sdělení o obecně panujícím názoru, a přece mu nikdo nevěnoval nejmenší známku pozornosti, když se prodíral mezi lidmi.

Následoval Candace. která se vmáčkla mezi dva stoly. Držel svůj podnos ve výšce, aby do někoho nenarazil, pak ho postavil na volné místo. Měl co dělat, aby dostal nohy přes sedátko pod stůl. Než se uvelebil, Candace už se představila oběma lidem, sedícím u stolu na kraji. Kevin jim pokynul. Žádného z nich neznal.

“Je tu živo,” konstatovala Candace. Sáhla po kečupu.

“Chodíte sem často?”

Než Kevin stihl odpovědět, zavolal někdo jeho jméno. Otočil se a poznal osamělou známou tvář. Byla to Melanie Becketová, reprodukční technoložka.

“Kevine Marshalle!” zvolala Melanie znovu. “Jsem šokovaná.

Co tu , děláš?”

Melanie byla asi stejně stará jako Candace, minulý měsíc oslavila třicáté narozeniny. Jako byla Candace plavá, ona byla tmavá, měla hnědé

53

vlasy a barvu pleti připomínající Středomoří. Její tmavohnědé oči byly skoro černé. Kevin pracně představoval svou společnici a vyděsilo ho, když si uvědomil, že si momentálně nedokáže vzpomenout na její jméno. “Jsem Candace Brickmanová,” představila se Candace bez mrknutí oka. Natáhla ruku. Melanie se také představila a zeptala se, smí-li si k nim přisednout.

“Jak je libo,” řekla Candace. Candace a Kevin seděli vedle sebe. Melanie se posadila naproti. “To vy jste zavinila přítomnost místního génia v ptomainovém paláci?” zeptala se Melanie Candace. Melanie byla vtipná, rozmarná žena, která vyrostla na Manhattanu. “Nejspíš,” souhlasila Candace. “Je to u něj neobvyklé?” “To je ten nejmírnější eufemismus, co jsem kdy slyšela,” řekla Melanie. “Jak jste to dokázala? Já ho sem zvala tolikrát, a k ničemu to nebylo, že jsem to nakonec vzdala, a to už je pěkných pár let.”

“Nikdy jsi mě nepožádala konkrétně,” řekl Kevin na svou obranu.” “Že by, vážně?” zapochybovala Melanie. “Co jsem měla udělat – nakreslit ti mapu? Ptávala jsem se tě, jestli nechceš jít na hamburger. nebylo to dost konkrétní?”

“No,” Candy se narovnala na svém sedadle. “To mám prostě dneska asi štěstí.” Melanie a Candace sklouzly do ležérního rozhovoru, vyměňovaly si popisy práce. Kevin poslouchal, ale soustředil se na svůj hamburger.

“Takže všichni tři patříme do stejného projektu,” poznamenala Melanie, když uslyšela, že Candace je sestra z intenzivní péče na chirurgii v Pittsburghu. “Tři hrášky z jednoho lusku.” “To jste velkorysá,” namítla Candace. “Já jsem jen jeden z těch nejnižších zářezů na terapeutickém totemu.

Nestavěla bych se na stejnou úroveň s vámi, lidi. To jen díky vám tady všechno funguje. Jestli vám nevadí, že se ptám, jak to propána děláte?”

“Ten hrdina je ona.” Kevin poprvé promluvil a ukázal na Melanii.

“Ale jdi, Kevine!” namítala Melanie. “Já jsem nevyvinula techniky, teré používám, zatímco ty ano. Existují spousty lidí, kteří by mohli dělat mou práci, ale tvou dokážeš dělat jen ty. To tvůj převratný objev byl klíčem ke všemu.”

“Nehádejte se, vy dva,” řekla Candace. “Jen mi povězte, jak se to dělá. Byla jsem zvědavá od prvního dne, ale všechno se to strašně tutlá. Kevin mi vysvětlil tu vědu, ale logistiku pořád ještě nechápu.” “Kevin odebere klientovi vzorek kostní dřeně,” vysvětlovala Melanie. Z toho izoluje buňku připravenou k dělení, takže chromozomy jsou kondenzované – nejlepší je kmenová buňka, jestli se nepletu.”

“Je hodně vzácné nnajít kmenovou buňku,” poznamenal Kevin.

“No, tak jí řekni ty, co děláš,” vyzvala Melanie Kevina s mávnutím ruky. “Já to dostávám všechno hotové až pod nos.”

“Pracuju s transponázou, kterou jsem objevil skoro před sedmi lety,” 54

zahájil výklad Kevin. “Katalyzuje homologickou transpozici neboli překřížení krátkých ramen chromozomu šest.”

“Co je to krátké rameno chromozomu šest?” zeptala se Candace.

“Chromozomy mají takzvané centromerum, které je dělí na dva segmenty,” vysvětlovala Melanie. “Chromozom šest má zvlášť nestejné segmenty. Těm malým se říká krátká ramena.”

“Děkuju,” pravila Candace.

“Takže…” Kevin se snažil uspořádat si myšlenky. “Já přidám do klientovy buňky připravené k dělení svou tajnou transponázu. Ale nedovolím, aby se křížení dovedlo až do konce. Zarazím je, když jsou dvě krátká ramena vzdálená od svých velectěných chromozomů. Pak je extrahuju.”

“Páni!” poznamenala Candace. “Vy doslova odeberete ta mrňavá, mrňavoučká vlákna z buněčného jádra. Jak to prokrindáčka dokážete?”

“To už je jiná pohádka,” řekl Kevin. “Ve skutečnosti používám systém monoklonických protilátek, který organizuje pozadí transponázy.”

“Na to já nestačím,” prohlásila Candace.

“No, zapomeňte na to, jak dostane ta krátká ramena ven,” poradila jí Melanie. “Prostě to berte jako fakt.”

“Fajn,” souhlasila Candace. “Co tedy potom děláte s těmi odloučenými krátkými rameny?”

Kevin ukázal na Melanii. “Počkám, než udělá ten svůj zázrak.”

“To není žádný zázrak,” prohlásila Melanie. “Jsem jen technička. Aplikuju na bonoba oplodňovací techniku in vitro, tu samou techniku, která byla vyvinuta ke zvýšení plodnosti horských goril v zajetí. Vlastně jsme s Kevinem svou snahu zkoordinovali, protože on chce oplodněné vajíčko, které se teprve má začít dělit. Důležité je načasování.”

“Chci je akorát připravené k dělení,” vysvětloval Kevin.

“Takže Melaniin rozvrh ovlivňuje můj. Já nezačnu, dokud mi nedá zelenou. Když dodá zygotu, opakuju přesně tu samou proceduru, kterou jsem právě provedl s klientovou buňkou. Když odstraním bonobova krátká raménka, vstříknu do zygoty klientova krátká raménka. Díky transponáze se chytnou přesně tam, kam mají.”

“A to je všechno?” zeptala se Candace.

“No, není,” připustil Kevin. “Ve skutečnosti zavedu čtyři transponázy, ne jednu. Krátké rameno chromozomu šest je hlavní segment, který přenášíme, ale přenášíme taky relativně malou část chromozomů devět, dvanáct a čtrnáct. Ty nosí geny krevních skupin a pár dalších malých histokompatibilních antigenů jako jsou příchytné molekuly CD-31. Ale to už je moc komplikované. Jen myslete na chromozom šest. Ten je tu nejdůležitější.”

“To proto, že chromozom šest obsahuje geny, které tvoří hlavní histokompatibilní komplex,” řekla Candace vědoucně.

“Přesně tak,” potvrdil Kevin. Udělalo to na něj dojem.

Utřela ho. Nejenže je Candace společensky zdatná, je také chytrá a informovaná.

“Fungoval by tenhle protokol i u jiných zvířat?” zeptala se Candace.

55

“U jakých?” zeptal se Kevin.

“U prasat,” navrhla Candace. “Znám jiná centra ve Spojených státech a v Anglii, kde se snaží redukovat destruktivní účinky při transplantacích pomocí prasečích orgánů, naočkovaných lidskými geny.”

“V porovnání s tím, co děláme tady, je to jako používat valchu a necky,” řekla Melanie. “Je to strašně staromódní, protože to léčí symptom , ale neodstraňuje jeho příčinu.”

“To je pravda,” potvrdil Kevin. “V našem protokolu neexistuje imunologická reakce, které bychom se museli bát.

Pomocí histokompatibility nabízíme imunologické dvojče, zvlášť když dokážu vtělit ještě pár dalších menších antigenů.”

“Já nevím, proč se s nimi trápíš,” řekla Melanie. “U našich prvních tří transplantací klienti neměli vůbec žádnou odmítavou reakci. Tečka!”

“Chci to mít dokonalé,” namítl Kevin.

“Ptám se na ta prasata z několika důvodů,” řekla Candace.

“Za prvé myslím, že užívání bonobů by mohlo některé lidi urazit. Za druhé pokud vím, není jich moc.”

“To je pravda,” souhlasil Kevin. “Celkový počet bonobů na světě je jen asi dvacet tisíc.”

“To jsem právě myslela,” pokračovala Candace. “Zatímco prasata se porážejí kvůli slanině po statisících.”

“Nemyslím, že by můj systém fungoval na prasatech,” řekl Kevin. “Nevím to jistě, ale pochybuju o tom. Důvod, proč to tak dobře funguje u bonobů anebo koneckonců i u šimpanzů, je ten, že jejich geny jsou tak podobné našim. Ve skutečnosti se liší jen jedním a púl procentem.”

“To je všechno?” otázala se Candace. Žasla.

“Je to trošku ponižující, že?” zeptal se Kevin.

“Je to víc než ponižující,” souhlasila Candace.

“Dokazuje to, jak blízcí jsou si bonobové, šimpanzi a lidé z evolučního hlediska,” řekla Melanie. “My a naši bratranci z řad primátů pocházíme ze společného předka, který žil asi před sedmi miliony let.”

“To jen podtrhuje etickou otázku, zda je používat,” řekla Candace, “a proč by někteří lidé mohli být jejich využitím uraženi. Vypadají tak lidsky. Chci říct – nevadí vám, lidi, když se jeden z nich musí obětovat?”

“Tahle játra, transplantovaná panu Winchesterovi, jsou teprve druhá operace, která vyžadovala oběť,” podotkla Melanie. “Ty druhé dvě transplantace, to byly ledviny a zvířata jsou v pořádku.”

“No, jak je vám z tohohle případu?” zeptala se Candace.

“Většina z nás v chirurgickém týmu byla tentokrát rozčilenější, i když jsme si mysleli, že jsme připravení, zvlášť protože to byla už druhá oběť.”

Kevin pohlédl na Melanii. V ústech mu vyschlo. Candace ho nutila postavit se čelem tématu, jemuž se pracně vyhýbal. Byla to součást důvodu, proč ho tolik rozčiloval kouř stoupající z Isla Francesca.

“Jo, mně to vadí,” řekla Melanie. “Ale nejspíš jsem tak nadšená z té vědy, co s tím souvisí, a z toho, co můžu udělat pro pacienta, že se snažím nemyslet na to. Kromě toho néčekáme, že bychom jich někdy měli

56

hodně. Jsou spíš životní pojistka pro případ, že by je klienti mohli potřebovat. Nepřijímáme lidi, kteří už potřebují orgány k transplantaci, ledaže mohou počkat nejméně tři roky, než jejich dublér dospěje. A nemusíme s těmi tvory přicházet do styku. Žijí sami na jednom ostrově. Je to vymyšlené tak, aby nikdo tady neměl šanci utvořit si nějaké citové pouto.”

Kevin s námahou polkl. V duchu před sebou viděl kouř, líně se plazící po bezbarvé, olověné obloze. Uměl si také představit vystresovaného bonoba, jak zvedne kámen a hodí ho se smrtící přesností po pygmejovi při odvozu.

“Jak se tomu říká, když se do zvířat vtělí lidské geny?” zeptala se Candace.

“Transgenetika,” řekla Melanie.

“Správně,” souhlasila Candace. “Jen lituju, že nemůžeme používat místo bonobů transgenetická prasata. Tahle procedura mi vadí. Jak mám ráda peníze a akcie GenSys, nejsem si jistá, jestli u programu vydržím.”

“To se jim nebude líbit,” podotkla Melanie. “Nezapomínejte, podepsala jste smlouvu. Pokud vím, oni si potrpí na to, aby udrželi lidi u původního ujednání.”

Candace pokrčila rameny. “Já jim vrátím všechny akcie včetně nároků do budoucna. Obejdu se bez nich. Prostě musím zjistit, jaké mám vlastně ohledně té věci pocity. Byla bych mnohem šťastnější, kdybychom používali prasata. Když jsme dávali tomu poslednímu bonobovi anestézii, byla bych odpřisáhla, že se s námi pokoušel komunikovat. Museli jsme použít tunu sedativa.”

, Ale jděte!” odsekl Kevin, náhle rozzuřený. Tvář měl zardělou.

, Melanie vykulila oči. “Co to do tebe pro všechno na světě vjelo?”

Kevin okamžitě svého výbuchu zalitoval. “Pardon,” omluvil se. Srdce mu ještě bušilo. Měl na sebe vztek, že zareagoval tak ukvapeně a nedokázal ukrýt své pocity – nebo mu to tak aspoň připadalo.

Melanie obrátila oči v sloup, ale Candace to nepostřehla.

Dívala se na Kevina.

“Mám pocit, že vás to vzalo stejně jako mě,” řekla mu.

Kevin hlasitě vydechl, pak si kousl hamburgeru, aby neřekl něco, čeho by později litoval.

“Proč o tom nechcete mluvit?” zeptala se Candace.

Kevin zavrtěl hlavou a žvýkal. Soudil, že v obličeji má dosud barvu červené řepy.

“Nebojte se o něj,” řekla Melanie. “On se z toho vzpamatuje.”

Candace se obrátila k Melanii. “Ti bonobové jsou prostě tak lidští,” podotkla, vracejíc se k jednomu ze svých původních témat, “až mám pocit, že bychom neměli být zrovna šokovaní, když se ukázalo, že se jejich geny liší od našich jen o jedno a půl procenta. Ale zrovna mě něco napadlo. Jestliže nahrazujete krátké rameno chromozomu šest stejně jako některé menší segmenty genů bonobo lidskou DNA, jakého procenta si myslíte, že dosahujete?”

57

Melanie pohlédla na Kevina a v duchu počítala. Vyklenula obočí. “Hmmm,” řekla. “To je zvláštní otázka. To by bylo přes dvě procenta.”

“Jo, ale to jedno a půl procenta se nenachází celé na krátkém rameni chromozomu šest,” odsekl opět Kevin.

“Hele, uklidni se, fešáku,” vizvala ho Melanie. Postavila limonádu natáhla se přes stůl a položila ruku Kevinovi na rameno. “Neovládáš se. My se tady jen tak bavíme. Víš, u lidí je to normální, sedět a povídat si. Já vím, že ti to připadá divné, protože ty přijdeš do styku spíš se svými zkumavkami, ale co se děje?”

Kevin vzdychl. Bylo to v rozporu s jeho povahou, ale rozhodl se, že se těm dvěma chytrým, sebevědomým ženám svěří.

Připustil, že je hodně rozrušený.

“Jako bychom to nevěděly!” Melanie znovu obrátila oči v sloup. “Nemůžeš mluvit konkrétněji? Co tě žere?”

“Přesně to, o čem mluví Candace,” řekl Kevin.

“Řekla toho plno,” upozornila ho Melanie.

“Jo, a já mám z toho všeho pocit, že jsem možná udělal monumentální chybu.”

Melanie odtáhla ruku a zadívala se do hlubin Kevinových topasově zbarvených očí. “V jakém ohledu?” zeptala se.

“Přidal jsem moc lidské DNA,” řekl Kevin. “Krátké rameno chromozomu šest má miliony základních párů a stovky genů, které nemají nic společného s komplexem celkové histokompatibility. Měl jsem izolovat ten komplex, místo abych volil snadnou cestu.”

“Takže ti tvorové mají o trochu víc lidských bílkovin,” řekla Melanie.

“To je toho!”

“Přesně takhle jsem to zprvu bral,” řekl Kevin. “Aspoň dokud jsem nevznesl po Internetu dotaz,jestli někdo neví,jaké další druhy genů jsou na krátkém rameni chromozomu šest. Naneštěstí mě jedna z odpovědí informovala, že je tam velký segment vývojových genů. Teď nemám zdání, co jsem to vůbec stvořil.”

“Samozřejmě že máte,” řekla Candace. “Stvořil jste transgenetického bonobo.”

“Já vím.” Kevinovi planuly oči. Rychle dýchal, na čele se mu objevil pot. “A bojím se, že právě tím jsem překročil hranici.”

58

Kapitola 6 BERTRAM zajel se svým tři roky

starým džípem Cherokee na parkoviště za radnicí a dupl na brzdu. Auto

5. BŘEZNA 1•997, 13:00 ho zlobilo a trávilo nesčetné dny v opravárně autoparku. Problém však KOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA trval a nejvíc ho dráždilo, jak Kevin

Marshall předstírá, že neví, jaké má štěstí, dostává-li každé dva roky novou toyotu. Bertram měl dostat nové auto až napřesrok.

Bertram vyšel po schodišti stoupajícím za podloubím v přízemí, až se dostal na verandu, lemující budovu ze všech stran. Odtud vstoupil do centrální úřadovny. Siegfried Spallek rozhodl, že nebude klimatizovaná. Velký stropní ventilátor líně kroužil se zvláštním vlnivým bzukotem. Dlouhé ploché lopatky udržovaly teplý vlhký vzduch v místnosti v pohybu.

Bertram zavolal předem, takže ho Siegfriedův tajemník, širokolící černoch jménem Aurielo z ostrova Bioko, už očekával a pokynul mu, že může vstoupit do pracovny. Aurielo vystudoval ve Francii na učitele, ale byl nezaměstnaný, dokud GenSys nezaložil Zónu.

Pracovna byla větší než předpokoj a zabírala celou šířku budovy. Okenicemi zakrytá okna vedla na parkoviště za budovou a na druhé straně na náměstí. Přední okna skýtala působivý pohled na nový nemocničně-laboratorní komplex. Z místa, kde Bertram stál, viděl dokonce i okna Kevinovy laboratoře.

“Posaď se,” řekl Siegfried, aniž by vzhlédl. Hlas měl sytý, s mírným německým přízvukem. Byl velitelsky autoritativní.

Podepisoval stoh korespondence. “Za moment budu hotový.”

Bertram bloumal pohledem po přeplněné kanceláři. Bylo to místo, kde se nikdy necítil příjemně. Jako veterinář a umírněný stoupenec ochrany životního prostředí‘si nikdy nepotrpěl na takovou výzdobu. Stěny a všechny dostupné horizontální plochy byly pokryté vycpanými hlavami zvířat se skleněnýma očima – mnohé z nich náležely ohroženým druhům.

Byly tu kočkovité šelmy – lvi, leopardi a gepardi. Byl tu děsivý výběr antilop, víc, než Bertram tušil, že vůbec existuje. Několik obrovitých hlav nosorožců tupě zíralo dolů z čestného místa na zdi za Spallekem. Na knihovně byli hadi včetně vzepjaté kobry. Na podlaze ležel ohromný krokodýl s pootevřenou tlamou, aby bylo vidět jeho strašidelné zuby. Stůl vedle Bertramova křesla byl vlastně sloní noha s deskou z mahagonu. V rozích stály překřížené sloní kly.

Ještě víc než vycpaná zvířata vadily Bertramovi lebky.

Siegfried měl na psacím stole tři. Všechny tři měly odříznuté temeno. Jedna měla ve spánku viditelný otvor po kulce.

Sloužily jako dóza na kancelářské svorky, popelník a stojan na velkou svíčku. Ačkoliv dodávky elektrické energie v Zóně byly nejspolehlivější v celém státě, tu a tam vinou zásahu blesku byly i tady přerušeny.

Většina lidí, zvláště návštěvníci z GenSys, se domnívala, že lebky patří lidoopům. Bertram věděl, že je to jinak. Byly to lidské lebky, patřily oso 59

•ám popraveným zdejšími vojáky. Všechny tři oběti byly odsouzeny za hrdelní trestní čin vměšování do operací GenSys.

Ve skutečnosti je dopadli, když po pytlácku chytali divoké šimpanze na stovce čtverečních mil půdy, přidělené Zóně.

Siegfried považoval tento prostor za svůj soukromý lovecký revír.

Před léty, když Bertram zdvořile zapochyboval, je-li moudré ty lebky takhle předvádět, Siegfried prohlásil, že si domorodí dělníci aspoň dají pozor. “Tomuhle druhu komunikace oni rozumějí,” vysvětloval tehdy Siegfried. “Takové symboly chápou.”

Bertram se nedivil, že jim to poselství došlo. Zvlášť v zemi, která trpěla ničemnostmi ďábelsky krutého diktátora.

Bertram si vždycky vzpomněl na to, jak na ty lebky reagoval Kevin. Kevin řekl, že mu připomínají zločineckou postavu Kurtze v Srdci temnoty od Josepha Conrada.

“Tak.” Siegfried odstrčil podepsané papíry stranou. “Copak bys rád, Bertrame? Doufám, že nemáš potíže s novými bonoby.”

“Vůbec ne. Ty dvě chovné samice jsou dokonalé,” řekl Bertram. Pozoroval šéfa Zóny. Jeho nejnápadnějším fyzickým rysem byla groteskní jizva, která začínala pod levým uchem a vedla mu dolů přes tvář až pod nos. Jak se postupně stahovala, nadzvedla Siegfriedovi koutek úst do věčného úšklebku.

Bertram technicky Siegfriedovi nepodléhal. Jako vrchní veterinář největšího zařízení pro výzkum a chov primátů jednal Bertram přímo se starším viceprezidentem operací GenSys v massachusettském Cambridge, který měl přímý přístup k Tayloru Cabotovi. Ale v každodenním styku, zvláště ve vztahu k projektu bonobo, byto v Bertramově nejvlastnějším zájmu udržovat se šéfem zařízení srdečné pracovní vztahy. Problém byl ovšem v tom, že Siegfried byl popudlivý a těžko se s ním jednalo.

Zahájil svou africkou kariéru jako bílý lovec, který za peníze dokázal sehnat klientovi všechno, co chtěl. Taková pověst vyžadovala přesun z Východní Afriky do Západní Afriky, kde byly zákony o lovu méně přísné. Siegfried vybudoval velkou organizaci a všechno šlo dobře, dokud ho nějací stopaři v kritické situaci nezradili, v důsledku čehož ho zmrzačil a pár klientů zabil obrovský sloní samec.

Tato epizoda ukončila Siegfriedovu kariéru bílého lovce.

Také mu po ní zůstala jizva na tváři a ochrnutá pravá paže.

Končetina ochable visela a od ramene byla k nepotřebě.

Vztek z té příhody z něj udělal zatrpklého a mstivého člověka. Přesto však GenSys rozpoznal jeho organizační schopnosti naučené v buši,jeho znalosti zvířecího chování a jeho silácký, ale účinný způsob zvládnutí osobnosti afrických domorodců. Usoudili, že je dokonalým jedincem k řízení jejich mnohamilionové (počítáno v dolarech) africké operace.

“Na operaci bonobo přibyla další vráska,” řekl Bertram.

“Je tu nějaká nová starost kromě té tvojí záhadné obavy z toho, že se lidoopové rozdělili do dvou skupin?” zeptal se Siegfried opovržlivě.

60

“Rozpoznání změny v sociální organizaci je zatraceně oprávněná obava!” Bertram potemněl ve tváři.

“To už jsi říkal,” poznamenal Siegfried. “Ale já o tom uvažoval a nepřipadá mi, že by to něco znamenalo. Co nám na tom záleží,jestli se tam bude potloukat jedna skupina nebo deset? My jen chceme, aby tam zůstali a aby zůstali zdraví.”

“Nesouhlasím,” namítl Bertram. “Rozdělení naznačuje, že mezi sebou nevycházejí. To by nebylo typické chování bonobo a mohlo by to časem způsobit nesnáze.”

“Přenechám ty starosti tobě, profesionálovi,” prohlásil Siegfried. Opřel se v křesle dozadu, až zavrzalo. “Mně osobně je jedno, co ti lidoopové dělají, pokud neohrožují ty pečené holuby, co nám lítají do huby, a možnost nákupu akcii. Z projektu se stává zlatý důl.”

“Ten nový problém má co dělat s Kevinem Marshallem,” řekl Bertram.

“Copak by propána mohl mít ten hubenej prosťáček společnýho s tvými obavami?” zeptal se Siegfried. “Ještě dobře, že nemusíš dělat mou práci, ty paranoiku.”

“Ten moula se div nezblázní protože vídá z ostrova stoupat kouř,” odpověděl Bertram. “Dvakrát za mnou přišel. Jednou minulý týden a dneska ráno zase.”

“A proč tolik povyku kolem kouře?” podivil se Siegfried.

“Proč mu na tom tak záleží? Ten je snad ještě horší než ty.”

“Myslí si, že bonobové možná užívají oheň,” řekl Bertram.

“Neřekl to tak jasně, ale určitě mu to straší v hlavě.”

“Jak to myslíš, ,užívají oheň?” zeptal se Siegfried.

Předklonil se. “Chceš říct,jako že rozdělávají táborák, aby se ohřáli nebo aby si uvařili večeři?” Siegfried se zasmál, aniž by tím narušil svůj vždy přítomný úšklebek. “Já se ve vás městskejch Američanech nevyznám. Tady v buši se bojíte vlastního stínu.”

“Vím, že je to přehnané,” řekl Bertram. “Samozřejmě to nikdo jiný neviděl, anebo pokud ano, pravděpodobně je to od blesku.

Problém je, že tam chce vyjet.”

“K ostrovu se nikdo nepřiblíží!” zavrčel Siegfried. “Jen o žních, a to jen sklizňový tým! To je direktiva z hlavního velení. Neexistujou výjimky, leda když tam ten pygmej Kimba vozí zásoby potravin.”

“Řekl jsem mu totéž,” souhlasil Bertram. “A myslím, že na vlastní pěst nic nepodnikne. Stejně jsem si ale myslel, že bych ti o tom měl říct.”

“Dobře, žes to udělal,” řekl Siegfried podrážděně. “Ten hajzlík. Ten mi zatraceně pije krev.”

“Ještě je tu jedna věc,” pokračoval Bertram. “Pověděl o tom kouři Raymondu Lyonsovi.”

Siegfried pleskl zdravou rukou do desky psacího stolu tak hlasitě, až Bertram nadskočil. Vstal a přistoupil k oknu zakrytému okenicí, odkud byl výhled na náměstí. Zaškaredil se na protější nemocnici. Od prvního setkání neměl toho knihomola, toho učence vůbec rád. Když se dozvě C H R O M O Z O M 6 /61

děl, že Kevin bude rozmazlovaný a že ho ubytují v druhém nejlepším domě ve městě, vařila se v Siegfriedovi krev. Chtěl ten dům získat jako odměnu pro jednoho ze svých loajálních poddaných.

Siegfried zaťal zdravou ruku v pěst a zaskřípal zuby. “To je ale šmejd, prevít vlezlá,” zasykl.

“Jeho výzkum je skoro u konce,” řekl Bertram. “Byla by škoda, kdyby se začal ve všem vrtat, zrovna když to jde tak dobře.”

“Co říkal Lyons?” zeptal se Siegfried.

“Nic,” odtušil Bertram. “Obvinil Kevina, že si pouští představivost na špacír.”

“Možná bych měl nechat Kevina někým hlídat,” uvažoval Siegfried. “Nedovolím, aby někdo tenhle program zničil. Na to je moc lukrativní.”

Bertram vstal. “To je tvůj obor,” řekl. Zamířil ke dveřím, přesvědčený, že zasil sémě do správné půdy.

62

KOMBINACE laciného červeného

Kapitola 7 vína a nevyspání zpomalila Jackovo

tempo při ranní cestě na kole.

5. BŘEZNA 1997, 7:25 Zpravidla přijížděl do haly Úřadu soudního patologa v sedm patnáct.

NEW YORK Když ale vystupoval z výtahu v přízemí márnice, všiml si, že už je sedm pětadvacet, a to ho rozladilo. Nešlo o to, že přišel pozdě, jenom rád dodržoval svůj rozvrh.

Disciplína ve vztahu k práci byla jedním ze způsobů, jimiž se naučil vyhýbat depresi.

Prvním pracovním úkonem bylo to, že si nalil šálek kávy ze společné konvice. Už sama její vůně měla povzbuzující účinky, které Jack přičítal Pavlovovu reflexu. Usrkl první doušek. Byl to nebeský zážitek. Ačkoliv pochyboval, může-li to doopravdy tak rychle účinkovat, cítil, jak jeho mírná bolest hlavy z kocoviny už ted mizí.

Přistoupil k Vinniemu Amendolovi, technikovi z márnice, jehož denní služba se překrývala s noční službou. Jako obvykle tábořil u jednoho z kancelářských erárních kovových psacích stolů. Nohy odložil na roh desky a tvář měl skrytou za ranními novinami.

Jack stáhl okraj novin, aby odhalil světu Vinnieho taliánský obličej. Vinniemu ještě nebylo třicet, byl v žalostném fyzickém stavu, ale přesto byl hezký. Tmavé husté vlasy mu Jack záviděl. Sám si už předchozího roku všiml, že mu jeho prošedivělé hnědé vlasy na temeni znatelně řídnou.

“Hele, Einsteine, co píšou v novinách o té příhodě s Franconiho tělem?” zeptal se Jack. On a Vinnie spolu často pracovali, oba si u druhého cenili pohotovosti, vtipu a černého humoru.

“Nevím,” zabručel Vinnie. Pokusil se vytáhnout milované noviny z Jackova sevření. Byl pohroužen v tabulce výsledků basketbalového zápasu ze včerejšího večera.

Jack svraštil čelo. Vinnie možná nebyl žádný geniální učenec, ale pokud šlo o aktuální zprávy v novinách, dal se považovat za svého druhu místní autoritu. Četl noviny od prvního do posledního řádku den co den a měl působivou schopnost vybavit si cokoli z toho, co přečetl.

“V novinách o tom nic není?” podivil se Jack. Ohromilo ho to. Představoval si, že média budou v pohotovosti, takový trapas jako tělo zmizelé z márnice, to je přece sousto.

Byrokratické selhání, to bylo oblíbené žurnalistické téma.

“Nevšiml jsem si,” řekl Vinnie. Trhl silněji, osvobodil noviny a znovu do nich zabořil obličej.

Jack zavrtěl hlavou. Byl skutečně překvapen a uvažoval, jak se Haroldu Binghamovi, vrchnímu soudnímu patologovi, podařilo u sdělovacích prostředků docílit takové taktní mlčenlivosti.

Právě když se Jack

odvracel, zahlédl titulky. Zněly: GANGSTEŘI DĚLAJÍ DLOUHÝ NOS NA POLlclt. Pod tím stálo: “Zločinecká rodina Vaccarro zabije jednoho ze svých členů a poté ukradne tělo městským strážníkům pod nosem.”

63

Jack překvapenému Vinniemu vyškubl celé noviny. Vinnieho nohy” p bouchly o zem. “Hele no tak protestoval.

Jack složil noviny a pak je podržel tak, aby se Vinnie musel podívat na přední stránku.

“Já myslel, žes říkal, že v novinách o té historü nic není?” zeptal se Jack.

“Já neřekl, že to tam není,` namítl Vinnie. “Já řekl, že jsem to neviděl.”

“Přece ten titulek, prokristapána!” Jack na něj důrazně ukázal svým šálkem s kávou. , . Vinnie se vrhl po novinách, aby mu je vyškubl. Jack je odtáhl mimo jeho dosah.

“No tak!” kňoural Vinnie. “Kup si hergot vlastní noviny.”

“Vzbudils ve mně zvědavost,” řekl Jack. “Při tom, jak jsi metodický, sis přečetl tenhle článek z titulní stránky už v metru, když jsi jel do města. Copak je, Vinnie?”

“Nic!” řekl Vinnie. “Jen jsem to vzal rovnou od sportu.” • Jack okamžik zkoumavě hleděl Vinniemu do tváře. Vinnie odvrátil pohled, aby mu nebylo vidět do očí.

“Je ti něco?” zeptal se Jack bodře. “Ne!” odsekl Vinnie.

“Jen mi dej ty noviny.”

Jack oddělil sportovní stránky a podal mu je. Pak se vydal k psacímu stolu s plánem práce a pustil se do článku. Začínal na titulní stránce a končil na třetí. Jak Jack očekával, byl napsán sarkasticky a posměšně. Vrhal stejně neblahé světlo na policii jako na úřad soudního patologa. Stálo tam, že celá žalostná aféra je jen dalším zářným příkladem celkové neschopnosti obou organizací. • Do místnosti vrazila Laurie a Jacka vyrušila. Když si svlékala kabát, vyjádřila naději, že je mu líp než jí. “Pravděpodobně ne,” přiznal Jack. “To je tím laciným vínem, co jsem přinesl. Omlouvám se.” -“Taky to je těmi pěti hodinami spánku,” podotkla Laurie. “Dalo mi strašnou práci dostat se z postele.” Odložila kabát na židli.

“Dobrýtro, Vinnie,” zavolala. Vinnie za sportovní stránkou vytrvale a nasupeně mlčel. “Trucuje, protože jsem mu uloupil noviny,” vysvětloval Jack. Pak vstal, aby si Laurie mohla sednout k plánovacímu stolu. Tento týden byla řada na ní, aby rozdělovala případy k pitvání mezi personál. “Titulky a článek na první stránce jsou o tom incidentu s Franconim.” “Ani se nedivím,” prohlásila Laurie.

“Bylo to ve všech místních zpravodajstvích a slyšela jsem ve zprávách, že Binham se bude pokoušet napravovat škody v pořadu Dobré jitro, Anzeriko.” “Má plné ruce práce,” řekl Jack.

“Díval ses na dnešní případy?” zeptala se Laurie, když začala prohlížet nějakých dvacet složek.

“Sám jsem zrovna dorazil,” přiznal Jack. Pokračoval v četbč novinového článku.

64

“No ne, tohle je dobré!” ozval se od novin po chvilce ticha.

“Naznačujou, že existuje jakési spiknutí mezi námi a policejním oddělením. Podle nich jsme kvůli policajtům možná naschvál něco udělali s tělem. Umíš si to představit? Tihle lidi z médii jsou takoví paranoici, že vidí spiknutí ve všem!”

“To veřejnost je paranoidní,” řekla Laurie. “Sdělovací prostředky jí rády dávají to, co chce. Ale taková zběsilá teorie je přesně ten důvod, proč chci zjistit, jak to tělo zmizelo. Veřejnost musí vědět, že s tím nemáme nic společného.”

“Já doufal, že sis to rozmyslela, a když se na to vyspíš, tak to pátrání vzdáš,” zamumlal Jack a četl dál.

“Ani náhodou,” prohlásila Laurie.

“Tohle je šílenství!” Jack plácl dlaní do novin. “Nejdřív naznačí, že zmizení těla jsme zavinili my tady v úřadu soudního patologa, a teď tvrdí, že gangsteři bezpochyby pohřbili ostatky někde ve westchesterské divočině, aby se nikdy nenašly.”

“Ta poslední část je nejspíš správně,” ozvala se Laurie.

“Ledaže se tělo ukáže při jarním tání. V mrazu je těžké kopat víc než čtvrt metru pod povrch.”

“Bože, to jsou kecy!” poznamenal Jack, když dočetl článek.

“Na, chceš si to přečíst?” Podal Laurii přední stránky novin.

Laurie je gestem odmítla. “Díky, ale já už četla verzi Times,” řekla. “To mi stačilo. Nepotřebuju ještě názor New York Post. “

Jack se vrátil k Vinniemu a zavtipkoval, že je ochoten vrátit jeho noviny do původního stavu. Vinnie stránky přijal bez komentáře.

, Dneska jsi nějak nabroušený,” řekl Jack technikovi.

, “Vykašli se na mě,” odsekl Vinnie.

“Ouha, bacha, Laurie!” řekl Jack. “Myslím, že Vinnie má prementální tenzi. Nejspíš má v plánu trochu přemýšlet a úplně mu to rozházelo hormony.”

“A jé!” zvolala Laurie. “Tady je ten plaváček, co se o něm včera v noci zmiňoval Mike Passano. Komu ho mám přidělit?

Potíž je, že asi nejsem na nikoho naštvaná, a abych předešla pocitům viny, nejspíš ho nakonec udělám sama.”

“Dej ho mně,” řekl Jack.

“Tobě je to jedno?” zeptala se Laurie. Nenáviděla utopence, zvlášť ty, kteří byli dlouho ve vodě. Takové pitvy byly velmi nepříjemné a často obtížné.

“Ne-e,” řekl Jack. “Jakmile si zvykneš na ten smrad, dá se to jíst.”

“Prosím!” zamumlala Laurie. “To je nechutné.”

“Vážně,” řekl Jack. “Někdy je to zajímavá práce. Mám je radši než střelné rány z brokovnice.”

“Tohle je obojí,” poznamenala Laurie, když zapisovala Jacka na pitvu utopence.

“Jak rozkošné!” konstatoval Jack. Vrátil se ke stolu s rozpisem a podíval se Laurii přes rameno.

65

“Je tu předpokládané střelné zranění z brokovnice, z těsné vzdálenosti do horního pravého kvadrantu,” řekla Laurie. “Zní to čím dál tím líp,” podotkl Jack. “Jak se oběť jmenuje?”

“Jméno tu není,” řekla Laurie. “To vlastně bude součást té tvé zajímavé práce. Chybí hlava a ruce.” Laurie podala Jackovi složku. Opřel se o okraj stolu a zběžně přelétl očima obsah.

Mnoho informací tu nebylo. Ty, co tu byly, pocházely od forenzní vyšetřovatelky Janice Jaegerové. Janice psala, že tělo bylo nalezeno v Atlantském oceáně kousek od oney Islandu.

Náhodou je našel příslušník Pobřežní stráže, který tam číhal pod rouškou noci na nějaké osoby podezřelé z pašování drog. pobřežní stráž postupovala na základě anonymního udání a v čase objevu stál člun na vodě v podstatě nehybně, s vypnutým motorem a světly zapnutým radarem. Člun do těla doslova narazil. Předpokládalo se, že jde o ostatky pašeráka drog – informátora. “Moc toho není,” podotkl Jack. “Zase o jeden zajímavý úkol víc,” škádlila ho Laurie. Jack sklouzl ze stolu a zamířil přes spojovací místnost k výtahům. “No tak, cvalíku!” zavolal na Vinnieho rozverně. Když ho míjel, plácl mu energicky do novin a zatahal ho za paži. “Čas běží.” Ale ve dveřích doslova vrazil do poručíka Loua Soldana. Poručík se nesoustředil na nic než na svůj cíl: kávovar. “Jéžišmarjá,” poznamenal Jack. “Měl bys to zkusit u newyorských iiants.”

Trochu kávy mu vyšplíchlo na podlahu. “Promiň,” řekl Lou.

“Zoufale potřebuju trochu kafe.” Oba muži se vydali ke kávové konvici. Jack si pomocí několika papírových ručníků otřel cákanec z předku manšestrového saka. Lou si roztřesenou rukou naplnil polystyrénový kelímek až po okraj, pak usrkl tolik, aby se mu tam vešla spousta smetany a cukru. Lou vzdychl.”,To byly děsný dva dny.”

“Zase jsi celou noc proflámoval?” podivil se Jack. Louova tvář byla zarostlá hustým strništěm. Na sobě měl zmačkanou modrou košili s rozepnutým knoflíčkem u krku, kravatu povolenou • trochu nakřivo. Jeho colombovský trenčkot vypadal, jako by ho zahodill nějaký bezdomovec.

“Kéž by,” zavrčel Lou. “Za poslední dvě noci jsem spal asi dvě hodiny.” Přišel k Laurii, pozdravil ji a ztěžka dosedl na židli vedle stolu s rozpisem.

“Pokročilo se nějak v případu Franconi?” zeptala se Laurie.

“Nemáme nic, co by potěšilo kapitána, velitele oblasti nebo policejního komisaře,” řekl Lou zdrceně. “Je to v háji. Mám obavu, že budou padat hlavy. My na vraždách se začínáme bát, že z nás udělají obětní beránky, ledaže bychom hezky rychle přišli s nějakým zásadním obratem v případu.” “To přece nebyla vaše chyba, že Franconiho zavraždili,” řekla Laurie dopáleně.

66

“Tak to pověz komisařovi,” navrhl Lou. Hlučně usrkl kávy.

“Můžu si zapálit.” Podíval se na Laurii a na Jacka. “Zapomeňte na to,” řekl ve chvíli, kdy spatřil, jak se zatvářili. “Nevím, proč jsem se zeptal. To muselo být v přechodném pominutí smyslů.”

, Co ses dozvěděl?” zeptala se Laurie. Věděla, že než byl přidělen , k vraždám, pracoval Lou u jednotky boje proti organizovanému zločinu. Při svých zkušenostech byl tím nejkvalifikovanějším člověkem pro vyšetřování tohoto případu.

“Rozhodně to byla práce rodiny Vaccarro,” řekl Lou. “To jsme se dozvěděli od našich informátorů. Ale protože se Franconi chystal svědčit, tohle už jsme stejně předpokládali. Jediné skutečné vodítko je to, že máme vražednou zbraň.”

“To by mohlo pomoct,” řekla Laurie.

“Ne tolik, jak si myslíš,” namítl Lou. “Není to nic neobvyklého, že se při gangsterských vraždách nechá zbraň na místě činu. Našli jsme ji na střeše naproti restauraci Positano. Byla to remingtonka se zaměřovačem 30-30, v zásobníku chyběly dva náboje. Dvě nábojnice ležely na střeše.”

“Otisky prstů?” otázala se Laurie.

“Čistě setřené,” řekl Lou, “ale hoši z kriminálky na tom ještě pracují.”

, ,Vysledovatelná?” zajímal se Jack.

“Jo,” vzdychl Lou. “To jsme udělali. Ta puška patřila jednomu praštěnýmu nimrodovi z Menlo Park. Ale jak se dalo čekat, vedlo to do slepé uličky. Chlapa den předtím vykradli.

Jediné, co se ztratilo, byla ta puška.”

“Takže co teď?” zeptala se Laurie.

“Pořád ještě sledujeme stopy,” řekl Lou. “A taky jsou tu další informátoři, které jsme nemohli zkontaktovat. Ale většinou se jen modlíme, aby se na něco přišlo. A co vy, lidi?

Nemáte představu, jak odtud ta mrtvola odkráčela?”

“Ještě ne, ale osobně po tom pátrám,” řekla Laurie.

“Hele, nepodporuj ji v tom,” ozval se Jack. “To je práce Binghama a Washingtona.”

“V tom má pravdu, Laurie,” souhlasil s ním Lou.

“To bych řek, že mám pravdu,” pokračoval Jack. “Když se posledně Laurie zapletla s gangstery, vynesli ji odtud nakonec zatlučenou v rakvi. Aspoň jsi mi to tvrdil.”

“To bylo tenkrát, a tohle je teď,” namítla Laurie. “Nejsem do tohohle případu tak zapletená jako do tamtoho. Myslím, že je důležité zjistit, jak tělo zmizelo – kvůli tomuhle úřadu. A upřímně řečeno nejsem nijak přesvědčená, že se Bingham nebo Washington budou nějak moc snažit. Z jejich hlediska je lepší nechat tu epizodu prostě usnout.”

“To dokážu pochopit,” připustil Lou. “Abych řekl pravdu, kdyby ta zatracená média dala pokoj, komisař by možná taky chtěl, abychom zpomalili. Kdoví?”

“Chci zjistit, jak se to stalo,” opakovala Laurie s přesvědčením.

“No, kdybych věděl kdo a jak to provedl, prospělo by to mému vyšet 67

řování,” řekl Lou. “S největší pravděpodobností to byli ti samí lidé Vaccarrovy organizace. Zdá se to logické.”

Jack rozhodil rukama. “Já jdu pryč,” prohlásil. “Vidím, že nikdo z vás nehodlá poslechnout hlasu rozumu.” Znovu cestou ke dveřím zatahal Vinnieho za košili.

Jack strčil hlavu do Janiciny pracovny. “Měl bych o tom utopenci vědět něco, co není v jeho papírech?” zeptal se vyšetřovatelky.

“To málo, co víme, tam všechno je,” řekla Janice. “Až na údaje o tom , kde Pobřežní stráž vylovila tělo. Někdo by prý měl dneska zavolat, aby se přesvědčil, že nebylo identifikované nebo co.

Ale neumím si představit, proč by na takové informaci mělo záležet. Není pravděpodobné, že by tam někdo mohl jít hledat hlavu a ruce.”

“Souhlasím,” kývl Jack. “Ale stejně ať radši někdo zavolá.

Jen aby se neřeklo.”

“Nechám vzkaz Bartovi,” řekla Janice. Bart Arnold byl vrchní forenzní vyšetřovatel.

“Díky, Janice,” řekl Jack. “Teď se seber a běž se trochu vyspat.” Janice byla tak zažraná do své práce, že vždycky pracovala přesčas. “Počkej moment,” zavolala Janice. “Ještě je tu jedna věc, kterou jsem zapomněla poznamenat do své zprávy.

Když to tělo vyzvedli, bylo nahé. nemělo na sobě ani nitku.”

Jack přikývl. To byla zajímavá informace. Svlékání mrtvoly byla extra námaha ze strany vraha. Jack okamžik uvažoval a pak dospěl k závěru, že to souvisí s vrahovým přáním skrýt totožnost oběti, což už naznačovala chybějící hlava a ruce.

Jack zamával Janici na rozloučenou. “Neříkej mi, že děláme plaváčka,” kvílel Vinnie, když s Jackem zamířili k výtahu.

“Tys měl vypnutej příjem, když jsi četl ten sport,” řekl Jack. ,Debatovali jsme o tom s Laurii deset minut.” Nastoupili do výtahu a vydali se dolů, do podlaží s pitevnou. Vinnie se ani jednou nepodíval Jackovi do očí.

“Máš divnou náladu,” řekl Jack. “Neříkej mi, že bereš zmizení toho Franconiho osobně.”

“Nech toho,” požádal ho Vinnie.

Zatímco se Vinnie odešel převléct do skafandru, připravit nástroje nezbytné k provedení pitvy a pak dopravit tělo do márnice a na stůl, probíral se Jack zbytkem složky, aby měl absolutní jistotu, že mu nic neuniklo. Pak šel hledat rentgenové snímky, které se pořídily, když přivezli tělo.

Jack si také oblékl skafandr, odpojil zdroj energie, který se přes noc nabíjel, a napojil se na něj. Tenhle oděv za normálních okolností nenáviděl, ale při práci na rozkládajícím se utopenci ho nenáviděl o něco méně. Jak prve škádlil Laurii, ten zápach byl na tom nejhorší.

V tuhle ranní dobu byli Jack a Vinnie v pitevně jediní.

Vinnieho to štvalo, ale Jack pokaždé trval na tom, aby se pustili do práce hned po příchodu. Jack už kolikrát končil svůj první případ, když jeho kolegové teprve začínali.

68

Prvním úkolem bylo podívat se na rentgeny a Jack je narovnal do prohlížečky. S rukama v bok o krok poodstoupil a zadíval se na předozadní snímek celého těla. Bez hlavy a rukou působil ten obrázek rozhodně dost nezvykle, jako rentgen jakéhosi primitivního, nelidského stvoření. Další abnormalitou byl jasný, hustý shluk broků z brokovnice v oblasti pravého horního kvadrantu. Jackův bezprostřední dojem byl ten, že došlo k několika zásahům z brokovnice, nejen jednomu. Bylo tu příliš mnoho broků.

Broky na rentgenech opalizovaly a zakrývaly všechny detaily.

Proti světlu se zdály bílé.

Jack už chtěl přesunout svou pozornost k laterálnímu rentgenu, když ho něco na tom opalizování zaujalo. Na dvou místech okraje se objevily zvláštní tvary broků, hrbolatější než obvykle.

Jack se podíval na laterální snímek a uviděl tentýž jev.

Jeho první dojem byl ten, že výstřel z brokovnice možná zanesl do rány nějaký materiál, který opalizuje při ozáření radiovými paprsky. Možná to byla nějaká součást oděvu oběti.

“Můžeme začít, Maestro,” zavolal Vinnie. Všechno měl připravené.

Jack se odvrátil od prohlížečky rentgenových snímků a přistoupil k pitevnímu stolu. Utopenec byl v syrovém světle zářivek přízračně bílý. Ať byla oběť kdokoliv, byla relativně obézní a poslední dobou nebyla na dovolené u Karibského moře.

“Abych použil jeden z tvých oblíbených citátů,” podotkl Vinnie, “takhle na ples nemůže.”

Jack se usmál Vinnieho černému humoru. Daleko lépe odpovídal jeho osobnosti a svědčil o tom, že už se poněkud vzpamatoval ze své ranní podrážděnosti.

Tělo bylo v žalostném stavu, ačkoliv pohupování na vlnách ho čistě umylo. Dobrá zpráva byla ta, že bylo zřejmě ve vodě jen krátkou dobu. Poškození však bylo daleko větší než jen mnohonásobný průstřel horní části břicha z brokovnice. Nejenže zmizela hlava a ruce, ale byla tu i řada širokých, hlubokých poranění trupu a stehen, která odhalila mastné vrstvy tukové tkáně. Okraje všech ran byly zubaté.

“Vypadá to, že ryby měly hostinu,” podotkl Jack.

“To je ohromný,” konstatoval Vinnie.

Výstřely z brokovnice obnažily a poškodily mnohé z vnitřních břišních orgánů. Bylo vidět několik pramenů střev a také jednu téměř úplně utrženou ledvinu.

Jack zvedl jednu paži a podíval se na obnažené kosti. “Já bych tipoval rámovou pilu.”

“Co jsou ty obrovské řezné rány?” zeptal se Vinnie. “Někdo se ho pokoušel naporcovat jako svátečního krocana?”

“Ne, podle mého ho přejel nějaký člun,” řekl Jack. “Vypadá to jako zranění od lodního šroubu.”

Jack potom zahájil pečlivou vnější prohlídku mrtvoly. Při tolika zřejmých traumatech věděl, že je snadné přehlédnout drobnější nálezy.

69

Pracoval zvolna, často přestal, aby lépe vyfotografoval. Jeho puntičkářství se vyplatilo. Na zubatě uříznutém úpatí krku hned nad klíční kostí našel malé okrouhlé zranění. Další stejné nalezl na levé straně pod žebry.

“Co to je?” zeptal se Vinnie.

“Já nevím,” řekl Jack. “Bodné rány nebo tak něco.”

“Kolikrát myslíš, že ho střelili do břicha?” zeptal se Vinnie.

“Těžko říct.”

“Člověče, ti nic neriskovali,” řekl Vinnie. “Určitě ho chtěli zabít.”

O půl hodiny později, když se Jack chystal přikročit k vnitřní části pitvy, se dveře otevřely a vkročila Laurie. Měla na sobě plášť a na obličeji si přidržovala masku, ale skafandr si nevzala. Protože si potrpěla na dodržování předpisů a protože skafandry se teď v “jámě” vyžadovaly, Jack okamžitě pojal podezření.

“Aspoň nebyl tvůj případ ve vodě dlouho.” Laurie pohlédla na mrtvolu. “Vůbec není v rozkladu.”

“Jen osvěžující lázeň,” zavtipkoval Jack.

“To je ale pěkná trefa z brokovnice!” žasla Laurie, oči upřené na strašlivé zranění. Pak pohlédla na tržné rány a dodala: “Tohle vypadá jako od lodního šroubu.”

Jack se napřímil. “Laurie, o co ti jde? Nepřišlas nám sem dolů pomáhat, že ne?”

“Ne,” přiznala Laurie. Hlas se jí za maskou zachvěl.

“Nejspíš jsem chtěla trochu morální podpory.”

“Kvůli čemu?” otázal se Jack.

“Calvin mě právě seřval,” pravila Laurie. “Ten noční technik Mike Pessano si zřejmě stěžoval, že jsem ho včera v noci obvinila, že je zapletený do krádeže Franconiho těla. Umíš si to představit? Rozhodně byl Calvin doopravdy naštvaný a ty víš, jak nesnáším konfrontace. Nakonec jsem se rozbrečela, takže jsem se naštvala sama na sebe.”

Jack zafuněl skrz sevřené rty. Snažil se vymyslet něco jiného, co by jí

řekl, “kromě já ti to říkal”, ale nic ho nenapadalo.

“To je mi líto,” prohlásil nakonec chabě.

“Díky,” odpověděla Laurie.

“Tak jsi uronila pár slz,” chlácholil ji Jack. “Nebuď na sebe tak přísná.”

“Ale já to nesnáším,” stěžovala si Laurie. “Je to strašně neprofesionální.”

“Á, s tím bych si starosti nedělal,” namítl Jack. “Někdy lituju, že si nedokážu pobrečet. Kdybychom se mohli nějak podělit, možná bychom na tom byli oba líp.”

“Rozhodně!” prohlásila Laurie přesvědčeně. Ještě nikdy se Jack nedostal takhle blízko k přiznání toho, co Laurie už dávno tušila: jeho skrývaný a hluboko uvnitř tajený žal byl tím hlavním, co mu bránilo ve štěstí.

“Takže aspoň teď necháš té své křížové minivýpravy,” dodal Jack. 70

“Nebesa, to ne!” řekla Laurie. “Když už, tak jsem ještě umanutější, protože to naznačuje přesně to, čeho jsem se obávala. Calvin a Bingham chtějí smést celou tu epizodu pod koberec. To není správné.”

“Ach Laurie zasténal JaCk. “Prosím tě. Tahle malá srážka s Calvinem, to byl teprve začátek. Nebudeš z toho mít nic než trápení.”

“Jde o princip,” namítla Laurie. “Tak mi tu nepřednášej.”

“Přišla jsem si pro podporu.”

Jack vzdychl, až se mu na okamžik zamlžila plastiková maska na obličeji. “Tak fajn,” řekl. “Co ode mě chceš.”

“Nic konkrétního,” odpověděla Laurie. “Jen abys držel se mnou.”

O patnáct minut později Laurie odešla z pitevny. Jack jí ukázal všechny vnější nálezy ze svého případu včetně těch dvou pravděpodobně bodných zranění. Poslouchala na půl ucha, očividně pohroužená do myšlenek na záležitost s Franconim.

Jack se musel ovládat, aby jí znovu nezopakoval, co si myslí.

“Dost těch vnějškových věcí,” řekl Jack Vinniemu. “Dáme se do vnitřní části pitvy.”

“Už je na čase,” stěžoval si Vinnie. Bylo už po osmé, přiváželi sem těla a objevovali se technici a soudní lékaři, kterým byla přidělena.

Navzdory tomu, že začali brzo, neměli Vinnie a Jack v práci nijak znatelný náskok před ostatními.

Jack ignoroval přátelské třesky plesky, inspirované jeho bezhlavou mrtvolou. Při všech těch viditelných poraněních musel Jack obměnit tradiční pitevní techniku a to vyžadovalo soustředění. Na rozdíl od Vinnieho byl Jack k plynutí času lhostejný. Ale znovu se mu jeho puntičkářství vyplatilo. Ačkoliv játra byla v podstatě zničena výstřely z brokovnice, objevil Jack něco mimořádného, co by při ledabylejší, letmější práci mohlo leckomu uniknout. Nalezl drobné zbytky chirurgických stehů na vena cava a v roztřepeném konci hepatické arterie. Stehy v takové oblasti, to bylo něco nezvyklého. Hepatická arterie přivádí krev do jater, kdežto vena cava je největší žílou v břiše.

Jack však nenašel žádné stehy ve vrátnicové žíle, protože tato céva byla skoro úplně zničená.

“Chete, pojď sem,” zavolal Jack. Chet McGovern měl s Jackem společnou pracovnu. Činil se u sousedního stolu.

Chet odložil skalpel a přistoupil k Jackovu stolu. Vinnie poodstoupil k hlavě, aby mu udělal místo.

“Copak to máš?” zeptal se Chet. “Něco zajímavýho?” Nakoukl do otvoru, kde Jack pracoval.

“To jistě,” řekl Jack. “Mám pár broků z brokovnice, ale taky tu mám pár vaskulárních stehů.”

“Kde?” podivil se Chet. Nedokázal rozeznat žádné anatomické pozoruhodnosti.

“Tady,” ukázal Jack rukojetí skalpelu.

71

“Fajn, už je vidím,” řekl Chet s obdivem. “Pěkná práce. Není tam moc zdotelializace. Řekl bych, že nejsou moc staré.” “To je i můj názor,” souhlasil Jack. “Nejspíš měsíc až dva.

Maximálně pět měsíců.” “Co to podle tebe znamená?” “Myslím, že pravděpodobnost identifikace nám právě stoupla o tisíc procent,” řekl Jack. Narovnal se a protáhl.

“Takže oběť absolvovala operaci břicha,” konstatoval Chet.

“Spousta jich má za sebou abdominální operaci.” “Ne takovou operaci, jakou zřejmě podstoupil tenhle chlap,” řekl Jack.

“Když má stehy ve vena cava a v hepatické arterii, tak se vsadím, že je to pěkně malá skupina. Podle mého odhadu nedávno absolvoval transplantaci jater.”

72

RAYMOND Lyons si povytáhl rukáv,

Kapitola 8 z něhož vykukovala manžeta košile

, a podíval se na své hodinky značky

5. BŘEZNA 1997, 10:00 Piaget, tenké jako oplatka. Bylo přesně deset hodin. Byl spokojen. Rád NEW YORK chodil přesně, zvlášf na obchodní schůzky, ale nerad se objevoval příliš brzo. Pokud šlo o něj, pak předčasný příchod vždycky trpěl zoufalstvím, a Raymond si potrpěl na vyjednávání z pozice síly.

Předchozích několik minut stál na rohu Park Avenue a Sedmdesáté osmé ulice, kde čekal, až přijde správný čas. Když se to teď stalo, narovnal si vázanku, upravil klobouk a vykročil ke vchodu domu na Park Avenue 972.

“Hledám ordinaci doktora Andersona,” ohlásil se livrejovanému vrát nému, který otevřel těžké dveře ze skla a tepaného železa.

“Doktorova kancelář má vlastní vchod,” odvětil vrátný. Znovu otevřel dveře za Raymondem, vykročil na chodník a ukázal na jih.

Raymond se dotkl okraje klobouku na znamení poděkování a zamířil dolů k soukromému vchodu. Tabulka z ryté mosazi sdělovala:

PRosíM, ZAZVOŇTE A PAK VSTUPTE. RaymOnd pOSleChl.

Když se za ním dveře zavřely, Raymondovi se okamžitě zvedla nálada.

Bylo tu znát peníze. Zařízení bylo okázalé, starožitnosti a tlusté perské koberce. Stěny byly pokryty obrazy z devatenáctého století.

Raymond přistoupil k elegantnímu francouzskému psacímu stolu s intarziemi. Dobře oblečená matrona za recepčním pultem k němu vzhlédla přes brýle na čtení. Na stole proti Raymondovi stála jmenovka. Na ní bylo napsáno: PANí ARTHUR P. AUCHINCLOSSOVÁ.

Raymond uvedl své jméno a dal si záležet, aby zdůraznil skutečnost , že je lékař. Byl si dobře vědom, že některé sekretářky u lékařů dovedou být nepříjemně panovačné, nevědí-li, že návštěvník je taky od fochu.

“Pan doktor vás očekává,” řekla paní Auchinclossová. Pak zdvořile požádala Raymonda, aby počkal v čekárně.

“Je to krásná ordinace,” řekl Raymond, aby řeč nestála.

“To opravdu je,” souhlasila paní Auchinclossová.

“Je to velká ordinace?” zeptal se Raymond.

“Ano, ovšem”, odpověděla paní Auchinclossová. “Doktor Anderson je velmi zaměstnaný člověk. Máme čtyři kompletní vyšetřovny a vlastní rentgen.”

Raymond se usmál. Nebylo pro něj těžké odhadnout, jak astronomické režijní náklady je doktor Anderson nucen nést, když naletěl na odhady takzvaných expertů na produktivitu během hysterie kolem “tržní medicíny”. Podle Raymondova názoru byl doktor Anderson jakožto potenciální partner dokonalá kořist. Ačkoliv doktor nepochybně dosud má malou zásobičku bohatých pacientů ochotných platit hotově, aby si udrželi ten starý, příjemný vztah, určitě ho současně taky tiskne ke zdi lékařská péče řízená pojišťovnami.

73

-•;:•“To nejspíš znamená početný personál,” nadhodil Raymond.

“Máme jen jednu sestru,” přiznala paní Auchinclossová.

“Dneska je těžké sehnat slušné zaměstnance.”

No jistě, pomyslel si Raymond. Jedna sestra na čtyři vyšetřovny nepoChybně znamená, že doktor ze všech sil zápasí, aby se udržel nad vodou. Ale Raymond své myšlenky nepronesl nahlas. Místo toho přelétl očima pečlivě vytapetované stěny a podotkl: “Vždycky jsem obdivoval tyhle starosvětské ordinace na Park Avenue. Jsou tak civilizované a příjemné. Prostě musí vzbuzovat pocit důvěry.”

“Naši pacienti to určitě cítí taky tak,” souhlasila paní Auchinclossová.

Vnitřní dveře se otevřely a do přijímací místnosti vyšla postarší žena ověšená klenoty a v modelu od Gucciho. Byla žalostně hubená a měla za sebou už tolik plastických operací, že jí to stáhlo ústa do napjatého věčného úšklebku. Za ní stál doktor Waller Anderson.

Raymondovy a Wallerovy oči se na letmý okamžik setkaly, když doktor doprovázel pacientku k sekretářce a dával jí instrukce, kdy by měla přijít příště.

Raymond doktora odhadoval. Byl vysoký a vyhlížel zjemněle, Raymond cítil, že podobně vypadá i on sám. Waller však nebyl opálený. ve skutečnosti měla jeho pleť šedavý nádech a vypadal ztrhaně, oči měl smutné a tváře propadlé. Podle Raymonda měl ve tváři vepsané těžké časy.

Po vřelém rozloučení s pacientkou Waller Raymondovi pokynul, aby ho následoval. Vedl ho dlouhou chodbou k vyšetřovně. Na konci Raymonda předešel a vstoupil před ním do své soukromé pracovny, pak za nimi zavřel dveře.

Waller se představil srdečně, ale očividně také rezervovaně.

Vzal od Raymonda klobouk a plášť, obojí pečlivě pověsil do malé šatny.

“Kávu?” zeptal se.

“Rozhodně,” souhlasil Raymond.

Za několik minut už oba seděli nad kávou, Waller za svým psacím stolem a Raymond v křesle proti němu.

“Tohle jsou těžké časy pro medicínskou praxi,” spustil.

Waller vydal zvuk podobný smíchu, ale postrádající humor.

Očividně ho to nepobavilo.

“Můžeme vám nabídnout příležitost ke značnému zvýšení vašich příjmů a rovněž poskytnout zavedenou službu ve výběru pacientů,” pokračoval Raymond. Většina Raymondovy prezentace byla nacvičeným proslovem, který během let zdokonaloval.

“Je na tom něco protizákonného?” přerušil ho Waller. Jeho tón byl vážný téměř podrážděný. “Pokud ano, nemám zájem.”

“Nic protizákonného,” ujistil ho Raymond. “Jen výjimečně důvěrného.” “Do telefonu jste mi řekl, že jste ochoten ponechat tento rozhovor jen mezi mnou, vámi a doktorem Danielem Levitzem.”

“Pokud mé mlčení nebude samo o sobě trestným činem,” dodal -Waller. “Nedám se zlákat ke spoluvině.”

74/ ROBiN COOK

“Nemusíte se obávat,” Raymond se usmál. “Ale jestli se rozhodnete připojit k naší skupině, bude se po vás žádat, abyste podepsal affidavit ohledně utajení. Teprve pak vám budou sděleny konkrétní detaily.”

“Podepsat affidavit mi nedělá potíže,” prohlásil Waller.

“Pokud neporušuju žádný zákon.”

“Tak tedy,” řekl Raymond. Postavil svůj šálek s kávou na okraj Wallerova psacího stolu, aby měl volné ruce. Pevně věřil, že gesta rukou jsou důležitá pro navození správného dojmu. Začal vyprávěním o tom, jak se před léty náhodou setkal s Kevinem Marshallem, který pořádal mizerně navštívenou prezentaci na celostátním sjezdu, kde pojednával o homologické transpozici částí chromozomu mezi buňkami.

“Homologická transpozice?” otázal se Waller. “Co to k čertu je?” Protože absolvoval lékařskou fakultu před revolucí v molekulární biologii, v termínech se nevyznal.

Raymond trpělivě vysvětloval a použil jako příklad krátká ramena chromozomu 6.

“Takže tenhle Kevin Marshall vyvinul způsob, jak vzít kus chromozomu z jedné buňky a vyměnit ho za stejný kus na stejném místě u jiné buňky,” řekl Waller.

“Přesně tak,” souhlasil Raymond. “A mně to přišlo jako zjevení Páně. Okamžitě jsem před sebou uviděl možnosti klinické aplikace. Najednou bylo potenciálně možné vytvořit imunologického dvojníka jednotlivce. Jak jste si jistě vědom, krátké rameno chromozomu šest obsahuje hlavní histokompatibilní komplex.”

“Jako jednovaječná dvojčata,” řekl Waller s rostoucím zájmem.

“Ještě lepší než jednovaječná dvojčata,” opáčil Raymond.

“Imunologický dvojník je vytvořen z přiměřeně velkého živočišného druhu, který lze na požádání obětovat. Jen málo lidí by dokázalo obětovat jednovaječné dvojče.”

“Proč se to nepublikovalo?” zeptal se Waller.

“Doktor Marshall měl původně v úmyslu to publikovat,” vysvětloval Raymond. “Ale existovalo několik menších detailů, na kterých chtěl ještě předtím pracovat. To šéf jeho oddělení ho přiměl přednést věc na sjezdu. Měli jsme štěstí! Když jsem tu řeč vyslechl, šel jsem za ním a přesvědčil ho, aby odešel do soukromého sektoru. Nebylo to nic snadného, ale váhy se nakonec zhouply v náš prospěch, když jsem mu slíbil laboratoř, jakou si vysnil, bez vměšování akademie. Ujistil jsem ho, že dostane veškeré vybavení, všechno, co si jen může přát.”

“Vy jste takovou laboratoř měl?” podivil se Waller.

“Tehdy ne,” připustil Raymond. “Jakmile jsem získal jeho souhlas , oslovil jsem mezinárodní biotechnologický gigant, který zůstane bezejmenný, dokud nebudete ochoten vstoupit do naší skupiny. S určitými obtížemi jsem je získal pro myšlenku tvůrčího zavedení tohoto jevu na trh.”

“A jak se to udělalo.” zeptal se Waller.

Raymond se posunul v křesle dopředu a nespouštěl z Wallera oči. “Za určitou cenu vytvoříme klientovi imunologického dvojníka,” vysvětlo 75

val. “Jak si dovedete jistě představit, je to cena značně vysoká, ale ne nerozumná za ten klid duše, který poskytuje.

Hlavně ale vyděláváme peníze tím, že klient musí platit roční poplatky za údržbu svého dvojníka.”

“To je trošku jako zápisné a potom členské poplatky,” napadlo Wallera.

“Tak se na to taky lze dívat,” souhlasil Raymond.

Co z toho budu mít?” zeptal se Waller.

“Spoustu věcí,” řekl Raymond. “Vybudoval jsem podnik jako dodavatelskou pyramidu. Za každého klienta, kterého získáte, dostanete procenta – nejen z původní ceny, ale také z každoročních poplatků. A navíc vás budeme podporovat ve vyhledávání dalších lékařů jako jste vy sám, kterým se hroutí základna klientů, ale stále ještě mají mnoho bohatých pacientů, kteří se obávají se o své zdraví a platí hotově. Za každého úspěšně získaného lékaře dostanete procenta ze všech jeho dalších náborářských snah. Například rozhodnete-li se k nám přidat, doktor Levitz, který vás doporučil, dostane procenta ze všech vašich úspěchů. Nemusíte být účetní, abyste pochopil, že při troše snahy můžete získat značný příjem. A jako další výhodu vám můžeme nabídnout platby v zahraničí, takže nebudete muset platit daně.”

“Proč všechno to utajení?” zeptal se Waller.

“Ze zřejmých důvodů, pokud jde o ty zahraniční účty,” řekl Raymond. “A pokud jde o celý program, existují etické záležitosti, kolem kterých se dělá zbytečný humbuk. V důsledku toho biotechnologická společnost, která tohle všechno umožňuje, trpí stihomamem stran nepříjemné publicity. Upřímně řečeno využití zvířat k transplantacím některé lidi pobuřuje a my rozhodně nechceme být nuceni jednat s bojovníky za práva zvířat. Kromě toho jde o drahou operaci, která může být zpřístupněna jen několika pečlivě vybraným osobám. Tím se porušuje princip rovnosti.”

“Smím se zeptat, kolik klientů využívá tohoto plánu?”

“Laiků, nebo lékařů” zeptal se Raymond.

“Laiků,” řekl Waller.

Kolem stovky.”

“Musel už někdo toho zdroje využít?”

“Po pravdě řečeno čtyři,” řekl Raymond. “Byly transplantovány dvě ledviny a dvoje játra. Všechno se to dělá na špičkové úrovni, bez medikace a bez známek odmítavé reakce.

A mohu dodat, že existuje další značně vysoký poplatek za odběr i transplantaci a z těchto honorářů dostává dotyčný lékař stejná procenta.”

“Kolik lékařů je zapojeno?” zajímal se Waller.

“Ani ne padesát,” řekl Raymond. “Začali jsme s náborem zvolna, ale teď to nabírá tempo.”

“Jak dlouho už tenhle program běží?”

“Asi šest let. Je v tom značná investice kapitálu a spousta práce, ale už se to začíná hezky vyplácet. Měl bych vám připomenout, že se do věci dostanete v relativně časném stadiu, takže budete ve struktuře pyramidy značně zvýhodněn.”

76

“To zní zajímavě,” připustil Waller. “Bůh ví, že by se mi nějaký příjem navíc hodil, při tom, jak mi klesá počet pacientů. Musím něco dělat, než přijdu o celou praxi.”

“To by byla škoda,” souhlasil Raymond.

“Můžu si to den nebo tak rozmyslet?”

Raýmond vstal. Zkušenost mu říkala, že znovu zaskóroval. “To rozhodně,” souhlasil velkoryse. “Také vám doporučuji promluvit s doktorem Levitzem. Ten vás velice doporučoval a sám je s naším uspořádáním mimořádně spokojen.”

O pět minut později vyšel Raymond na chodník a zahnul na jih do Park Avenue. Kráčel zvlášť bujaře. Obloha byla modrá, vzduch čistý a v něm náznak jara, a on si připadal jako na vrcholku světa, zejména s tím příjemným návalem adrenalinu, který mu vždycky způsoboval úspěšně provedený nábor. I nepříjemnosti předchozích několika dní se zdály bezvýznamné.

Budoucnost byla zářivá a slibná.

Pak se ale odnikud málem přiřítila pohroma. Rozptýlen svým vítězstvím Raymond bezmála vstoupil z obrubníku do cesty uhánějícímu městskému autobusu. Vzduch zvířený prudce jedoucím vozidlem mu smetl klobouk a špinavá voda z kaluže se mu rozstříkla vpředu po kašmírovém plášti.

Raymond se zapotácel dozadu, omráčen tím, že jen taktak unikl možné hrozivé smrti. New York byl městem prudkých extrémů.

“V pořádku, kámo?” zeptal se nějaký kolemjdoucí. Podal Raymondovi zprohýbaný klobouk.

“Nic se mi nestalo, děkuju,” řekl Raymond. Podívál se dolů na předek svého pláště a udělalo se mu nanic. Epizoda se zdála symbolická a přivanula zpět úzkost, kterou zažíval nad tou nešťastnou záležitostí s Franconim. Bláto mu připomnělo, že má co dělat s Vinniem Dominickem.

Raymond s pocitem, že dostal za vyučenou, přešel ulici mnohem opatrněji. Život je plný nebezpečí. Když se vydal směrem ke Čtyřiašedesáté ulici, začal si dělat starosti s těmi dalšími dvěma případy transplantací. Vůbec neuvažoval, že by se do jeho programu mohl vetřít problém pitvy, až do dilematu s Franconim.

Z ničeho nic se Raymond rozhodl, že raději zkontroluje stav ostatních pacientů. V duchu vůbec nepochyboval, že hrozba Taylora Cabota byla reálná. Kdyby byl někdy v budoucnu z jakéhokoli důvodu náhodou pitván jeden z pacientů a výsledků se zmocnily sdělovací prostředky,.mohlo by to vyvolat katastrofu. GenSys by pravděpodobně od celé operace upustil.

Raymond zrychlil krok. Jeden pacient žije v New Jersey, druhý v Dallasu. Pomyslel si, že radši zvedne telefon a promluví si s příslušnými doktory, kteří je získali.

77

Kapitola 9 “HALÓ!” zavolala Candace. “Je někdo doma “

Kevin při tom nečekaném zvuku šku5. BŘEZNA 1997, 17:45 bl rukou. Laboranti už dávno odešli z práce domů a v laboratoři bylo ticho KOGO, ROVNíKOVÁ GUlNEA až na tlumený bzukot chladicích jednotek. Kevin zůstal, aby provedl další analýzu k oddělení fragmentů DNA, ale při zvuku Candacina hlasu minul mikropipetou jednu vlnku. Tekutina vytekla na povrch gelu.

Test byl zničený; bude muset začít znovu.

“Tady!” zařval Kevin. Odložil pipetu a vstal. Skrze lahvičky s reagenciemi na laboratorním pultu uviděl na druhé straně místnosti Candace, stála ve dveřích.

“Nejdu nevhod?” zeptala se, když se k němu blížila.

“Ne, zrovna jsem končil,” řekl Kevin. Doufal, že tu lež nepronesl příliš průhledně.

Byl sice nešťastný z promrhaného času, který proceduře věnoval, ale přesto ho potěšilo, že Candace vidí. Během dnešníbo oběda sebral odvahu pozvat Candace a Melanii k sobě domů na čaj. Obě radostně souhlasily. Melanie přiznala, že je už dávno zvědavá na to, jak dům vypadá zevnitř.

Odpoledne bylo skrznaskrz úspěšné. Základní přísadou pro ten úspěch byly bezpochyby osobnosti obou dam. V rozhovoru nenastala ani jedna pauza. Dalším prospěšným faktorem bylo víno, pro které se všichni rozhodli namísto čaje. Jako příslušník elity Zóny dostával Kevin pravidelný příděl francouzského vína, které pil jen zřídka. V důsledku toho měl působivě vybavený sklep.

Hlavním tématem konverzace byly Spojené státy, oblíbená kratochvíle dočasných amerických vyhoštěnců. Každý z těch tří vynášel a hájil ctnosti svého rodného města. Melanie milovala New York a trvala na tom, že je to třída sama pro sebe;

Candace prohlašovala, že život v Pittsburghu je jedním z nejkvalitnějších; a Kevin velebil intelektuální podnětnost Bostonu. Cíleně se všichni vyhýbali zmínce o Kevinově citovém výbuchu při obědě v bufetu.

V té chvíli si Candace i Melanie kladly v duchu otázku, co mínil tím, že ho děsí překročení hranice. Ale nenaléhaly, když vyšlo najevo, že Kevin je nadmíru rozrušen a nechce se mu nic vysvětlovat. Ženy se intuitivně rozhodly raději změnit téma, aspoň prozatím.

“Přišla jsem se podívat, jestli bych vás nemohla vytáhnout na schůzku s panem Horacem Winchesterem,” řekla Candace.

“Vyprávěla jsem mu o vás a on by vám rád poděkoval osobně.”

“Nevím, jestli je to dobrý nápad,” namítl Kevin. Pociťoval napětí.

“Naopak,” prohlásila Candace. “Po tom, co jste řekl u oběda, byste měl podle mého vidět taky dobrou stránku toho, čeho dokážete dosáhnout. Je mi líto, že jste měl tak strašný pocit z toho, o čem jsem tam mluvila.”

78

Byla to první zmínka, kterou Candace učinila o Kevinově výbuchu u oběda od chvíle, kdy k němu došlo. Kevinovi se zrychlil tep.

“To nebyla vaše chyba,” řekl. “Byl jsem rozčilený už před tou vaší poznámkou.”

“Tak pojďte za Horacem,” odvětila Candace. “Zotavuje se fantasticky. Je mu vlastně tak dobře, že sestra z intenzivní péče, jako jsem já, je prakticky zbytečná.”

“Nevím, co mu mám říkat,” zamumlal Kevin.

“Ale to je jedno, co budete říkat,” odpověděla Candace. “Ten člověk je tak vděčný! Ještě před pár dny byl tak nemocný, až myslel, že umírá. Teď má pocit, jako by dostal novou zálohu na život. No tak! Nemůže vám to udělat než dobře.”

Kevin pracně vymýšlel nějaký důvod, proč nejít, a pak ho zachránil další hlas. Byla to Melanie.

“Á, moji dva oblíbení kamarádi z mokré čtvrti,” poznamenala, sotva vstoupila do místnosti. Zahlédla Candace a Kevina otevřenými dveřmi. Byla na cestě do své laboratoře na konci chodby. Měla na sobě modrou kombinézu s vyšitým nápisem VETERINÁRNÍ CENTRUM na náprsní kapse.

“Máte někdo kocovinu?” zeptala se Melanie. “Mně se ještě trošku motá hlava. Bože, urazili jsme dvě láhve vína. Věřili byste tomu?”

Candace ani Kevin neodpověděli.

Melanie se podívala z jednoho na druhého. Vycítila, že se něco děje.

“Copak je – zacláním?” zeptala se.

Candace se usmála. Hrozně se jí líbila Melaniina hubatá neuctivost. “To sotva,” řekla. “Kevin a já se tady handrkujeme. Zrovna jsem se ho snažila přemluvit, aby zašel do nemocnice za panem Winchesterem. Už vstal z postele a je jak rybička. Vyprávěla jsem mu o vás a on by vás moc rád oba poznal.”

“Prý mu patří řetěz slušných hotelů,” mrkla Melanie. “Hele, třeba by se z něj dalo vyrazit pár poukazů na uvítací koktejly.”

“Při tom, jak je vděčný a bohatý, byste mohli dopadnout ještě daleko líp,” řekla Candace. “Potíž je, že Kevin nechce jít.”

“Jak to?” zeptala se Melanie.

“Myslela jsem, že by bylo dobře, kdyby uviděl kladnou stránku toho, co dokáže,” dodala Melanie.

Candace zachytila Melaniin pohled. Melanie okamžitě pochopila její motivaci.

“Jo,” souhlasila Melanie. “Jen ať máme trochu pozitivní zpětné vazby s opravdovým, živým pacientem. To by mělo ospravedlnit všechnu tuhle dřinu a kapku nám nalít život do žil.”

“Já myslím, že mi to udělá spíš hůř,” namítl Kevin. Od chvíle, kdy se vrátil do laboratoře, se snažil soustředit na základní výzkum, aby se vyhnul svým obavám. Do jisté míry to fungovalo, dokud ho zvědavost nepřinutila vyvolat si na terminál počítače mapku Isla Francesca. Pohrávání s daty mělo stejně špatné účinky jako ten kouř.

79

Melanie si založila ruce v bok. “Proč?” zeptala se. “To nechápu.”

“To se těžko vysvětluje,” odpověděl Kevin vyhýbavě.

“Zkus to,” vyzvala ho Melanie.

“Protože až ho uvidím, připomene mi to určité věci, na které se snažím nemyslet,” vysvětloval Kevin. “Jako třeba co se stalo s tím druhým pacientem.”

“Myslíš jeho dvojníka, toho bonoba?” zeptala se Melanie.

Kevin přikývl. Tvář měl nyní zardělou skoro stejně silně jako prve v bufetu.

“Vy berete ta práva zvířete ještě vážněji než já,” poznamenala Candace.

“Bohužel to přesahuje práva zvířat,” odpověděl Kevin.

Zavládlo napjaté mlčení. Melanie se podívala na Candace.

Candace pokrčila rameny na znamení, že si neví rady.

“Fajn, co je moc, to je moc!” prohlásila Melanie s náhlou rozhodností. Položila Kevinovi obě ruce na ramena a stlačila ho dolů, na jeho laboratorní stoličku.

“Až do dnešního odpoledne jsem si myslela, že jsme jen kolegové,” řekla. Předklonila se a přiblížila obličej s ostrými rysy těsně ke Kevinovu. “Ale teď mám pocit, že je to jinak. Trošku jsem tě poznala a musím říct, že si toho vážím, a už mi nepřipadáš jako studený, odtažitý, intelektuálský snob. Dokonce myslím, že jsme přátelé. Mám pravdu?”

Kevin přikývl. Byl nucen pohlédnout do Melaniiných černých, jakoby mramorových očí.

“Přátelé spolu mluví,” pokračovala Melanie. “Komunikují.

Neskrývají své pocity, aby se ostatní cítili nepříjemně. Víš, co se ti tady pokouším naznačit?”

“Asi ano,” řekl Kevin. Nikdy neuvažoval o tom že by jeho chování mohlo působit ostatním nepříjemné pocity.

“Asi?” plísnila ho Melanie. “Jak ti to mám vysvětlit, abys to pochopil!”

Kevin polkl. “Asi to chápu.”

Melanie zoufale obrátila oči v sloup. “Ty jsi tak vyhýbavý, že se z tebe asi zjevím. Ale to je v pořádku; to zvládnu.

Nezvládnu ale ten tvůj výbuch u oběda. A když se tě snažím zeptat, co se děje, řekneš mi něco mlhavého o ,překročení hranic` a pak se zasekneš a nejsi schopný o tom mluvit. Tohle nemůžeš nechat vyhnít – ať je to co chce, vadí ti to. Jen si tím ubližuješ a kazíš si přátelství.”

Candace souhlasně přikyvovala ke všemu, co Melanie pronášela.

Kevin se díval z jedné výmluvné a tvrdošíjné ženy na druhou.

Jakkoliv se bránil vyjádřit své obavy, v té chvíli měl pocit, že nemá příliš na vybranou, zvlášť když měla Melanie tvář pár centimetrů od jeho. Nevěděl, jak začít, a tak řekl: “Viděl jsem z Isla Francesca stoupat kouř.”

“Co je to Isla Francesca?” zeptala se Candace.

“To je ostrov, kam se vozí transgenetičtí bonobové, jakmile dosáhnou věku tří let,” řekla Melanie. “A co má být s tím kouřem?”

Kevin vstal a pokynul ženám, aby ho následovaly. Přistoupil ke svému

80

psacímu stolu. Ukazováček namířil z okna směrem k Isla Francesca. “Viděl jsem ten kouř třikrát,” řekl. “Pokaždé vychází ze stejného místa, hned nalevo od vápencového hřebene.

Je to jen malý pramínek, co se klikatí k nebi, ale je tam pořád.”

Candace zamžourala. Byla mírně krátkozraká, ale z marnivosti nenosila brýle. “To je ten nejvzdálenější ostrov?” zeptala se.

Měla dojem, že jen tak tak rozeznává jakési hnědavé šmouhy na hřbetě ostrova, mohla to být skála. V pozdně odpoledním slunci působily ostatní ostrovy v řetězci jako homogenní pahrbky tmavě zeleného mechu.

“To je on,” potvrdil Kevin.

“No bože!” poznamenala Melanie. “Pár ohníčků. Není divu, je to tady samý blesk.”

“To mi naznačil Bertram Edwards taky,” řekl Kevin. “Ale blesk to být nemůže.”

“Kdo je Bertram Edwards?” zeptala se Candace.

“Proč to nemůže být blesk?” Melanie Candace ignorovala.

“Možná je v tom skalnatém útesu nějaká kovová ruda.”

“Slyšelas někdy to rčení, že blesk nikdy neuhodí dvakrát na stejné místo?” otázal se Kevin. “Ten oheň není od blesku.

Kromě toho kouř je setrvalý a vychází pořád z jednoho místa.”

“Možná tam žije nějaký domorodý kmen,” napadlo Candace.

“GenSys se tuze dobře přesvědčil, že tam žádný kmen nežije, než ten ostrov vybral,” řekl Kevin.

“Tak možná nějací místní rybáři,” navrhla Candace.

“Všichni místní vědí, že je to zakázaná oblast,” odpověděl Kevin. “Podle nového zákona téhle země by to byl hrdelní zločin. Není tam nic, kvůli čemu by stálo za to umírat.”

“Tak kdo rozdělal ty ohně?” zeptala se Candace.

“Panebože, Kevine.” zvolala náhle Melanie. “Začínám tušit, nač myslíš. Ale dovol, abych ti řekla, že je to přehnané.”

“Co je přehnané?” vyptávala se Candace. “Řekne mi sakra někdo, o co tu jde?”

“Ukážu vám ještě něco,” řekl Kevin. Obrátil se k terminálu svého počítače a několika ťuknutími do kláves vyvolal graf ostrova. Vysvětlil ženám systém a na ukázku lokalizoval Melaniinu dvojnici. Červené světýlko mrkalo těsně severně od hřebene, nedaleko od místa, kde byl předchozího dne jeho vlastní dvojník.

“Vy máte dvojníka?” zeptala se Candace. Byla jako omámená.

“Kevin a já jsme byli pokusná morčata,” vysvětlovala Melanie. “Naši dvojníci byli první. Museli jsme dokázat, že ta technologie doopravdy funguje.”

“Fajn, když teď víte, ženské, jak funguje systém lokátoru,” pokračoval Kevin, “tak vám ukážu, co jsem dělal před hodinou, a uvidíme, jestli dosáhneme zase tak rozčilujícího výsledku.”

Kevinovy prsty si pohrávaly na klávesnici. “Dávám počítači instrukce, aby automaticky lokalizoval všech sedmdesát tři dvojníků po sobě. Čísla tvorů se budou objevovat

81

v rohu a hned po nich blikající světýlka na grafu. A teď koukejte.” Kevin kliknutím spustil.

Systém fungoval hladce jen s nepatrnou prodlevou mezi označením čísla a naskočením červeně blikajícího světélka.

“Myslela jsem, že je zvířat už bezmála stovka,” poznamenala Candace.

“To je,” souhlasil Kevin. “Ale dvaadvaceti z nich ještě nejsou tři roky. Jsou v oboře ve zvířecím centru.”

“Fajn,” řekla Melanie po několika minutách sledování počítače. “Funguje to přesně, jak jsi řekl. Co tě na tom tak rozčiluje?”

“Jen vydrž,” řekl Kevin.

Z ničeho nic se objevilo číslo 37, ale žádné blikající červené světélko. Po několika vteřinách na obrazovce naskočil nápis. Zněl: zvíŘE NELOKALIZOVÁNO, DEJTE PřÍKAZ POKRAČOVAT.

Melanie pohlédla na Kevina. “Kde je číslo třicet sedm?”

Kevin vzdychl. “To, co z něj zbylo, je ve spalovně,” odvětil. “Číslo třicet sedm byl dvojník pana Winchestera. Ale to jsem vám ukázat nechtěl.” Kevin kliknutím znovu nastartoval program. Ten se pak znovu zastavil u čtyřiceti dvou.

“To byl dvojník pana Franconiho?” zeptala se Candace. “Ta druhá transplantace jater?”

Kevin zavrtěl hlavou. Stiskl několik kláves, aby zjistil od počítače totožnost dvaačtyřicítky. Objevilo se jméno Warren Prescott.

“Tak kde je dvaačtyřicítka?” zeptala se Melanie.

“Nevím to jistě, ale vím, čeho se bojím,” řekl Kevin. Stiskl klávesu , a znovu se na obrazovce střídavě objevovala čísla a červená světélka.

Když celý program doběhl, ukázalo se, že sedm dvojníků bonobo je nezvěstných, nepočítaje v to Franconiho, který byl obětován.

“Tohle jsi prve zjistil?” zeptala se Melanie.

Kevin přikývl. “Ale nebylo jich sedm, bylo jich dvanáct. A ačkoliv někteří z těch, co chyběli dneska ráno, chybí pořád, většina z nich se znovu objevila.”

“To nechápu,” řekla Melanie. “Jak je to možné?”

“Když jsem navštívil ostrov, a to bylo ještě předtím, než jsme s tímhle vším začali,” vysvětloval Kevin, “vzpomínám si, že jsem v tom vápencovém útesu viděl několik jeskyní. Já si myslím, že naše výtvory chodí do těch jeskyní, možná v nich i žijí. To je jediné vysvětlení, které mě napadá, proč je mřížka nedokáže zachytit.”

Melanie si zakryla rukou ústa. V očích se jí odrazil záblesk hrůzy a prudké nevole.

Candace postřehla Melaniinu reakci. “Hele, no tak, lidi,” prosila. “Co se děje? Co si o tom myslíte?”

Melanie nechala ruku klesnout. Nespouštěla oči z Kevina.

“Jde o to, co měl Kevin na mysli, když říkal, že má strach z překročení hranic,” vysvětlovala pomalu a zřetelně. “Byl to strach, že stvořil člověka.

“To nemyslíte vážně!” zvolala Candace, ale jediný pohled na Kevina a Melanü ji přesvědčil, že tomu tak je.

82

Celou minutu nikdo nepromluvil.

Konečně Kevin ticho prolomil. “Nenaznačuju, že jde o skutečnou lidskou bytost v rouše lidoopa,” řekl. “Naznačuju, že jsem nechtě stvořil druh protočlověka. Možná něco na způsob našich vzdálených prapředků, kteří se spontánně objevili v přírodě, když se před čtyřmi nebo pěti miliony let vyvinuli ze zvířat podobných lidoopům. Možná tehdy ve vývojových genech došlo ke kritickým mutacím, které tu změnu způsobily – a já se je teď znovu naučil provádět na krátkém rameni chromozomu šest.”

Candace se přistihla, že tupě zírá z okna, kde si v duchu přehrávala scénu, kterou sledovala před dvěma dny na operačním sále, když měli bonobovi zavést anestezii. Vydával zvláštně lidské zvuky a zoufale se snažil uvolnit si ruce, aby dál mohl opakovat totéž divoké gesto. Neustále rozvíral a svíral prsty a pak si ometal dlaněmi tělo.

“Mluvíš o nějakém raném hominidním tvorovi, cosi na způsob Homo erectus,” řekla Melanie. “Pravda, všimli jsme si, že mláďata transgenetických bonobů mají sklon chodit vzpřímeně víc než jejich matky. Tehdy nám to jen připadalo roztomilé.”

“Ne tak raný hominid, aby nepoužíval oheň,” řekl Kevin. “Jen skutečný pračlověk používal oheň. A já mám obavu, že právě to jsem viděl na ostrově: táborové ohně.”

“Takže řečeno bez obalu,” Candace se odvrátila od okna, “tam máme smečku jeskynních lidí jako za prehistorických časů.”

“Něco na ten způsob,” souhlasil Kevin. Jak očekával, byly ženy zděšené. Kupodivu sám se cítil dokonce o trochu líp, když teď své obavy vyslovil nahlas.

“Co budeme dělat otázala se Candace. “Já se rozhodně nehodlám zaplést do žádných dalších obětí, dokud se tohleto tak či onak nerozřeší. Dalo mi dost práce zvládnout tu situaci, ještě když jsem si myslela, že oběť je lidoop.”

“Počkejte moment,” řekla Melanie. Rozpažila ruce s roztaženými prsty. Oči jí znovu zaplály. “Možná děláme ukvapené závěry. Na tohle všechno neexistuje důkaz. Všechno, o čem tu mluvíme, je v nejlepším případě dohad.”

“Pravda, ale je toho ještě víc,” řekl Kevin. Obrátil se zpět k počítači a dal instrukci ukázat lokalizaci všech bonobo na ostrově současně. Za pár vteřin už na obrazovce pulsovaly dvě červené kaňky. Jedna byla v lokalitě, kde pobýval Melaniin dvojník. Druhá severně od jezera. Kevin vzhlédl k Melanii. “Co ti ta data napovídají?”

“Mně to napovídá, že zřejmě existují dvě skupiny,” řekla.

“Myslíš, že je to trvalé?”

“Prve to bylo stejné,” řekl Kevin. “Myslím, že je to skutečně trvalý jev. Dokonce i Bertram se o tom zmínil. To není pro bonoby typické. Žijí ve větších společenských tlupách než šimpanzi a taky jsou to všechno relativně mladá zvířata.

Měla by žít všechna v jedné tlupě.”

Melanie kývla. Během předchozích pěti let se toho o chování bonobů hodně naučila.

83

“A je tu něco, co mě vyvádí z míry ještě víc,” pokračoval Kevin. “Bertram mi řekl, že jeden z bonobů zabil jednoho pygmeje, když šli vyzvednout Winchesterova dvojníka. Nebyla to žádná náhoda. Bonobo agresivně hodil kámen. Taková agrese se spojuje spíš s lidským chováním než s bonoby.”

“S tím musím souhlasit,” řekla Melanie. “Ale stejně je to dohad. Všechno.”

“Dohad nedohad,” ozvala se Candace, “já si to na svědomí nevezmu.”

“Mám tentýž pocit,” souhlasila Melanie. “Dneska jsem celý den zahajovala s dvěma novými samicemi bonoba proces odběru vajíček. Nehodlám pokračovat, dokud nezjistíme, jestli je tahle divoká představa o možné existenci protočlověka pravdivá nebo ne.”

“To nebude snadné,” poznamenal Kevin. “Aby se to dokázalo, musí jet někdo na ostrov. Potíž je, že existují jen dva lidé, kteří mohou takovou návštěvu povolit: Bertram Edwards nebo Siegfried Spallek. Už jsem zkoušel s Bertramem promluvit, a i když jsem nadhodil tu věc s kouřem, dal zcela jasně najevo, že se k ostrovu nesmí přiblížit nikdo kromě pygmeje, který tam vozí zásoby potravin.”

“Pověděls mu, čeho se bojíš?” zeptala se Melanie.

“Ne tak obšírně,” odpověděl Kevin. “Ale on to pochopil. Tím jsem si jistý. Nezajímalo ho to. Problém je ten, že on a Siegfried mají z projektu zisk. V důsledku toho se chtějí zatraceně dobře postarat, aby ho nic neohrozilo. Bohužel jsou dost hrabiví na to, aby jim bylo jedno, co se děje na ostrově.

A navrch k jejich lakotě musíme uvážit Siegfriedovu sociopatii.”

“Je to s ním tak zlé?” zeptala se Candace. “Ledacos se proslýchá.”

“Ať jste slyšela cokoliv, skutečnost je desetkrát horší,” prohlásila Melanie. “Je to hrozný surovec. Abych vám uvedla nějaký příklad – popravil několik chudých domorodců, protože je chytili, když pytlačili v Zóně, kde on sám rád loví.”

“Zabil je sám?” otázala se Candace šokovaně a s odporem.

“Ne osobně,” řekla Melanie. “Nechal ty muže odsoudit polním soudem tady v Kogu. Pak je popravila hrstka zdejších vojáků na fotbalovém hřišti.”

“A ještě ke všemu,” dodal Kevin, “má jejich lebky jako dózičky na všechno možné na psacím stole.”

“Promiňte, že jsem se zeptala,” zachvěla se Candace.

“A co doktor Lyons?” zeptala se Melanie.

Kevin se zasmál. “Na to zapomeň. Ten je ještě hamižnější než Bertram. Celá tahle operace je jeho dítě. Pokoušel jsem se s ním taky promluvit o tom kouři. Byl ještě míň ochotný vnímat.

Prohlásil, že je to jen moje představivost. Upřímně řečeno mu nedůvěřuju, ačkoliv musím uznat, že je velkorysý, pokud jde o bonusy a akcie. Mazaně je dává každému, kdo je ve spojení s projektem a opravdu se v tom dobrodružství angažuje, zvláště Bertramovi a Siegfriedovi.”

84

“Takže všechno zůstává jen na nás,” řekla Melanie.

“Zjistíme, jestli je to jen tvá představivost, nebo ne. Co říkáš, že bychom si my tři udělali rychlý výlet na Isla Francesca?”

“To si děláš legraci,” namítl Kevin. “Bez povolení je to hrdelní zločin.”

“Pro místní je to hrdelní zločin,” řekla Melanie. “Na nás to nemohou aplikovat. V našem případě se Siegfried musí zodpovídat GenSysu.”

“Bertram návštěvy výslovně zakázal,” řekl Kevin. “Sám jsem se nabídl, že tam zajedu, a on řekl ne.”

“No, to je ohromné,” prohlásila Melanie. “Takže se naštve.

Co udělá, vyhodí nás? Jsem tady už dost dlouho, aby mě něco takového neděsilo. Kromě toho se bez nás neobejdou. Taková je skutečnost.”

“Myslíte, že by to mohlo být nebezpečné?” zeptala se Candace.

“Bonobové jsou mírumilovní tvorové,” řekla Melanie. “Daleko víc než šimpanzi, a ani ti nejsou nebezpeční, pokud je nezaženete do kouta.”

“A co ten zabitý člověk?” připomněla jim Candace.

“To bylo při odchytu,” řekl Kevin. “Museli se dostat tak blízko, aby mohli vystřelit šipku. Taky to byl už čtvrtý odvoz.”

“My chceme jen pozorovat,” řekla Melanie.

“Fajn, a jak se tam dostaneme?” napadlo Candace.

“Nejspíš autem,” řekla Melanie. “Tak tam jezdí, když dělají vypuštění nebo odchyt. Musí tam být nějaký most.”

“Existuje silnice, která vede na západ po pobřeží,” vzpomněl si Kevin. “Je vydlážděná až k domorodé vesnici, pak se z ní stává polní cesta. Tak jsem jezdil na ostrov předtím, než jsme zahájili program. Po pár stovkách metrů je ostrov od pevniny oddělen jen průlivem asi deset metrů širokým. Tenkrát tam byl most zavěšený na drátech mezi dvěma mahagonovými stromy.”

“Možná zvířata uvidíme, aniž bychom ho museli přejet,” řekla Candace. “Udělejme to.”

“Vy jste ale nebojácné dámy,” podotkl Kevin.

“Ani ne,” namítla Melanie. “Ale já nespatřuju žádný problém v tom , že tam zajedeme a zjistíme, jak se věci mají. Jakmile budeme vědět, s čím máme tu čest, můžeme se líp rozhodnout stran toho, co s tím chceme podniknout.”

“Kdy to chcete provést?” otázal se Kevin.

“Já bych řekla, že hned,” odvětila Melanie. Podívala se na hodinky. “Ideální doba. Devadesát procent obyvatelstva je buď na nábřeží u baru a šplouchá se v bazénu, nebo ze sebe ždímá litry potu v atletickém centru.”

Kevin vzdychl, ochable spustil paže k bokům a kapituloval.

“Čí auto vezmeme?” otázal se.

“Tvoje,” prohlásila Melanie bez zaváhání. “Moje nemá pohon na všechna čtyři kola.”

Když trojice sestupovala po schodech a kráčela po rozměklém asfaltovém povrchu parkoviště, měl Kevin hlodavý pocit, že dělají chybu.

85

Tváří v tvář ženské rozhodnosti se mu však nechtělo pronášet nahlas své výhrady.

Na východní výpadovce z města minuli tenisové kurty atletického centra, které byly přeplněné hráči. Ve vlhkém vedru byli tenisté promočení, jako by v tenisových úborech naskákali do bazénu.

Kevin řídil. Melanie seděla vpředu vedle něj, zatímco Candace si sedla dozadu. Všechna okna byla otevřená, protože teplota poklesla pod čtyřicet stupňů. Slunce klesalo k západu, měli je přímo za zády, kde je chvílemi zaclonily mraky. přesně za fotbalovým hřištěm se vegetace sevřela kolem silnice. Ptáci zářivých barev se třepetali mezi houstnoucími stíny. Velký hmyz se vrhal proti přednímu sklu a nalézal tam zkázu jako miniaturní piloti kamikadze.

“Ta džungle se zdá hustá,” podotkla Candace. Ještě nikdy nevyjela z města na východ.

“To byste teprv koukala,” řekl Kevin. Když sem poprvé přijel, párkrát se pokusil udělat si do té oblasti výlet, ale vzhledem k množství lián a popínavých rostlin to bez mačety vůbec nešlo.

“Zrovna jsem uvažovala o té věci s agresivitou,” ozvala se Melanie. “Pasivita společenství bonobo se obvykle přičítá jejímu matriarchálnímu charakteru. Vzhledem ke zvýšené potřebě samčích dvojníků má náš program převážně samčí populaci. Musí existovat značné soupeření o těch několik málo samic.”

“Na tom něco je,” souhlasil Kevin. Uvažoval, proč to nenapadlo Bertrama.

“To by bylo něco pro mě,” zažertovala Candace. “Možná bych měla jet na příští dovolenou na Isla Francesca místo do Středomoří.”

Melanie se zasmála. “Pojedeme spolu,” řekla.

Míjeli četné Guinejce, kteří šli domů z práce v Kogu.

Většina žen nesla na hlavách džbány a balíčky. Muži měli převážně prázdné ruce.

“To je zvláštní kultura,” podotkla Melanie. “Ženy konají lví podíl práce: obstarávají potravu, nosí vodu, vychovávají děti, vaří jídlo, starají se o dům.”

“Co dělají muži?” zeptala se Candace.

“Sedí a debatují o metafyzice,” odpověděla Melanie.

“Zrovna jsem dostal nápad,” řekl Kevin. “Nevím, proč jsem na to nepřišel dřív. Možná bychom mohli nejdřív promluvit s tím pygmejem, co vozí na ostrov potraviny, a poslechnout si, co nám může říct.”

“To mi připadá jako dobrý nápad,” prohlásila Melanie. “Víš, jak se jmenuje?”

“Alphonse Kimba,” odvětil Kevin.

Když dorazili do domorodé vesnice, zastavili před obchodem, kde bylo rušno, a vystoupili. Kevin se šel dovnitř pozeptat na pygmeje.

“Je to tu skoro až moc půvabné,” rozhlédla se Candace po okolí. “Vypadá to africky, ale taky trochu jako Disneyland.”

GenSys vybudoval vesnici ve spolupráci s ministerstvem vnitra Rovníkové Guineje. Domky byly okrouhlé, z obílených nepálených ci86

hel, s doškovými střechami. Ohrady pro domácí zvířata byly vyrobeny z rákosových rohoží přibitých k dřevěným kůlům.

Stavby působily tradičně, ale všechny do jedné byly nové a bez poskvrnky. Také tu byla zavedená elektřina a tekoucí voda. Pod zemí byly zakopány kabely a moderní kanalizace.

Kevin se rychle vrátil. “Bez problému,” hlásil. “Bydlí tady blízko. Pojďte, půjdeme pěšky.”

Vesnice se hemžila muži, ženami a dětmi. Právě se zapalovaly tradiční kuchyňské ohně. Všichni se chovali radostně a přátelsky, neboť byli nedávno osvobozeni ze zajetí nekonečného období dešťů.

Alphonse Kimba měřil ani ne metr padesát a pleť měl černou jako onyx. Jeho široké ploché tváři neustále vévodil úsměv, když vítal své nečekané návštěvníky. Pokusil se představit jim svou ženu a děti, ty se ale styděly a přikrčily se do stínu.

Alphonse vyzval hosty, aby si sedli na rákosovou rohož. Pak přinesl čtyři sklenky a nalil do každé dávku čiré tekutiny ze staré zelené lahve, jež svého času obsahovala motorový olej.

Jeho návštěvníci obezřele kroužili tekutinou ve sklenicích.

Nechtěli vypadat nevděčně, ale pít se jim taky nechtělo.

“Alkohol?” zeptal se Kevin.

“Ó ano!” Alphonsův úsměv se ještě rozšířil. “To je lotoko ze zrní. Moc dobrý! Já nosím ho ze svého domu v Lomako.” Usrkl se soustředěným potěšením. Na rozdíl od domorodých vojáků měla Alphonsova angličtina ne španělský, ale francouzský přízvuk.

Byl členem národa Mongandu ze Zairu. Do Zóny přišel s první zásilkou bonobo.

Protože nápoj obsahoval alkohol, který s největší pravděpodobností zahubil potenciální mikroorganismy, hosté lektvar opatrně ochutnali. Všichni udělali obličej navzdory dobrému předsevzetí ovládnout se. Nápoj mocně čpěl.

Kevin vysvětloval, že se přijeli zeptat na bonoby z ostrova.

Nezmínil se o své obavě stran existence skupiny protolidí mezi nimi. Jen se Alphonse zeptal, zda se podle jeho názoru chovají stejně jako bonobové v jeho domovské zairské provincü.

“Všichni jsou hodně mladí,” řekl Alphonse. “Takže jsou hodně neposední a divocí.”

“Jezdíte na ostrov často?” zeptal se Kevin.

“Ne, mám zakázáno,” řekl Alphonse. “Jen když odchytáme nebo vypouštíme, a to jen s doktor Edwards.”

“Jak dostáváte na ostrov potraviny?” zeptala se Melanie.

“Je malá lod’,” vysvětloval Alphonse. “Já přetáhnu ji přes vodu na provaze, pak táhnu ji zpátky.”

“Jsou bonobové agresivní, pokud jde o potravu, nebo se dělí?” vyzvídala Melanie.

“Moc agresivní,” řekl Alphonse. “Perou se jako blázni, zvlášť o ovoce. Taky jsem jednoho viděl zabít opici.”

“Proč?” zeptal se Kevin.

87

“Já myslím jíst,” řekl Alphonse. “Odnesl ji pryč, když bylo pryč všechno jídlo, co já přivezl.”

“To vypadá spíš na šimpanze,” řekla Melanie Kevinovi.

Kevin přikývl. “Kde se na ostrově konají odchyty?” zeptal se.

“Všechny byly na tahle strana jezera a řeky,” řekl Alphonse.

, Žádný nebyl za útesem?” zeptal se Kevin.

, “Ne, nikdy,” odpověděl Alphonse.

“Jak se dostanete na ostrov k odchytu?” zeptal se Kevin.

“Všichni používají lodičku?”

Alphonse se srdečně rozesmál. Musel si otřít oči kotníky prstů. “Lodička je moc malý. Všichni by my byli oběd pro krokodýl. Jedeme po mostě.”

“Proč nejedete po mostě s potravinami?” zeptala se Melanie.

“Protože doktor Edwards musí nechat most vyrůst,” řekl Alphonse.

“Vyrůst?” podivila se Melanie.

“Ano,” potvrdil Alphonse.

Všichni tři hosté si vyměnili pohledy. Byli zmatení. “Viděl jste někdy na ostrově nějaký oheň?” Kevin změnil téma hovoru.

“Ne oheň,” řekl Alphonse. “Ale viděl jsem kouř.”

“A co si o tom myslíte?” zeptal se Kevin.

“Já?” podivil se Alphonse. “Já nic nemyslím.”

“Viděl jste někdy některého bonobo dělat tohle?” Candace rozevřela a sevřela prsty, pak trhla rukou směrem od těla, napodobujíc bonoba na operačním sále.

“Ano,” kývl Alphonse. “Hodně to dělají, když skončí rozdělování jídla.”

“A co zvuky?” pokračovala Melanie. “Vydávají hodně zvuků?”

“Hodně,” potvrdil Alphonse.

“Jako bonobové v Zairu?” zeptal se Kevin.

“Víc,” řekl Alphonse. “Ale v Zairu já nevidím ty samý bonobo tak často jako tady a nekrmím je. Doma mají v džungli vlastní jídlo.”

“Jaké zvuky vydávají?” zeptala se Candace. “Mohl byste nám to ukázat?”

Alphonse se rozpačitě zasmál. Podíval se po své ženě, aby se přesvědčil, že neposlouchá. Pak tiše zazpíval: “Eeee, ba da, lů lů, tad tat.” Znovu se zasmál. Byl v rozpacích.

“Houkají jako šimpanzi?” zeptala se Melanie.

“Někteří,” odtušil Alphonse.

Hosté se po sobě podívali. Momentálně jim došly otázky.

Kevin vstal. Ženy rovněž. Poděkovali Alphonsovi za jeho pohostinnost a vrátili nedopité sklenky. Jestli byl Alphonse uražen, nedal to najevo. Jeho úsměv se ani nepohnul.

“Ještě jedna věc tu je,” ozval se Alphonse těsně předtím, než jeho hosté odešli. “Bonobové na ostrově se rádi předvádějí. Když přijdou pro jídlo, postaví se.”

“Pokaždé?” zeptal se Kevin.

88

“Většinou.”

Skupina kráčela vesnicí zpátky k autu. Nepromluvili, dokud Kevin nenastartoval motor.

“Tak co myslíte, lidi?” zeptal se Kevin. “Máme pokračovat?

Slunce už zapadlo.”

“Já hlasuju pro,” řekla Melanie. “Když už jsme došli až sem.”

“Souhlasím,” přidala se Candace. “Jsem zvědavá na ten most, co roste.”

Melanie se zasmála: “Já taky. To byl rozkošný chlápek.”

Kevin odjel od krámu, kde teď bylo rušněji než prve. Nebyl si však jistý, kterým směrem se má vydat. Silnice do vesnice se prostě rozšiřovala na parkoviště před obchodem a nebylo vidět, že by nějaká cesta vedla dál na východ. Aby ji nalezl, musel objet parkoviště po obvodu.

Jakmile se dostali na cestu, překvapilo je, oč snazší bylo cestování po vylepšené silnici. Cesta byla úzká, hrbolatá a blátivá. Střední pruh byl zarostlý metrovou trávou. Často visely napříč přes cestu z jedné strany na druhou větve, které bouchaly do předního skla a lezly otevřenými okny dovnitř. Aby je nezasáhly, museli vytočit okna nahoru. Kevin zapnul klimatizaci a světla. Reflektory se odrážely od okolní vegetace a budily dojem jízdy tunelem.

“Jak daleko musíme jet po téhle dobytčí stezce?” zeptala se Melanie.

“Jen pět šest kilometrů,” řekl Kevin.

“Dobře že máme pohon na čtyři kola,” podotkla Candace. Pevně se držela úchytu nad hlavou, ale stejně to s ní házelo.

Bezpečnostní pás nepomáhal. “To poslední, co bych teď chtěla, je uvíznout tady.” Podívala se postranním oknem do inkoustově černé džungle a zachvěla se. Bylo to strašidelné. Neviděla vůbec nic kromě skvrn prosvětlené oblohy nahoře. A pak se ozval ten zvuk. Během jejich krátké návštěvy u Alphonse noční tvorové džungle zahájili svůj hlasitý a monotónní sbor.

“Co vyvozujete z těch věcí, které říkal Alphonse?” zeptal se konečně Kevin.

“Já bych řekla, že porota se ještě radí,” odvětila Melanie.

“Ale rozhodně jednají cíleně.”

“Myslím, že jeho zmínka o tom, jak se bonobové staví na zadní nohy, když si přicházejí pro jídlo, je dost rozčilující,” řekl Kevin. “Svědectví z doslechu je čím dál víc.”

“Na mě zapůsobil ten náznak. že komunikují,” ozvala se Candace.

“Jo, ale šimpanzové a gorily se naučili znakovou řeč,” připomněla Melanie. “A víme, že bonobové chodí po dvou častěji než jiní lidoopové. Na mě udělalo dojem to agresivní chování, ačkoliv trvám na tom, že to mohlo vyplynout z naší chyby, že jsme nevyprodukovali víc samic, aby se udržela rovnováha.”

“Mohou šimpanzi vydávat ty zvuky, co napodoboval Alphonse?” zeptala se Candace.

“Myslím, že ne,” řekl Kevin. “A to je na tom to důležité.

Naznačuje to, že mají možná jiné hrtany.”

“Opravdu šimpanzi zabíjejí opice?” napadlo Candace.

89

“Občas ano,” řekla Melanie. “Ale nikdy jsem neslyšela, že by to udělal bonobo.”

“Držte se!” zařval Kevin a zabrzdil.

Auto se zhouplo přes dlouhý kmen, ležící napříč přes cestu.

“Není vám nic?” zeptal se Candace s pohledem do zpětného zrcátka.

“Nic se neděje,” ujistila ho Candace, ačkoliv to s ní pořádně škublo. Naštěstí bezpečnostní pás spolehlivě zafungoval, takže se nepraštila hlavou o střechu.

Kevin značně zpomalil z obavy, aby nenarazil na další kládu.

Za čtvrt hodinky vjeli na mýtinu, jež značila konec cesty.

Kevin zastavil. Přímo před nimi se kužely reflektorů dotýkaly průčelí přízemní škvárobetonové budovy s vysokými garážovými vraty.

“Je to ono zeptala se Melanie.

“Nejspíš,” usoudil Kevin. “Tohle stavení je pro mě novinka.”

Kevin zhasl světla i motor. Pod otevřenou oblohou byla hladina osvětlení na mýtině dostatečná. Okamžik se nikdo z nich nepohnul.

“Tak jak to bude?” zeptal se Kevin. “Podíváme se na to nebo co?”

“To bychom mohli,” řekla Melanie. “Když už jsme tady.”

Otevřela dveře a vystoupila. Kevin udělal totéž.

“Já asi zůstanu v autě,” ozvala se Candace.

Kevin šel k budově a vyzkoušel dveře. Byly zamčené. Pokrčil rameny. “Nedokážu si představit, co tam je.” Zaplácl si moskyta na čele.

“Jak se dostaneme na ostrov?” zeptala se Melanie.

Kevin ukázal napravo. “Tamhle je cesta. K okraji vody je to jen asi patnáct metrů.”

Melanie pohlédla na oblohu. Byla světle levandulová. “Hodně brzo bude tma. Máš v autě baterku?”

“Asi ano,” řekl Kevin. “Ale co je důležitější, mám tam trochu spreje proti komárům. Jestli ho nepoužijeme. sežerou nás zaživa.”

Vrátili se k autu. Sotva dorazili, Candace vylezla ven.

“Nemůžu tady zůstat sama,” řekla. “Je to moc strašidelné.”

Kevin našel postřik proti komárům. Zatímco se ženy halily jeho mlhou, on hledal baterku. Objevil ji v přihrádce na rukavice.

Když se také postříkal, pokynul ženám, aby ho následovaly.

“Držte se blízko u mě,” nařizoval. “Krokodýli a hroši vylézají v noci z vody.”

“Dělá si legraci?” zeptala se Candace Melanie.

“Neřekla bych,” řekla Melanie.

Jakmile vstoupili na pěšinu, světla značně ubylo, ačkoliv pořád ještě se dalo jít bez baterky. Kevin kráčel v čele a obě ženy se shlukly za ním. Čím blíž byli k vodě, tím silněji se ozýval sbor hmyzu a žab.

“Jak jsem se sem dostala?” uvažovala Candace nahlas. “Já vůbec nejsem přírodní člověk. Ani si neumím představit krokodýla nebo hrocha jinde než v zoo. Sakra, mě děsí každý brouk větší než můj nehet na palci, a pavouci, no to už vůbec.”

Z ničeho nic se nalevo ozval praskavý zvuk. Candace vydala tlumený výkřik a chytila se Melanie, která následovala jejího příkladu. Kevin roz 90

svítil baterku. Namířil kužel světla směrem po zvuku, ten ale pronikl jen málo přes metr daleko.

“Co to bylo?” otázala se Candace, sotva se jí vrátil hlas.

“Nejspíš chocholatka,” odpověděl Kevin. “To je malý druh antilopy.”

“Antilopa, nebo slon,” řekla Candace, “mě to stejně vyděsilo.”

“Mě to taky vyděsilo,” přiznal Kevin. “Možná bychom se měli vrátit a přijít sem ve dne.”

“Prokristapána, dojeli jsme až sem,” řekla Melanie. “Jsme tady. Slyším vodu.”

Okamžik se nikdo nehýbal. Opravdu slyšeli šplouchat vodu o břeh.

“Co se stalo se všemi nočními tvory?” zeptala se Candace.

“Dobrá otázka,” řekl Kevin. “Ta antilopa je určitě taky vyděsila.”

“Zhasni světlo,” řekla Melanie.

Jakmile to Kevin udělal, všichni uviděli skrz rostlinný porost tetelivý povrch vody. Hladina vypadala jako tekuté stříbro.

Melanie vyrazila v čele a sbor nočních tvorů se znovu ozval.

Stezka ústila na další mýtinu na břehu řeky. Uprostřed mýtiny byl tmavý předmět téměř stejně velký jako garáž v místě, kde nechali auto. Kevin k němu přistoupil. Nebylo těžké uhádnout, co to je: most.

“To je teleskopický mechanismus,” poznamenal Kevin. “Proto Alphonse říkal, že roste.”

Asi devět metrů přes vodu ležel Isla Francesca. Ve slábnoucím světle a husté vegetaci se zdál temně modrý. Přímo naproti teleskopickému mostu stála betonová stavba, která sloužila jako opěra pro most, když byl vytažený. Za ní byla rozlehlá mýtina, sahající směrem k východu.

“Zkus natáhnout most,” navrhla Melanie.

Kevin na něj posvítil baterkou. Našel ovládací panel. Byly tu dva knoflíky: jeden červený, druhý zelený. Stiskl červený.

Když se nic nestalo, zmáčkl zelený. Když se pořád nic nedělo, všiml si klíčové dírky se štěrbinou označenou OFF

“Bez klíče to nejde,” zavolal.

Melanie a Candace přistoupily k okraji vody.

“Je tu trošku proud,” řekla Melanie. Listy a jiné smetí zvolna pluly kolem.

Candace vzhlédla. Horní větve některých stromů lemujících oba břehy se téměř dotýkaly. “Proč ti tvorové zůstávají na ostrově?” zeptala se.

“Opice ani lidoopové nevstoupí do vody, zvlášť ne do hluboké,” vysvětlovala Melanie. “Proto zoologickým zahradám stačí u výběhů primátů jen vodní příkop.”

“A co přejít po stromech?” zeptala se Melanie.

Kevin přistoupil k ženám na říčním břehu. “Bonobové jsou relativně těžcí,” vysvětloval, “zvlášť ti naši. Někteří už váží přes padesát kilo a ty větve tam nahoře nejsou zdaleka tak silné, aby unesly jejich váhu. Ještě než jsme umístili na ostrov první zvířata, našlo se pár pochybných míst, kde se ty stromy pokácely. Ale opice z rodu Colobus pořád přecházejí tam a sem.”

91

“Co jsou všechny ty hranaté předměty?” zeptala se Melanie.

Kevin tam zamířil baterku. Její světlo nebylo tak silné, aby to na tu dálku byl nějak velký rozdíl. Zhasl ji a zamžoural do polotmy. “Vypadají jako transportní klece ze zvířecího centra.”

“Copak tam asi dělají?” zeptala se Melanie. “Je jich tolik.”

“Nemám zdání,” řekl Kevin.

“Jak bychom mohli přimět některé bonoby, aby se objevili?” napadlo Candace.

“Touhle dobou už se pravděpodobně usadili na noc,” řekl Kevin. “Pochybuju, že by se nám to podařilo.”

“A co ten člun?” zeptala se Melanie. “Mechanismus, který ho tahá přes vodu, musí být jako šňůra na prádlo. Kdyby dělal rámus, mohli by to uslyšet. Bylo by to jako zvonění k večeři a třeba by je to přilákalo.”

“Nejspíš stojí za to to zkusit,” řekl Kevin. Rozhlédl se po břehu. “Potíž je, že nemáme zdání, kde ten člun může být.”

“Nemůže být daleko,” řekla Melanie. “Ty jdi na východ, já to vezmu na západ.”

Kevin a Melanie se vydali každý opačným směrem. Candace zůstala, kde byla, a litovala, že není ve svém pokoji v nemocniční ubikaci.

“Tady je to!” zavolala Melanie. Šla kousek po pěšině do hustého porostu a hned narazila na kladku, upevněnou k tlustému stromu. Přes kladku visel těžký provaz. Jeden jeho konec mizel ve vodě. Druhý byl přivázaný ke člunu metr krát metr, povytaženému na břeh.

Kevin a Candace se k ní připojili. Kevin zamířil baterku naproti na ostrov. Na druhé straně byla k podobnému stromu upevněna stejná kladka.

Kevin podal baterku Melanii a popadl provaz, který končil ve vodě. Když zatáhl, uviděl, jak se kladka na druhé straně zhoupla od kmene stromu.

Kevin ručkoval po laně. Kladky si trpce stěžovaly pisklavými, skřípavými zvuky. Člun se okamžitě vydal od břehu na druhou stranu.

“To by mohlo fungovat,” řekl Kevin. Zatímco táhl, přejížděla Melanie druhý břeh světlem baterky. Když byl člun v půli cesty, ozvalo se napravo od nich hlasité šplouchnutí, jak z ostrova padl do vody nějaký velký předmět.

Melanie zamířila baterkou směrem, odkud to šplouchlo. Od hladiny vody se odrazily dvě svítící štěrbiny světla. Zíral na ně velký krokodýl.

“Dobrý bože!” ucouvla Candace od vody.

“To nic,” řekl Kevin. Pustil provaz a zvedl tlustý klacek.

Hodil ho po krokodýlovi. S dalším hlasitým šplouchnutím zmizel krokodýl pod vodou.

“No to je ohromné” řekla Candace. “Teď nemáme zdání, kde je.”

“Je pryč,” prohlásil Kevin. “Nejsou nebezpeční, pokud nejste ve vodě nebo pokud nemají velký hlad.”

“Jak mám vědět, že nemá hlad. poznamenala Candace.

92

, Tady mají spoustu žrádla.” Kevin zvedl provaz a znovu začal tahat.

, Když člun dorazil na druhou stranu, přehodil si provazy v ruce a začal ho tahat zpátky.

“Á, už je pozdě,” řekl. “Tohle nepůjde. Nejbližší hnízdící prostor, který jsme viděli na grafu počítače, je skoro dva kilometry odtud. Budeme to muset zkusit ve dne.”

Sotva ta slova vypustil z úst, otřásly nocí četné děsivé skřeky. Současně se v keřích na ostrově ozval zuřivý rámus, jako by se měl objevit dusající slon.

Kevin pustil provaz. Candace i Melanie utekly pár kroků zpátky po pěšině, než se zastavily. Ztuhly, ale srdce jim bušila, čekaly na další jek. Roztřesenou rukou posvítila Melanie do prostoru, odkud se rámus ozýval. Všechno bylo nehybné. Ani lísteček se nepohnul.

Uplynulo deset napjatých sekund, které jim připadaly spíš jako minuty. Skupinka napínala uši, aby postřehla i ten nejslabší zvuk. Neslyšeli nic než naprosté ticho. Všichni noční tvorové umlkli. Jako by celá džungle očekávala katastrofu.

“Co to pro všechno na světě bylo?” zeptala se nakonec Melanie.

“Nejsem si jistá, jestli to chci vědět,” prohlásila Candace.

“Pojďme odtud.”

“Muselo to být pár bonobů,” řekl Kevin. Natáhl se po provazu a popadl ho do ruky. Člun uvízl uprostřed proudu. Rychle ho přitahoval.

“Myslím, že Candace má pravdu,” řekla Melanie. “Už se moc setmělo, abychom toho nějak moc viděli, i kdyby se objevili.

Jsem vystrašená. Počkáme!”

“Já se s tebou hádat nebudu.” Kevin zamířil k ženám. “Nevím, co tady v tuhle hodinu děláme. Vrátíme se sem ve dne, za světla.”

Spěchali po pěšině na mýtinu co nejrychleji. V čele Melanie s baterkou, Candace hned za ní, držela se jí za blůzu. Kevin průvod uzavíral.

“Bylo by ohromné mít klíč k tomu mostu,” řekl Kevin, když míjeli stavbu.

“A jak to chceš udělat?” zeptala se Melanie.

“Půjčit si Bertramův,” navrhl Kevin.

“Ale říkals nám, že všem zakázal přístup na ostrov,” připomněla mu Melanie. “Rozhodně nám ten klíč nepůjčí.”

, Budeme si ho muset půjčit bez jeho vědomí,” usoudil Kevin.

, “No jo, to jistě,” řekla Melanie sarkasticky.

Vstoupili na tunelovitou pěšinu, vedoucí k autu. V půlce cesty k parkovišti řekla Melanie: “Bože, to je tma. Svítím dobře, lidi, vidíte?”

“Je to tam,” řekla Candace.

Melanie zpomalila, pak zastavila.

“Co se děje?” zeptal se Kevin.

“Je tu něco divného,” řekla váhavě. Naklonila hlavu ke straně, zaposlouchala se.

“Jen mě neděs,” varovala ji Candace.

“Žáby a cvrčci nespustili znovu ten svůj randál,” řekla Melanie.

93

V příštím okamžiku se rozpoutalo peklo. Ticho džungle roztříštil hlasitý, opakovaný rachotivý zvuk. Větve, větvičky a listy pršely dolů na skupinu na pěšině. Kevin ten zvuk poznal a reagoval reflexivně. Rozpřáhl ruce a doslova obě ženy srazil, takže všichni tři padli na vlhkou zem plnou hmyzu.

Důvod, proč Kevin ten zvuk poznal, byl ten, že jednou byl nechtě svědkem cvičení domorodých vojáků. Ten zvuk, to byl zvuk kulometu.

94

“PROMIŇ, Laurie. Ve dveřích do

Kapitola 10 Lauriiny pracovny stála Cheryl

Meyersová. Cheryl byla jedna z fo5. BŘEZNA 1997,14:15

renzních vyšetřovatelek. “Zrovna jsme dostali tuhle noční zásilku a mě NEw YoRK napadlo, že to budeš hned chtít.”

Laurie vstala a převzala balíček. Byla zvědavá, co to asi je. Podívala se na nálepku, aby zjistila jméno odesílatele.

Byla to televizní stanice CNN.

“Díky, Cheryl,” řekla Laurie ohromeně. Neměla momentálně zdání, co by jí tak asi CNN mohla posílat.

“Vidím, že doktorka Mehtová tady není,” řekla Cheryl.

“Přinesla jsem jí chorobopis, co přišel z Univerzitní nemocnice. Mám jí to dát na stůl?” Doktorka Riva Mehtová sdílela s Laurü kancelář. Měly ten prostor společný od té doby, co před šesti a půl lety obě začínaly v úřadu soudního patologa.

“Jistě.” Laurie se soustředila na obsah balíčku. Strčila prst pod chlopeň a otevřela ho. Uvnitř byla videokazeta.

Laurie se podívala na nálepku. Stálo tam: ZASTŘELENÍ CARLA FRANCONIHO, 3. BŘEZNA 1997.

Poté, co toho dne dopoledne skončila svou poslední pitvu, zavřela se Laurie do své pracovny a snažila se dokončit něco přes dvacet případů, které měla otevřené. Pilně prohlížela mikroskopická sklíčka, laboratorní výsledky, nemocniční záznamy a policejní zprávy a několik hodin na záležitost s Franconim vůbec nepomyslela. Připomněla si ji až po obdržení videonahrávky. Naneštěstí bylo video bez těla k ničemu.

Laurie hodila kazetu do aktovky a pokusila se vrátit k práci. Ale po patnácti minutách marné námahy zhasla světlo pod mikroskopem. Nedokázala se soustředit. V duchu si neustále pohrávala s vtíravou otázkou, jak to tělo zmizelo. Jako by to byl všechno ohromující kouzelnický trik. Jednu chvíli bylo tělo bezpečně uloženo v boxu jedna jedenáct, kde ho viděli tři zaměstnanci, a pak puf a bylo pryč. Musí existovat nějaké vysvětlení, ale ať se snažila jak chtěla, nedokázala na ně připadnout.

Laurie se rozhodla vydat do suterénu a podívat se do kanceláře márnice. Očekávala, že tam bude k mání aspoň jeden laborant, ale když tam došla, byla místnost prázdná. Laurie se nedala odradit a přistoupila k velké, v kůži vázané knize.

Zalistovala stránkami a hledala záznamy, které jí včera večer ukazoval Mike Passano. Našla je bez nesnází. Vzala si tužku ze sbírky v hrnku na kávu a list poznámkového papíru, a pak si zapsala jména a příjmová čísla obou těl, která odvezli během noční služby: Dorothy Klineová č.101455 a Frank Gleason č.100385. Zapsala si také názvy obou pohřebních ústavů:

Spoletto v Ozónovém parku, New York, a Dickson v Summitu, stát New Jersey.

Laurie užuž chtěla odejít, když zahlédla na okraji stolu velkou kartotéku. Rozhodla se zatelefonovat na obě adresy.

Když se představila, požádala, aby jí předali ředitele.

95

Její zájem o telefonování •odnítila mlhavá naděje, že některý z obou odvozů mohl být fingovaný. Říkala si, že je to pravděpodobnost opravdu nepatrná, protože noční technik Mike Passano tvrdil, že z obou ústavů už sem jezdili a pravděpodobně jejich zaměstnance znal.

Jak Laurie očekávala, byly odvozy skutečně v pořádku, oba ředitelé potvrdili, že těla dorazila do jejich vážených ústavů v pořádku a nyní jsou pod dohledem.

Laurie se vrátila k zápisové knize a znovu se podívala na jména dvou přijatých. Aby bylo všechno kompletní, zapsala si je spolu s pořadovými čísly. Jména jí byla povědomá, protože je přidělila na zítřejší ráno k pitvání Paulu Plodgettovi.

Příjmy ji však nezajímaly tolik jako odvozy. Příjmy prováděli dlouhodobí nemocniční zaměstnanci, kdežto těla, která se odvážela, měli na starosti cizí lidé.

S pocitem zklamání zabubnovala Laurie tužkou o desku stolu.

Byla si jistá, že něco přehlédla. Znovu zalétla pohledem ke kartotéce, kde byl nalistovaný Spolettův pohřební ústav. Kdesi v koutku Laurüny mysli ten název vzbudil mlhavou asociaci.

Okamžik zápolila s pamětí. Proč je jí ten název povědomý? Pak si vzpomněla. Bylo to při Cerinově aféře. Ve Spolettově pohřebním ústavu zavraždili nějakého člověka na rozkaz Paula Cerina, Franconiho předchůdce.

Laurie nacpala poznámky do kapsy, odstrčila se od stolu a vrátila se do pátého patra. Šla rovnou do Jackovy pracovny.

Dveře byly dokořán. Zaklepala na zárubeň. Jack i Chet vzhlédli od práce.

“Něco mě napadlo,” řekla Laurie Jackovi.

“Jenom něco?” vtipkoval Jack.

Laurie po něm hodila tužku, které snadno uhnul. Plácla sebou na židli po jeho pravici a pověděla mu o spojení gangsterů se Spolettovým pohřebním ústavem.

“Můj ty smutku, Laurie,” stěžoval si Jack. “Jen to, že v nějakém pohřebním ústavu odpráskli nějakého gangstera, ještě neznamená, že má ten ústav spojení s mafii.”

“Ty si to nemyslíš?” zeptala se Laurie. Jack nemusel odpovídat. Poznala to podle jeho výrazu. A když teď o svém nápadu uvažovala, pochopila, že byl směšný. Chytala se stébla.

“Kromě toho,” řekl Jack, “co kdybys to prostě nechala být?”

“Už jsem ti to říkala,” odvětila Laurie. “Je to osobní věc.”

“Možná bych mohl nasměrovat tvé snažení pozitivněji.” Jack ukázal na svůj mikroskop. “Podívej se na zmrazený vzorek. A řekni mi, co si o tom myslíš.”

Laurie vstala ze židle a sklonila se nad mikroskopem. “Co to je, vstupní zranění po brokovnici?” zeptala se.

“Bystrá jako obvykle,” poznamenal Jack. “Kleplas hřebík na hlavičku.”

“No, to není nic těžkého,” řekla Laurie. “Řekla bych, že ústí hlavně bylo pár centimetrů od kůže.”

“Přesně můj názor,” souhlasil Jack. “A ještě něco.”

96

“A sakra, tam není absolutně žádné krvácení všimla si Laurie. “Vůbec žádné, takže to muselo být posmrtné zranění.”

Zvedla hlavu a podívala se na Jacka. Užasla. Předpokládala, že to bylo zranění smrtelné.

“Á, síla moderní vědy,” podotkl Jack.“Tenhle utopenec, cos mi ho laskavě hodila na krk, se mění v pěkně prevítskej případ.”

“Hele, vzal sis ho dobrovolně.” namítla Laurie.

“Dělám si legraci,” řekl Jack. “Jsem rád, že ten případ mám.

Zranění z brokovnice byla určitě posmrtná, stejně tak odstranění hlavy a rukou. Samozřejmě taky zranění od lodního šroubu.”

“Jaká byla příčina smrti?” zeptala se Laurie.

“Další dvě střelné rány,” odpověděl Jack. “Jedna v týle.”

Ukázal si na místo těsně nad pravou klíční kostí. “A druhá v levém boku, která roztříštila desáté žebro. Ironie osudu je v tom, že oba projektily skončily v mase broků v pravé horní části břicha a na rentgenu byly těžko vidět.”

“No to je rána,” řekla Laurie. “Kulky skryté mezi broky.

Úžasné! Na téhle práci je krásné, že vidíš každý den něco nového.”

“To nejlepší teprve přijde,” pokračoval Jack.

“To je paráda,” ozval se Chet, který rozhovoru naslouchal.

“Bude to dokonalý příspěvek na některý večerní seminář forenzní patologie.”

“Myslím, že ty výstřely z brokovnice byly pokus zakrýt identitu oběti stejně jako odstranění hlavy a rukou,” řekl Jack.

“V jakém směru?” zeptala se Laurie.

“Podle mého prodělal tenhle pacient transplantaci jater,” řekl Jack. “A to před nedávnem. Vrah musel vědět, že takovou procedurou se pacient dostává do relativně malé skupiny, a tak je mnohem snazší odhalit totožnost oběti.”

“Zbylo hodně jater?” zeptala se Laurie.

“Hodně málo,” řekl Jack. “Větší část zničilo zranění z brokovnice.

“A ryby taky pomohly,” dodal Chet.

Laurie sebou škubla.

“Ale dokázal jsem najít trochu jaterní tkáně,” řekl Jack.

“Použijeme ji k potvrzení transplantace. Když už je o tom řeč, Teď Lynch nahoře na DNA provádí DQ alfa. Tak za hodinu budeme mít výsledky. Ale pro mě byly klíčové stehy na vena cava a v hepatické arterii.”

“Co je DQ alfa?” zeptala se Laurie.

Jack se zasmál. “Hned je mi líp, když to nevíš,” řekl, “protože já se musel Teda zeptat na totéž. Řekl mi, že je to šikovný a rychlý značkovač DNA pro odlišení dvou jedinců.

Porovnává DQ oblast histokompatibilního komplexu na chromozomu šest.”

“A co vrátnicová žíla?” zeptala se Laurie. “Byly v ní taky stehy?”

“Naneštěstí byla vrátnicová žíla pryč,” řekl Jack. “Spolu se spoustou střev.”

“No,” řekla Laurie, “tohle všechno by mělo dost usnadnit identifikaci.

“Přesně to si myslím,” souhlasil Jack. “Už jsem nasadil Barta Arnolda na stopu. Je v kontaktu s naší organizací náhradních orgánů při UNOS.

97

Taky volá do všech center, kde se provádějí transplantace jater, zvlášť tady ve městě.”

“To je krátký seznam,” řekla Laurie. “Dobrá práce, Jacku.”

Jack se mírně začervenal a Laurii to dojalo. Myslela si, že je vůči takovým komplimentům imunní.

A co projektily?” zeptala se Laurie. “Ta samá zbraň?”

“Poslali jsme je do policejní laboratoře na balistiku,” řekl Jack. “Bylo těžké určit, jestli pocházejí ze stejné zbraně, nebo ne, protože byly zdeformované. Jedna z nich přišla do přímého kontaktu s desátým žebrem a zploštila se. Ani ta druhá nebyla v dobrém stavu. Myslím, že škrábla o páteřní kanál.”

“Jaký kalibr?” zeptala se Laurie.

“To se od oka nepozná,” řekl Jack.

“Co říkal Vinnie?” zeptala se Laurie. “Ten je v odhadech moc dobrý.”

“Vinnie dneska za nic nestojí,” řekl Jack. “V tak mizerné náladě jsem ho ještě neviděl. Ptal jsem se ho, co si myslí, ale neřekl nic. Prohlásil, že je to moje práce a že nedostává dost zaplaceno, aby pořád pronášel svoje názory.”

“Víš, měla jsem při té strašné aféře s Cerinem podobný případ.” Laurie se na okamžik kamsi zahleděla. “Oběť byla sekretářka doktora, který byl zapletený do spiknutí.

Samozřejmě neměla transplantovaná játra, ale hlava a ruce byly taky pryč a já ji identifikovala podle chirurgické anamnézy.”

“Jednou mi budeš muset celou tu chmurnou historii vyprávět,” řekl Jack. “Každou chvíli utrousíš nějaký lákavý úryvek.”

Laurie vzdychla. “Kéž bych na to všechno dokázala zapomenout. Pořád ještě mě to straší ve snu.”

Raymond se podíval na hodinky a otevřel dveře do ordinace doktora Daniela Levitze na Páté avenue. Byly tři čtvrti na tři. Raymond doktora volal od jedenácti hodin třikrát, ale neuspěl. Pokaždé mu sekretářka slíbila, že mu doktor Levitz zavolá zpátky, ale neudělal to. Jak už byl podrážděný, Raymonda taková nezdvořilost rozčilovala. Protože měl doktor Levitz ordinaci hned za rohem vedle Raymondova bytu, připadlo mu lepší tam dojít než sedět u telefonu.

“Doktor Raymond Lyons,” řekl Raymond autoritativně sekretářce.

“Přišel jsem za doktorem Levitzem.”

“Ano, pane doktore,” řekla sekretářka. Měla stejný kultivovaný, mateřský vzhled jako sekretářka doktora Andersona. “Nemám vás tady na seznamu objednaných. Pan doktor vás očekává?”

“Ne tak docela,” řekl Raymond.

“No, řeknu panu doktorovi, že jste tady,” pravila sekretářka nevzrušeně.

Raymond si sedl do přeplněné čekárny. Zvedl jeden z obvyklých čekárenských časopisů a zalistoval jím, aniž by se soustředil na obrázky. Do

98

jeho rozčilení se začínala vtírat podrážděnost a napadalo ho, nebylo-li to špatné rozhodnutí, přijít za doktorem Levitzem do ordinace.

Zkontrolovat prvního z dalších dvou transplantovaných pacientů byla snadná práce. Jeden telefonát Raymondovi stačil, aby promluvil s doktorem z texaského Dallasu, který ho získal.

Doktor Raymonda ujistil, že jeho pacient s transplantovanou ledvinou, prominentní místní obchodník, si vede skvěle a v žádném ohledu není pravděpodobným kandidátem pitvy. Než zavěsil, doktor Raymondovi slíbil, že ho bude informovat, pokud by se situace mohla někdy změnit.

Ale když doktor Levitz neopětoval jeho telefonát, nemohl Raymond překontrolovat poslední případ. To ho frustrovalo a budilo v něm úzkost.

Raymond bloumal očima po místnosti. Byla stejně přepychově zařízená jako u doktora Andersona, s originály olejů na temně vínových stěnách a perskými koberci. Pacienti, kteří tu trpělivě čekali, byli očividně zámožní, jak dokazovalo jejich oblečení, držení těla a šperky.

Jak minuty míjely, Raymond shledal, že jeho podrážděnost narůstá.

Momentálně ho ještě víc zraňovalo. jak je doktor Levitz očividně úspěšný. Raymondovi to připomínalo absurdnost toho, že jeho vlastní lékařská licence je v zákonném limbu jen proto, že ho nachytali při falšování výkazů pro nemocenskou pojišťovnu. Kdežto tady si doktor Levitz dál pracuje ve vší té nádheře, přičemž alespoň část jeho příjmů pochází z péče o četné zločinecké rodiny. Očividně to všechno představovalo špinavé peníze. A navrch ke všemu si Raymond byl jistý, že Levitz taky falšuje výkazy pro pojišťovnu. Krucinál, to přece dělá každý.

Objevila se ošetřovatelka a odkašlala si. Raymond se vyčkávavě posunul na okraj svého sedadla. Sestra však vyvolala jiné jméno. Zatímco povolaný pacient vstával, odkládal časopis a mizel v útrobách ordinace, Raymond se schoulil zpátky na pohovku a funěl zlostí. Být vydán na milost takovým lidem ho nutilo tím víc toužit po finančním zabezpečení. , Při svém současném “dvojnickém” programu k tomu měl tak blízko!

Nemůže nechat celý podnik padnout z nějaké pitomé, nečekané, snadno odstranitelné příčiny.

Bylo čtvrt na čtyři, když konečně Raymonda uvedli do vnitřní svatyně Daniela Levitze. Levitz byl malý, plešatící muž s několikanásobným nervovým tikem. Měl knír, ten byl ale řídký a rozhodně nemužný. Raymond vždycky uvažoval, co na tom člověku je, že zřejmě budí v tolika pacientech důvěru.

“To je zase den,” řekl Daniel na vysvětlenou. “Nečekal jsem, že se tu stavíš.”

“Já to taky neplánoval,” odvětil Raymond. “Ale když jsi mi nezavolal zpátky, myslel jsem, že to jinak nejde.”

“Nezavolal” podivil se Daniel, “Já nevím, že si volal. Budu si muset zase promluvit s tou svou sekretářkou. Dobrá síla se dneska moc těžko ;shání.”

Raymond byl v pokušení vyzvat Daniela, aby nechal těch keců, ale ,..odolal. Koneckonců, konečně s tím člověkem mluví, a kdyby se setkání

99

změnilo v konfrontaci, nic by se nevyřešilo. Kromě toho, jakkoliv byl doktor Daniel Levitz protivný, tak byl taky nejúspěšnějším Raymondovým náborářem. Zapsal do programu hned dvanáct klientů a taky čtyři doktory.

“Co pro tebe můžu udělat?” zeptal se Daniel. Několikrát škubl hlavou svým obvyklým a znervózňujícím způsobem.

“Nejdřív ti chci poděkovat, žes tuhle večer pomohl,” řekl Raymond.

“I docela nahoře to považovali za naléhavý případ. Publicita by v téhle chvíli znamenala konec celého podniku.”

“Rád jsem posloužil,” opáčil Daniel. “A těší mě, že pan Vincent Dominick byl ochoten pomoci uchránit svou investici.”

“Když už je řeč o panu Dominickovi,” řekl Raymond. “Včera ráno mě nečekaně navštívil.”

“Doufám, že v srdečné atmosféře,” podotkl Daniel. Dobře znal Dominickovu kariéru stejně jako jeho osobnost a domýšlel se, že vydírání není vyloučeno.

“Ano a ne,” připustil Raymond. “Trval na tom, že mi sdělí detaily, které jsem nechtěl znát. Pak rovněž trval na tom, že nezaplatí po dva roky příspěvek.”

“Mohlo to být horší,” usoudil Daniel. “Co to znamená z hlediska mých procent?”

“Procenta zůstanou stejná,” řekl Raymond. “Jenže to budou procenta z ničeho.”

“Takže já jsem pomohl, a pak budu platit penále!” stěžoval si Daniel.

To není zrovna fér.” “

Raymond se odmlčel. Neuvažoval o Danielově ztrátě’ podílu z Dominickových poplatků, a přece se to muselo nějak vyřešit. V současnosti se Raymondovi nechtělo toho člověka rozčilovat.

“Na tom něco je,” usoudil Raymond. “Řekněme, že to prodiskutujeme v blízké budoucnosti. Momentálně mám jiné starosti. Jak je na tom Cindy Carlsonová?”

Cindy Carlsonová byla šestnáctiletá dcera Albrighta Carlsona, finančního mogula z Wall Street. Daniel získal Albrighta i jeho dceru jako klienty. Jako dítě trpěla dcera glomerulonefritidou. Choroba se zhoršila v období dívčina dospívání až k selhání ledviny. V důsledku toho Daniel nejen zaznamenal četné klienty, ale také měl rekordní počet sklizní, dvě: Carla Franconiho a Cindy Carlsonovou.

“Vede se jí prima,” řekl Daniel. “Přinejmenším po zdravotní stránce. Proč se ptáš?”

“Tahle věc s Franconim mě přiměla uvědomit si, jak je celý podnik zranitelný,” přiznal Raymond. “Chci mít jistotu, že se nemůžeme znovu ocitnout v úzkých.”

“O Carlsonovy si nedělej starosti,” řekl Daniel. “Ti nám rozhodně žádné nesnáze nezpůsobí. Vděčnější by ani nemohli být. Vlastně zrovna minulý týden Albright mluvil o tom, že odveze manželku na Bahamy k odběru vzorku kostní dřeně, aby se mohla taky stát klientkou.”

100

“To je povzbudivé,” řekl Raymond. “Další klienti se nám vždycky můžou hodit. Ale není to otázka poptávky, co mi na celém podniku dělá starosti. Finančně se nám ani líp vést nemůže. Předčili jsme všechna očekávání. Já se bojím neočekávaných potíží, jako byl třeba ten Franconi.”

Daniel přikývl a pak sebou škubl. “Vždycky existuje nějaká nejistota,” prohlásil filozoficky. “Takový je život!”

“Čím nižší hladina nejistoty, tím je mi líp,” prohlásil Raymond. “Když jsem se tě ptal na stav Cindy Carlsonové, kvalifikoval jsi jej jako zdravotně uspokojivý. Proč?”

“Protože duševně je to s ní na pytel,” řekl Daniel.

“Jak to myslíš?” Raymondovi se opět zrychlil tep.

“Těžko si představit dítě, které by kapku nebláznilo, když vyrůstá s otcem, jako je Albright Carlson,” vysvětloval Daniel. “Uvažuj o tom. A pak si přidej břímě chronického onemocnění. Jestli to přispělo k její obezitě, to nevím. Ta holka má dost nadváhu. To je pro každého dost těžké, ale zvlášť pro puberťačku. Ta chuděra je pochopitelně v depresi.”

“Jak moc v depresi?” zeptal se Raymond.

“Dost v depresi, aby se dvakrát pokusila o sebevraždu,” řekl Daniel. “A nebyla to jen dětinská snaha upoutat pozornost.

Byly to pokusy bona fide a jediný důvod, proč je ještě mezi námi, je ten, že ji skoro hned našli a že zkoušela poprvé prášky a podruhé se věšela. Kdyby měla pistoli, určitě by se jí to povedlo.”

Raymond hlasitě zasténal.

, Co se děje?” zeptal se Daniel.

, “Všechny sebevraždy jsou případy pro soudního patologa,” řekl Raymond.

“To mě nenapadlo,” lekl se Daniel.

“Tohle jsem měl na mysli, když jsem říkal, že bych se nerad zase ocitl v úzkých,” vysvětloval Raymond. “Hergot! To je smůla!”

“Mrzí mě, že jsem posel špatných zpráv,” řekl Daniel.

“Tvoje chyba to není,” odvětil Raymond. “Důležité je, že si uvědomujeme situaci a chápeme, že nemůžeme sedět s rukama v klíně a čekat na katastrofu.”

“Myslím, že nemáme moc na vybranou,” podotkl Daniel.

“A co Vincent Dominick?” zeptal se Raymond. “Už nám jednou pomohl a sám má taky nemocné. dítě, takže má osobní zájem na budoucnosti našeho programu.”

Doktor Daniel Levitz na Raymonda upřeně zíral.

“Naznačuješ…?”

Raymond neodpověděl.

“Tohle je na mě moc.” Daniel vstal, “Je mi líto, ale mám plnou čekárnu pacientů.”

“Nemohl bys zavolat pana Dominicka a jen se zeptat?” loudil Raymond. Ucítil, jak ho zaplavuje vlna zoufalství.

“To rozhodně ne,” opáčil Daniel. “Možná mám ve své péči řadu jedinců, kteří mají spojení se zločinem, ale rozhodně se jim nebudu plést do řemesla.”

101

“Ale s Franconim jsi pomohl,” namítal Raymond.

“Franconi byl mrtvola u ledu v úřadu soudního patologa,” namítl Daniel.

“Tak mi dej telefonní číslo pana Dominicka,” požádal Raymond. “Zavolám mu sám. A budu potřebovat adresu Carlsonových.”

“Zeptej se sekretářky,” řekl Daniel. “Jen jí řekni, že jsi jejich osobní přítel.”

“Děkuju,” odvětil Raymond.

“Ale nezapomeň,” dodal Daniel. “Zasloužím si a chci procenta, která mám dostat, bez ohledu na to, k čemu dojde mezi tebou a Vinniem Dominickem.”

Sekretářce se nejdřív nechtělo sdělit Raymondovi telefonní číslo a adresu, ale po rychlém telefonátu svému šéfovi se podvolila. Beze slova opsala informaci na zadní stranu jedné z úředních navštívenek doktora Daniela Levitze a podala ji Raymondovi.

Raymond neplýtval časem a vrátil se do svého bytu na Čtyřiašedesáté ulici. Když vstupoval do dveří, zeptala se Darlene, jak proběhla schůzka s doktorem.

“Ani se neptej,” řekl Raymond stroze. Vstoupil do své dřevem obložené pracovny, zavřel za sebou dveře a sedl si k psacímu stolu. Nervózně vytočil číslo na telefonu. V duchu před sebou viděl Cindy Carlsonovou, jak se hrabe v lékárničce a hledá maminčiny pilulky na spaní nebo si v místním železářství kupuje kus provazu.

“Jo, co je. ozval se hlas na druhém konci linky.

“Rád bych mluvil s panem Vincentem Dominickem,” pronesl Raymond tak autoritativně, jak jen to dokázal. Nenáviděl nutnost jednat s tímhle typem lidí, ale neměl zrovna na vybranou. V sázce bylo sedm let soustředěné a namáhavé práce a oddanosti věci, ani nemluvě o celé jeho budoucnosti.

“Kdo volá?”

“Doktor Raymond Lyons.”

Chvíli bylo ticho, pak ten člověk řekl: “Vydržte!”

Raymonda překvapilo, že ho nechali čekat za zvuku jedné z Beethovenových sonát. Raymondovi to připadalo značně paradoxní.

O několik minut později se v telefonu ozval melodický hlas Vinnieho Dominicka. Raymond si dovedl představit nacvičenou a opovržlivou banalitu toho člověka, jako by byl Vinnie vyfešákovaný charakterní herec, který hraje sám sebe.

“Jak jste sehnal tohle číslo, doktore?” zeptal se Vinnie.

Jeho tón byl nonšalantní, a přece jaksi tím výhrůžnější.

Raymond měl v ústech sucho jako na poušti. Musel si odkašlat.

“Dal mi je doktor Levitz,” vypravil ze sebe.

“Co pro vás můžu udělat, doktore zeptal se Vinnie.

“Naskytl se další problém,” zasípal Raymond. Znovu si odkašlal. “Rád bych se s vámi sešel a probral to.”

102

Nastala pauza, která se protáhla déle, než Raymond dokázal snášet.

Právě když se chtěl zeptat, jestli tam Vinnie ještě je, gangster odpověděl:

“Když jsem se s vámi dal dohromady, myslel jsem, že mi to pomůže ke klidu v duši. Nenapadlo mě, že mi to ještě víc zkomplikuje život.”

“Tohle jsou jen drobné potíže růstu,” namítal Raymond. “Ve skutečnosti projekt postupuje mimořádně dobře.”

“Sejdeme se v Neapolské restauraci na Corona Av,•nue v Elmhurstu za půl hodiny,” řekl Vinnie. “Myslíte, že to dokážete najít “Rozhodně dokážu,” odpověděl Raymond. “Vezmu si taxíka a okamžitě vyjedu.”

“Uvidíme se tam.” Vinnie zavěsil.

Raymond se kvapně štrachal v horní zásuvce svého psacího stolu a hledal plán města New Yorku, obsahující všech pět městských částí.

Rozprostřel mapu na desce stolu a pomocí rejstříku našel Corona Avenue v Elmhurstu. Odhadoval, že to snadno za půl hodiny stihne, pokud nebude na Queensboroughském mostě zácpa. To mu dělalo starost , protože už byly skoro čtyři hodiny – začátek dopravní špičky.

Když Raymond vyletěl z pracovny, navlékaje si v běhu znovu kabát, Darlene se ho zeptala, kam jde. Odpověděl, že nemá čas na vysvětlování. Vrátí se asi tak za hodinu.

Raymond utíkal na Park Avenue, kde chytil taxík. Dobře že si vzal s sebou plán města, protože afghánský taxikář neměl ani zdání, kde je Elmhurst, natož pak Corona Avenue.

Cesta nebyla snadná. Jen dostat se přes manhattanskou East Side trvalo skoro čtvrt hodiny. A pak přískokem přes most. V době, kdy už měl být Raymond v restauraci, jeho taxík právě dojížděl do Queensu. Ale ; pak už to šlo snadno a Raymond měl pouhých patnáct minut zpoždění, když vešel do restaurace a rozhrnul před sebou těžký sametový závěs.

Okamžitě bylo zřejmé, že restaurace není pro veřejnost otevřená.

Většina židlí byla navršena vzhůru nohama na stolech. Vinnie Dominick seděl sám v jednom ze zaoblených, červeným sametem čalouněných boxů, jež lemovaly stěny. Před sebou měl noviny a malý šálek espressa. Ve skleněném popelníku ležela zapálená cigareta.

Čtyři další muži pokuřovali u baru, rozcapení na barových stoličkách.

Dva z nich Raymond znal, navštívili ho v bytě. Za barem stál otylý vousatý muž a myl sklenice. Jinak byla restaurace prázdná.

Vinnie pokynul Raymondovi do svého boxu.

“Posaďte se, doktore,” řekl Vinnie. “Kávu?”

Raymond kývl a vklouzl na lavici. Vyžadovalo to trochu námahy, protože samet byl přilnavý. V místnosti bylo chladno, vlhko a páchl tu česnek ze včerejšího večera a nahromaděný kouř cigaret, jež tu vyhořely za posledních pět let. Raymond si rád ponechal klobouk a kabát.

“Dvě kávy,” zavolal Vinnie na muže za barem. Muž beze slova zapnul složitý italský přístroj na espresso a začal manipulovat s ovladači.

“Překvapil jste mě, doktore,” řekl Vinnie. “Opravdu jsem vůbec nečekal, že se mi zase ozvete.”

103

“Jak už jsem se zmínil do telefonu, je tu další problém,” spustil Raymond. Předklonil se a promluvil tlumeným hlasem, o málo víc než šeptem.

Vinnie rozpřáhl ruce. “Jsem jedno ucho.”

Co nejstručněji načrtl Raymond obrysy situace s Cindy Carlsonovou. Zdůraznil skutečnost, že všechny sebevraždy jsou případy pro soudního patologa a musí se pitvat. Neexistují výjimky.

Obézní muž zpoza baru přinesl kávu. Vinnie nereagoval na Raymondův monolog, dokud se barman nevrátil zpátky ke svým sklenicím.

“Je tahle Cindy Carlsonová dcera Albrighta Carlsona’?” zeptal se potom. “Legendy z Wall Street?”

Raymond přikývl. “To je zčásti důvod, proč je tahle situace tak závažná,” řekl. “Jestli spáchá sebevraždu, upoutá to nepochybně značný zájem médii. Soudní patologové budou obzvlášť bdělí.”

“Už jsem v obraze.” Vinnie usrkl kávy. “Co přesně od nás chcete?”

“Nechci nic navrhovat,” prohlásil Raymond nervózně. “Ale jistě chápete, že tento problém odpovídá situaci s Franconim.”

“Takže vy chcete, aby tahle šestnáctiletá dívka prostě příhodně zmizela,” usoudil Vinnie.

“No, dvakrát se pokusila o sebevraždu,” hájil se Raymond chabě. “Svým způsobem jí jen prokážeme laskavost.”

Vinnie se zasmál. Zvedl svou cigaretu, zatáhl z ní a pak si přejel dlaní po temeni hlavy. Vlasy měl hladce ulízané z čela dozadu. Pozoroval Raymonda tmavýma očima.

“Vy jste teda číslo, doktore,” řekl. “To se vám musí přiznat.”

“Snad bych vám mohl nabídnout další rok bez poplatků,” navrhl Raymond.

“To je od vás velmi velkorysé,” uznal Vinnie. “Ale víte co, doktore, ono to nestačí. Abych řekl pravdu, už mi celá tahle operace začíná trošku lézt na nervy. A řeknu vám to rovnou: nebýt problémů, co má malý Vinnie s ledvinou, nejspíš bych prostě chtěl peníze zpátky a šli bychom každý po svém. Víte, už mám před sebou potenciální problémy z té první služby, co jsem vám prokázal. Volal mi bratr mé ženy, co vede Spolettův pohřební ústav. Je celý rozčilený, protože nějaká doktorka Laurie Montgomeryová mu kladla trapné otázky. Povězte mi, doktore, vy znáte tuhle doktorku Laurii Montgomeryovou?”

“Ne, neznám,” Raymond hlasitě polkl.

“Hej, Angelo, pojď sem!” zavolal Vinnie.

Angelo sklouzl ze stoličky a přistoupil ke stolu.

“Posaď se, Angelo,” vyzval ho Vinnie. “Chci, abys pověděl tady hodnému panu doktorovi o Laurii Montgomeryové.”

Raymond se musel v boxu posunout, aby udělal Angelovi místo.

Bylo mu rozhodně nepříjemné, když byl takhle jako sardinka vmáčknutý mezi dvěma muži.

“Laurie Montgomeryová je chytrá, vytrvalá osoba,” řekl Angelo svým chraplavým hlasem. “Abych to řek bez servítků, je jak osina v prdeli.”

104

Raymond se Angelovi vyhýbal pohledem. Jeho obličej byl převážně zjizvená tkáň. Protože se mu pořádně nezavíraly oči, byly zarudlé a uslzené.

“Angelo měl před pár lety nešťastnou srážku s Laurii Montgomeryovou,” vysvětloval Vinnie. “Angelo, pověz Raymondovi, co ses dneska dozvěděl potom, co nám volali z pohřebního ústavu.”

“Volal jsem Vinnieho Amendolu, náš kontakt v márnici,” pokračoval Angelo. “Řekl mi, že Laurie Montgomeryová se konkrétně vyjádřila, že považuje za svou osobní věc, aby se zjistilo, jak zmizelo Franconiho tělo. Nemusím říkat, jak velkou mu to dělá starost.”

“Vidíte, co mám na mysli,” řekl Vinnie. “Máme tady potenciální problém jen proto, že jsme vám prokázali službu.”

“To mě moc mrzí,” řekl Raymond chabě. Žádná jiná odpověď ho nenapadala.

“A tím se dostáváme zase zpátky k té záležitosti s poplatky,” pokračoval Vinnie. “Za daných okolností si myslím, že nad poplatky by se mělo prostě mávnout rukou. Jinými slovy, žádné poplatky za mě ani za malého Vinnieho. Už nikdy.”

“Musím se zodpovídat mateřské korporaci,” vykvikl Raymond.

Odkašlal si.

“Fajn,” souhlasil Vinnie. “To mi ani v nejmenším nevadí.

Vysvětlete jim, že jsou to režijní náklady, které se vyplatí.

Hele. možná byste to mohli dokonce odepsat z daní.” Vinnie se srdečně zasmál.

Raymond se mimoděk otřásl. Věděl, že je nespravedlivě ždímán, a přece neměl nijak na vybranou. “Tak dobře,” vypravil ze sebe.

“Děkuju,” řekl Vinnie. “Páni, nejspíš to přece jen vyjde.

Stali se z nás tak nějak obchodní partneři. A teď – doufám, že máte adresu Cindy Carlsonové?”

Raymond se chvíli štrachal v kapse a pak vytáhl úřední navštívenku doktora Daniela Levitze. Vinnie ji vzal, opsal si zezadu adresu a vrátil mu ji. Pak podal Vinnie adresu Angelovi.

“Englewood, New Jersey,” přečetl Angelo nahlas.

“Je to problém?” zeptal se Vinnie.

Angelo zavrtěl hlavou.

“Takže je to zařízeno.” Vinnie se vrátil pohledem k Raymondovi. “Tolik k vašemu poslednímu problému. Ale radím vám, abyste už na mě se žádným dalším nechodil. Při naší současné dohodě o poplatcích mi připadá, že vám došlo zboží na kšeft.”

O několik minut později už byl Raymond venku na ulici. Při pohledu na hodinky si uvědomil, že se třese. Bylo skoro pět a stmívalo se. Sestoupil z chodníku a zvedl ruku, aby si přivolal taxík. Taková katastrofa! říkal si v duchu. Nějak bude muset pokrýt náklady na údržbu dvojníků Vinnie Dominicka a jeho syna po zbytek jejich života.

Taxík zastavil. Raymond nastoupil a udal adresu svého domova. Když ujížděli od Neapolské restaurace, začalo se mu dělat líp. Skutečné náklady na údržbu dvou dvojníků byly nepatrné, protože zvířata žila v izolaci

105

na opuštěném ostrově. Takže situace nebyla tak zlá, zvlášť proto, že potenciální problém s Cindy Carlsonovou už byl vyřešen.

Ve chvíli, kdy Raymond vstupoval do svého bytu, měl už znatelně lepší náladu, aspoň dokud neotevřel dveře.

“Dvakrát ti volali z Afriky,” hlásila Darlene.

“Problémy?” zeptal se Raymond. V Darlenině hlase bylo cosi, co spustilo zvonění na poplach.

“Dobrá zpráva a špatná zpráva,” řekla Darlene. “Dobrá zpráva přišla od chirurga. Horace Winchester si prý vede úplně zázračně a měl bys začít plánovat, kdy přijedeš pro něj a pro chirurgický tým.”

“A co ta špatná zpráva?” zeptal se Raymond.

“Podruhé volal Siegfried Spallek,” řekla Darlene. “Mluvil trochu mlhavě. Prý je nějaká nesnáz s Kevinem Marshallem.”

“Co za nesnáz?” zeptal se Raymond.

“To nerozvedl, odvětila Darlene.

Raymond si vzpomněl, že konkrétně žádal Kevina, aby nepodnikal nic ukvapeného. Uvažoval, jestli vědec jeho varování nedbal. Určitě to má něco společného s tím pitomým kouřem, co Kevin viděl.

“Chtěl Spallek, abych mu ještě dneska večer zavolal?” zeptal se.

“Když volal, bylo jedenáct hodin jejich času,” řekla Darlene. “Prý s tebou může mluvit zítra.”

Raymond v duchu zasténal. Teď si bude muset celou noc dělat starosti. Napadlo ho, kdy to asi všechno skončí.

106

KEVIN uslyšel, jak se nad kamennýKapitola 11 mi schody otevírají těžké kovové dveře, a dovnitř pronikl proužek světla. 5. BŘEZNA

1997, 23:30 O dvě vteřiny později se rozsvítila řada holých žárovek na stropě v chodKOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA bě. Mřížemi své cely viděl na Melanii a Candace v jejich celách Mžouraly

v náhlém prudkém světle stejně jako on.

Těžké kročeje na žulových schodech zvěstovaly příchod Siegfrieda Spalleka. Doprovázeli ho Cameron McIvers a Mustafa Abúd, náčelník marockých stráží.

“Už bylo na čase, pane Spalleku!” vyštěkla Melanie.

“Požaduji, abyste mě odtud okamžitě pustil, jinak se dostanete do vážných nesnází.”

Kevin sebou trhl. Takhle se se Siegfriedem Spallekem nedalo mluvit nikdy, natož pak v jejich současné situaci.

Kevin, Melanie a Candace se choulili v naprosté temnotě oddělených cel v tísnivě horké, vlhké věznici v suterénu městské radnice. Každá cela měla malé klenuté okénko, které vedlo do světlíku v zadním podloubí budovy. Otvory byly zamřížované, ale bez skla, takže sem hmyz mohl nerušeně proudit. Všechny tři vězně děsily zvuky plazících se tvorů, zvlášť proto, že před zhasnutím světel zahlédli několik tarantulí. Jediným zdrojem útěchy bylo to, že spolu mohli snadno mluvit.

Prvních pět minut večerního utrpení bylo nejhorších. Jakmile umlkl zvuk kulometu, oslepily Kevina a ženy velké ruční svítilny. Když si jejich oči konečně zvykly, uviděli, že vběhli do jakéhosi obklíčení. Byli obklopeni zubící se skupinou mladičkých domorodých vojáků, kteří na ně s ohromnou rozkoší ledabyle mířili svými samopaly AK-47. Několik jich bylo tak drzých, že dloubali do žen hlavněmi svých zbraní.

Ve strachu z nejhoršího nepohnuli Kevin a ostatní ani svalem. Byli k nepříčetnosti vyděšeni palbou nazdařbůh a báli se, že by při sebemenší provokaci mohla spustit znovu.

Teprve když se objevilo několik marockých stráží, neukáznění vojáci zacouvali. Kevin si nikdy nepředstavoval děsivé Araby jako potenciální spasitele, ale nakonec to tak dopadlo.

Gardisté se ujali střežení Kevina i obou žen. Pak je odvezli v Kevinově autě nejprve na marockou strážnici naproti zvířecímu centru, kde je na několik hodin zavřeli do místnosti bez oken, a pak konečně do města, kde je uvěznili ve starém žaláři.

“Tohle je nepřípustné zacházení,” pokračovala Melanie.

“Naopak,” řekl Siegfried. “Mustafa mě ujistil, že s vámi bylo zacházeno s veškerou povinnou úctou.”

“Úctou!” vyprskla Melanie. “Stříleli po nás z kulometu! A pak nás držíte potmě v týhle prdeli! To je úcta?”

“Vůbec se po vás nestřílelo,” opravil ji Siegfried. “To bylo jen pár varovných výstřelů, směřujících nad vaše hlavy.

Koneckonců jste tady v Zóně porušili důležité pravidlo. Isla Francesca je zakázaný. To ví každý.”

107

Siegfried pokynul Cameronovi směrem ke Candace. Cameron otevřel velkým, starodávným klíčem její celu. Candace nemarnila čas a už byla venku. Kvapně si oprašovala oblečení, aby se přesvědčila, že na něm nemá žádný hmyz. Ještě pořád na sobě měla chirurgický úbor z nemocnice.

“Omlouvám se vám,” řekl jí Siegfried. “Nejspíš jste byla svedena našimi místními vědci. Možná jste ani nevěděla o zákazu návštěv v oblasti ostrova.”

Cameron otevřel Melaniinu a pak Kevinovu celu.

“Jakmile jsem se doslechl o vašem zadržení, pokusil jsem se dovolat doktoru Raymondu Lyonsovi,” řekl Siegfried. “Chtěl jsem se ho zeptat, jak bychom podle jeho názoru měli co nejlépe tuto situaci vyřešit. Protože nebyl k dispozici, musel jsem převzít odpovědnost sám. Propouštím vás všechny na vaši zodpovědnost. Věřím, že už jste si vědomi závažnosti svého jednání. Podle práva Rovníkové Guineje by se to dalo považovat za hrdelní zločin.”

“Ale prdlajs!” odsekla Melanie.

Kevin se přikrčil. Bál se, aby Melanie nerozzuřila Siegfrieda natolik, že by je nařídil zase zavřít do cel.

Dobromyslnost nebyla součástí Siegfriedovy povahy.

Mustafa podal Kevinovi klíče od auta. “Vaše vozidlo je vzadu venku,” řekl s těžkým francouzským přízvukem.

Kevin si klíče vzal. Ruka se mu třásla tolik, že cinkaly, dokud nestrčil ruku i s klíči do kapsy.

“Určitě budu někdy během zítřka mluvit s doktorem Lyonsem,” řekl rázně Siegfried. “Budu vás později jednotlivě kontaktovat. Můžete jít.”

Melanie užuž chtěla znovu promluvit, ale Kevin sám sebe překvapil, když ji popadl za paži a postrčil ke schodům.

“Už mám těch násilností dost,” prskala Melanie. Pokoušela se vyprostit paži z Kevinova sevření.

“Jdeme do auta,” šeptal Kevin chraplavě skrz zaťaté zuby.

Donutil ji k pohybu.

” To je ale noc!” stěžovala si Melanie. Pod schody se jí podařilo vyškubnout mu paži. Dopáleně začala stoupat nahoru.

Kevin dal přednost Candace, pak následoval ženy nahoru do přízemí. Vyšli do kanceláře používané místními vojáky, které bylo neustále vidět, jak se povalují před radnicí. Přítomni byli čtyři.

Když byli v budově ředitel základny, šéf ochranky a náčelník marocké gardy, byli vojáci daleko bdělejší než obvykle.

Všichni čtyři stáli v tom, o čem se domnívali, že je pozor, s puškami na ramenou. Když se Kevin a ženy objevili, nasvědčoval výraz v jejich tvářích tomu, že jsou dokonale zmateni.

Melanie na ně udělala neslušný posunek a Kevin ji i Candace hnal ven ze dveří na parkoviště.

“Prosím tě, Melanie,” žadonil Kevin. “Neprovokuj je!”

108

Kevin nevěděl, jestli vojáci neporozuměli významu Melaniina gesta,

anebo zda byli zmateni neobvyklou situací. Ať tak, nebo tak, nevyrazili za nimi, jak se obával.

Nastoupili do auta. Kevin otevřel dveře vedle řidiče.

Candace horlivě vlezla dovnitř. Melanie však ne. Obrátila se na Kevina s očima planoucíma v šeru.

“Dej mi klíče,” dožadovala se.

“Cože?” zeptal se Kevin, i když ji slyšel dobře.

“Říkala jsem, dej mi ty klíče,” opakovala Melanie.

Kevin byl tímto nečekaným požadavkem zmatený, ale nechtěl ji dráždit ještě víc, než už byla, a tak jí podal klíče od auta.

Melanie okamžitě obešla vůz a nastoupila za volant. Kevin si sedl vedle ní. Bylo mu jedno, kdo řídí, jen když se odtud dostanou.

Melanie nastartovala auto, stočila volant a vyrazila z parkoviště.

“Zatraceně, Melanie,” vyjekl Kevin. “Zpomal!”

“Jsem nasraná,” odtušila Melanie.

“Jako bych to nevěděl,” podotkl Kevin.

“Ještě nejedu domů,” řekla Melanie. “Ale s radostí vás odvezu domů, jestli chcete.”

“Kam chceš jet?” zeptal se Kevin. “Je skoro půlnoc.”

“Jedu ke zvířecímu centru,” řekla Melanie. “Nebudu snášet takovéhle zacházení, aniž bych zjistila, co se tu hergot děje.”

“Co je ve zvířecím centru?” zeptal se Kevin.

“Klíče k tomu zatracenýmu mostu,” odvětila Melanie. “Jeden chci, protože pro mě už teď tahle záležitost znamená víc než jen zvědavost.”

“Možná bychom měli zastavit a promluvit si o tom,” navrhl Kevin.

Melanie dupla na brzdy, takže prudce zastavili. Kevin i Candace se museli ze všech sil držet sedadel.

“Jedu do zvířecího centra,” opakovala Melanie. “Vy můžete buďto jet se mnou, nebo vás vysadím. To je na vás.”

“Proč dneska v noci?” zeptal se Kevin.

“Zaprvé protože jsem zrovna teď pěkně nažhavená,” řekla Melanie.

“A za druhé, protože to nebudou čekat. Očividně chtěli, abychom šli domů a zalezli do postelí. Proto s námi tak špatně zacházeli. Ale víš co? To není můj styl.”

“Můj styl to je,” namítl Kevin.

“Myslím, že Melanie má pravdu,” ozvala se Candace ze zadního sedadla. “Úmyslně se pokoušeli nás zastrašit.”

“A já myslím, že se jim to zatraceně dobře povedlo,” prohlásil Kevin.

“Nebo jsem tady jediný, kdo se nezbláznil?”

“Udělejme to,” řekla Candace.

,Ach ne!” zasténal Kevin. “Přehlasovaly mě.”

, “Vezmeme tě domů,” řekla Melanie. “Žádný problém.” Začala s vozem couvat.

Kevin sáhl po její ruce a zastavil ji. “Jak hodláš dostat ty klíče? Ani nevíš, kde jsou.”

109

Podle mě je naprosto jasné, že budou v Bertramově pracovně,” pro” hlásila Melanie. “On šéfuje logistice programu bono bo.

Sakra, to ty jsi přece tvrdil, že je má.”

“Fajn tak jsou v Bertramově kanceláři,” řekl Kevin. “Ale co bezpečáci? Kanceláře jsou zamčené.”

Melanie sáhla do náprsní kapsy své kombinézy zvířecího centra a vytáhla magnetickou kartu. “Zapomínáš, že taky patřím do hierarchie zvířecího centra. Tohle je mistrovská karta, kam se na ni hrabe VISA. Tahle věcička mi otevírá všechny dveře zvířecího centra čtyřiadvacet hodin denně. Nezapomínej, že moje práce na projektu bonobo je jen část oplodňovací práce, kterou dělám.”

Kevin se ohlédl dozadu na Candace. Plavé vlasy jí zářily v přítmí vnitřku auta. “Jestli hrajete vy, Candace, tak já nejspíš taky,” řekl.

“Jedeme!” řekla Candace.

Melanie šlápla na plyn a zahnula na sever za autopark.

Autopark fungoval naplno, obrovské rtuťové výbojky osvětlovaly celý jeho prostor. Noční směna autoparku byla početnější než denní i večerní, protože v té době vrcholila nákladní přeprava mezi Zónou a Batou.

Melanie projížděla kolem řady traktorových tahačů, až za sebou nechala odbočku do Baty. Odtud až ke zvířecímu centru nepotkali žádné vozidlo.

Ve zvířecím centru se pracovalo na tři směny stejně jako v autoparku, ačkoliv noční směna zde byla nejslabší. Většina nočního personálu pracovala ve veterinární nemocnici. Melanie využila této skutečnosti a zajela s Kevinovou toyotou až k jedněm dveřím zvířecí nemocnice. Tam mělo auto početnou společnost.

Melanie vypnula zapalování a zadívala se ke vchodu do zvířecího centra, který vedl rovnou do veterinární nemocnice.

Zabubnovala prsty na volant.

“No řekl Kevin. “Jsme tady, tak co máš v plánu?”

“Přemýšlím,” prohlásila Melanie. “Nemůžu se rozhodnout, co je lepší: jestli byste tady měli počkat, nebo jít se mnou.”

“Je to tady obrovské.” Candace se předklonila a zírala na budovu před nimi. Rozbíhala se od ulice dozadu, kde mizela v listoví džungle. “I když už jsem byla v Kogu mockrát, nikdy jsem tady ve zvířecím centru nebyla. Neměla jsem zdání, že je to tak veliké. Ta část proti nám je nemocnice?”

“Jo,” přikývla Melanie. “Celé tohle křídlo.”

” To by mě zajímalo. Ráda bych to viděla,” řekla Candace.

“Ještě nikdy jsem nebyla ve veterinární nemocnici, natožpak v takovémhle paláci.”

Je to supermoderní,” řekla Melanie. “Měla bys vidět operační sály.”

“Panebože,” vzdychl Kevin. Obrátil oči v sloup. “Zmocnili se mě šílenci. Zrovna jsme prožili nejhroznější chvíle svého života a vy mluvíte o prohlídce budovy.”

To nebude prohlídka.” Melanie vyskočila z vozu. “Pojď, Candace.

” Určitě se mi může tvoje pomoc hodit. Kevine, ty můžeš počkat tady,jestli chceš.”

110

“Klidně,” odvětil Kevin. Ale stačilo mu pár vteřin sledovat ženy, kráčející ke vchodu, než i on vylezl z vozu. Usoudil, že úzkost z čekání by byla horší než stres jestliže půjde s nimi.

“Počkejte,” zavolal. Musel pár kroků utíkat, než ostatní dostihl.

“Nechci slyšet žádné stížnosti,” řekla Kevinovi Melanie.

“Neboj se,” ujistil ji Kevin. Připadal si jako puberťák, kterého plísní maminka. Kancelář ,Neočekávám žádné problémy,” prohlásila Melanie. “

, Bertrama Edwardse je v administrativní části budovy, kde bude v tuhle dobu prázdno. Ale jen pro jistotu, abychom nevzbudili žádné podezření, hned jak budeme vevnitř, vydáme se do šatny. Chci, abyste měli kombinézy zvířecího centra. Ano?

Chci říct, že vlastně není doba, kdy by tady někdo čekal návštěvy.”

“To mi připadá jako dobrý nápad,” řekla Candace.

“No dobře,” řekl Bertram do telefonu. Okem zachytil svítící ciferník

hodin na nočním stolku. Bylo čtvrt na jednu. “Sejdeme se ve tvé kanceláři za pět minut.”

Bertram spustil nohy z postele a rozhrnul síť proti moskytům.

“Potíže?” zeptala se jeho manželka Trish ospale. Nadzvedla se v posteli na lokti.

“Jen taková lapálie,” řekl Bertram. “Spi dál! Vrátím se tak za půl hodiny.”

Bertram zavřel dveře do ložnice a pak teprve rozsvítil v šatně. Rychle se oblékal. Ačkoliv před Trish situaci zlehčoval, zmocnila se ho úzkost. Neměl zdání, co se děje, ale určitě to byly potíže. Siegfried mu nikdy nevolal uprostřed noci a nepožadoval, aby přišel do jeho kanceláře.

Venku bylo jasno jako ve dne, na východě vyšel měsíc téměř v úplňku. Obloha byla plná stříbřitě fialových kumulů. Noční vzduch byl těžký, vlhký a dokonale nehybný. Zvuky džungle tvořily téměř nepřetržitou kakofonii bzučení, cvrlikání a skřeků přerušovaných tu a tam krátkým výkřikem. Na tenhle hluk si Bertram za léta zvykl a v duchu ho už ani neregistroval.

Navzdory tomu, že radnice byla jen pár set metrů od jeho domu, jel Bertram vozem. Věděl, že to bude rychlejší, a každou minutou stoupala jeho zvědavost. Když zastavil na parkovišti, viděl, že obvykle letargičtí vojáci jsou podivně rozrušení, pohybují se kolem kasáren a svírají pušky. Nervózně pozorovali, jak zhasl reflektory a vystoupil z auta.

Když se pěšky blížil k budově, zahlédl Bertram štěrbinami v okenicích, které zakrývaly okna v Siegfriedově kanceláři v prvním patře, prosvítat světlo. Vyšel po schodech nahoru, minul setmělou přijímací kancelář obvykle obsazenou Aurielem a vstoupil do Siegfriedovy pracovny.

Siegfried seděl za svým psacím stolem s nohama opřenýma o jeho roh.

Ve zdravé ruce držel napoleonku s brandy a jemně jí kroužil.

Cameron McIvers, šéf bezpečnosti, seděl v ratanovém křesle se stejnou sklenicí.

111

Jediné světlo v místnosti vycházelo ze svíčky v lebce. Dolní okraj mihotavého světla vrhal temné stíny a oživoval menažerii vycpaných zvířat.

“Díky, žes přišel v tak nekřesťanskou hodinu,” řekl Siegfried se svým obvyklým německým přízvukem. “Co takhle loka brandy?”

“Potřebuju to?” zeptal se Bertram a přitáhl si k psacímu stolu ratanové křeslo.

Siegfried se zasmál. “To nemůže nikdy škodit.”

Cameron přinesl sklenku od příborníku. Byl to statný Skot s plnovousem, bambulovitým červeným nosem a silným sklonem k alkoholu všeho druhu, ačkoliv skotskou měl pochopitelně nejraději. Podal napoleonku Bertramovi a vrátil se do svého křesla a ke svému pití.

“Když mě volají uprostřed noci, je to obvykle naléhavý zdravotní případ u nějakého zvířete,” ozval se Bertram. Usrkl brandy a hluboce se nadechl. “Dneska mám pocit, že jde o něco úplně jiného.”

To tedy ano,” řekl Siegfried. “Především tě musím pochválit.

Tvé va”rování stran Kevina Marshalla bylo dnes odpoledne dobře podložené a načasované. Požádal jsem Camerona, aby ho dal hlídat těmi Marokánci, a samozřejmě, dneska večer s Melanii Becketovou a jednou chirurgickou sestrou jeli až k přístavišti u Isla Francesca.”

“Zatracená práce!” zvolal Bertram. “Dostali se na ostrov?”

“Ne,” řekl Siegfried. “Jen si hráli s člunem na potraviny.

Taky se zastavili na kus řeči u Alphonse Kimby.”

“To mě pekelně dopaluje!” zvolal znovu Bertram. “Nemám rád, když se někdo přibližuje k ostrovu, a nemám rád, když se někdo baví s tím pygmejem.”

“Já taky ne,” souhlasil Siegfried.

, Kde jsou teď?” otázal se Bertram.

, “Pustili jsme je domů,” řekl Siegfried. “Ale nejdřív jsme je na smrt vyděsili. Myslím, že už to neudělají, aspoň nějaký čas ne.”

“Tohle mi tak chybělo!” stěžoval si Bertram. “Ještě tyhle starosti navrch k tomu, že se bonobové rozdělili na dvě skupiny.”

“Tohle je horší než zvířata žijící ve dvou skupinách,” řekl Siegfried.

“Obojí je zlé,” řekl Bertram. “Obojí má potenciální schopnost narušit hladký průběh programu a možná ho i docela zničit. Myslím, že bychom měli znovu uvážit můj nápad – pozavírat je všechny do klecí a přivézt do zvířecího centra.

Klece tam mám. Nebylo by to nic těžkého a odchyty by se pekelně usnadnily.”

Od chvíle, kdy Bertram zjistil, že bonobové žijí ve dvou společenstvích, považoval za nejlepší zvířata shromáždit a držet je v oddělených klecích, kde by se dala sledovat. Ale Siegfried to nedovolil. Bertram uvažoval, nemá-li Siegfrieda přeskočit a obrátit se na svého šéfa v massachusettském Cambridgi, ale nakonec se rozhodl to neudělat. Tím by se vedoucí pracovníci GenSysu upozornili, že v programu bonobo existuje potenciální nesnáz.

“Nezahajujeme diskusi!” řekl Siegfried důrazně. “Nevzdáváme se myšlenky držet je v izolaci na ostrově. Ještě když se s tímhle začínalo,

112

všichni jsme rozhodli, že to tak bude nejlepší. Já si to pořád ještě myslím. Ale vzhledem k té epizodě s Kevinem Marshallem mi dělá starosti ten most.”

“Proč?” zeptal se Bertram. “Je zamčený.”

“Kde jsou klíče?” zeptal se Siegfried.

“V mé kanceláři,” řekl Bertram.

“Myslím, že by měly být tady v hlavním sejfu,” prohlásil Siegfried.

“Většina tvého personálu má přístup do tvé pracovny – včetně Melanie Becketové.”

“Na tom asi něco je,” připustil Bertram.

“Jsem rád, že souhlasíš,” řekl Siegfried. “Takže je laskavě přines. Kolik jich je?” “

“Přesně si nevzpomínám,” odpověděl Bertram. “Čtyři nebo pět.

“Chci je mít tady,” prohlásil Siegfried.

“Fajn,” souhlasil Bertram. “To není problém.”

“Dobře.” Siegfried spustil nohy z desky stolu a vstal.

“Pojáme. Pojedu s tebou.”

, Ty chceš jet hned?” zeptal se Bertram nevěřícně.

, Proč odkládat na zítřek, co můžeme udělat hned?” opáčil Siegfried.

” “Copak to vy Američané s oblibou neříkáte? Když budou klíče v sejfu, vím, že se mi bude dneska v noci spát daleko líp.”

“Chcete, abych jel taky s vámi?” zeptal se Cameron.

“To není nutné,” prohlásil Siegfried. “Bertram a já to určitě zvládneme.”

Kevin se na sebe podíval do vysokého zrcadla na konci řady skříněk v pánské šatně. S kombinézami byla ta potíž, že nejmenší velikost byla moc malá a střední zase moc velká.

Musel si vyhrnout rukávy a nohavice.

,Co tam sakra děláš?” ozval se Melaniin hlas. Otevřela dveře z chodby.

, “Už jdu.” Kevin zavřel skříňku, kam si uložil vlastní oblečení, a spěšně vyšel na chodbu. ‘ “

“Já myslela, že oblékání má dlouho trvat ženským, podotkla Melanie.

“Nemohl jsem se rozhodnout, která velikost je lepší,” řekl Kevin.

,Přišel tam někdo, dokud jsi tam byl?” zeptala se Melanie.

, , Ani živá duše,” řekl Kevin.

“To je dobře,” konstatovala Melanie. “V dámské šatně to samý. Jdeme!”

Melanie pokynula ostatním, aby ji následovali nahoru po schodech.

“Abychom se odtud dostali do správní části, musíme projít kus veterinární nemocnice. Podle mého je nejlepší vyhnout se hlavnímu podlaží, kde je pohotovost a jednotka akutní péče.

Tam je vždycky spousta rozruchu. Takže vyjdeme nahoru do prvního patra a projdeme oplodňovací jednotkou. Tam můžu i říct, že kontroluju pacienty, kdyby se někdo náhodou zeptal.”

113

“Klídek,” řekla Candace.

Prošli přízemkem a vystoupili do prvního patra. Když vešli do hlavní chodby, narazili na prvního zaměstnance zvířecího centra. Jestliže měl ten člověk dojem, že je na Kevinově a Candacině přítomnosti uprostřed noci něco nenormálního, nedal to nijak najevo. Minul je s pouhým pokývnutím.

“To šlo lehko,” zašeptala Candace.

“To ty kombinézy,” prohlásila Melanie.

Zahnuli doleva dvojitými dveřmi a vstoupili do jasně osvětlené úzké chodbičky lemované mnoha neoznačenými dveřmi.

Melanie jedny pootevřela a strčila do nich hlavu. Tiše zase zavřela. “To je jedna z mých pacientek. Nížinná gorila, téměř připravená k odběru vajíčka. Můžou být občas trochu neklidné při té hladině hormonů, které musíme dosáhnout, ale spí tvrdě.”

“Můžu se podívat?” zeptala se Candace.

“Pro mě za mě,” řekla Melanie. “Ale buď zticha a nedělej žádné prudké pohyby.”

Candace přikývla. Melanie otevřela dveře a vklouzla dovnitř.

Candace ji následovala. Kevin zůstal u dveří a držel je otevřené.

“Neměli bychom udělat to. kvůli čemu jsme sem přišli?” zašeptal.

Melanie přiložila prst ke rtům.

V místnosti byly čtyři velké klece, jen jedna z nich obsazená. Na slaměném lůžku spala velká gorila. Osvětlení vycházelo ze zapuštěného svítidla na stropě, které bylo ztlumeno na minimum.

Candace se jemně dotkla mříží klece a předklonila se, aby líp viděla. Nikdy nebyla tak blízko u žádné gorily. Kdyby měla chuť, mohla by se obrovitého zvířete dotknout.

S rychlostí, která byla k neuvěření, se samice gorily probudila a vrhla se do přední části klece. V příštím okamžiku už bušila do podlahy pěstmi jako do bubnu a ječela.

Candace sama vykřikla a uskočila, aby nedošla úlhony.

Melanie ji popadla za ruku.

“To nic, řekla Melanie.

Gorila se pak znovu vrhla na průčelí klece. Přitom také hodila hrst čerstvých výkalů, které se rozprskly o protější stěnu.

Melanie směrovala Candace ze dveří a Kevin zavřel.

“Mě to strašně mrzí,” omlouvala se Melanie Candace.

Candacina nordická pleť byla ještě bledší než obvykle. “Jsi v pořádku’?”

“Nejspíš ano.” Candace si překontrolovala přednici kombinézy.

“Bohužel kapku trpí premenstruálním syndromem,” prohlásila Melanie. “Netrefila tě hovnajsem, že ne?”

“Snad ne.” Candace si prohrábla rukou vlasy a pak se na ni podívala.

“Pojďme pro ty klíče,” řekl Kevin. “Pokoušíme štěstí.”

Prošli oplodňovací jednotkou a pak dalšími lítačkami do velké místnosti, rozdělené na kóje. V každé kóji bylo několik klecí a většina z nich byla obsazena mláďaty primátů různých druhů.

114

“Tohle je pediatrická jednotka,” vysvětlovala šeptem Melanie. “Jen se chovejte přirozeně.”

V jednotce pracovali čtyři lidé. Všichni měli na sobě chirurgické úbory a kolem krku zavěšené stetoskopy. Všichni byli přívětiví, ale zaměstnaní a pohroužení do své práce, a tak trojice prošla, aniž by si vysloužila víc než pár úsměvů a pokývnutí.

Po dalších dvojitých dveřích a průchodu krátkou chodbičkou dorazili k těžkým, zamčeným požárním dveřím. Melanie musela k jejich otevření použít svou kartu.

“A jsme tady!” zašeptala Melanie, když za nimi nechávala tiše zapadnout požární dveře. Po ruchu, jehož byli právě svědky, se zdejší ticho a tma zdály takřka absolutní. “Tohle je správní část budovy. Schodiště je na konci chodby vlevo.

Takže vzhůru.”

Ve tmě se chvíli orientovali po hmatu, až Candace položila ruku Melanii na rameno a Kevin zase na její.

“Jdeme!” povzbuzovala je Melanie. Začala se centimetr po centimetru sunout chodbou, přičemž jela rukou po stěně.

Ostatní se nechali táhnout. Postupně si jejich oči přivykly na šero, a když se skupina blížila ke dveřím na schodiště, dokázali už docenit to málo měsíčního světla, které pronikalo štěrbinami.

Na schodech bylo poměrně světlo. Velká okna na každém odpočívadle zaplavovala schody měsíčním svitem.

Chodbou v přízemí se šlo daleko snáze než v prvním patře, díky skleněné výplni ve dveřích hlavního vchodu.

Melanie je zavedla až ke dveřím Bertramovy kanceláře. “Teď přijde klíčový test,” řekl Kevin, když Melanie vyzkoušela svou kartu v zámku.

Ozvalo se okamžité, uklidňující cvaknutí. Dveře se otevřely.

“Žádný problém,” prohlásila Melanie bujaře.

Všichni tři vstoupili do místnosti a opět se ocitli v naprosté temnotě. Jediným světlem tu byla slabá záře, pronikající otevřenými dveřmi do vnitřní kanceláře.

“A co teď?” zeptal se Kevin. “Potmě nic nenajdeme.”

“S tím souhlasím.” Melanie zašátrala po stěně, až našla vypínač. Sotva se ho dotkla prstem, rozsvítilo se.

Okamžik na sebe mžourali. “Jejda, to je strašně světla,” řekla Melanie.

“Doufám, že to neprobudí ty marokánské stráže přes ulici,” prohodil Kevin.

“To neříkej ani z legrace,” požádala ho Melanie. Vstoupila do vnitřní kanceláře a rozsvítila. Kevin a Candace ji následovali.

“Myslím, že bychom to měli vzít metodicky,” prohlásila Melanie. “Já si vezmu psací stůl. Candace, ty projdi kartotéku, a Kevine, ty bys mohl zkusit předpokoj, a když už budeš u toho, dávej pozor, co se děje na chodbě. Zařvi, kdyby se někdo objevil.”

“To není radostná myšlenka,” podotkl Kevin.

115

Siegfried zahnul u autoparku doleva a popohnal svou novou terénní

toyotu ke zvířecímu centru. Vozidlo bylo přizpůsobeno pro jeho postižení, takže mohl řadit levou rukou.

“Má Cameron představu, proč si děláme takové sta rosti o zabezpečení Isla Francesca?” zeptal se Bertram.

“Ne, vůbec ne,” řekl Siegfried.

“Ptal se?”

“Ne, na to on není. Přijímá rozkazy. Nepochybuje o nich.”

“Co takhle říct mu to a přidat mu pár procent’?” navrhl Bertram.

“Mohl by být moc užitečný.”

” Já naše procenta rozdávat nebudu!” prohlásil Siegfried.

“Ani to nenavrhuj. Kromě toho, Cameron už užitečný je. Dělá všechno, co mu řeknu.”

“Mně dělá na téhle epizodě s Kevinem Marshallem největší starost to, že určitě těm ženským něco řekl,” ozval se Bertram. “To poslední, co chci, je, aby si začaly myslet, že bonobové na ostrově používají oheň. Kdyby se to dostalo ven, je jen otázkou času, než se nám tu zjeví nějací bojovníci za práva zvířat. GenSys program zruší, ani nemrknem.

“Co myslíš, že bychom měli dělat?” zeptal se Siegfried.

“Mohl bych zařídit, aby ti tři prostě zmizeli.”

Bertram pohlédl na Siegfrieda a zachvěl se. Věděl, že ten člověk nežertuje.

“Ne, to by mohlo být ještě horší,” řekl. Vrátil se pohLedem k přednímu oknu. “To by mohlo vyvolat velké vyšetřování ve Státech. Říkám ti, že podle mého bychom měli bonoby uspat, nastrkat do klecí, které jsem tam odvezl, a přivézt je sem. Jistá věc je, že ve zvířecím centru oheň používat nebudou.”

“Ne, krucinálfagot!” odsekl Siegfried. “Zvířata zůstanou na ostrově. Kdyby se přivezla sem, nedokázal bys to udržet v tajnosti. I když nepoužívají oheň, víme, že jsou to mazaný ha jzlíci – už z těch problémů, co jsme měli při odchytech, a možná by začali dělat něco stejně divného jako ten oheň. Kdyby to udělali, začnou se mezi ošetřovateli vést řeči. A budeme na tom ještě hůř.”

Bertram vzdychl a nervózně si prohrábl rukou bílé vlasy.

Neochotně si přiznal, že na tom, co Siegfried říká, něco je.

Přesto však považoval za nejlepší zvířata přivézt, a hlavně izolovat je jedno od druhého.

“Zítra promluvím s Raymondem Lyonsem,” řekl Siegfried. “Už jsem se mu pokoušel dovolat. Podle mého, protože už s ním Kevin Marshall mluvil, se ho klidně můžeme zeptat na názor, co má me dělat.

Koneckonců celá tahle operace je jeho výtvor. Nestojí o nesnáze o nic víc než my.”

“Pravda,” souhlasil Bertram.

“Řekni mi jednu věc,” ozval se Siegfried. “Jestli ta zvířata používají oheň, jak myslíš, že se k němu dostala? Ty si pořád myslíš, že to byl blesk?”

“Nejsem si jistý,” připustil Bertram. “Mohl to být blesk.

Ale na druhou stranu dokázaly ty potvory ukrást hromadu nářadí, provaz a další věci,

116

když jsme tam měli lidi, co budovali mechanismus mostu na ostrově. Nikdo o možnosti krádeže ani neuvažoval. Všechno totiž bylo zabezpečeno v bednách na nářadí. Rozhodně by mohli mít sirky. Samozřejmě nemám zdání, jak by mohli přijít na způsob jejich použití.”

“Zrovna mě něco napadlo,” řekl Siegfried. “Proč neřekneme Kevinovi a těm ženským, že minulý týden byli na ostrově lidi a dělali tam nějakou práci – třeba prořízku stromů’? Můžeme jim namluvit, že jsme zrovna přišli na to, že tam rozdělávali ohně.”

“To je ale zatraceně dobrý nápad!” prohlásil Bertram. “To je naprosto logické. Dokonce jsme uvažovali, jestli by se přes Rio Diviso neměl vybudovat most.”

“Proč nás to sakra nenapadlo dřív’?” podivoval se Siegfried.

“Je to tak nasnadě.”

Světla terénního vozu ozářila první z budov zvířecího centra.

“Kde mám zaparkovat?” zeptal se Siegfried.

“Zajeď dopředu,” řekl Bertram. “Můžeš počkat v autě. Mně to potrvá jen vteřinku.”

Siegfried sundal nohu z plynu • začal brzdit.

“A sakra!” řekl Bertram.

.,Co se děje?”

“V mé pracovně se svítí,” odpověděl Bertram.

“Tohle vypadá slibně,” zavolala Candace, když vytáhla z horní zásuvky kartotéky velkou složku. Složka byla tmavě modrá a uzavřená připevněnou gumičkou. V horním pravém rohu bylo napsáno: Isla FRANCESCA.

Melanie zastrčila zásuvku stolu, kterou prohledávala, a přistoupila ke Candace. Kevin se vynořil z předpokoje a přidal se k nim.

Candace stáhla gumičku a otevřela složku. Obsah rozhrnula na stůl. Byla tu schémata a diagramy elektronického zařízení, sjetiny z počítače a četné mapy. Taky tu byla velká a hrbolatá manilová obálka, na které bylo napsáno STEVENSONŮV MOST.

.,Hoří,” řekla Candace. Otevřela obálku, sáhla dovnitř a vytáhla kroužek s pěti stejnými klíči.

“Voilá,” podotkla Melanie. Vzala kroužek a začala sundávat jeden z klíčů.

Kevin nakoukl do map a vybral si podrobnou obrysovou mapu.

Čáslečně ji rozložil, když tu náhle koutkem oka zahlédl blikající světlo. Podíval se do okna a uviděl odraz reflektorů, tančící po štěrbinách napůl otevřených žaluzii.

Přistoupil k oknu a vykoukl ven.

. A jé!” zasípal Kevin. “To je Siegfriedovo auto.”

, “Honem!” řekla Melanie. “Všechno to dáme zpátky do kartotéky.”

Melanie a Candace kvapně nacpaly věci zpátky do složky, složku do kartotéky a zavřely zásuvku. Teprve když ji zavíraly, uslyšely rachocení otevíraných hlavních dveří do budovy.

117

“Tudy!” zašeptala Melanie horečně. Ukázala ke dveřím za Bertramovým psacím stolem. Rychle všichni tři prošli dveřmi.

Když je Kevin zavíral, uslyšel otevírání předpokoje.

Vstoupili do jedné z Bertramových vyšetřoven. Byla obložena bílými kachlíčky a uprostřed stál vyšetřovací stůl z nerez oceli. Stejně jako Bertramova pracovna měla okna zakrytá žaluziemi. Pronikalo sem dost světla, aby se zorientovali a v chvatu našli dveře na chodbu. Naneštěstí přitom Kevin kopl do kovového vědra, stojícího na podlaze vedle vyšetřovacího stolu.

Vědro zarachotilo o nohu stolu. V tichu to znělo jako gong v zábavním parku. Melanie zareagovala tak, že rozrazila dveře na chodbu a uháněla ke schodišti. Candace za ní. Když Kevin vyrazil na chodbu, uslyšel, jak se otevírají dveře do Bertramovy pracovny. Neměl zdání, zda ho zahlédli nebo ne.

Po schodišti Melanie sestupovala tak rychle. jak chabé světlo dovolovalo. Slyšela za sebou Candace a Kevina.

Zpomalila na úpatí schodů, aby nahmatala dveře do suterénu.

Bleskurychle se jí podařilo je otevřít. Nad sebou slyšeli otevírání dveří na schodišti v přízemí, následované těžkými kroky na kovových schodech.

V suterénu panovala naprostá temnota až na šerý obdélníkový obrys světla v dálce. Držíce se jeden druhého zamířili ke světlu. Teprve když se k němu dostali, Kevin a Candace si uvědomili, že jsou to požární dveře, po jejichž okraji proniká světlo. Melanie je otevřela magnetickou kartou, jakmile našla štěrbinu.

Za požárními dveřmi byla jasně osvětlená chodba, ve které mohli běžet plnou rychlostí. Melanie je v půli cesty prudce zatáhla do úzké spojovací chodbičky. Pak otevřela dveře označené PATOLOGIE.

“Dovnitř,” štěkla Melanie. Oba ji beze slova poslechli.

Melanie zavřela dveře a zamkla je na západku.

Stáli v předpokoji dvou pitevních sálů. Byla tu umyvadla, několik psacích stolů a velké izolované dveře vedoucí do chladírny.

“Proč jsme sem šli?” zeptal se Kevin s panikou v hlase.

“Jsme v pasti.”

“Ne tak docela,” prohlásila Melanie zadýchaně. “Tudy.”

Pokynula jim, aby ji následovali za roh. Ke Kevinovu překvapení tu byl výtah. Melanie prudce stiskla na přivolávací knoflík, což vyvolalo okamžité kvílení stroje. V tomtéž okamžiku se rozsvítil indikátor podlaží na znamení, že kabina výtahu je ve druhém patře.

“Dělej!” prosila Melanie, jako by její pobízení mohlo stroj zrychlit.

Protože to byl výtah nákladní, byl lrýrnivě pomalý. Právě projížděl prvním patrem, když dveře na chodbu zarachotily v pantech, načež následovalo tlumené láteření.

Všichni tři si vyměnili zpanikařené pohledy. “Budou tady za pár vteřin,” řekl Kevin. “Je odtud ještě nějaká jiná cesta?”

Melanie zavrtěla hlavou. “Jen ten výtah.”

“Musíme se schovat,” řekl Kevin.

“A co mrazák?” navrhla Candace. 118

Nebyl čas diskutovat, všichni tři se vrhli do chladírny.

Kevin otevřel dveře. Mrazivá mlha se vyvalila ven a navrstvila se na podlaze. Candace vstoupila první, následovaná Melanii a nakonec Kevinem, který zavřel dveře. Zámek zvučně cvakl.

Místnost měla asi šestatřicet čtverečních metrů. Od podlahy až ke stropu byly nerez police, které lemovaly stěny a ještě vytvářely ostrůvek uprostřed. Na policích ležely trupy četných mrtvých primátů. Nejpůsobivější bylo tělo obrovského stříbročerného gorilího samce na prostřední polici prostředního ostrůvku. Osvětlení místnosti vycházelo z holých žárovek v drátěných klecích, upevněných na stropě v chodbičkách.

Instinktivně se všichni tři hnali za centrální ostrůvek a tam si dřepli. Jejich těžký dech tvořil v teplotě pod nulou obláčky mlhy. Pach s náznakem amoniaku tady nebyl nijak příjemný, ale dalo se to snést.

Obklopeni tlustou izolací nemohli Kevin a ostatní slyšet v mrazáku vůbec nic, ani kvílení výtahu. Aspoň dokud neuslyšeli nezaměnitelné cvaknutí západky na dveřích mrazáku.

Kevin uslyšel. jak se mu srdce prudce rozbušilo, když se dveře otevřely. Připravoval se, že spatří úšklebek na Siegfriedově tváři. Pomalu zvedl hlavu a podíval se přes trup mrtvé gorily. K jeho překvapení to nebyl Siegfried. Byli to dva muži v chirurgickém oděvu, nesoucí tělo šimpanze.

Muži beze slova umístili ostatky mrtvého lidoopa na polici napravo hned za dveřmi a pak odešli. Jakmile se dveře zavřely, shlédl Kevin na Melanii a vzdychl. “Tohle byl určitě nejhorší den mého života.”

“Ještě není po všem,” řekla Melanie. “Ještě se musíme dostat odtud. Ale aspoň máme to, pro co jsme přišli.” Otevřela pěst a ukázala mu klíč. Světlo se odrazilo od jeho chromového povrchu.

Kevin se podíval na svou ruku. Aniž by si to uvědomoval, stále ještě třímal podrobnou obrysovou mapu Isla Francesca.

Bertram rozsvítil světlo v chodbě, když vyšel ze schodiště.

Vystoupil nahoru do prvního patra a zamířil na pediatrickou jednotku. Zeptal se personálu, jestli tudy někdo právě neproběhl. Odpověď zněla ne.

Vstoupil do své vyšetřovny a i tady rozsvítil světlo. Ve dveřích Bertramovy pracovny se objevil Siegfried.

, No?” otázal se.

, “Nevím, jestli tu někdo byl,” odpověděl Bertram. Podíval se na vědro z nerez oceli, které nebylo na svém obvyklém místě pod okrajem vyšetřovacího stolu.

“Viděls někoho?” zeptal se Siegfried.

, Vlastně ne.” Bertram zavrtěl hlavou. “Možná uklízeči nechali rozsví,ceno.”

“No, to jen potvrzuje mé obavy o ty klíče,” podotkl Siegfried.

Bertram přikývl. Postrčil nohou nerez vědro zpátky do obvyklé pozice. Zhasl světlo ve vyšetřovně a následoval Siegfrieda zpátky do své pracovny.

119

Bertram otevřel horní zásuvku kartotéky a vytáhl složku Isla Francesca. Uvolnil zajišťovací gumičku a vytáhl obsah.

“Copak je?” zeptal se Siegfried.

Bertram zaváhal. Jako úzkostlivě pořádný jedinec si nedokázal představit, že by někdy všechno nacpal do složky takhle nazdařbůh. V obavách z nejhoršího pocítil určitou úlevu, když zvedl obálku označenou nápisem Stevensonův most a nahmatal hrbol, způsobený svazečkem klíčů.

120

“TOHLE je ale zatracená věc.” Jack

Kapitola 12 soustředěně koukal do mikroskopu

na jedno sklíčko už půl hodiny. Chet

5.BŘEZNA 1997, 18:45 se pokoušel s ním promluvit, ale vzdal

to. Když se Jack soustředil na práci, New YoRK bylo téměř nemožné upoutat jeho pozornost. “Jsem rád, že tě to baví,” podotkl Chet.

Zrovna se zvedl k odchodu a užuž si bral aktovku. Jack se zaklonil a potřásl hlavou.“Na tomhle případě je všechno svinský.” Vzhlédl k Chetovi a překvapilo ho, když ho uviděl v kabátě.“Jé, ty už jdeš?” “Jo, a už čtvrt hodiny se pokouším s tebou rozloučit.” “Koukni se na tohle, než půjdeš,” řekl Jack.

Pokynul ke svému mikroskopu a odsunul se od stolu. aby udělal Chetovi místo. Chet sváděl vnitřní zápas. Podíval se na hodinky. V sedm měl být v tělocvičně na hodině aerobiku.

Pokukoval tam po jednom děvčeti, které stálo za to. Ve snaze sebrat odvahu, aby se k ní přiblížil, se sám zapsal do hodin.

Problém byl v tom, že byla v daleko lepší formě než on, takže na konci lekce byl pokaždé tak uštvaný, že mu vůbec nebylo do řeči. “No tak, sportovče,” lákal ho Jack.”Řekni mi svůj vzácnej názor.” Chet odložil aktovku, předklonil se a nakoukl do okulárů Jackova mikroskopu. Bez Jackova vysvětlení nejdřív musel zjistit o jakou tkáň jde.“Tak ty se ještě koukáš na ten zmrazený vzorek jater,” řekl. “Hraju si s tím celé odpoledne,” kývl Jack. “Proč nepočkáš na pořádné fixované vzorky?” podivil se Chet.“Tyhle zmrazené jsou naprosto nedostatečné.” “Žádal jsem Maureen, ahy je poslala co nejrychleji,” řekl Jack.“Ale prozatím nic jiného nemám. Co si myslíš o té oblasti pod ukazatelem?” Chet si pohrával s ostřením. Jedním z mnoha problémů zmrazených vzorků bylo to, že často bývaly tlusté a buněčná architektura působila chundelatě. “Já bych řekl, že to vypadá jako granuloma,” usoudi
l Chet. Granuloma byla buněčnou známkou chronického buněčného zánětu. “To jsem si taky myslel,” souhlasil Jack.“Teď přesuň pole doprava. Uvidíš část povrchu jater. Co vidíš tam?” Chet poslechl a přitom si dělal starosti, že přijde-li pozdě do tělocvičny, nebude už v hodině aerobiku místo. Instruktor patřil k nejpopulárnějším.

“Vidím něco jako velkou zjizvenou cystu,” pravil Chet.

“Je ti to vůbec povědomé?” zeptal se Jack. “To bych netvrdil s jistotou,” uvažoval Chet.“Abych řekl pravdu, vypadá to trošku divně.” “Dobře řečeno,” podotkl Jack.“Teď mi dovol jednu otázku.” Chet vzhlédl od mikroskopu ke kolegovi. Jackovo klenuté čelo bylo svraštělé, jak se zmateně mračil.

121

“Vypadá to jako játra, která bys čekal po relativně nedávné transplantaci?”

“Sakra, to ne!” řekl Chet. “Očekával bych nějaký akutní zánět, ale rozhodně ne granulomu. Zvlášť jestli se v celém průběhu dá spatřovat převážně prasklá povrchová cysta.”

Jack vzdychl. “Děkuju ti! Už jsem začínal pochybovat o svém úsudku. Uklidňuje mě, žes dospěl ke stejnému závěru.”

“Ťuk ťuk!” zavolal někdo.

Jack a Chet vzhlédli. Ve dveřích stál Ted Lynch, ředitel laboratoře DNA. Byl velký, skoro stejná liga jako Calvin Washington. Když studoval na Princetonu, hrál v celoamerickém basketbalovém výběru.

“Mám pro tebe nějaké výsledky, Jacku,” řekl Ted. “Ale bohužel to není to, co chceš slyšet, tak mi připadalo lepší přijít dolů a říct ti to osobně. Vím, že si myslíš, že tady máš transplantaci jater, ale DQ alfa se dokonale shodovalo – svědčí o tom, že jde o pacientova vlastní játra.”

Jack zvedl ruce. “Vzdávám se,” prohlásil.

“Ale přece je tu ještě možnost, že šlo o transplantaci,” pokračoval Ted. “Existuje jedenadvacet možných genotypů sekvence DQ alfa a zhruba v sedmi procentech se testu nepodaří je rozlišit. Ale já provedl zkoušku krevních skupin ABO na chromozomu devět, a ty se taky dokonale shodovaly. Když zkombinuješ ty dva výsledky, je velice slabá pravděpodobnost, že nejde o pacientova vlastní játra.”

“Jsem na lopatkách,” prohlásil Jack. Spustil ruce s propletenými prsty na temeno. “Dokonce jsem zavolal i kamaráda chirurga a ptal jsem se, jestli by neexistovala nějaká jiná příčina nálezu stehů na vena cava, na hepatické arterii a v biliárním systému. Řekl že ne – že to musela být transplantace.”

“Co ti můžu říct?” opáčil Ted. “Samozřejmě už kvůli tobě bych ty výsledky s největší radostí zfalšoval.” Zasmál se a Jack předstíral, že se po něm ohnal rukou.

Jackův telefon naléhavě zadrnčel. Jack pokynul Tedovi, aby zůstal, a zvedl sluchátko. “Co je?” řekl hrubě.

“Už tu nejsem,” upozornil ho Chet. Zamával Jackovi a protáhl se kolem Teda ven.

Jack soustředěně naslouchal. Jeho výraz se zvolna měnil od úžasu k zájmu. Několikrát kývl a pohlédl na Teda. Zvedl prst a ústy naznačil:

“Moment.”

“Jo,jistě,” řekl pak do telefonu. “Jestli UNOS navrhuje, abychom zkusili Evropu, tak to zkusme.” Pohlédl na hodinky.

“Samozřejmě že je tam noc, ale dělej, co se dá!”

Jack zavěsil. “To byl Bart Arnold,” vysvětloval. “Nechal jsem celé forenzní oddělení pátrat po pohřešované osobě s nedávno transplantovanými játry.”

“Co je to UNOS?” zeptal se Ted.

“Centrální orgánové sdružení Spojených národů,” řekl Jack.

“Registrace adeptů na transplantace i dárců.”

122

“Měli štěstí?”

“Kdepak. Je to divné. Bart kontroloval dokonce i všechna větší centra, kde se provádějí transplantace jater.”

“Možná to nebyla transplantace,” opakoval Ted. “Říkám ti, pravděpodobnost, že by dva mé testy náhodou prokázaly naprostou shodu,je skutečně velmi malá.”

” Já jsem přesvědčený, že to transplantace byla,” prohlásil Jack.

, “Neexistuje důvod, proč vyndat člověku játra a pak je dát zase zpátky.

“Víš to jistě?”

“Samozřejmě to vím jistě,” řekl Jack.

“Zřejmě tě ten případ upoutal,” podotkl Ted.

Jack se krátce opovržlivě zasmál. “Rozhodl jsem se, že tuhle záhadu vyřeším, kdyby čert na koze jezdil,” prohlásil. “Jestli to nedokážu, ztratím veškerou sebeúctu. Tolik transplantací jater prostě neexistuje. Chci říct, jestli nedokážu tohle rozřešit, můžu to klidně pověsit na hřebík.”

“No dobře,” souhlasil Ted. “Řeknu ti, co můžu udělat. Můžu provést polymarker, kde se srovnávají oblasti chromozomů čtyři, šest, sedm, devět, jedenáct a devatenáct. Náhodná shoda může nastat s pravděpodobností řádově v miliardách ku jedné. A pro klid duše provedu dokonce sekvenci DQ alfa na vzorku jater i na pacientovi, abych se pokusil zjistit, jak je možné, že jsou shodné.”

“Byl bych ti vděčný za cokoliv, co se dá udělat,” řekl Jack.

“Dokonce taky půjdu nahoru a začnu ještě dnes večer,” pokračoval Ted. “Takže můžu mít výsledky zítra.”

,To jsi ale frajer!” Jack vztáhl ruku a Ted do ní plácl.

, Po Tedově odchodu Jack zhasl světlo pod mikroskopem. Měl pocit, jako by se mu vzorek posmíval svými matoucími detaily.

Díval se na něj tak dlouho, až ho oči bolely.

•Několik minut seděl u svého stolu a zíral na kupu nedokončených případů. Složky byly navršeny do neurovnaných hromádek. I ten nejmírnější odhad se pohyboval někde mezi pětadvaceti a třiceti. To bylo víc než obvykle. Papírování nikdy nebylo Jackovou silnou stránkou, a když se zavrtal do nějakého konkrétního případu, bylo to ještě horší.

Polohlasně zaklel zoufalstvím nad vlastní neschopností, odstrčil se od stolu a sáhl po své kožené bundě, zavěšené na háčku na dveřích pracovny. Seděl a přemýšlel už dost dlouho, víc to prostě nešlo. Potřebuje trochu bezmyšlenkovitého. tvrdého tělocviku a basketbalové hřiště v sousedství ho lákalo.

Při pohledu na siluetu New Yorku z mostu George Washingtona se pozorovateli tajil dech. Franco Ponti se pokusil obrátit hlavu, aby si to vychutnal, ale kvůli dopravní špičce to bylo dost těžké. Franco seděl za volantem ukradeného forda a měl namířeno do newjerseyského Englewoodu. Angelo Facciolo seděl na sedadle vedle řidiče a zíral okénkem dopředu. Oba muži měli rukavice.

123

“Ten výhled nalevo, to je paráda,” řekl Franco. “Koukej na všechny ty světla. Vidíš celej ten svinskej ostrov, i sochu Svobody.”

“Jo, to už jsem viděl,” řekl Angelo zasmušile.

“Co je to s tebou?” zeptal se Franco udiveně. “Chováš se, jako bys byl nasranej.”

“Já takovouhle práci nemám rád,” prohlásil Angelo.

“Připomíná mi to, jak začal Corino vidět rudě a poslal mě s Tonym Ruggierem po celým zasraným městě dělat tu samou zasranou práci. Měli bysme se držet obvyklý práce, jednat s obvyklejma lidma.”

“Vinnie Dominick není Pauli Cerino,” řekl Franco. “A co je na tom tak špatnýho, vydělat si snadno extra dlaňovku?”

“Dlaňovka je fajn,” souhlasil Angelo. “Ale to riziko se mně nelíbí.”

“Jak to myslíš?” otázal se Franco. “Žádný riziko není. Jsme profesionálové. Neriskujeme.”

“Vždycky může přijít něco nečekanýho,” namítl Angelo. “A pokud jde o mě, nečekaný už se přihodilo.”

Franco pohlédl na siluetu Angelovy zjizvené tváře v přítmí vnitřku auta. Poznal, že Angelo mluví smrtelně vážně. “Jak to myslíš?” zeptal se.

“O tom, že v tom jede ta Laurie Montgomeryová,” řekl Angelo.

“To mě budí ze spaní. Tony a já jsme se ji pokoušeli sejmout, ale nedokázali jsme to. Jako by ji chránil Bůh.”

Franco se navzdory Angelově vážnosti zasmál. “Tahle Laurie Montgomeryová by byla polichocená, že kvůli ní nemůže spát člověk s tvou pověstí. To je náramný.”

“Mně to vůbec nepřipadá legrační,” řekl Angelo.

“Nebuď na mě naštvanej,” řekl Franco. “Kromě toho sotva jede v tom, co my tu děláme.”

“Souvisí to spolu,” namítl Angelo. “A řekla Vinniemu Amendolovi, že je to pro ni osobní věc, zjistit, jak se nám povedlo dostat Franconiho tělo z márnice.”

“Ale jak to provede?” zeptal se Franco. “A ještě k tomu jsme tu opravdu špinavou práci přenechali Freddiemu Capusovi a Richiemu Hernsovi. Myslím, že děláš ukvapený závěry.”

“Jo, že by?” zapochyboval Angelo. “Ty neznáš tyhle ženský.

Je to vytrvalá mrcha.”

“No dobře!” rezignoval Franco. “Chceš bejt vyplašenej, tak si posluž.”

Když se ocitli na newjerseyské straně mostu, zahnul Franco vpravo na mezistátní dálnici Palisades. Angelo vytrvale trucoval, a tak Franco zapnul rádio. Stiskl několik knoflíků, až našel stanici, kde se hrálo “z babiččiny krabičky”. Zesílil hlasitost a zpíval spolu s Neilem Diamondem Sladkou Karolinu.

Při druhém refrénu se Angelo předklonil a rádio vypnul.

“Vyhráls,” řekl. “Budu veselej, pokud slíbíš, že nebudeš zpívat.”

“Tobě se ta písnička nelíbí?” podivoval se Franco jakoby ublíženě.

“Pro mě jsou v ní takový sladký vzpomínky!” Zamlaskal, jako by něco ochutnával. “Připomíná mi to šukání s Marü Provolone.”

124

“Na tu ti nešahám,” zasmál se Angelo proti své vůli.

Považoval si práce s Frankem Pontim. Franco byl profesionál.

Měl taky smysl pro humor, o němž Angelo věděl, že jemu samotnému chybí.

Franco sjel z dálnice na Palisades Avenue, minul odbočku na

9W a zamířil na západ, dolů z táhlého kopce do newjerseyského Englewoodu. Prostředí se tu rychle měnilo, levné restaurace s rychlým občerstvením a servisní stanice vystřídala nóbl vilová čtvrť.

“Máš po ruce mapu a adresu?” zeptal se Franco.

“Mám to hnedka tady.” Angelo zvedl ruku a rozsvítil světélko na stro” “pě. “Hledáme Overlook Place, řekl. “To bude nalevo.

Overlook Place našli snadno a za pět minut už zvolna pluli klikatou ulicí lemovanou stromy. Trávníky, rozprostírající se před rozlehlými domy, byly tak rozsáhlé, až vypadaly jako dráhy na golfových hřištích.

“Umíš si představit, že bys bydlel v takovýmhle domě? poznamenal Franco, otáčeje hlavu ze strany na stranu. “Sakra, než bych došel od domovních dveří na ulici, tak bych se ztratil.”

“Mně se tu nelíbí,” prohlásil Angelo. “Je tu moc klid.

Budeme tady trčet jak bolavej palec.”

“Jen se nezjev,” doporučil mu Franco. “Momentálně akorát okukujeme terén. Jaký číslo hledáme?”

Angelo se znovu podíval do papírku ve své dlani. “Overlook Place číslo osm.”

“To znamená, že to bude nalevo,” řekl Franco. Právě míjeli číslo dvanáct.

Za pár vteřin Franco zpomalil a zastavil u pravé strany vozovky. Zírali s Angelem na serpentiny příjezdové cesty lemované lucernami a vedoucí k bytelnému domu v tudorovském slohu, který se odrážel od pozadí vznosných borovic. Většina oken, rozdělených do mnoha tabulek, zářila světlem. Pozemek měl rozměry fotbalového hřiště.

“Hergot, to vypadá jak hrad,” postěžoval si Angelo.

“Musím říct, že takhle jsem si to nepředstavoval,” řekl Franco.

“Tak co budeme dělat?” zeptal se Angelo. “Nemůžeme tady jen tak sedět. Od tý doby, co jsme sjeli z hlavní, jsme nepotkali auto.”

Franco nastartoval. Věděl, že Angelo má pravdu. Nemohou tu čekat. Někdo by je nepochybně zahlédl, pojal podezření a zavolal policii. Už minuli jeden z těch pitomých nápisů OBČANSKÁ HLÍDKA se siluetou chlapa s páskou kolem hlavy.

“Zjistíme si víc o tý šestnáctce,” navrhl Angelo. “Jako třeba kam chodí do školy, co ráda dělá, s kým se kamarádí.

Nemůžeme riskovat a jít k domu. V žádným případě.”

Franco souhlasně zamručel. Právě když se chystal šlápnout na plyn, uviděl vycházet z domu drobnou postavičku. Na takovou dálku nepoznal, je-li to muž nebo žena. “Někdo zrovna vyšel,” podotkl.

“Všimnul jsem si,” řekl Angelo.

Oba muži mlčky sledovali, jak postava sestoupila po několika kamenných schodech a pak zamířila dolů po příjezdové cestě.

125

“Ať je to kdo chce, je nějak tlustej,” řekl Franco.

“A mají psa,” dodal Angelo.

“Svatá Matko boží,” ozval se po několika vteřinách Franco.

“To je ta holka.”

“Tomu nevěřím,” řekl Angelo. “Vážně myslíš, že je to Cindy Carlsonová? Nejsem zvyklej, aby šlo všechno tak snadno.”

Oba muži užasle sledovali,jak dívka pokračuje po příjezdové cestě,jako by je šla rovnou uvítat. Před ní kráčel drobný, karamelově zbarvený trpasličí pudl s bambulkou na ocásku trčící kolmo vzhůru.

“Co budeme dělat?” zeptal se Franco. Neočekával odpověď jen nahlas přemýšlel.

“Co takhle zkusit to s tou policii?” navrhl Angelo. “S Tonym nám to vždycky fungovalo.”

“To zní dobře.” Franco se obrátil k Angelovi a nastavil ruku. “Půjč mi svou policejní placku z Ozónového parku.”

Angelo sáhl do kapsy vesty svého obleku od Brioniho a podal mu pouzdro na policejní průkaz, podobné náprsní tašce.

“Zůstaň moment tady,” řekl Franco. “Není důvod ji hned vyděsit k nepříčetnosti tím tvým ksichtem.”

“Dík za poklonu,” opáčil Angelo kysele. Angelovi záleželo na zevnějšku a strojil se a parádil v marné snaze odpoutat pozornost od svého obličeje, těžce zjizveného kombinací neštovic v dětství, silné akné v dospívání a popálenin třetího stupně v důsledku exploze před pěti lety. Ironii osudu k té explozi došlo vinou Laurie Monlgomeryové.

“Ale nebuď tak cimprlich,” škádlil ho Franco. Podrbal Angela v týle. “Víš, že tě máme rádi, i když vypadáš jak z hororovýho filmu.”

Angelo Frankovu ruku setřásl. Existovali jen dva lidé, kterým dovolil byť i jen se zmínit o svém problematickém obličeji: Franco a jeho šéf, Vinnie Dominick. Ale stejně se mu to nezamlouvalo.

Dívka už se blížila k ulici. Měla na sobě růžovou péřovou lyžařskou bundu, ve které vypadala ještě mohutněji. Rysy obličeje se ztrácely v naducané, mírně uhrovité tvářičce.

Vlasy měla rovné a uprostřed rozdělené pěšinkou.

“Podobá se trochu Marü Provolone?” dloubl si do Franka Angelo.

“Náramná junda,” odsekl Franco. Sáhl po klice dveří a vystoupil z vozu.

“Promiňte!” zavolal co nejsladším tónem. Protože byl od osmi let silným kuřákem, měl jeho hlas zpravidla drsný, chraplavý tón. “Nejste vy náhodou ta slavná Cindy Carlsonová?”

“Možná,” odvětila puberťačka. “Kdo to chce vědět.” Zastavila se na konci příjezdové cesty. Pes zvedl nožičku u sloupku branky.

“Jsme policisté,” řekl Franco. Zvedl placku, aby se od jejího nablýskaného povrchu odrazilo světlo pouliční lampy.

“Vyšetřujeme ve městě několik chlapců a bylo nám řečeno, že byste nám mohla pomoct.”

“Vážně?” podivila se Cindy.

“Naprosto vážně,” řekl Franco. “Prosím, pojd’te sem, aby si s vámi mohl promluvit můj kolega.”

126

Cindy se rozhlédla vpravo a vlevo ulicí, i když tudy za posledních pět minut neprojelo ani jediné auto. Přešla vozovku a táhla za sebou psa, který soustředěně čenichal u kořenů jilmu.

Franco uhnul z cesty, aby se Cindy Carlsonová mohla sklonit a podívat na přední sedadlo vozu na Angela. Než padlo jediné slovo, Franco ji strčil do auta hlavou napřed.

Cindy vykvikla, ale Angelo ji rychle umlčel a zatáhl do vozu.

Franco hbitě vyškubl Cindy z ruky vodítko a odkopl psa. Pak se vecpal na přední sedadlo a přimáčkl Cindy k Angelovi.

Nastartoval vůz a odjel.

Laurie překvapila samu sebe. Po obdržení videonahrávky s Franconim dokázala znovu nasměrovat svou pozornost k papírování. Pracovala horlivě a dělala značné pokroky. Na rohu psacího stolu už měla pěknou hromádku dokončených složek.

Vzala zbývající tácek histologických mikroskopických vzorků a pustila se do posledního případu, který se dal s pomocí materiálu a zpráv, jež měla k dispozici, dokončit. Když nakoukla do mikroskopu, aby prozkoumala první sklíčko, uslyšela zaklepání na otevřené dveře. Byl to Lou Soldano.

“Co tu děláš tak pozdě?” zeptal se. Ztěžka dosedl do křesla vedle Lauriina stolu. Nijak se nesnažil odložit kabát nebo klobouk, který měl pošoupnutý do týla.

Laurie se podívala na hodinky. “Páni!” podotkla. “Neměla jsem zdání, kolik je hodin.”

“Zkoušel jsem ti volat domů, když jsem jel přes most Queensborough,” řekl Lou. “Když jsem se nedovolal, rozhodl jsem se zastavit tady. Měl jsem vtíravý pocit, že tady ještě budeš. Víš, ty moc pracuješ!

“Ty mi něco povídej!” řekla Laurie s hraným sarkasmem.

“Podívej se na sebe! Kdy jsi naposled spal? Když vynecháme zdřímnutí s hlavou na desce psacího stolu.”

“Mluvme o příjemnějších věcech,” navrhl Lou. “Co takhle jít si něco zakousnout? Musím zaběhnout na ústředí a něco tam asi hodinu diktovat, a pak bych hrozně rád někam zašel. Děti jsou u tety, dej jí pámbu zdraví. Co říkáš špagetám?”

“Víš jistě, že se ti chce někam jít?” podivila se Laurie.

Kruhy pod Louovýma tmavýma očima se dotýkaly vrásek od smíchu.

Strnisko vousů nebylo jen tak nějaký pětihodinový stín. Laurie odhadovala, že rostlo nejméně dva dny.

“Musím jíst,” prohlásil Lou. “Máš v plánu pracovat ještě dlouho?”

“Dělám poslední případ,” řekla Laurie. “Asi ještě půl hodiny.”

“Ty taky musíš jíst.” podotkl Lou.

“Pokročils nějak ve Franconiho případu?” zeptala se Laurie.

Lou rozhořčeně zafuněl. “Kéž by,” řekl. “A potíž s těmahle gangsterskejma střílečkama je v tom, že když nezaboduješ okamžitě, stopa děsně rychle vychladne. Nepovedl se nám ten průlom, jak jsem doufal.”

127

“To mě mrzí,” řekla Laurie.

“Díky,” opáčil Lou. “A co ty? Napadlo tě už, jak se odtud dostalo Franconiho tělo?”

“Stopa je asi stejně studená,” řekla Laurie. “Calvin mě dokonce seřval, že se vyptávám nočního laboranta z márnice. A já s tím člověkem jen promluvila. Bohužel správa zřejmě prostě jen chce, aby ta záležitost usnula.”

“Takže Jack měl pravdu, když ti říkal, abys to nechala plavat,” podotkl Lou.

“Nejspíš,” souhlasil•l neochotně Laurie. “Ale neříkej mu to.”

“Kéž by to komisař taky nechal usnout,” vzdychl Lou. “Sakra, mohli by mě kvůli týhle záležitosti degradovat.”

“Jedna věc mě napadla,” řekla Laurie. “Jeden z těch pohřebních ústavů, které vyzvedávaly nějaké tělo tu noc, co Franconi zmizel, se jmenuje Spoletto. Je to v Ozónovém parku.

Ten název mi byl jaksi povědomý. Pak jsem si vzpomněla, že v Cerinově případu se tam odehrála jedna z hodně šeredných vražd mladého gangstera. Myslíš, že je to jen náhoda, když tu někoho vyzvedávali zrovna tu noc, co Franconi zmizel?”

“Jo,” prohlásil Lou. “A řeknu ti proč. Já ten pohřební ústav znám ještě z doby, kdy jsem sloužil v Queensu u boje proti organizovanému zločinu. Existuje volné a nevinné spojení sňatkem mezi Spolettovým pohřebním ústavem a newyorskou zločineckou strukturou. Ale jde o jinou rodinu. Franconiho zabila rodina Vaccarro, ne lidi od Lucii.”

“No dobře,” řekla Laurie. “Jen mě to napadlo.”

“Hele, mně nevadí, že ses na to zeptala,” upozornil ji Lou.

“Tvoje nápady na mě vždycky udělají dojem. Nejsem si jistý, jestli bych si to sám spojil. A vůbec, co bude s tou večeří?”

“Při tom, jak unaveně vypadáš – co kdybys přišel na “spagety prostě ke mně do bytu?” navrhla Laurie. Lou a Laurie se v průběhu let stali nejlepšími přáteli. Poté, co je k sobě před pěti lety svedl Cerinův případ, koketovali s romantickým vztahem. Jenže to nevyšlo. Stát se přáteli bylo oboustranné rozhodnutí. Za uplynulá léta si zvykli večeřet spolu zhruba jednou za čtrnáct dní.

“Nevadilo by ti to?” zeptal se Lou. Představa povalování se u Laurie na gauči mu připadala přímo nebeská.

“Vůbec ne,” prohlásila Laurie. “Abych řekla pravdu, bylo by mi to milejší. Mám v mrazáku trochu omáčky a spoustu věcí na salá t.”

“Senzace!” řekl Lou. “Koupím cestou do centra nějaké chianti. Zavolám ti, až budu odjíždět z ústředí.”

“Perfektní, souhlasila Laurie.

Poté, co Lou odešel, vrátila se Laurie ke svému vzorku.

Louova návštěva jí však narušila soustředění tím, že znovu probudila k životu záležitost s Franconim. Kromě toho už ji koukání do mikroskopu unavovalo. Zaklonila se a promnula si oči.

“Čert to všechno vem!” zamumlala. Vzdychla a vzhlédla k pavučinám na stropě. Pokaždé, když uvažovala o tom,ja k se Franconiho tělo mohlo

128

dostat z márnice, trpěla nanovo. Také se cítila provinile, že nedokáže Louovi ani trošku pomoci.

Laurie vstala a oblékla si kabát, zacvakla aktovku a vyšla z pracovny.

Budovu však neopustila. Místo toho sešla dolů, ještě jednou navštívit kancelář márnice. Vtírala se jí do mysli otázka, kterou zapomněla položit Marvinu Fletcherovi, nočnímu laborantovi z patologie, včera v podvečer.

Našla Marvina u psacího stolu, kde pilně vyplňoval nutné formuláře k naplánovaným odvozům nadcházejícího večera. Marvin byl jedním z Lauriiných nejmilejších spolupracovníků. V Cerinově aféře měl před vraždou Bruce Pomowskiho denní službu.

Po té události Marvina přeložili na večerní. Bylo to povýšení, protože večerní laborant měl spoustu odpovědnosti.

“Ahoj, Laurie! Co se děje?” řekl Marvin hned, jak ji zahlédl. Marvin byl hezký černoch s tou nejdokonalejší pletí, jakou kdy Laurie viděla. Jako by zářila vnitřním světlem.

Laurie si pár minut s Marvinem povídala a nalákala ho na kancelářské drby z předchozího dne, než přistoupila k věci.

“Marvine, musím se tě na něco zeptat, ale nechci, abys měl pocit, že tě z něčeho obviňuju.” Nedokázala se ubránit, aby si nevzpomněla na reakci Mikea Passana na své dotazy, a rozhodně nechtěla, aby si Marvin stěžoval Calvinovi.

“Na co?” zeptal se Marvin.

“Franconi,” řekla Laurie. “Chtěla jsem se tě zeptat, proč jsi nezrentgenoval tělo.”

“Co tím myslíš?” otázal se Marvin.

“Přesně to, co říkám,” odvětila Laurie. “V pitevní složce nebyl zastrčený žádný rentgen. Ještě než tělo zmizelo, dívala jsem se sem dolů a tady taky mezi ostatními žádné snímky nebyly.”

“Já rentgeny dělal,” namítl Marvin. Urazilo ho, že ho Laurie žádala, aby se neurážel. “Já vždycky dělám rentgeny, když přivezou tělo, pokud mi to některý z doktorů nezakáže.”

“Tak kde je snímek a kde jsou filmy?” zeptala se Laurie.

“Hele, já nevím, co se stalo se snímkem,” řekl Marvin. “Ale filmy – ty šly k doktoru Binghamovi.”

“Bingham si je vzal?” otázala se Laurie. I to bylo zvláštní, a přece si uvědomila, že Bingham měl pravděpodobně v plánu provést pitvu následujícího dne ráno.

“Říkal mi, že si je bere nahoru do své pracovny,” potvrdil Marvin. “Co mám dělat, říct šéfovi, že si nemůže brát rentgeny? Ani nápad! Tomuhle frajerovi ne.”

“Správně, samozřejmě,” ujistila ho Laurie nepřítomně. Byla zahlouba• ná v myšlenkách. Nové překvapení! Existují rentgeny Franconiho těla.

Samozřejmě to bez těla samého nic neznamenalo, uvažovala však, proč jí to nikdo neřekl. Na druhou stranu se s Binghamem nesešla, dokud nebylo známo, že Franconiho tělo ukradli.

“No, jsem ráda, že jsem s tebou mluvila,” vytrhla se Laurie ze zadu 129

mání. “A omlouvám se, že jsem naznačila, že bys snad ty snímky zapomněl udělat.”

“Hele, to je v pohodě,” odtušil Marvin.

Laurie užuž chtěla odejít, když ji napadl Spolettův pohřební ústav. Z náhlého popudu se na něj Marvina zeptala.

Marvin pokrčil rameny. “Co chceš vědět?” zeptal se. “Moc toho nevím. Nikdy jsem tam nebyl. Víš, jak to myslím.”

“Jací jsou ti lidé, co sem z toho ústavu jezdí’?” zeptala se Laurie.

“Normální.” Marvin znovu pokrčil rameny. “Nejspíš jsem je viděl jen párkrát. Chci říct, není mi jasné, co chceš ode mě slyšet.”

Laurie přikývla. “Byla to hloupá otázka. Ani nevím, proč jsem se ptala.”

Laurie odešla z kanceláře márnice a vyšla nákladním prostorem na Třicátou ulici. Připadalo jí, že Franconiho případ v ničem neprobíhal rutinně.

Když se Laurie vydala na jih po První Avenue, napadla ji další věc. Náhle jí připadala velmi lákavá představa návštěvy ve Spolettově pohřebním ústavu. Okamžik zaváhala a myšlenku zvažovala, pak vstoupila do ulice a zastavila si taxík.

“Kam to bude, madam?” otázal se řidič. Laurie z jeho licence přečetla, že se jmenuje Michael Neuman.

“Víte, kde je Ozónový park?” zeptala se.

“Jistě, to je naproti v Queensu,” řekl Michael. Byl to postarší muž, Laurie odhadovala, že mu do sedmdesátky moc nechybí. Seděl na polštářku vycpaném pěnovou gumou, z něhož spousta pěnové gumy vyčuhovala. Opěradlo za zády měl z dřevěných kuliček.

“Jak dlouho myslíte, že tam pojedeme’?” zeptala se Laurie.

Kdyby to mělo trvat hodiny, tak to nechá být.

Michael přemýšlivě stiskl rty, přičemž uvažoval. “Dlouho ne,” řekl mlhavě. “Slabej provoz. Abych řek pravdu, byl jsem zrovna na Kennedyho letišti a to byla havaj.”

“Jedem, řekla Laurie.

Jak Michael slíbil, trvala cesta jen krátce, zvlášť jakmile se dostali na Van Wyckovu expresní dálnici. Cestou Laurie zjistila, že Michael řídí taxík už přes třicet let. Byl to výmluvný a uvážlivý muž, který rovněž vyzařoval otcovské kouzlo.

“Věděl byste, kde je v Ozónovém parku Gold Road?” zeptala se Laurie. Připadala si poctěná, že našla tak zkušeného taxikáře.

Vzpomněla si na adresu Spolettova pohřebního ústavu z kartotéky v kanceláři márnice. Jméno ulice jí uvízlo v mysli, jako by metaforicky souviselo s předmětem podnikání.

“Gold Road,” řekl Michael. “Žádný problém. Je to pokračování Devětaosmdesáté ulice. Hledáte nějaký dům nebo co”?”

“Hledám Spolettův pohřební ústav,” odpověděla Laurie.

“Tam budeme hned, slíbil Michael.

Laurie se spokojeně opřela na sedadle a jen napůl poslouchala Michaelovo nepřetržité repetění. Momentálně jako by se na ni usmálo

130

štěstí. Důvod, proč se rozhodla navštívit Spolettův pohřební ústav, byl ten, že se v něm Jack mýlil. Ústav měl spojení s mafii, a i když to bylo podle Loua s jinou rodinou, už sama skutečnost, že tady vůbec nějaké spojení existovalo, byla pro Laurii podezřelá.

Podle svého slibu zastavil Michael v překvapivě krátké době před dvoupatrovým bílým prkenným domem, zaklíněným mezi několika cihlovými činžáky. Řecké sloupy podpíraly střechu široké přední verandy. Zasklený, zevnitř osvětlený nápis uprostřed trávníku velikosti poštovní známky zvěstoval:

“Spolettův pohřební ústav, rodinný podnik, dvě generace péče.”

Podnik byl v plném provozu. Ve všech oknech se svítilo. Na verandě několik lidí kouřilo cigarety. Za okny v přízemí byly vidět další postavy.

Michael užuž chtěl zastavit taxametr, když Laurie promluvila: “Byl byste tak hodný a počkal na mě?” zeptala se.

“Určitě tam budu jen pár minut a tady by se mi nejspíš chytal taxík těžko.”

“Jistě, dámo,” ujistil ji Michael. “Beze všeho.”

“Mohla bych si tady nechat aktovku?” zeptala se Laurie.

“Není v ní absolutně nic cenného.”

“Stejně tady bude v bezpečí,” odtušil Michael.

Laurie vystoupila a vykročila k domu. Začínala ztrácet nervy. Vzpomínala si, jako by to bylo včera, na ten případ, co jí před pěti lety doktor Dick Katzenburg předložil ve čtvrtek odpoledne. Ani ne třicetiletý mladík byl ve Spolettově pohřebním ústavu v podstatě nabalzamován zaživa poté, co chrstl Paulimu Cerinovi přímo do obličeje kyselinu z baterie.

Laurie se otřásla, ale přiměla se vystoupit po schodech v průčelí. Nikdy se té Cerinovy aféry úplně nezbaví.

Lidé s cigaretami si jí nevšímali. Zavřenými domovními dveřmi bylo slyšet tichou varhanní hudbu. Laurie dveře vyzkoušela. Byly nezamčené, a tak vstoupila.

Až na hudbu tady bylo málo zvuků. Podlahu pokrýval tlustý koberec. Ve vstupní hale postávaly skupinky lidí, ale hovořily tlumeným šepotem.

Nalevo od Laurie byla místnost plná vystavených ozdobných rakví a uren. Napravo byla obřadní síň, kde seděli lidé na skládacích židlích. Na konci místnosti stála rakev, spočívající v záplavě květin.

“Přejete si?” zeptal se nějaký tichý hlas.

Přistoupil k ní hubený muž zhruba Lauriina věku s asketickou tváří a smutným výrazem. Byl oblečen v černém, až na bílou košili. Očividně patřil k personálu. Laurii připadal jako věrný obraz nějakého puritánského kazatele.

“Přišla jste se rozloučit s Jonathanem Dibartolo?” zeptal se ten muž.

“Ne,” odpověděla Laurie. “S Frankem Gleasonem.”

“Prosím?” otázal se.

Laurie opakovala jméno. Nastala odmlka.

“A vaše jméno?” zeptal se potom muž.

“Doktorka Laurie Montgomeryová.”

131

“Okamžik, prosím,” řekl muž a zmizel.

Laurie se rozhlédla po truchlících. Tuhle stránku smrti zažila jen jednou. To když její bratr zemřel na předávkování – bylo mu tehdy devatenáct a Laurii patnáct. Byla to pro ni v každém ohledu traumatizující zkušenost, ale především proto, že ho našla právě ona.

“Doktorko Montgomeryová,” ozval se měkký, přemrštěně mazlivý hlas. “Jsem Anthony Spoletto. Prý jste se přišla rozloučit s panem Frankem Gleasonem.”

“Správně,” řekla Laurie. Obrátila se a spatřila před sebou muže, rovněž oděného v černém obleku. Byl otylý a umaštěný.

Čelo se mu v měkkém světle zářivek lesklo.

“To bohužel nebude možné,” pravil pan Spoletto.

“Volala jsem dnes odpoledne a bylo mi řečeno, že bude vystaven,” řekla Laurie.

“Ano, ovšem,” vysvětloval pan Spoletto. “Ale to bylo dnes odpoledne. Na žádost rodiny mělo být dnešní vystavení od čtyř do šesti odpoledne poslední.”

“Aha,” řekla Laurie ohromeně. Neměla žádný konkrétní plán, pokud šlo o její návštěvu, a hodlala se podívat na tělo jen proto, aby měla odrazový můstek k dalšímu jednání. Když nyní tělo nebylo k dispozici, nevěděla, co dělat.

“Snad bych se mohla stejně zapsat do kondolenční knihy,” navrhla.

“To je bohužel také nemožné,” odvětil pan Spoletto. “Rodina už si ji odnesla.”

“No, tak to je nejspíš všechno,” řekla Laurie a rozpačitě rozhodila rukama.

“Naneštěstí,” souhlasil pan Spoletto.

“Děkuju,” řekla Laurie.

“Není zač,” opáčil pan Spoletto. Otevřel Laurii dveře.

Laurie vyšla ven a nastoupila do taxíku.

“Kampak teď?” zeptal se Michael.

Laurie udala svou adresu na Devatenácté ulici a předklonila se, aby se ještě podívala na Spolettův pohřební ústav, když taxík odjížděl. Byla to marná cesta. Anebo nebyla? Po chvilkovém rozhovoru s panem Spolettem si uvědomila, že jeho čelo nebylo mastné. Ten člověk se potil, navzdory tomu, že v pohřební síni bylo rozhodně chladno. Laurie se podrbala na hlavě a uvažovala, jestli to něco znamená, anebo jestli se jen zase chytá stébla.

“Byl to přítel?” zeptal se Michael.

“Kdo byl přítel?”

“Zesnulý,” vysvětloval Michael.

Laurie se necitelně zasmála. “To sotva,” řekla.

“Já vím, co máte na mysli,” Michael pohlédl na Laurii do zpětného zrcátka. “Vztahy jsou dneska moc komplikované. A řeknu vám, proč to je…”

Laurie se s úsměvem opřela a naslouchala. Milovala filozofující taxikáře a Michael byl pravý Platón své profese.

132 / ROBIN COOK

Když taxík zastavil před Lauriiným domem, uviděla ve foyer stát známou postavu. Lou Soldano se opíral o poštovní schránky a třímal láhev vína ve slaměném košíku. Laurie zaplatila Michaelovi jízdné spolu s velkorysým spropitným a spěchala dovnitř.

“Promiň,” spustila Laurie. “Já myslela, že zavoláš, než přijdeš.”

Lou zamrkal,jako by už spal. “Já volal,” řekl po krátkém zachraplání. “Dovolal jsem se ti na záznamník. Tak jsem nechal vzkaz, že už jsem na cestě.”

Laurie se podívala na hodinky a odemkla vnitřní dveře. Byla pryč jen málo přes hodinu. což očekávala.

“Já myslel, že budeš v práci už jen půl hodiny,” dodal Lou.

“Nepracovala jsem.” Laurie přivolala výtah. “Udělala jsem si výlet do Spolettova pohřebního ústavu.”

Lou se zamračil.

“Jen mě nerozbreč,” řekla Laurie, když nastupovali do výtahu.

.,Tak copak jsi našla? Ležel tam Franconi?” zeptal se Lou sarkasticky.

“Neřeknu ti vůbec nic, jestli se budeš chovat ta khle,” namítla Laurie.

“Fajn, tak promiň,” řekl Lou.

“Nepřišla jsem na nic,” přiznala Laurie. “Tělo, na které jsem se jela podívat, už nebylo vystavené. Rodina je dala odvézt v šest večer.”

Výtah se otevřel. Zatímco Laurie zápolila se zámky, Lou se uklonil Dobře Englerové, jejíž dveře se jako obvykle pootevřely na délku bezpečnostního řetízku.

“Ale ředitel se choval trochu podezřele,” dodala Laurie.

“Aspoň mně to tak připadalo.”

“Jak to?” zeptal se Lou, když vstoupili do Lauriina bytu.

Tom vyběhl z ložnice, předl a třel se Laurii o nohu.

Laurie položila aktovku na malý půlměsícovitý stolek u zdi v hale, aby se mohla sklonit a důkladně podrbat Toma za uchem.

, Potil se, když jsem s ním mluvila,” řekla.

, Lou se zarazil s kabátem napůl svlečeným. “To je všechno?” zeptal se.

“Ten člověk se potil?”

“Ano, přesně tak.” Laurie věděla, co si Lou o tom myslí; měl to vepsané v obličeji.

“Začal se potit, když jsi mu položila nesnadné a inkriminující otázky stran Franconiho těla?” zeptal se Lou.

“Nebo se potil ještě předtím, než jsi s ním vůbec začala mluvit?”

, Předtím,” připustila Laurie.

, Lou obrátil oči v sloup. “Bezva! Další vtělení Sherlocka Holmese,” pravil. “Možná bys měla převzít mou práci. Nemám tvou silnou intuici a deduktivní uvažování!”

“Slíbils, že mě nerozbrečíš,” řekla Laurie.

“Nic jsem neslíbil,” prohlásil Lou.

“No dobře, tak to byla zbytečná cesta,” připustila Laurie.

“Něco si sníme. Umírám hlady.”

133

Lou přehodil láhev vína z jedné ruky do druhé, což mu umožnilo vytáhnout paži z trenčkotu. Přitom nešikovně shodil Lauriinu aktovku na podlahu. Nárazem se otevřela a obsah se vysypal. Rána vyděsila kocoura, který po zoufalém zápase s naleštěnou podlahou zmizel zpátky v ložnici.

“To jsem nemehlo,” řekl Lou. “Promiň!” Sklonil se, aby posbíral papíry, pera, mikroskopická sklíčka a další nezbytnosti, a přitom vrazil do Laurie.

“Možná by bylo nejlepší, kdyby sis někam sednul,” navrhla Laurie se smíchem.

“Ne, to tedy ne.” odmítl Lou.

Když dostali většinu obsahu zpátky do aktovky, Lou zvedl videokazetu. “Co to je, tvůj oblíbenej neslušnej film?”

“To zrovna,” podotkla Laurie.

Lou kazetu obrátil a přečetl si nálepku. “Zastřelení Franconiho?” otázal se. “To ti z CNN poslali jen tak zčistajasna?”

Laurie se napřímila. “Ne, vyžádala jsem si to. Chtěla jsem tu nahrávku použít k porovnání nálezů, kdybych dělala pitvu.

Myslela jsem, že by z toho mohl být zajímavý referát o tom,jak spolehlivá může být forenzní medicína.”

“Můžu se na to podívat?” zeptal se Lou.

“Sa mozřejmě,” řekla Laurie. .,Tys to neviděl v televizi?”

“Jako všichni ostatní,” odpověděl Lou. “Ale stejně by bylo zajímavé si tu nahrávku pustit.”

“Překvapuje mě, že na policejním štábu nemáte kopii,” podotkla Laurie.

“Hele, možná ji máme,” ujistil ji Lou. “Jen jsem ji neviděl.”

“Člověče, dneska ti to nejde,” škádlil Warren Jacka. “Určitě stárneš.”

Jack se rozhodl, když přišel na hřiště pozdě a musel čekat na vstup do hry, že zvítězí bez ohledu na to, s kým bude v mužstvu. To se ale nestalo. Ve skutečnosti Jack prohrál všechny hry, protože Warren a Spit se dostali do stejného družstva a žádný z nich nedokázal minout koš. Jejich tým vyhrával všechny hry včetně té poslední.

Jack se na gumových nohou odpotácel k postranní čáře. Hrál ze všech sil a pořádně se potil. Vytáhl ručník z ok drátěného plotu, kam ho předtím nacpal, a otřel si obličej. Cítil, jak mu srdce buší v hrudi.

“No tak, člověče!” škádlil ho Warren z okraje hřiště, kde si dribloval basketbalovým míčem mezi nohama. “Dáme si ještě jednou. Tentokrát tě necháme vyhrát.”

“Jo, to určitě!” zavolal Jack. “Ty nikdy nenecháš nikoho nic vyhrát.” Jack si dal záležet, aby přizpůsobil svou mluvu okolnímu prostředí. “Mizím vocaď.”

Warren se přiklátil, zahákl jeden prst do pletiva plotu a opřel se o ně. “Co je s tou tvojí sazí:” zeptal se. “Natalie mě div neužene,jak se na ni vyptává od tý doby, co ste se neukázali.” 134

Jack pohlédl do Warrenovy sošné tváře. Aby to bylo ještě horší, pokud si mohl Jack všimnout. Warren se ani nepotil, ani nebyl nijak zvlášť zadýchaný. A ještě ke všemu hrál už předtím, než Jack dorazil. Jediným důkazem vyčerpání byl trojúhelník potu na přední části jeho vystřiženého trička.

“Ujisti Natalii, že Laurie se má fajn,” řekl Jack. “Ona a já jsme si jen vzali jeden od druhého na čas volno. Byla to převážně moje chyba. Jen jsem to chtěl všechno trošku zklidnit.”

“Chápu,” řekl Warren.

“Byl jsem u ní včera večer,” dodal Jack. “A vypadá to dobře.

Vyptávala se mě na tebe a Natalii, takže jste nebyli sami.”

Warren přikývl. “Víš určitě, že jsi skončil, nebo si chceš eště zaběhat?”

“Skončil jsem,” prohlásil Jack s jistotou.

“Tak se vopatruj, člověče.” Warren se odlepil od plotu. Pak zařval na ostatní: “Hněte těma línejma prdelema!”

Jack s nevolí potřásl hlavou, když sledoval, jak se Warren hbitě vzdaluje. Záviděl tomu člověku fyzickou odolnost. Warren doopravdy nebyl vůbec unavený.

Jack si natáhl mikinu a vyrazil k domovu. Nevyhrál ani jedinou hru, a ačkoliv mu během hry neschopnost zvítězit připadala nade vše zoufalá, teď už na tom nezáleželo. Tělesný pohyb mu pročistil mozek a tu hodinu a půl, co hrál, nemyslel na práci.

Jack však ještě nebyl ani na konci 106. ulice, když ho znovu začala sužovat trýznivá záhada s utopencem. Když stoupal ve svém domě po schodišti plném odpadků, uva žoval, existuje-li možnost, že se Ted s tou analýzou DNA spletl. Jackův názor byl ten, že oběť podstoupila transplantaci.

Právě obcházel odpočívadlo ve druhém patře, když uslyšel výmluvný zvuk svého telefonu. Poznal ho, protože Denise, osamělá matka dvou dětí, která bydlela na stejném poschodí, telefon neměla.

S trochou námahy Jack přiměl svůj unavený kvadriceps, aby ho popohnal do posledního úseku schodiště. Neobratně zápolil u dveří s klíči. Sotva je otevřel, uslyšel ze svého záznamníku hlas, o němž odmítal uvěřit, že patří skutečně jemu.

Dostal se k telefonu a popa dl sluchátko, přerušil sám sebe v půli věty.

“Haló,” lapal po vzduchu. Po půldruhé hodině basketbalu na hřišti ho let do posledního půlpatra schodů přivedl téměř na pokraj celkového zhroucení.

“Neříkej mi, že jsi zrovna přišel z basketbalu,” odpověděla Laurie. “Táhne na devátou. To jsi vybočil ze svého rozvrhu.”

“Dostal jsem se domů až po půl osmé,” vysvětloval Jack přerývaně a dýchal ze všech sil. Otřel si obličej, aby mu pot nekapal na podlahu.

“To znamená, že jsi ještě nejedl,” pravila Laurie.

“To máš pravdu,” potvrdil Jack.

“Je tady Lou a budeme mít. salát a špagety,” řekla Laurie.

“Co kdyby sis dal s námi?”

135

“Nechci zaclánět,” řekl Jack žertem. Současně si však uvědomil mírné bodnutí žárlivosti. Věděl o krátkém romantickém vztahu mezi Laurii a Louem a napůl uvažoval, jestli si ti dva přátelé za se spolu něco nezačnou.

Jack věděl, že na takové myšlenky nemá právo, aspoň ne vzhledem k ambivalentním citům, jež obvykle choval vůči ženám.

Po ztrátě rodiny si nebyl jistý, jestli se chce ještě do budoucna někdy vystavit takové bolesti. Současně si musel přiznat jak svou osamělost, tak to, jak příjemná je mu Lauriina společnost.

“Nebudeš nikomu zaclánět,” ujistila ho Laurie. “Bude to velmi, velmi neformální večeře. Ale chceme ti něco ukázat.

Něco, co tě překvapí a možná se budeš mlátit do hlavy. Jak jsi pravděpodobně postřehl, jsme z toho úplně na větvi.”

“Ale?” podivil se Jack. V ústech mu vyschlo. Uslyšel, jak se v pozadí směje Lou, a pak si dal dvě a dvě dohromady a věděl, co mu chtějí ukázat; to musí být prsten! Lou se určitě vyslovil!

“Přijdeš?” zeptala se Laurie.

“Je kapku pozdě,” řekl Jack. “Musím se osprchovat.”

“Hele, ty stará páko,” ozval se Lou. Sebral Laurii sluchátko. “Hejbni kostrou, ať jsi tady. Laurie a já umíráme touhou se ti svěřit.”

“Tak jo,” rezignoval Jack. “Skočím pod sprchu a za čtyřicet minut tam jsem.”

“Tak zatím, kámo,” řekl Lou.

Jack zavěsil. “Kámo?” zamumlal. To se Louovi vůbec nepodobalo. Jack si pomyslel, že detektiv se určitě vznáší na růžovém obláčku.

“Kéž bych věděla, čím bych tě mohla rozveselit,” vzdychla Darlene. Dala si tu práci a oblékla si odvážné hedvábné prádélko od firmy Victoriino tajemství, ale Raymond si toho ani nevšiml.

Raymond byl natažený na pohovce s pytlíkem ledu na hlavě a zavřenýma očima.

“Víš jistě, že nechceš nic jíst?” zeptala se Darlene. Byla vysoká, měřila víc než stopětasedmdesát centimetrů, vlasy měla odbarvené na blond a tělo pěkně zaoblené. Bylo jí šestadvacet let a byla, jak s Raymondem často žertovali, v půli cesty k jeho dvaapadesáti. Bývala manekýnkou, než ji Raymond poznal v útulném eastsideském baru zvaném Aukční síň.

Raymond si zvolna sundal pytlík s ledem a zaškaredil se na Darlene. Její bujará energie ho jen dopalovala.

“Mám v břiše uzel,” řekl důrazně. “Nemám hlad. Je to tak těžké pochopit?”

“No, já nevím, proč jsi tak rozčilený,” pokračovala Da rlene. “Zrovna ti volala ta doktorka z Los Angeles a rozhodla se vstoupit do podniku. To znamená, že brzo budeme mít za klienty několik filmových hvězd. Myslím, že bychom měli spíš oslavovat.”

136

Raymond vrátil pytlík s ledem tam, kde byl předtím, a zavřel oči. “S obchodní stránkou věci problémy nejsou. To všechno klape jako na drátku. Jde o ty nečekané zádrhele, jako je Franconi a teď Kevin Marshall.” Raymondovi se rozhodně nechtělo vysvětlovat záležitost s Cindy Carlsonovou. Vlastně se sám ze všech sil snažil vyhnout i jen pouhé myšlence na to děvče.

“Proč si ještě děláš starosti s Franconim?” podivila se Darlene.

“Tenhle problém je vyřešený.”

“Poslouchej,” Raymond se snažil o trpělivost, “možná by bylo nejlepší, kdyby ses šla dívat na televizi a nechala mě v klidu trpět.”

“A co takhle toastík nebo trochu vloček?” napadlo Darlene.

“Dej mi pokoj!” zařval Raymond. Prudce se posadil a svíral v ruce pytlík s ledem. Oči měl vyvalené a tvář zardělou.

“Fajn, poznám, když mě někde nechtějí,” našpulila Darlene uraženě rty. Když odcházela z místnosti, zazvonil telefon.

Ohlédla se na Raymonda. “Mám to vzít?” zeptala se.

Raymond přikývl a řekl jí, ať vezme hovor v pracovně. Také dodal, že bude-li hovor pro něj, měla by se vyjadřovat mlhavě o tom, kde je, protože on není v stavu s nikým mluvit.

Darlene změnila směr a zmizela v pracovně. Raymond vydechl úlevou a vrátil si led na hlavu. Natáhl se naznak a snažil se relaxovat. Právě mu začínalo být příjemně, když se Darlene vrátila.

“To je bzučák, ne telefon,” sdělila mu. “Dole je nějaký člověk a chce tě vidět. Jmenuje se Franco Ponti a prý je to důležité. Řekla jsem mu, že se podívám, jestli jsi tady. Co mu mám říct?”

Raymond se napřímil, znovu sebou škubl úzkostí. Chvilku to jméno nedokázal nikam zařadit, ale jeho zvuk se mu nezamlouval. Pak mu to došlo. Byl to jeden z mužů Vinnieho Dominicka, z těch, co včera ráno doprovázeli gangstera k němu do bytu.

“No?” otázala se Darlene.

Raymond hlasitě polkl. “Promluvím s ním.” Sáhl za gauč a zvedl telefonní přístroj. Pokusil se vyslovit své “haló” pokud možno autoritativně.

“Zdravíčko, doktore,” ozval se Franco. “To bych byl zklamanej, kdybyste nebyl doma.”

“Chystám se do postele,” řekl Raymond. “Na návštěvu je dost pozdě.”

“Já se omlouvám za tu hodinu,” řekl Franco. “Ale Angelo Facciolo a já máme něco, co bysme vám rádi ukázali.”

“A nešlo by to zítra?” namítl Raymond. “Řekněme mezi devátou a desátou.”

“To nemůže počkat,” prohlásil Franco. “No tak, doktore!

Neztěžujte nám to. Je to výslovný přání Vinnieho Dominicka, abyste se důvěrně obeznámil s našima službama.”

Raymond se pracně snažil najít si nějakou výmluvu, aby nemusel sejít dolů. Ale vzhledem k bolesti hlavy ho nic nenapadlo.

“Dvě minuty,” dodal Franco. “Nic víc nechci.”

“Jsem strašně unavený,” bránil se Raymond. “Bohužel…”

137

“Tak moment, doktore,” přerušil ho Franco. “Poslouchejte, musím trvat na tom, abyste sešel sem dolů, jináč toho budete moc litovat. Doufám, že mluvím dost jasně.”

“No dobře.” Raymond se smířil s nevyhnutelným. Nebyl tak naivní ,aby věřil, že Vinnie Dominick a jeho lidé pronášejí plané hrozby. “Hned budu dole.”

Raymond zamířil ke skříni v hale a vzal si kabát.

Darlene užasla. “Ty jdeš ven?”

“Vypadá to, že nemám moc na vybranou,” řekl Raymond.

“Nejspíš můžu být rád, že nechtějí jít dovnitř.”

Když Raymond sjížděl výtahem dolů, snažil se sám sebe uklidňovat, ale bylo to dost těžké, protože bolest hlavy se ještě zhoršila. Tahle nečekaná, nechtěná návštěva byla právě z těch obratů, které mu ztrpčovaly život. Neměl zdání, co mu tihle lidé chtějí ukázat, ačkoliv hádal, že to bude mít něco společného s tím, jak hodlají naložit s Cindy Carlsonovou.

“Dobrej večír, doktore,” pravil Franco, když se Raymond objevil. “Promiňte, že votravuju.”

“Zkraťme to,” řekl Raymond sebevědoměji, než se cítil.

“Bude to krátký a milý, věřte mi,” řekl Franco. “Když dovolíte.” Ukázal kousek dál ulicí, kde byl u požárního hydrantu zaparkovaný sedan značky Ford. Angelo napůl seděl na kufru vozu, napůl se o něj opíral a kouřil cigaretu.

Raymond následoval Franka k autu. Angelo zareagoval tak, že se napřímil a ustoupil stranou.

“Jen chceme, abyste rychle nakouknul do kufru,” vysvětloval Franco. Došel k autu a odemkl prostor na zavazadla. “Pojďte až sem, abyste viděl. Není tu dobrý světlo.”

Raymond si stoupl mezi forda a auto za ním, doslova pár centimetrů od víka kufru, které Franco zvedl.

V příští vteřině měl Raymond dojem, že se mu zastavilo srdce. V okamžiku, kdy zahlédl strašidelný přízrak mrtvého těla Cindy Carlsonové nacpaného do kufru auta, ho oslnil záblesk světla.

Raymond se zapotácel. Udělalo se mu nanic, podoba porcelánové tváře otylého děvčete se mu vtiskla do mozku a hlava se mu motala ze světelného záblesku, který, jak si rychle uvědomil, pocházel z fotoaparátu Polaroid.

Franco zavřel kufr vozu a otřel si ruce. “Jakpak nám ten vobrázek vyšel?” zeptal se Angela.

“Musíš moment počkat,” řekl Angelo. Držel fotografii za růžky a čekal, až se ukáže obrázek.

“Eště vteřinku,” řekl Franco Raymondovi.

Raymond mimoděk polohlasem zasténal, přejížděje pohledem bezprostřední okolí. Děsilo ho pomyšlení, že by mrtvolu uviděl ještě někdo jiný.

“Vypadá to dobře,” prohlásil Angelo. Podal snímek Francovi, který souhlasil.

138

Franco fotografii nastavil Raymondovi, aby se taky podíval.

“Já bych řekl, že z týhle strany vám to sluší,” podotkl.

Raymond polkl. Snímek přesně zobrazoval jeho šok a hrůzu stejně jako strašlivou podobu mrtvé dívky.

Franco strčil obrázek do kapsy. “Tak a je to, doktore,” prohlásil. “Já vám říkal, že na to nepadne moc času.”

, Proč jste to udělali?” zasípěl Raymond.

, “To byl Vinnieho nápad,” vysvětloval Franco. “On si myslel, že bude nejlíp mít nějakej záznam o tý laskavosti, co vám prokázal – pro každej případ.”

“Pro případ čeho?” zeptal se Raymond.

Franco rozhodil rukama. “Pro případ čehokoliv.”

Franco a Angelo nastoupili do vozu. Raymond vystoupil na chodník. Díval se, dokud ford nezmizel za rohem.

“Dobrý Bože!” zašeptal Raymond. Obrátil se a nejistým krokem zamířil zpět ke dveřím svého domu. Pokaždé, když vyřešil jeden problém, vynořil se další.

Sprcha Jacka probrala k životu. Protože Laurie nepřidala tentokrát žádnou instrukci stran jízdy na bicyklu, rozhodl se jet na kole. Zamířil na jih. S ohledem na špatné zkušenosti, které předchozího roku získal v parku, jel po Central Park West a ž na Columbus Circle.

Z Columbus Circle to Jack střihnul přes Devětapadesátou ulici na Park Avenue. V tuhle večerní dobu se po Park Avenue jelo jako ve snu a on po ní ujížděl až k Lauriině ulici.

Zajistil kolo svou sbírkou zámků a přistoupil k Lauriiným dveřím. Než zazvonil, okamžik počkal, aby se dal dohromady a rozhodl, jak nejlépe vystupovat a co říkat.

Laurie mu přišla naproti ke dveřím, se širokým úsměvem na tváři. Než stihl pronést jediné slovo, objala ho jednou rukou kolem krku a přitiskla k sobě. V druhé ruce balancovala sklenici vína.

“A jé,” ucouvla. Všimla si, jak jsou jeho krátce ostříhané vlasy rozcuchané. “Já zapomněla na to kolo. Neříkej mi, žes sem přijel na kole.”

Jack provinile pokrčil rameny.

“No, aspoň že jsi tady,” Laurie mu rozepnula zip kožené bundy a stáhla mu ji ze zad.

Jack viděl na pohovce sedět Loua, který se zubil od ucha k uchu.

Laurie uchopila Jacka pod paží a vlekla ho do obývacího pokoje. “Chceš nejdřív překvapení, nebo chceš nejdřív jíst?” zeptala se.

, Dáme si to překvapení,” řekl Jack.

, “Tak dobře,” řekl Lou. Vyskočil z gauče a šel k televizi.

Laurie zavedla Jacka k místu, které Lou právě uprázdnil.

“Dáš si sklenici vína?”

Jack přikývl. Byl zmatený. Neviděl žádný prsten a Lou soustředěně studoval dálkový ovladač videorekordéru. Laurie zmizela v kuchyni, ale zanedlouho byla zpátky s Ja ckovým vínem.

139

“Já nevím, jak se to zapíná,” stěžoval si Lou. “Doma pouští video moje dcera.”

Laurie se chopila dálkového ovládání a pak řekla Louovi, že musí nejdřív pustit televizi.

Jack usrkl vína. Nebylo o moc lepší než to, které přinesl předchozího večera on.

Laurie a Lou si sedli k Jackovi na gauč. Jack se díval z jednoho na druhého, ale ignorovali ho. Soustředěně pozorovali televizní obrazovku.

“Co je to za překvapení?” zeptal se Jack.

“Jen se koukej.” Laurie ukázala na elektrické sněžení v televizoru.

Ještě zmatenější než prve se Jack zahleděl na obrazovku. Z ničeho nic se ozvala hudba a objevilo se logo CNN, následováno obrázkem poměrně otylého muže, vycházejícího z manhattanské restaurace, v níž Jack poznal Positano. Muž byl obklopen skupinou lidí.

“Mám zapnout zvuk?” zeptala se Laurie.

“Ne-e, to není nutné, řekl Lou.

Jack sledoval sekvenci. Když bylo po všem, pohlédl na Laurii a Lou••. Oba se široce usmívali.

“Co se to tu děje?” otázal se Jack. “Kolik vína jste vy dva vypili?”

“Uvědomuješ si, cos právě viděl?” zeptala se Laurie.

“Já bych řekl, že někoho zastřelili, ” řekl Jack.

“To byl Carlo Franconi,” doplnila Laurie. “A když jsi to viděl, nic ti to nepřipomíná?”

“Trošku mi to připomíná ty starý filmy, jak zastřelili Lee Harveye Oswalda,” řekl Jack.

“Pusť mu to znova,” navrhl Lou.

Jack sledoval úryvek podruhé. Dělil svou pozornost mezi obrazovku a sledování Laurie a Loua. Ti byli zaujati.

Po druhém promítnutí se Laurie opět obrátila k Jackovi a zeptala se:

“No?”

Jack pokrčil rameny. “Já nevím, co chcete slyšet.”

Já ti pustím určité úseky zpomaleně,” řekla Laurie. Pomocí dálkového ovladače vydělila tu sekvenci, kde se Franconi chystal vlézt do limuzíny. Pustila ji zpomaleně a pak zarazila přesně v okamžiku, kdy byl zasažen. Přistoupila k obrazovce a ukázala na mužův zátylek. “Tohle je místo vstupu střely,” řekla.

Znovu použila dálkový ovladač a postoupila k okamžiku dalšího zásahu, kde oběť padala na pravou stranu.

“No aby mě čert vzal!” užasl Jack. “Můj utopenec je možná Carlo Franconi!”

Laurie se otočila od televize. Oči jí planuly. “Přesně tak!” prohlásila triumfálně. “Samozřejmě jsme to ještě nedokázali, ale vzhledem ke vstupním zraněním a dráze střel v tom utopenci jsem ochotná na to vsadit pět dolarů.”

, Júva!” poznamenal Jack. “Tuhle pětidolarovou sázku beru, ale chci ti při,pomenout, že je to o sto procent víc, než jsi kdy v mé přítomnosti vsadila.”

140

“Tak moc jsem si jistá,” pravila Laurie.

“Laurie má hrozně rychlé asociace,” řekl Lou. “Hned si všimla shodných znaků. Vždycky si vedle ní připadám jako blbec.”

“Nech si to!” Laurie do Loua přátelsky strčila.

“To je to překvapení, co jste mi chtěli předvést?” zeptal se Jack obezřele. Nechtěl se kojit marnou nadějí.

“Ano,” řekla Laurie. “Co se děje? Ty nejsi tak nadšený jako my?”

Jack se s úlevou zasmál. “Ale jo, jsem úplně na větvi!”

“Já nikdy nepoznám, kdy co myslíš vážně.” Laurie postřehla v Jackově odpovědi jisté množství jeho typického sarkasmu.

“To je nejlepší zpráva, kterou jsem v posledních dnech slyšel,” prohlásil Jack. “Možná i týdnech.

“No dobře, nebudem to přehánět.” Laurie vypnula televizi a videorekordér. “Dost překvapení, jde se jíst.”

Při večeři se rozhovor stočil na to, proč vůbec nikoho nenapadlo, že by ten utopenec mohl být Franconi.

“Pro mě to byla rána z brokovnice,” řekla Laurie. “Kterou, jak jsem věděla, Franconi nedostal. Taky mě zarazilo, že se to tělo našlo až u Coney Islandu. Kdyby je vylovili z East River, jo, to by byla jiná.”

” Mě nejspíš zmátlo totéž,” připouštěl Jack. “A pak, když jsem si uvědomil, že ta rána z brokovnice byla posmrtná, už jsem byl zabraný do té věci s játry. Mimochodem, absolvoval Franconi transplantaci jater, Lou?”

“Pokud vím, tak ne,” řekl Lou. “Spoustu let byl nemocný, ale diagnózu jsem se nikdy nedozvěděl. O transplantaci jater jsem nic neslyšel.”

“Jestli nepodstoupil transplantaci jater, pak ten utopenec není Franconi,” prohlásil Jack. “I když se laboratoři DNA moc nedaří to dokázat, já osobně jsem přesvědčený, že ten utopenec má darovaná játra.”

“Co ještě mohou vaši lidé udělat, aby se potvrdilo, že ten utopenec a Franconi jsou jedna a ta samá osoba?” zeptal se Lou.

“Můžeme si vyžádat vzorek krve matky,” řekla Laurie.

“Porovnat mitochondriální DNA, kterou všichni dědíme jen po matkách, a podle toho se dá hned poznat, jestli ten utopenec je Franconi. Matka určitě bude ochotná, protože to byla ona, kdo přišel původně identifikovat tělo.”

“Škoda, že se neudělal rentgen, když Franconiho přivezli,” podotkl Jack. “Tím by se to ukázalo.

“Ale rentgen existuje!” zvolala vzrušeně Laurie. “Zjistila jsem to zrovna dnes večer. Marvin ho dělal.”

“Kam se sakra poděl?” zeptal se Jack.

“Podle Marvina si ho vzal Bingham,” řekla Laurie. “Musí být v jeho kanceláři.”

“Pak navrhuju, abychom si udělali malou výpravu do márnice,” ozval se Jack. “Rád bych tuhle věc měl z krku.”

“Binghamova kancelář bude zamčená,” podotkla Laurie.

“Myslím, že tahle situace volá po tvůrčím činu,” řekl Jack.

“Amen,” dodal Lou. “Tohle je možná ten zlom, ve který jsem doufal.”

141

Jakmile dojedli a uklidili kuchyni, což si Jack a Lou nedali rozmluvit, vzali si všichni tři taxík do márnice. Prošli přijímacími dveřmi a vydali se rovnou do kanceláře márnice.

“Bože můj!” pronesl Marvin, sotva spatřil Jacka i Laurii.

Bylo vzácné, aby se dva soudní lékaři ukázali večer a oba zároveň. “Došlo k přírodní katastrofě?”

“Kde jsou uklízeči?” zeptal se Jack.

“Když jsem je naposled viděl, byli v pitevně,” řekl Marvin.

“Vážně, co se děje?”

“Krize identity,” zavtipkoval Jack.

Jack zavedl ostatní do pitevny a pootevřel dveře. Marvin měl pravdu. Oba uklízeči pilně vytírali rozlehlou terrazzovou podlahu.

“Vy nejspíš máte klíče od šéfovy kanceláře,” ozval se Jack.

“Jo, jasně,” odvětil Daryl Foster. Daryl Foster pracoval v úřadu soudního patologa už skoro třicet let. Jeho partner, Jim O’Donnel, byl relativně nový zaměstnanec.

“Musíme se tam dostat,” řekl Jack. “Mohli byste nám otevřít?”

Daryl zaváhal. “Šéf je kapku háklivej na to, aby mu do jeho kanceláře chodili lidi,” pravil.

“Já to vezmu na sebe,” řekl Jack. “Tohle je případ krajní nouze. Kromě toho máme s sebou poručíka Soldana z policejního oddělení, a ten omezí naše zlodějství na minimum.”

“Já nevím.” Daryl byl očividně nesvůj a Jackův humor na něj neudělal zvláštní dojem.

“Tak mi dejte klíče,” řekl Jack. Natáhl ruku. “Takhle se do toho nezapletete.”

S očividným zdráháním sundal Daryl dva klíče ze svého krou’žku a podal je Jackovi. “Jeden je od předpokoje a druhý od pracovny doktora Binghama.”

“Vrátím vám je za pět minut,” slíbil Jack.

Daryl neodpověděl.

“Myslím, že ten chudák z tebe měl strach,” poznamenal Lou, když všichni tři vyjeli výtahem do přízemí.

, Jak se Jack vydá do boje, bacha na něj!” řekla Laurie.

, “Byrokracie mě štve,” prohlásil Jack. “Především neexistuje důvod, proč by si šéf měl syslit rentgeny ve své pracovně.”

Jack otevřel dveře předpokoje a pak dveře pracovny doktora Binghama. Rozsvítil světlo.

Kancelář byla velká, pod vysokými okny nalevo stál psací stůl a napravo velký obdélníkový konferenční stůl. V jeho čele byly vyučovací pomůcky včetně tabule a prohlížečky na rentgenové snímky.

“Kde máme hledat?” zeptala se Laurie.

“Doufal jsem, že budou na prohlížečce,” řekl Jack. “Ale nevidím je. Víš co, já si vezmu psací stůl a kartotéku, ty se rozhlídni kolem prohlížečky.”

, Fajn,” řekla Laurie.

,

142

“Co mám dělat já?” zeptal se Lou.

, Ty tady jen stůj a dávej pozor, abysme nic neukradli,” škádlil ho Jack.

, Jack vytáhl několik zásuvek kartotéky, ale rychle je zavřel.

Rentgenové snímky celého těla, které se v márnici prováděly, přicházely ve větších deskách. To nebylo nic, co by se dalo snadno schovat.

“Tohle vypadá slibně,” zavolala Laurie. Našla stoh rentgenů ve skříňce hned pod prohlížečkou. Vyzvedla desky na obdélníkový stůl a zběžně přehlédla jména. Našla Franconiho a vytáhla jeho složku z ostatních.

Vrátili se do suterénu, Jack si vzal rentgeny utopence a obě složky zanesl zpět do pitevny. Vrátil klíče od Binghamovy pracovny Darylovi a poděkoval mu. Daryl jen kývl. “

“Fajn, lidi!” Jack přistoupil k prohlížečce. “Přišla kritická chvíle. Nejprve vsunul na prosvícené sklo rentgeny Franconiho a pak bezhlavého utopence.

“Abyste teda věděli,” Jackovi stačil letmý pohled, “dlužím Laurii pět dolarů!”

Laurie triumfálně vykřikla, když jí Jack dával peníze. Lou se podrbal na hlavě a naklonil se blíž k prohlížečce, aby si filmy důkladně prostudoval. “Jak to můžete tak rychle poznat, lidi?” zeptal se.

Jack mu ukázal hrbolaté stíny kulek, téměř zakryté masou broků na rentgenových snímcích utopence, a předvedl, jak odpovídají umístění kulek na snímcích Franconiho. Pak ukázal na identickou zhojenou frakturu klíční kosti, která se objevila na rentgenu obou těl.

” To je ohromné.” Lou si mnul ruce s nadšením skoro stejným, jako projevila Laurie. “Když teď mámc corpus delicti, možná v tom případu pokročíme.” “

“A já budu moct určit, co se sakra děje s játry toho chlapa, dodal Jack.

“A já si za ty peníze vyhodím z kopejtka,” políbila Laurie pětidolarovou bankovku. “Ale teprve až zjistím, jak a proč se odtud to tělo vůbec dostalo.”

Raymond nemohl spát, přestože si vzal dva prášky pro spaní.

Vyklouzl z postele, aby nevyrušil Darlene. Ne že by mu to působilo nějak velké starosti. Darlene spala tvrdě, klidně na ni mohl spadnout strop, a ani by se nepohnula.

Raymond bosky odťapal do kuchyně a rozsvítil tam světlo.

Neměl hlad, ale říkal si, že by mu třeba trochu teplého mléka pomohlo uklidnit křeče v žaludku. Od té chvíle, co prožil šok z nuceného pohledu na strašlivou podívanou v kufru forda, trpěl pálením žáhy. Vyzkoušel Maalox, Pepcid AC a konečně Pepto-Bismol. Nic nepomohlo.

Raymond nebyl v kuchyni nijak zručný, hlavně proto, že nevěděl, kde co je. V důsledku toho mu nějakou dobu trvalo, než ohřál mléko a našel patřičnou sklenici. Když to bylo hotovo, odnesl si nápoj do pracovny a usadil se k psacímu stolu.

143

Párkrát si lokl a všiml si, že je čtvrt na čtyři ráno.

Navzdory omámení, způsobenému prášky na spaní, si dokázal spočítat, že v Zóně je krátce po deváté – dobrý čas, aby zavolal Siegfriedu Spallekovi.

Spojení dostal skoro okamžitě. V tuhle hodinu byl telefonní provoz se Severní Amerikou minimální. Aurielo sc promptně ozval a spojil Raymonda s ředitelem.

“Vstáváte brzo,” poznamenal Siegfried. “Chtěl jsem vám zavolat za čtyři nebo pět hodin.”

“Nemohl jsem spát,” přiznal Raymond. “Co se to tam děje?

Jaký je problém s Kevinem Marshallem?”

“Jsem přesvědčený, že už je po problému.” Siegfried shrnul, co se stalo, a vyslovil uznání Bertramu Edwardsovi za to, že ho upozornil na Kevina, takže ho mohli dát sledovat. Dodal, že Kevina a jeho přítelkyně vystrašili tak, že už se neopováží k ostrovu ani přiblížit.

“Co myslíte tím ,přítelkyně?” zeptal se Raymond. “Kevin byl odjakživa takový samotář!”

“Byl tam s reprodukční technoložkou a jednou z chirurgických sester,” řekl Siegfried. “Upřímně řečeno, nás to taky překvapilo, protože byl odjakživa takový schlemiel, nebo jak vy Američané říkáte společensky neschopné osobě?”

“Nemrcouch,” napověděl Raymond.

“To je ono,” souhlasil Siegfried.

“A předpokládám, že stimulem pro pokus o návštěvu na ostrově byl ten kouř, co mu vadí?”

“Bertram Edwards to říká,” potvrdil Siegfried. “A Bertram dostal dobrý nápad. Namluvíme Kevinovi, že tam máme partu dělníků, co staví most přes potok, který rozděluje ostrov na dva díly.”

“Ale nemáte,” řekl Raymond.

“Samozřejmě že ne,” opá čil Siegfried. “Poslední partu dělníků jsme tam měli, když se stavěla plošina pro vysunovací most na pevninu. Samozřejmě, Bertram tam měl nějaké lidi, když tam stěhoval tu stovku klecí.”

“Já o žádných klecích na ostrově nic nevím,” podivil se Raymond. “O čem to mluvíte?”

“Bertram poslední dobou propaguje, abychom se té myšlenky s ostrovem vzdali,” řekl Siegfried. “On si myslí, že by se bonobové měli odvézt do zvířecího centra a nějak ukrýt.”

“Chci, aby zůstali na ostrově,” řekl Raymond důrazně. “To byla dohoda, kterou jsem uzavřel s GenSysem. Mohli by program uzavřít, kdybychom odvezli zvířata dovnitř. Mají hrozný slrach z publicity.”

“Já vím,” souhlasil Siegfried, Přesně to jsem řekl Bertramovi. On to chápe, ale chce tam klece pro každý případ nechat. To podle mého nijak neškodí. Abych řekl pravdu, je dobře být připravený na nečekané zásilky.”

Raymond si nervózně hrábl rukou do vlasů. Nechtěl nic slyšet o “nečekaných zásilkách”.

144

“Chtěl jsem se vás zeptat, jak chcete, abychom naložili s Kevinem a těmi ženskými,” pokračoval Siegfried. “Ale po tomhle vysvětlení toho kouře a potom, co jsme je důkladně vystrašili, je podle mého situace pod kontrolou.”

“Nedostali se na ostrov, že ne?” zeptal se Raymond.

“Ne, byli jen u přístaviště,” odpověděl Siegfried.

“Nemám rád, když lidi čmuchají kolem,” dodal Raymond.

“To chápu,” souhlasil Siegfried. “Myslím, že Kevin už se tam nevrátíz důvodů, které jsem uvedl. Ale čistě pro jistotu tam nechám na pár dní jednu marokánskou stráž a kontingent zdejších vojáků, pokud myslíte, že je to dobrý nápad.”

“To je prima,” odvětil Raymond. “Ale povězte mi, co si myslíte o tom kouři, co vychází z ostrova, pokud v tom má Kevin pravdu?”

“Já?” otázal se Siegfried. “Mně je naprosto jedno, co tam ta zvířata dělají. Pokud tam zůstanou a pokud zůstanou zdravá.

Vám to vadí?”

“Ani v nejmenším,” odtušil Raymond.

“Možná bychom tam měli poslat pár fotbalových míčů,” napadlo Siegfrieda. “To by je zabavilo.” Od srdce se zasmál.

“Mně to nepřipadá zvlášť k smíchu,” ozval se dopáleně Raymond. Neměl Siegfrieda rád, ačkoliv si považoval jeho energického stylu řízení. Raymond si dovedl představit ředitele u psacího stolu, obklopeného vycpanou menažerii a s lebkami na stole.

“Kdy přijedete pro pacienta?” zeptal se Siegfried. “Prý se mu vede fantasticky dobře a může odjet.”

“Taky jsem slyšel,” potvrdil Raymond. “Volal jsem do Cambridge, a jakmile bude k dispozici letadlo GenSysu, budu tam. Mělo by to být nejspíš už zítra.”

“Dejte mi vědět,” požádal Siegfried. .,Pošlu pro vás do Baty auto.”

Raymond odložil sluchátko a vydechl úlevou. Byl rád, že zavolal do Afriky, protože část jeho současných úzkostí pramenila ze Siegfriedova znepokojujícího vzkazu stran problému s Kevinem. Bylo dobré vědět, že je krize zažehnána.

Ve skutečnosti si Raymond říkal, že kdyby mohl pustit z hlavy tu momentku, na které stojí nad tělem Cindy Carlsonové, byl by zase skoro ve své kůži.

145

Kapitola 13

KEVIN si vůbec neuvědomoval plynutí času, když ho zaklepání vyrušilo z napjatého soustředění, s nímž pohlížel už 6. BŘEZNA

1997, 12:00 několik hodin na obrazovku svého počítače.

Otevřel dveře laboratoře. MelaKOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA nie vtrhla do místnosti a rázně ho pozdravila. Nesla velký papírový pytel.

“Kde máš laboranty?” zeptala se.

“Dal jsem jim dneska volno,” řekl Kevin. “Stejně dneska nic neudělám, tak jsem jim řekl, ať si užijou sluníčka. Období dešťů trvalo dlouho a vrátí se, než se nadějeme.”

“Kde je Candace?” zeptala se Melanie. Položila svůj balík na laboratorní stůl.

“Nevím,” odvětil Kevin. “Neviděl jsem ji a nemluvil s ní od té doby, co jsme ji dneska ráno vysadili u nemocnice.”

Byla to dlouhá noc. Poté, co byli přes hodinu schovaní v laboratorní chladírně, přemluvila Melanie Kevina i Candace, aby se vykradli nahoru do návštěvního pokoje, který měla Melanie k dispozici ve zvířecím centru. Všichni tři tam zůstali a spali velmi málo, až do výměny služeb časně ráno.

Pak se skupina vmísila mezi přicházející a odcházející zaměstnance a bez dalších nehod se dostala zpátky do Koga.

“Víš, jak se s ní spojit?” zeptala se Melanie.

“Nejspíš stačí zavolat do nemocnice a dát ji vyvolat,” navrhl Kevin. “Ledaže je ve svém pokoji v hotelu, což asi je, když se Horaci Winchesterovi vede tak dobře.” Hotel se říkalo zařízení pro přechodné ubytování transportního nemocničního personálu. Fyzicky to byla součást nemocničního a laboratorního komplexu.

“Dobrý nápad!” řekla Melanie. Zvedla telefonní sluchátko a nechala se spojit s Candaciným pokojem. Candace se ozvala na třetí zazvonění. Bylo zřejmé, že spala.

“Kevin a já jedeme na ostrov,” oznámila jí Melanie bez úvodu. “Chceš jet taky, nebo tady zůstaneš?”

“O čem to mluvíš?” zeptal se Kevin nervózně.

Melanie mu gestem naznačila, aby byl zticha.

“Kdy?” zeptala se Candace.

“Hned jak sem dorazíš,” řekla Melanie. “Jsme v Kevinově laborce.”

“Potrvá mi to dobrou půlhodinu,” odvětila Candace. “Musím se osprchovat.”

“My počkáme,” slíbila Melanie. Zavěsila telefon.

“Melanie, zbláznila ses?” otázal se Kevin. “Musíme nějakou dobu počkat, než riskneme další pokus na ostrově.”

“Tahle holka si to nemyslí.” Melanie se píchla prstem do hrudi. “Čím dřív pojedeme, tím líp. Jestli Bertram zjistí, že mu chybí klíč, mohl by vyměnit zámek a budeme zase na začátku.

Kromě toho, jak jsem říkala už včera v noci – oni očekávají, že budeme vyděšení. Když tam pojedeme hned, zaskočíme je.”

146/ RoBIN cook

“Já myslím, že to pro mě není,” řekl Kevin.

“Jo, vážně?” zeptala se Melanie opovržlivě. “Hele, to ty jsi přišel s tou obavou o to, co jsme stvořili. A já si teď opravdu dělám starosti. Viděla jsem dneska ráno další důkazy z druhé ruky.”

“Jako třeba?” vyzvídal Kevin.

” Šla jsem k ohradě pro bonoby před zvířecím centrem,” řekla Melanie. “Přesvědčila jsem se, že mě tam nikdo nevidí vstupovat, tak se neplaš. Trvalo mi to přes hodinu. ale podařilo se mi najít matku s jedním z našich mláďat.”

“A?” otázal se Kevin. Nebyl si jistý, jestli chce slyšet to ostatní.

“Mládě chodilo po zadních nohách – přesně jako ty a já – celou tu dobu, co jsem je mohla sledovat.” Melaniiny tmavé oči blýskaly pohnutím podobným hněvu. “To, čemu jsme říkávali roztomilost, je ve skutečnosti chůze po dvou nohách.”

Kevin přikývl a odvrátil pohled. Melaniina umanutost ho znervózňovala a to, co říkala, jen posilovalo všechny jeho vlastní obavy.

“Musíme mít jistotu. jaký je skutečný status těch tvorů,” pokračovala Melanie. “A to můžeme udělat jen tak, že tam pojedeme.”

Kevin kývl.

” Takže jsem udělala pár obložených chlebů.” Melanie ukázala na papírový pytel, který přinesla s sebou. “Budeme tomu říkat piknik.”

“Narazil jsem dneska ráno taky na něco znepokojujícího,” ozval se Kevin. “Pojď se podívat.” Popadl stoličku a přistrčil ji k terminálu svého počítače. Pokynul Melanii, aby si sedla, za tímco sám si vzal vlastní židli. Přejel prsty po klávesnici. Zanedlouho se na ostrově objevila počítačová mapka Isla Francesca.

“Naprogramoval jsem počítač tak, aby sledoval všech třiasedmdesát bonobů na ostrově po několik hodin aktivity v reálném čase,” vysvětloval Kevin. “Pak jsem dal data kondenzovat, abych je mohl sledovat zrychleně. Koukni se na výsledek.”

Kevin kliknul myší, aby za hájil úryvek. Četné malé červené tečky se rychle pohybovaly v podivných geometrických vzorcích.

Trvalo to jen pár sekund.

“To vypadá, jako když hejno kuřat hrabe,” podotkla Melanie.

“Až na tyhle dvě tečky.” Kevin ukázal na dvě špendlíkové hlavičky.

“Ty se zřejmě moc nehýbaly.” řekla Melanie.

“Přesně tak,” souhlasil Kevin. “Tvor číslo šedesát a tvor číslo šedesát sedm.” Kevin natá hl ruku pro podrobnou obrysovou mapu, kterou mimoděk sebral v Bertramově kanceláři.

“Lokalizoval jsem tvora číslo šedesát na mokřinaté mýtině kousek na jih od Lago Hippo. Podle mapy tam nejsou stromy.”

.,Jaké máš pro to vysvětlení?” zeptala se Melanie.

“Moment,” řekl Kevin. “Pak jsem zredukoval měřítko sítě tak, že představovalo část ostrova patnáct krát patnáct metrů, kde byl lokalizován tvor číslo šedesát. Podívej, co se stalo.”

Kevin vyťukal informaci a pak kliknutím znova spustil sekvenci.

147

Znovu se objevila špendlíková hlavička červeného světélka tvora číslo šedesát.

“On se vůbec nehýbe,” řekla Melanie.

“Bohužel ne,” řekl Kevin.

“Myslíš, že spí?”

“Uprostřed dopoledne’?” zeptal se Kevin. “A v takovémhle měřítku by i obrácení ve spánku mohlo znamenat nějaký pohyb.

Tak je ten systém citlivý.”

“Jestli nespí, tak co dělá?” zeptala se Melanie.

Kevin pokrčil rameny. ,.To nevím. Možná našel nějaký způsob, jak si odstranit počítačový čip.”

“To mě vůbec nenapadlo,” vydechla Melanie. “To je děsivá představa.”

“Jediná další věc, která mě napadá, je, že ten bonobo zemřel,” dodal Kevin.

“To je nejspíš taky možné,” souhlasila Melanie. “Ale nezdá se mi to moc pravděpodobné. Jsou to mladá, mimořádně zdravá zvířata. O to jsme se postarali. A jsou v prostředí bez přirozených nepřátel a mají víc než dostatek potravy.”

Kevin vzdychl. “Ať je to co chce, rozčiluje mě to, a až tam budeme, asi bychom to měli zkontrolovat.”

“Jestlipak o tom ví Bertram?” zeptala se Melanie. “Programu celkově to zrovna neprospívá.”

“Nejspíš bych mu to měl říct.” podotkl Kevin.

“Počkejme až po naší návštěvě,” navrhla Melanie.

“Samozřejmě.” řekl Kevin.

“Nepřipadl jsi při tomhle programu v reálném Čase ještě na něco?”

“Ale jo,” řekl Kevin. “Hodně jsem si potvrdil svá předchozí podezření, že používají jeskyně. Koukej!”

Změnil souřadnice mřížky na obrazovce počítače, aby odpovídaly konkrétní části vápencového útesu. Pak počítač požádal, aby vysledoval činnost jeho dvojníka. tvora číslo jedna.

Melanie pozorovala, jak červená tečka sleduje geometrický obrazec a pak mizí. Pak se znovu objevila na tomtéž místě a sledovala další obrazec. Pak se táž sekvence opakovala potřetí.

“Nejspíš musím souhlasit,” řekla Melanie. .“Rozhodně to vypadá, jako by tvůj dvojník vstupoval do skály a vystupoval z ní.”

“Až tam budeme, asi bychom se měli na své dvojníky podívat,” napadlo Kevina. “Jsou nejstarší ze všech tvorů, a jestliže se někteří z transgenetických bonobil chovají jako protolidé, pak by to měli být oni.”

Melanie přikývla. “Při představě, že uvidím svého dvojníka. mi naskakuje husí kůže. Ale moc času tam mít nebudeme. A vzhledem k rozloze ostrova bude pro nás mimořádně těžké najít konkrétního tvora.”

“To se pleteš,” řekl Kevin. “Mám nástroje, které používají k odvozům.” Vstal od počítače a přistoupil k psacímu stolu. Když se vracel, nesl lokátor a směrovací maják, které dostal od Bertrama. Ukázal aparátky Melanii a vysvětlil, jak se používají. Na Melanii to udělalo dojem.

148

“Kde je ta holka?” Melanie se podívala na hodinky. “Chtěla jsem stihnout tuhle návštěvu na ostrově přes oběd.”

“Mluvil s tebou dneska ráno Siegfried?” zeptal se Kevin.

“Ne,” Bertram,” odpověděla Melanie. “Byl opravdu naštvanej a říkal ,že se ve mně zklamal. Umíš si to představit? Chci říct, to mě má jako duševně rozložit nebo co?”

“Vysvětlil ti nějak ten kouř, co jsem viděl?” zeptal se Kevin.

“No jo,” kývla Melanie. “Obšírně vyprávěl, jak se zrovna dozvěděl, že Siegfried tam poslal partu dělníků, kteří tam staví most a pálí smetí. Prý se to udělalo bez jeho vědomí.”

“To jsem si myslel,” řekl Kevin. “Mě si Siegfried zavolal těsně po deváté. Vykládal mi tu samou historku. Dokonce mi taky řekl, že zrovna mluvil s doktorem Lyonsem a že jsme doktora Lyonse taky zklamali.”

“Jeden by se rozbrečel,” řekla Melanie.

“Myslím, že s těmi dělníky nemluvil pravdu,” dodal Kevin.

” Samozřejmě že ne,” souhlasila Melanie. “Bertram si totiž dává zále,žet, aby věděl o všem, co se na Isla Francesca šustne. Oni si snad myslí, že jsme včerejší.”

Kevin vstal, ošil se a zadíval se z okna na vzdálený ostrov.

“Co zas je?” otázala se Melanie.

“Siegfried.” Kevin se k ní vrátil pohledem. “To jeho varování, že na nás bude aplikovat zákon Rovníkové Guineje.

Připomněl nám, že cesta na ostrov by se dala považovat za hrdelní zločin. Nemyslíš, že bychom tu hrozbu měli brát vážně?”

“Sakra, to ne!” řekla Melanie.

“Jak si můžeš být tak jistá?” podivil se Kevin. “Siegfried mě děsí.”

“Mě by taky děsil, kdybych byla občan Rovníkové Guineje,” souhlasila Melanie. “Jenže to my nejsme. Jsme Američané. Dokud jsme tady v Zóně, platí na nás staré dobré americké právo. To nejhorší, co se může stát, je, že dostaneme vyhazov. A jak jsem řekla včera v noci, nejsem si jistá, jestli bych to neuvítala. Manhattan mi poslední dobou připadá neuvěřitelně lákavý.”

“Kéž bych měl tvoji sebejistotu,” řekl Kevin.

“Potvrdilo ti to tvoje dnešní ranní hraní s počítačem, že bonobové zůstávají ve dvou skupinách?”

Kevin kývl. “První skupina je větší a drží se kolem jeskyní.

Zahrnuje většinu starších bonobů, včetně tvého a mého dvojníka. Druhá skupina je v lesní oblasti na severním břehu Rio Diviso. Tvoří ji většinou mladší zvířata, ačkoliv je s nimi třetí nejstarší. To je dvojník Raymonda Lyonse.”

“Moc zvláštní,” podotkla Melanie.

“Ahoj lidi,” zavolala Candace, procházejíc dveřmi bez zaklepání. “Jak jsem na tom s časem? Ani jsem si nevyfénovala vlasy.” Místo obvyklého francouzského drdůlku měla mokré vlasy sčesané hladce z čela.

“Stihlas to ohromně,” ujistila ji Melanie. “A jediná jsi měla tolik rozumu, aby ses trochu vyspala. Musím přiznat, že jsem vyčerpaná.”

“Ozval se ti Siegfried Spallek?” zeptal se Kevin.

149

“Asi v půl desáté,” odvětila Candace. “Probudil mě z tvrdého spánku. Doufám, že jsem mluvila souvisle.”

“Co říkal?” vyzvídal Kevin.

“Vlastně byl moc milý,” vzpomínala Candace. “Dokonce se i omluvil za to, co se stalo včera v noci. Taky měl vysvětlení pro ten kouř, co vychází z ostrova. Prý je od dělnické party, co tam vypaluje roští.”

“My dostali tutéž zprávu,” kývl Kevin.

“Co vy na to?” zeptala se Candace.

“To nesežereme,” opáčila Melanie. “Moc to do sebe zapadá.”

“Máš ten klíč?” zeptal se Kevin. Zvedl lokátor a směrovací maják.

“Samozřejmě že mám ten klíč,” prohlá sila Melanie.

Když vycházeli ze dveří, Melanie řekla Candace, že s sebou vzala oběd.

“To je ohromné!” zvolala Candace. “Umírám hlady.”

“Vydržte moment,” řekl Kevin, když dorazili ke schodišti.

“Zrovna mě něco napadlo. Včera nás museli sledovat. To je jediný způsob, jak můžu vysvětlit způsob, kterým nás překvapili. Samozřejmě to vlastně znamená, že museli sledovat mě, protože to já mluvil s Bertramem Edwardsem o té situaci s kouřem.”

, To je dobrý postřeh,” pochválila ho Melanie.

, Všichni tři na sebe okamžik zírali.

“Co budeme dělat?” zeptala se Candace. “Nechceme, aby nás sledovali.”

“Především bychom neměli jet mým autem,” řekl Kevin. “Kde máš svoje, Melanie? V tomhle suchu si poradíme i bez náhonu na čtyři kola.”

“Dole na parkovišti,” řekla Melanie. “Zrovna jsem přijela ze zvířecího centra.”

“Sledoval tě někdo?”

“Kdoví?” zeptala se Melanie. “Já se nedívala.”

“Hmmm,” uvažoval Kevin. “Stejně si myslím, že pokud budou někoho sledovat, tak mě. Takže, Melanie, jdi dolů, vlez do auta a jeď domů.”

“Co budete dělat vy?”

“Ve sklepě je tunel, který vede až k elektrárně. Počkej asi pět minut doma a pak nás vyzvedni u elektrárny. Jsou tam postranní dveře, které vedou rovnou na parkoviště. Víš kde?”

“Myslím, že ano,” řekla Melanie.

“Výborně,” řekl Kevin. “Tak se tam sejdeme.”

Rozdělili se v přízemí. Melanie vyšla do poledního žáru, kdežto Candace a Kevin sestoupili do suterénu.

Po patnácti minutách chůze Candace podotkla, že chodby tady tvoří pěkné bludiště.

“Veškerá energie přichází z téhož zdroje,” vysvětloval Kevin. “Tunely spojují všechny hlavní budovy kromě zvířecího centra, které má vlastní elektrárnu.”

“Jeden by se tady dole klidně ztratil,” řekla Candace.

“Mně už se to povedlo,” přiznal Kevin. “Mockrát. Ale uprostřed období dešťů mi tyhle tunely přicházejí vhod. Je v nich sucho a chladno současně.” 150

Když se blížili k elektrárně, uslyšeli a ucítili vibrace turbín. Po jednom křídle kovových schodů se dostali k postranním dveřím. Jakmile se vynořili, Melanie, která parkovala pod malapou, přejela parkoviště a vyzvedla je.

Kevin nastoupil dozadu, aby Candace mohla vlézt na přední sedadlo. Melanie okamžitě vyrazila. Klimatizace v autě byla příjemná, vzhledem k vedru a stoprocentní vlhkosti vzduchu.

“Vidíte něco podezřelého?” zeptal se Kevin.

“Vůbec nic,” řekla Melanie. “A chvíli jsem jezdila dokolečka, dělala jsem, že vyřizuju pochůzky. Nikdo mě nesledoval. Jsem si jistá na devětadevadesát procent.”

Kevin se podíval zadním okénkem Melaniiny hondy ven a sledoval prostor kolem elektrárny, dokud mu nezmizela z očí, když zajeli za roh. Neobjevili se žádní lidé a na dohled nebyla ani žádná auta.

“Já bych řekl, že to vypadá dobře.” Kevin se skrčil na zadním sedadle, aby nebyl vidět.

Melanie jela po severním okraji města. Candace se přitom pustila do obložených chlebů.

“Není to špatné,” kousla si Candace do celozrnného chleba s tuňákem.

“Nechala jsem je udělat v bufetu ve zvířecím centru,” vysvětlovala Melanie. “Na dně pytle je pití.”

“Chceš ta ky, Kevine’?” zavolala Candace.

“Třeba.” Kevin zůstal ležet na boku. Candace mu podala mezi opěradly předních sedadel obložený chléb a limonádu.

Zanedlouho už byli na silnici, která vedla východně z města směrem k domorodé vesnici. Kevin ze své perspektivy viděl jen vrcholky stromů obrostlé liánami, které lemovaly silnici, a taky pruh zamženě modré oblohy. Po tolika měsících mraků a deště bylo příjemné vidět slunce.

“Sleduje nás někdo?” zeptal se Kevin, když už nějakou dobu jeli.

Melanie mrkla do zadního zrcátka. “Neviděla jsem žádné auto,” řekla. Ani v jednom směru nebyl žádný provoz, ačkoliv potkávali spoustu domorodých žen nesoucích na hlavách různá břemena.

Když minuli parkoviště před obchodem v domorodé vesnici a vjeli na úvozovou cestu, vedoucí k přístavišti u ostrova, Kevin se posadil zpříma. Už se nebál, že ho někdo uvidí.

Každých pár minut se ohlížel, aby se přesvědčil, že nejsou sledováni. Ačkoliv to ženám nepřiznal, byl z něj uzlíček nervů.

“Brzo by měla přijít ta kláda, na kterou jsme najeli včera v noci,” upozornil Kevin.

“Ale když nás odváželi, tak jsme na ni nenajeli,” podotkla Melanie. , Museli ji odstranit.”

, “To máš pravdu,” řekl Kevin. Zapůsobilo na něj, že si to Melanie pamatuje. Po palbě z kulometu měl sám v hlavě detaily předchozí noci dost zamlžené.

Kevin odhadoval, že se blíží k cíli, a tak se posunul dopředu, aby viděl z předního okna mezi oběma sedadly.

Navzdory polednímu slunci byla

151

viditelnost v husté džungli lemující cestu jen o málo lepší než předchozího večera. Vegetací pronikalo pouze chabé světlo; bylo to jako pohybovat se mezi dvěma zdmi.

Vjeli na mýtinu a zastavili. Garáž stála nalevo od nich, zatímco napravo bylo vidět ústí cesty vedoucí k břehu řeky a k mostu.

“Mám zajet až k mostu?” zeptala se Melanie.

Kevinova nervozita vzrůstala. Vadilo mu, že by vjeli do slepé uličky. Uvažoval, mají-li sjet dolů k vodě, ale usoudil, že by tam nebylo dost místa na otočení vozu. To znamená, že by museli couvat.

“Já navrhuju zaparkovat radši tady,” řekl Kevin. “Ale nejdřív otočíme auto.”

Kevin očekával debatu, ale Melanie bez protestu rozjela vůz.

Nikdo z nich se nezmínil o tom, že teď budou muset projít kolem místa, kde na ně stříleli.

Melanie dokončila obrat na třikrát. “Fajn, lidi, jsme tady,” oznámila zvesela, když dupla na brzdu. Snažila se všechny rozjařit. Byli napjatí.

“Zrovna mě napadlo něco, co se mi vůbec nezamlouvá,” ozval se Kevin.

“Copak zase’?” Melanie se na něj podívala do zpětného zrcátka.

“Možná bych měl potichu dojít k mostu a přesvědčit se, že kolem nikdo není,” navrhl Kevin.

“Jako třeba kdo?” zeptala se Melanie, ale i ji napadla představa nežádoucí společnosti.

Kevin se zhluboka nadechl, aby podpořil svou klesající odvahu, a vylezl z vozu. “Kdokoliv,” řekl. “Třeba i Alphonsc Kimha.” Povytáhl si kalhoty a vyrazil.

Cesta k vodě byla tak hustě zarostlá vegetací, že se spíš podobala tunelu než úvozu. Jakmile na ni Kevin vstoupil, stáčela se doprava. Příkrov stromů a lián bránil do značné míry přístupu světla. Středový pruh vegetace byl tak vysoký, že se cesta podobala spíš dvěma souběžným pěšinkám.

Kevin zašel za první ohyb cesty, pak se zarazil. Při nezaměnitelném zvuku bot běžících po mokré půdě v kombinaci s cinkáním kovu o kov se mu zvedl žaludek. Před ním se cesta stáčela doleva. Kevin zadržel dech. V příštím okamžiku uviděl skupinu domorodých vojáků v maskáčích, kteří vybíhali ze zatáčky a směřovali k němu. Všichni nesli čínské samopaly.

Kevin se otočil na patě a uháněl zpátky po cestě tak, jak ještě v životě neběžel. Když dorazil na mýtinu, zařval na Melanii, ať odsud sakra koukají padat. Vrhl se do auta, rozrazil zadní dveře a skočil dovnitř.

Melanie se pokoušela nastartovat. “Co se děje” zaječela.

“Vojáci!” zasípěl Kevin. “Je jich plno!”

Motor auta naskočil a s rachotem ožil. Současně se na mýtině objevili vojáci. Jeden z nich zařval a Melanie dupla na plyn.

Autíčko poskočilo kupředu a Melanie zápolila s volantem.

Ozval se výstřel a zadní okno hondy se roztříštilo na milion drobných skleněných

152

krychliček. Kevin se rozplácl na zadním sedadle. Candace zaječela, protože i její okno bylo na kusy.

Cesta zahýbala hned za mýtinou doleva. Melanii se podařilo udržet auto na cestě a pak je hnala, jak jen to šlo. Když ujeli sedmdesát metrů, ozvala se další vzdálená salva. Nad autem přeletělo pár zbloudilých kulek a Melanie navigovala do další mírné zatáčky.

“Dobrý Bože!” Kevin se posadil zpříma a smetal ze sebe sklo z rozbitého zadního okna.

“Teď jsem opravdu naštvaná,” prohlásila Melanie. “Tohle sotva bylo střílení nad hlavu. Koukněte se na to zadní okno!”

“Myslím, že chci odejít na odpočinek,” prohlásil Kevin.

“Odjakživa jsem se těch vojáků bál a teď vím proč.”

“Klíč k mostu nám nejspíš moc nepomůže,” podotkla Candace.

“To je ale škoda, když jsme si dali tolik práce, abychom se k němu dostali.”

” Mě to zatraceně štve,” souhlasila Melanie. “Budeme muset vymyslet nějaký náhradní plán.”

“Já jdu do postele,” prohlásil Kevin. Tyhle ženské byly k neuvěření;jako by se vůbec nebály. Položil si ruku na srdce; bušilo rychleji než kdy dříve.

153

JACK prudce vyrazil, stihl zelenou na

Kapitola 14 křižovatce První Avenue a Třicáté ulice a

proplul přes ni, aniž musel zpo6. BŘEZNA 1997, 6:45 malit.

Stočil kolo na příjezdovou cestu k márnici a zabrzdil až na poslední NEW YORK chvíli. Za pár vteřin už měl kolo zamčené a byl na cestě do kanceláře Janice Jaegerové, noční forenzní vyšetřovatelky.

Jack byl pořádně nabuzený. Po téměř jisté identifikaci svého utopence jakožto Carla Franconiho toho moc nenaspal. Každou chvíli telefonoval s Janice, až ji nakonec přiměl, aby sehnala kopie všech Franconiho záznamů z Manhattanské všeobecné nemocnice. Předběžným vyšetřováním se jí podařilo zjistit, že právě tam byl Franconi hospitalizován.

Jack také Janice přinutil sehnat telefonní čísla evropských organizací pro distribuci lidských orgánů, která měl na psacím stole Bart Arnold. Vzhledem k šestihodinovému časovému rozdílu začal Jack telefonovat po třetí hodině ranní. Nejvíc ho zajímala organizace zvaná El•ro Transplant Foc•ndatiori v Nizozemsku. Když tam neměli žádný záznam o tom, že by Carlo Franconi v poslední době obdržel játra, obtelefonoval Jack všechny státní organizace,jejichž čísla měl k dispozici. Byly mezi nimi společnosti ve Francii, Anglii, Itálii, Švédsku, Mad’arsku a Španělsku. O Carlu Franconim nikde nic nevěděli. A navrch k tomu všemu většina z lidí, s nimiž mluvil, tvrdila, že je vzácným jevem, aby zahraniční pacient obdržel takový transplantát, protože většina zemí má seznam čekatelů z řad vlastních občanů.

Po pouhých několika hodinách spánku probudila Jacka zvědavost. Už nedokázal usnout, a tak se rozhodl jet do márnice dřív než obvykle, aby si prošel materiály, které Janice sehnala.

“No páni, ty jsi nedočkavý,” poznamenala Janice, když Jack vstoupil do její kanceláře.

“Tohle jsou právě ty případy, kvůli kterým je soudní lékařství zábava,” prohlásil Jack. “Jak jsi pochodila v Manhattanské všeobecné?”

“Mám spoustu materiálu,” odpověděla Janice. “Pan Franconi byl za ta léta přijat mnohokrát, většinou kvůli hepatitidě a cirhóze jater.”

“A, zápletka houstne,” zaradoval se Jack. “Kdy byl poslední příjem?”

“Asi před dvěma měsíci,” řekla Janice. “Ale transplantace žádná. Je tu o tom zmínka, ale pokud nějakou podstoupil. pak to nebylo v MVN.” Podala Jackovi velkou složku.

Jack balík potěžkal a usmál se. “Nejspíš mám před sebou spoustu zajímavého čtení.”

“Podle mého se to pořád opakuje,” podotkla Janice.

“A co jeho doktor?” zeptal se Jack. “Měl nějakého konkrétního, nebo si ho přehazovali jako horký brambor?”

“Většinou jednoho,” řekla Janice. .,Je to jistý doktor Daniel Levitz z Páté Avenue mezi, Č‘tyřiašedesátou a Pětašedesátou ulicí. Telefon do jeho ordinace máš napsaný zvenčí na tom balíku.”

154

“Jsi pilná,” pochválil ji Jack.

“Snažím se ze všech sil,” opáčila Janice. “Uspěl jsi nějak u těch evropských organizací pro distribuci orgánů?”

“Úplný debakl,” přiznal Jack. “Ať mi Bart zavolá, hned jak přijde. Musíme znovu vyzkoušet všechna transplantační centra v téhle zemi, když teď známe jména.”

“Jestli Bart nepřijde, než budu odcházet, dám mu na stůl vzkaz,” slíbila Janice.

Jack si hvízdal, když procházel chodbami do místnosti pro zaměstnance. Už cítil na jazyku chuť kávy a snil o euforii, kterou v něm vždycky probudil první ranní šálek. Když tam ale dorazil, poznal, že jde moc brzo. Vinnie Amendola kávu právě připravoval.

“Pospěš si s tím kafem.” Jack upustil těžký balík na kovový stůl, kde Vinnie čítával své noviny. “Dneska ráno je to naléhavý.”

Vinnie neodpověděl, což se mu vůbec nepodobalo, a Jack si toho všiml. “Ještě pořád jsi ve špatné náladě?” zeptal se.

Vinnie pořád neodpovídal. ale Jack už byl duchem jinde.

Zahlédl ve Vinnieho novinách titulek: FRANCONIHO TĚLO NALEZENO. Pod titulkem bylo o trochu menším písmem vytištěno:

“Franconiho mrtvola se povalovala v Ústavu soudního lékařství čtyřiadvacet hodin, než byla určena její totožnost.”

Jack si sedl, aby si článek přečetl. Jako obvykle byl napsán sarkastickým tónem a naznačoval, že městští soudní lékaři jsou packalové. Jackovi připadlo zajímavé, že novinář měl sice dost informací, aby článek sepsal. ale zřejmě netušil, že tělo bylo bez hlavy a bez rukou v důsledku úmyslného pokusu zakrýt jeho totožnost. Nebyla tu ani zmínka o ráně z brokovnice do horního pravého kvadrantu.

Když dokončil přípravu kávy, přišel si Vinnie stoupnout vedle stolu, kde Jack četl. Netrpělivě přešlápl. Jakmile Jack konečně vzhlédl, řekl Vinnie dopáleně: “Dovolíš? Rád bych si vzal svoje noviny.”

“Vidíš tenhle článek?” Jack plácl do titulní stránky.

“Jo, ten jsem viděl,” řekl Vinnie.

Jack odolal pokušení opravit mu slovosled. Místo toho řekl:

“Překvapilo tě to? Chci říct. když jsme včera dělali tu pitvu, napadlo tě vůbec, že by to mohl být pohřešovaný Franconi?”

“Ne, proč by mělo’?” opáčil Vinnie.

“Já neříkám, že by mělo,” řekl Jack. “Jen se ptám, jestli tě to napadlo.”

“Ne,” odsekl Vinnie. “Dej mi moje noviny! Proč si nekupuješ vlastní? Vždycky čteš moje!”

Jack vstal, přistrčil k Vinniemu jeho noviny a zvedl balík od Janice. “Vážně jsi poslední dobou divnej. Možná potřebuješ dovolenou. Rychle se z tebe stává nabručenej dědek.”

“Aspoň nejsem krkoun,” odtušil Vinnie. Zvedl své noviny a znovu upravil stránky, které Jack zpřeházel.

Jack přistoupil ke kávovaru a nalil si vrchovatý šálek.

Odnesl si ho ke stolu s rozpisem práce. Spokojeně usrkával a probíral se množstvím

155

Franconiho příjmů do nemocnice. Při prvním listování materiálem chtěl vidět jen to základní, a tak četl vždycky jen poslední stránku, psanou při propuštění z nemocnice, kde bylo stručné shrnutí. Jak už mu Janice prozradila, hospitalizaci zpravidla vyžadovaly problémy s játry, počínaje záchvatem žloutenky, ke které přišel v italské Neapoli.

Jako další dorazila Laurie. Ještě než si vůbec svlékla kabát, zeptala se Jacka,jestli viděl noviny nebo slyšel ranní zprávy. Jack odvětil, že si přečetl Post.

“Bylo to tvoje dílo?” zeptala se Laurie, když si skládala kabát a odkládala ho na židli.

“O čem to mluvíš’?”

“Ta vykecaná informace, že Franconi je pravděpodobně totožný s tím tvým utopencem,” řekla Laurie.

Jack se nevěřícně zasmál. “Překvapuje mě, že se vůbec ptáš.

Proč bych něco takového dělal?”

“Já nevím, leda že jsi z toho byl včera v noci tak vzrušený,” odvětila Laurie. “Ale nemyslela jsem to jako urážku. Jen mě překvapilo, že se to tak rychle objevilo v novinách.”

“To jsme dva,” souhlasil Jack. “Možná to byl Lou.”

“Já myslím, že od toho by mě to překvapilo ještě víc než od tebe,” usoudila Laurie.

, Proč to?” ozval se Jack ublíženě.

, “Vloni jsi vykecal to s tím morem,” připomněla mu Laurie.

“To byla úplně jiná situace,” namítl Jack. “Šlo o záchranu lidí.”

“No tak se nerozčiluj,” konejšila ho Laurie. Aby změnila téma, zeptala se: “Co za případy tu máme na dnešek?”

“Nedíval jsem se,” přiznal Jack. “Ale hromada je malá a já mám prosbu. Jestli je to možné. rád bych si vzal den na papírování, nebo vlastně na výzkum.”

Laurie se sklonila a spočítala pitevní složky. “Jen deset případů – žádný problém,” řekla. “Asi si vezmu jen jeden. Když je teď Franconiho tělo zpátky, ještě víc mě zajímá zjistit, jak se odtud vůbec dostalo. Čím víc o tom uvažuju, tím víc věřím, že to tak či onak musela být práce někoho zevnitř.”

Ozvalo se šplouchnutí následované hlasitým zaklením. Laurie i Jack se podívali na Vinnieho, který se vymrštil ze židle.

Polil si kávou celý psací stůl a ještě si ji nalil do klína.

“Pozor na Vinnieho,” varoval Laurii Jack. “Zase má příšernou náladu.”

“Není ti nic, Vinnie?” zavolala Laurie.

“Nic mi není,” odvětil Vinnie. Strnule odkráčel ke kávové konvici pro několik papírových ručníků.

“Jsem trošku zmatený,” řekl Jack Laurii. “Proč v době Franconiho návrat budí ještě větší zvědavost stran jeho zmizení’?”

“Hlavně kvůli tomu, cos zjistil během pitvy,” řekla Laurie.

“Nejdřív jsem si myslela, že to tělo ukradli jen z čirého trucu, jako když chce vrah odepřít člověku řádný pohřeb, tak něco. Ale teď se mi zdá, že to tělo od 156

vezli, aby zničili játra. To je divné. Původně jsem myslela že vyřešit hádanku, jak to tělo zmizelo, je prostě jen nějaká výzva. Teď si myslím, že jestli dokážu přijít na to, jak to tělo zmizelo, podaří se nám možná taky zjistit, kdo to udělal.”

“Začínám chápat, co Lou myslel tím, že si připadá jako blbec před tvou schopností nacházet spojitosti,” řekl Jack. “U Franconiho zmizení mi vždycky připadalo, že ,proč je důležitější než ,jak. Ty naznačuješ, že to souvisí.”

“Přesně tak,” řekla Laurie. “Odpověď na ,jak povede ke ,kdo, a ,kdo vysvětlí ,proč.”

“A ty myslíš, že je do toho zapletený někdo, kdo tady pracuje,” dodal Jack.

“Bohužel ano,” souhlasila Laurie. “Nechápu, jak by ho mohli vytáh”nout bez pomoci zevnitř. Ale stejně nemám zdání, jak se to stalo.

Jakmile zavolal Siegfriedovi, Raymondův mozek se konečně podvolil vysoké dávce hypnotika, cirkulujícího mu v krevním oběhu po požití dvou prášků na spaní. Po zbytek časných ranních hodin tvrdě spal. Příští věc, kterou zaznamenal, byla Darlene rozhrnující závěsy, aby vpustila dovnitř denní světlo.

Bylo skoro osm – v tuhle dobu měl být na svou žádost probuzen.

“Je ti líp, miláčku?” zeptala se Darlene. Přiměla Raymonda posadit se zpříma, aby mu mohla natřepat polštář.

“Je,” připustil Raymond, ačkoliv měl mysl zamženou pilulkami pro spaní.

“Dokonce jsem ti udělala tvou oblíbenou snídani,” řekla Darlene. Přistoupila k prádelníku a zvedla proutěný podnos.

Přinesla ho k posteli a položila Raymondovi do klína.

Raymond putoval pohledem po podnose. Byla tu čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva, dva proužky slaniny, omeleta z jednoho vejce, toast a čerstvá káva. V postranní přihrádce ležely ranní noviny.

“Jaké to je?” zeptala se Darlene hrdě.

“Dokonalé,” prohlásil Raymond. Natáhl se k ní a políbil ji.

“Dej mi vědět, kdybys chtěl ještě kávu,” řekla Darlene. Pak opustila místnost.

S dětinskou rozkoší si Raymond potřel toast máslem a usrkl pomerančové šťávy. Pokud šlo o něj, nebylo po ránu nic lepšího než vůně kávy a slaniny.

Raymond si vzal současně sousto slaniny a omelety, aby se pokochal kombinací jejich chutí, zvedl noviny, otevřel je a přelétl pohledem titulky.

Zajíkl se a mimoděk trochu jídla vdechl. Kuckal tak silně, až shodil proutěný podnos z postele. Ten se převrhl na koberec.

Darlene vběhla do pokoje a zůstala stát lomíc rukama, zatímco Raymond procházel záchvatem kuckavého kašle a měnil barvu na rajčatovou červeň.

157

Vodu!” vykvikl mezi záchvaty.

Darlene se hnala do koupelny a vrátila se se sklenicí vody.

Raymond ji popadl a podařilo se mu trochu jí do sebe vpravit.

Slanina a vejce byly nyní rozesety do oblouku kolem postele.

“Není ti nic?” zeptala se Darlene. “Nemám zavolat záchranku?”

“Koláčová dírka,” zasípal Raymond. Ukázal si na ohryzek.

Raymondovi trvalo pět minut, než přišel k sobě. Za tu dobu měl rozbolavělé hrdlo a hlas ochraptělý. Darlene uklidila většinu nepořádku, který nadělal, až na kávovou skvrnu na bílém koberci.

“Vidělas noviny?” zeptal se Darlene Raymond.

Zavrtěla hlavou, a tak jí je Raymond rozprostřel před očima.

“Propáníčka!” řekla.

“Propáníčka!” opakoval Raymond sarkasticky. “A to ses divila, proč si ještě pořád dělám starosti kvůli Franconimu!”

Raymond vší silou noviny zmačkal.

“Co budeš dělat?” zeptala se Darlene.

“Nejspíš se musím znovu sejít s Vinnie Dominickem,” řekl Raymond.

“Tvrdil mi, že tělo zmizelo. Ten tedy odvedl práci!”

Zazvonil telefon a Raymond nadskočil.

“Mám to vzít?” zeptala se Darlene.

Raymond přikývl. Uvažoval, kdo může volat takhle brzy.

Darlene zvedla sluchátko a řekla haló, pak několikrát ano.

Pak sluchátko odložila vedle telefonu.

“To je doktor Waller Anderson,” hlásila Darlene s úsměvem.

“Chce se přidat k nám.”

Raymond vydechl. Až dosud si neuvědomoval, že zadržuje dech.

“Pověz mu, že jsme potěšeni, ale že mu budu muset zavolat později.”

Darlene poslechla a pak zavěsila. “Aspoň jedna dobrá zpráva,” podotkla.

Raymond si třel čelo a slyšitelně sténal. “Kéž by šlo všechno tak dobře jako obchodní stránka věci.”

Telefon znovu zazvonil. Raymond pokynul Darlene, aby ho vzala. Jakmile řekla haló a okamžik naslouchala, úsměv jí rychle zmizel z tváře. Odložila sluchátko vedle telefonu a sdělila Raymondovi, že je to Taylor Cabot.

Raymond těžce polkl. V hrdle, už tak podrážděném, mu vyschlo. Rychle si lokl vody a převzal sluchátko.

“Haló, pane?” vypravil ze sebe Raymond. Hlas měl ještě ochraptělý.

“Volám z auta,” řekl Taylor. “Takže nebudu příliš konkrétní.

Ale právě jsem byl informován o tom, že se znovu vynořil problém, který jsem považoval za vyřešený. To, co jsem řekl o téhle záležitosti dříve, pořád ještě platí. Doufám, že mi rozumíte.”

“Ovšemže, pane,” vykvikl Raymond. “Já…”

Raymond umlkl. Odtáhl sluchátko od ucha a podíval se na něj.

Taylor zavěsil.

“Přesně to jsem potřeboval,” řekl Raymond, když vracel sluchátko Darlene. “Další hrozba od Cabota, že program uzavře.”

158

Raymond spustil nohy přes pelest postele. Když vstal a navlékl si župan, pocítil znovu zbytky včerejší bolesti hlavy.

“Musím najít číslo na Vinnieho Dominicka. Potřebuju další zázrak.”

V osm hodin už byli Laurie i ostatní dole v pitevně a zahajovali práci. Jack zůstal v místnosti pro personál, aby si pročetl záznamy z hospitalizací Carla Franconiho. Když si všiml, kolik je hodin, vrátil se do prostor vyšetřovatelů, aby zjistil, proč vrchní vyšetřovatel Bart Arnold dneska nepřišel.

Jacka překvapilo, když muže nalezl v jeho kanceláři.

“Nemluvila s tebou dneska ráno Janice?” zeptal se Jack. On a Bart byli docela dobří přátelé. takže Jack beze všeho vkráčel rovnou do Bartovy pracovny a posadil se.

” Přišel jsem zrovna před patnácti minutami,” odpověděl Bart. “Janice už byla pryč.”

“Neměls na psacím stole vzkaz?” zeptal se Jack.

Bart se začal přehrabovat ve změti na desce stolu. Bartův stůl se překvapivě podobal Jackovu. Nakonec vytáhl vzkaz a nahlas přečetl: “Důležité! Volej okamžitě Jacka Stapletona.

Podpis: Janice.”

“Promiň,” řekl Bart. “Nakonec bych ho našel.” Slabě se usmál,” věda že každá omluva je marná.

“Nejspíš už víš, že můj utopenec byl skoro s jistotou identifikován jako Carlo Franconi,” řekl Jack.

“To jsem slyšel,” souhlasil Bart.

“To znamená, že chci, aby ses znovu obrátil na UNOS a všechna centra, kde se dělají transplantace jater, pokud mají trochu jméno.”

“To je daleko snazší než chtít po nich. aby zjišťovali, jestli se někdo, komu dělali v poslední době transplantaci, nepohřešuje,” řekl Bart. “Když mám všechna telefonní čísla po ruce. dá se to udělat, než se naděješ.”

“Já strávil většinu noci u telefonu s organizacemi v Evropě, které mají na starosti rozdělování orgánů,” přiznal Jack.

“Skončil jsem s prázdnýma rukama.”

“Mluvil jsi s Euro Tra nsplant v Nizozemsku?” zeptal se Bart.

“Tam jsem volal ze všeho nejdřív,” odpověděl Jack. “Nemají Franconiho v záznamech.”

“Pak se dá celkem s jistotou říct, že Franconi nepodstoupil transplantaci v Evropě,” řekl Bart. “Euro Transplant vede záznamy o celém kontinentu.”

“Další věc – chci, aby někdo zašel navštívit Franconiho matku a přemluvil ji, ať nám dá vzorek krve. Chci, aby Ted Lynch provedl porovnání mitochondriální DNA s tím utopencem.

Tím se totožnost potvrdí, takže už nepůjde jen o předpoklad.

Taky ať se vyšetřovatel té ženy zeptá, jestli její syn nepodstoupil transplantaci jater. Bude zajímavé, co řekne.”

Bart si Jackovy požadavky zapisoval. “Co ještě?” zeptal se.

“Myslím, že to je prozatím všechno,” usoudil Jack. “Janice mi řekla, že

Franconiho lékař se jmenuje Daniel Levitz. Přišel jsi s ním už někdy do styku?”

“Jestli je to ten Levitz z Páté, tak s tím jsem do styku přišel.”

159

Jaký byl tvůj dojem”?” zeptal se Jack.

“Širokoprofilová praxe s bohatou klientelou. Pokud mohu soudit,je to dobrý internista. Zvláštní na tom je, žc se stará o spoustu zločineckých rodin, takže není nijak překvapující. že měl ve své péči taky Carla Franconiho.”

“Různé rodiny?” vyzvídal Jack. “Dokonce i rodiny, které si navzájem konkurují?”

“Divné, co?” řekl Bart. ,.Ta chuděra sekretářka, co objednává pacienty, z toho musí mít pěkně zamotanou šišku.

Umíš si představit, jaké by to bylo, mít v čekárně současně dvě znepřátelené zločinecké figury i s osohními strážci?”

“Život je divnější než romány,” prohlásil Jack.

“Chceš, abych zajel k doktoru Levitzovi a zjistil o Franconim, co se dá?” zeptal se Bart.

“Myslím. že to udělám sám,” řekl Jack. “Mám vtíravé tušení, že při rozhovoru s Franconiho doktorem bude důležitější to, co zůstane nevyřčeno, než to, o čem se bude mluvit. Ty se soustřeď na zjištění, kde dělali Franconimu tu transplantaci.

Myslím, že to bude v tomhle případě klíčová informace. Kdoví, možná se tím všechno vysvětlí.”

“Tady jste!” zaburácel sytý hlas. Jack i Bart vzhlédli ke dveřím, doslova zaplněných impozantní postavou doktora Calvina Washingtona. zástupce šéflékaře.

“Všude tě hledám, Stapletone,” bručel Catvin. “Dělej! Šéf s tebou chce mluvit.”

Jack na Barta mrkl a pak vstal. “Pravděpodobně zas další z mnoha odměn, kterými mě zahrnuje.”

“Já bych si na tvém místě tak neliboval,” odsekl Calvin, když dělal Jackovi místo, aby mohl kolem něj projít. “Zase jednou jsi starýho pěkně nakrknul.”

Jack následoval Calvina do administrativních prostor. Těsně předtím, než vstoupil do předpokoje, nakoukl Jack do čekárny.

Bylo tu neobvykle mnoho novinářů.

, Něco se děje?” zeptal se Jack.

, “Jako bych ti to musel,” říkat, zavrčel Calvin.

Jack nechápal, ale neměl možnost se dál vyptávat. Calvin už se ptal paní Sanfordové, Binghamovy sekretářky, jestli mohou vejít do šéfovy pracovny.

Ukázalo se, že načasování nebylo dobré, a Jack dostal příkaz sednout si na lavici naproti psacímu stolu paní Sanfordové.

Očividně byla stejně rozčilená jako její šéf a obdařila Jacka několika nesouhlasnými pohledy. Jack si připadal jako zlobivý školák, předvolaný k řediteli. Catvin využil volného času, aby zmizel do své pracovny a vyřídil několik telefonátů.

160

Jack měl celkem odůvodněnou představu o tom, co asi šéfa rozčililo, a tak se snažil přijít na nějaké vysvětlení.

Naneštěstí ho nic nenapadlo. Koneckonců mohl počkat a vzít si Franconiho rentgeny až dnes ráno po Binghamově příchodu.

“Už můžete jít dovnitř,” řekla paní Sanfordová, aniž vzhlédla od psacího stroje. Všimla si, že světýlko na její telefonní přípojce zhaslo, což znamenalo, že šéf ukončil telefonní hovor.

Jack vstoupil do šéfovy pracovny s pocitem déjá vu. Před rokem, během série případů infekčního onemocnění, se Jackovi podařilo přivést šéfa k nepříčetnosti, a takových střetů už bylo několik.

“Pojď dál a posad’ se,” řekl hrubě Bingham.

Jack usedl naproti psacímu stolu. Bingham za posledních několik let zestárl. Vypadal značně starší než třiašedesát let. Mračil se na Jacka skrz brýle v drátěných obroučkách.

Navzdory povislým tvářím a ochablé kůži Jack viděl, že jeho oči jsou soustředěné a inteligentní jako vždycky.

“Zrovna jsem si začínal myslet. že sem doopravdy zapadneš, a teď tohle,” řekl Bingham.

Jack neodpověděl. Připadalo mu nejlepší neříkat nic, dokud nebude tázán.

“Můžu se aspoň zeptat proč?” zeptal se Bingham svým hlubokým chraplavým hlasem.

Jack pokrčil rameny. “Zvědavost,” řekl. “Byl jsem napjatý a nemohl jsem se dočkat.”

“Zvědavost!” zařval Bingham. “Tu samou chabou výmluvu jsi použil vloni, když jsi obešel mé výslovné příkazy a vydal se do Manhattanské všeobecné.”

Aspoň jsem vytrvalý,” namítl Jack.

Bingham zasténal. “A už je tu impertinence. Ty ses vážně moc nezměnil, co?”

“Zlepšil jsem se v basketbalu,” opáčil Jack.

Jack uslyšel, jak se otevírají dveře. Otočil se a uviděl vklouznout do místnosti Calvina. Calvin si založil mohutné paže na hrudi a stoupl si stranou jako elitní harémová stráž.

“Nikam se s ním nedostanu,” stěžoval si Bingham Calvinovi, jako by Jack vůbec nebyl v místnosti. “Měl jsem zato, žes tvrdil, že se jeho chování zlepšilo.”

“Zlepšilo, až do téhle epizody.” Calvin se zamračil dolů na Jacka.

“Co mě štve,” promluvil konečně k Jackovi, “je to, že zatraceně dobře víš, že všechno, co se pouští ven z ústavu soudního lékařství, má jít od doktora Binghama anebo přes styk s veřejností! Tvoje vyšetřovatelské pudy by neměly převládnout natolik, abys pouštěl informace.

Skutečnost je taková, že tahle práce je vysoce politická a tváří v tvář našim současným problémům rozhodně nepotřebujeme další nepříznivé ohlasy v tisku.”

“Tak moment,” ozval se Jack. “Tady něco není v pořádku.

Nejsem si jistý, jestli mluvíme stejnou řečí.”

161

“Můžeš to zopakovat,” souhlasil Bingham.

“Já mám na mysli,” pokračoval Jack, “že podle mého nemluvíme o stejné věci. Když jsem sem přišel, myslel jsem, že jdu na koberec, protože jsem ukecal uklízeče, aby mi dal klíče od téhle pracovny, abych si mohl najít Franconiho snímky.”

“Ne, sakra!” zařval Bingham. Namířil prstem Jackovi na nos.

“Jsi tu proto, že jsi vykecal tu historku o tom, že Franconiho tělo se objevilo tady v márnici potom, co je ukradli. Co sis to dovolil? Pomůže ti to nějak v kariéře?”

“Zadrž,” řekl Jack. “Za prvé, nejsem zas tak hr do nějakého postupu v kariéře. Za druhé, mou vinou se tahle historka do médii nedostala.”

“Nedostala?” opakoval Bingham.

“Určitě nenaznačuješ, že za to může Laurie Montgomeryová?” zeptal se Calvin.

“Vůbec ne,” odpověděl Jack. “Ale já to nebyl. Heleďte, abych vám řekl pravdu, mě ani nenapadlo, že by to byl nějaký sólokapr.”

“Sdělovací prostředky jsou jiného názoru,” prohlásil Bingham. “Ostatně starosta taky. Už mi dneska ráno dvakrát volal a ptal se, co to tady vedeme za cirkus. Tahle věc s Franconim nám kazí renomé před celým městem – zvlášť když nás zaskočí zprávy z vlastního úřadu.”

“To skutečně zajímavé na Franconim není to, že jeho tělo se na jednu noc vytratilo z márnice,” řekl Jack. “Zajímavé je, že ten člověk zřejmě absolvoval transplantaci jater, o které nikdo neví, která se těžko vysleduje analýzou DNA a kterou chtěl někdo utajit.”

Bingham vzhlédl ke Calvinovi, kteřý zvedl ruce, jako by se bránil.

“Tohle slyším poprvé,” řekl.

Jack rychle shrnul své pitevní nálezy a pak se zmínil o matoucích výsledcích analýzy DNA, kterou provedl Ted Lynch.

“To zní záhadně,” usoudil Bingham. Sundal si brýle a otřel si uslzené oči. “Taky to zní nepěkně, vzhledem k tomu, že chci, aby se celá tahle záležitost s Franconim rozplynula do ztracena. Jestli se děje něco doopravdy svinského, jako třeba že Franconi dostal neautorizovaná játra, tak se nám to nepovede.”

“Ještě dneska budu vědět víc,” řekl Jack. “Bart Arnold bude kontaktovat všechna transplantační centra ve Státech, John DeVries nahoře v laborce provádí zkoušky na imunosupresiva, Maureen O’Connerová se na histologii hrabe ve sklíčkách a Ted dělá test DNA na šest polymarkerů, který je podle něj blbovzdorný. Ještě dneska odpoledne budeme s jistotou vědět, jestli vůbec došlo k transplantaci, a při troše štěstí i to, kde se konala.”

Bingham zašilhal přes svůj stůl na Jacka. “A víš jistě, žes nevykecal novinářům to, co dneska bylo v novinách?”

“Čestné skautské,” opáčil Jack, pozvedaje dva prsty roztažené do tvaru V “No dobře, omlouvám se,” řekl Bingham. “Ale poslouchej, Stapletone, drž o tom všem jazyk za zuby. A nenaštvi všechny lidi pod sluncem, aby

162

mi sem nepršela jedna telefonická stížnost na tvé chování za druhou. Máš zvláštní schopnost jít lidem na nervy. A konečně mi slib, že se nic nedostane do tisku, leda přese mě.

Rozumíš?”

“Je mi to křišťálově jasný,” prohlásil Jack.

Jack jen zřídka nalézal během dne záminku projet se na horském kole, takže šlapal provozem po První Avenue na návštěvu k doktoru Danielu Levitzovi se značnou rozkoší.

Slunce nesvítilo, ale teplota se pohybovala kolem příjemných deseti stupňů a zvěstovala tak přicházející jaro. Podle Jacka bylo jaro v New Yorku nejlepší roční období.

Když si kolo bezpečně upevnil ke značce ZAKAZ PARKOVÁNÍ, vykročil Jack na pěšinku ke vchodu do ordinace doktora Daniela Levitze. Jack zavolal předem, aby měl jistotu, že doktora zastihne, ale pečlivě se vyhnul tomu, aby si domluvil schůzku.

Měl pocit, že překvapivá návštěva by mohla přinést lepší plody. Jestli Franconi prodělal transplantaci, pak na ní rozhodně bylo něco podezřelého.

“Vaše jméno, prosím?” otázala se stříbrovlasá matrona v recepci. Jack jí ukázal svou průkazku soudního patologa. Její lesklý povrch a oficiální vzhled většinu lidí zmátly, takže si mysleli, že jde o policejní průkaz. V situacích jako tahle Jack ten rozdíl nevysvětloval. Průkazka pokaždé vyvolala odezvu, nikdy neselhala.

“Musím mluvit s doktorem.” Jack strčil průkaz zpátky do kapsy. “Čím dřív, tím líp.”

Když se sekretářce zase vrátil hlas, zeptala se Jacka na jméno. Sdělil jí je a vynechal doktorský titul, aby neprozradil povahu svého zaměstnání.

Sekretářka se okamžitě vyškrábala z křesla a zmizela v hlubinách ordinace.

Jack bloumal pohledem po čekárně. Byla velkorysých rozměrů a luxusně zařízená. Zdaleka se nepodobala praktické čekárně, jakou míval, když provozoval oftalmologickou praxi. To bylo před rekvalifikací, kterou si vyžádala invaze řízené lékařské péče. Jackovi to připadalo jako vzpomínky na minulý život, a v mnohém ohledu tomu taky tak bylo.

V čekárně sedělo pět dobře oblečených lidí. Všichni po Jackovi kradmo pokukovali přes okraje svých časopisů. Zatímco hlučně obraceli stránky, Jack vycítil auru podrážděnosti, jako by věděli, že naruší rozvrh návštěv a odkáže je k dalšímu čekání navíc. Jack doufal, že žádný z nich není věhlasná zločinecká figura, která by mohla považovat takovou nepříjemnost za důvod k pomstě.

Sekretářka se znovu objevila a s trapnou podlézavostí zavedla Jacka dozadu do doktorovy soukromé pracovny. Jakmile byl Jack uvnitř, zavřela dveře.

Doktor Levitz v místnosti nebyl. Jack si sedl do jednoho ze dvou křesel naproti psacímu stolu a zkoumal pohledem okolí.

Byly tu obvyklé zarámované diplomy a licence, fotografie rodiny, a dokonce i stohy nepřečtených lékařských časopisů.

Jackovi to bylo všechno tak dobře známé,

163

až se otřásl. Ze své současné výhodné pozice uvažoval, jak mohl vydržet tak dlouho ve stejném tísnivém prostředí.

Doktor Daniel Levitz vstoupil druhými dveřmi. Měl na sobě bílý plášť včetně kapsy plné špachtlí a různých propisovaček.

Kolem krku mu visel stetoskop. V porovnání s Jackovou svalnatou, ramenatou, stoosmdesáticentimetrovou postavou byl doktor Levitz dost malý a vypadal takřka křehce.

Jack si okamžitě všiml nervózních tiků toho člověka, k nimž náleželo mírné kroucení a pokyvování hlavou. Doktor Levitz nedal najevo, že by si byl těchto pohybů vědom. Strnule si s Jackem potřásl rukou a pak se uchýlil za svůj masivní psací stůl.

“Mám hodně práce,” řekl doktor Levitz. “Ale pro policii si ovšem čas vždycky najdu.”

“Já nejsem od policie,” odpověděl Jack. “Jsem doktor Jack Stapleton z Úřadu vrchního soudního patologa města New Yorku.”

Doktor Levitz škubl hlavou a také řídkým knírkem. Naprázdno polkl.

“Aha,” podotkl.

“Chtěl jsem si s vámi krátce pohovořit o jednom z vašich pacientů,” řekl Jack.

“Choroby mých pacientů jsou důvěrné,” pronesl doktor Levitz, jako by to měl nahrané na magnetofonu.

“Samozřejmě.” Jack se usmál. “Totiž, dokud nezemřou a nestanou se případem pro soudního patologa. Víte, chci se vás zeptat na pana Carla Franconiho.”

Jack sledoval, jak doktor Levitz provedl řadu bizarních pohybů; Jack byl rád, že se ten člověk nedal na mozkovou chirurgii.

“Přesto stále respektuji důvěrné informace stran mého pacienta,” řekl.

“Z etického hlediska dokážu vaše postavení pochopit,” odvětil Jack. “Ale musím vám připomínat, že my soudní patologové státu New York máme za těchto okolností možnost vystavit soudní příkaz? Co kdybychom si tedy jen pohovořili?

Kdoví, možná dokážeme všechno objasnit.”

“Co chcete vědět?” zeptal se doktor Levitz.

“Dozvěděl jsem se z četby rozsáhlé nemocniční anamnézy pana Franconiho, že trpěl dlouhodobě problémy s játry, vedoucími až k selhání jater,” řekl Jack.

Doktor Levitz přikývl, ale několikrát přitom cukl pravým ramenem. Jack počkal, až tyto bezděčné pohyby ustoupí.

“Abych šel rovnou k věci,” pokračoval potom, “velkým otazníkem je to, zda pan Franconi podstoupil transplantaci jater, nebo ne.”

Levitz zprvu nepromluvil. Jen sebou škubal. Jack byl odhodlaný počkat si, co z něj vyleze.

“Já o žádné transplantaci jater nic nevím,” řekl nakonec doktor Levitz.

“Kdy byl u vás naposled?” zeptal se Jack.

Doktor Levitz zvedl sluchátko telefonu a požádal jednu ze svých asistentek, aby přinesla kartu pana. Carla Franconiho.

164

“Za moment to bude,” ujistil Jacka.

“Při jedné hospitalizaci pana Franconiho asi před třemi lety jste konkrétně napsal, že podle vašeho názoru bude transplantace nezbytná. Pamatujete si, že jste to napsal?”

“Ne tak konkrétně,” odvětil doktor Levitz. “Ale byl jsem si vědom zhoršujícího se stavu stejně jako toho, že pan Franconi není schopen přestat pít.”

“Ale už jste se o tom víckrát nezmínil,” namítl Jack. “To mi připadalo překvapující, když bylo snadné po následující dva roky sledovat postupné, ale neustálé zhoršování výsledků jeho jaterních testů.”

“Lékař má jen omezené možnosti ovlivňovat chování svého pacienta “

” ,odvětil doktor Levitz.

Dveře se otevřely a ustrašená sekretářka přinesla tlustou složku. Beze slova ji položila na stůl doktora Levitze a zmizela.

Doktor Levitz desky zvedl, letmo do nich nahlédl a řekl, že Carlo Franconi byl u něj před měsícem.

“Kvůli čemu jste ho vyšetřil?”

“Infekce horních cest dýchacích,” odpověděl doktor Levitz.

“Předepsal jsem nějaká antibiotika. Zřejmě zabrala.”

“Vyšetřil jste ho?”

” Ovšemže!” ohradil se doktor Levitz dotčeně. “Vždycky své pacienty vyšetřím.”

“Měl transplantovaná játra?”

“No, kompletní vyšetření jsem neprováděl,” vysvětloval doktor Levitz. “Vyšetřil jsem ho v souladu s jeho potížemi a syndromy.”

“Ani jste mu neprohmatal játra, když znáte jeho anamnézu?” podivil se Jack.

“Pokud ano, tak jsem to nezapsal,” řekl doktor Levitz.

“Prováděl jste nějaké krevní zkoušky, v nichž by se odrazila funkce jater?” zeptal se Jack.

“Jen bilirubin,” řekl doktor Levitz.

“Proč jenom bilirubin?”

“V minulosti měl žloutenku,” vysvětloval doktor Levitz.

“Vypadal líp, ale chtěl jsem si to zdokumentovat.”

“Jaký byl výsledek?” zeptal se Jack.

“Byl v normálních mezích,” odvětil doktor Levitz.

“Takže kromě infekce horních cest dýchacích se mu vedlo docela dobře,” shrnul Jack.

“Ano, tak by se to nejspíš dalo říct,” souhlasil doktor Levitz.

“Skoro jako zázrak,” podotkl Jack. “Zvlášť když už jste se zmínil o tom, že ten člověk nechtěl omezit konzumaci alkoholu.”

“Možná konečně přestal,” namítl doktor Levitz. “Koneckonců, člověk se může změnit.”

“Vadilo by vám, kdybych se podíval do jeho karty?” zeptal se Jack.

“Ano, to by mi vadilo.” odvětil doktor Levitz. “Už jsem vám sdělil svůj názor na etiku lékařského tajemství. Jestli ty záznamy chcete, mu 165

síte si je vyžádat soudní cestou. Je mi líto. Nechci vám házet klacky pod nohy.”

“To je úplně v pořádku,” řekl Jack přívětivě. Vstal. “Sdělím úřadu státního zástupce, jaký je váš postoj. Prozatím děkuji za váš čas, a jestli vám to nebude vadit, v blízké budoucnosti spolu pravděpodobně budeme ještě mluvit. Na tomhle případě je něco velmi zvláštního a já se tomu hodlám dostat na kloub.”

Jack se v duchu usmíval, když odmykal zámky na svém kole.

Bylo zcela zřejmé, že doktor Levitz ví víc, než je ochoten prozradit! O kolik víc, to Jack nevěděl, ale rozhodně to bylo všechno tím zajímavější. Jack měl intuitivní pocit, že tenhle případ je nejen nejzajímavější, s jakým se dosud za svou forenzní kariéru setkal, ale možná dokonce i nejzajímavější ze všech, které kdy mít bude.

Vrátil se do márnice, uklidil kolo na obvyklé místo, vyšel nahoru do své pracovny odložit kabát a pak zamířil rovnou do DNA laboratoře. Ted však na něj ještě nebyl připravený.

“Potřebuju ještě pár hodin,” prohlásil Ted. “A zavolám tě!

Nemusíš chodit sem nahoru.”

Zklamán, ale nezkrušen sestoupil Jack o patro níž na histologii a zkontroloval postup svých permanentních mikroskopických vzorků případu, označených nyní jménem Franconi.

“Bože můj!” stěžovala si Maureen. “Co čekáš, zázraky? Vzala jsem tvoje vzorky dřív než všechny ostatní, ale stejně budeš mít štěstí,jestli to dostanou ještě dneska.”

V setrvalé snaze udržet si optimismus v duši a zvědavost na uzdě, sjel Jack výtahem dolů do prvního patra a vyhledal v laboratoři Johna De Vriese.

“Zkoušky na cyklosporin A a FK506 nejsou snadné,” vyštěkl John. “Kromě toho jsme na tom tak, jak jsme. Nemůžeš čekat bleskovou službu při tom rozpočtu, se kterým musím pracovat.”

“Fajn!” odvětil Jack přívětivě, couvaje z laboratoře. Věděl, že John je protiva, a když se rozčilí, dokáže být pasivně agresivní. Kdyby k tomu došlo, mohlo by trvat celé týdny, než Jack dostane výsledky testu.

Jack sestoupil o další patro níž, vešel do pracovny Barta Arnolda a naléhal na něj, aby mu něco dal, když už ho všude jinde vyhodili.

“Mám za sebou spoustu telefonátů,” řekl Bart. “Ale znáš situaci s hlasovou poštou. Skoro nikdy nikoho neseženeš k telefonu. Takže jsem tam nechal spoustu vzkazů a čekám, až mi zavolají zpátky.”

“Jéžišmarjá,” stěžoval si Jack. “Připadám si jako puberťačka, co má nové šaty a čeká, až ji pozvou na maturitní večírek.”

“Je mi líto,” opáčil Bart. “Jestli tě to trochu utěší Podařilo se nám získat vzorek krve Franconiho matky. Už je nahoře v laboratoři DNA.”

“Ptali se matky, jestli měl její syn transplantaci jater?”

“Samozřejmě,” řekl Bart. “Paní Franconiová ujistila vyšetřovatelku, že o žádné transplantaci nic neví. Ale připouští, že poslední dobou byl její syn mnohem zdravější.”

166

“Čemu to náhlé zotavení přičítala?” zeptal se Jack.

, Prý odjel někam do lázní a vrátil se jako nový člověk.”

, “Neřekla náhodou kam?” vyzvídal Jack.

“To nevěděla,” odpověděl Bart. “Aspoň to tvrdila vyšetřovatelce, a vyšetřovatelka mi řekla, že podle ní mluvila pravdu.”

Jack přikývl a vstal. “To sedí,” prohlásil. “Dostat bona fide tip od matky, to by bylo až moc snadné.”

“Budu tě dál informovat, hned jak mi začnou volat zpátky,” slíbil Bart.

“Díky,” opáčil Jack.

S pocitem zklamání se Jack ubíral spojovacími chodbami do místnosti pro personál. Napadlo ho, že by ho třeba rozveselilo trochu kávy. Překvapilo ho, když tu narazil na poručíka Lou Soldana, horlivě pohrouženého v šálku tmavého moku.

“Alé řekl Lou. “Přistižen při činu.

Jack se zadíval na detektiva z oddělení vražd. Takhle dobře už kolik dní nevypadal. Nejenže měl zapnutý horní knoflíček košile, ale dokonce si i narovnal kravatu. A ještě ke všemu byl hladce oholen a vlasy měl učesané.

“Vypadáš dneska skoro jako člověk,” pochválil ho.

“Taky si tak připadám,” souhlasil Lou. “Kdoví po kolika dnech jsem se poprvé v noci slušně vyspal. Kde je Laurie?”

“Nejspíš v pitevně,” usoudil Jack.

“Musím ji ještě jednou poplácat po zádech za to, že si po tom videu uvědomila souvislost s tím tvým utopencem,” pravil Lou. “My všichni dole na velitelství si myslíme, že to možná povede ke zlomu v tomhle případu. Už jsme dostali pár dobrých tipů od našich informátorů, protože v ulicích to vyvolalo spoustu řečí, zvlášť naproti v Queensu.”

“Laurii a mě překvapilo, když jsme to ráno uviděli v novinách,” podotkl Jack. “Šlo to daleko rychleji, než jsme čekali. Máš představu, kdo to pustil ven?”

“Já,” pravil Lou nevinně. “Ale dal jsem si pozor, abych neuvedl žádné detaily kromě skutečnosti, že tělo bylo identifikováno. Proč, je nějaký problém?”

“Jenom Bingham mírně vyskakoval,” řekl Jack. “A odnesl jsem to já.”

“Hernajs to mě mrzí,” omlouval se Lou. “Nenapadlo mě, že by z toho tady mohly být nějaké problémy. Nejspíš jsem to měl s tebou probrat předem. No, máš to u mě.”

“Zapomeň na to,” řekl Jack. “Už se to vysvětlilo. Nalil si trochu kávy, nasypal do ní cukr a přidal dávku smetany.

“Aspoň to mělo žádoucí efekt na ulici,” pokračoval Lou. “A už jsme se dozvěděli něco důležitého. Ti lidé, co ho zabili, rozhodně nebyli ti samí lidé, co unesli jeho mrtvolu a zohavili ji.”

“To mě nepřekvapuje,” kývl Jack.

“Ne?” podivil se Lou. “Já myslel, že tady to byl všeobecný konsensus. Aspoň Laurie to tvrdila.”

“Teď už si myslí, že ti lidé, co tělo vzali, to udělali, protože nechtěli, aby se někdo dozvěděl, že Franconi měl transplantovaná játra,” řekl Jack.

167

“Já pořád ještě dávám přednost myšlence, že to udělali, aby skryli totožnost toho člověka.”

“Vážně?” Lou zadumaně usrkával kávu. “Mně to nedává žádný smysl. Víš, jsme si poměrně jistí, že tělo bylo odvezeno na příkaz rodiny Lucia, to jsou Vaccarrovi přímí konkurenti, a pokud víme, Franconiho dal zabít Vaccarro.”

“Můj ty smutku!” zvolal Jack. “Víš to jistě?”

,Celkem ano,” potvrdil Lou. “Informátor, který nám to prozradil, je obvykle spolehlivý. Samozřejmě neznáme žádná jména. To je na tom to zoufalé.”

“Zarážející už je jen představa, že v tom je zapletený organizovaný zločin,” řekl Jack. “Znamená to, že lidi od Lucii jsou nějak zapletení do transplantací orgánů. Jestli tě o spánek nepřipraví tohle, tak už nic.”

“Uklidni se!” zařval do sluchátka Raymond. Telefon zazvonil ve chvíli, kdy se chystal odejít z bytu. Když uslyšel, že na drátě je doktor Daniel Levitz, hovor si vzal.

“Neříkej mi, abych se uklidnil!” řval na druhém konci Daniel. “Viděls noviny. Mají Franconiho tělo! A u mě v ordinaci už byl soudní patolog, nějaký doktor Jack Stapleton, a žádal o Franconiho záznamy.”

“Nedals mu je že ne?” zeptal se Raymond.

“Ovšemže ne!” odsekl Daniel. “Ale odporně mi připomínal, že si je může vyžádat na soudní příkaz. Říkám ti, ten chlap byl hodně přímý a hodně agresivní, a odpřisáhl, že se tomu případu dostane na kloub. Má podezření, že Franconi podstoupil transplantaci. Přímo se mě na to zeptal.”

“Máš v záznamech vůbec nějakou informaci o jeho transplantaci nebo o našem programu?” vyptával se Raymond.

“Ne, v tomhle ohledu jsem do puntíku uposlechl tvoje doporučení,” odvětil Daniel. “Ale bude to vypadat moc divně, jestli se někdo podívá do mých záznamů. Koneckonců jsem po léta dokumentoval Franconiho zhoršující se stav. A pak z ničeho nic jsou jeho jaterní testy normální, bez vysvětlení, bez ničeho! Ani poznámečka. Říkám ti, že začne vyptávání, a já nevím,jestli si s nimi dokážu poradit. Pěkně mě to rozčililo.

Kéž bych se do toho všeho nikdy nezapletl.”

“Jen se nenechávejme unést,” řekl Raymond s klidem, který zdaleka necítil. “Neexistuje způsob, jak by se Stapleton mohl dostat tomu případu na kloub. Naše obavy z pitvy byly čistě hypotetické a založené na nekonečně malé pravděpodobnosti, že by někdo s IQ Einsteina dokázal uhádnout zdroj transplantátů.

K tomu nedojde. Ale jsem ti vděčný, žes mi zavolal kvůli návštěvě doktora Stapletona. Zrovna v téhle chvíli odcházím na schůzku s Vinnie Dominickem. Ten má takové možnosti, že se určitě dokáže o všechno postarat. Koneckonců do značné míry naši současnou situaci zavinil on.”

Raymond ukončil telefonát tak rychle;jakjen mohl.

Chlácholení doktora Daniela Levitze nijak neprospívalo jeho vlastní úzkosti. Ještě pora 168

dil Darlene, co má říkat v případě nepravděpodobné náhody, že by znovu zavolal Taylor Cabot, a pak odešel z bytu. Na rohu Madisonovy a Čtyřiašedesáté chytil taxíka a instruoval taxikáře, jak se dostane na Corona Avenue v Elmhurstu.

Scenérie v Neapolské restauraci byla úplně stejná jako předchozího dne, až na to, že tu čpělo o pár set vykouřených cigaret víc. Vinnie Dominick seděl v tomtéž boxu a jeho nohsledové spočívali na stejných barových stoličkách. Obézní vousatec opět pilně umýval sklenice.

Raymond neztrácel čas. Prošel těžkým červeným sametovým závěsem u vchodu a namířil si to rovnou k Vinnieho boxu, kam bez vyzvání vklouzl. Strčil přes stůl zmačkané noviny, které pracně uhladil.

Vinnie nonšalantně přelétl pohledem titulky.

“Jak vidíte, nastal problém,” řekl Raymond. “Slíbil jste mi, že tělo zmizí. Zřejmě jste to zvorali.”

Vinnie zvedl cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak vyfoukl kouř ke stropu.

“Doktore,” pravil Vinnie, “vy mě vždycky dokážete překvapit.

Buď máte spoustu kuráže, nebo jste blázen. Takovouhle neúctu nestrpím ani od svých důvěrných spolupracovníků. Buď vyjádřete jinak to, co jste mi právě řekl, nebo vstaňte a ztraťte se, než se doopravdy naseru.”

Raymond těžce polkl, vsunul si prst mezi krk a košili a upravil si límec. Když si vzpomněl, s kým mluví, zamrazilo ho.

Stačilo, aby Vinnie Dominick kývl, a on se bude pohupovat ve vlnách East River.

“Promiňte,” řekl Raymond poslušně. “Nejsem ve své kůži.

Hodně mě to rozrušilo. Potom, co jsem uviděl ty titulky, mi volali z vedení GenSys

– vyhrožovali celému programu. Volal mi také Franconiho lékař, že prý za ním přišel jeden ze soudních patologů. Nějaký Jack Stapleton se u něj stavoval v ordinaci a chtěl vidět Franconiho záznamy.”

“Angelo!” zavolal Raymond. “Pojd’ sem!”

Angelo se přiblížil k boxu. Vinnie se ho zeptal, zná-li v márnici nějakého doktora Jacka Stapletona. Angelo zavrtěl hlavou.

“Nikdy jsem ho neviděl,” prohlásil. “Ale Vinnie Amendola se o něm zmiňoval, když dneska ráno volal. Stapleton byl prý z Franconiho celej na větvi, protože Franconi je jeho případ.”

“Víte, mně taky volalo pár lidí,” řekl Vinnie. “Nejenže mi volal Vinnie Amendola, který je ještě pořád celý vyjukaný, protože jsme se na něj spolehli, aby nám pomohl dostat Franconiho z márnice. Volal mi také bratr mé ženy, který vede ten pohřební ústav, co odvezl tělo. Ta doktorka Laurie Montgomeryová tam zřejmě byla na návštěvě a vyptávala se na mrtvolu, která neexistuje.”

“Mrzí mě, že to všechno dopadá tak špatně,” poznamenal Raymond.

“To jsme dva,” opáčil Vinnie. “Abych řekl pravdu, nedokážu pochopit, jak dostali to tělo zpátky. Podstoupili jsme určitou námahu, než jsme zjistili, že zem je moc tvrdá, aby se dalo pohřbít ve Westchesteru. Tak jsme je vyvezli flák cesty až za Coney Island a hodili do oceánu.”

“Zřejmě se něco nepovedlo,” řekl Raymond. “Se vší povinnou úctou, co se dá v téhle chvíli dělat?”

169

“Pokud jde o to tělo, nemůžeme dělat nic. Vinnie Amendola řekl Angelovi, že pitva už proběhla. Takže to by bylo.”

Raymond zasténal a složil hlavu do dlaní. Jeho migréna zesílila.

“Momentíček, doktore,” pokračoval Vinnie, Chci vás o něčem ujis tit. Protože jsem znal důvod, proč by pitva mohla způsobit vašemu programu potíže, nařídil jsem Angelovi a Frankovi, aby zničili Franconnimu játra.”

Raymond zvedl hlavu. Na obzoru mu svitl paprsek naděje. “Jak jste to udělali?” zeptal se.

“Brokovnicí,” odvětil Vinnie. “Rozstříleli mu játra na cucky. Úplně mu zničili celou tuhle část břicha.” Vinnie učinil krouživý pohyb rukou po svém pravém horním kvadrantu.

“Mám pravdu, Angelo?”

Angelo přikývl. “Celý zásobník remingtonky. Udělali jsme tomu chlapovi ze střev hamburger.”

“Takže myslím, že si zase nemusíte dělat tolik starostí, jak se třeba domníváte,” řekl Vinnie Raymondovi.

“Pokud jsou Franconiho játra úplně zničená, proč se Jack Stapleton vyptává, jestli měl Franconi transplantaci?” zeptal se Raymond.

“To že dělá” podivil se Vinnie.

“Přímo se na to zeptal doktora Levitze,” potvrdil Raymond svá slova.

Vinnie pokrčil rameny. “Musel narazit na nějakou jinou stopu. V každém pádě se ted problém zřejmě soustředí na tyhle dvě osoby: doktor Jack Stapleton a doktorka Laurie Montgomeryová.”

Raymond vyčkávavě zvedl obočí.

“Jak už jsem vám říkal, doktore,” pokračoval Vinnie. “Nebýt malého Vinnieho a jeho rozhašených ledvin, vůbec bych se do tohohle všeho nezapletl. Skutečnost, že jsem od té doby do téhle situace dostal ještě bratra své ženy, to je můj problém.

Když už jsem ho do toho zapletl, nemůžu ho v tom nechat, rozumíte mi? Takže já si myslím tohle. Pošlu Angela a Carla, aby si s těmi dvěma doktory popovídali. Nemáš nic proti tomu, Angelo?”

Raymond pohlédl s nadějí na Angela a poprvé od té doby, co ho znal, se Angelo usmál. Nebyl to nijak zvláštní úsměv, protože všechna ta zjizvená tkáň bránila většině pohybů obličeje, nicméně úsměv to byl.

“Těším se na setkání s Laurii Montgomeryovou už pět let,” prohlásil Angelo.

“To jsem tušil,” řekl Vinnie. “Můžeš sehnat od Vinnieho Amendoly jejich adresy?”

“Určitě nám s největší radostí dá adresu doktora Stapletona,” prohlásil Angelo. “Chce se dostat z týhle všivý situace stejně jako všichni ostatní. A pokud jde o Laurii Montgomeryovou, její adresu už znám.”

Vinnie zamáčkl svou cigaretu a zvedl obočí. “Takže, doktore, co si myslíte o tom, že by Angelo a Franco navštívili ty dva vlezlé soudní lékaře a přesvědčili je, aby se na věc dívali stejně jako my? Musíme je přesvědčit, že nám způsobují značné nepříjemnosti, jestli víte, co myslím.” Na tváři se mu objevil sarkastický úsměv; mrkl.

170

Raymond se s úlevou zasmál. “Nenapadá mě lepší řešení.”

Přesunul se podél obloukovité sametové lavičky a vstal.

“Děkuju vám, pane Dominicku. Jsem vám velmi zavázán a znovu se omlouvám za svůj bezmyšlenkovitý výbuch, když jsem přišel.”

“Moment, doktore,” řekl Vinnie. “Ještě jsme nemluvili o náhradě.

“Myslel jsem, že to bude pokryto v mezích naší původní dohody.” Raymond se pokoušel mluvit obchodnicky, aniž by Vinnieho urazil. “Koneckonců Franconiho tělo se nemělo znovu objevit.”

“Já to tak nevidím,” prohlásil Vinnie. “Tohle je navíc.

Protože poplatky za údržbu už jsme dojednali, mluvíme teď bohužel o vrácení části mého zaváděcího poplatku. Co takhle dvacet tisíc? To je pěkné kulaté číslo.”

Raymonda to rozhořčilo, ale dokázal v sobě potlačit odpověď.

Také si vzpomněl, co se stalo, když se naposled pokoušel s Vinnie Dominickem smlouvat: cena se zdvojnásobila.

“Možná nějakou dobu potrvá, než ty peníze dám dohromady,” řekl Raymond.

“To je v pořádku, doktore,” řekl Vinnie. “Hlavně že jsme se dohodli. Pokud jde o mě, rovnou na to Angela a Carla nasadím.”

“Skvělé,” vypravil ze sebe Raymond, než odešel.

“To myslíte vážně?” zeptal se Angelo Vinnieho.

“Bohužel ano,” řekl Vinnie. “Nejspíš to nebyl moc chytrý nápad, zaplést do toho všeho mého švagra, ačkoliv tehdy jsme neměli moc na vybranou. Ať to bereš jak chceš, musím to sprovodit ze světa, jinak mi žena utrhne koule. Dobré je na tom jenom to, že budu moct pana doktora přimět, aby zaplatil za to, co bych stejně musel udělat.”

“Kdy chcete, abychom se postarali o ty dva’?” zeptal se Angelo.

“Čím dřív, tím líp,” řekl Vinnie. “Vlastně by bylo nejlíp, kdybyste to udělali dneska v noci!”

171

“V KOLIK hodin jste čekal hosty?”

Kapitola 15 zeptala se Esmeralda Kevina. Tělo

a hlavu měla ovinuté. hezkou, zářivě

6. BŘEZNA 1997, 19:30 oranžovozelenou látkou.

“V sedm,” odpověděl Kevin, vděčný KOGO, ROVNÍKOVÁ GUINEA za to rozptýlení. Seděl u svého stolu

a snažil se namluvit sám sobě, že čte jeden ze svých časopisů z oboru molekulární hiologie. Ve skutečnosti ho trýznilo opakované probírání znepokojujících událostí dnešního odpoledne.

Ještě pořád před sebou viděl vojáky v červených baretech a maskáčích, kteří jako by se zjevovali odnikud. Slyšel dusot jejich bot na vlhké zemi a rachocení jejich výzbroje při běhu.

A co bylo ještě horší, cítil tutéž odpornou hrůzu, kterou pocifoval, když se obrátil na útěk, očekávaje v každém okamžiku zvuk střelby ze samopalu.

Útěk přes mýtinu k autu a divoká jízda byly jaksi antiklimaxem k té počáteční hrůze. Vystřelená okna působila skoro surrealisticky, nemohla se rovnat k prvnímu pohledu na ty vojáky.

Melanie opět zareagovala úplně jinak než Kevin. Kevina to přimělo k úvahám,jestli ji snad mládí na Manhattanu k takovým zážitkům nějak neotužilo. Zuřila nad tím, jak svévolně vojáci zničili to, co považovala za svůj majetek, i když technicky vzato auto náleželo GenSysu.

“Večeře je připravená,” řekla Esmeralda. “Nechám ji v teple.”

Kevin poděkoval své pozorné hospodyni a ona zmizela zpátky v kuchyni. Odhodil stranou svůj časopis, vstal od psacího stolu a vyšel na verandu. Padla noc a on si začínal dělat starosti, kde jsou asi Melanie a Candace.

Kevinův dům měl průčelí obrácené na malé travnaté náměstíčko, osvětlené staromódními pouličními lampami. Přímo naproti přes náměstí stál dům Siegfrieda Spalleka. Byl podobný Kevinovu obydlí, s podloubím v přízemí, s verandou kolem prvního patra a s vikýři ve strmé sedlové střeše. Momentálně se svítilo jen v kuchyňských prostorách. Ředitel zřejmě ještě domů nedorazil.

Kevin uslyšel vlevo od sebe smích a obrátil se směrem k nábřeží. Před patnácti minutami skončila tropická průtrž mračen, která trvala hodinu. Z dlažby se kouřilo, protože byla ještě rozpálená sluncem. V této prosvětlené mlze kráčely dvě ženy, zavěšené do sebe, a vesele se smály.

“Ahoj, Kevine ” křikla Melanie, která ho zahlédla na balkoně. “Jak to, žes neposlal kočár?”

Ženy došly přímo pod Kevina, který byl v rozpacích nad jejich rozjařeností.

“O čem to mluvíš?” zeptal se Kevin.

“No, snad jsi nečekal, že promokneme?” žertovala Melanie.

Candace se zahihňala.

“Pojďte nahoru,” doporučil jim Kevin. Bloumal pohledem po náměstíčku v naději, že neruší sousedy, zvláště Siegfrieda Spalleka.

172

Ženy vyšly s velkým rozruchem nahoru po schodech. Kevin je uvítal v hale. Melanie trvala na tom, že Kevina políbí na obě tváře. Candace následovala jejího příkladu.

“Promiň, že jdeme pozdě,” řekla Melanie. “Ale déšť nás přinutil schovat se v baru.”

“A parta milých pánů z autoparku trvala na tom, že nás pozve na piňacoladu,” dodala vesele Candace.

“To je v pořádku,” řekl Kevin. “Ale večeře už čeká.”

“Fantastické,” prohlásila Candace. .,Umírám hlady.”

“Já taky,” přidala se Melanie. Shýbla se a vyzula si boty.

“Doufám, že ti nevadí, když budu bosa. Než jsme sem došly, trochu se mi namočily střevíce.”

“Mně taky.” Candace ji následovala.

Kevin jim pokynul do jídelny a kráčel oběma ženám v patách.

Esmeralda prostřela jenom na jednom konci stolu, protože byl dost velký pro dvanáct osob. Byl tu malý ubrus, pokrývající právě jen prostor pod talíři. Ve skleněných svícnech také hořely svíčky.

“To je ale romantické,” poznamenala Candace.

“Doufám, že budeme mít víno.” Melanie usedla na místo, které jí bylo nejblíž.

Candace obešla stůl a sedla si proti Melanii, ponechávajíc místo v čele stolu Kevinovi.

“Bílé nebo červené?” zeptal se Kevin.

“Na barvě nezáleží,” prohlásila Melanie. Pak se rozesmála.

“Co budeme jíst?” zeptala se Candace.

“Takovou místní rybu,” řekl Kevin.

“Rybu! To se hodí,” řekla Melanie, což obě ženy rozesmálo až k slzám.

“Nějak jsem mimo obraz.” Kevin měl neurčitý pocit, že když je s těmihle dvěma ženskými, nic mu nedochází a nerozumí ani půlce z jejich hovoru.

“My ti to vysvětlíme potom,” řekla Melanie. “Přines víno. To je důležitější.”

Dejme si bílé,” řekla Candace.

Kevin šel do kuchyně a přinesl víno, které dal už předem do ledničky. Vyhnul se pohledu na Esmeraldu v obavách, co si asi myslí, když jsou hosty tyhle lehce podnapilé ženské. Kevin sám nevěděl, co si má myslet.

Když otvíral víno, slyšel, jak pokračují v živém rozhovoru prokládaném smíchem. Dobré na tom je, připomínal si, že s Melanii a Candace nikdy nezavládlo nepříjemné mlčení.

“Co to máme za víno?” zeptala se Melanie, když se Kevin znovu objevil. Kevin jí ukázal láhev. “Propána,” řekla s předstíranou blahosklonností. “Montrachet? To ale máme dneska štěstí!”

Kevin neměl ani zdání, co vybral ze své sbírky vinných lahví, ale byl rád, že to na Melanii udělalo dojem. Nalil víno a Esmeralda se objevila s prvním chodem.

Večeře byla nesporný úspěch. I Kevin se začal uvolňovat poté, co se

173

pokusil udržet s ženami krok, pokud šlo o víno. Asi v polovině jídla byl nucen vrátit se do kuchyně pro další láhev.

“To bys neuhádl, kdo byl ještě v baru,” řekla Melanie, když dojedli předkrm. “Náš nebojácný vůdce Siegfried.”

Kevin se zakuckal vínem. Otřel si tvář ubrouskem. “Nemluvily jste s ním, že ne?”

“Bylo by těžké se tomu vyhnout,” odvětila Melanie.

“Elegantně se zeptal, jestli se k nám smí přidat, a dokonce objednal rundu – nejen nám, ale taky těm chlapíkům z autoparku.”

“Byl doopravdy úplně okouzlující,” přidala se Candace.

Kevin ucítil, jak mu po páteři přebíhá mráz. Druhým utrpením dnešního odpoledne, které ho vystrašilo skoro stejně jako to první, byla návštěva v Siegfriedově pracovně. Sotva unikli domorodým vojákům, trvala Melanie na tom, že pojedou za Siegfriedem. Vůbec nebrala ohled na to, co Kevin říká ve snaze jí to rozmluvit.

“Takovéhle zacházení si nedám líbit,” prohlásila Melanie, když vystupovali po schodech. Ani se neobtěžovala promluvit s Aurielem. Prostě vplula do Siegfriedovy kanceláře a dožadovala se, aby se osobně postaral o opravu jejího auta.

Candace šla dovnitř s Melanii, ale Kevin se držel zpátky, a sledoval dění zpoza Aurielova psacího stolu.

“Včera v noci jsem ztratila sluneční brýle,” řekla Melanie.

“Tak jsme se tam jeli podívat, jestli bychom je nenašli, a znovu se po nás střílelo!”

Kevin očekával, že Siegfried vybuchne. Ale nestalo se to.

Místo toho se okamžitě začal omlouvat, prohlašoval, že vojáci jsou tam jen proto, aby zabránili lidem ve vstupu na ostrov a že neměli střílet ze svých zbraní. Slíbil nejen, že dá Melaniino auto opravit, ale také, že se postará, aby jí mezitím půjčili jiné. Nabídl se rovněž, že nařídí vojákům v dotyčné oblasti hledat ztracené sluneční brýle.

Objevila se Esmeralda s dezertem. Ženy nadchl. Byl vyroben z místního kakaa.

“Zmínil se Siegfried o něčem z toho, co se stalo dneska?” zeptal se Kevin.

“Znovu se omlouval,” řekla Candace. “Prý mluvil s marockou stráží a ujistil nás, že už žádné další střílení nebude. Kdyby se prý někdo potloukal tam u mostu, bude jen osloven a bude mu řečeno, že se tam nesmí.”

“Pravděpodobná historka,” řekl Kevin. “Při tom jak se ti kluci, co si říkají vojáci, jen třesou, aby si zastříleli, to tak ale nejspíš nebude.”

Melanie se zasmála. “Když už je řeč o vojácích, Siegfried říkal, že prý celé hodiny hledali ty neexistující sluneční brýle. To jim patří!”

“Ptal se nás,jestli nechceme mluvit s některými z těch dělníků, co jsou na ostrově a co tam pálí podrost,” poznamenala Candace. “Věřil bys tomu?”

“A jak jste odpověděly?” zeptal se Kevin.

“Řekly jsme mu, že to není nutné,” odvětila Candace.

“Nechtěly jsme totiž, aby si myslel, že nám ještě dělá starosti ten kouř, a rozhodně nechceme, aby si myslel, že máme v plánu ten ostrov navštívit.”

174

“Ale to my nemáme.” Kevin se zadíval na ženy, které se na sebe spiklenecky usmály. “Nebo ano?” Pokud šlo o Kevina, dvojí střílení už ho víc než dost přesvědčilo, že návštěva ostrova nepřipadá v úvahu.

“Divil ses, proč se smějeme, když jsi nám říkal, že máme k večeři rybu,” řekla Melanie. “Pamatuješ?”

“Jo,” pravil Kevin s obavou. Měl jisté tušení, že se mu nebude líbit co se Melanie chystá odpovědět.

“Smály jsme se, protože jsme strávily značnou část odpoledne povídáním s rybáři, co jezdí párkrát týdně do Koga,” vysvětlovala Melanie. “Pravděpodobně jsou to ti, co chytili rybu, kterou jsme zrovna snědli. Přijíždějí z města jménem Acalayong, to je asi patnáct až dvacet kilometrů východně odtud.”

“To město znám,” řekl Kevin. Bylo to výchozí místo pro ty, kdo jeli z Rovníkové Guineje na Kokosovou pláž v Gabonu. K cestě se používaly motorizované kánoe zvané pirogy.

“Najaly jsme si jeden z člunů na dva až tři dny,” pokračovala Melanie hrdě. “Takže se nemusíme k mostu ani přiblížit. Můžeme navštívit Isla Francesca po vodě.”

“Já ne,” řekl Kevin důrazně. “Mně už to stačilo. Upřímně řečeno myslím, že máme štěstí, když jsme ještě naživu. Pokud chcete jet, jeďte si! Já vím, že nic, co bych kdy mohl říct, vaše konání neovlivní.”

“No to je ohromné!” prohlásila Melanie opovržlivě. “Ty už to vzdáváš! Jestli je to tak, jak hodláš zjistit, jestli jsme ty a já spolu stvořili rasu protolidí? To ty jsi totiž tohle téma nanesl a všechny jsi nás rozrušil.”

Melanie a Candace upíraly na Kevina přes stůl pohledy. Pár minut nikdo neřekl ani slovo. Dovnitř pronikaly zvuky noční džungle, které až do té chvíle žádný z nich neslyšel.

Kevin po chvíli sílícího nepříjemného pocitu konečně prolomil mlčení. “Já ještě nevím, co udělám,” řekl. “Něco vymyslím.”

“To určitě,” řekla Melanie. “Tvrdils nám, že jediný způsob,jak zjistit, co ta zvířata dělají, je navštívit ostrov.

To byla tvá slova. Zapomněls na ně?”

” “

“Ne, nezapomněl, odvětil Kevin. “Jenomže… no…

“To je v pořádku,” řekla Melanie blahosklonně. “Jestli jsi moc velký srab, abys jel zjistit, cos možná způsobil s tím svým genetickým hračičkováním, tak fajn. Počítaly jsme, že pojedeš a pomůžeš nám s motorem u pirogy, ale to nic. My to s Candace zvládneme. Viď, Candace?”

“Jasně, souhlasila Candace.

“Vidíš, že jsme to hodně pečlivě naplánovaly,” pokračovala Melanie.

“Nejenže jsme si pronajaly velkou kánoi s motorem, ale taky jsme si nechaly přivézt menší verzi s pádly. Máme v plánu ten člun s pádly vzít do vleku. Jakmile se dostaneme k ostrovu, budeme pádlovat proti proudu Rio Diviso. Možná ani nebudeme vůbec muset vystoupit na pevninu.

Chceme jen chvíli ta zvířata pozorovat.”

Kevin přikývl. Díval se z jedné ženy na druhou a zase zpátky.

Neúnavně na něj zíraly. Se silně nepříjemným pocitem odstrčil židli a vydal se z místnosti pryč.

175

“Kam jdeš?” zeptala se Melanie.

“Ještě pro víno, odpověděl Kevin.

Se zvláštním pocitem podobným hněvu vzal Kevin třetí láhev bílého burgundského, otevřel ji a přinesl zpátky do jídelny.

Gestem ji předvedl Melanii a ta kývla. Kevin jí naplnil sklenku. Stejně tak Candace. Pak nalil sobě.

Kevin zaujal své místo a důkladně si přihnul vína. Polkl je a trochu se rozkašlal a pak se zeptal, kdy mají v plánu vydat se na svou velkou expedici.

“Zítra časně ráno,” řekla Melanie. “Počítáme, že dostat se na ostrov nám potrvá něco přes hodinu a rády bychom byly zpátky, než bude slunce doopravdy pořádně pálit.”

“Už jsme si vzaly z bufetu jídlo a pití,” dodala Candace. “A já mám z nemocnice přenosnou ledničku, kam to uložíme.”

“Budeme se držet co nejdál od mostu a přístaviště.” řekla Melanie.

“Takže s tím potíže nebudou.”

Kevin si znovu lokl vína.

“Nebude ti doufám vadit, když vezmeme ta elektronická udělátka na lokalizaci zvířat?” pokračovala Melanie. “A mohla by se nám hodit taky obrysová mapa. Samozřejmě na to na všechno dáme pozor.”

Kevin vzdychl a sesul se do židle. “Dobře, vzdávám se. Na kolik hodin je ta výprava naplánovaná?”

“Propáníčka.” Candace spráskla ruce. “Já věděla, že pojedeš.”

“Slunce vychází po šesté,” řekla Melanie. “Ráda bych už byla tou dobou ve člunu a na cestě. Mám v plánu zamířit na západ, pak to stočit do ústí řeky. Tak nevzbudíme tady ve městě žádné podezření, i kdyby nás někdo viděl nastupovat do člunu. Ráda bych, aby si mysleli, že odjíždíme do Acalayongu.”

” A co práce?” zeptal se Kevin. ,Nebudou tě pohřešovat?”

“Kde pak,” odtušila Melanie, Řekla jsem lidem v laborce, že budu ve zvířecím centru a nebudu k mání. Zatímco lidem ve zvířecím centru jsem řekla…”

“Už je mi to jasné,” přerušil ji Kevin. “A co ty, Candace?”

“Bez problémů,” odpověděla Candace. “Pokud bude panu Winchesterovi i nadále tak dobře jako teď, jsem v podstatě nezaměstnaná. Chirurgové hrají celý den golf a tenis. Já si můžu dělat, co chci.”

“Zavolám svého hlavního laboranta,” prohlásil Kevin. “Řeknu mu, že jsem podlehl akutnímu záchvatu šílenství.”

“Počkejte moment,” ozvala se náhle Candace. “Zrovna jsem přišla na jeden problém.”

Kevin se prudce napřímil. “Co je?” zeptal se.

“Nemám žádný krém proti slunci,” řekla Candace. “Žádný jsem si nepřivezla, protože při svých třech předchozích návštěvách jsem tady vůbec žádné slunce neviděla.”

176

Kapitola 16 ZATÍMCO čekal na výsledky všech

Franconiho testů, přiměl se Jack jít do své kanceláře a pokusit se soustředit

6. BŘEZNA 1997, 14:30 na některé ze svých dalších nedodělaných případů. K svému překvapení

NEW YORK udělal poměrně slušný kus práce, než zazvonil v půl třetí telefon.

“Je to doktor Stapleton?” zeptal se ženský hlas s italským přízvukem.

“To tedy je,” řekl Jack. “To je paní Franconiová?”

“Imogene Franconiová. Dostala jsem vzkaz, že vám mám zavolat.”

“To jsem vám vděčný, paní Franconiová,” řekl Jack. “Nejdřív mi dovolte vyjádřit vám soustrast ohledně vašeho syna.”

“Děkuji,” odpověděla Imogene. “Carlo byl hodný chlapec.

Neudělal nic z toho, co o něm píšou v novinách. Pracoval tady v Queensu v Americké ovocné společnosti. Nevím, odkud se vzaly všechny ty řeči o organizovaném zločinu. Noviny prostě jen chtějí senzace.”

“Je to strašné, co všechno se dělá, aby se noviny prodávaly,” souhlasil Jack.

“Ten pán, co přišel dneska ráno, říkal, že máte jeho tělo zpátky,” pokračovala Imogene.

“Jsme o tom přesvědčeni,” řekl Jack. “Proto jsme od vás potřebovali trochu krve, aby se to dalo potvrdit. Děkuju vám, že jste byla tak ochotná spolupracovat.”

“Ptala jsem se ho, proč nechce, abych tam dojela a identifikovala ho jako posledně,” řekla Imogene. “Ale on mi řekl, že neví.”

Jack se pokusil vymyslet nějaký elegantní způsob, jak vysvětlit problém totožnosti, ale žádný ho nenapadal. “Některé části těla se stále ještě pohřešují,” řekl mlhavě v naději, že se tím paní Franconiová spokojí.

“Ano?” podivila se Imogene.

“Dovolte, abych vám řekl, proč jsem volal,” pokračoval Jack rychle. Bál se, že kdyby se paní Franconiová urazila, možná by nebyla vstřícná k jeho otázce. “Řekla jste vyšetřovatelce, že zdraví vašeho syna se zlepšilo po nějaké cestě. Pamatujete si, že jste to řekla?”

“Ovšem,” odvětila Imogene.

“Bylo mi řečeno, že nevíte, kde tenkrát byl,” dodal Jack.

“Existuje nějaký způsob, jak byste to mohla zjistit “Asi ne,” uvažovala Imogene. “Řekl mi, že to nemělo nic společného “s jeho prací a že to bylo docela soukromé.

“Pamatujete si, kdy to bylo?” zeptal se Jack.

“Přesně ne,” odpověděla Imogene. “Asi před pěti nebo šesti týdny.”

“Bylo to ve Státech?” pokračoval Jack ve vyptávání. “

“Nevím,” řekla Imogene. “Jenom tvrdil že to bylo hodně soukromé.

“Kdybyste zjistila, kde to bylo, mohla byste mi to zavolat?” naléhal Jack.

“Nejspíš ano,” řekla Imogene.

“Děkuju vám,” řekl Jack.

177

“Počkat,” ozvala se Imo ene. “Zrovna jsem si vzpomněla, že říkal něco divného – těsně předtím, než odjel. Říkal, kdyby se nevrátil, že mě má moc rád.”

“Překvapilo vás to?” zeptal se Jack.

“No ano,” odvětila Imogene. “Připadalo mi, že je hezké říct něco takového mamince.”

Jack paní Franconiové opět poděkoval a zavěsil telefon.

Sotva spustil ruku ze sluchátka, když zazvonil znovu. Byl to Ted Lynch.

“Myslím, že bys měl přijít sem nahoru,” pravil Ted.

“Už letím,” opáčil Jack.

Jack nalezl Teda, jak sedí u psacího stolu a doslova se drbe na hlavě.

“Kdybych tě neznal, myslel bych, že si ze mě utahuješ,” řekl Ted.

“Sedni si!”

Jack usedl. Ted držel stoh papírů z počítače a také četné listy vyvolaného filmu se stovkami černých proužečků. Natáhl se a hodil celou tu hromadu Jackovi do klína.

“Co to hergot je?” otázal se Jack. Zvedl několik celuloidových listů a podržel je proti světlu.

Ted se naklonil k němu a gumou na konci staromódní dřevěné tužky ukázal na filmy. “Tohle jsou výsledky polymarkerového DNA testu. Na těch papírech z počítače je srovnání nukleotidových sekvencí DQ alfa oblastí na MHC.”

“No tak, Tede!” stěžoval si Jack. “Mluvil bys laskavě srozumitelně?”

“Fajn,” pravil Ted s předstíranou podrážděností.

“Polymarkerový test ukazuje, že Franconiho DNA a DNA jaterní tkáně, kterou jsi v něm našel, nemohou být rozdílnější.”

“Hele, to je dobrá zpráva,” řekl Jack. “Takže to byla transplantace.”

“Nejspíš ano,” souhlasil Ted. “Ale sekvence s DQ alfa je identická až do posledního nukleotidu.”

“Co to znamená?” zeptal se Jack.

Ted rozhodil rukama takřka prosebně. “Já nevím. Já to nedokážu vysvětlit. Matematicky vzato k tomu nemůže dojít.

Pravděpodobnost je totiž tak nekonečně malá, až je to k nevíře. Mluvíme o identické podobě milionů základních párů, i v oblastech častého opakování. Absolutní identita. Proto máme se sledováním DQ alfa ty výsledky, co máme.”

“No, hlavní je, že šlo o transplantaci,” řekl Jack. “O to tady jde.”

“Budu muset říct, že to byla transplantace,” souhlasil Ted.

“Ale jak našli dárce s identickým DQ alfa, to je nad moje chápání.”

“A co ten test s mitochondriální DNA na potvrzení, že ten utopenec je Franconi?” zeptal se Jack.

“Jéžišmarjá, člověk ti podá prst a ty chceš hned celou ruku,” stěžoval si Ted. “Zrovna jsme dostali krev, prokristapána. Budeš si muset počkat na výsledky. Koneckonců jsme obrátili laborku vzhůru nohama, abys měl rychle všechno, co potřebuješ. Kromě toho mě víc zajímá tahle situace s DQ alfa v porovnání s výsledky polymarkeru. Něco tady neklape.”

178

“No, nelam si s tím zas tak moc hlavu,” konejšil ho Jack.

Vstal a vrátil Tedovi všechny materiály, které mu Ted prve navršil do klína. “Jsem ti vděčný za to, cos udělal. Díky!

Zrovna tuhle informaci jsem potřeboval. A až přijdou ty mitochondriální výsledky, zavolej mi.”

Jack byl nadšený Tedovými výsledky a s mitochondriální studii si nedělal hlavu. Vzhledem k porovnání rentgenových snímků už byl přesvědčený, že utopenec a Franconi jsou jedna a táž osoba.

Jack nastoupil do výtahu. Když měl teď potvrzeno černé na bílém, že šlo o transplantaci, počítal s tím, že Bart Arnold přijde s něčím, co vyřeší zbytek záhady. Jak sjížděl zdviží dolů, přistihl se při úvahách nad Tedovou pohnutou reakcí na výsledky DQ alfa. Jack si byl vědom, že Teda moc věcí z míry nevyvede. Takže musí jít o něco významného. Naneštěstí se Jack v testu nevyznal natolik, aby mohl mít nějaký názor. V duchu se zapřisáhl, že až bude mít příležitost, něco si o tom přečte.

Jackovo nadšení nevydrželo dlouho; vytratilo se v té chvíli, kdy vstoupil do Bartovy kanceláře. Forenzní vyšetřovatel telefonoval, ale zavrtěl hlavou, hned jak Jacka uviděl. Jack si to gesto interpretoval jako špatnou zprávu. Sedl si a čekal.

“Neměls štěstí?” zeptal se Jack, sotva Bart zavěsil.

“Bohužel ne,” řekl Bart. “Vlastně jsem čekal, že s něčím přijde UNOS, a když řekli, že od nich Carlo Franconi játra nedostal a že nebyl ani na seznamu čekatelů, věděl jsem, že pravděpodobnost vystopování, odkud ta játra měl, značně poklesla. Teď jsem měl zrovna na telefonu Columbijskou presbyteriánskou, a tam to taky nedělali. To samé mi řekli takřka ve všech centrech, kde se provádí transplantace jater, a nikdo o Carlu Franconim nic neví.”

“Tohle je k zešílení,” prohlásil Jack. Řekl Bartovi, že Tedovy nálezy potvrdily, že Franconi podstoupil transplantaci jater.

“Já nevím, co na to říct,” poznamenal Bart.

“Když si někdo nenechal udělat transplantaci v Severní Americe ani v Evropě, kde ji mohli provést?” zeptal se Jack.

Bart pokrčil rameny. “Existuje dalších pár možností,” prohlásil. “Austrálie, Jižní Afrika, dokonce i pár nemocnic v Jižní Americe, ale jak jsem tak mluvil se svým kontaktem v UNOS, myslím, že nic z toho není moc pravděpodobné.”

“Nekecáš?” zeptal se Jack. Tohle slyšet nechtěl.

“Je to záhada,” dodal Bart.

“Na tomhle případě není nic jednoduchýho,” vzdychl Jack, když vstával.

.,Budu na tom dělat dál,” nabídl se Bart.

“To bych ti byl vděčný,” řekl Jack.

Jack odkráčel z forenzních prostor s pocitem mírné deprese.

Měl nepříjemný pocit, že mu uniká nějaký zásadní fakt, ale neměl zdání, co by to mohlo být ani jak zjistit, o co vlastně jde.

V místnosti pro personál si nalil další šálek kávy, která v tuhle denní dobu připomínala spíš vlažnou bryndu než posilující horkou tekutinu. Se šálkem v ruce vystoupil po schodech do laboratoře.

179

“Prošel jsem ty tvoje vzorky,” řekl mu John DeVries. “Byly negativní jak na cyklosporin A, tak na FK506.”

Jack užasl. Nezmohl se na nic, jen zíral do bledé, vychrtlé tváře ředitele laboratoře. Nevěděl, co ho překvapilo víc: skutečnost, že John už vzorky prošel, anebo to, že výsledky jsou negativní.

“To si určitě děláš legraci,” vypravil ze sebe Jack.

” “

“To sotva, odtušil John. “To není můj styl.

“Ale ten pacient musel být na imunosupresivech,” namítal Jack. “Nedávno podstoupil transplantaci jater. Je možné, že by ten negativní výsledek byl chybný?”

“V rámci standardní procedury provádíme zásadně kontrolní testy,” odvětil John.

“Čekal jsem, že bude určitě přítomen jeden nebo druhý lék,” řekl Jack.

“Je mi líto, že se nám nepodařilo přizpůsobit naše výsledky tvému očekávání,” pravil John kysele. “Pokud mě omluvíš, tak mám práci.”

Jack sledoval ředitele laboratoře, jak přistupuje k nějakému přístroji a cosi na něm upravuje. Pak se otočil a vyšel z laboratoře. Teď byl ještě stísněnější. Výsledky DNA, k nimž dospěl Ted Lynch, a rozbor přítomnosti léků Johna DeVriese si protiřečily. Pokud došlo k transplantaci, musel Franconi dostávat buď cyklosporin A, nebo FK506. To byla standardní lékařská procedura.

Vystoupil ve čtvrtém patře z výtahu a kráčel směrem k histologické laboratoři, přičemž se snažil připadnout na nějaké racionální vysvětlení skutečností, které měl k dispozici. Nic ho nenapadalo.

“No podívejme, zase ten doktůrek,” pravila Maureen O’Connerová se svým typickým irským akcentem. “Copak je? Máš jen ten jeden případ? Proto nás pořád tak otravuješ?”

“Tenhle je jediný, co z něj lezu po zdi,” odtušil Jack. “Jak to vypadá s těmi sklíčky?”

“Pár už jich je hotovo,” řekla Maureen. “Chceš si je vzít, nebo počkáš až to bude všecko?”

“Vezmu si, co je k mání,” prohlásil Jack.

Maureeniny obratné prsty vybíraly vzorky řezů, které už byly usušené, a vkládaly je do držáku mikroskopických sklíček.

Podala tácek Jackovi.

“Jsou mezi tím taky vzorky jater?” zeptal se Jack s nadějí.

“Podle mého ano,” řekla Maureen. “Jeden nebo dva. Zbytek dostaneš později.”

Jack pokývl a vyšel ven. O pár dveří dál vstoupil do své pracovny. Chet vzhlédl od práce a usmál se.

“Ahoj, sportovče, jak to jde?” zeptal se.

“Nic moc,” odtušil Jack. Sedl si k pracovnímu stolu a zapnul světlo u svého mikroskopu.

“Problémy s případem Franconi?” zeptal se Chet.

Jack přikývl. Začal lovit mezi sklíčky vzorky jater. Našel jen jeden. “Všechno je to jako ždímat vodu ze skály.”

180

“Poslouchej, jsem rád, že ses vrátil,” ozval se Chet.

“Čekám, že mi zavolá jeden doktor ze Severní Karolíny. Jen chci zjistit,jestli měla jistá jeho pacientka srdeční potíže.

Musím si skočit pro fotky do pasu, víš, že mě čeká cesta do Indie. Vzal bys mi ten hovor?”

“Jistě,” řekl Jack. “Jak se jmenuje ta pacientka?”

“Clarence Potemkinová,” řekl Chet. “Složku mám tady na stole.”

“Fajn.” Jack vsunul jediný vzorek jater do mikroskopu.

Nevšímal si Cheta, který si vzal za dveřmi kabát a odešel.

Jack spustil objektiv mikroskopu dolů ke sklíčku a užuž se chystal nakouknout do okuláru, když se zarazil. Chetova pochůzka ho přivedla k myšlence na mezinárodní cestování.

Jestliže Franconi absolvoval transplantaci v jiné zemi, což se zdálo čím dál pravděpodobnější, pak možná existuje způsob, jak přijít na to, kde byl.

Jack zvedl telefon a zavolal na policejní velitelství.

Požádal, aby ho spojili s poručíkem Lou Soldanem. Čekal, že bude muset nechat vzkaz, a byl příjemně překvapen, když se žádaný ozval osobně.

“Hele, to jsem rád, že voláš,” pravil Lou. “Pamatuješ, co jsem ti říkal dneska ráno o tom tipu, že to byli lidi od Lucii, co ukradli Franconiho ostatky z márnice? Zrovna jsme dostali potvrzení z jiného zdroje. Napadlo mě, že bys to možná rád věděl.”

“Zajímavé,” řekl Jack. “Ale já mám pro tebe jednu otázku.”

“Ven s tím,” vyzval ho Lou.

Jack načrtl důvody, kvůli kterým byl přesvědčen, že Carlo Franconi asi odcestoval za svou transplantací jater do zahraničí. Dodal, že podle své matky Franconi podnikl cestu do údajných lázní před čtyřmi až šesti týdny.

“A já chci vědět – existuje způsob,jak zjistit od celníků,jestli Franconi v nedávné době opustil zemi, a pokud ano, tak kam jel?”

“Buď to budou vědět celníci, nebo pasy a víza,” řekl Lou.

“Radši bych vsadil na ty pasy a víza, ledaže by si ovšem vezl zpátky tolik věcí, že by z nich musel platit clo. Kromě toho na pasovce mám kamaráda. Tak dostanu informaci daleko rychleji, než kdybych postupoval obvyklými byrokratickými kanály. Mám to zjistit?”

“To bych byl hrozně rád,” odpověděl Jack. “Tenhle případ mě pekelně štve.”

“Jak je libo,” prohlásil Lou. “Jak jsem řekl už dneska ráno, jsem ti zavázán.”

Jack zavěsil telefon s jiskřičkou naděje, že připadl na nový přístup. S maličko optimističtějším pocitem se předklonil, zahleděl se do mikroskopu a začal ostřit.

Lauriin den neprobíhal podle očekávání. Měla v plánu udělat jen jednu pitvu, ale nakonec dělala dvě. A pak se dostal George Fontworth do nesnází se svým případem mnohačetného střelného zranění a Laurie se dobrovolně nabídla, že mu pomůže. I když nebyla na obědě, dostala se Laurie z pitevny až po třetí.

181

Převlékla se do vycházkového oblečení a právě odcházela nahoru do své pracovny, když zahlédla v kanceláři márnice Marvina. Zrovna přišel do služby a pilně dával kancelář do pořádku po zmatku běžného dne. Laurie si zašla a strčila hlavu do dveří.

“Našli jsme Franconiho rentgeny,” řekla. “A ukázalo se, že ten utopenec, co ho sem přivezli tuhle v noci, byl náš pohřešovaný muž.”

“Viděl jsem to v novinách,” odvětil Marvin.

“Identifikaci umožnily ty rentgenové snímky,” pokračovala Laurie.

“Takže jsem zvlášť ráda žes je udělal.”

“Je to moje práce,” prohlásil Marvin.

“Chtěla jsem se znovu omluvit za ten náznak, žes je neudělal,” řekla Laurie.

“Nic se neděje člověče,” odtušil Marvin.

Laurie poodešla asi o čtyři kroky, ale pak se najednou obrátila a vrátila se do kanceláře. Tentokrát vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Marvin na ni tázavě pohlédl.

“Mohla bych ti položit jednu otázku jen mezi čtyřma očima?” zeptala se Laurie.

“Radši ne,” prohlásil Marvin obezřele.

“Samozřejmě mě zajímá, jak odtud ukradli Franconiho tělo,” řekla Laurie. “Proto jsem s tebou mluvila předevčírem odpoledne. Pamatuješ?”

“Ovšem,” řekl Marvin.

“Taky jsem přišla ten den v noci a mluvila s Mikem Passanem,” pokračovala Laurie.

“To jsem slyšel,” souhlasil Marvin.

“To jistě,” kývla Laurie. “Ale věř mi, že jsem Mikea z ničeho neobviňovala.”

“Je mi to jasný,” řekl Marvin. “Dovede být sem tam přecitlivělej.”

“Neumím si představit, jak to tělo ukradli,” uvažovala Laurie. “Když tu byl Mike a bezpečáci, ani chvíli to tu nezůstalo nehlídané.”

Marvin pokrčil rameny. “Já taky nevím,” prohlásil. “Věř mi.”

“Já vím,” kývla Laurie. “Určitě by sis to nenechal pro sebe, kdybys měl nějaké podezření. Ale na to jsem se ptát nechtěla.

Já mám momentálně pocit, že musela existovat nějaká pomoc zevnitř. Je tady v márnici nějaký zaměstnanec, o kterém si myslíš, že jim v tom mohl nějak pomoct? To je moje otázka.”

Marvin okamžik uvažoval a pak zavrtěl hlavou. “Asi ne.”

“Muselo se to stát při Mikeově směně,” řekla Laurie. “Ti dva řidiči, Pete a Jeff – znáš je hodně dobře?”

“Kdepak,” odtušil Marvin. “Totiž vídám je tady, a dokonce jsem s nima párkrát mluvil, ale protože sloužíme každej v jiný směně, nestává se to často.”

“Ale nemáš důvod je podezírat?”

“Kdepak, o nic víc než všecky ostatní,” prohlásil Marvin.

“Díky,” řekla Laurie. “Doufám, že ti moje otázka nebyla nepříjemná.”

182

“Nic se neděje,” opakoval Marvin.

Laurie okamžik uvažovala a nepřítomně se kousala do spodního rtu. Věděla, že jí něco uniká. “Mám nápad;” řekla náhle.

“Možná bys mi měl znovu přesně zopakovat, co děláš, když odtud odvážejí nějaké tělo.”

“Myslíš jako, co všechno se děje?” ujišťoval se Marvin.

“Od samého začátku,” potvrdila Laurie. “Od té chvíle, co ti zavolají z pohřebního ústavu.”

“Tak jo,” souhlasil Marvin. “Spojí mi sem hovor a řeknou, že jsou z toho a toho pohřebního ústavu a chtějí někoho vyzvednout. Takže mi řeknou jméno a číslo příjmu.”

“To je všechno?” zeptala se Laurie. “Pak zavěsíš.”

“Ne,” opáčil Marvin. “Nechám je čekat na drátě než si naťukám číslo příjmu na počítač. Musím se přesvědčit, že už jste s tělem skončili, a taky zjistit, kde je.”

“Takže pak se vrátíš k telefonu a řekneš co?”

“Řeknu, že je to v pořádku,” pravil Marvin. “Řeknu jim, že to tělo připravím. Obyčejně se zeptám, kdy tak asi přijedou.

Nemá totiž smysl se honit, když řeknou, že tu budou třeba za dvě hodiny nebo tak.”

“A potom co?” vyzvídala Laurie.

“Dojdu pro tělo a zkontroluju číslo příjmu,” odvětil Marvin.

“Pak ho dám dopředu do pojízdné chladírny. Vždycky je dáváme na to samé místo. Abych řek pravdu, řadíme je tak, jak čekáme, že budou odcházet. Tím se to pro řidiče usnadňuje.”

“A co se stane potom?” naléhala dál Laurie.

“Pak přijedou.” Marvin opět pokrčil rameny.

“A co se stane po jejich příjezdu?” ptala se Laurie.

“Přijdou sem a vyplníme formulář,” řekl Marvin. “Všechno se to mu”sí zdokumentovat. Totiž oni to musí podepsat, aby bylo jasný, že mrtvolu převzali do svý péče.”

“Fajn,” kývla Laurie. “A ty se pak vrátíš pro tělo?”

“Jo, anebo ho vezme jeden z nich,” řekl Marvin. “Všichni už tady byli milionkrát.”

“Existuje nějaká konečná kontrola?” zeptala se Laurie.

“To si piš,” prohlásil Marvin. “Vždycky zkontrolujeme ještě jednou číslo příjmu, než odtud tělo odvezeme. Musíme se přesvědčit, že je v dokladech všechno v pořádku. Bylo by trapný, kdyby řidiči dorazili domů a zjistili, že mají nesprávnou mrtvolu.”

“To zní jako dobrý systém,” uznala Laurie a myslela to vážně. Při tolika kontrolách by bylo těžké takovou proceduru poplést.

“Funguje to už kolik desetiletí a zatím se to nepodělalo,” konstatoval Marvin. “Samozřejmě pomáhá počítač. Předtím jsme měli akorát záznamovou knihu.”

Díky, Marvine,” řekla Laurie.

“Hele, to nic, doktorko,” odtušil Marvin.

Laurie odešla z kanceláře. Než se vydala nahoru do své pracovny, zastavila se v prvním patře a koupila si něco k jídlu z automatů v jídelně.

183

Přiměřeně posílena vyšla nahoru do čtvrtého patra. Když uviděla dveře Jackovy kanceláře dokořán, přistoupila k nim a nakoukla dovnitř. Jack seděl u mikroskopu.

“Něco zajímavého?” zeptala se.

Jack vzhlédl a usmál se. “Moc. Chceš se podívat?”

Laurie nakoukla do okuláru, zatímco Jack se odklonil stranou. “Vypadá to jako maličký granulom v játrech,” řekla.

“Přesně tak,” souhlasil Jack. “Je to z jednoho toho malinkého kousku Franconiho jater, co jsem dokázal najít.”

“Hmmm,” poznamenala Laurie, nepřestávajíc zírat do mikroskopu. “To je zvláštní, že použili k transplantaci infikovaná játra. Jeden by čekal, že budou dárce líp sledovat.

Je tam těch maličkých granulomů hodně?”

“Maureen mi zatím dala jen jeden vzorek jater,” řekl Jack.

“A je to jediný granulom, který jsem našel, takže podle mého odhadu jich tam tak moc nebude. Ale na zmrazeném vzorku jsem jeden viděl. A taky byly na zmrazeném vzorku maličké popraskané cysty na povrchu jater, které byly viditelné pouhým okem. Transplantační tým to musel vědět a bylo mu to jedno.”

“Aspoň tady není celkový zánět,” řekla Laurie. “Takže transplantace proběhla s moc dobrou tolerancí.”

“S mimořádně dobrou,” souhlasil Jack. “Až moc dobrou, ale to už je jiná záležitost. Co myslíš, že je pod zaměřovačem?”

Laurie si pohrávala s ostřením, aby se mohla pohledem pohybovat sem tam po vzorku. Bylo tu pár zvláštních skvrnek bazofilní látky. “Nevím. Ani si nejsem jistá, jestli to není umělé.”

“Taky nevím,” řekl Jack. “Ledaže by to stimulovalo granulom.”

“To je nápad.” Laurie se napřímila. “Cos myslel tím, že ta játra byla přijata až moc dobře?”

“Laboratoř hlásila, že Franconi nebral žádné imunosupresivní léky,” řekl Jack. “To se zdá vysoce nepravděpodobné, protože nenastal celkový zánět.”

“Víme jistě, že to byla transplantace?” zeptala se Laurie.

“Naprosto,” prohlásil Jack. Shrnul ve stručnosti, co mu hlásil Ted Lynch.

Laurie byla stejně zmatená jako Jack. “Kromě jednovaječných dvojčat si nedokážu představit dva lidi, kteří by měli přesně stejné sekvence DQ alfa,” řekla.

“To vypadá, že o tom víš víc než já,” přiznal Jack. “Ještě před pár dny jsem o DQ alfa jakživ neslyšel.”

“Pokročil jsi nějak ve zjištění, kde mohli Franconimu dělat tu transplantaci?” zeptala se Laurie.

“Kéžby,”řekl Jack. Pak pověděl Laurii o Bartově marné snaze.

Vysvětlil jí, že i on sám strávil značnou část předchozí noci telefonováním do center po celé Evropě.

“Panebože!” poznamenala Laurie.

184

“Dokonce jsem do toho zapojil i Loua,” pokračoval Jack.

“Zjistil jsem od Franconiho matky, že někam odjel – ona si myslela, že do láznía vrátil se domů jako nový člověk. Připadá mi, že tehdy možná podstoupil transplantaci. Naneštěstí ona nemá zdání, kam jel. Lou zjišťuje na pasovce, jestli odjel ze země.”

“Jestli to někdo dokáže vypátrat, tak je to Lou,” prohlásila Laurie.

“Mimochodem,” Jack nasadil předstíraně nadřazený výraz, “z Loua vypadlo, že to byl on, kdo to o Franconim vykecal novinám.”

“Tomu nevěřím,” namítla Laurie.

“Mám to z první ruky,” odvětil Jack. “Takže očekávám pokornou omluvu.”

“Máš ji mít,” řekla Laurie. “Já žasnu. Uvedl nějaký důvod?”

“Prý chtěli pustit tu informaci hned, aby zjistili, jestli tak vytáhnou ze svých informátorů nějaké další tipy. Prý to do jisté míry zabralo. Dostali tip, který se později potvrdil, že Franconiho tělo bylo odvezeno na příkaz zločinecké rodiny Lucia.”

“Můj ty smutku!” otřásla se Laurie. “Tenhle případ mi až moc začíná připomínat Cerinovu aféru.”

“Vím, co máš na mysli,” řekl Jack. “Místo očí jsou to játra.”

“Přece nečekáš, že tady ve Spojených státech existuje nějaká soukromá nemocnice, kde se pod pokličkou provádějí transplantace jater?” podivila se Laurie.

“Neumím si to představit,” přiznal Jack. “Nepochybně by v tom mohly být velké peníze, ale je tu otázka dodávek. V téhle zemi totiž čeká momentálně něco přes sedm tisíc lidí na játra.

Jen málo z těch lidí má peníze, kvůli kterým by to stálo za to.”

“Kéž bych měla tvou víru,” prohlásila Laurie. “Finanční motivace se přehnala americkou medicínou jako vichřice.”

“Ale velké peníze v medicíně spočívají hlavně v počtu výkonů,” řekl Jack. “Existuje moc málo bohatých lidí, kteří potřebují játra. Investice do fyzické realizace a nutného utajení by se nevyplatila, zvlášť bez zdroje orgánů. Musela bys předpokládat existenci nějaké moderní verze středověkých zlodějů mrtvol, a ačkoliv by takový scénář možná fungoval v druhořadém filmu, ve skutečnosti by to bylo moc riskantní a nejisté. Žádný obchodník se zdravým rozumem by na to neskočil, ať by to byl sebevětší hrabivec.”

“Na tom možná něco je,” připustila Laurie.

“Jsem přesvědčený, že v tom je něco jiného,” pokračoval Jack. “Existuje prostě příliš mnoho nevysvětlených skutečností, počínaje tím nesmyslem s DQ alfa až po fakt, že Franconi nebral žádná imunosupresiva. Něco nám tu chybí: nějaká stopa, něco nečekaného.”

” Taková dřina!” zvolala Laurie. “Jedna věc je jistá -jsem ráda, že jsem tenhle případ hodila na krk tobě.”

“To ti mockrát děkuju,” vtipkoval Jack. “Rozhodně je to zoufalý případ. Ale teď něco na veselejší notu – včera večer při basketu mi Warren říkal, že Natalie se po tobě ptala. Co říkáš, že bychom si všichni vyšli

185

tenhle víkend někam na večeři a třeba do kina, pokud nemáš jiné plány?”

“To bych moc ráda,” přijala pozvání Laurie. “Doufám, žes Warrenovi řekl, že se na ně taky ptám.”

“Řekl,” přiznal Jack. “Nechci měnit téma, ale jaký jsi měla den? Pokročilas nějak ve zjišťování,jak se Franconimu podařilo vyrazit si přes noc z márnice? Lou nám totiž s tou zločineckou rodinou neříká všechno. Potřebujeme něco konkrétního.”

“Naneštěstí ne,” připustila Laurie. “Dostala jsem se z pitevny teprve před chvílí. Neudělala jsem nic z toho, co jsem měla v plánu.”

“To je škoda,” usmál se Jack. “Při tak nedostatečných pokrocích jsem musel spoléhat na to, že se průlom podaří tobě.”

Slíbili si, že si večer promluví po telefonu konkrétně o plánech na víkend a Laurie zamířila do své pracovny. S nejlepšími úmysly zasedla k psacímu stolu a začala se probírat zprávami z laboratoře a další korespondencí, která toho dne dorazila, včetně nedokončených případů. Přišlo jí však zatěžko soustředit se.

Jackova důvěra, s níž od ní očekával průlom do případu Franconi, v ní probouzela jen pocit viny, že nepřišla na žádnou přijatelnou hypotézu o tom, jak bylo odvezeno Franconiho tělo. Při pohledu na námahu, kterou Jack případu věnoval, se jí chtělo zdvojnásobit své úsilí.

Laurie vytáhla čistý list papíru a začala sepisovat všechno, co se dozvěděla od Marvina. Intuice jí říkala, že Franconiho záhadné zmizení muselo nějak souviset s těmi dvěma mrtvolami, které se téže noci odvážely. A když ted’ Lou řekl, že všechno nasvědčuje účasti rodiny Lucia, byla víc než kdy dřív přesvědčena, že v tom je nějak zapletený Spolettův pohřební ústav.

Raymond položil telefon a zvedl oči k Darlene, která vstoupila do jeho pracovny.

“No?” zeptala se Darlene. Plavé vlasy měla stažené dozadu do ohonu. Právě se dřela na rotopedu v druhém pokoji a měla na sobě sexy cvičební úbor.

Raymond se zaklonil v křesle u psacího stolu a vzdychl.

Dokonce se i usmál. “Všechno zřejmě vychází,” prohlásil. “To byl operační důstojník GenSysu z Cambridge v Massachusetts.

Letadlo bude k mání zítra večer, takže se vydám do Afriky.

Samozřejmě přistaneme kvůli tankování, ale ještě nevím kde.”

“Můžu jet taky?” zeptala se Darlene s nadějí.

“Bohužel ne, drahá,” řekl Raymond. Natáhl se k ní a vzal ji za ruku. Věděl, že byl předchozích pár dní protivný, a bylo mu z toho mizerně. Přitáhl si ji k sobě za stůl a posadil si ji na klín. Hned toho litoval. Přece jen to byla velká ženská.

“S pacientem a chirurgickým týmem bude v letadle na zpáteční cestě příliš mnoho lidí,” vypravil ze sebe, i když rudl ve tváři.

186

Darlene vzdychla a našpulila pusinku. “Já se nikdy nikam nedostanu.”

“Příště,” zasípěl Raymond. Poplácal ji po zádech a zase ji postavil. “Je to jen krátký výlet. Tam a zpátky. Nebude to žádná zábava.”

Darlene náhle vyhrkly slzy a utekla z místnosti. Raymond uvažoval, nemá-li jít za ní a utěšit ji, ale pohled na stolní hodiny ho přiměl změnit názor. Bylo už po třetí a tudíž v Kogu po deváté. Jestli chce mluvit se Siegfriedem, měl by to zkusit hned.

Raymond zavolal řediteli domů. Hospodyně mu Siegfrieda předala.

“Pořád jde všechno fajn?” zeptal se Raymond vyčkávavě.

“Naprosto,” odvětil Siegfried. “Moje poslední kontrola pacientova stavu dopadla dobře. Líp by mu ani být nemohlo.”

“To mě uklidňuje,” řekl Raymond.

“Nejspíš to znamená, že se můžeme těšit na bonusy ze sklizně,” dodal Siegfried.

“Ovšem,” slíbil Raymond, ačkoliv dobře věděl, že dojde ke zdržení. Vzhledem k nutnosti rychle vydělat dvacet tisíc v hotovosti pro Vinnieho Dominicka budou muset bonusy počkat, až dorazí příští zaváděcí poplatek.

“A co situace s Kevinem Marshallem?” zeptal se Raymond.

“Všechno zpátky v normálu,” prohlásil Siegfried. “Až na jeden incident, když se kolem poledne vrátili zpátky k přístavišti.” .

“To nezní zrovna moc normálně,” namítl Raymond.

“Uklidni se,” vyzval ho Siegfried. “Vrátili se jen hledat sluneční brýle Melanie Becketové. Nicméně nakonec po nich zase stříleli ti vojáci, co jsem tam postavil na hlídku.” Siegfried se srdečně zasmál.

Raymond počkal, až se Siegfried uklidní.

“Co je na tom tak legračního?” zeptal se potom.

” Ti tupí vojáci vystřelili Melanii zadní okno u auta,” vysvětloval Siegfried. “Hrozně ji to rozzlobilo, ale mělo to žádoucí efekt. Teď jsem si skutečně jistý, že už tam nepojedou.”

“To tedy doufám,” řekl Raymond.

“Kromě toho jsem měl příležitost dát si dneska s těmi dvěma ženskými panáka,” pokračoval Siegfried. “Mám pocit, že náš čacký výzkumník se pustil do něčeho riskantního.”

“O čem to mluvíš?” zeptal se Raymond.

“Nevěřím, že bude mít čas nebo energii starat se o kouř z Isla Francesca,” řekl Siegfried. “Myslím, že se zapletl do ménage á trois.”

“Vážně?” užasl Raymond. Taková představa mu vůbec nešla dohromady s tím Kevinem Marshallem, kterého znal. Při žádné příležitosti, kdy měl Raymond s Kevinem Marshallem co do činění, neprojevil učenec sebemenší zájem o opačné pohlaví. Že by měl dost náklonnosti a vytrvalosti na jednu ženskou, natož pak na dvě, to se zdálo k neuvěření.

“Aspoň jsem to tak pochopil,” řekl Siegfried. “Měl bys slyšet ty dvě ženské, když mlely o svém hezkém vědci. Tak mu říkaly. A šly zrovna ke Kevinovi na večeři. To je první večeře, kterou uspořádal, pokud vím, a to bydlím naproti němu.”

187

“Nejspíš bychom měli být rádi,” usoudil Raymond.

“Přesněji řečeno závidět mu.” Siegfried znovu vybuchl smíchem, až to zabrnkalo Raymondovi o nervy.

“Volal jsem, abych ti řekl, že k vám odlétám zítra večer,” ozval se Raymond. “Nemůžu říct, kdy dorazím do Baty, protože nevím, kde budeme tankovat. Budu muset zavolat z místa mezipřistání, anebo říct pilotům, aby dali zprávu rádiem.”

“Přijede s tebou ještě někdo?” zeptal se Siegfried.

“Pokud vím, tak ne,” řekl Raymond. “Pochybuju, protože na zpáteční cestě budeme skoro plní.”

“Budeme tě čekat,” prohlásil Siegfried.

“Brzy nashledanou,” loučil se Raymond.

“Možná bys mohl přivézt naše bonusy,” navrhl Siegfried.

“Uvidím, jestli se to dá zařídit,” slíbil Raymond.

Zavěsil telefon a usmál se. Potřásl hlavou v úžasu nad chováním Kevina Marshalla. “Jeden nikdy neví!” poznamenal nahlas, vstal a zamířil ke dveřím. Chtěl vyhledat Darlene a rozveselit ji. Napadlo ho, že pro útěchu by si možná mohli vyjít na večeři do její oblíbené restaurace.

Jack prošmejdil ten jediný vzorek jater, co měl, z jednoho konce na druhý. Nadarmo zíral na bazofilní flíčky v srdci maličkého granulomu. Pořád ještě neměl zdání, zda je to opravdový nález, a pokud ano, co to znamená.

Když vyčerpal, pokud šlo o vzorek, všechny své vědomosti z histologie a patologie, chystal se odnést sklíčko na oddělení patologie Newyorské univerzitní nemocnice, ale vtom zazvonil telefon. Byl to ten Chetův hovor ze Severní Karolíny, Jack tedy položil patřičnou otázku a zapsal odpověď. Pak zavěsil sluchátko a sebral z kartotéky bundu. Natáhl si ji a právě zvedl mikroskopické sklíčko, když vtom telefon zazvonil znovu.

Tentokrát to byl Lou Soldano.

“Trefa!” pravil vesele. “Mám pro tebe dobrou zprávu.”

“Jsem jedno ucho,” prohlásil Jack. Stáhl si bundu a opět se usadil.

“Zavolal jsem kamarádovi na pasovku a on mi zrovna volal zpátky,” hlásil Lou. “Když jsem mu položil tu tvou otázku, nechal mě chvíli čekat. Dokonce jsem i slyšel, jak zanáší jméno do počítače. Za dvě vteřiny už měl informaci. Carlo Franconi vstoupil do země přesně před sedmatřiceti dny, devětadvacátého ledna v Teterboro v New Jersey.”

“O Teterboro jsem jakživ neslyšel,” poznamenal Jack.

“Je to soukromé letiště,” vysvětloval Lou. “Je pro běžnou aviatiku, ale mají tam spoustu senzačních dopravních tryskáčů, protože přistávací plocha je blízko u města.”

“Carlo Franconi letěl dopravním tryskáčem’?” zeptal se Jack.

“To nevím,” řekl Lou. “Mám jen značku nebo číslo letadla nebo jak tomu říkají. Víš, ty číslice a písmena na ocase letadla. Podíváme se na to, mám to tady. Bylo to N69SU.”

188

“Existoval nějaký náznak, odkud to letadlo přiletělo?” Jack si zapsal kombinaci písmen a čísel a datum.

“No jo,” odvětil Lou. “To se musí vyplnit do formuláře. To letadlo přiletělo z Francie – z Lyonu.”

“Ne-e, to nemohlo,” namítl Jack.

“Tak to je v počítači,” řekl Lou. “Proč myslíš, že to není správně?”

“Protože jsem mluvil dneska časně ráno s francouzskou společností pro distribuci orgánů,” vysvětloval Jack. “Nemají záznam o žádném Američanovi jménem Franconi a kategoricky popřeli, že by nějakému Američanovi dělali transplantaci, protože mají dlouhý seznam čekatelů z řad francouzských občanů.”

“Informace, kterou má pasovka, musí odpovídat letovému plánu vyplněnému pro Federální letovou správu i jeho evropskému ekvivalentu ” namítl Lou. “Aspoň tak jsem to pochopil.”

“Myslíš, že ten tvůj kamarád z pasovky má nějaký kontakt do Francie?” zeptal se Jack.

“Nepřekvapilo by mě to,” usoudil Lou. “Tihle hlavouni musí navzájem spolupracovat. Můžu se ho zeptat. Proč bys to chtěl vědět “

“Jestli byl Franconi ve Francii, rád bych zjistil den, kdy tam dorazil ” řekl Jack. “A rád bych měl i všechny ostatní informace, které byFrancouzi mohli získat o tom, kam v jejich zemi cestoval. Vedou v hotelích přesné záznamy o většině neevropských cizinců.”

“Fajn, uvidíme, co se dá dělat,” slíbil Lou. “Zavolám mu a pak se ti ozvu.”

“Ještě jednu věc,” vzpomněl si Jack. “Jak můžeme zjistit, komu patří N69SU?”

“To je snadné,” prohlásil Lou. “Stačí jen zavolat na Federální letovou správu, Kontrolní letecké centrum v Oklahoma City. To může udělat kdokoliv, ale já tam mám taky kamaráda.”

“Koukám, že ty máš kamarády všude, kde se to hodí,” podotkl Jack.

“To už tak přijde samo sebou,” odvětil Lou skromně. “Každou chvíli si navzájem prokazujeme laskavosti. Kdybys musel čekat, až všechno projde úřední cestou, nic bys neudělal.”

“Mně se rozhodně hodí využít tvé sítě kontaktů,” prohlásil Jack.

“Takže chceš, abych zavolal toho kamaráda na Federální letové správě?” zeptal se Lou.

“Budu ti moc zavázaný,” slíbil Jack.

“Hele, mně je potěšením,” opáčil Lou. “Mám pocit, že čím víc ti pomáhám, tím víc pomáhám sám sobě. Nic by mi nebylo milejší než mít tenhle případ vyřešený. Mohlo by mi to zachránit flek.”

“Odjíždím z práce do Univerzitní nemocnice,” řekl Jack. “Co kdybych ti zavolal tak za půl hodiny?”

“Perfektní,” prohlásil Lou a zavěsil.

Jack potřásl hlavou. Jako všechno ostatní v tomhle případě, i informace získaná od Loua byla zároveň překvapivá a matoucí.

Francie byla nejspíš ta poslední země, z jejíž návštěvy by Franconiho podezíral.

189

Jack si podruhé oblékl bundu a vyšel z pracovny. Vzhledem k tomu, jak byla Univerzitní nemocnice blízko, se s kolem ani neobtěžoval. Pěšky to trvalo jen deset minut.

Uvnitř rušného zdravotnického zařízení vyjel Jack výtahem nahoru na oddělení patologie. Doufal, že doktor Malovar bude k dispozici. Peter Malovar byl gigant svého oboru, a dokonce ještě i ve věku dvaaosmdesáti let byl jedním z nejchytřejších patologů, jaké kdy Jack poznal. Dával si záležet, aby nepropásl žádný ze seminářů, které doktor Malovar jednou do měsíce pořádal. Takže když měl Jack nějakou otázku z patologie, nechodil za Binghamem, protože Binghamovou silnou stránkou bylo soudní lékařství, ne všeobecná patologie. Místo toho se v takovém případě vydal za doktorem Malovarem.

“Profesor je jako vždycky u sebe v laboratoři,” sdělila mu uspěchaná sekretářka oddělení patologie. “Víte, kde to je?”

Jack přikývl a prošel starými dveřmi z mléčného skla. které vedly do míst známých jako “Malovarovo doupě”. Jack zaklepal.

Když se nedočkal odpovědi, zkusil dveře otevřít. Nebylo zamčeno. Uvnitř nalezl doktora Malovara skloněného nad milovaným mikroskopem. Starý pán vypadal s rozcuchanými šedými vlasy a mohutným knírem trochu jako Einstein. Také měl kyfotické držení těla, jako by jeho kostra byla zvlášť uzpůsobena k tomu, aby se hrbila při zírání do mikroskopu. Z jeho pěti smyslů jako by se věkem zhoršil jenom sluch.

Profesor Jacka stroze uvítal, přičemž lačně zíral na sklíčko se vzorkem v jeho ruce. Byl šťastný, když mu lidi přinášeli problematické případy, kteréžto skutečnosti už Jack při nejedné příležitosti využil ve svůj prospěch.

Jack se pokusil sdělit profesorovi při předávání sklíčka něco málo z anamnézy případu, ale doktor Malovar zvedl ruku, aby ho umlčel. Malovar byl opravdový detektiv, který si nechtěl nechat ovlivnit úsudek dojmy někoho jiného. Starý profesor zaměnil sklíčko, které studoval, za Jackovo. Beze slova je asi minutu zevrubně prohlížel.

Pak doktor Malovar zvedl hlavu, kápl na sklíčko olej a přepnul na větší zvětšení. Znovu zkoumal vzorek, ale trvalo to už jen pár sekund.

Potom doktor Malovar vzhlédl k Jackovi. “Zajímavé!” pravil, což byla od něj velká poklona. Vzhledem ke své nedoslýchavosti mluvil hlasitě. “Je tam malý granulom jater a taktéž zajizvení dalšího. Jak na ten granulom koukám, mám pocit, že možná vidím merozoity, ale nemůžu si být jistý.”

Jack přikývl. Usuzoval, že doktor Malovar hovoří o drobných bazofilních skvrnkách, které Jack viděl v kůře granulomu.

Doktor Malovar sáhl po telefonu. Zavolal nějakého kolegu a požádal, aby na chvilku přišel. Za pár minut se objevil vysoký, hubený, přehnaně vážný černoch v dlouhém bílém plášti.

Doktor Malovar ho představil jako doktora Colina Osgooda, šéfa parazitologie.

“Jaký je tvůj názor, Coline?” zeptal se doktor Malovar a pokynul směrem k mikroskopu.

190

Doktor Osgood se díval na sklíčko o několik sekund déle než doktor Malovar, pak odpověděl. “Rozhodně parazitické,” zazpíval s očima stále ještě nalepenýma na okuláru. “To jsou merozoity, ale nepoznávám je. Buď je to nový druh nebo parazit u člověka nevídaný. Doporučuju, aby se na to podíval doktor Lander Hammersmith a sdělil nám svůj názor.”

“Dobrý nápad.” Doktor Malovar pohlédl na Jacka. “Nevadilo by vám nechat to tu přes noc? Ráno to ukážu doktoru Hammersmithovi.”

“Kdo je doktor Hammersmith?” zeptal se Jack.

“To je veterinární patolog,” řekl doktor Osgood.

“Beze všeho,” souhlasil Jack přívětivě. Ukázat vzorek veterinárnímu patologovi, to ho vůbec nenapadlo.

Jack oběma mužům poděkoval a pak se vrátil k sekretářce a zeptal se, jestli by si směl zatelefonovat. Sekretářka ho poslala k prázdnému psacímu stolu a řekla mu, aby stiskl devítku, pokud chce telefonovat ven z budovy. Jack zavolal Louovi na policejní velitelství.

“Hele, to jsem rád, že voláš,” zvolal Lou. “Myslím, že to tady začíná být zajímavé. Především to letadlo, to je teda klasa. Je to G4. Říká ti to něco?”

“Ani ne,” opáčil Jack. Lou mluvil takovým tónem, jako by očekával, že mu to něco říkat bude.

“To je zkratka pro Gulfstream 4,” vysvětloval Lou ochotně.

To je něco jako rolls royce mezi soukromými letadly. Bratru takových dvacet milionů babek.”

“To koukám,” opáčil Jack.

“To se ti nedivím,” souhlasil Lou. “Fajn, tak poslouchej, co ještě jsem se dozvěděl! Á, tady to máme: To letadlo patří společnosti Alpha Aviation z Rena v Nevadě. Slyšels o nich někdy?”

“Kdepak,” řekl Jack. “A ty?”

“Já taky ne,” řekl Lou. “Musí to být půjčovna. Helemese, a co ještě? No jo! Tohle by mohlo být nejzajímavější. Můj kamarád z pasovky volal svému protějšku ve Francii domů, věřil bys tomu, a vyptával se na nedávnou francóuzskou dovolenou Carla Franconiho. Tenhle francouzský byrokrat má zřejmě přístup na síť pasové služby ze svého vlastního počítače, protože hádej co?”

“Jsem jak na jehlách,” pravil Jack.

“Franconi ve Francii nikdy nebyl!” prohlásil Lou. “Ledaže by měl falešný pas a falešné jméno. Neexistuje záznam, že by kdy vstoupil na francouzskou půdu nebo odtud odjel.”

“Tak co to je s tím letadlem, co přiletělo z Lyonu?” otázal se Jack.

“Hele, nebuď mrzutej,” vyzval ho Lou.

“Já nejsem,” namítl Jack. “Jen jsem reagoval na tvůj názor, že letový plán a informace z pasovky hy si měly navzájem odpovídat.”

“Taky že odpovídají!” zvolal Lou. “Když se řekne, že letadlo přiletělo z Francie, z Lyonu, tak to neznamená, že tam někdo vystoupil. Pokud já vím, mohli tankovat palivo.”

“Dobrý postřeh,” užasl Jack. “To mě nenapadlo. Jak se to dá zjistit?”

191

“Nejspíš bych mohl zavolat zase toho kamaráda z Federální letové správy,” navrhl Lou.

“Ohromné,” prohlásil Jack. “Já mám namířeno zpátky do své kanceláře v márnici. Chceš, abych ti zavolal, nebo mi zavoláš sám?”

“Zavolám ti,” slíbil Lou.

Když Laurie sepsala všechno, nač se dokázala rozpomenout z rozhovoru s Marvinem o tom, jak zřízenci pohřebních ústavů vyzvedávají mrtvá těla, odsunula papír stranou a nevšímala si ho; zabývala se jinou nutnou prací. Znovu ho zvedla až o půl hodiny později.

S čistou myslí se pokusila přečíst si svůj záznam jako nezaujatý pozorovatel. Při druhém pročítání ji něco uhodilo do očí: jmenovitě fakt, kolikrát se objevil termín “číslo příjmu”. Samozřejmě ji to nepřekvapovalo. Koneckonců číslo příjmu bylo pro mrtvého tím, čím bylo živému číslo sociálního zabezpečení. Bylo to identifikační číslo, které umožňovalo márnici sledovat tisíce těl, která procházela jejími branami, a s nimi souvisejícího papírování. Kdykoli se v úřadu soudního patologa objevilo nové tělo, první, co se udělalo, bylo přidělení čísla příjmu. Hned nato následovalo upevnění cedulky s číslem k palci u nohy.

Při pohledu na slovo “příjem” si Laurie k svému překvapení uvědomila, že kdyby se jí někdo zeptal, nedokázala by je definovat. Bylo to slovo, které prostě brala tak, jak bylo, a používala je den co den. Všechny laboratorní žádanky a zprávy, všechny rentgenové snímky, všechny zprávy vyšetřovatelů, všechny interní dokumenty měly číslo příjmu. V mnohém ohledu bylo důležitější než jméno oběti.

Laurie sundala z police slovník anglického jazyka a vyhledala si heslo “příjem”. Když začala číst jednotlivé definice, žádná z nich nedávala smysl v kontextu, v němž se slovo užívalo v márnici, až po poslední heslo. Tam bylo definováno jako “vstup, přijetí”. Jinými slovy, číslo příjmu bylo jen jiný význam termínu “pořadí vstupu”.

Laurie hledala čísla příjmu a jména mrtvol, které byly vyzvednuty během noční služby čtvrtého března, kdy zmizelo Franconiho tělo. Pod táckem s mikroskopickými vzorky našla kus papíru, na kterém bylo napsáno: Dorothy Klineová, č.101455 a Frank Gleason, č.100385.

Díky svému dumání nad čísly příjmů si Laurie všimla čehosi, čemu předtím nevěnovala pozornost. Skutečnosti, že čísla příjmů se lišila o víc než tisícovku! To bylo zvLáštní, protože čísla se přidělovala postupně, po jednom. Laurie znala přibližný počet těl, která prošla márnicí, a odhadovala, že mezi přijetím těchto mrtvol by musel být interval několika týdnů.

Ten časový rozdíl byl podivný, protože těla jen zřídkakdy zůstávala v márnici déle než pár dní, a tak Laurie vyťukala na počítači číslo příjmu Franka Gleasona. Právě jeho tělo si vyzvedli ze Spolettova pohřebního ústavu.

To, co před ní vyskočilo na obrazovce, ji ohromilo.

“Můj ty smutku!” zvolala Laurie.

192

Lou se měl ohromně. Navzdory obecně panující romantické představě o detektivní práci byla vlastní každodenní lopota vyčerpávající a nevděčný úkol. To, co Lou dělal teď – seděl v pohodlí své kanceláře a uskutečňoval produktivní tetefonáty – bylo současně zábavné a uspokojivé. Taky bylo milé pozdravit staré známé.

“No tohle, Soldano poznamenal Mark Servert. Mark byl Louův kontakt na Federální letové správě v Oklahoma City. “Rok ses neozval, a pak najednou dvakrát v jednom dní. Tohle musí být nějaký případ!”

“Je to zapeklitý,” připustil Lou. “A mám následující otázku.

Zjistili jsme, že to letadlo G4, kvůli kterému jsem tě prve volal, letělo devětadvacátého ledna z Lyonu, teda z Francie, do Teterbora v New Jersey. Nicméně ten chlap, který nás zajímá, neprošel francouzskou pasovou kontrolou. Takže uvažujeme, jestli je možné zjistit, odkud N69SU přiletělo předtím, než přistálo v Lyonu.”

To je teda spletitá otázka,” řekl Mark. ,.Vím, že ICAO…”

“Počkej moment,” přerušil ho Lou. “Omez zkratky na minimum.

Co je to ICAO?”

“Mezinárodní organizace civilního letectví,” vysvětloval Mark. “Vím, že evidují všechny letové plány v Evropě i mimo ni.”

“Výborně,” zaradoval se Lou. “Můžeš tam někomu zavolat?”

“Někomu zavolat můžu,” řekl Mark. “Ale moc to nepomůže. ICAO

” “skartuje všechny svoje záznamy po patnácti dnech.

Nearchivujou se.

“Skvělé,” poznamenal Lou sarkasticky.

“To samé platí o Kontrolním centru evropského vzdušného prostoru v Bruselu,” pokračoval Mark. “Toho materiálu je prostě moc, když vezmeš v úvahu všechny linkové lety.”

“Takže neexistuje žádný způsob,” podotkl Lou.

Přemýšlím,” odsekl Mark.

” “

“Chceš mi pak zavolat?” zeptal se Lou. “Budu tady ještě tak hodinu.

“Jo, tak já to udělám,” souhlasil Mark.

Lou užuž chtěl zavěsit, když Mark zařval jeho jméno.

“Zrovna mě napadlo něco jiného,” řekl. “Existuje organizace, co se jmenuje Centrální řízení leteckého provozu, a ta má kanceláře v Paříži i v Bruselu. To oni poskytují mimořádné termíny ke startům a přistáním. Obhospodařují celou Evropu kromě Rakouska a Slovinska. Kdoví, proč v tom tyhle země nejsou zahrnuty. Takže jestli N69SU vzlétlo odjinud než z Rakouska nebo Slovinska, měl by být jeho letový plán v záznamu.”

“Znáš někoho v té organizaci?” zeptal se Lou.

“Ne, ale znám někoho, kdo tam někoho zná,” odvětil Mark.

“Kouknu se, jestli bych ti to nemohl zjistit.”

“Hele, to jsem ti vděčný,” pravil Lou.

“To nic,” odtušil Mark.

Lou zavěsil telefon a pak bubnoval tužkou o povrch svého poškrábaného a omšelého šedého kovového psacího stolu. Byly na něm nesčetné stopy spálenin tam, kde nechal doutnat cigaretové nedopalky. Myslel na Alpha Aviation a uvažoval o tom, jak proniknout do této organizace.

193

Nejdřív se pokusil zatelefonovat na informace do Rena. Alpha Aviation nebyla v seznamu. To Loua nepřekvapilo. Potom zavolal na policejní oddělení v Renu. Vysvětlil, kdo je, a požádal je, aby ho spojili s jeho protějškem, šéfem oddělení vražd.

Jmenoval se Paul Hersey.

Po několika minutách přátelského klábosení Lou v kostce informoval Paula o případu Franconi. Pak se zeptal na Alpha Aviation.

“O těch jsem jakživ neslyšel,” prohlásil Paul.

“Podle FSL jsou z Rena v Nevadě,” namítl Lou.

“To proto, že v Nevadě se dá snadno zaregistrovat,” vysvětloval Paul. “A tady v Renu máme přehršli předražených advokátních kanceláří, které věčně věků nedělají nic jiného.”

“Co bys mi poradil udělat, abych se o té organizaci něco dozvěděl?” zeptal se Lou.

“Zavolej Úřad nevadského státního sekretáře v Carson City,” řekl Paul. “Jestli je Alpha Aviation zaregistrovaná v Nevadě, bude to ve veřejném rejstříku. Chceš, abychom ti tam zavolali a vyřídili to?”

“Já tam zavolám sám,” odvětil Lou. “Momentálně si ani nejsem jistý, co chci vlastně vědět.”

“Můžeme ti aspoň dát číslo,” navrhl Paul. Na okamžik se vzdálil od telefonu a Lou slyšel, jak štěká rozkaz na nějakého podřízeného. Za okamžik už byl zpátky a diktoval Louovi telefonní číslo. Pak dodal: “Měli by být ochotní, ale kdybys měl nějaké nesnáze, zavolej mi zpátky. A kdybys potřeboval v Carson City nějakou pomoc, na důvodu nesejde, zavolej Toda Andersona. To je tam dole šéf vražd a je to dobrý chlap.”

O několik minut později už měl Lou na drátě Úřad nevadského státního sekretáře. Operátorka ho spojila s nějakou úřednicí, která byla maximálně milá a ochotná spolupracovat. Jmenovala se Brenda Whitehallová.

Lou vysvětloval, že ho zajímá všechno, co se dá zjistit o Alpha Aviation z Rena v Nevadě.

“Okamžíček, prosím,” požádala Brenda. Lou ji slyšel, jak vyťukává to jméno na klávesnici. “Fajn, tady je to,” dodala.

“Vydržte chvilku, vytáhnu si složku.”

Lou si položil flohy na desku stolu a opřel se dozadu.

Pociťoval skoro neodolatelné nutkání zapálit si cigaretu, ale překonal to.

“Už jsem tady,” řekla Brenda. Lou slyšel šustění papírů.

“Copak jste to chtěl vědět?”

“Co tam máte?” zeptal se Lou.

“Mám tady zakládací smlouvu,” řekla Brenda. Chvilku bylo ticho, jak četla, pak dodala: “Je to společnost s ručením omezením a hlavní partner je Alpha Management.”

“Co to znamená v lidské řeči?” zeptal se Lou. “Já nejsem právník ani podnikatel.”

“Prostě to znamená, že Alpha Management je společnost, která ručí za své závazky jen do určité míry,” řekla Brenda trpělivě.

“Jsou tam jména nějakých lidí?” zeptal se Lou.

194

“Ovšem, odvětila Brenda. “Zakládací smlouva musí obsahovat jména a adresy ředitelů, registrovaného jednatele a vedoucích funkcionářů společnosti.”

“To zní povzbudivě,” pochvaloval si Lou. “Mohla byste mi je říct?”

Lou slyšel šustění papírů.

“Hmmmm,” poznamenala Brenda. “Vlastně v tomhle případě je tady jen jedno jméno a adresa.”

Jedna osoba v tolika kloboucích?”

Podle tohohle dokumentu,” řekla Brenda.

“Jaké je to jméno a adresa?” Lou sáhl po kusu papíru.

“Je to Samuel Hartman z firmy Wheeler, Hartman, Gottlieb a Sawyer. Adresa je Rodeo Drive 8, Reno.”

“To zní jako právnická firma,” podotkl Lou.

“Takyže je,” souhlasila Brenda. “Ten název znám. “

“To mi moc nepomůže.” Lou věděl, že pravděpodobnost získání jakýchkoli informací od právnické firmy je takřka nulová.

“Spousta nevadských společností je založena právě takhle ” vysvětlovala Brenda. “Ale podíváme se, jestli tady nejsou nějaké dodatky.

Lou už pomýšlel na to, že zavolá zpátky Paula, aby mu proklepl Samuela Hartmana, když Brenda tiše zamumlala na znamení, že něco objevila.

“Jsou tady dodatky,” oznamovala. “Na první valné hromadě Alpha Management pan Hartman jakožto prezident a sekretář rezignoval. Na jeho místo byl ustanoven Frederick Rouse.”

“Je tam adresa toho pana Rouse?” zeptal se Lou.

“Je,” řekla Brenda. “Jeho titul je ,hlavní ekonom společnosti Gensys. Adresa: Kendall Square 150, Cambridge, Massachusetts.”

Lou si všechny informace zapsal a Brendě poděkoval. Byl jí zvlášť vděčný, protože si nedokázal představit, jak by získával tutéž službu od svého místního Úřadu státního sekretáře v Albany.

Užuž chtěl zavolat Jackovi, aby mu předal informaci o vlastnictví letadla, když mu telefon doslova zadrnčel pod rukou. Byl to Mark Servert, už volal zpátky.

“Máš štěstí,” řekl Mark. “Ten můj známý, co zná lidi v Centrálním řízení letového provozu v Evropě, byl náhodou v práci, když jsem mu volal. Vlastně je zrovna tam ve tvém revíru. Je na Kennedyho letišti, pomáhá řídit vzdušný provoz nad severním Atlantikem. Mluví s těmi lidmi od Centrálního řízení letového provozu každou chvíli, tak se pozeptal na to, co dělalo N69SU devětadvacátého ledna. Zřejmě mu to vyskočilo rovnou na obrazovku. N69SU přiletělo do Lyonu z Baty v Rovníkové Guineji.”

Hrome!” pravil Lou. “Kde to je?”

“Jak to mám vědět?” opáčil Mark. “Bez koukání na mapu bych hádal, že někde v západní Africe.”

“Zvláštní,” podotkl Lou.

“Taky je zvláštní, že sotva se letadlo dotklo země v Lyonu, žádalo rádiem o co nejrychlejší povolení startu do Teterbora v New Jersey,” dodal

195

Mark. “A pokud jsem správně pochopil, prostě jen sedělo na ranveji, dokud nedostalo povolení.”

“Možná tankovalo,” nadhodil Lou.

“Může být,” souhlasil Mark. “Ale stejně bych spíš čekal, že si naplánují přímý let se zastávkou v Lyonu, místo aby vyplňovali dva separátní letové plány. Mohli totiž takhle v Lyonu uvíznout na kolik hodin. Bylo to riziko.”

“Možná si to jen rozmysleli,” řekl Lou.

“To je možné,” souhlasil Mark.

“Anebo možná nechtěli, aby někdo věděl, že přilétají z Rovníkové Guineje,” nadhodil Lou.

“Tahle myšlenka mě tedy vůbec nenapadla,” přiznal Mark.

“Nejspíš právě proto jsi zajímavý detektiv a já jen nudný byrokrat ze správy letů.”

Lou se zasmál. “Zajímavý nejsem. Naopak, obávám se, že z téhle práce jsem cynický a podezíravý.”

“Je to lepší než být nudný,” prohlásil Mark.

Lou poděkoval příteli za pomoc, vyměnili si obvyklé dobře míněné sliby, že se někdy sejdou, a zavěsili.

Lou několik minut seděl a žasl nad tím, proč dvacetimilionové letadlo vozilo průměrného zločineckého šéfa z newyorského Queensu z nějaké africké země, o které Lou v životě neslyšel. Taková díra ve třetím světě určitě nebyla lékařskou Mekkou, kam by člověk jezdil na složitou operaci, jakou je transplantace jater.

Když vložila do počítače číslo příjmu Franka Gleasona, Laurie seděla a uvažovala nějakou dobu o zřejmém zádrheli.

Snažila se představit si, co ta informace znamená v souvislosti se zmizením Franconiho těla. Zvolna se jí v hlavě rodila myšlenka.

Laurie se prudce odsunula od psacího stolu a zamířila do márnice hledat Marvina. V kanceláři nebyl. Našla ho až v chladírně. Pilně rozvážel vozíky a připravoval odvozy těl.

Ve chvíli, kdy Laurie vstoupila do chladírny, bleskl jí před očima děsivý zážitek, kterým prošla za Cerinovy aféry v pojízdné chladničce. Ta vzpomínka jí byla poněkud nepříjemná, a tak se rozhodla, že se nebude pokoušet o rozhovor s Marvinem, dokud je uvnitř. Místo toho ho požádala, aby se s ní sešel v kanceláři márnice, až tady skončí.

Marvin se tam objevil za pět minut. Plácl o stůl stohem papírů a pak si šel k umyvadlu v koutě umýt ruce.

“Všechno v pořádku?” zeptala se Laurie, aby řeč nestála.

“Zdá se.” Marvin šel k psacímu stolu a sedl si. Začal řadit doklady po pořadě podle toho, jak měla být těla vyzvednuta.

“Jak jsem s tebou prve mluvila, dozvěděla jsem se pak něco, co mě dost překvapilo,” přikročila Laurie rovnou k účelu své návštěvy.

To jako co?” zeptal se Marvin. Dokončil pořádání papírů a napřímil se.

196

“Zadala jsem počítači číslo příjmu Franka Gleasona,” řekla Laurie. “A zjistila jsem, že to tělo dorazilo do márnice před víc než dvěma týdny. Nebylo s ním spojeno žádné jméno. Je to neidentifikovaná mrtvola!”

“Do prdele!” vyjekl Marvin. Pak si uvědomil, co řekl, a dodal: “Chci říct – to koukám.”

“Já taky,” řekla Laurie. “Pokusila jsem se zavolat doktora Bessermana, který dělal původní pitvu. Chtěla jsem se zeptat, jestli bylo tělo někdy nedávno identifikováno jako Frank Gleason, ale on je mimo úřad. Nepřekvapuje tě, že Mike Passano nevěděl, že tělo je v počítači ještě pořád vedeno jako neidentifikovaná mrtvola?”

, Vlastně ani ne,” řekl Marvin. “Nejsem si jistý, jestli bych to věděl já. “Čísla příjmu se totiž vkládají do počítače,jen aby se zjistilo,jestli bylo tělo vydáno. Na jménu ti vlastně ani tak moc nesejde.”

“To už jsi mi prve naznačil,” podotkla Laurie. “Řekl jsi taky ještě něco, co se mi pořád honí hlavou. Říkals, že někdy nevyzvedáváš tělo sám, ale dělá to někdo z lidí z pohřebního ústavu.”

“Někdy,” souhlasil Marvin. “Ale to jen tenkrát, když přijdou dva a když už tady byli tolikrát, že znají postup. Je to jen způsob, jak všechno urychlit. Jeden jde do chladírny pro tělo, zatímco já s tím druhým odbydu papírování.”

“Jak dobře se znáš s Mikem Passanem?” zeptala se Laurie.

,“Stejně dobře jako s většinou ostatních laborantů,” odpověděl Marvin.

“Ty a Já se známe šest let,” řekla Laurie. “Myslím, že jsme kamarádi.”

“Jo, nejspíš,” souhlasil Marvin obezřele.

“Ráda bych, abys pro mě jako kamarád něco udělal,” pokračovala Laurie. “Ale jen jestli ti to nebude nepříjemné.”

“A to jako co?” otázal se Marvin.

“Ráda bych, abys zavolal Mikeu Passanovi a řekl mu, že jsem zjistila, že jedno z těch těl, co pustil ven tu noc, kdy Franconi zmizel, byla neidentifikovaná mrtvola.”

“To je divný, člověče!” namítl Marvin. “Proč bych mu volal, místo abych počkal, až přijde do služby?”

“Můžeš se chovat, jako by ses to právě doslechl, což je taky pravda,” řekla Laurie. “A můžeš říct, žes měl dojem, že by to měl hned vědět, protože tu noc měl službu on.”

“Já ti nevím, člověče.” Marvin pořád ještě nebyl přesvědčený.

“Jde o to, že když to přijde oď tebe, nebude to konflikt,” vysvětlovala Laurie. “Kdybych zavolala já, myslel by si, že ho obviňuju, a já bych ráda slyšela, jak zareaguje, když nebude v defenzivě. Ale co je ještě důležitější, ráda bych, aby ses ho zeptal, jestli tu byli tu noc ze Spolettova pohřebního ústavu dva lidé, a pokud byli dva, jestli se nedokáže rozpomenout, kdo to tělo vlastně vyzvedával.”

“To ho nejspíš nakrkne, člověče,” namítal Marvin.

“Já to tak nevidím,” odvětila Laurie. “Když už, tak mu to dá možnost, aby se očistil. Víš, já si myslím, že Franconiho vzali lidé od Spoletta.”

197

“Mně se nechce mu volat,” řekl Marvin. “Bude vědět, že se něco děje. Proč mu nezavoláš sama, víš, jak to myslím?”

“Už jsem ti říkala – mám pocit, že by byl moc defenzivní,” vysvětlovala Laurie. “Posledně taky hned vyletěl, a to jsem mu kladla hodně mlhavé otázky. Ale fajn, když ti to není příjemné, tak to po tobě nechci. Místo toho chci, abys šel se mnou trochu na lov.”

“Co zas?” Marvinovi začínala docházet trpělivost.

“Můžeš mi ukázat seznam všech oddělení v lednici, která jsou momentálně obsazená?” zeptala se Laurie.

“Jistě, to je snadný,” prohlásil Marvin.

“Prosím.” Laurie pokynula směrem k Marvinovu počítačovému terminálu. “A když už budeš v tom, udělej dvě kopie.”

Marvin pokrčil rameny a posadil se. Pomocí relativně rychlého systému “hledej-a-najdeš” získal z počítače seznam, který Laurie požadovala. Podal jí dva listy, hned jak vyjely z tiskárny.

“Skvělé,” Laurie pohlédla na listy. “No tak!” Když vycházela z kanceláře márnice, kývla na Marvina přes rameno. Šel jí v patách.

Prošli špinavou betonovou chodbou k obrovskému kovovému ostrovu, který dominoval márnici. Na obou protilehlých stranách byly řady chladicích boxů, používaných ke skladování těl před pitvou.

Laurie podala jeden seznam Marvinovi.

“Chci prohledat všechny boxy, které nejsou obsazené,” prohlásila. “Ty si vezmi tuhle stranu a já projdu tu druhou.”

Marvin obrátil oči v sloup, ale seznam si vzal. Začal otevírat jednotlivá oddělení, vždycky nakoukl dovnitř a pak zabouchl dveře. Laurie se vydala na druhou stranu.

“A jé!” ozval se Marvin po pěti minutách.

Laurie se zastavila. “Co je?”

“Radši pojď sem,” řekl Marvin.

Laurie obešla místnost. Marvin stál, drbal se na hlavě a zíral na seznam. Před sebou měl otevřený chladicí box.

“Tenhle měl být prázdný,” pravil.

Laurie nakoukla dovnitř a puts se jí zrychlil. Uvnitř byla nahá mužská mrtvola bez visačky na palci. Číslo boxu bylo devadesát čtyři. Nebyl moc daleko od čísla sto jedenáct, kde měl ležet Franconi.

Marvin vysunul zásuvku. Zarachotila na kuličkových ložiscích do ticha prázdné márnice. Tělo náleželo muži středního věku se známkami rozsáhlého poranění na nohou a trupu.

“No, tím se to vysvětluje,” poznamenala Laurie.V jejím hlase se ozývala podivná směsice triumfu, hněvu a obav. “To je ten neidentifikovaný muž. Nějaké auto ho srazilo na dálnici a pak ujelo.”

Jack vystoupil z výtahu a uslyšel vytrvalé zvonění telefonu.

Jak pokračoval chodbou dál, postupně si uvědomoval, že to musí být jeho telefon, protože jeho kancelář byla jediná, která měla otevřené dveře. 198

Jack zrychlil tempo a pak skoro minul své dveře, protože uklouzl na linoleu. Popadl sluchátko právě včas. Byl to poručík Soldano.

“Kde jsi sakra byl?” stěžoval si Lou.

“Uvízl jsem v Univerzitní nemocnici,” vysvětloval Jack.

Poté, co naposled s Louem mluvil, objevil se doktor Malovar a přiměl ho, aby se mu podíval na několik forenzních mikroskopických vzorků.

“Volám každých patnáct minut,” poznamenal Lou.

“Promiň, řekl Jack.

“Mám pár překvapivých informací a umírám touhou ti je předat,” řekl Lou. “Tohle je ale divný případ.”

“Neříkáš mi nic, co bych už nevěděl,” prohlásil Jack. “Co máš nového?”

Jackovu pozornost upoutal stín, který postřehl koutkem oka.

Ohlédl se a uviděl ve dveřích stát Laurii. Nevypadala normálně. Oči jí plály, ústa měla sevřená v hněvivé grimase a její pleť měla barvu slonoviny.

“Počkej moment!” přerušil Jack hovor. “Laurie, co se sakra děje?”

“Musím s tebou mluvit,” vyprskla Laurie.

“Jistě. Ale mohlo by to dvě minuty počkat?” Ukázal na telefon na znamení, že s někým mluví.

“Hned!” vyštěkla Laurie.

“Fajn, fajn,” opakoval Jack. Bylo mu jasné, že je napjatá jako pianová struna, jen prasknout.

“Poslouchej, Lou,” řekl do telefonu. “Zrovna přišla Laurie a je rozčilená. Hned ti zavolám.”

“Počkej!” vyjela Laurie. “To mluvíš s Lou Soldanem?”

“Jo,” řekl Jack zdráhavě. Na jediný iracionální okamžik měl dojem, že Laurie je dopálená. protože on mluví s Louem.

“Kde je?” otázala se Laurie.

Jack pokrčil rameny. “Nejspíš ve své kanceláři.”

Zeptej se ho,” vyštěkla Laurie.

Jack tlumočil otázku a Lou odpověděl souhlasně. Jack kývl na Laurii.

“Je tam,” řekl.

“Řekni mu, že za ním hned jedeme, řekla Laurie.

Jack zaváhal. Byl zmatený.

“Pověz mu to!” opakovala Laurie. “Řekni mu, že okamžitě vyrážíme.”

“Slyšel jsi to?” zeptal se Jack Loua. Pak Laurie zmizela chodbou směrem ke své kanceláři.

“Slyšel,” odpověděl Lou. “Co se děje?”

“Ať mě vezme čert, jestli to vím,” řekl Jack. “Zrovna se přivalila.

Pokud ti hned nezavolám, tak tam přijedeme.”

“Fajn,” řekl Lou. “Počkám.”

Jack zavěsil sluchátko a vyrazil na chodbu. Laurie už byla na cestě zpátky a zápolila s kabátem. Šlehla po něm pohledem, když ho míjela na cestě k výtahům. Jack si pospíšil, aby ji dohonil.

“Co se stalo?” zeptal se Jack zdráhavě. Bál se ji rozčilit ještě víc, než už byla.

199

“Jsem si asi na devětadevadesát procent jistá, jak odtud dostali Franconiho tělo,” řekla Laurie hněvivě. “A dvě věci začínají být jasné.

Za prvé, že v tom byl zapletený Spolettův pohřební ústav, a za druhé, že té krádeži napomáhal někdo, kdo tady pracuje. A abych ti řekla pravdu, , nejsem si jistá, která z těch dvou věcí mi vadí víc.”

“Jéžišmarjá, koukej na ten provoz,” řekl Franco Ponti Angelu j ” Facciolovi.“Na mou duši sem rád, že jedeme na Manhattan a ne z něj. Franco a Angelo seděli ve Frankově černém cadillacu a mířili na západ k mostu Queensboro. Bylo půt šesté, špička vrcholila. Oba muži byli nastrojení, jako by šli na nóbl slavnostní večeři. “V jakým pořadí to chceš udělat?” zeptal se Franco. , Angelo pokrčil rameny.“Možná nejdřív tu holku,” řekl. Tvář mu zkřivil mírný úsměv. “Ty se na to těšíš, co?” poznamenal Franco. Angelo zvedl obočí, pokud mu to zjizvená pokožka obličeje dovolovala.“Pět let sním o tom, že tu mrchu uvidím pracovně,” řekl.“Nejspíš mě vůbec nenapadlo, že tu příležitost doopravdy dostanu.” “Vím, že ti nemusím připomínat, abysme jednali podle příkazu,” řekl Franco.“Do písmene.” “Cerino se nikdy tak konkrétně nevyjadřoval,” namítl Angelo.“Jen nám řek, ať odvedeme p ráci.

Neříkal nám jak.” ” Proto je Cerino v báni a kšeft vede Vinnie,” podotkl Franco. “Já ti něco řeknu,” prohlásil Angelo.“Co kdybysme to vzali kolem bytu Jacka Stapletona? V bytě Laurie Montgomeryový už jsem byl, takže vím, do čeho jdeme. Ale ta druhá adresa mě kapku překvapuje. Západní Stošestá ulice, hm, nečekal bych, že tam bude bydlet doktor.”

“Myslím, že to je chytrý, projet kolem,” řekl Franco. Když dorazili na Manhattan, pokračoval Franco západně na Devětapadesátou ulici. Objel jižní cíp Central Parku a zamířil na sever po Central Park West. Angelo vzpomínal na ten osudný den na molu Americké ovocné společnosti, kdy Laurie způsobila explozi. Angelo už měl předtím problémy s pletí kvůli planým neštovicím a akné, ale teprve spáleniny, jež utrpěl kvůli Laurii Montgomeryové, z něj udělaly to, čemu říkal “zrůda”. Franco mu položil nějakou otázku, ale Angelo ho ve svých hněvivých úvahách neslyšel. Musel ho požádat, aby ji zopakoval. “Vsadím se, že bys to do tý Laurie Montgomeryový rád napral,” řekl Franco.“Já na tvým místě bych to teda určitě nebral jinak.” Angelo se sarkasticky zasmál. Podvědomě posunul levou paži tak, aby nahmatal uklidňující obrys své automatické pistole Walther TPH, zastrčené v podpažním pouzdře. Franco zahnul
na Stošesté ulici doleva. Minuli napravo hřiště, které bylo v plném provozu, zvláště na basketbalovém kurtu. Na postranních čárách stály spousty lidí.

200

“Musí to být nalevo,” řekl Franco. Angelo se poradil s kouskem papíru, na kterém měl Jackovu adresu. ” “Už to bude, řekl.“Je to ten barák s tím senzačním vrškem.

” Franco zpomalil a pak zastavil v druhé řadě pár domů od Jackova bydliště na protější straně ulice. Auto za ním zatroubilo.

Franco stáhl okénko a pokynul, aby projelo. Když je vůz míjel, ozvalo se klení. Franco potřásl hlavou.“Slyšels toho chlapa?

Nikdo v tomhle městě se neumí chovat.” “Proč by tady měl bydlet doktor?” podivoval se nahlas Angelo. Sledoval předním oknem Jackův dům. Franco zavrtěl hlavou.“Mně to nedává žádnej smysl. Ten barák vypadá jako smetiště.” “Amendola říkal, že je trošku divnej,” rozpomněl se Angelo.“Zřejmě “jezdí odtud až do márnice každej den na kole. “To není možný!” prohlásil Franco. “Amendola to říkal,” trval na svém Angelo. Franco přejel pohledem okolí.“Celá tahle čtvrť je jedno smetiště.

Možná fetuje.” Angelo otevřel dveře vozu a vystoupil. “Kam jdeš?” zeptal se Franco. , Chci se přesvědčit, abych měl jistotu, že tady bydlí,” odvětil Angelo. , ” “Amendola říkal, že jeho byt je ve třetím patře vzadu. Hned jsem zpátky. Angelo obešel auto a počkal, až nic nepojede, aby mohl přejít. Přešel ; ulici a vystoupil po schodech ke vchodu do Jackova domu. Klidně otevřel vnější dveře a podíval se na poštovní schránky. Mnohé byly polámané. Na žádné nebyl fungující zámek. Angelo se hbitě probral poštou. Když narazil na katalog adresovaný Jacku Stapletonovi, všechno to vrátil. Pak vyzkoušel vnitřní dveře.

‘ Snadno se otevřely. Vstoupil do haly a nadechl se. Vládl tu nepříjemný ztuchlý odér. Prohlédl si smetí na schodech, oloupanou malbu a rozbité žárovky v kdysi elegantním lustru.

Seshora z prvního patra bylo slyšet zvuky domácí hádky s tlumeným jekotem. Angelo se usmál. Vypořádat se s Jackem Stapletonem bude snadné. V tomhle baráku je to samý kravál.

Angelo se vrátil před dům a o krok poodstoupil, aby se rozhodl, který podúrovňový průchod na dvůr patří k Jackovu domu. Každý dům měl takovou uličku pod úrovní chodníku, kam se sestupovalo po půltuctu schodů. Tyto uličky vedly do dvorů.

Když určil, která je ta správná, Angelo ji opatrně celou prošel. Byly tam kaluže a odpadky, které ohrožovaly jeho značkové boty od Bruna Magliho.

, Na dvoře byla změť rozkládajících a rozpadajících se kusů oplocení, hnijících matrací, opuštěných pneumatik a jiného smetí. Opatrně si našel cestu až na pár metrů od budovy a tam se otočil, aby viděl na požární ; schodiště. Ve třetím patře z něj byl přístup do dvou oken. V oknech byla tma. Doktor není doma.

201

Angelo se vrátil a nastoupil zpátky do auta.

“No zeptal se Franco.

“Bydlí tam, to jo,” oznámil Angelo. “Barák je zevnitř ještě horší, jest li tomu dokážeš uvěřit. Není zamčeno. Slyšel jsem nějaký lidi, jak se hádají v prvním patře, a někomu jinýmu řvala televize na plný koule. Není to tam hezký, ale pro naše účely je to perfektní. Bude to snadný.”

“To rád slyším,” liboval si Franco. “Uděláme přece jen nejdřív tu ženskou?”

Angelo se usmál, jak nejlépe dovedl. “Proč bych si to odpíral?”

Franco nastartoval auto. Zamířili na jih po Columbus Avenue na Broadway, odkud pak přejeli na Druhou Avenue. Zanedlouho už byli na Devatenácté ulici. Angelo nepotřeboval adresu. Našel Lauriin dům bez nesnází. Franco rychle nalezl příhodnou zónu se zákazem parkování a zaparkoval.

“Takže myslíš, že bysme měli jít nahoru zadem?” Franco pozoroval budovu.

“Z několika důvodů,” vysvětloval Angelo. “Bydlí ve čtvrtým patře, ale okna má dozadu. Abysme poznali, jestli tam je, musíme jít stejně zadem. Taky má čmuchavou sousedku, ta bydlí vepředu, a jak vidíš, má rozsvíceno. Tahle ženská otevřela dveře a čučela na mě už dvakrát, když jsem byl nahoře u dveří Montgomeryový. Kromě toho má byt Montgomeryový dveře na.zadní schody a zadní schody vedou rovnou na dvůr. Já to vím, protože jsme ji tamtudy honili.”

“Přesvědčils mě,” prohlásil Franco. “Jdeme na to.

Franco a Angelo vystoupili z auta. Angelo otevřel zadní dveře a vytáhl svůj pytel kasařského náčiní spolu s Halliganovým páčidlem – nástrojem, který používají hasiči, aby se v případě nouze dostali skrz dveře.

Oba muži zamířili k průchodu do dvora.

“Slyšel jsem, že tobě a Tonymu Ruggeriovi zdrhla,” zasmál se Franco. “Aspoň na chvíli. To teda musí být číslo.”

“Nepřipomínej mi to,” požádal ho Angelo. “Samozřejmě, pracovat s Tonym bylo jako nosit s sebou kýbl s pískem.”

Když vyšli na dvorek, který byl potemnělou změtí zanedbaných zahrádek, Franco a Angelo se obezřele vzdálili od budovy natolik, aby dohlédli nahoru do čtvrtého poschodí. Za všemi okny byla tma.

“Vypadá to, že máme dost času připravit pěkný uvítání,” podotkl Franco.

Angelo neodpověděl. Místo toho donesl své zámečnické nářadí ke kovovým požárním dveřím, které vedly na zadní schodiště.

Navlékl si těsně padnoucí kožené rukavice, zatímco Franco připravoval baterku.

Nejprve se Angelovi třásly ruce čirou nedočkavostí a vzrušením z toho, že má před sebou setkání s Laurü Montgomeryovou tváří v tvář po pěti letech řeřavé nenávisti. Když zámek Angelovu úsilí odolával, dal si záležet, aby se ovládl a soustředil. Zámek zareagoval a dveře se otevřely.

O pět pater výš se Angelo se zámečnickým nářadím neobtěžoval.

Věděl, že Laurie má několik bezpečnostních zámků. Použil Halliganovo

202

páčidlo. S tichým zvukem štípaného dřeva se s dveřmi rychle vypořádalo. Za dvacet sekund už byli uvnitř.

Několik minut stáli oba muži nehybně ve tmě Lauriiny spíže a naslouchali. Chtěli mít jistotu, že neuslyší žádné zvuky naznačující, že si jejich násilného vstupu všiml někdo z ostatních nájemníků.

“Ježišikriste!” zašeptal tlumeně Franco. “Něco mi zrovna sáhlo na nohu!”

“Co je to?” otázal se Angelo. Takový výbuch neočekával.

“Á, to je jen nějaká zatracená kočka!” řekl Carto s úlevou.

“To bude milý,” usoudil Angelo. “Vem ji s sebou.”

Muži se zvolna vydali ze spižírny přes setmělou kuchyň do obývacího pokoje. Tam bylo vidět mnohem lépe, světla města pronikala okny dovnitř.

“Zatím je to dobrý,“‘podotkl Angelo.

“Teď už musíme jenom čekat,” souhlasil Franco. “Možná bych se podíval, jestli není v ledničce nějaký pivo nebo víno. Máš zájem?”

“Pivo by bodlo,” prohlásil Angelo.

Na policejním velitelství museli Laurie a Jack dostat jmenovky a projít detektorem kovů, než je pustili nahoru do patra k Louovi. Lou je uvítal u výtahu.

Nejdřív ze všeho vzal Laurii za ramena, podíval se jí do očí a zeptal se, co se stalo.

“Nic jí není.” Jack konejšivě poplácal Loua po zádech. “Už je to zase celá ona – rozumná, klidná, jako za starých časů.”

Vážně?” zapochyboval Lou a nepřestával Laurii zkoumat pohledem.

Laurie se nedokázala ubránit úsměvu, když ji tak studoval.

“Jack má pravdu,” prohlásila. “Je mi fajn. Vlastně je mi trapné, že jsem ho sem tak hnala.”

Lou vydechl úlevou. “No, jsem rád, že vás oba vidím. Pojďte do mého paláce.” Vedl je do kanceláře.

“Můžu vám nabídnout kávu, ale silně ji nedoporučuju,” pravil Lou. “V tuhle denní dobu je podle našich uklízeček už dost silná, aby se s ní dal vyčistit odpad ze dřezu.”

“Nic nepotřebujeme,” prohlásila Laurie. Sedla si na židli.

Jack následoval jejího příkladu. Rozhlédl se po spartánském zařízení s nepříjemným zachvěním. Když tady byl•asi před rokem naposled, bylo to poté, co jen taktak unikl vražednému pokusu.

“Myslím, že jsem přišla na to, jak dostali Franconiho tělo z márnice,” spustila Laurie. “Utahoval sis ze mě, že podezírám Spolettův pohřební ústav, ale já teď myslím, že to budeš muset odvolat. Vlastně myslím, že je načase, abys tu věc převzal.”

Laurie pak načrtla to, co se podle jejího názoru stalo.

Řekla Louovi, že podle jejího podezření dal někdo z úřadu soudního patologa lidem od Spoletta příjmové číslo relativně nedávno přijatého, neidentifikovaného těla a také prozradil, kde jsou uloženy Franconiho ostatky.

203

“Často, když přijedou pro tělo z pohřebního ústavu dva řidiči, jde jeden do chladírny, zatímco druhý vyřizuje se zřízencem z márnice papíry,” vysvětlovala Laurie. “V těch případech má zřízenec připravit tělo k vyzvednutí tak, že je přikryje prostěradlem a postaví vozík na příhodné místo, těsně před dveře chladírny. V situaci s Franconim podle mého vzal řidič tělo, jehož číslo příjmu měl, sundal mu jmenovku, strčil je do jednoho z mnoha neobsazených chladících boxů,jmenovku dal Franconimu a pak se klidně objevil před kanceláří márnice s Franconiho ostatky. Zřízenec v té chvíli už jen překontroloval číslo příjmu.”

“To je teda scénář,” řekl Lou. “Můžu se zeptat, jestli máš na to nějaký důkaz, nebo je to všechno jen smyšlenka?”

“Našla jsem tělo, jehož číslo příjmu Spoletto hlásil,” odvětila Laurie. “Bylo v boxu, který měl být volný. Jméno Frank Gleason bylo vymyšlené.”

“Áááá!” V Louovi se probudil větší zájem. Naklonil se nad svůj psací stůl. “Tohle se mi začíná moc líbit, zvlášť když vezmeme v úvahu spojení Spoletta s lidmi od Lucii sňatkem.

Tohle by mohlo být důležité. Kapku mi to připomíná, jak dostali Al Capona na daňový únik. Totiž – bylo by opravdu fantastické, kdybychom mohli dostat nějaké lidi od Lucii za krádež!”

“Samozřejmě se tím taky zvyšuje pravděpodobnost spojení organizovaného zločinu s nezákonnými transplantacemi jater,” dodal Jack. “Tohle by mohla být děsivá souvislost!”

“A taky nebezpečná,” podotkl Lou. “Takže musím trvat na tom, abyste přestali s amatérským čmucháním. Od nynějška to převezmeme my. Mám na to vaše slovo?”

“S radostí ti to přenechám,” řekla Laurie. “Ale je tu taky ta záležitost s krysou v úřadu soudního patologa.”

“Myslím, že nejlepší bude, když se ujmu i toho,” usoudil Lou. “Když v tom jede organizovaný zločin, čekal bych nějaký ten prvek zločinného spiknutí nebo vydírání. Ale budu jednat přímo s Binghamem. Nemusím vás upozorňovat, že tihle lidé jsou nebezpeční.”

“O tom jsem se poučila až moc dobře,” souhlasila Laurie.

“Já jsem příliš zaměstnaný svou částí záhady, než abych se do toho pletl,” přidal se Jack. “Cos mi zjistil?”

“Plno věcí.” Lou sáhl na roh svého stolu a zvedl tlustou knihu velikosti výpravné obrazové publikace o umění. Se zamručením ji podal Jackovi.

Jack se zmateným výrazem knihou zalistoval. “No sakra!” podotkl.

“Nač ten atlas?”

“Protože ho budeš potřebovat,” vysvětloval Lou. “Nedokážu ti popsat, jak dlouho mi trvalo, než jsem ho tady na policejním velitelství vůbec vyšťáral.”

“Tomu nerozumím,” přiznal Jack.

“Můj kontakt na Federální letové správě zavolal někomu, kdo znal někoho, kdo pracuje v jedné evropské organizaci, co registruje přistání a odletové časy po celé Evropě,” vykládal Lou. “Taky mají letové plány

204

a skladují je přes šedesát dní. Franconiho G4 přiletělo do Francie z Rovníkové Guineje.”

“Odkud?” otázal se Jack a svraštil obočí ve výrazu naprostého zmatku. “Já o žádné Rovníkové Guineji jakživ neslyšel. To je nějaká země?”

“Podívej se na stranu sto padesát dva!” vyzval ho Lou.

“Co je s Franconim a G4?” zeptala se Laurie.

“G4 je soukromý tryskáč,” vysvětloval Lou. “Podařilo se mi pro Jacka zjistit, že Franconi byl mimo Státy. Mysleli jsme, že byl ve Francii, dokud jsem nedostal tuhle novou informaci.”

Jack nalistoval v atlase stránku 152. Byla to mapa označená “Konžská pánev”, pokrývající velkou část západní Afriky.

“Fajn, tak mi napověz,” řekl Jack.

Lou ukazoval Jackovi přes rameno. “Je to tahle zemička mezi Kamerunem a Gabonem. To město, ze kterého letadlo odstartovalo, je Bata – na pobřeží.” Ukázal na patřičnou tečku. Země byla v atlase vybarvena takřka nepřerušovanou zelení.

Laurie vstala ze židle a podívala se Jackovi přes druhé rameno. “Myslím, že si vzpomínám – jednou jsem o té zemi slyšela. Mám dojem, že tam jel Frederick Forsyth napsat Žoldáky.”

Lou se v naprostém úžasu plácl do hlavy. “Jak ty si dokážeš zapamatovat takové věci! Já si nevzpomenu, ani kde jsem minulé úterý obědval.”

Laurie pokrčila rameny. “Čtu hodně románů,” vySvětlovala.

“Spisovatelé mě zajímají.”

“To nedává vůbec žádný smysl,” namítal Jack. “Tohle je nerozvinutá část Afriky. Ta země musí být pokrytá jen a jen džunglí. Vlastně celý tenhle kus Afriky není nic než džungle.

Tam nemohli Franconimu transplantovat játra!”

“Tak jsem taky reagoval,” souhlasil Lou. “Ale ta druhá informace už tomu dává o trochu víc smyslu. Vysledoval jsem Alpha Aviation přes její nevadskou řídící společnost až ke skutečnému vlastníkovi. Je to GenSys v Cambridgi, stát Massachusetts.”

“O GenSys už jsem slyšela,” řekla Laurie. “Je to biotechnická firma, specializuje se hlavně na vakcíny a lymfokiny. Pamatuju si ji, protože jedna moje kamarádka, která dělá v Chicagu brokerku, mi doporučovala jejich akcie. Věčně mi dává nějaké tipy – myslí si, že mám tuny peněz na investice.”

“Biotechnická společnost.” dumal Jack “Hmmm. To je novinka.

Musí to mít nějaký význam, ačkoliv nevím jaký. Já ani nevím, co může taková biotechnická firma provádět v Rovníkové Guineji.

“Jaký je smysl toho klikatého zápisu vlastnictví v Nevadě?” zeptala se Laurie. “Pokouší se Gensys zakrýt skutečnost, že vlastní letadlo.”

“To pochybuju,” řekl Lou. “Já to spojení dokázal vysledovat velice snadno. Kdyby se GenSys pokoušel vlastnictví-utajit, právníci v Nevadě by v záznamech rejstříku i nadále byli řediteli a funkcionáři Alpha Aviation. Místo toho na první valné hromadě hlavní ekonom firmy GenSys převzal povinnosti prezidenta i tajemníka společnosti.”

205

“Tak proč Nevada, když letadlo patří společnosti se sídlem v Massachusetts?” zeptala se Laurie.

“Já nejsem právník,” připustil Lou. “Ale určitě to má něco společného s daněmi a omezením ručení. Massachusetts je strašný stát, pokud jde o občanskoprávní spory. Představuju si, že GenSys letadlo pronajímá na to procento času, kdy je nevyužívá, a pojistka na společnost se sídlem v Nevadě bude o hodně nižší.”

“Jak dobře znáš tu svou kamarádku brokerku?” zeptal se Jack Laurie.

“Opravdu dobře,” odvětila Laurie. “Chodily jsme spolu na univerzitu.”

“Co takhle zavolat jí a zeptat se, jestli neví o ně-jakém spojení mezi GenSys a Rovníkovou Guineou?” navrhl Jack. “Když ti doporučila ty akcie, nejspíš si tu společnost důkladně prověřila.”

“Bezpochyby,” souhlasila Laurie. “Jean Corwinová byla jedna z nejpečlivějších studentek, co jsem kdy znala. My medičky jsme vedle ní vypadaly jako flinkové.”

“Může si Laurie zatelefonovat?” zeptala se Jack Loua.

“Beze všeho, řekl Lou.

“Chceš, abych zavolala hned?” zeptala se Laurie překvapeně.

“Chyť ji, dokud je ještě v práci,” radil Jack. “Jestli má nějaké záznamy, má je s největší pravděpodobností tam.”

“Nejspíš máš pravdu,” připustila Laurie. Sedla si k Louovu psacímu stolu a zavolala na informace o chicagských telefonních číslech.

Zatímco Laurie telefonovala, Jack dopodrobna vyzvěděl na Louovi, jak dokázal zjistit to, co zjistil. Zvlášť ho zaujalo a zapůsobilo na něj to, jak Lou připadl na Rovníkovou Guineu.

Společně si důkladněji prohlédli mapu a zaznamenali blízkost země k rovníku. Všimli si dokonce i toho, že její největší město, patrně hlavní, neleží na pevnině, nýbrž na ostrově jménem Bioko.

“Já si prostě nedokážu představit, jak to na takovém místě vypadá,” řekl Lou.

“Já ano,” opáčil Jack. “Je tam horko, mokro, déšť a spousta hmyzu.““To zní rozkošně,” vtipkoval Lou.

“Není to zrovna místo, kam by jel někdo na dovolenou,” řekl Jack.

“Na druhou stranu tam ale nebude nával.”

Laurie zavěsila a obrátila se s Louovou otáčivou židlí čelem k ostatním. “Jean měla ve všem přesně takový pořádek, jak jsem čekala,” pravila. “Ve vteřině měla svůj materiál o GenSys při ruce. Samozřejmě se mě musela zeptat, kolik akcii jsem nakoupila, a zdrtilo ji, když jsem přiznala, že jsem nekoupila žádné. Cena akcii se zřejmě ztrojnásobila.”

, Je to dobré?” zeptal se Lou zvídavě.

, “Tak dobré, že jsem možná propásla svou příležitost odejít na odpočinek,” řekla Laurie. “Tohle je prý už druhá úspěšná biotechnická společnost, kterou založil jistý Taylor Cabot.”

“Měla ti co říct o té Rovníkové Guineji?” zeptal se Jack.

“No jistě,” odvětila Laurie. “Prý je to jeden z hlavních důvodů, proč si společnost vede tak dobře – zřídili tam obrovskou farmu na chov primá 206

tů. Původně měla ta farma provádět výzkum pro účely GenSys.

Pak někoho napadlo vytvořit zařízení pro ostatní biotechnické společnosti a farmaceutické firmy, aby mohly delegovat svůj výzkum na primátech do GenSys. Poptávka po téhle službě zřejmě překročila i ty nejoptimističtější předpovědi.”

“A tahle primátí farma je v Rovníkové Guineji?” otázal se Jack.

“Přesně tak,” potvrdila Laurie.

“Naznačila důvod, proč to tak je?” zeptal se Jack.

“V memorandu, které dostala od jednoho analytika, stojí, že si GenSys vybral Rovníkovou Guineu kvůli vlídnému přijetí, kterého se mu dostalo od vlády. Ta prý dokonce vydala i zákony na pomoc jejich provozu. GenSys se zřejmě stal pro tamnější vládu hlavním zdrojem tolik potřebné zahraniční měny.”

“Umíš si představit, o kolik prachů musí v takovém scénáři jít?” zeptal se Jack Loua.

Lou jen hvízdl.

“Memorandum také zdůraznilo, že většina primátů, které používají, je původem z Rovníkové Guineje,” dodala Laurie. “To jim umožňuje obcházet veškerá mezinárodní omezení, pokud jde o vývoz a dovoz ohrožených druhů, jako jsou šimpanzi.”

“Primátí farma,” opakoval Jack a zavrtěl hlavou. “To navozuje ještě bizarnější možnosti. Nemůže to mít náhodou něco společného se štěpy z cizí tkáně?”

“Nezkoušej to na mě s tím doktorským žargonem,” bránil se Lou. “Co to je, propána, štěpy z cizí tkáně?”

“To je nemožné,” řekla Laurie. “Štěpy z cizí tkáně způsobují hyperakutní odmítavou reakci. V tom vzorku jater, cos mi ukazoval, nebyla ani stopa po zánětu, ani humorálním, ani buněčném.”

“Pravda,” řekl Jack. “A to ani nebral imunosupresiva.”

“No tak, lidi,” prosil Lou. “Nenuťte mě žadonit. Co je sakra ten štěp z cizí tkáně?”

“To je, když se orgán k transplantaci vezme z tvora jiného živočišného druhu,” řekla Laurie.

“Myslíš jako to fiasko se srdcem paviána Baby Fae před deseti nebo dvanácti lety?” zeptal se Lou.

“Přesně tak,” potvrdila Laurie.

“Nová imunosipresiva znamenají návrat ke štěpům z cizí tkáně,” vysvětloval Jack. “A to se značně větším úspěchem než u Baby Fae.”

“Zvlášť s prasečími srdečními chlopněmi,” dodala Laurie.

“Samozřejmě to navozuje řadu etických otázek,” pokračoval Jack. “A bojovníky za práva zvířat to přivádí k šílenství.”

“Zvlášť teď, když se experimentuje se zaváděním lidských genů do prasat, aby se částečně snížila odmítavá reakce organismu,” doplnila Laurie.

“Nemohl dostat Franconi játra nějakého primáta, když byl v Africe?” zeptal se Lou.

207

“To si nedovedu představit,” řekl Jack. “Laurie má pravdu.

Neexistuje důkaz nějaké odmítavé reakce organismu. To je neslýchané dokonce i při transplantaci mezi jednovaječnými dvojčaty.”

“Ale Franconi očividně byl v Africe,” namítl Lou.

“Pravda, a jeho matka řekla, že se vrátil domů jako jiný člověk,” souhlasil Jack. Rozhodil rukama a vstal. “Já nevím, co si z toho vybrat. Je to ta nejzatracenější záhada. Zvlášť když je tu ta věc s organizovaným zločinem.”

Laurie rovněž vstala.

“Jděte někam, lidi?” podivil se Lou.

Jack kývl. “Jsem zmatený a vyčerpaný,” prohlásil. “Včera v noci jsem toho moc nenaspal. Po té identifikaci Franconiho ostatků jsem celé hodiny telefonoval. Volal jsem do všech evropských organizací, které rozdělují orgány, jejichž telefonní čísla jsem dokázal sehnat.”

“Co kdybychom se všichni vydali do Malé Itálie na rychlou večeři?” navrhl Lou. “Je to hned tady za rohem.”

“Já ne,” prohlásil Jack. “Mám před sebou jízdu na kole. V téhle chvíli by mě jídlo dorazilo.”

“Já taky ne,” přidala se Laurie. “Těším se, až budu doma a osprchuju se. Už dvakrát po sobě jsem šla pozdě spát a jsem úplně urvaná.”

Lou připustil, že má ještě na půl hodiny práci, a tak se Laurie a Jack rozloučili a sešli do přízemí. Vrátili své jmenovky pro návštěvníky a opustili policejní ředitelství. Ve stínu městské radnice chytli taxíka.

“Je ti líp?” zeptal se Jack Laurie, když směřovali nahoru po Bowery. Na tvářích se jim míhal kaleidoskop barevných světel zvenčí.

“Mnohem,” přiznala Laurie. “Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem to všechno vyklopila Louovi. Mrzí mě, že jsem se tak rozběsnila.”

“Nemusíš se omlouvat,” řekl Jack. “Je to mírně řečeno znepokojivé, že se v našem středu pohybuje potenciální špeh a že organizovaný zločin má zájem o transplantace jater.”

“A jak jsi na tom ty?” zeptala se Laurie. “Na případu Franconi je hodně bizarního.”

“Bizarní to je, ale taky poutavé,” řekl Jack. “Zvlášť tahle spojitost s biotechnickým gigantem, jako je GenSys. Na těchhle společnostech mě děsí, že jejich výzkum probíhá totálně za zavřenými dveřmi. Modus operandi – utajení jak za studené války. Nikdo neví, co ve své honbě za návratností investic vlastně provádějí. Je to velký rozdíl proti tomu,jak to vypadalo před nějakými deseti nebo dvaceti lety, kdy většinu biomedicínského výzkumu financoval Národní institut zdraví na jakémsi otevřeném fóru. V těch dobách existoval přehled a přehlednost, ale dneska ne.”

“Škoda, že neexistuje někdo jako Lou, komu bys ten případ mohl předat,” uchechtla se Laurie.

“To bybyla krása,” souhlasil Jack.

“Co podnikneš teď?” zeptala se Laurie.

Jack vzdychl. “Docházejí mi možnosti. Jediné, co je naplánováno,je to, že si ten vzorek jater prohlédne jeden veterinární patolog.”

208

“Takže ty už jsi taky pomýšlel na štěp z cizí tkáně?” zeptala se Laurie překvapeně.

“Ne, nepomýšlel,” přiznal Jack. “Ten nápad, aby se na sklíčko podíval veterinární patolog, nebyl z mé hlavy. Přišel s ním jeden parazitolog v nemocnici, který měl dojem, že ten granulom způsobil nějaký parazit, jenomže sám toho parazita neznal.”

“Možná by ses měl zmínit o možnosti štěpu z cizí tkáně Tedu Lynchovi,” navrhla Laurie. “Jako expert na DNA by třeba mohl mít v zásobě svých triků něco, díky čemu by se dalo definitivně říct ano nebo ne.”

“Skvělá myšlenka!” řekl Jack obdivně. “Jak to, že přicházíš s tak ohromnými nápady, když jsi tak utahaná? Ty mě udivuješ!

Můj mozek už má na noc zavřeno.”

“Poklona přijde vždycky vhod,” škádlila ho Laurie “Zvlášť potmě, takže nevidíš, jak se červenám.”

“Začínám si myslet, že jediná možnost, která mi ještě zbývá, pokud doopravdy chci tenhle případ rozřešit, je rychlá cesta do Rovníkové Guineje.”

Laurie se zkroutila na sedadle, aby se mohla podívat přímo do Jackovy široké tváře. V přítmí mu nebylo vidět do očí. “To nemyslíš vážně. Chci říct, že si děláš legraci, viď?”

“No, nemůžu prostě zavolat do GenSys nebo si zajet do Cambridge, vpochodovat jim do kanceláře a říct: Ahoj lidi, tak copak se to děje v Rovníkové Guineji?”

“Ale tady je řeč o Africe,” namítla Laurie. “To je šílenství. Je to na druhém konci světa. Kromě toho – jestli máš dojem, že se nic nedozvíš, když pojedeš do Cambridge, co tě vede k domněnce, že ti cesta do Afriky bude k něčemu dobrá?”

“Možná si říkám, že to nebudou čekat,” usoudil Jack. “Neřekl bych, že tam jezdí hodně návštěv.”

“Ale tohle je bláznovství.” Laurie zatřepetala rukama ve vzduchu a obrátila oči v sloup.

“Hele, uklidni se,” vyzval ji Jack. “Neříkám, že tam jedu.

Jen jsem řekl, že o něčem takovém začínám uvažovat.”

“No tak o tom uvažovat přestaň,” řekla Laurie. “Já už mám takhle dost starostí.”

Jack se na ni usmál. “Ty máš o mě vážně starost! Jsem dojat.”

“No jistě!” podotkla Laurie cynicky. “Moje prosby, abys přestal jezdit na horském kole po městě, tě nedojmou nikdy.”

Taxík zastavil před Lauriiným činžákem. Laurie začala lovit peníze. Jack jí položil ruku na rameno. “Nech to na mně.”

“Tak dobře, já zaplatím příště,” řekla Laurie. Chystala se vystoupit z taxíku, pak se zarazila. “Kdybys mi slíbil, že si vezmeš domů taxi, tak bychom snad mohli schrastit něco k jídlu u mě v bytě.”

“Díky, ale dneska ne,” opáčil Jack. “Musím dostat kolo domů.

S plným žaludkem bych nejspíš usnul.”

“Mohly by se stát i horší věci,” usoudila Laurie.

209

“Slib mi, že si to vynahradíme jindy,” požádal Jack.

Laurie vylezla z taxíku a pak se naklonila zpátky k Jackovi.

“A ty mi slib jen jedno: dneska v noci do Afriky neodletíš.”

Jack se po ní žertem ohnal, ale ona se jeho ruce snadno vyhnula.

“Dobrou noc, Jacku,” usmála se přívětivě.

“Dobrou noc, Laurie,” řekl Jack. “Zavolám ti později, až promluvím s Warrenem.”

“No ano, to je pravda,” vzpomněla si Laurie. “Při tom všem, co se semlelo, jsem na to úplně zapomněla. Budu čekat, až zavoláš.”

Laurie zavřela dveře taxíku a dívala se za ním, dokud nezmizel za rohem na První Avenue. Otočila se ke dveřím uvažujíc nad tím, že Jack je šarmantní, ale strašně složitý člověk.

Když jela výtahem nahoru, začala se těšit na sprchu a teplo svého froté koupacího pláště. Zapřisáhla se, že půjde brzo spát.

Obdařila Debru Englerovou sžíravým úsměvem a pak odemkla své četné zámky. Bouchla za sebou dveřmi, čímž předala paní Englerové jeden vzkaz navíc. Přehodila si poštu z jedné ruky do druhé a odložila plášť. Ve tmě šatníku zašátrala po ramínku.

Teprve když vstoupila do obývacího pokoje, rozsvítila nástěnným vypínačem stojací lampu. Udělala dva kroky ke kuchyni, ale vtom vydala tlumený výkřik a upustila poštu na podlahu. V obývacím pokoji byli dva muži. Jeden seděl v jejím křesle ve stylu art-deco, druhý na gauči. Ten na gauči hladil Toma, který mu spal na klíně.

Další věc, které si Laurie všimla, byla velká pistole s připevněným tlumičem na opěradle křesla.

“Vítejte doma, doktorko Montgomeryová,” řekl Franco.

“Děkujeme za víno a za pivo.”

Laurie zalétla pohledem ke konferenčnímu stolku. Byla tam prázdná pivní láhev a sklenka od vína.

“Prosím, posaďte se.” Franco ukázal na židli, kterou postavil doprostřed místnosti.

Laurie se ani nepohnula. Nebyla schopna pohybu. Mlhavě uvažovala, nemá-li se rozběhnout do kuchyně k telefonu, ale okamžitě od té myšlenky upustila, připadla jí směšná. Napadlo ji dokonce i prchat zpátky k dveřím na schodiště, ale věděla, že při tolika zámcích by to bylo jen marné gesto.

“Prosím!” opakoval Franco s falešnou zdvořilostí, která jen zvýšila Lauriinu hrůzu.

Angelo odložil kočku stranou a vstal. Udělal krok k Laurii a bez varování ji hřbetem ruky zuřivě udeřil přes obličej. Rána přirazila Laurii ke zdi, kde jí nohy vypověděly službu. Sesula se na všechny čtyři. Pár kapek jasně červené krve jí skanulo z rozbitého horního rtu a rozstříklo se na podlaze z tvrdého dřeva.

Angelo ji popadl za nadloktí a hrubě postavil na nohy. Pak ji přistrčil k židli a posadil na ni. Laurie se strachy nedokázala ani bránit.

“Tak je to lepší,” pravil Franco.

210

Angelo se sklonil a přistrčil tvář k Lauriinu obličeji.

“Poznáváte mě?”

Laurie se přiměla vzhlédnout do mužovy děsivě zjizvené tváře. Vypadal jako postava z filmového hororu. Polkla; v hrdle jí vyschlo. Neschopná slova dokázala jen zavrtět hlavou.

“Ne?” podivil se Franco. “Paní doktorko, obávám se, že Angela urážíte, a to je za daných okolností nebezpečná věc.”

“Je mi líto,” vykvikla Laurie. Ale teprve když ze sebe ta slova vypravila, spojila si Laurie jméno s faktem, že muž stojící před ní trpí následky popálenin. Byl to Angelo Facciolo, Cerinův pistolník, očividně už propuštěný z vězení.

“Čekám už pět let,” zavrčel Angelo. Pak Laurii znovu udeřil, na půl ji srazil ze židle. Skončila hlavou dolů. Další krev.

Tentokrát z nosu a vsákla se do koberce.

“Přestaň, Angelo!” řekl Franco. “Nezapomínej! Přišli jsme si s ní popovídat.”

Angelo se okamžik třásl nad Laurii, jako by se jen s námahou ovládal. Náhle se vrátil ke gauči a sedl si. Zvedl znovu kocoura a začal ho hrubě hladit. Tomovi to nevadilo a dal se do předení.

Laurie se ztěžka napřímila. Rukou si ohmatala ret i nos. Ret už jí začínal otékat. Stiskla si kořen nosu, aby zastavila krvácení.

“Poslouchejte, doktorko Montgomeryová,” začal Franco. “Jak si jistě dovedete představit, bylo pro nás velmi snadné dostat se sem dovnitř. Říkám to proto, abyste si uvědomila, jak moc jste zranitelná. Víte, máme problém, se kterým nám můžete pomoct. Přišli jsme vás sem hezky poprosit, abyste tu Franconiho věc nechala být. Mluvím dost jasně?”

Laurie přikývla. Bála se nepřikývnout.

“To je dobře,” pravil Franco. “My jsme přece rozumní lidé.

Budeme to považovat za laskavost z vaší strany a jsme ochotni prokázat vám na oplátku taky laskavost. Náhodou víme, kdo zabil pana Franconiho, a jsme ochotni vám tu informaci předat.

Víte, pan Franconi nebyl hodný člověk, a tak ho zabili. Konec příběhu. Vnímáte mě ještě?”

Laurie opět přikývla. Podívala se po Angelovi, ale rychle odvrátila oči.

“Ten zabiják se jmenuje Vido Delbario,” pokračoval Franco.

“To takynení hodný člověk, ačkoliv prokázal světu laskavost, když ho zbavil Franconiho. Dal jsem si dokonce tu práci, abych si to jméno napsal.” Franco se předklonil a položil na konferenční stolek kus papíru. “Takže laskavost za laskavost.”

Franco se odmlčel a vyčkávavě pohlédl na Laurii.

“Chápete, co vám říkám, viďte?” zeptal se Franco po okamžiku ticha.

Laurie potřetí kývla.

“My totiž nežádáme moc,” pokračoval Franco. “Abych to řekl bez servítku, Franconi byl mizera. Zabil plno lidí a sám si zasloužil umřít. Pokud jde tedy o vás, doufám, že budete rozumná, protože v takhle velkém městě neexistuje způsob, jak se uchránit, a tuhle Angelo se jen třese na to, aby se s vámi mohl vypořádat. Máte štěstí, náš šéf nemá tvrdou ruku. Radši vyjednává. Rozumíte?”

211

Franco se opět odmlčel. Laurie pocítila nutkání odpovědět. S obtížemi ze sebe vypravila, že rozumí.

“Skvěle!” řekl Franco. Pleskl se do kolen a vstal. “Když jsem slyšel, jak jste inteligentní a vzdělaná, paní doktorko, hned jsem věřil, že si to dokážeme pěkně jasně vyříkat.”

Franco zastrčil pistoli do podpažního pouzdra a oblékl si svůj kabát od Ferragama. “No tak, Angelo,” řekl. “Paní doktorka se určitě chce osprchovat a navečeřet. Připadá mi kapku unavená.”

Angelo vstal, udělal krok směrem k Laurii a pak zuřivě zakroutil kocourovi krkem. Ozvalo se odporné prasknutí, po němž Tom bez jediného zvuku ochabl a zůstal mu zplihle viset v ruce. Angelo hodil mrtvého kocoura Laurii do klína a následoval Franka ven z bytu.

“Ach ne!” zakňourala Laurie, svírajíc v náručí kočku, která byla šest let jejím mazlíčkem. Věděla, že má krutě zlomený vaz. Vstala a nohy se pod ní podlomily. Venku v hale uslyšela přijíždět a pak sjíždět dolů výtah.

V náhlé panice se hnala ke dveřím na schodiště a znovu pozamykala všechny zámky, přičemž k sobě stále tiskla Tomovo tělo. Pak si uvědomila, že vetřelci museli přijít zadními dveřmi, a letěla tam, našla je však vylomené a dokořán otevřené. Násilím je zavřela, jak nejlépe dovedla.

Vrátila se do kuchyně a roztřesenýma rukama sundala z vidlice sluchátko telefonu. V prvním popudu chtěla zavolat policii, ale pak zaváhala – kdesi v hlavě uslyšela Frankův hlas, upozorňující ji na to, jak je zranitelná. Viděla před sebou také Angelovu děsivou tvář a soustředění v jeho očích.

Laurie si uvědomila, že je v šoku. Potlačujíc slzy sluchátko položila. Napadlo ji zavolat Jackovi, ale věděla, že ještě nebude doma. A tak místo toho, aby v té chvíli někomu zavolala, něžně zabalila svého mazlíčka do polystyrénové krabice s několika tácky ledových kostek. Pak si šla do koupelny prohlédnout vlastní rány.

Jackova cesta na kole z márnice domů nebyla takové utrpení, jak očekával. Ve skutečnosti jakmile se dal jednou na cestu, bylo mu líp než po většinu uplynulého dne. Dopřál si dokonce i zkratku přes Central Park. Bylo to poprvé, co se po roce odvážil do parku po setmění. Ačkoliv byl trochu nesvůj, budil v něm sprint po setmělých, klikatých pěšinách také pocit radostného vzrušení.

Většinu cesty přemýšlel o GenSysu a Rovníkové Guineji.

Uvažoval, jak to vlastně v té části Afriky vypadá. Prve žertoval s Louem, že je tam vlhko a samý hmyz, ale nebyl si tím úplně jistý.

Myslel taky na Teda Lynche a uvažoval, co asi Ted bude moci nazítří udělat. Než odešel z márnice, Jack mu zavolal domů a nadnesl nepravděpodobnou možnost štěpu z cizí tkáně. Ted řekl, že to snad pozná podle té oblasti DNA, která určuje ribosomální proteiny. Vysvětlil, že se tato oblast značně liší od jednoho živočišného druhu ke druhému a že informace vedoucí ke konkrétní identifikaci jsou dostupné na CD ROM.

212

Jack zahnul do své ulice s představou, že zajde do místního knihkupectví a podívá se, mají-li tam nějaké materiály o Rovníkové Guineji. Když ale dorazil ke hřišti, kde probíhalo každodenní odpolední a večerní utkání v basketbalu, dostal jiný nápad. Napadlo ho, že v New Yorku by se možná našli nějací přistěhovalci z Rovníkové Guineje. Koneckonců v tomhle městě sídlili lidé ze všech zemí světa.

Stočil kolo na hřiště, sestoupil a opřel bicykl o drátěné pletivo plotu. Zamykáním se neobtěžoval, ačkoliv většina lidí by považovala tuhle čtvrť za riskantní místo k opouštění tisícidolarového kola. Ve skutečnosti bylo hřiště jediným místem v New Yorku, kde měl Jack pocit, že je zamykat nemusí.

Přistoupil k postranní čáře a kývl na Spita a Flashe, kteří čekali v davu, aby si zahráli. Probíhající utkání vymetalo hřiště sem a tam podle toho, jak míč přecházel z ruky do ruky nebo jak padaly koše. Jako obvykle hře dominoval Warren. Před každou střelou řekl “prachy”, což protivníky deptalo, protože v devadesáti případech ze sta skončil míč v koši.

O čtvrt hodiny později hru rozhodl jeden z Warrenových “prachových” hodů a poražení se odplížili z kurtu. Warren zahlédl Jacka a vykročil k němu.

“Hele, člověče, zahraješ si nebo co?” zeptal se.

“Uvažuju o tom,” odvětil Jack. “Ale mám pár otázek.

Především, co kdybyste si ty a Natalie vyšli tenhle víkend někam se mnou a s Laurii?”

“Sakra, to víš, že jo,” pravil Warren. “Všechno, jen ať mi ta moje kočka dá konečně pokoj. Pořád do mě kvůli tobě a Laurii vrtá.”

“Za druhé, neznáš nějaké bratry z malé africké zemičky, co se jmenuje Rovníková Guinea?”

“Člověče. já nikdy nevím, co z tebe vypadne,” stěžoval si Warren.

“,Nech mě přemejšlet.”

“Je to na západním pobřeží Afriky,” dodal Jack. “Mezi Kamerunem a Gabonem.”

“Já vím, kde to je,” odsekl Warren dopáleně. “Měli to údajně objevit Portugalci a kolonizovat Španělé. Ve skutečnosti to mnohem dřív objevili černoši.”

“Žasnu, že to víš,” řekl Jack. “Já o té zemi jakživ neslyšel.”

“To mě nepřekvapuje,” prohlásil Warren. “Určitě jsi nechodil na žádné kursy černošských dějin. Ale abych odpověděl na tvou otázku – ano, znám pár lidí odtamtud, a zvlášť jednu rodinu.

Jmenujou se Ndeme. Bydlí dva baráky od tebe směrem k parku.”

Jack se podíval na ten dům, pak zpátky na Warrena. “Znáš je dost dobře, abys mě představil?” zeptal se. “Probudil se ve mně náhlý zájem o Rovníkovou Guineu.”

“Jo, jistě,” souhlasil Warren. “Otec se jmenuje Esteban.

Patří mu obchod Mercado na Columbusce. Tamhleto v těch oranžovejch keckách je jeho syn.”

Jack sledoval Warrenův prst, až zahlédl oranžové tenisky.

Poznal

213

v chlapci jednoho z pravidelných hráčů basketbalu. Byl to tichý kluk a soustředěný hráč.

“Co kdyby sis šel dát pár her?” navrhl Warren. “Pak tě tam odvedu a představím tě Estebanovi. Je to příjemnej chlápek.”

“To by šlo,” souhlasil Jack. Poté, co ožil jízdou na kole, si hledal záminku, aby si mohl zahrát basketbal. Dnešní události ho stresovaly.

Jack se vrátil pro kolo. Odspěchal ke svému domu a vynesl bicykl nahoru do schodů. Odemkl dveře, aniž svůj dopravní prostředek sundal z ramene. Sotva se ocitl uvnitř, vyrazil přímo do ložnice a převlékl se do basketbalového úboru.

Za pět minut už byl na cestě ven, když vtom zazvonil telefon. Okamžik váhal, má-li ho vzít, ale když ho napadlo, že by to mohl být Ted, který mu chce sdělit nějaké ty zajímavosti o DNA, zvedl sluchátko. Byla to Laurie a byla bez sebe.

Jack nastrkal za plexisklovou přepážku taxíku víc bankovek, než kolik činilo jízdné, a vyskočil. Stál před Lauriiným činžákem, kde byl naposled ani ne před hodinou. V basketbalovém úboru uháněl k domovním dveřím a bzučák ho pustil dovnitř. Laurie na něj čekala u výtahu ve svém poschodí.

“Můj bože!” zaúpěl Jack. “Podívej se na svůj ret.”

“To se zahojí,” řekla Laurie stoicky. Pak zahlédla oko Debry Englerové, vykukující štěrbinou mezi dveřmi. Laurie se k jejím dveřím prudce vrhla a zařvala, ať si hledí svého. Dveře zapadly.

Jack objal Laurii kolem ramen, aby ji uklidnil, a vedl ji do jejího bytu.

“Tak,” řekl, když ji posadil na gauč. “Pověz mi, co se stalo.”

“Zabili Toma,” zafňukala Laurie. Po počátečním šoku pro svého mazlíčka plakala, ale slzy jí vyschly – až do Jackovy otázky.

“Kdo?” otázal se Jack.

Laurie počkala, až ovládne své emoce. “Byli dva, ale já znala jen jednoho,” řekla. “A byl to on, co mě praštil a zabil Toma. Jmenuje se Angelo. To je ten, co se mi o něm pořád zdají ty zlé sny. Měla jsem s ním strašnou srážku při Cerinově aféře. Myslela jsem, že je ještě ve vězení. Neumím si představit, jak nebo proč ho pustili. Je děsný na pohled. Tvář má strašně zjizvenou od popálenin a určitě z toho viní mě.”

“Takže při té návštěvě šlo o pomstu?” zeptal se Jack.

“Ne,” odpověděla Laurie. “Bylo to varování. Řečeno jejich slovy, mám nechat tu Franconiho věc plavat.”

“Tomu nevěřím,” řekl Jack. “Ten případ vyšetřuju já, ne ty.”

“Varovals mě. Zřejmě jsem podráždila nesprávné lidi tím, že jsem se pokoušela zjistit, jak se dostalo Franconiho tělo z márnice,” vysvětlovala Laurie. “Pokud jsem to správně pochopila, rozběsnila je moje návštěva ve Spolettově pohřebním ústavu.”

“Nechci se chlubit, že jsem tohle předvídal,” řekl Jack.

“Myslel jsem, že se dostaneš do nesnází s Binghamem, ne s gangstery.” 214

“Angelovo varování mi bylo předloženo v přes’trojení ,laskavost za laskavost,” řekla Laurie. “Jeho laskavost byla to, že mi řekl, kdo zabil Franconiho. Vlastně mi to jméno napsal.” Laurie zvedla z konferenčního stolku kus papíru a podala ho Jackovi.

“Vido Delbario,” četl Jack. Vrátil se pohledem k Lauriině potlučené tváři. Nos i ret měla opuchlé a tvořil se jí monokl.

“Tenhle případ je od začátku bizarní, teď se nám ale vymyká z ruky. Myslím, že bys mi měla radši říct všechno, co se stalo.”

Laurie sdělila Jackovi dopodrobna všechno od chvíle, kdy vstoupila do dveří, až do svého telefonátu. Dokonce mu řekla i to, proč váhá s vytočením čísla 911.

Jack kývl. “To chápu,” poznamenal. “V téhle chvíli by toho místní okrsek moc dělat nemohl.”

“Co mám dělat já?” zeptala se Laurie řečnicky. Odpověď nečekala.

“Ukaž mi ty zadní dveře,” řekl Jack.

Laurie ho zavedla přes kuchyni do spíže.

“Júva!” řekl Jack. Kvůli mnoha západkám byl celý okraj odštípnutý, jak vetřelci násilím otevírali dveře. “Jednu věc ti řeknu – dneska v noci bys tu zůstat neměla.”

“Nejspíš bych mohla jet domů k rodičům,” uvažovala Laurie.

“Pojedeš domů ke mně,” řekl Jack. “Já se vyspím.na gauči.”

Laurie pohlédla Jackovi hluboko do očí. Nedokázala se ubránit úvaze, není-li v tom náhlém pozvání víc než obava o její bezpečnost.

“Vem si věci,” nařídil Jack. “A zabal si na pár dní. Chvíli potrvá, než ti ty dveře vymění.”

“Strašně nerada o tom mluvím, řekla Laurie. “Ale musím něco udělat s chudákem Tomem.”

Jack se podrbal na zátylku. “Máš přístup k nějaké lopatě?”

“Mám zahradnické náčiní,” řekla Laurie. “Co tě napadlo?”

“Mohli bychom ho pohřbít na dvorku,” řekl Jack.

Laurie se usmála. “Ty jsi měkkejš, viď?”

“Jenom vím, jaké to je, ztrácet to, co miluješ.” Jackovi se zadrhl hlas. Na bolestivý okamžik si připomněl telefonát, z nějž se dozvěděl o smrti své ženy a dcery při havárii linkového letadla.

Zatímco si Laurie balila věci, Jack přecházel po její ložnici. Přiměl svůj mozek soustředit se na současné problémy.

“Budeme o tom muset říct Louovi,” prohlásil, “a předat mu jméno Vido Delbario.”

“Napadlo mě totéž,” odpověděla Laurie z hlubin své šatny.

“Myslíš, že bychom to měli udělat ještě dnes večer?”

“Myslím, že bychom měli,” souhlasil Jack. “On se pak může rozhodnout, jestli chce v souladu s tím jednat. Zavoláme ode mě. Máš jeho číslo domů?”

“Mám, řekla Laurie.

“Víš, tahle epizoda je rozčilující i z jiných důvodů, než je tvá bezpečnost,” pokračoval Jack. “Zvyšuje to mou obavu, že organizovaný zločin je nějak zapletený do transplantace jater.

Možná existuje něco jako černý trh.”

215

Laurie vyšla ze šatny s taškou přes rameno. “Ale jak to může být transplantace, když Franconi nebral imunosupresiva? A nezapomínej na ty divné výsledky, ke kterým dospěl Ted při tom svém testování DNA.”

Jack vzdychl. “Máš pravdu,” připustil. “Nezapadá to do sebe.”

“Možná tomu všemu Lou dokáže dát smysl,” usoudila Laurie.

“To by bylo pěkné,” souhlasil Jack. “Prozatím tahle epizoda činí představu cesty do Afriky ještě lákavější.”

Laurie se zarazila na cestě do koupelny. “O čem to propána mluvíš?” otázala se.

“Neměl jsem ještě nikdy osobně tu čest s organizovaným zločinem,” řekl Jack. “Ale mám zkušenosti s pouličními gangy a jsem přesvědčen, že existuje podobnost, o které jsem se na vlastní kůži přesvědčil. Jestli siněkterá z těch skupin umane, že se tě zbaví, nedokáže tě policie ochránit, pokud tě nestřeží čtyřiadvacet hodin denně. Problém je, že nemají tolik lidí. Možná by nám oběma prospělo ztratit se na nějaký čas z města. Lou by tak měl možnost si to přebrat.”

“Já bych jela taky?” zeptala se Laurie. Náhle měla představa cesty do Afriky docela jiný význam. Ještě nikdy v Africe nebyla a mohlo by to být zajímavé. Vlastně by to mohla být i zábava.

“Budeme uvažovat o nucené dovolené,” řekl Jack. “Samozřejmě Rovníková Guinea možná nebude ideální letovisko, ale bude to… změna. A postupem času snad dokážeme přesně určit, co tam GenSys provádí a proč si Franconi udělal ten výlet.”

“Hmmm,” udělala Laurie. “Začínám o tom nápadu vážně uvažovat.” Když měla Laurie věci připravené, vzali s Jackem Tomovu polystyrenovou rakev na dvorek. V odlehlém koutě zahrady, kde byl volný prostor, vykopali hlubokou díru.

Náhodný objev zrezivělého krumpáče jim práci usnadnil a Tom byl uložen k odpočinku.

“Páni!” namítal Jack, když vynášel Lauriin kufr z domovních dveří.

“Cos tam všechno nacpala?”

“Říkals mi, abych si zabalila na několik dní,,” bránila se Laurie.

“Ale nemusela sis brát kouli na kuželky,” škádlil ji Jack.

“To je kosmetika,” vysvětlovala Laurie. “Nemám cestovní balení.”

Na První Avenue chytili taxíka. Cestou k Jackovi se zastavili v knihkupectví na Páté Avenue. Zatímco Jack čekal v taxíku, Laurie vrazila dovnitř pro nějakou knihu o Rovníkové Guinei. Naneštěstí žádnou neměli, a tak se musela spokojit průvodcem po celé Střední Africe.

“Prodavač se mi vysmál, když jsem žádala o nějakou knihu o Rovníkové Guinei,” zvěstovala Laurie, když se vrátila do taxíku.

“To je další náznak, že to není častý cíl dovolených,” podotkl Jack.

Laurie se zasmála. Natáhla se a stiskla Jackovi rameno.

•“Ještě jsem ti nepoděkovala, žes přijel,” řekla. “Vážně jsem ti vděčná a je mi hned o moc líp.”

“To jsem rád,” opáčil Jack.

Jakmile se ocitli v Jackově domě, měl Jack co dělat, aby se prodral s Lauriiným kufrem zakrámovaným schodištěm. Po sérii přehnaných ste 216

nů a bručení se ho Laurie zeptala, jestli chce, aby ten kufr nesla ona. Jack prohlásil, že za trest, že si zapakovala tak těžké zavazadlo, musí poslouchat jeho nářky.

Nakonec dostal kufr až ke svým dveřím. Pracně hledal klíč, dostal ho do zámku a otočil. Uslyšel cvaknutí západky.

“Hmmm,” poznamenal. “Nevzpomínám si, že bych zamykal dveře na dva západy.” Znovu otočil klíčem a otevřel dveře. Protože uvnitř byla tma, vstoupil do bytu před Laurii, aby rozsvítil.

Laurie ho následovala a vrazila do něj, protože se náhle zastavil.

“Jen do toho, rozsviťte,” řekl nějaký hlas.

Jack poslechl. Siluety, které zahlédl před okamžikem, se nyní změnily v muže oblečené v dlouhých tmavých pláštích.

Seděli na Jackově pohovce čelem do místnosti.

“Ach bože můj,” řekla Laurie. “To jsou oni!”

Franco a Angelo si udělali pohodlí jako doma, přesně jako u Laurie. Dokonce si i posloužili pivem. Poloprázdné láhve stály na konferenčním stolku vedle pistole s připevněným tlumičem.

Doprostřed místnosti byla postavená židle s rovným opěradlem čelem proti gauči.

“Předpokládám, že vy jste doktor Jack Stapleton,” řekl Franco.

Jack přikývl a začal v duchu procházet způsoby, jak vyřešit tuhle situaci. Věděl, že dveře bytu za ním jsou dosud dokořán.

Nadával si v duchu, že nebyl podezíravější, když je našel zamčené na dva západy. Problém byl, že odešel z bytu tak nakvap, takže si nezapamatoval, na kolik západů zamkl.

“Nedělejte žádné hlouposti,” poradil mu Franco,jako by mu četl myšlenky. “Nezdržíme se dlouho. A kdybychom věděli, že tady bude doktorka Montgomeryová, mohli jsme si ušetřit cestu k ní, ani nemluvě o té námaze, když člověk musí předávat jeden vzkaz dvakrát.”

“Čeho se bojíte? Co bychom se mohli dozvědět, že vás to nutí chodit za námi a vyhrožovat nám?” zeptal se Jack.

Franco s úsměvem pohlédl na Angela. “Věříš tomu? Ten chlap si myslí, že jsme podstoupili všechnu tu námahu, abysme se sem dostali, jen abysme mu odpovídali na otázky.”

“Žádná úcta,” poznamenal lítostivě Angelo.

“Pane doktore, co takhle přinést ještě jednu židli pro dámu?” navrhl Franco Jackovi. “Pak si můžeme popovídat a my zas půjdeme.”

Jack se ani nepohnul. Uvažoval o pistoli na konferenčním stolku a hádal v duchu, který z mužů je ještě ozbrojen.

Zatímco se snažil odhadnout jejich sílu, všiml si, že oba jsou hubení. Usoudil, že s největší pravděpodobností nebudou ve formě.

“Pardon, pane doktore,” ozval se Franco. “Vnímáte mě vůbec?”

Než Jack stihl odpovědět, ozval se za ním šramot a něco ho hrubě srazilo stranou. Někdo jiný zařval: “Nikdo ani hnout!”

Jack se vzpamatoval z okamžitého zmatku a zjistil, že do místnosti skočili tři Afroameričané, všichni vyzbrojení automatickými pistolemi. Zbraně neochvějně mířily na Franka a Angela. Nově příchozí byli všich 217

ni oblečeni do basketbalových dresů a Jack je rychle poznal.

Byli to Flash, David a Spit a všichni byli ještě zpocení po námaze na hřišti.

Franka a Angela ten obrat naprosto zaskočil. Prostě jen seděli a valili oči. Protože byli zvyklí stát na druhé straně smrtonosných zbraní, měli dost rozumu, aby se nehýbali.

Okamžik panovalo mrtvé ticho. Pak dovnitř vstoupil Warren.

“Člověče, doktore, udržet tě naživu, to je práce na plnej úvazek, nemám pravdu? A musím ti říct, že tím škodíš celý čtvrti, když sem taháš takovýhle bílý šmejdy.”

Warren odebral Spitovi automatickou pistoli a nařídil mu, aby návštěvníky prošacoval. Spit beze slova odlehčil Angelovi od jeho walthera. Prošacoval ještě Franka a sebral pistoli z konferenčního stolku.

Jack hlučně vydechl. “Warrene, ty stará páko, nevím,jak se ti podařilo vynořit se tady v takhle správný chvíli, ale jsem za to vděčnej.”

“Tyhle prevíty viděli dneska večer, jak sem lezou,” vysvětloval Warren. “Voni snad jako by si mysleli, že jsou neviditelný i v těch drahejch hadrech a s tím velkým černým nablejskaným kaďourem. To je teda fór!”

Jack si zamnul ruce radostí nad náhlou změnou poměru sil.

Zeptal se Angela a Franka na jména, ale odpovědí mu byly jen upřené a chladné pohledy.

“Tamten je Angelo Facciolo.” Laurie ukázala na svou Nemesis.

“Spite, seber jim portmonky,” nařídil Warren.

Spit uposlechl a přečetl jejich jména a adresy. “No né, co je tohle?” otázal se, když otevřel náprsní tašku obsahující průkazku policie z Ozónového parku. Ukázal ji Warrenovi.

“To nejsou policajti,” mávl Warren lhostejně rukou. “Neboj.”

“Laurie,” řekl Jack, “myslím, že je načase zavolat Louovi.

Určitě honic nepotěší víc než pohovořit si s těmihle pány. A řekni mu, ať přijede s antonem pro případ, že by je chtěl nechat přenocovat na náklady města.”

Laurie zmizela v kuchyni.

Jack přistoupil k Angelovi a vztyčil se nad ním.

““Vstaň, nařídil.

Angelo vstal a dotčeně se na Jacka zamračil. K překvapení všech přítomných a zvláště Angela ho Jack praštil vší silou pěstí do obličeje. Ozvalo se křupnutí, Angelo se zřítil pozadu přes pohovku a přistál na podlaze.

Jack sebou škubl, zaklel a chytil se za ruku. Pak s ní zatřepal nahoru dolů. “Jéžišmarjá,” stěžoval si. “Nikdy jsem nikoho takhle nepraštil. To bolí!”

“Tak moment,” upozornil Jacka Warren. “Mlátit tyhle sráče, to se mi nelíbí. To není můj styl.”

“Už jsem skončil,” Jack dál třepal poraněnou rukou. “Víš, ten sráč za gaučem dneska večer zmlátil Laurii, když se předtím vloupali k ní do bytu. Určitě sis všiml jejího obličeje.”

218

Angelo se pracně posadil. Nos měl zkřivený doprava. Jack ho vyzval, aby obešel zpátky gauč a posadil se. Angelo se pohyboval zvolna a držel si dlaň pod nosem, chytaje do ní kapající krev.

“A teď, než sem dorazí policie,” řekl oběma mužům Jack, bych se vás rád znovu zeptal, čeho se to bojíte, že bychom se Laurie a já mohli dozvědět. Co je to za nesmysly s tím Franconim?”

Angelo a Franco na Jacka zírali, jako by tam nebyl. Jack se vytrvale vyptával, co vědí o Franconiho játrech, ale muži dál mlčeli jako skála.

Laurie se vrátila z kuchyně. “Mluvila jsem s Louem,” hlásila. “Už je na cestě a musím říct, že ho to vyvedlo z míry, zvlášť ten tip na Vida Delbaria.”

O hodinu později byl Jack pohodlně uvelebený v bytě Estebana Ndeme spolu s Laurii a Warrenem.

“Jistě, dám si ještě pivo,” odpověděl Jack na Estebanovu nabídku. Po prvním pivu pociťoval příjemnou euforii, která dále narůstala s vědomím, že večer po tak mizerném začátku tak nádherně vychází.

Lou dorazil k Jackovi s několika policejními hlídkami ani ne dvacet minut po Lauriině telefonátu. S velkým nadšením odvezl Angela a Franka do centra, aby je zatkl pro vloupání, nepovolené držení zbraní, omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a vydávání se za policistu.

Choval naději, že je bude moci zadržet na dost dlouho, aby z nich dostal trochu skutečných informací o newyorském organizovaném zločinu, zvláště o Luciově organizaci. I Loua rozrušilo vyhrožování Laurii a Jackovi, a když se tedy Jack zmínil, že s Laurii uvažují o možnosti odjet asi tak na týden z města, byl Lou všemi deseti pro. Dělal si však takové starosti, že prozatím nařídil pro Laurii a Jacka policejní ochranu. Aby se strážcům práce usnadnila, Jack a Laurie slíbili, že zůstanou spolu.

Na Jackovo naléhání ho Warren vzal i s Laurii do Mercado Market a seznámil je s Estebanem Ndeme. Jak už dříve Warren prohlásil , Esteban byL přívětivý a miLý člověk. Byl asi tak starý jako Jack, dvaačtyřicet, ale tělesně byl Jackovým pravým opakem.

ZatímCo Jack ‘ byl podsaditý, Esteban byl štíhlý. I rysy jeho tváře se zdály jemné. Pleť měl temně hnědou, o mnoho odstínů tmavší než Warren. Jeho nejpozoruhodnějším fyzickým rysem však bylo vysoké, klenuté čelo.

Vpředu mu vlasy vypadaly, takže linie vlasů se táhla od ucha k uchu přes temeno.

Jakmile se dozvěděl, že Jack uvažuje o Cestě do Rovníkové Guineje, pozval Jacka, Laurii i Warrena do svého bytu.

Teodora Ndeme byla stejně společenská jako její manžel.

Skupinka byla v bytě teprve chvíli, a ona už trvala na tom, aby všichni zůstali na večeři.

Z kuchyně se linuly lákavé vůně a JaCk spokojeně seděl nad druhým pivem. “Co přivedLo vás a Teodoru do New Yorku?” zeptal se Estebana.

” Museli jsme z naší země uprchnout,” řekl Esteban. Popsal teror, panující za nelítostného diktátora Nguemy, který přiměl třetinu obyvatelstva včetně všech potomků Španělů odejít.

“Padesát tisíc lidí povraždili,” vyprávěl Esteban. “Bylo to strašné. Měli jsme štěstí, že jsme se odtamtud dostali. Byl jsem učitel vystudovaný ve Španělsku, a tudíž podezřelý.”

“Doufám, že se všechno změnilo, řekl Jack.

“To ano, souhlasil Esteban. “Převratem v roce 1979 se změnilo hodně. ALe je to chudá země, ačkoliv se mluví o nálezech ropy u pobřeží, stejně jako v Gabonu. Gabon je teď nejbohatší země v té oblasti.”

“Vrátil jste se tam ještě někdy?” zeptal se Jack.

219

“Několikrát,” potvrdil Esteban. “Naposled před pár lety.

Teodora a já tam ještě máme rodinu. Teodořin bratr má dokonce malý hotel na pevnině ve městě Bata.”

“O Batě jsem slyšel,” řekl Jack. “Pokud vím, je tam letiště.”

“Jediné na pevnině,” souhlasil Esteban. “Postavili je v osmdesátých letech kvůli Středoafrickému kongresu. Země si to samozřejmě nemohla dovolit, ale to už je jiné povídání.”

“Slyšel jste někdy o společnosti GenSys?” zeptal se Jack.

“Samozřejmě,” odvětil Esteban. “To je pro vládu hlavní zdroj cizí měny, zvlášť když klesly ceny kakaa a kávy.”

“Taky jsem slyšel,” řekl Jack. “A kromě toho jsem slyšel, že GenSys má farmu na chov primátů. Nevíte, jestli je v Batě?”

“Ne, to je na jihu,” řekl Esteban. “Vybudovali ji v džungli poblíž starého opuštěného španělského města Kogo. Většinu města přestavěli pro své zaměstnance z Ameriky a Evropy a taky postavili nové město pro místní lidi, kteří u nich pracují.

Zaměstnávají hodně lidí z Rovníkové Guineje.”

“Nevíte, jestli GenSys postavil taky nemocnici?” zeptal se Jack.

“Ano, Postavili Ji.” řekl Esteban. “Postavili nemocnici a laboratoř na starém náměstí naproti radnici.”

“Jak to, že toho tolik víte?” zeptal se Jack.

“Protože můj bratranec tam dřív pracoval,” vysvětloval Esteban. “Ale odešel, když vojáci popravili jednoho z jeho přátel za to, že tam lovil. Spousta lidí má GenSys ráda, protože dobře platí, ale jiní zas GenSys rádi nemají, protože má moc velkou moc ve vládě.”

“Kvůli Penězům,” doPlnil Jack.

“Ano, ovšem,” řekl Esteban. “Platí sPoustu Peněz ministrům.

Platí dokonce i část armády.”

“To je roztomilé,” podotkla Laurie.

“Kdybychom jeli do Baty, mohli bychom navštívit Kogo?” zeptal se Jack.

“Nejspíš ano,” řekl Esteban. “Když před pětadvaceti lety odjeli Španělé, silnice do Koga zůstala opuštěná a stala se neprůjezdnou, ale GenSys ji dal přebudovat, aby tam a zpátky mohly jezdit náklaďáky. Ale budete si muset najmout auto.”

220

, Je to možné?” zeptal se Jack.

, “Když máte peníze, je v Rovníkové Guineji možné všechno,” prohlásil Esteban. “Kdy máte v plánu odjet? Protože nejlepší je jet v období sucha.”

“To je kdy?” zeptal se Jack.

“Únor a březen,” pravil Esteban.

“To se hodí,” zjistil Jack. “Protože Laurie a já uvažujeme o tom, že bychom odjeli zítra večer.”

“Cože?” Warren promluvil poprvé od chvíle, kdy dorazili do Estebanova bytu. Nebyl zasvěcen do rozhovoru mezi Louem a Jackem. “Já myslel, že si s Natalii vyjedeme tenhle víkend s váma z města. Už jsem to Natalii slíbil.”

“Jémine.” lekl se Jack. “Já na to zapomněl.

“Hele, člověče, musíš počkat až po sobotě večer, jináč jsem po krk v prdeli, je ti to jasný? Už jsem ti říkal, jak mě pořád votravuje, abysme se s váma sešli.”

Ve své euforické náladě měl Jack jiný návrh. “Já mám lepší nápad. Co kdybyste ty a Natalie jeli se mnou a Laurii do Rovníkové Guineje? My vás zveme.”

Laurie zamrkala. Nebyla si jistá, jestli slyšela správně.

“Člověče, vo čem to mluvíš?” zeptal se Warren. “Ty ses zcvoknul. Mluvíš vo Africe.”

“Jo, Afrika,” řekl Jack. “Když už tam s Laurii pojedeme, mohli bychom se přitom pokud možno bavit. A vlastně, Estebane, co kdybyste jel taky vy a vaše manželka? Uděláme si z toho mejdan.”

“To myslíte vážně?” zeptal se Esteban.

Lauriin výraz byl stejně nevěřícný.

“Jistě, myslím to vážně,” řekl Jack. “Nejlepší způsob, jak navštívit nějakou zemi, je jet s někým, kdo tam kdysi žil. To není žádné tajemství. Ale řekněte mi, potřebujeme všichni víza?”

“Ano, ale velvyslanectví Rovníkové Guineje je tady v New Yorku,” řekl Esteban. “Dvě fotky, pětadvacet dolarů a potvrzení z banky, že nejste chudý, a vízum dostanete.”

“Jak se člověk dopraví do Rovníkové Guineje?” zeptal se Jack.

” Do Baty je to nejsnazší přes Paříž,” řekl Esteban. “Z Paříže létá každý den linka do Doualy v Kamerunu. Z Doualy pak zas každý den letí něco do Baty. Můžete letět taky přes Madrid, ale odtamtud je to jen dvakrát týdně do Malaba na Bioku.”

“Paříž zřejmě vítězí,” řekl Jack vesele.

“Teodoro!” zavolal Esteban na svou ženu do kuchyně. “Radši sem pojď.”

“Ty jsi blázen, člověče,” řekl Warren Jackovi. “Já to věděl hned, jak jsi poprvé přišel na basketbalový hřiště. Ale víš co? Mně se to začíná líbit.”

221

Kapitola 17 KEVINŮV budík zazvonil v půl

šesté. Venku byla ještě hluboká tma.

Vymotal se z moskytiéry a rozsvítil,

7. BŘEZNA 1997, 6:15 aby našel župan a trepky. Pocit sucha v ústech a mírná bolest hlavy mu přiKOGO. ROVNÍKOVÁ GUINEA pomněly víno, které vypil předchozího večera. Roztřesenou rukou uchopil sklenici s vodou, kterou měl na nočním stolku, a dlouze se napil. Takto posílen se na rozklepaných nohou vydal zaklepat na dveře pokoje svých hostů.

Předchozího večera se on a obě ženy rozhodli, že je rozumné, aby u něj Melanie a Candace přenocovaly. Kevin měl spoustu místa a všichni se shodli, že budou-li spolu, ranní odjezd se tím značně usnadní a vzbudí patrně menší pozornost. V důsledku toho asi v jedenáct večer s velkým smíchem a veselím odvezl Kevin obě ženy do jejich příbytků, aby si vyzvedly všechno potřebné na noc, šaty na převlečení a jídlo, které obstaraly z bufetu.

Zatímco ženy balily, Kevin rychle zašel do své laboratoře pro lokátor, směrovací maják, baterku a mapu.

Na dveře obou pokojů pro hosty musel Kevin zaklepat dvakrát.

Jednou docela tiše, a když se nedočkal reakce, zabubnoval důrazněji, až uslyšel odpověď. Vytušil, že ženy mají kocovinu, zvlášť poté, co jim trvalo nečekaně dlouho, než se objevily v kuchyni. Obě si nalily hrnek kávy a první šálek vypily bez řečí.

Po snídani všichni značně ožili. Po pravdě řečeno, když vycházeli z Kevinova domu, cítili nadšení, jako by se vydávali na dovolenou. Počasí bylo tak dobré, jak se dalo v téhle části světa očekávat. Začínalo svítat a růžová a stříbřitá obloha byla celkem jasná. Na jihu se rýsovala linie malých načechraných mráčků. Na západním obzoru se houfovala zlověstná purpurová bouřková mračna, ta však byla až daleko nad oceánem a s největší pravděpodobností tam zůstanou celý den.

Když šli pěšky k nábřeží, uchvátilo je množství ptáků v okolí. Byli tu modří turakové, papoušci, snovači, afričtí mořští orlové a jakýsi druh afrického kosa. Vzduch byl plný jejich barev a skřeků.

Město se zdálo opuštěné. Nebyli tu chodci ani vozidla a domy byly dosud zabedněné na noc. Jediný člověk, kterého uviděli, byl domorodec, zametající podlahu v baru v chýši u přístavu. .

Vyšli na působivé molo, které vybudoval GenSys. Bylo šest metrů široké a metr osmdesát vysoké. Hrubě otesaná prkna byla mokrá vlhkým nočním vzduchem. Na konci mola byla dřevěná rampa, vedoucí dolů k plovoucímu přístavišti. Přístaviště jako by se vznášelo přímo ve vzduchu; hladina dokonale klidné vody byla zakrytá vrstvou mlhy, sahající kam až oko dohlédlo.

Jak ženy slíbily, stála tu devítimetrová piroga s motorem, lenivě spočívající na konci přístaviště. Kdysi dávno ji někdo natřel zvenčí červeně a zevnitř bíle, barva však vybledla nebo ve velkých plochách oprýskala.

222

Došková střecha podpíraná dřevěnými tyčemi sahala přes víc než tři čtvrtiny délky člunu. Pod přístřeškem stály lavice. Motor byl prastarý přívěsný Evenrude. K zádi byla připoutaná malá kánoe se čtyřmi úzkými sedátky spojujícími oba borty.

“Není to špatný, co?” řekla Melanie, chytla lano a přitáhla člun k přístavišti.

“Je větší, než jsem čekal,” podivil se Kevin. “Pokud motor vydrží, mělo by to být dobré. Nechtěl bych s tím pádlovat moc daleko.”

“V nejhorším případě nás to zpátky donese samo,” usoudila Melanie nevzrušeně. “Jedeme přece proti proudu.”

Naložili výstroj a potraviny na palubu. Zatímco Melanie dál stála na molu, Kevin se vydal na záď prozkoumat motor. Byla na něm cedulka s anglicky psanými instrukcemi. Nastavil páčku do startovací polohy a zatáhl za šňůru. K jeho překvapení motor nastartoval. Pokynul Melanii, aby hupla dovnitř, nastavil motor dopředu a vyrazili.

Když se vzdalovali od mola, všichni se ohlédli na Kogo, aby zjistili, jestli si někdo nevšiml jejich odjezdu. Jediná osoba, kterou viděli, byl ten osamělý muž, co uklízel bar v chýši na kůlech, a ten se ani neobtěžoval pohlédnout jejich směrem.

Jak měli v plánu, vyrazili na západ, jako by se chystali do Acalayongu. Kevin nastavil motor na poloviční výkon a byl potěšen rychlostí, které dosahovali. Piroga byla velká a těžká, ale kladla velmi malý odpor vodě. Zkontroloval kánoi v závěsu; lehce plula po hladině.

Zvuk motoru ztěžoval konverzaci, takže se spokojili jen s pozorováním okolní scenérie. Slunce ještě nevyšlo, ale obloha byla jasnější a východní okraje kumulů nad Gabonem byly zbarvené do zlatova. Napravo se rýsovalo pobřeží Rovníkové Guineje jako solidní masa vegetace, prudce spadající do vody.

Okolí širokého ústí řeky bylo poseté dalšími pirogami, které se přízračně pohybovaly mlhou, ležící dosud na hladině vody.

Když už nechali Kogo značný kus za sebou, Melanie poklepala Kevinovi na rameno. Jakmile upoutala jeho pozornost, široce máchla rukou. Kevin přikývl a začal stáčet loď na jih.

Poté, co asi deset minut pluli na jih, zahájil Kevin pomalý obrat na západ. Teď byli skoro dva kilometry od pobřeží, a když míjeli Kogo, bylo těžké rozeznat konkrétní budovy.

Když se slunce konečně objevilo, mělo podobu obrovské koule rudého zlata. Zprvu byla rovníková mlha tak hustá, že se na slunce dalo hledět přímo, aniž by si člověk musel zaclánět oči. Avšak sluneční žár začal vysoušet mlhu, což pak pronikavé paprsky rychle posílilo. Melanie si první nasadila sluneční brýle, ale Candace a Kevin ji hbitě následovali. Za pár minut už ze sebe všichni začali loupat vrstvy oblečení, které si navlékli proti rannímu poměrně značnému chladu.

Nalevo od nich se táhla šňůra ostrovů lemujících pobřeží.

Kevin zamířil na sever, aby dokončil široký oblouk kolem Koga.

Teď stočil kormidlo tak, aby příď směřovala rovnou k Isla Francesca, který se tyčil v dálce.

223

Jakmile se mlha vypařila ve slunečním žáru, zčeřil vodu příjemný větřík a na hladině, dosud hladké jako sklo, se objevily vlny. Piroga, prodírající se proti sílícímu čelnímu větru, začala pleskat o jejich hřebeny, které sem tam pocákaly pasažéry sprškou slané vody.

Isla Francesca vypadal jinak než okolní ostrovy, a čím víc se k němu blížili, tím to bylo zřejmější. Kromě toho, že byl ostrov Isla Francesca značně větší, dodával mu vápencový útes mnohem bytelnějšího vzezření. Na jeho vrcholcích dokonce ulpěly i kousky obláčkovité mlhy.

Hodinu a čtvrt poté, co odrazili od mola v Kogu, stáhl Kevin motor a piroga zpomalila. Třicet metrů před sebou měli hustě zarostlý břeh jihozápadního cípu Isla Francesca.

“Odtud to vypadá kapku nehostinně,” zařvala Melanie, aby přehlušila motor.

Kevin přikývl. Na ostrově nebylo nic lákavého. Nebyla tu pláž. Celý břeh jako by byl zakryt hustým manglovým porostem.

“Musíme najít ústí Rio Diviso,” zařval Kevin. Když se přiblížili k manglím tak blízko, jak považoval za únosné, stočil kormidlo na pravobok a vydal se podél západního pobřeží. V závětří ostrova vlny zmizely. Kevin se vztyčil v naději, že uvidí případné překážky pod vodou. Ale nešlo to.

Voda měla neproniknutelnou blátivou barvu.

“Co třeba tam, co jsou ty orobince zavolala Candace ze zádi.

Ukazovala dopředu na rozsáhlou mokřinu, která se před nimi rozkládala.

Kevin přikývl a zpomalil chod motoru ještě víc. Zamířil lodí ke dvoumetrovému rákosí.

“Nevidíš pod vodou nějaké překážky?” zavolal na Candace.

Candace zavrtěla hlavou. “Je moc kalná,” odpověděla.

Kevin stočil loď tak, aby se opět pohybovali souběžně s pobřežím ostrova. Rákosí bylo husté a mokřina nyní zasahovala na sto metrů do vnitrozemí ostrova.

“Tohle musí být ústí řeky,” řekl Kevin. “Doufám, že existuje nějaký kanál, jinak máme smůlu. S kánoí se skrz tohle rákosí nedostaneme.”

Za deset minut, aniž by nalezli mezeru v rákosí, Kevin obrátil člun zpátky. Dával si pozor, aby neporušil vlečné lano malé kánoe.

“Nechci už plout dál tímhle směrem,” řekl Kevin. “Šířka močálu se zmenšuje. Myslím, že kanál nenajdeme. Kromě toho se bojím dostat moc blízko k přístavišti, kde je most.”

“Souhlasím,” řekla Melanie. “Co takhle vydat se na druhý konec ostrova, kde do něj Rio Diviso vtéká?”

“Přesně to mě napadlo,” souhlasil Kevin.

Melanie zvedla ruku.

“Co to děláš?” zeptal se Kevin.

“Tomu se říká high five, ty troubo,” škádlila ho Melanie.

Kevin plácl dlaní do její a zasmál se.

Pluli zpátky stejnou cestou a obkroužili ostrov, aby se podél něj mohli vydat na východ. Kevin zapnul motor na zhruba poloviční výkon.

224

Cesta jim umožňovala dobrý výhled na jižní stranu horské páteře ostrova. Z tohoto úhlu nebylo vidět žádný vápenec.

Ostrov jako by byl tvořen nepřerušovanou panenskou džunglí.

“Já vidím jen ptáky,” zaječela Melanie přes zvuk motoru.

Kevin kývl. Viděl spoustu ibisů a ťuhýků.

Slunce už vystoupilo dost vysoko, takže jim přišla vhod došková střecha. Všichni se shlukli na zádi, aby využili stínu. Candace se namazala opalovacím krémem, který Kevin našel ve své lékárničce.

“Myslíte, že bonobové na ostrově budou tak plaší, jak bonobové obyčejně bývají?” zakřičela Melanie.

Kevin pokrčil rameny. “Kéž bych to věděl,” odpověděl stejně hlasitě. “Pokud ano, možná je těžko uvidíme a všechna tahle námaha bude marná.”

“Měli omezený kontakt s lidmi až do svých tří let v ohradě pro bonoby ve zvířecím centru,” zařvala Melanie. “Myslím, že máme slušnou šanci, pokud se nebudeme pokoušet dostat příliš blízko.”

“Jsou bonobové v divočině bázliví?” zeptala se Candace Melanie.

“Hodně,” řekla Melanie. “Stejně nebo ještě víc než šimpanzové. Šimpíky, kteří nikdy nepřišli do styku s člověkem, je v divočině skoro nemožné uvidět. Jsou strašně plaší a jejich sluch a čich je o tolik citlivější než náš, že se k nim lidé nemohou přiblížit nepozorovaně.”

“Zbyly ještě v Africe nějaké doopravdy divoké oblasti?” zeptala se Candace.

“Ach propána, jistěže ano!” řekla Melanie. “V podstatě od téhle pobřežní části Rovníkové Guineje na západoseverozápad jsou obrovské oblasti dosud skoro neprozkoumaných panenských deštných pralesů. Představuje to přes dva a půl tisíce kilometrů čtverečních.”

“Jak dlouho to vydrží?” otázala se Candace.

“To už je jiná písnička,” řekla Melanie.

“Co takhle že bys mi podala něco studeného k pití?” zařval Kevin.

“Už se to nese,” opáčila Candace. Přesunula se k polystyrenové truhličce a zvedla víko.

Za dvacet minut Kevin opět přitlumil motor a zahnul na sever kolem východního konce Isla Francesca. Slunce už bylo na obloze výš a bylo mnohem větší horko. Candace přistrčila polystyrenovou truhličku k levoboku pirogy, aby ji udržela ve stínu.

“Tamhle je další mokřina,” hlásila Candace.

“Vidím ji.” řekl Kevin.

Znovu navedl loď těsně ke břehu. Podle rozlohy se tato bažina,zdála stejně velká jako ta na západním konci ostrova.

Džungle znovu končila až přibližně sto metrů od okraje vody.

Zrovna když chtěl Kevin prohlásit, že znovu neuspěli, objevil se v jinak neproniknutelné stěně rákosí otvor.

Kevin stočil kánoi k otvoru a ještě víc ubral plyn. Člun zpomalil. Asi o deset metrů dál Kevin přehodil motor na neutrál a pak ho vypnul.

Když zvuk motoru odezněl, ocitli se v těžkém tichu.

225

“Bože, mně zvoní v uších,” stěžovala si Melanie.

“Vypadá to jako průplav?” zeptal se Kevin Candace, která se znovu vydala na příď.

“Těžko říct,” odpověděla Candace.

Kevin popadl vzadu motor a vyklonil ho z vody. Nechtěl, aby se mu šroub zamotal do šlahounů vodních rostlin.

Piroga vplula mezi rákosí. Otírala se o stonky a pak zastavila. Kevin se natáhl za člun, aby uvázaná kánoe nenarazila o záď pirogy.

“Vypadá to, že se tu ten potok trochu kroutí,” řekla Candace po chvilce. Stála na bortu lodi a držela se doškové střechy přístřešku, aby viděla přes rákosí.

Kevin ulomil jedno stéblo a rozlámal je na kousky. Hodil je do vody vedle lodi a sledoval je. Pluly zvolna, ale neomylně směrem, kterým ukazovala příd’ lodi.

“Zřejmě je tu trochu proud,” konstatoval Kevin. “To je. myslím, dobré znamení. Zkusme to radši s kánoí.” Přesunul menší člun podél boku většího.

S obtížemi, způsobenými vratkostí kánoe. se jim podařilo přestoupit do menšího člunu spolu s výstrojí a potravinami.

Kevin si sedl na záď, kdežto Candace na příď. Melanie seděla uprostřed, ale ne na sedátku. Kánoe ji znervózňovaly; radši seděla na dně.

Kombinací pádlování, přitahování za rákosí a ručkování po piroze se jim podařilo dostat se před větší člun. Jakmile byli v průplavu – aspoň doufali, že je to průplav – byl postup značně snazší.

Kevin pádloval vzadu a Candace vpředu. takže dokázali pohybovat lodí v tempu pomalé chůze. Jen dva metry široký průchod rákosím se kroutil a stáčel, ale vedl přes močál.

Slunce už dokazovalo svou rovníkovou sílu, ačkoliv bylo teprve osm hodin ráno. Rákosí blokovalo vánek a úspěšně zvyšovalo teplotu ještě víc.

“,Na tomhle ostrově není moc cest,” poznamenala Melanie.

Rozložila si mapu a studovala ji.

“Hlavní vede z přístaviště tam, kde stojí most k Lago Hippo.” řekl Kevin.

“Ještě jich tam pár je,” řekla Melanie. “Všechny od Lago Hippo. Nejspíš je tam vybudovali, aby se mohly provádět odvozy.”

“Taky bych řekl,” souhlasil Kevin.

Zadíval se do tmavé vody. Viděl,jak se pramínky vodních rostlin kroutí směrem, kterým pádlovali, což naznačovalo existenci a směr proudu. To ho povzbudilo.

“Co kdybys zkusila lokátor?” navrhl Kevin. “Podívej se, jestli se bonobo číslo šedesát pohnul od té doby, co jsme ho naposled kontrolovali.”

Melanie nastavila informaci.

“Zřejmě se nepohnul,” řekla. Zredukovala měřítko, až odpovídalo stupnici na mapě, pak lokalizovala červenou tečku.

“Pořád ještě je na stejném místě na mýtině v mokřině.”

226

“Aspoň můžeme vyřešit tuhle záhadu, i když neuvidíme žádného z ostatních,” řekl Kevin.

Blížili se k třicet metrů vysoké stěně džungle. Když projeli poslední zátočinou v mokřině, uviděli, jak průplav mizí ve spleti vegetace.

“Za chvilku budeme ve stínu,” řekla Candace. “To by nám mohlo být daleko chladněji.”

,Nepočítej s tím,” varoval ji Kevin.

, Odstrkávali větve do stran a mlčky vklouzli do věčné temnoty pralesa. Na rozdíl od Candaciných nadějí tu bylo jako v dusném, klaustrofobii vzbuzujícím skleníku. Vzduch se tu ani nehnul a ze všeho kapala vlhkost. Hustý příkrov větví stromů, propletených lián a visutých mechů sice zcela blokoval přístup slunečního světla. zadržoval však také horko jako těžká vlněná přikrývka. Některé listy měly v průměru skoro půl metru.

Všechny šokovalo, jaká tma je v tunclu rostlin, dokud si jejich oči nezačaly zvykat. Zvolna se z vlhkého šera začaly vynořovat detaily, až scenérie připomínala pozdní soumrak těsně před příchodem noci.

Skoro ve stejném okamžiku, kdy se za nimi zavřely první větve, na ně zaútočila hejna hmyzu: moskyti, ovádi a včely.

Melanie horečně hledala repelent. Když se zahalila oblakem spreje, předala ho ostatním.

“Smrdí to jako nějakej zatracenej močál,” stěžovala si.

“Tohle je ale strašidelné,” poznamenala Candace ze svého postavení na přídi. “Zrovna jsem viděla hada. a já hady nenávidím.”

“Pokud zůstaneme ve člunu, nic se nám nestane,” řekl Kevin.

“Tak abychom se nepřevrhli,” řekla Melanie.

“Ani to neříkej!” zaúpěla Candace. “Musíte mít na paměti, že jsem tady nová. Vy už jste v téhle části světa celá léta.”

“Musíme se bát jen krokodýlů a hrochů,” pokračoval Kevin.

“Kdybys nějakého uviděla, dej mi vědět.”

“No to je ohromné!” stěžovala si Candace nervózně. “A copak uděláme, až nějakého uvidíme?”

“Nechtěl jsem tě strašit,” řekl Kevin. “Myslím, že žádného neuvidíme, dokud nedojedeme k jezeru.”

“A co potom?” otázala se Candace. “Asi jsem se měla zeptat na nebezpečí téhle cesty dřív, než jsem se na ni vydala.”

“Nehudou nás obtěžovat,” usoudil Kevin. “Aspoň mi to tak říkali. Pokud jsou ve vodě. stačí jen udržovat od nich rozumnou vzdálenost. Teprve když je člověk zaskočí na pevnině, dovedou být nepředvídatelně agresivní, a jak krokodýli, tak hroši dokážou běhat rychleji, než bys čekala.”

“Najednou se mi to vůbec nelíbí,” přiznala Candace. “Myslela jsem, že to bude zábava.”

“Piknik to být neměl,” namítla Melanie. “Nejsme na výletě.

Jsme tady z určitého důvodu.”

“Jen doufejme, že uspějeme,” dodal Kevin. Dokázal pochopit Candacin stav mysli. Sám žasl, že se dal přemluvit, aby jel.

Kromě hmyzu převažovali mezi živočichy ptáci. Nepřetržitě se třepetali mezi větvemi a plnili vzduch svými melodiemi.

227

Na obou stranách kanálu byl les neproniknutelně hustý. Jen tu a tam dohlédli Kevin nebo ostatní dál než šest metrů tím či oním směrem. Nebylo vidět ani okraj břehu, zakrytý spletencem vodních rostlin a tmavých kořenů.

Kevin při pádlování pohlížel dolů do inkoustové vody, pokryté pletivem vodních pavouků. Pokaždé, když narušil hladinu ponořením pádla, stoupaly na povrch smrduté bubliny.

Kanál byl zanedlouho rovnější než v močále, což značně usnadnilo pádlování. Podle tempa, jímž proplouvali kolem spadlých stromů, Kevin odhadoval, že se pohybují zhruba rychlostí svižné chůze. Tímhle tempem podle jeho úsudku dorazí k Lago Hippo za deset nebo patnáct minut.

“Co takhle nastavit lokátor na hledání?” navrhl Kevin Melanii. “Jestti zúžíš graf na tuhle oblast, poznáme, jestli nejsou v blízkosti nějací bonobové.”

Melanie se schoulila nad přenosným počítačem, když se ve větvích nalevo od nich cosi pohnulo. Za okamžik uslyšeli hlouběji v pralese praskat větvičky.

Candace si přitiskla ruku na hruď. “Propána,” řekla. “Co to sakra bylo?”

“Hádal bych, že zase nějaká chocholatka,” ujistil ji Kevin.

“Tyhle malé antilopy jsou běžné i na ostrovech.”

Melanie se soustředila zpátky na lokátor. Zanedlouho mohla hlásit, že v téhle oblasti žádní bonobové nejsou.

“Samozřejmě že ne,” řekl Kevin. “To by bylo moc snadné.”

Za dvacet minut Candace hlásila, že vidí pruh slunečního světla procházející větvemi přímo před nimi.

“To musí být jezero,” prohlásil Kevin.

Po několika dalších záběrech pádel kánoe vplula na otevřené vody Lago Hippo. Trojice mžikala v zářivém slunečním světle a šátrala po slunečních brýlích.

Jezero nebylo velké. Vlastně to byl jen protáhlý ryhník posetý několika divoce zarostlými ostrůvky, plnými bílých ihisů. Břeh lemovalo husté rákosí. Tu a tam zdobily hladinu jezera čistě bílé vodní lilie. Trsy volně plující vegetace, dost husté, aby se po nich mohli procházet malí ptáci, se líně otáčely v pomalých kruzích. poháněné jemným vánkem.

Stěna okolního pralesa se na obou stranách rozestupovala a tvořila travnaté lučiny, některé dokonce značně rozlehlé. Na některých rostly skupinky palem. Nalevo, nad okrajem pralesa, bylo možné proti oparu ranního nebe rozeznat sám vrcholek vápencového útesu.

“Je to vlastně docela krásné,” řekla Melanie.

“Připomíná mi to obrazy z prehistorických časů.” dodal Kevin. “Skoro si dokážu představit párek brontosaurů v popředí.”

, Ach bože můj, já vidím nalevo hrochy!” zvolala Candace polekaně.

, Ukázala pádlem.

Kevin se podíval směrem, který naznačila. No jistě, nad vodou bylo vidět jen hlavy a ouška tuctu těchto obrovitých savců. Na temenech jim stála řada bílých ptáků a číhala na kořist.

228

“To nic,” ujišťoval Candace Kevin. “Vidíš, jak se pomalu pohybují směrem od nás? Ti nám potíže dělat nebudou.”

“Já jsem nikdy nebyla velký milovník přírody,” přiznala Candace.

“Nemusíš to vysvětlovat,” ujistil ji Kevin. Jasně si pamatoval, jak byl nesvůj z divoké zvěře během prvního roku, který strávil v Kogu.

“Podle mapy by nedaleko od levého břehu měla být cesta,” ozvala se Melanie, zahleděná do mapky.

“Jestli si správně vzpomínám, existuje cesta, která vede podle celého

víchodního konce jezera,” řekl Kevin. “Končí u mostu.

“To je pravda, ale nalevo od nás je nejblíž,” řekla Melanie.

Kevin stočil kánoi k levému břehu a začal hledat otvor v rákosí. Naneštěstí tu žádný nebyl.

“Myslím, že budeme prostě muset zkusit propádlovat skrz tu vegetaci,” řekl Kevin.

“Já rozhodně z tohohle člunu nevylezu, dokud nebudeme na suché zemi,” oznámila Melanie.

Kevin řekl Candace, aby nepádlovala, zacílil kánoi ke dvoumetrové stěně rákosí a několikrát silně zabral pádlem. K překvapení všech člun proklouzl vegetací bez sebemenších obtíží navzdory škrábavému zvuku rákosí o trup. Dřív než očekávali. narazili na suchou zem.

“To bylo snadné,” řekl Kevin. Ohlédl se na cestičku, kterou vytvořili od jezera, ale rákosí už zapadlo zpátky do původních pozic.

“Mám vystoupit?” zeptala se Candace. “Nevidím na zem. Co když je tady hmyz a hadi?”

“Proklesti si cestu pádlem,” poradil jí Kevin.

Jakmile Candace vylezla z přídě, Kevin se opřel pádlem do vegetace a podařilo se mu dostat kánoi ještě dál na břeh.

Melanie potom snadno vystoupila.

“A co jídlo?” zeptal se Kevin, když sám opouštěl člun.

“Necháme ho tady,” řekla Melanie. “Vezmi jen batoh se směrovacím majákem a baterkou. Já mám lokátor a mapu.”

Ženy počkaly, až Kevin vystoupí ze člunu, pak mu pokynuly, aby šel před nimi. S ruksakem výstroje přes rameno rozhrnul rákosí a vydal se do vnitrozemí. Půda byla bažinatá a bláto se mu přisávalo na boty. Ale o tři metry dál už vystoupil na travnatý palouk.

“Tohle vypadá jako louka, ale ve skutečnosti je to močál,” stěžovala si Melanie s pohledem na své tenisky. Už byly černé od hláta a úplně promočené.

Kevin zápolil s mapou, aby našel jejich stanoviště. Pak ukázal napravo. “Vysílací čip bonoba číslo šedesát by měl být ani ne třicet metrů odtud směrem k té skupině stromů,” řekl.

“Ať to máme za sebou,” řekla Melanie. Nad zničenými novými teniskami začínala i ona pochybovat, jestli sem měli jet. V Africe nic nešlo snadno.

Kevin vykročil a ženy ho následovaly. Zprvu byla chůze obtížná kvůli nejisté půdě pod nohama. Ačkoliv se travnatý porost zdál vcelku rovno 229

měrný, vyrůstal v malých, hrbolatých trsech obklopených bahnitou vodou. Ale chůze byla už nějakých patnáct metrů od jezírka snadnější. půda tu byla pevnější a poměrně sušší. Za okamžik narazili na pěšinu.

Překvapilo je zjištění, že je pěšina zřejmě hodně používaná.

Vedla souběžně s břehem jezera.

“Siegfried sem musí posílat pracovní party častěji, než jsme si mysleli,” podotkla Melanie. “Tohle je udržovaná cesta.”

“S tím musím souhlasit,” řekl Kevin. “Nejspíš ji potřebují udržovat kvůli odvozům. Džungle je tak hustá a všechno tady tak rychle roste…

Máme štěstí, rozhodně nám taky pomohli. Jak si vzpomínám, tahle vede nahoru k vápencovému útesu.”

“Jestli sem přijeli udržovat cesty, možná na té Siegfriedově historce o těch dělnících, co rozdělávali ohně, přece jen něco je.” napadlo Melanii.

“To by bylo hezké,” usoudil Kevin.

“Cítím něco ošklivého, zavětřila Melanie do vzduchu.

“Vlastně to odporně smrdí.”

Ostatní zdráhavě začenichali a museli s ní souhlasit.

“To není dobré znamení.” Podotkla Melanie.

Kevin přikývl a vydal se směrem k hájku. Za pár minut už se zacpanými nosy všichni tři shlíželi na odpornou podívanou: byly to ostatky bonoba číslo šedesát. Zdechlinu požíral hmyz.

I větší saprofágové si pochutnali.

Daleko chmurnější než stav mrtvoly byl důkaz toho, jak zvíře zemřelo. Ubohý tvor měl mezi očima zaseknutý klínovitý kus vápence, který mu roztříštil hlavu vedví. Kámen byl dosud tam, kam se zaťal. Odhalené oční bulvy zíraly každá jinam.

“Fuj!” řekla Melanie. “Tohle je to, co jsme nechtěli vidět.

To naznačuje, že bonobové se nejen rozdělili na dvě skupiny, ale dokonce se navzájem zabíjejí. Jestlipak je číslo šedesát sedm taky po smrti?”

Kevin vykopl kámen z rozkládající se hlavy. Všichni tři se na něj upřeně zadívali.

“Tohle jsme taky nechtěli vidět,” řekl Kevin.

“O čem to mluvíš zeptala se Candace.

“Ten kámen byl uměle opracován.” Kevin špičkou boty ukázal na oblast podél okraje kamene, kde byly zřejmě čerstvě vyrobené záseky. “To nasvědčuje výrobě nástrojů.”

“Opět svědectví z druhé ruky, bohužel,” řekla Melanie.

., Pohneme se proti větru,” navrhl Kevin. “Než se mi udělá špatně.

Nemůžu vydržet ten smrad.”

Kevin udělal tři kroky směrem na východ, když ho někdo popadl za rameno a trhnutím zastavil. Obrátil se a uviděl Melanii s ukazováčkem přitisknutým ke rtům. Pak ukázala na jih.

Kevin stočil pohled tím směrem a pak zadržel dech. Asi padesát metrů od nich ve stínu stromového hájku byl jeden z bonobů! Zvíře stálo vzpřímeně jako svíčka a naprosto nehybně, jako by drželo vojenskou 230

čestnou stráž. Zdálo se, že zírá na Kevina a ostatní přesně tak, jako oni upřeně zírali na ně.

Kevina překvapila velikost toho tvora. Zvíře bylo dobře přes půldruhého metru vysoké. Zdálo se také nadměrně těžké.

Vzhledem k jeho nesmírně svalnatému trupu se Kevin dohadoval, že bonobo musí vážit něco mezi šedesáti a pětasedmdesáti kilogramy.

“Je větší než bonobové, které vozí k transplantacím,” řekla Candace. “Aspoň já si to myslím. Samozřejmě bonobové před operací už byli pod sedativy a připoutáni k vozíku, než se dostali až ke mně.”

“Pst,” napomenula ji Melanie. “Ať ho nevyděsíme. Tohle je možná naše jediná příležitost nějakého uvidět.”

Kevin, opatrně, aby se nepohnul příliš rychle, sundal z ramene batoh s výstrojí a vytáhl směrovací maják. Zapnul ho na hledání. Začal tiše pípat, a když ho namířil k bonobovi, vydal nepřerušovaný zvuk. Kevin se podíval na displej a zajíkl se.

“Co se děje?” zašeptala Melanie. Uviděla, jak se Kevinův výraz prudce změnil.

“To je číslo jedna!” odpověděl Kevin šeptem. “To je můj dvojník.”

“Ach bože můj!” zašeptala Melanie. “Já ti závidím. Ráda bych taky viděla toho svého.”

“Kéž by bylo líp vidět,” řekla Candace. “Odvážíme se jít blíž?”

Kevina zarazily dvě věci. Především ta náhoda, že první živý bonobo, na kterého narazili, byl zrovna jeho dvojník. Za druhé -jestliže nechtěně vytvořil rasu protolidí, pak se právě jakýmsi metamorfickým způsobem setkal sám se sebou před šesti miliony let. “To je na mě moc,” vypravil ze sebe Kevin šeptem.

“O čem to mluvíš?” zeptala se Melanie.

“V určitém smyslu tamhle stojím já,” odpověděl Kevin.

“Jen nepřeháněj,” mírnila ho Melanie.

“Rozhodně stojí jako člověk,” poznamenala Candace. “Ale s lakhle chlupatým člověkem jsem si ještě nikdy nikam nevyrazila.”

“Náramná legrace,” řekla Melanie, ale nezasmála se.

“Melanie, prohlédni okolí pomocí lokátoru,” vyzval ji Kevin.

“Bonobové obvykle cestují společně. Možná je jich kolem víc, než můžeme vidět. Mohli by se skrývat v křoví.”

Melanie si pohrála s přístrojem.

“Nemůžu uvěřit, jak nehybně stojí,” řekla Candace.

” Nejspíš ztuhl leknutím,” usoudil Kevin. “Určitě neví, co si má o nás myslet. Anebo, jestli má Melanie pravdu s tím, že tady není dost samic, tak je možná celý pryč z vás dvou.”

“To už mi vůbec nepřipadá legrační.” Melanie ani nevzhlédla od klávesnice lokátoru.

“Promiň, řekl Kevin.

“Co to má kolem pasu?” zeptala se Candace.

“To mě taky napadlo,” řekl Kevin. “Nevím si s tím rady, pokud to není jen liána, která se na něj zachytila, když procházel houštím.”

231

“Koukej na tohle,” ozvala se vzrušeně Melanie. Nastavila přístroj tak aby na něj ostatní viděli. “Kevine, měls pravdu.

Mezi stromy za tvým dvojníkem je celá skupina bonobů.”

“Proč se odvážil ven sám?” zeptala se Candace.

“Možná je to jako alfa samec v šimpanzím společenství,” řekla Melanie. “Protože je tady tak málo samic, je pravděpodobné, že by si tihle bonobové mohli počínat spíš jako šimpanzi. Jestli je to tak, možná předvádí, jak je kurážný.”

Uplynulo několik minut. Bonobo se nepohnul.

” To je jako hra na mrkanou,” prohlásila Candace. “No tak!

Pojďme zkusit, jak blízko nás k sobě pustí. Co můžeme ztratit?

I když uteče, řekla bych, že tahle epizodka nás povzbuzuje, abychom hleděli zkusit zjistit ještě víc.”

“No dobře,” souhlasil Kevin. “Ale žádné prudké pohyby.

Nechci ho vystrašit. To by nám jen pokazilo možnost uvidět další.”

“Jděte napřed,” vyzvala je Candace.

Všichni tři postupovali opatrně, sunuli se kupředu krok za krůčkem. Kevin byl v čele a v patách za ním následovala Melanie. Candace uzavírala průvod. Když se dostali do poloviny cesty k bonobovi, zastavili se. Teď viděli na bonoba mnohem lépe. Měl výrazné nadočnicové oblouky a šikmé čelo jako šimpanz, ale dolní polovina obličeje byla značně méně předsunutá než u normálního bonoba. Nos měl zploštělý, nozdry rozšířené. Uši byly menší než u šimpanzů i bonobů a přilehlé ze stran k hlavě.

“Myslíte si to co já?” zašeptala Melanie.

Candace kývla. “Připomíná mi obrázky, které jsem viděla ve třetí obecné. Hodně raných jeskynních lidí.”

“Ehm, vidíte mu na ruce?” zašeptal Kevin.

“Ano, řekla tiše Candace. “Co je s nimi “

“Ten palec,” šeptal Kevin. “Není jako u šimpanze. Palec mu vyrůstá přímo z dlaně.”

“Máš pravdu,” zašeptala Melanie. “A to znamená, že může stočit palec proti ostatním prstům.”

“Dobrý bože! těch svědectví z druhé ruky nějak přibývá,” zamumlal Kevin. “Mám dojem, že jestli vývojové geny způsobující anatomické změny nezbytné k pohybu po dvou nohou jsou na krátkém rameni chromozomu šest, pak existuje možnost, že jsou tam i ty pro proti postavení palce.”

“Kolem pasu má liánu,” poznamenala Candace. “Teď to vidím jasně.

“Zkusme jít ještě blíž, ” navrhla Melanie.

“Já nevím,” odpověděl Kevin. “Myslím, že pokoušíme štěstí.

Upřímně řečeno mě překvapuje, že ještě neucukl. Možná hychom si tady měli prostě sednout.”

“Tady na slunci je horko jak v peci,” namítla Melanie. “A to ještě není ani devět, takže bude ještě hůř. Když se rozhodneme sednout si a pozorovat, pak hlasuju pro to, abychom to udělali ve stínu. Taky bych se ráda najedla.”

“Souhlasím, řekla Candace.

232

“Ovšemže souhlasíš,” řekl Kevin posměšně. “To bych se divil, kdybys nesouhlasila.” Kevina už začínalo unavovat, jak Candace každý Melaniin návrh dychtivě podporuje. Už ho to dostalo do nesnází.

“To nebylo moc milé,” řekla Candace dopáleně.

“Promiň, omluvil se Kevin. Nechtěl ji urazit.

“No, já jdu blíž,” prohlásila Melanie. “Jane Goodallová se dokázala dostat ke svým šimpanzům až těsně na dosah.”

“To je pravda,” souhlasil Kevin. “Ale až po několika měsících aklimatizace.”

“Stejně to zkusím,” řekla Melanie.

Kevin a Candace nechali Melanii poodejít na tři metry před ně, pak se na sebe podívali, pokrčili rameny a vydali se za ní.

“Kvůli mně to dělat nemusíte,” šeptala Melanie.

“Vlastně se chci dostat tak blízko, abych viděl, jestli má můj dvojník nějaký výraz v obličeji,” odpovídal šeptem Kevin.

“A chci se mu podívat do očí.”

Bez dalších řečí a postupujíce pomalu a opatrně se dostali všichni tři až na šest metrů od bonoba. Pak se znovu zastavili.

“Koukejte na ty pektorály,” řekla Candace. “Vypadá, jako by strávil většinu života v tělocvičně.”

“Jak myslíte, že přišel k té jizvě?” zeptala se Melanie.

Bonobo měl širokou jizvu, ubíhající po levé straně tváře skoro až k ústům.

Kevin se předklonil a zadíval se zvířeti do očí. Byly hnědé jako jeho vlastní. Protože slunce svítilo bonobovi do tváře, měl zorničky malé jako špendlíkové hlavičky. Kevin se pracně snažil vysledovat inteligenci, ale nedalo se to poznat.

Bez sebemenšího varování bonobo náhle tleskl rukama s takovou silou, že se ozvěna rozezvučela mezi listnatými stěnami hájku. Současně zařval: “Ata!”

Kevin, Melanie a Candace vyskočili leknutím. Od začátku se báli, že bonobo každou chvíli uprchne, ale nevzali vůbec v úvahu možnost, že by jednal agresivně. Divoké tlesknutí a zaječení je zpanikařilo a vzbudilo v nich strach, že se zvíře chystá zaútočit. Ale nezaútočilo. Znovu se vrátilo do svého kamenného postoje.

Po okamžiku zmatku se jakžtakž vzpamatovali. Nervózně si prohlíželi bonoba.

“O co tady šlo?” zeptala se Melanie.

“Myslím, že se nás nebojí tolik, jak jsme si mysleli,” řekla Candace. “Možná bychom měli prostě odcouvat.”

“Souhlasím,” řekl Kevin nejistě. “Ale pojďme pomalu.

Nepanikařme.” Podle vlastní rady učinil několik opatrných kroků pozadu a pokynul ženám, aby následovaly jeho příkladu.

Bonobo zareagoval tak, že sáhl za sebe a popadl nástroj, který měl uvázaný na liáně kolem pasu. Podržel nástroj nad hlavou a znovu vykřikl: “Ata.”

233

Všichni tři ztuhli, oči vyvalené hrůzou.

“Co může znamenat ata?” zakvílela Melanie po několika vteřinách, když se nic nedělo. “Může to být slovo? Je možné, že by mluvil?”

“Nemám zdání,” vyprskl Kevin. “Ale aspoň že nejde k nám.”

“Co to drží?” zeptala se Candace úzkostlivě. “Vypadá to skoro jako kladivo.”

“Taky že je,” vypravil ze sebe Kevin. “Je to opravdické tesařské kladivo. Musí to být jeden z těch nástrojů, co bonobové ukradli, když se tu stavěl most.”

“Koukej,jak ho drží,” řekla Melanie. “Přesně jako ty nebo já. Není pochyb, že dokáže postavit palec proti ostatním prstům.”

“Musíme odtud pryč!” napůl vykřikla Candace. “Vy dva jste mi tvrdili, že tihle tvorové jsou bázliví. Tenhleten je všechno, jen ne plachý!”

“Neutíkej!” Kevin nespouštěl oči z bonoba.

“Ty si zůstaň stát, jestli chceš, ale já se vracím ke člunu,” prohlásila Candace zoufale.

“Jdeme všichni, ale pomalu,” odvětil Kevin.

Navzdory varování se Candace obrátila na patě a dala se do běhu. Ale uběhla teprve pár kroků, když ztuhla a zaječela.

Kevin a Melanie se obrátili směrem k ní. Oba zadrželi dech, když uviděli, co ji vyděsilo: dvacet dalších bonobů se mlčky vynořilo z okolního pralesa a seřadilo se do oblouku, čímž jim úspěšně zahlokovalo ústupovou cestu z hájku.

Candace zvolna couvala, až narazila do Melanie.

Celou minutu nikdo nepromluvil a nepohnul se, ani žádný z bonobů. Pak bonobo číslo jedna opakoval svůj výkřik: “Ata!”

Zvířata okamžitě začala obkličovat lidi.

Candace sténala, když se s Kevinem a Melanii shlukli zády k sobě a vytvořili tak těsně sevřený trojúhelník. Kruh zvířat zformovaný kolem nich se začal stahovat jako smyčka. Bonobové postupovali krůček za krůčkem. Lidé už je cítili. Jejich pach byl silný a ostrý. Tváře zvířat byly bezvýrazné, ale soustředěné. Oči jim planuly.

Zvířata se zastavila v postupu, když byla od tří přátel vzdálena na délku paže. Přejížděla očima po lidských tělech.

Některá držela jakési klíny, stejné jako ten, který zabil bonoba číslo šedesát.

Kevin, Melanie a Candace se ani nepohnuli. Byli ochromení strachem. Všechna zvířata se zdála stejně silná jako bonobo číslo jedna.

Bonobo číslo jedna zůstal mimo sevřený kruh. Ještě stále třímal kladivo, ale už je nedržel zvednuté nad hlavou.

Postoupil dopředu a obešel skupinu, zíraje na lidi mezi hlavami svých soukmenovců. Pak vydal řadu zvuků, doprovázených gesty ruky.

Několik zvířat mu odpovědělo. Pak jedno z nich vztáhlo ruku ke Candace. Candace zasténala.

“Nehýbej se,” vypravil ze sebe Kevin. “To, že nám zatím neublížili, je asi dobré znamení.”

Candace ztěžka polkla, když ji bonobova ruka pohladila po vlasech.

234

Zřejmě byl uchvácen jejich plavou barvou. Musela sebrat všechno sebeovládání, aby nezaječela nebo neucukla.

Další zvíře začalo mluvit a gestikulovat. Pak si ukázalo na bok. Kevin uviděl dlouhou, hojící se pooperační jizvu. “To je to zvíře, jehož ledvinu dostal ten podnikatel z Dallasu,” zašeptal Kevin ustrašeně. “Koukej, jak na nás ukazuje. Myslím, že nás spojuje s procesem odvozu.”

“To nemůže být dobré,” zašeptala Melanie.

Další zvíře obezřele vztáhlo ruku a dotklo se Kevinova poměrně neochlupeného předloktí. Pak se dotklo směrovacího majáku, který držel v ruce. Kevina překvapilo, že se nepokusilo mu jej vzít.

Bonobo stojící přímo před Melanii vztáhl ruku a uchopil mezi palec a ukazováček látku její blůzy, jako by zkoušel její kvalitu. Pak se jemně špičkou ukazováčku dotkl lokátoru v její ruce.

“Zřejmě jsme jim záhadou,” řekl Kevin zdráhavě. “A kupodivu k nám “mají respekt. Myslím, že nám neublíží. Možná nás mají za bohy.

“Jak můžeme tu víru posílit?” zeptala se Melanie.

“Zkusím jim něco dát.” Kevin uvažoval o předmětech, které měl u sebe, a okamžitě se rozhodl pro náramkové hodinky.

Pomalými pohyby si zastrčil směrovací maják pod paži a stáhl si ze zápěstí hodinky. Podržel je za náramek a podal zvířeti naproti sobě.

Zvíře naklonilo hlavu, prohlédlo si hodinky, pak po nich sáhlo. Teprve když je mělo v ruce, vydal ze sebe bonobo číslo jedna zvuk: “Ot.” Zvíře s hodinkami zareagovalo tak, že mu je rychle odevzdalo. Bonobo číslo jedna hodinky prozkoumal, pak si je navlékl na předloktí.

“Bože můj!” ozval se Kevin. “Můj dvojník nosí moje hodinky.

To je snad zlý sen.”

Bonobo číslo jedna hodinky okamžik ohdivoval. Pak spojil palce a ukazováčky k sobě, takže utvořily kruh, a řekl k tomu:

“Randa.”

Jeden z bonobů okamžitě odběhl a na chvilku zmizel v pralese. Když se znovu objevil, nesl kus provazu.

“Provaz?” řekl Kevin s obavou. “Pročpak?”

Kde vzali provaz?” zeptala se Melanie.

“Nejspíš ho ukradli spolu s nářadím,” usoudil Kevin.

“Co chtějí dělat?” zeptala se Candace nervózně.

Bonobo přistoupil rovnou ke Kevinovi a ovinul mu provaz kolem pasu. Kevin sledoval se směsí obav a obdivu, jak zvíře uvázalo hrubý uzel a pak mu ho pevně utáhlo kolem břicha.

Kevin pohlédl na ženy. “Nebraňte se,” řekl. “Myslím, že všechno dobře dopadne, pokud je nerozhněváme nebo nevyděsíme.”

“Ale já nechci být svázaná,” vykřikla Candace.

“Pokud nás nezraní, tak se nic neděje,” řekla Melanie v naději, že Candace uklidní.

Bonobo svázal stejným způsobem Melanii a pak Candace. Když byl hotov, poodstoupil, stále třímaje dlouhý konec provazu.

“Zřejmě chtějí, abychom se nějakou dobu zdrželi,” pokusil se Kevin zlehčit situaci.

235

“Nenaštvi se, když se nebudu smát,” odvětila Melanie.

“Aspoň jim nevadí, že mluvíme,” řekl Kevin.

“Kupodivu jim to zřejmě připadá zajímavé,” uvědomila si Melanie. Pokaždé, když někdo z nich promluvil, nejbližší bonobo naklonil hlavu ke straně, jako by poslouchal.

Bonobo číslo jedna náhle rozevřel a sevřel prsty, přičemž máchl rukama směrem od své hrudi. Současně řekl: “Arak.”

Skupina se okamžitě dala do pohybu, včetně zvířat držících provaz. Kevin, Melanie a Candace je museli následovat.

“To bylo stejné gesto,jako udělal ten bonobo na operačním sále,” řekla Candace.

“Pak to musí znamenat ,jít, nebo ,pohybovat se, nebo ,pryč,” řekl Kevin. “To je neuvěřitelné. Oni mluví!”

Vyšli z hájku a postupovali přes louku, až dorazili k pěšině. Tam je vedli doprava. Při chůzi zůstali bonobové zamlklí, ale bdělí.

“Mám podezření, že tyhle cesty neudržuje Siegfried,” ozvala se Melanie. “Myslím, že to dělají bonobové.”

Cesta se stáčela na jih a zanedlouho vstoupila do džungle. I v pralese byla dobře pročištěná a země pod nohama byla udusaná do hladka.

“Kam nás to vedou?” zeptala se Candace nervózně.

“Nejspíš k jeskyním,” řekl Kevin.

“To je směšné,” řekla Melanie. “Vedou nás na procházku jako psy na vodítku. Když jsme na ně udělali takový dojem, možná bychom se měli bránit.”

“To bych neřekl,” namítl Kevin. “Myslím, že bychom se měli ze všech sil snažit je nenamíchnout.”

“Candace?” zeptala se Melanie. “Co myslíš ty?”

“Já jsem moc vyděšená, než abych myslela,” odvětila Candace.

“Já jen chci zpátky do kánoe.”

Bonobo na konci provazu zastavil a škubl provazem. Trhnutí všechny tři lidi skoro porazilo. Bonobo opakovaně máchl dlaní dolů a šeptal: “Hana.”

“Můj bože, ten má ale sílu, co Melanie sotva udržela rovnováhu.

“Co myslíte, že říká?” zeptala se Candace.

“Kdybych měl hádat, tak nám říká, abychom byli zticha,” řekl Kevin.

Z ničeho nic se celá skupina zastavila. Mezi bonoby došlo k výměně několika signálů rukama. Někteří jich ukazovali nahoru, směrem ke stromům vpravo. Skupinka bonobů nehlučně vklouzla do vegetace. Zbývající utvořili široký kruh, kromě tří, kteří vyšplhali přímo nahoru do příkrovu pralesa s lehkostí, jež jakoby se vzpírala zemské přitažlivosti.

“Co se děje?” zašeptala Candace.

“Něco důležitého,” řekl Kevin. “Všichni jsou zřejmě napjatí.”

Uplynulo několik minut. Žádný z bonobů na zemi se nepohnul ani nevydal sebemenší zvuk. Pak náhle napravo nastal ohromný rozruch, doprovázený vysokými skřeky. Stromy ihned ožily zoufale prchajícími makaky, ženoucími se přímo do náručí bonobům, kteří prve vyšplhali nahoru mezi větve.

236

Zděšené opice se pokusily změnit směr, ale v chvatu jich několik sklouzlo z větví a spadlo na zem. Než se stihly vzpamatovat, vrhli se na ně bonobové čekající dole, kteří je okamžitě usmrtili kamennými klíny.

Candace sebou v hrůze trhla, pak se odvrátila.

“Já bych řekla, že je to pěkná ukázka koordinovaného lovu,” zašeptala Melanie. “To vyžaduje vysokou úroveň vzájemné spolupráce. Navzdory okolnostem se nedokázala ubránit obdivu.

“Nerozmazávej to,” odpověděl Kevin šeptem. “Porota už se bohužel usnesla a verdikt je špatný. Jsme na ostrově teprve hodinu, ale otázka, která nás sem přivedla, už je zodpovězena.

Kromě kolektivního lovu jsme viděli totálně vzpřímené držení těla, palec postavený proti ostatním prstům, výrobu nástrojů, a dokonce i základy řeči. Mám pocit, že se dokážou vyjadřovat stejně jako ty a já.”

“Je to něco mimořádného,” šeptala dál Melanie. “Tahle zvířata prošla čtyřmi nebo pěti miliony let lidského vývoje za těch pár let, co tady jsou.”

“Ale držte hubu!” vykřikla Candace. “Jsme vězni těch bestii, a vy dva tady vedete vědeckou debatu.”

“To je víc než jen vědecká debata,” řekl Kevin. ,;Přiznáváme strašlivou chybu a zavinil jsem ji já. Skutečnost je horší, než jsem se obával, když jsem uviděl z ostrova vystupovat kouř. Tahle zvířata jsou pralidé.”

“Podíl viny patří i mně,” přidala se Melanie.

“Nesouhlasím,” namítl Kevin. “To já jsem stvořil chiméry, když jsem přidal segmenty lidského chromozomu. Tys to nedělala.”

“Co dělají teď?” zeptala se Candace.

Kevin a Melanie se obrátili a spatřili bonoba číslo jedna,jak k nim kráčí a nese zkrvavenou mrtvolu jednoho makaka. Stále ještě měl náramkové hodinky, které jen zdůrazňovaly zvláštní pozici tvora mezi člověkem a lidoopem.

Bonobo číslo jedna donesl mrtvou opici přímo ke Candace, oběma rukama jí ji podal a řekl: “Sta.”

Candace zasténala a odvrátila hlavu. Vypadala, jako by měla co chvíli začít zvracet.

“Nabízí ti ji,” řekla Melanie Candace. Snaž se reagovat.”

“Já se na to nemůžu dívat,” odpověděla Candace.

“Snaž se!” prosila Melanie.

Candace se zvolna otočila. Ve tváři se jí zračil odpor.

Opice měla rozdrcenou hlavu.

“Jen se ukloň nebo tak něco,” povzbuzovala ji Melanie.

Candace se slabě usmála a sklonila hlavu.

Bonobo číslo jedna se rovněž uklonil a pak se vzdálil.

“Neuvěřitelné!” Melanie sledovala, jak zvíře odchází.

“Ačkoliv je to očividně samec alfa, musí tu být ještě pozůstatky typicky matriarchální společnosti bonobo.”

“Candace, vedla sis ohromně,” pochválil ji Kevin.

“Je mi na omdlení,” řekla Candace.

237

“Já vždycky věděla, že jsem měla být blondýnka,” pokusila se Melanie o humor.

Bonobo držící provaz jím škubl znatelně méně silně než prve.

Skupina se znovu dala do pohybu a Kevin, Melanie a Candace byli nuceni následovat.

“Já už nechci jít dál,” vzlykla Candace uslzeně.

“Seber se,” nabádala ji Melanie. “Všechno dobře dopadne.

Začínám si myslet, že Kevinův návrh byl správný. Mají nás za bohy, zvlášť tebe s těmi blond vlasy. Mohli nás zabít hned, kdyby o to stáli, stejně jako zabili ty opice.”

“Proč zabili ty opice?” zeptala se Candace.

“Nejspíš k jídlu,” řekla Melanie. “Je to trošku překvapivé, protože bonobové nejsou masožravci, ale šimpanzi mohou být.”

“Bála jsem se, že jsou dost lidé, aby zabíjeli ze sportu,” podotkla Candace.

Skupina minula bažinatou oblast a pak začala stoupat. Za čtvrt hodiny vyšli ze soumraku lesa do skalnaté, avšak zatravněné oblasti na úpatí vápencového útesu.

V půli cesty nahoru na skálu byl otvor jeskyně, který byl zřejmě přístupný jen po řadě mimořádně strmých říms. V ústí jeskyně byl další tucet bonobů. Většinou šlo o samice. Tloukly se dlaněmi do prsou a ječely zas a znova “bada”.

Bonobové s Kevinem, Melanii a Candace učinili totéž a pak zvedli do výše mrtvé makaky. To mělo za následek vřeštění samic, o kterém Melanie prohlásila, že jí připomíná šimpanze.

Pak se skupina bonobů na úpatí útesu rozdělila. Kevina, Melanii a Candace táhli dopředu. Při pohledu na ně samice nahoře umlkly.

“Proč mám pocit, že ty samice nejsou zrovna nadšené, že nás vidí?” zašeptala Melanie.

“Radši bych si myslel, že jsou jen zmatené,” odpověděl šeptem Kevin. “Nečekaly návštěvu.”

Konečně bonobo číslo jedna řekl “zit” a ukázal palcem nahoru. Skupina se vrhla kupředu a Kevina, Melanii a Candace táhla za sebou.

238

JACK zamžikal. otevřel oči a hned byl

Kapitola 18 vzhůru. Posadil se a promnul si pálící

oči. Ještě byl unavený, jak se přede7. BŘEZNA 1997, 6:15

včírem v noci pořádně nevyspal a včera večer šel spát později, než měl NEW YORK v plánu, ale byl příliš nabitý energii, než aby znovu usnul.

Vstal z gauče, zabalil se do přikrývky proti rannímu chladu a přistoupil ke dveřím do ložnice. Okamžik naslouchal.

Přesvědčen, že Laurie tvrdě spí, pootevřel dveře na štěrbinku.

Jak očekával, Laurie ležela na boku pod hromadou pokrývek a zhluboka oddechovala.

Jack se co nejtišeji odkradl po špičkách přes ložnici do koupelny. Jakmile za sebou zavřel dveře, rychle se oholil a osprchoval. Když se znovu vynořil, potěšilo ho zjištění, že se Laurie ještě neprobudila.

Vytáhl z šatníku a prádelníku čisté oblečení, odnesl si je do obývacího pokoje a tam se oblékl. Za pár minut už se vynořil z domu do šera před úsvitem. Bylo syrovo a chladno, v poryvech ledového větru tančilo pár vloček sněhu.

Na druhé straně ulice stálo policejní auto s dvěma strážníky v uniformách – popíjeli kávu a s pomocí vnitřního světla v autě četli ranní noviny. Poznali Jacka a zamávali. Jack na ně zamával zpátky. Lou zřejmě dodržel slovo.

Jack se poklusem pustil ulicí k místnímu lahůdkářství na Columbus Avenue. Jeden z policistů ho poslušně následoval.

Jacka napadlo, nemá-li mu koupit koblihu, ale rozmyslel si to; nechtěl, aby si to polda vysvětlil špatně.

S náručí džusu, kávy, ovoce a čerstvých žemlí se vrátil do bytu. Laurie už byla vzhůru a ve sprše. Jack zaklepal na dveře a ohlásil, že snídaně se podává hned, jak hude hotová.

Laurie se objevila o pár minut později oděna v Jackově županu. Vlasy měla ještě mokré. Škody ze včerejší večerní srážky s Angelem nevypadaly tak zle. Všeho všudy měla mírný monokl.

“Když ses teď na to vyspal, nerozmyslel sis tu cestu?” zeptala se Laurie.

“Ani náhodou,” odvětil Jack. ,.Zcvoknul jsem.”

“Vážně zaplatíš všem letenky?” zeptala se. “Mohlo by se to prodražit.”

“Za co jiného mám utrácet peníze?” Jack se rozhlédl po bytě.

“Rozhodně ne za svůj životní styl a kolo už je zaplacené.”

“Vážně,” pokračovala Laurie. “Do jisté míry chápu, proč bereš Estebana, ale proč taky Warren a Natalie?”

Včera večer, když se Teodora dozvěděla o nabídce, připomněla manželovi, že jeden z nich musí zůstat ve městě, starat se o obchod a o dospívajícího syna. Rozhodnutí, že místo Teodory pojede Esteban, bylo dosaženo pomocí hodu mincí.

“Myslel jsem to vážně s tou zábavou.” řekl Jack. I když se nic nedozvíme, což je taky jedna z možností, aspoň to bude ohromný výlet. Vidím

239

Warrenovi na očích, jak ho zajímá návštěva té části Afriky. A cestou zpátky strávíme den nebo dva v Paříži.”

“Mě přesvědčovat nemusíš,” řekla Laurie. “Nejdřív jsem byla proti tomu, abys jel, ale teď už mě to taky chytlo.”

“Teď stačí už jen přesvědčit Binghama,” řekl Jack.

“Myslím, že to problém nebude,” prohlásila Laurie. “Žádný z nás si nevzal dovolenou, ani když to po nás chtěli. A Lou říkal, že se mu ty hrozby ani za mák nezamlouvají. Rád by nás dostal z města.”

“Nikdy jsem nedůvěřoval byrokracii,” podotkl Jack. “Ale budu optimistický. A pokud pojedeme, rozdělme si pochůzky. Já seženu letenky, kdežto ty, Warren a Natalie se postaráte o víza. Taky musíme zařídit pár fotek a očkování proti malárii.

Vlastně bychom měli mít •na imunizaci víc času, ale uděláme, co se dá, a vezmeme si hodně repelentu proti hmyzu.”

“To zní dobře,” souhlasila Laurie.

Kvůli Laurii nechal Jack své milované horské kolo doma.

Spolu dojeli taxíkem k úřadu soudního patologa. Když vstoupili do místnosti pro personál, Vinnie spustil noviny, které mu zakrývaly obličej, a pohlédl na ně, jako by uviděl strašidla.

“Co tady děláte?” zeptal se roztřeseným hlasem. Odkašlal si.

“Co je to za otázku?” zeptal se Jack. “My tady pracujeme, Vinnie. Zapomněl jsi?”

“Jen mě nenapadlo, že vy dva máte službu.” Vinnie se kvapně napil své kávy a znovu zakašlal.

Jack a Laurie se vydali k plechovce s kávou. “Posledních pár dní má divnou náladu,” zašeptal Jack.

Laurie se přes rameno ohlédla na Vinnieho. Ten se mezitím vrátil ke svým novinám.

“To byla divná reakce,” souhlasila. “Všimla jsem si včera, že byl ze mě nervózní.”

Jack a Laurie se setkali pohledem. Okamžik se na sebe dívali.

“Myslíš na to, na co já?” zeptala se Laurie.

“Možná,” řekl Jack váhavě. “Kapku to do sebe zapadá.

Rozhodně má přístup.”

“Myslím, že bychom měli něco říct Louovi,” usoudila Laurie.

“Strašně by mě mrzelo, kdyby to byl Vinnie, ale musíme zjistit, kdo odtud vynáší důvěrné informace.”

Laurii se hodilo, že týden, kdy byla na řadě s denním šéfováním, právě skončil. Teď ho měl na starosti Paul Plodgett. Paul už seděl u psacího stolu a probíral případy, které přišly předchozí noci. Laurie s Jackem mu pověděli, že mají v plánu vzít si dovolenou a rádi by dneska nedělali žádné pitvy, pokud nenastane absolutní nutnost. Paul je ujistil, že případů není mnoho.

Laurie byla lepší politik než Jack a hyla toho názoru, že by měli jít se svými plány na dovolenou nejdřív za Calvinem, než promluví s Binghamem. Jack se sklonil před jejím lepším úsudkem. Calvin jen zavrčel, že mohli dát vědět víc předem.

240

Jakmile dorazil Bingham, vydali se Laurie a Jack do jeho kanceláře. Zvědavě si je prohlížel přes okraj drátěných brýlí.

Třímal v ruce ranní poštu, kterou právě probíral.

“Vy chcete dva týdny počínaje dneškem?” otázal se nevěřícně.

“Nač ten spěch? Je to nějaká nouzová situace?”

“Máme v plánu dobrodružné putování,” vysvětloval Jack. “Rádi bychom odjeli dnes večer.”

Binghamovy vodnaté oči přejížděly z Laurie na Jacka a zase zpátky. Nemáte vy dva v plánu se vzít, že ne?” “Takhle dobrodružné to zas není,” odtušil Jack.

” “

Laurie vyprskla smíchy. “Promiňte, že jsme nedali vědět víc předem, řekla. “Důvod pro ten spěch je ten, že včera večer nám oběma vyhrožovali kvůli případu Franconi.”

“Vyhrožovali?” otázal se Bingham. “Má to něco společného s tím vaším monoklem?”

“Bohužel ano,” souhlasila Laurie. Pokusila se zakrýt modřinu makeupem, ale uspěla jen částečně.

“Kdo byl za těmi hrozbami?” zeptal se Bingham.

“Jedna z newyorských mafiánských rodin,” řekla Laurie.

“Poručík Lou Soldano nabídl, že vás o tom bude informovat, a taky chce s vámi mluvit kvůli špehovi, kterého ti mafiáni možná mají tady u nás v úřadu. Myslím, že jsme přišli na to, jak se odtud dostalo Franconiho tělo.”

“Poslouchám.” Bingham odložil poštu a opřel se dozadu.

Laurie mu vysvětlila celou historii a zdůraznila, že Spolettův pohřební ústav dostal od někoho příjmové číslo neidentifikovaného případu.

“Považuje detektiv Soldano za moudré, abyste vy dva opustili město?” zeptal se Bingham.

“Ano, považuje,” odpověděla Laurie.

“Prima,” souhlasil Bingham. “Tak koukejte zmizet. Mám zavolat Soldanovi, nebo zavolá on mně?”

“Dohodli jsme se, že se vám ozve,” řekla Laurie.

“Tak dobře,” odvětil Bingham. Pak pohlédl zpříma na Jacka.

“A co s těmi játry?”

“To je zatím ve vzduchu,” řekl Jack. “Ještě pořád čekám na několik dalších testů.”

Bingham kývl a poznamenal: “Tenhle případ je zatracená otrava. Jen se postarejte, abych dostal informace o všem, co by mohlo znamenat obrat, až budete pryč. Nechci žádná překvapení.” Shlédl na svůj stůl a zvedl poštu. .,Pěkně si tu cestu užijte a pošlete mi pohlednici.”

Laurie a Jack vyšli na chodbu a usmáli se na sebe.

“No, vypadá to dobře,” usoudil Jack. “Bingham byl největší potenciální překážka.”

“Jestlipak jsme mu neměli říct, že jedeme do Afriky kvůli těm játrům?” zeptala se Laurie.

“To asi ne,” řekl Jack. “Mohl by si to rozmyslet a nepustit nás. Pokud jde o něj, chce, aby ten případ prostě zmizel.”

241

Uchýlili se do svých kanceláří a Laurie zatelefonovala kvůli vízům na velvyslanectví Rovníkové Guineje, zatímco Jack zavolal do letecké společnosti. Ona se rychle dozvěděla, že Esteban měl pravdu v tom, jak snadno se víza dají získat, a že se to dá stihnout ještě dnes dopoledne. Jack shledal na straně Air France nadšenou ochotu všechno zařídit a slíbil, že se zastaví v jejich kanceláři odpoledne, aby vyzvedl letenky.

Laurie přišla za Jackem do kanceláře. Celá zářila. “Začínám si myslet, že se to doopravdy povede,” řekla vzrušeně. “Jak to jde tobě’?”

“Fajn,” řekl Jack. “Odlétáme dneska v devatenáct padesát.”

“Já tomu pořád nemůžu uvěřit,” prohlásila Laurie. “Připadám si jako puberťák, když jede poprvé na výlet.”

Když bylo všechno dojednáno stran cesty a v očkovací ordinaci Manhattanské všeobecné nemocnice, zavolali Warrenovi.

Slíbil, že se domluví s Natalii a pak se všichni sejdou v nemocnici.

Sestra dala každému z nich baterii injekcí a také předpisy na léky proti malárii. Rovněž jim doporučila počkat celý týden, než se vystaví nákaze. Jack vysvětlil, že je to nemožné. Ošetřovatelka na to odtušila, že je ráda, že není v jejich kůži.

Na chodbě před ordinací pro cestovatele se Warren zeptal Jacka, jak to ta ženská myslela.

“Trvá týden, než tyhle injekce zaberou,” vysvětloval Jack.

“Totiž kromě gamaglobulinu.”

“Takže riskujeme?” zeptal se Warren.

“Život je riziko,” zavtipkoval Jack. “Vážně, určité riziko tady je, ale den ze dne bude náš imunitní systém lépe připraven. Hlavní problém je malárie, ale hodlám s sebou vzít sakra hodně repelenu proti hmyzu.”

“Takže se nebojíš?” zeptal se Warren.

“Ne tolik, abych kvůli tomu zůstal doma,” prohlásil Jack.

Po odchodu z nemocnice se šli všichni nechat vyfotografovat na pas. S fotografiemi v ruce se Laurie, Warren a Natalie; vydali na velvyslanectví Rovníkové Guineje.

Jack chytil taxíka a namířil si to do Univerzitní nemocnice.

Jakmile se tam ocitl, vydal se rovnou do laboratoře doktora Pelera Malovara. Jako obvykle nalezl věkovitého patologa skloněného nad mikroskopem. Jack uctivě vyčkal, až profesor dokončí studium svého vzorku.

“Ááá, doktor Stapleton,” zvolal doktor Malovar, když Jacka zahlédl. “To jsem rád, že jste přišel. Kdepak mám ten váš vzorek?”

Laboratoř doktora Malovara byla uprášenou změtí knih, časopisů a stovek tácků s mikroskopickými sklíčky. Odpadkové koše neustále přetékaly. Profesor vytrvale odmítal vpustit někoho do svého životního prostoru, aby uklidil, z obav před narušením svého organizovaného nepořádku.

S překvapující hbitostí našel profesor Jackův vzorek na hromadě knih z oblasti veterinární patologie. Obratnými prsty ho zvedl a vsunul pod objektiv mikroskopu.

“Ten návrh doktora Osgooda, aby se na to podíval doktor Hammersmith, to byla trefa do černého,” říkal doktor Malovar, zatímco ostřil.

242

Když byl spokojen, zaklonil se, zvedl knihu a otevřel ji na stránce založené čistým mikroskopickým sklíčkem. Pak knihu podal Jackovi.

Jack se podíval na stránku, kterou mu doktor Malovar označil. Byl to fotomikrograf vzorku jater. Na něm byl granulom stejný jako ten na Jackově sklíčku.

“Je to to samé,” prohlásil doktor Malovar. Pokynul Jackovi, aby oba vzorky porovnal pohledem do mikroskopu.

Jack se předklonil a studoval vzorek. Podoba se zdála dokonalá.

“Tohle je rozhodně jeden z nejzajímavějších vzorků, co jste mi kdy přinesl,” pochvaloval si doktor Malovar. Shrnul si kadeř rozcuchaných šedých vlasů z očí. “Jak si můžete přečíst v knize, organismus, který játra napadl, se jmenuje hepatocystis.”

Jack se obrátil od svého vzorku zpátky ke knize. O hepatocystidě v životě neslyšel.

“Je to vzácné?” zeptal se.

“V newyorské márnici rozhodně ano,” odvětil doktor Malovar.

“Mimořádně vzácné! Víte, nachází se to jen u primátů. A nejen to, nachází se to pouze u primátů ze starého světa, to jest u primátů vyskytujících se v Africe a Jihovýchodní Asii. V Americe to nikdy pozorováno nebylo a u lidí taky ne.”

“Nikdy?” otázal se Jack.

“Vezměme to takhle, řekl doktor Malovar. “Já to nikdy neviděl, a že jsem viděl hodně jaterních parazitů. A co je ještě významnější, doktor Osgood to taky nikdy neviděl, a ten viděl ještě víc jaterních parazitů než já. Při takovéhle kombinované zkušenosti bych řekl, že to u lidí neexistuje.

Samozřejmě v endemických oblastech by to mohlo být o něčem jiném, ale i tam by to bylo vzácné. Jinak bychom už na jeden nebo dva případy narazili.”

“Jsem vám vděčný za pomoc,” řekl Jack nepřítomně. Už zápolil s možným významem této překvapující informace. Byl to daleko silnější náznak toho, že Franconi skutečně podstoupil xenotransplantaci, než pouhá skutečnost, že byl v Africe.

“Tohle bude zajímavý případ k prezentaci na naší velké vizitě,” liboval si doktor Malovar. “Kdyby vás to zajímalo, dejte mi vědět.”

“Ovšem,” řekl Jack neurčitě. V hlavě mu vířily myšlenky.

Jack opustil profesora, sjel nemocničním výtahem dolů do přízemí a vydal se k úřadu soudního patologa. Nález primátího parazita ze Starého světa ve vzorku jater, to byl velmi výmluvný důkaz. Ale pak tu byly ty matoucí výsledky,jež získal Ted Lynch analyzou DNA. A ke všemu ještě skutečnost, že v játrech nenastal zánět navzdory nepřítomnosti imunosupresivních léků. Jediná jistá věc byla, že nic z toho nedává smysl.

Jack po návratu do márnice vyjel rovnou nahoru do laboratoře DNA s úmyslem vytáhnout z Teda co nejvíc dohadů, které by mohly vést k nějaké hypotéze, vysvětlující, co se vlastně stalo. Problém byl podle Jacka hlavně v tom, že se nevyznal v současné vědě o DNA natolik, aby mohl přijít na nějaký nápad sám od sebe. Oblast se měnila příliš rychle.

243

“Ježíšmarjá, Stapletone, kde sakra vězíš?” spustil Ted v tu chvíli, kdy Jacka uviděl. “Volám po celým baráku a nikdo tě neviděl.”

“Byl jsem venku,” bránil se Jack. Okamžik uvažoval, nemá-li vysvětlit, co se děje, pak si to ale rozmyslel. Za předchozích dvanáct hodin se toho semlelo příliš mnoho.

“Sedni si!” velel Ted.

Jack usedl.

Ted chvíli hledal na psacím stole, až našel list vyvolaného filmu pokrytý stovkami maličkých černých proužků. Podal ho Jackovi.

“Tede, proč mi tohle děláš?” naříkal Jack. “Víš náramně dobře, že nemám zdání, na co se to dívám.”

Ted Jacka nevnímal, ale hledal další podobný kus celuloidu.

Našel ho pod laboratorním rozpočtem, na kterém pracoval. Podal Jackovi druhý list.

“Podrž je proti světlu,” vyzval ho.

Jack poslechl. Podíval se na oba listy. I on poznal, že se od sebe liší.

Ted ukázal na první list celuloidu. “Tohle je studie regionu DNA, kde jsou kódy ribosomálního proteinu lidské bytosti. Jen jsem vyhral jeden případ nazdařbůh, abych ti ukázal, jak to vypadá.”

“To je nádhera, řekl Jack.

“Nech si tu ironii,” napomenul ho Ted.

“Budu se snažit,” slíbil Jack.

“A teď – tenhle druhý snímek, to je studie vzorku jater Franconiho,” pokračoval Ted. “Je to ten samý region za použití stejných enzymů jako , u první studie. Vidíš, jak se liší?”

“To je jediné, co poznám,” souhlasil Jack.

Ted mu vyškubl lidskou studii a odhodil ji stranou. Pak ukázal na film, který Jack dosud držel v ruce. “Jak jsem ti řekl včera, tahle informace je na CD-ROM, takže jsem mohl počítač nechat vyrobit odpovídající vzorec. Vrátilo se mi, že nejvíc se podobá šimpanzovi.”

“Není to určitě šimpanz?” zeptal se Jack. Na tomhle případě jako by se nic nedalo tvrdit s určitostí.

“Ne, ale je to blízko,” prohlásil Ted. “Něco jako šimpanzův bratranec.

Něco takového.”

“Mají šimpanzi bratrance?” zeptal se Jack.

“Dostals mě.” Ted pokrčil rameny. “Ale umírám touhou dát ti tuhle informaci. Musíš přiznat, že je to docela efektní.” ;

“Takže podle tvého názoru to byl štěp z cizí tkáně,” řekl Jack.

Ted opět pokrčil rameny. “Kdybych měl hádat, řekl bych ano.

Ale když vezmeš v úvahu ty výsledky s DQ alfa, tak nevím. Taky jsem nechal udělat DNA krevních skupin. Protože to vyšlo stejně jako u DQ alfa, myslím si, že to byla prostě jen dokonalá shoda s Franconim, což věci mate ještě víc. Je to záhadný případ.”

“To mi povídej!” Jack potom svěřil Tedovi objev primátího parazita ze starého světa.

Ted se zatvářil zmateně. “To jsem rád, že je to tvůj případ a ne můj,” řekl.

244

Jack položil Tedovi list celuloidu na psací stůl. “Při troše štěstí budu mít za pár dní nějaká řešení,” prohlásil. “Dneska večer odjíždím do Afriky, do té samé země, kde byl Franconi.”

“To tě posílá úřad?” zeptal se Ted překvapeně.

“Kdepak,” zasmál se Jack. “Jedu na vlastní pěst. No, to není tak docela pravda. Chci říct, já to platím, ale Laurie jede taky.”

“Bože můj ty to bereš důkladně,” řekl Ted.

, Umíněně je pravděpodobně lepší slovo,” řekl Jack.

, Jack se zvedl k odchodu. Když byl u dveří, Ted na něj ještě zavolal. “Dostal jsem zpátky výsledky mitochondriální DNA.

Byla tu shoda s paní Franconiovou, takže aspoň tvá identifikace byla správná.”

“Konečně něco určitého,” řekl Jack.

Jack už se opět chystal odejít, když ho Ted znovu zavolal.

“Zrovna jsem dostal šílenej nápad,” řekl. “Jediný způsob, jak dokážu vysvětlit ty výsledky, je to. jestli ta játra nebyla chimérická.”

“Co to sakra znamená?” zeptal se Jack.

“Znamená to játra obsahující DNA ze dvou různých organismů,” řekl Ted.

“Hmmmm,” řekl Jack. “O tom budu muset přemýšlet.”

Bertram se podíval na hodinky. Byly čtyři hodiny odpoledne. Zvedl oči, aby vyhlédl z okna, a zaznamenal, že KOGO. ROVNÍKOVÁ GUINEA náhlá zuřivá tropická bouře, která zcela zatemnila oblohu před pouhými patnácti minutami, už zmizela. Vystřídalo ji slunné a parné africké odpoledne.

S náhlou rozhodností sáhl Bertram po telefonním sluchátku a zavolal do oplodňovacího centra. Ozvala se odpolední laborantka jménem Shirley Cartwrightová.

“Dostaly ty dvě nové chovné samice bonobo dneska svoje hormonální injekce?” zeptal se Bertram.

“Ještě ne,” odvětila Shirley.

“Myslel jsem, že podle protokolu mají dostat injekce ve dvě odpoledne,” řekl Bertram.

“To je obvyklý časový rozvrh,” řekla Shirley zdráhavě.

“Proč to zdržení?” zeptal se Bertram.

“Slečna Becketová ještě nepřišla,” vysvětlovala Shirley neochotně. To poslední, co chtěla, bylo dostat svou bezprostřední nadřízenou do nesnází, věděla však, že nemůže lhát.

“Kdy měla přijít?” zeptal se Bertram.

“Neřekla konkrétní hodinu.” odpověděla Shirley. “Oznámila dennímu personálu, že má na celé dopoledne práci ve své laboratoři v nemocnici. Nejspíš tam uvízla.”

“Nenechala instrukce, aby dal hormony někdo jiný, kdyby do dvou nedorazila?” zeptal se Bertram.

245

“Zřejmě ne,” řekla Shirley. “Takže ji čekám každou chvíli.”

“Jestli nepřijde během příští půl hodiny, podejte ty naplánované dávky vy,” řekl Bertram. “Bude s tím nějaký problém?”

“Vůbec žádný problém, pane doktore,” řekla Shirley.

Bertram zavěsil a pak vytočil číslo Melaniiny laboratoře v nemocničním komplexu. Tamní personál tak dobře neznal a neznal ani osobu, která vzala telefon. Dotyčná osoba však znala Bertrama a řekla mu něco, co ho vyvedlo z míry. Melanie dnes ještě nepřišla, protože má moc práce ve zvířecím centru.

Bertram odložil sluchátko a nervózně ťukal do telefonu nehtem ukazováčku. Navzdory Siegfriedovu tvrzení, že sc potenciální problém s Kevinem a jeho údajnými přítelkyněmi podařilo zvládnout, uchoval si Bertram skepsi. Melanie byla svědomitá pracovnice. Rozhodně se jí vůbec nepodobalo propást naplánované injekce.

Bertram opět popadl telefon a pokusil se za volat Kevinovi, ale nikdo to nebral.

S rostoucím podezřením vstal Bertram od psacího stolu a informoval Marthu, svou sekretářku, že se vrátí za hodinu.

Venku vlezl do svého džípu cherokee a zamířil do města.

Cestou v Bertramovi narůstala jistota. že se Kevinovi a oběma ženám podařilo dostat na ostrov, a to ho rozhněvalo.

Káral se v duchu, že se nechal od Siegfrieda ukolébat falešným pocitem bezpečí. Neustále v něm sílilo tušení, že Kevinova zvědavost povede k velkým nesnázím.

V okamžiku přechodu z asfaltu na dlažební kostky na okraji města musel Bertram prudce zabrzdit. Ve svém rostoucím rozrušení si neuvědomil, jak rychle jede. Mokrá dlažba byla po nedávné průtrži kluzká jako led, takže Bertramovo auto ujelo několik metrů ve smyku, než se úplně zastavilo.

Bertram zaparkoval na nemocničním parkovišti. Vyšel do druhého poschodí laboratoří a zabušil na Kevinovy dveře. Nikdo neodpověděl. Bertram zkusil kliku. Bylo zamčeno.

Vrátil se do svého vozu, objel náměstí a zaparkoval za městskou radnicí. Pokynul líné skupině vojáků, povalujících se v polámaných ratanových křeslech ve stínu podloubí.

Bertram bral schody po dvou, ohlásil se Aurielovi a řekl, že musí mluvit se Siegfriedem.

“Momentálně je u něj šéf bezpečnosti,” oznámil mu Aurielo.

“Sdělte mu, že jsem tady,” odsekl Bertram a začal přecházet po předpokoji sem a tam. Narůstala v něm podrážděnost.

Za pět minut se z pracovny vynořil Ca meron McIvers.

Pozdravil Bertrama, ten ho ale ignoroval, jak spěchal, aby už byl u Siegfrieda.

“Máme problém,” oznámil mu. “Melanie Becketová se dneska odpoledne nedostavila píchnout naplánovanou injekci a Kevin Marshall není ve své laboratoři.”

“To mě nepřekvapuje,” řekl Siegfried klidně. Zaklonil se a protáhl si zdravou paži. “Oba byli viděni,jak odjíždějí dnes ráno s tou ošetřovatel246

kou. Ménage-á-rrois zřejmě vzkvétá. Dokonce měli slavnostní večeři dlouho do noci u Kevina v domě a ty ženské tam pak zůstaly spát.”

“Doopravdy?” podivil se Bertram. Že by se ten nanicovatý výzkumník dokázal zaplést do takového vztahu, to se mu zdálo nemožné.

“Já bych to měl vědět,” řekl Siegfried. “Bydlím přes trávník od Kevina. Kromě toho jsem ty ženské potkal předtím v baru u přístavu. Už měly špičku a řekly mi, že jsou na cestě ke Kevinovi.”

“Kam jeli dneska ráno?” zeptal se Bertram.

“Nejspíš do Acalayongu,” řekl Siegfried. “Jeden uklízeč je viděl, jak odplouvají před úsvitem v piroze.”

“Pak se dostali na ostrov po vodě,” vyštěkl Bertram.

“Byli viděni,jak odplouvají na západ, ne na východ,” namítl Siegfried.

To mohla být lest.” prohlásil Bertram.

“To mohla,” souhlasil Siegfried. “A já tu možnost uvážil.

Dokonce jsem to probral i s Cameronem. Ale oba jsme toho názoru, že jediná možnost, jak se dostat na ostrov po vodě, je přistát v přístavišti. Zbytek ostrova je obklopen doslova stěnou manglí a močálů.”

Bertram zvedl pohled k obrovským hlavám nosorožců na stěně za Siegfriedem. Jejich zdechliny bez mozku mu připomínaly ředitele samotného, a přece musel připustit, že v téhle chvíli na tom, co Siegfried říká, něco je. Ve skutečnosti hned na začátku, když se o ostrovu začalo uvažovat pro projekt bonobo, byla jedním z jeho kladů právě nepřístupnost po vodě.

“A v přístavišti přistát nemohli.” pokračoval Siegfried, “protože vojáci tam pořád ještě jsou a nemůžou se dočkat, až budou mít záminku použít kalašnikovy.” Zasmál se. “Vždycky se musím chechtat, když si vzpomenu, jak rozstříleli Melanii okna u auta.”

“Možná máš pravdu,” řekl Bertram nerudně.

“Samozřejmě že mám pravdu,” prohlásil Siegfried.

“Ale stejně mi to dělá starosti,” pokračoval Bertram. “A budí to ve mně podezření. Chci se dostat do Kevinovy pracovny.”

“Z jakého důvodu?” zeptal se Siegfried.

“Byl jsem tak hloupý, že jsem mu ukázal, jak se dostat do softwaru, který jsme vyvinuli pro lokalizaci bonobů,” vysvětloval Bertram. “Naneštěstí toho zneužil. Vím to, protože do něj vstoupil několikrát na dlouhou dobu. Rád bych věděl, jestli dokážu zjistit, k čemu se sakra připravoval.”

“Já bych řekl, že to zní docela rozumně,” souhlasil Siegfried. Zavolal Aurielovi, aby opatřil Bertramovi vstupní kartu do laboratoře. Pak řekl Bertramovi: “Dej mi vědět, kdybys našel něco zajímavého.”

“Neboj se,” ujistil ho Bertram.

Vyzbrojen magnetickou vstupní kartou se Bertram vrátil do laboratoře a vstoupil do Kevinova hájemství. Zamkl za sebou dveře a nejprve prošel psací stůl. Nic nenašel, a tak rychle obhlédl místnost. První známkou nesnází byl stoh sjetin vedle tiskárny, v nichž Bertram rozpoznal grafy ostrova.

247

Bertram prozkoumal každou stránku zvlášť. Poznal, že představují různá měřítka. Nedokázal však přijít na to, co znamenají všechny ty překrývající se geometrické obrazce.

Odložil listy stranou, přistoupil ke Kevinovu počítači a začal pátrat v jeho souborech. Netrvalo dlouho a našel to. co hledal: zdroj informací na sjetinách.

Následující půlhodinu byl Bertram plně zaujat tím, co nalezl: Kevin přišel na způsob, jak sledovat jednotlivá zvířata v reálném čase. Poté:, co si Bertram chvíli s touto možností hrál, narazil na Kevinovy uložené informace, dokumentující pohyb zvířat v průběhu několika hodin.

“Jsi až moc chytrý, než aby ti to bylo ku prospěchu,” řekl Bertram nahlas, když nechával počítač postupně projít pohyby jednotlivých zvířat. Než program proběhl, Bertram už si všiml problémů s bonoby číslo šedesát a šedesát sedm.

S rostoucí úzkostí se pokusil přimět indikátory obou zvířat k pohybu. Když to nedokázal, vrátil se k reálnému času a nastavil si současnou pozici obou zvířat. Nezměnila se ani o puntík.

“Dobrý Bože!” zasténal Bertram. Z ničeho nic starost o Kevina vyprchala a nahradil ji naléhavější a tísnivější problém. Bertram vypnul počítač, vyškubl z tiskárny vytištěný graf ostrova a vyběhl z laboratoře. Venku minul svůj vůz a utíkal rovnou přes náměstí do budovy radnice. Věděl, že pěšky tam bude rychleji.

Vyřítil se do schodů. Když vstoupil do předpokoje, Aurielo vzhlédl. Bertram ho ignoroval. Vrazil do Siegfriedovy kanceláře neohlášen.

“Musím s tebou okamžitě mluvit,” vyprskl Bertram na Siegfrieda. Byl celý zadýchaný.

Siegfried jednal se svým dozorčím potravinové služby. Oba Bertramův příchod zřejmě ohromil.

“Je to naléhavé, dodal Bertram.

Dozorčí potravinové služby vstal. “Můžu se vrátit později,” řekl a rychle odešel.

“Doufám, že je to důležité,” upozornil Siegfried.

Bertram zamával sjetinami. “Je to moc špatná zpráva,” hlásil. Usedl na židli uprázdněnou dozorčím. “Kevin Marshall přišel na způsob, jak sledovat bonoby nepřetržitě.”

“No a?” zeptal se Siegfried.

“Nejméně dva bonobové se nehýbají,” řekl Bertram. “Číslo šedesát a číslo šedesát sedm. A nepohnuli se už víc než čtyřiadvacet hodin. Existuje jediné vysvětlení. Jsou mrtví!”

Siegfried zvedl obočí. “No, jsou to zvířata,” podotkl.

“Zvířata umírají. Musíme očekávat určité úbytky.”

“Ty to nechápeš,” odvětil Bertram s přídechem opovržení.

“Zlehčoval jsi mou obavu, že se zvířata rozdělila do dvou skupin. Já ti říkal, že je to signifikantní. Tohle je naneštěstí důkaz. Stejně jistě jako že tu stojím – ta zvířata se zabíjejí navzájem!”

“Myslíš?” zeptal se Siegfried polekaně.

248

“Jsem o tom přesvědčený,” prohlásil Bertram. “Trápilo mě, proč se rozdělila do dvou skupin. Usoudil jsem, že to bylo tím, že jsme zapomněli udržovat rovnováhu mezi samci a samicemi. Jiné vysvětlení neexistuje a znamená to, že samci bojují o samice. Tím jsem si jistý.”

“Ach bože můj!” zvolal Siegfried a potřásl hlavou. “To je strašná zpráva.”

“Je to víc než strašné,” souhlasil Bertram. “Je to nesnesitelné. Zničí to celý program, pokud nebudeme jednat.”

“Co můžeme dělat?” zeptal se Siegfried.

“Za prvé to nikomu nepovíme!” prohlásil Bertram. “Kdyby byl rozkaz vyzvednout šedesátku nebo sedmašedesátku, budeme to pak řešit jako konkrétní problém jednotlivě. Za druhé, a to je ještě důležitější, musíme ta zvířata zavézt sem, jak jsem to prosazoval. Bonobové se nebudou zabíjet navzájem, když budou v oddělených klecích.”

Siegfried musel přijmout radu bělovlasého veterináře.

Ačkoliv odjakživa dával přednost tomu. aby zvířata byla z organizačních i bezpečnostních důvodů ponechána sama sobě, ten čas už pominul. Zvířatům se nesmí dovolit. aby se zabíjela navzájem. Velmi reálně vzato – jiná možnost tu nebyla.

“Kdy bychom je měli vyzvednout?” zeptal se Siegfried.

“Co nej dříve,” prohlásil Bertram. “Můžu dát do zítřka do svítání dohromady tým prověřených ošetřovatelů, schopných zacházet se zvířaty. Začneme střílet uspávacími šipkami po té odloučené skupině. Jakmile budeme mít všechna zvířata v klecích, což by nemělo trvat déle než dva nebo tři dny, přestěhujeme je všechna v noci do sekce zvířecího centra, kterou připravím.”

“Nejspíš radši odvolám ten kontingent vojáků od mostu,” řekl Siegfried. “To poslední, co potřebujeme, je, aby postříleli chytače zvířat.”

“Já je tam vůbec nerad vidím,” prohlásil Bertram. “Bál jsem se, že by si mohli odstřelit některé zvíře ze sportu nebo na polívku.”

“Kdy bychom měli informovat naše vážené šéfy v GenSysu?” zeptal se Siegfried.

“Až to bude hotovo,” řekl Bertram. “Teprve pak budeme vědět, kolik zvířat bylo zabito. Možná taky budeme mít lepší představu o nevhodnějším definitivním řešení. Já bych soudil, že budeme muset postavit odloučené nové zařízení.”

, Na to budeme potřebovat schválení,” podotkl Siegfried.

, “Zřejmě.” Bertram vstal. “Já můžu říct jen tolik -je zatraceně dobře, že jsem měl dost předvídavosti a přestěhoval tam všechny ty klece.”

Raymond se už kolik dní necítil tak dobře. Od chvíle, kdy vstal, jako by šlo všechno báječně. Těsně po deváté NEW YORK zavolal doktoru Walleru Andersonovi a doktor nejenže se chtěl připojit, ale už měl dva klienty ochotné složit zálohu a vydat se na Bahamy k odběru kostní dřeně.

249

Kolem poledne pak Raymondovi telefonovala doktorka Alice Norwoodová, která měla ordinaci na Rodeo Drive v Beverly Hills.

Sdělila mu, že získala tři lékaře s velkou privátní praxí, kteří se celí dychtiví chtěli přidat do jejich řad. Jeden byl z Century City, další z Brentwoodu a poslední z Bel-Airu. Byla přesvědčena, že tito lékaři zanedlouho přivedou záplavu klientů vzhledem k tomu, že poptávka po službách, jež Raymond nabízel, byla na Západním pobřeží téměř fenomenální.

Co však Raymonda potěšilo během toho dne nejvíc, bylo to, kdo se mu neozval. Nezavolal ani Vinnie Dominick, ani doktor Daniel Levitz.

Raymond považoval toto mlčení za důkaz, že záležitost s Franconim se konečně ocitla u ledu.

V půl čtvrté spustil bzučák u dveří. Darlene se zeptala, kdo je, a pak uslzeným hlasem sdělila Raymondovi, že jeho auto čeká.

Raymond uchopil svou dívku do náručí a poplácal ji po zádech. “Příště možná pojedeš,” řekl konejšivě.

, Vážně?” zeptala se.

, “Nemohu ti to zaručit,” vysvětloval Raymond. “Ale budeme se sna’ žit.” Raymond neměl žádnou kontrolu nad lety GenSysu.

Darlene mohla až dosud letět do Koga jen jednou. Při všech ostatních příležitostech bylo letadlo na jedné z cest plné. Zpravidla směřovalo ze Států do Evropy a pak dál do Baty. Na zpáteční cestě se drželo téhož itineráře, ačkoliv pokaždé šlo o jiné evropské město.

Raymond slíbil, že jí zavolá, jen co dorazí do Koga, a pak si odnesl zavazadlo dolů. Vlezl do čekajícího sedanu a pohodlně se opřel.

“Mám pustit rádio, pane?” zeptal se řidič.

“Jistě, proč ne,” opáčil Raymond. Už se začínal bavit.

Cesta přes město byla nejobtížnější součástí celého putování. Jakmile vyjeli na Westsideskou dálnici, už to bylo dobré. Provoz byl hustý, ale protože špička dosud nezačala, pohybovala se vozidla plynule. Stejná situace byla na mostě George Washingtona. Ani ne za hodinu už Raymond vystupoval na letišti Teterboro.

Letadlo GenSysu ještě nedorazilo, ale to Raymondovi starosti nedělalo. Uvelebil se v čekárně, odkud měl vyhlídku na rozjezdovou dráhu, a objednal si skotskou. Právě když mu ji servírovali, vyplul z mraků štíhlý tryskáč GenSysu a snesl se na zem. Zaroloval do pozice přímo před Raymondem.

Bylo to krásné letadlo, natřené na bílo s červeným pruhem na boku.

Jeho jediným označením byl volací znak, N69SU, a malá americká vlaječka. Obojí se nacházelo na ocasní ploutvi.

Jakoby ve zpomaleném filmu se přední dveře otevřely a dolů na tarmak se vysunuly automatické schůdky. Dokonale oděný stevard v tmavomodré livreji se objevil ve dveřích, sestoupil po schůdcích a vstoupil do budovy letového ředitelství. Jmenoval se Roger Perry.

Raymond si ho dobře pamatoval. Spolu s dalším stevardem jménem Jasper Devereau , byl na palubě při každé cestě, kterou Raymond podnikl.

250

Jakmile vstoupil do budovy, rozhlédl se Roger po čekárně.

Sotva Raymonda spatřil, přistoupil k němu a zasalutoval mu.

“Tohle jsou všechna vaše zavazadla, pane?” zeptal se Roger a zvedl Raymondovu tašku.

“Tak jest,” souhlasil Raymond. “Už odlétáme? Nebude letadlo doplňovat palivo?” Při předchozích letech tomu tak bylo.

“Jsme kompletní,” řekl Roger.

Raymond vstal a následoval stevarda ven do šedého, syrového březnového odpoledne. Když se blížili k přepychovému soukromému tryskáči, doufal Raymond, že je kolem dostatek pozorovatelů. V takových chvílích, jako byla tato, míval pocit, že žije tak, jak se pro něj patří. Dokonce si i říkal, jaké to bylo štěstí, když přišel o lékařskou licenCi.

“Poslyšte, Rogere,” zavolal Raymond těsně předtím, než se ocitli u schůdků. “Letíme do Evropy plní?” Při všech předchozích letech byli spolu s Raymondem na palubě ještě další vedoucí pracovníci GenSysu.

“Už jen jeden pasažér.” Roger ustoupil na úpatí schůdků stranou a gestem dal Raymondovi přednost.

Raymond se při stoupání do schodů usmíval. S pouhým jedním dalším cestujícím a dvěma stevardy bude let ještě daleko příjemnější, než očekával. Nesnáze, jimiž prošel během několika předchozích dní, byly malou cenou za takový luxus.

Hned v letadle ho uvítal Jasper. Vzal od něj svrchník a sako a zeptal se, chce-li se Raymond před odletem něčeho napít.

“Počkám, řekl Raymond zdvořile.

Jasper odtáhl závěs, který odděloval palubu od kabiny.

Nadýmaje se pýchou prošel Raymond do hlavní části letadla.

Zvažoval, v kterém z hlubokých čalouněných kožených křesel se má uvelebit, když narazil pohledem na tvář druhého pasažéra.

Raymond ztuhl. Současně ucítil v útrobách pocit, jako by s ním klesal výtah.

“Zdravím vás, doktore Lyonsi. Vítejte na palubě.”

TayLor Cabot!” zasípal Raymond. “Nečekal jsem, že vás uvidím.”

“To nejspíš ne,” opáčil Taylor. “Sám jsem překvapen.” Usmál se a pokynul k sedadlu naproti sobě.

Raymond hbitě usedl. V duchu litoval, že si nevzal toho panáka, co mu Jasper nabízel. V hrdle mu vyschlo.

“Byl jsem informován o letovém plánu,” vysvětloval Taylor, “a protože jsem měl ve svém rozpisu práce náhodou okénko, připadlo mi moudré osobně si překontrolovat naši operaci v Kogu. Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli. Ovšem zastavíme v Curychu, kde mám krátkou schůzku s několika bankéři. Doufám, že vám to nebude vadit.”

Raymond zavrtěl hlavou. “Vůbec ne,” vykoktal.

, A jak to všechno jde s projektem bonobo?” zeptal se Taylor.

, “Velmi dobře,” vypravil ze sebe Raymond. “Očekáváme četné nové klienty. Vlastně máme co dělat, abychom udrželi krok s poptávkou.”

251

A co ta politováníhodná Epizoda s Carlem Franconim”?” otázal se Taylor. “Doufám, že byla úspěšně vyřešena.”

“Ano, samozřejmě,” zajektal Raymond. Pokusil se o úsměv.

“Důvodem, proč podnikám tuhle cestu, je zčásti i to, že se chci přesvědčit, stojí-li ten projekt za podporu,” pokračoval Taylor. “Můj hlavní ekonom mě ujišťuje, že nyní vykazuje trochu zisk. Ale můj operační ředitel má výhrady k ohrožování našeho výzkumu primátů. Ta kže musím dospět k rozhodnutí.

Doufám, že budete ochoten mi pomoci.”

“Zajisté,” vykvikl Raymond když uslyšel charakteristické kvílení startujících tryskových motorů.

V baru čekárny mezinárodních odletů na letišti JFK to vypadalo jako ; na večírku. Dokonce i Lou si přišel dát pivo a chroustal oříšky. Měl dobrou náladu a choval se, jako by na výlet měl odjet on sám.

Jack, Laurie, Warren, Natalie a Esteban seděli s Louem u kulatého stolu v rohu baru. Nad hlavami jim hrála televize, vyladěná na hokejové utkání. Rozparáděný hlas komentátora a řev fanoušků přispívaly k obec’ ně panujícímu randálu.

“Tohle je ohromný den,” křičel Lou na Jacka a Laurii.

“Sebrali jsme Vida Delbaria a ten zpívá, aby si zachránil kůži. Myslím, že uděláme velkou díru do Vaccarrovy organizace.”

“A co Angelo Facciolo a Franco Ponti’?” zeptala se Laurie.

“To už je jiná,” zasmál se Lou. “Pro jednou soudce stranil nám a předepsal kauci dva miliony na osobu.”

, A Spolettův pohřební ústav?” zeptala se Laurie.

, “To bude zlatý důl,” liboval si Lou. “Majitelem je bratr manželky Vinnieho Dominicka. Pamatuješ se na něj, viď, Laurie?”

Laurie přikývla. “Jak bych mohla zapomenout’?”

“Kdo je Vinnie Dominick?” zeptal se Jack.

“Sehrál překvapivou roli v Cerinově aféře,” vysvětlovala Laurie.

“Je z konkurenční organizace,” dodal Lou. “Ovládli pole den po Cerinově pádu. Ale můj vnitřní hlas mi říká, že jim ten balonek rychle propíchneme.”

“A co ta krysa v úřadu soudního patologa?” zeptala se Laurie.

“Hele, jedno po druhém,” řekl Lou. “My se k tomu taky dostaneme.

Neboj se.”

“Až u toho budete, prověřte si jednoho z laborantů,jmenuje se Vinnie Amendola,” navrhla Laurie.

“Nějaký konkrétní důvod?” Lou si zapsal jméno do malého notýsku, který nosil v postranní kapse saka.

“Jen podezření,” odvětila Laurie.

“No dobrá,” řekl Lou. “Víš, tahle epizoda ukazuje, jak rychle se věci můžou měnit. Včera jsem byl nahranej, kdežto dneska jsem zlatý hoch. Dokonce mi volal kapitán ohledně možného povýšení.

Věřili byste tomu?”

252

“Zasloužíš si to,” prohlásila Laurie.

“Hele, jestli mě povýší, měli by povýšit i vás,” řekl Lou.

Jack ucítil, jak mu někdo klepe na rameno. Byla to číšnice.

Ptala se, jestli si dají ještě jednu rundu.

“Tak co, lidi?” zavolal Jack přes lomoz hlasů. “Ještě pivo?”

Jack pohlédl nejprve na Natalii, která položila dlaň na sklenici na znamení, že nic nepotřebuje. Vypadala v temně purpurové přiléhavé kombinéze skvěle. Učila na střední škole v Harlemu, ale nepřipomínala žádnou učitelku, na kterou se Jack dokázal rozpomenout. Podle Jackova názoru se ve tváři podobala egyptským sochám v Metropolitním muzeu, kam ho jednou vytáhla Laurie. Měla oči mandlového tvaru a rty plné a štědré. Vlasy měla zapletené tak složitě. jak to Jack ještě neviděl. Natalie říkávala, že to je silná stránka její sestry, výroba takových účesů.

Když Jack pohlédl na Warrena, aby zjistil, chce-li ještě pivo, ten jen zavrtěl hlavou. Warren seděl vedle Natalie. Měl na sobě bundu přes černé tričko, kterému se poněkud dařilo skrýt jeho mohutné svalstvo. Takhle šťastného ho Jack ještě nikdy neviděl. Na rtech měl mírný úsměv namísto obvyklého výrazu sveřepého odhodlání.

“Mně je fajn,” zavolal Esteban. I on se usmíval, ještě víc než Warren.

Jack se podíval na Laurii. “Mně už ne. Chci si nechat místo na víno u večeře v letadle.” Laurie měla kaštanové vlasy spletené do copu a na sobě měla volnou velurovou hazuku a leginy. Svým uvolněným, bujarým chováním a ležérním oblečením na Jacka působila jako vysokoškolačka.

“Jo, jistě, dám si ještě jedno pivo,” řekl Lou.

“Jedno pivo ” řekl Jack číšnici. “A pak účet.”

“Jak jste to dneska zvládli?” zeptal se Lou Jacka a Laurie.

“Jsme tady,” prohlásil Jack. “To byl cíl. Laurie a ostatní došli pro víza a já pro letenky.” Poplácal se po břiše. “Taky mám hromadu francouzských franků a opasek na peníze. Francouzské franky jsou prý v té části Afriky nejoblíbenější tvrdá měna.”

“Co se stane, až tam dorazíte. zeptal se Lou.

Jack ukázal na Estebana. “Náš spolucestující emigrant se postaral a zařídil to. Jeho bratranec na nás počká na letišti a švagr toho bratrance má hotel.”

“To by mělo být fajn,” řekl Lou. “A co plánujete?”

“Estebanův bratranec nám zařídil pronájem dodávky,” pokračoval Jack. “Takže pojedeme do Koga.”

“A jen tak se tam stavíte?” zeptal se Lou.

“Tak nějak si to představujeme,” souhlasil Jack.

“Hodně štěstí,” popřál jim Lou.

, Díky,” řekl Jack. ,Nejspíš ho budeme potřebovat.”

, O půl hodiny později se skupina – bez Loua – zvesela nalodila na palubu Boeingu 747. Našli svá sedadla a uložili si příruční zavazadla. Sotva se uvelebili, když obrovské letadlo poskočilo a rolovalo z brány.

Později, když motory začaly řvát a letadlo se vyřítilo po rozjezdové dráze k odletu, ucítila Laurie, jak ji Jack vzal za ruku. Prudce ji stiskl.

253

“Není ti nic?” zeptala se.

Jack zavrtěl hlavou. “Jenom jsem si zvykl nemilovat cestování letadlem,” řekl.

Laurie pochopila.

“A jsme na cestě,” zvolal Warren blaženě. “Afriko, už jedeme!”

254

Kapitola 19 “Děláš si srandu?ato pověace.

” děla šeptem Melanie. “Jak mám spát na kameni, když mám pod sebou jen pár větví?”

8. BŘEZNA 1997, 2:00 spát,” přiz “Já taky nemůžu nala KOGO, ROVNÍKOVÁ QUINEA Candace. “Zvlášť při všem tom chrápání kolem. A co Kevin?”

“Jsem vzhůru,” ozval se Kevin po chvilce ticha.

Byli v malé jeskyňce vybíhající z hlavní jeskyně hned vedle vchodu.

Tma byla téměř absolutní. Jediné osvětlení poskytovalo chabé měsíční světlo, odražené zvenčí.

Kevina, Melanii a Candace šoupli do této malé jeskyňky hned po příjezdu. Byla asi tři metry široká, se svažujícím se stropem, který byl u vchodu asi tak vysoký jako Kevin – zhruba stopětasedmdesát centimetrů. Tato jeskyně neměla žádnou zadní stěnu; prostě se zužovala do tunelu. Ještě zvečera Kevin tunel prozkoumal pomocí baterky v naději, že najde nějakou jinou cestu ven, ale tunel po nějakých devíti metrech náhle končil.

Bonobové s nimi zacházeli dobře, i po počátečním chladném přijetí ze strany samic. Zvířatům byli zřejmě lidé záhadou a hodlali je uchovat naživu a v pořádku. Poskytli jim bahnitou vodu ve vydlabaných tykvích a rozličné jídlo. Naneštěstí se jednalo o potravu v podobě kobylek, červů a dalšího hmyzu spolu s jakýmsi druhem puškvorce z Lago Hippo.

Později odpoledne rozdělala zvířata u vchodu do jeskyně oheň. Kevina zvlášť zajímalo, jak to dělají, ale byl příliš daleko, než aby mohl pozorovat jejich metodu. Skupina Bonobů utvořila těsný kruh a za půl hodiny už oheň hořel.

“No, tím se vysvětluje ta otázka kouře,” podotkl Kevin.

Zvířata vyvrhla makaky a opekla je nad ohněm. Pak opičky roztrhali a rozdělovali s velikými fanfárami. Vzhledem ke všemu tomu výskání a halasu bylo lidem zřejmé, že opičí maso se tu považuje za velkou lahůdku.

Bonobo číslo jedna položil pár soust z hostiny na velký list a donesl je lidem. Jen Kevin byl ochoten je ochutnat.

Prohlásil, že v životě nežvýkal nic tužšího. Pokud šlo o chuť, sdělil ženám, že se to kupodivu podobá slonovi, kterého kdysi zkoušel jíst. Předchozího roku Siegfried na jedné ze svých loveckých výprav skolil pralesního slona a poté, co mu odebral kly, nechal část masa uvařit v centrální kuchyni.

Bonobové se nepokoušeli lidi uvěznit a nesnažili se zabránit Kevinovi a ženám rozvázat provaz, který je držel pohromadě.

Současně však dali jasně najevo, že mají zůstat v malé jeskyni. Neustále zůstávali na hlídce nejméně dva velcí samci bonobo. Pokaždé, když se Kevin nebo některá z žen pokusili dosta t ven, strážci začali vřískat a hulákat z plných plic. A co bylo ještě hrozivější, divoce útočili vyceněnými zuby, přičemž se zarazili vždycky až v poslední chvíli. Tím účinně udrželi lidi na místě.

255

“Budeme muset něco udělat,” řekla Melanie. “Nemůžeme tady zůstat věčně. A je dost zřejmé, že to budeme muset udělat, dokud spí, jako třeba teď.”

Všichni bonobové v jeskyni včetně údajných stráží tvrdě spali na primitivních slamnících, zhotovených z větví a listí.

Většina jich chrápala.

“Myslím, že bychom neměli riskovat, že je rozhněváme,” namítl Kevin. “Máme štěstí, že s námi zacházeli takhle dobře.”

“Dostávat k jídlu červy, tomu já neříkám dobré zacházení,” ohradila se Melanie. “Vážně, musíme něco udělat. Kromě toho by se na nás mohli vrhnout. Nedá se předvídat, co udělají.”

“Já bych radši počkal,” prohlásil Kevin. “Teď jsme pro ně novinka, ale brzo je přestaneme zajímat. Kromě toho nás bezpochyby ve městě pohřešují. Siegfriedovi nebo Bertramovi nepotrvá moc dlouho, než uhádnou, co jsme udělali. Pak pro nás přijedou.”

“Tím bych si tak jistá nebyla,” řekla Melanie. .,Siegfried by mohl považovat naše zmizení za dar z nebes.”

“Siegfried možná, ale Bertram ne,” řekl Kevin. “Je to v podstatě hodný člověk.”

“Co myslíš ty, Candace?” zeptala se Melanie.

“Já nevím, co si mám myslet,” odpověděla Candace. “Tahle situace přesahuje všechno, do čeho jsem kdy čekala, že se zapletu, takže nevím, jak reagovat. Jsem jako praštěná.”

“Co uděláme, až se vrátíme?” zeptal se Kevin. “O tom jsme ještě nemluvili.”

“Jestli se vrátíme,” opravila ho Melanie.

“Nemluv tak,” zaúpěla Candace.

“Musíme čelit faktům,” namítla Melanie. “Proto myslím, že bychom měli něco udělat hned teď, dokud všichni spí.”

“Nemáme zdání, jak tvrdě spí,” podotkl Kevin. “Pokusit se odtud vyjít bude jako procházet minovým polem.”

“Jedna věc je jistá,” prohlásila Candace. “Já už s žádným da lším odběrem nebudu mít nic společného. Už jsem začala mít nepříjemný pocit, když jsem si myslela, že jsou to lidoopové.

Když teď víme, že jsou to pralidé, nedokážu to. Tolik toho o sobě vím.”

” To je logický závěr,” řekl Kevin. “Neumím si představit, že by rozumný člověk uvažoval jinak. Ale o to tady nejde. Jde o to, že tahle nová rasa existuje, a pokud nebude využita k transplantacím, co se s nimi má udělat?”

“Budou schopni se reprodukovat?” zeptala se Candace.

“S největší pravděpodobností,” řekla Melanie. “Pokud jde o plodnost, nic se s nimi nedělalo.”

“Propána,” řekla Candace. “To je hrůza.”

“Možná by se měli sterilizovat,” uvažovala Melanie. “Pak by připadala v úvahu jen jediná generace.”

“Kéž bych na tohle všechno pomyslel dřív, než jsem se pustil do tohohle projektu,” řekl Kevin. “Problém byl, že jakmile jsem zakopl

256

o možnost měnit části chromozomů, byl to takový intelektuální stimul, že jsem vůbec neuvažoval o dalších důsledcích.”

Vnitřek jeskyně na okamžik náhle a ostře ozářilo světlo blesku, následované hlučným zaburácením hromu. Jako by se otřásla celá hora. Zuřivé představení jako by bylo způsobem, jímž příroda ohlašovala, že jedna z téměř každodenních bouří se chystá navštívit ostrov.

“Tohle je argument pro mě,” řekla Melanie, když zvuk hromu utichl.

“O čem to mluvíš?” zeptal se Kevin.

“Ten hrom byl dost hlasitý, aby vzbudil mrtvého,” vysvětlovala Melanie. “A ani jeden bonobo ani nemrkl.”

“To je pravda,” přidala se Candace.

“Myslím, že aspoň jeden z nás by se měl pokusit odtud dostat,” pokračovala Melanie. “Tak bychom si mohli být jisti, že se Bertram dozví, co se tady děje. Bertram taky může zařídit, aby sem někdo přijel a zachránil ostatní.”

“S tím bych souhlasila,” řekla Candace.

“Samozřejmě že souhlasíš,” opáčila Melanie.

Okamžik bylo ticho. Nakonec je přerušil Kevin: “Počkejte moment. Snad nenavrhujete, abych šel já?”

“Já se do kánoe ani nedostanu, natož abych pádlovala,” řekla Melanie.

“Já bych se k ní dostala, ale pochybuju, že bych na ní potmě dokázala pádlovat,” dodala Candace.

“A vy dvě si myslíte, že já to dokážu?” podivil se Kevin.

“Rozhodně líp než my,” prohlásila Melanie.

Kevin se zachvěl. Představa, jak se pokouší dostat ke kánoi potmě s vědomím, že hroši jsou venku na pastvě, byla dost děsivá. Ještě děsivější byl pokus přepádlovat podélně jezero, hemžící se krokodýly.

“Možná by ses mohl schovat v ká noi, dokud se nerozední,” navrhla Melanie. “Důležité je dostat se z téhle jeskyně a pryč od těch tvorů, dokud spí.”

Představa čekání v kánoi byla lepší než pokus přeplout potmě jezero, ale neřešil se tím potenciální problém srážky s hrochy na bažinaté louce.

“Nezapomeň, že to byl tvůj nápad, jet sem,” připomněla mu Melanie.

Kevin začínal silně protestovat, ale zarazil se. Svým způsobem to byla pravda. Řekl, že jediný způsob, jak zjistit, jsou-li bonobové pralidé, je vydat se na ostrov. Ale od té doby se vedení ujala Melanie.

“Byl to tvůj nápad,” přidala se Candace. “Dobře si to pamatuju. Byli jsme ve tvé pracovně. Tenkrát jsi poprvé nadnesl tu věc s kouřem.”

“Ale já jen řekl…,” začal Kevin, ale pak se zarazil. Z předchozích zkušeností věděl, že nemá na to, aby se hádal s Melanii, zvlášť když ji Candace podporuje jako právě teď.

Kromě toho z místa, kde seděl, viděl na jasnou pěšinu měsíčního světla přes podlahu jeskyně až ke vchodu. Kromě pár kamenů a větví tu nebyly žádné překážky.

Kevin začal mít dojem, že to možná dokáže. Možná bude nejlepší nemyslet na hrochy. Možná je pravda, že s pohostinností těch tvorů se nedá počítat věčně, ani ne tak pro dědičné vlastnosti bonobů, jako pro dědičné vlastnosti lidí.

257

“No dobře,” prohlásil Kevin s náhlou rozhodností. “Zkusím to.”

“Hurá,” zvolala šeptem Melanie.

Kevin se zvedl na všechny čtyři. Už se třásl vědomím, že v bezprostřední blízkosti se nachází padesát silných a divokých zvířat, která chtějí, aby zůstal, kde je.

“Kdyby se snad něco zvrtlo,” dodala Melanie, “jen se honem vrať zpátky sem.”

“Když to říkáš, zní to tak jednoduše,” opáčil Kevin.

“Bude to jednoduché,” utěšovala ho Melanie. “Bonobové a šimpanzi usnou, hned jak se setmí, a spí až do svítání.

Nebudeš mít žádné nesnáze.”

“Ale co hroši?” zeptal se Kevin.

“Co je s nimi?” podivila se Melanie.

“Ale nic,” řekl Kevin. “Mám už tak dost starostí.

“Fajn, tak hodně štěstí,” zašeptala Melanie.

“Jo, hodně štěstí,” opakovala Candace.

Kevin se pokusil vstát a vydat se na cestu, ale nedokázal to. Pořád si říkal, že nikdy nebyl hrdina a teď je nejvyšší čas s tím začít.

“Co se děje?” zeptala se Melanie.

“Nic, odvětil Kevin. Pak náhle kdesi hluboko v sobě našel odvahu. Vstal, nahrbil se a vydal se po pěšině měsíčního světla k ústí jeskyně.

Jak se Kevin pohyboval, uvažoval, bylo-li by lépe postupovat hlemýždím tempem, anebo vyrazit ke kánoi co nejrychleji. Byl to spor mezi opatrností a touhou mít celé to utrpení rychle za sebou. Obezřelost zvítězila. Postupoval pracnými maličkými krůčky. Pokaždé, když jeho noha způsobila sebemenší zvuk, škubl sebou a ztuhl ve tmě. Všude kolem sebe slyšel hlasité oddechování spících tvorů.

Šest metrů od vchodu jeskyně se jeden z bonobů pohnul tak prudce, že větve v jeho lůžku zapraskaly. Kevin se opět zastavil uprostřed kroku, srdce mu bušilo. Bonobo se ale jen zavrtěl a dál ztěžka dýchal v hlubokém spánku. Jak s blízkostí vchodu do jeskyně přibývalo světla, Kevin jasně viděl bonoby roztažené kolem. Pohled na tolik spících zvířat stačil, aby ho vyděsil. Minutu stál jako ochrnutý a pak se znovu vydal na cestu ke svobodě. Dokonce začal pociťovat první vlnu úlevy, když pach vlhké džungle vystřídal čpavý puch bonobů. Úleva však dlouho netrvala.

Další zaburácení hromu následované prudkým tropickým lijákem vyděsilo Kevina do té míry, že skoro ztratil rovnováhu. Teprve po šíleném máchání pažemi se mu podařilo zůstat ve vzpřímené pozici a na své naplánované trase. Otřásl se při pomyšlení, že málem šlápl na některého ze spících bonobů.

Kevinovi zbývalo ujít ještě tři metry, už viděl černé siluety džungle pod sebou. Noční zvuky džungle bylo slyšet i přes chrápání bonobů.

Kevin byl dost blízko, aby se začal obávat, jak zvládne strmé klesání k zemi, když došlo ke katastrofě. Srdce mu vyskočilo do hrdla, protože ucítil na noze čísi ruku! Něco ho popadlo za kotník takovou silou, až mu vhrkly slzy do očí.

Shlédl v přítmí dólů a první, co uviděl, byly jeho hodinky.

Obemykaly chlupaté zápěstí mohutného bonoba číslo jedna.

258

“Tada,” zařval bonobo, vyskočil na nohy a současně otočil Kevina vzhůru nohama. Naštěstí byla podlaha v té části jeskyně pokryta odpadky, které ztlumily Kevinův pád. Nicméně přistál na levém boku jako pytel mouky.

Řev bonoba číslo jedna probudil ostatní bonoby. Na okamžik zavládl naprostý chaos, dokud všichni nepochopili, že nehrozí žádné nebezpečí.

Bonobo číslo jedna pustil Kevinův kotník, sklonil se a popadl ho za obě nadloktí. Projevil úžasnou sílu, když Kevina zvedl a držel ho nad zemí na vzdálenost paže od sebe.

Bonobo pronesl hlasitý, dlouhý, hněvivý projev. Kevin se mohl jen škubat bolestí v pevném sevření zvířete.

Na konci své tirády bonobo číslo jedna odpochodoval do hlubin jeskyně a doslova hodil Kevina do menší komory. Po posledním hněvivém slovu se vrátil zpátky na svůj slamník.

Kevin se s námahou posadil. Znovu přistál na boku a cítil v něm otupělost. Také měl pohmožděné zápěstí a škrábanec na lokti. Ale vzhledem ke skutečnosti, že doslova letěl vzduchem, na tom byl lépe, než očekával.

Uvnitř jeskyně zazvučely další výkřiky, patrně vyluzované bonobem číslo jedna, ale Kevin to potmě s jistotou nepoznal.

Nahmatal si pravý loket. Věděl, že to lepkavé teplo musí být krev.

“Kevine?” zašeptala Melanie. “Jsi v pořádku?”

“Tak v pořádku, jak se dá čekat,” odpověděl Kevin.

“Díkybohu,” řekla Melanie. “Co se stalo?”

“Já nevím,” odvětil Kevin. “Už jsem myslel, že jsem to dokázal. Byl jsem přímo ve vchodu jeskyně.”

“Jsi zraněný?” zeptala se Candace.

“Trochu ano,” připustil Kevin. “Ale žádné polámané kosti.

Aspoň myslím, že ne.”

“Neviděly jsme, co se stalo,” řekla Melanie.

“Můj dvojník mi vynadal,” vysvětloval Kevin. “Aspoň já si to myslím. Pak mě hodil zpátky sem. Jsem rád, že jsem nepřistál na některé z vás.”

“Mrzí mě, že jsem tě podněcovala, abys šel,” řekla Melanie.

“Nejspíš jsi měl pravdu.”

“To jsi hodná, že to říkáš,” odtušil Kevin. “No, skoro to vyšlo. Byl jsem blízko.”

Candace rozsvítila baterku a světlo zaclonila dlaní.

Podržela ji Kevinovi u ruky, aby se mu podívala na loket.

“Nejspíš budeme muset spoléhat na Bertrama Edwardse,” podotkla Melanie. Otřásla se a pak vzdychla. “Těžko tomu můžu uvěřit: jsme vězni svých vlastních výtvorů.”

259

JACK si uvědomil, že zatíná zuby.

Kapitola 20 Taky držel Laurii za ruku mnohem

pevněji, než bylo rozumné. Vědomě se

8. BŘEZNA 1997, 16:40 snažil uvolnit. Problémem byl let z kamerunské Doualy do Baty.

BATA, ROVNÍKOVÁ GUINEA Letecká společnost používala malá, stará soukromá letadla. přesně ty letouny, které se Jackovi zjevovaly ve zlých snech o jeho mrtvé rodině.

Let nebyl snadný. Letadlo se soustavně vyhýbalo bouřím, jejichž shluky mračen se pohybovaly v barevném spektru od šlehačkově bílé až po temně fialovou. Neustále se blýskalo a turbulence byly silné.

Předchozí část cesty byla jako sen. Let z New Yorku do Paříže byl hladký a nádherně jednotvárný. Všichni alespoň na pár hodin usnuli.

V Paříži přistáli o deset minut dřív, než bylo v plánu, takže měli dostatek času navázat spojení s Kamerunskou leteckou společností. Při letu na jih do Doualy toho všichni naspali ještě víc. Ale poslední úsek do Baty, z toho se jim ježily vlasy.

“Přistáváme, řekla Laurie Jackovi.

“Doufám, že je to kontrolované přistání,” zavtipkoval Jack.

Podíval se špinavým okénkem ven. Jak očekával, krajinu tvořil koberec nepřerušované zeleně. Jak se vrcholky stromů přibližovaly, doufal, že před sebou mají přistávací plochu.

Jakmile se nakonec dotkli dehtového makadamu letištní plochy, vydechli Jack a Warren unisono úlevou.

Když uondaní cestovatelé vylézali z malého, starého letadla, rozhlédl se Jack po špatně udržované přistávací dráze a uviděl divnou věc. Byl to přepychový bílý tryskáč, stojící zcela osaměle proti tmavé zeleni džungle. Na čtyřech místech kolem letadla postávali vojáci v maskáčích a červených baretech.

Ačkoli stáli okázale vzpřímeně, všichni zaujali různou podobu pohovu. Automatické pušky měli ležérně přehozené přes ramena.

, Čí je to letadlo?” zeptal se Jack Estebana. Chybělo označení, takže , bylo zřejmé, že jde o soukromý tryskáč.

“Nemám zdání,” odvětil Esteban.

Všichni kromě Estebana byli naprosto nepřipraveni na chaos v příletovém prostoru letiště. Všichni, kdo přiletěli ze zahraničí, museli projít celnicí. Skupinu vzali spolu s jejich zavazadly do postranní místnosti. Na tohle nepravděpodobné místo je zavedli dva muži vc špinavých uniformách, s automatickými pistolemi za opaskem.

Zprvu byl Esteban z místnosti vyloučen, ale po hlasité diskusi v místním dialektu ho pustili dovnitř. Muži otevřeli všechna zavazadla a rozložili jejich obsah na kempinkový stolek.

Esteban sdělil Jackovi, že muži očekávají úplatky. Zprvu Jack z principu odmítal. Když bylo zřejmé, že prohlídka potrvá celé hodiny, konečně povolil. Deset francouzských franků problém vyřešilo.

Když vycházeli do hlavní části letiště, Esteban se omlouval.

“To je tady problém,” vysvětloval. “Všichni vládní zaměstnanci berou úplatky.”

260

Čekal na ně Estebanův bratranec, který se jmenoval Arturo.

Byl to statný, nesmírně přívětivý člověk s jasnýma očima a zářivými zuby, který si se všemi nadšeně potřásl rukama. Měl na sobě domorodé africké oblečení – rozevláté roucho z pestře potištěné látky a kastrůlkovitou čapku.

Vyšli z letiště do horkého, vlhkého vzduchu rovníkové Afriky. Vyhlídka všemi směry se zdála nesmírně daleká, protože krajina byla relativně plochá. Pozdně odpolední obloha přímo nad jejich hlavami byla nádherně modrá, ale všude podél obzoru spočívala obrovitá bouřková mračna.

“Člověče, já tomu nemůžu uvěřit.” Warren se rozhlížel jako dítě v hračkářství. “Léta uvažuju o tom, že sem pojedu, ale nikdy mě nenapadlo, že to dokážu.” Podíval se na Jacka. “Díky, člověče. Dej sem ruku!” Warren natáhl ruku. Plácli si s Jackem do dlaní, jako by byli zase na místním basketbalovém hřišti ve své čtvrti.

Arturo měl najatou dodávku zaparkovanou u obrubníku. Strčil jednomu policistovi do dlaně pár bankovek a gestem všechny vybídl, aby nastoupili.

Esteban trval na tom, aby Jack jel na sedadle vedle řidiče.

Jack byl příliš unavený, aby se hádal, a tak nastoupil.

Vozidlo byla stará toyota s dvěma řadami laviček za předními sedadly. Laurie a Natalie se vmáčkly docela dozadu, Warren s Estebanem doprostřed.

Když vyjeli z letiště, rozprostřela se před nimi vyhlídka na oceán. Pláž byla široká a písčitá. O břeh pleskaly mírné vlnky.

Zanedlouho minuli velkou, nedokončenou betonovou stavbu, omšelou a drolící se. Zrezivělé traverzy z ní nahoře trčely jako bodliny mořských ježků. Jack se zeptal, co to je.

“Měl to být hotel pro turisty,” vysvětloval Arturo. “Ale nebyly peníze a nebyli turisti.”

“To je pro kšeft mizerná kombinace,” souhlasil Jack.

Zatímco si Esteban hrál na průvodce a ukazoval různé pozoruhodnosti, Jack se zeptal Artura, jestli musí jet daleko.

“Ne, jen deset minut,” řekl Arturo.

, “Pokud vím, pracoval jste u GenSys,” podotkl Jack.

“Tři roky,” potvrdil Arturo. “Ale víc ne. Ředitel je špatný člověk. Radši zůstanu v Batě. Mám štěstí, že mám práci.”

“Chceme si prohlédnout zařízení GenSysu,” řekl Jack.

“Myslíte, že budeme mít nějaké nesnáze?”

“Oni vás nečekají?” vyděsil se Arturo.

“Kdepak,” opáčil Jack. “Má to být překvapení.”

“Pak možná budete mít potíže,” připustil Arturo. “Myslím, že návštěvy nemají rádi. Když opravovali jedinou silnici do Koga, postavili bránu. Čtyřiadvacet hodin denně ji hlídají vojáci.”

“No ne!” zvolal Jack. “To nezní dobře.” Neočekával omezení přístupu do města a počítal s tím, že tam budou moci jet rovnou. Nesnáze předpokládal teprve při snaze dostat se do nemocnice nebo do laboratoří.

261

“Když volal Esteban, že jedete do Koga, myslel jsem, že vás tam pozvali,” vysvětloval Arturo. “Nenapadlo mě zmínit se o té bráně.”

“Rozumím,” řekl Jack. “Vaše chyba to není. Povězte mi, myslíte, že vojáci nás pustí dovnitř za peníze?”

Arturo vrhl na Jacka postranní pohled. Pokrčil rameny. “To nevím. Jsou placení líp než obyčejní vojáci.”

“Jak daleko je ta brána od města?” zeptal se Jack. “Mohl by někdo projít pěšky džunglí a tu bránu prostě minout?”

Arturo na Jacka znovu pohlédl. Rozhovor nabíral směr, který rozhodně neočekával.

“Je to dost daleko,” pronesl Arturo, ošívaje se nejistotou.

“Možná pět kilometrů. A není snadné chodit pěšky džunglí. Může to být nebezpečné.”

“A je tam jen jediná silnice?” vyslýchal ho dál Jack.

“Jen jediná silnice,” souhlasil Arturo.

“Viděl jsem na mapě, že Kogo leží u vody,” řekl Jack. “Co takhle dostat se tam člunem?”

“To by nejspíš šlo,” usoudil Arturo.

“Kde by mohl člověk sehnat člun?” pokračoval Jack.

“V Acalayongu,” řekl Arturo. “Tam je hodně člunů. Tak se jezdí do Gabonu.”

“A budou tam čluny k pronajmutí?” zeptal se Jack.

“Když máte dost peněz,” souhlasil Arturo.

Míjeli už centrum Baty. Tvořily je překvapivě široké, stromy lemované ulice poseté odpadky. Všude byly spousty lidí, ale relativně málo vozidel. Všechny budovy byly nízké a betonové.

Na jižní straně města odbočili z hlavní ulice na prašnou nedlážděnou cestu. Rozlévaly se tu velké kaluže po nedávném dešti.

Hotel byl nepříliš impozantní jednopatrová betonová budova, z níž nahoře trčely zrezivělé železné traverzy, určené k potenciálnímu příštímu růstu směrem vzhůru. Fasáda byla natřena na modro, ale barva už vybledla do nevýrazně pastelového odstínu.

Ve chvíli, kdy zastavili, vyhrnula se z domovních dveří armáda rozjásaných dětí a dospělých. Představeni byli všichni až po to nejmladší stydlivé dítko. Ukázalo se, že v přízemí žije několik mnohageneračních rodin. V prvním patře byl hotel.

Pokoje byly maličké, ale čisté. Všechny byly situovány na vnější straně budovy ve tvaru U. Přístup byl do nich z verandy, vedoucí do dvora. Na každém konci “U” byla toaleta a sprcha.

Když si dal zavazadlo do pokoje a ocenil moskytiéru kolem nezvykle úzké postele, vyšel Jack na verandu. Laurie také vyšla ze svého pokoje. Spolu se opřeli o zábradlí a koukali dolů na dvůr. Nacházela se tam zajímavá kombinace banánovníků, vyřazených pneumatik, nahých batolat a kuřat.

“Ritz to zrovna není” podotkl Jack.

Laurie se usmála. “Je to kouzelné. Jsem šťastná. V mém pokoji není ani jedna štěnice. To mi dělalo největší starosti.”

262

Majitelé, Estebanův švagr Florenico a jeho manželka Celestina, připravili obrovskou hostinu. Hlavním chodem byla nějaká místní ryba podávaná s tuřínovitou rostlinou zvanou “malanga”. Jako moučník se podával jakýsi typ pudinku spolu s exotickým ovocem. Všechno se zapíjelo obrovským množstvím ledově studeného kamerunského piva.

Kombinace bohatého jídla a piva si u vyčerpaných cestovatelů vybrala svou daň. Netrvalo dlouho a všem se klížila víčka. S trochou námahy se odvlekli nahoru do svých pokojů, plni plánů, jak ráno časně vstanou a vyrazí na jih.

Bertram stoupal do schodů k Siegfriedově kanceláři. Byl vyčerpaný. Bylo skoro půl deváté večer a on byl na nohou už od půl šesté ráno, kdy doprovázel chytače zvířat na Isla Francesca, aby se pustili do hromadného odchytu zvířat.

Pracovali celý den a vrátili se do zvířecího centra teprve před hodinou.

Aurielo šel už dávno domů, takže Bertram vstoupil rovnou do ředitelovy kanceláře. Siegfried stál u okna vedoucího na náměstí se sklenicí v ruce. Díval se naproti na nemocnici.

Jediné světlo v místnosti pocházelo od svíčky v lebce, stejně jako před třemi dny. Její plamen se třepetal ve vzduchu vířeném stropním ventilátorem, takže po vycpaných zvířecích trofejích tančily stíny.

“Nalej si něco,” řekl Siegfried, ani se neobrátil. Věděl, že je to Bertram, protože spolu mluvili telefonem před půl hodinou a naplánovali si setkání.

Bertram si potrpěl spíš na víno než na tvrdý alkohol, ale za daných okolností si nalil dvojitou skotskou. Usrkl palčivou tekutinu a přistoupil k Siegfriedovi u okna. Světla komplexu nemocniční laboratoře teple zářila do vlhké tropické noci.

“Věděls, že přijede Taylor Cabot?” zeptal se Bertram.

“Neměl jsem ani zdání,” odvětil Siegfried.

“Co jsi s ním udělal?” zeptal se Bertram.

Siegfried ukázal na nemocnici. “Je v ubytovně. Musel jsem vystěhovat hlavního chirurga z takzvaného prezidentského apartmá. Samozřejmě z toho velkou radost neměl. Víš, jak jsou tihle doktoři sobečtí. Ale co jsem měl dělat? Já tady přece nevedu hotel.”

“Víš, proč Cabot přijel?” vyptával se dál Bertram.

“Raymond říkal, že přijel zvlášť kvůli vyhodnocení projektu bonobo,” odpověděl Siegfried.

“Toho jsem se bál,” vzdychl Bertram.

“To jsme celí my,” stěžoval si Siegfried. “Program běží celá léta jak švýcarské hodinky, a zrovna když máme problém, on se tady ukáže.”

“Cos udělal s Raymondem?” zeptal se Bertram.

“Je tam taky,” řekl Siegfried. “S tím je pěkná otrava. Chtěl být jinde než Cabot, ale kam jsem ho měl dát – k sobě do domu?

Pěkně děkuju!”

, Ptal se na Kevina Marshalla?” otázal se Bertram.

,

263

“Samozřejmě,” odtušil Siegfried. “Hned jak mě dostal stranou, byla to jeho první otázka.”

“Cos řekl?”

“Řekl jsem pravdu,” opáčil Siegfried. “Řekl jsem mu, že Kevin odjel s reprodukční techničkou a ošetřovatelkou z intenzivní péče a že nemám zdání, kde je.”

“Jak reagoval?”

“Zrudl v obličeji,” pravil Siegfried. “Chtěl vědět, jestli jel Kevin na ostrov. Řekl jsem mu, že si to nemyslíme. Pak mi nařídil, abych ho našel. Umíš si to představit? Já od Raymonda Lyonse rozkazy nepřijímám.”

“Takže Kevin a ty ženské se neukázali?” zeptal se Bertram.

“Ne, ani se neozvali, řekl Siegfried.

“Snažil ses je najít?” vyzvídal Bertram.

“Poslal jsem Camerona do Acalayongu prověřit tamní laciné hotely na nábřeží, ale neuspěl. Myslím si, že možná odjeli na Kokosovou pláž do Gabonu. To tak dává nejspíš smysl, ale proč to nikomu neřekli, to je nad moje chápání.”

“To je ale děsný malér,” poznamenal Bertram.

“Jak jsi pořídil na ostrově?” zeptal se Siegfried.

“Pořídili jsme dobře, když vezmeš v úvahu, jak rychle jsme museli dát celou operaci dohromady,” řekl Bertram. “Dopravili jsme tam terénní vozidlo s vlekem. Nic lepšího nás nenapadlo, abychom dostali tolik zvířat zpátky k přístavišti.”

“Kolik zvířat jste dostali?”

“Jedenadvacet,” řekl Bertram. “Za což vděčím své partě.

Vypadá to, že zítra můžeme být hotovi.”

“Tak brzo,” podotkl Siegfried. “To je za dnešek první povzbudivá zpráva.”

“Je to snazší, než jsme čekali,” souhlasil Bertram. “Zvířata jsme zřejmě zaujali. Jsou tak důvěřivá, že nás pustila s uspávací pistolí docela blízko. Je to jako střílet krocany.”

“To jsem rád, že něco jde dobře,” poznamenal Siegfried.

“Těch jedenadvacet zvířat, která jsme dostali dneska, patřilo k dílčí skupině žijící severně od Rio Diviso. Bylo zajímavé, jak žijí. Vyrobili si hrubé chýše na kůlech se střechami z vrstvených listů lobelek.”

“Já kašlu na to, jak ta zvířata žijí,” odsekl Siegfried.

“Neříkej mi, žes už taky změkl.”

“Ne, já neměknu,” řekl Bertram. “Ale stejně mi to připadá zajímavé. Taky tam byly důkazy existence ohnišť.”

“Takže je dobře, když je strčíme do klecí,” prohlásil Siegfried. “Nebudou se zabíjet navzájem a nebudou si hrát s ohněm.”

“Tak se na to dá taky koukat, souhlasil Bertram.

“Žádná stopa po Kevinovi a těch ženských na ostrově?” zeptal se Siegfried.

“Ani nejmenší,” řekl Bertram. “A že jsem se rozhlížel důkladně. Ale ani v oblastech, kde by museli nechat otisky nohou, nebylo nic. Část

264

dnešního dne jsme strávili stavbou mostu z klád přes Rio Diviso, takže zítra začneme odchytávat u vápencových útesů.

Budu mít oči na stopkách pro případ, že by tam po nich byly nějaké stopy.”

“Pochybuju, že něco najdeš, ale dokud nebudou lokalizováni, neměli bychom vyloučit možnost, že se na ostrov vypravili. Ale řeknu ti, že jestli tam jeli a vrátí se sem, předám je zdejšímu ministru spravedlnosti s obviněním, že těžce narušili operaci GenSys. To samozřejmě znamená, že budou stát v řadě na fotbalovém hřišti před popravčí četou dřív, než se nadějou.”

“Nic takového se nemůže stát, dokud Cabot a ostatní neodjedou,” polekal se Bertram.

“Samozřejmě,” řekl Siegfried. “Kromě toho jsem se o fotbalovém hřišti zmínil jen obrazně. Řeknu ministrovi, že je musí odvézt a zastřelit mimo Zónu.”

“Nemáš zdání, kdy Cabot a ostatní odvezou pacienta zpátky do Států?”

“Nikdo nic neřekl,” odvětil Siegfried. “Nejspíš záleží na Cabotovi. Doufám, že to bude zítra, anebo nejpozději pozítří.”

265

Kapitola 21 JACK se probudil ve čtyři a už nemohl usnout.

Asi to bylo ironii osudu, ale rámus, který dělaly stromové žáby

9. BŘEZNA 1997, 4:30 a cvrčci v banánovnících na dvoře, byl nesnesitelný i pro člověka zvyklého BATA, ROVNÍKOVÁ GUINEA na hlučné sirény a celkový randál města New Yorku.

Jack si vzal ručník a mýdlo, vyšel na verandu a zamířil do sprchy. V půli cesty se srazil s Laurii, která se odtud vracela.

“Jak to, že jsi vzhůru?” zeptal se Jack. Venku byla ještě tma.

“Šli jsme spát kolem osmé,” vysvětlovala Laurie. “Osm hodin – to je pro mě rozumný noční spánek.”

“Máš pravdu,” souhlasil Jack. Už zapomněl, jak bylo brzy, když se všichni zhroutili.

“Půjdu dolů do kuchyně a podívám se, jestli bych nenašla trochu kávy,” řekla Laurie.

“Hned budu dole,” odvětil Jack.

Když Jack sešel dolů do jídelny, překvapilo ho zjištění, že zbytek skupiny už snídá. Jack si vzal šálek kávy a trochu chleba a usedl mezi Warrena a Estebana.

“Arturo se mi zmínil, že jste podle něj šílenci, když jedete do Koga bez pozvání,” řekl Esteban.

Silnými ústy mohl Jack jen přikývnout.

“Říkal mi, že se nedostanete dovnitř,” pokračoval Esteban.

“Uvidíme,” řekl Jack poté, co polkl. ,;Když už jsem tady, nevrátím se, aniž bych se o to pokusil.”

“Aspoň že silnice je díky GenSysu dobrá,” podotkl Esteban.

“Kdyby došlo k nejhoršímu, přinejmenším jsme se zajímavě projeli,” prohlásil Jack.

O hodinu později se všichni znovu sešli v jídelně. Jack připomněl ostatním, že cesta do Koga není povinná a že ti, kteří by raději zůstali v Batě, si nemají dělat násilí. Dodal, že údajně má jedna cesta trvat čtyři hodiny.

“Myslíte, že byste to mohli zvládnout sami?” zeptal se Esteban.

“Rozhodně,” řekl Jack. “Nehrozí, že bychom se ztratili.

Podle mapy vede na jih jen jedna jediná hlavní silnice. S tím si poradím dokonce i já.”

“Pak asi zůstanu,” prohlásil Esteban. “Mám ještě další příbuzné, které bych rád viděl.”

Když vyrazili na silnici, Warren vpředu vedle řidiče a obě ženy v prostřední řadě, obloha na východě právě začínala blednout slabou září úsvitu. Jak ujížděli na jih, šokovalo je, kolik lidí jde pěšky podél silnice do města. Většinou to byly ženy a děti a většina žen nesla na hlavách velké rance.

“Moc toho zřejmě nemají, ale vypadají šťastně,” poznamenal Warren. Mnohé z dětí se zastavily a mávaly na projíždějící dodávku. Warren jim taky mával.

266

Projížděli předměstím Baty. Betonové budovy nakonec vystřídaly prosté obílené stavby z nepálených cihel s doškovými střechami. Rákosové rohože tvořily ohrady pro kozy.

Jakmile úplně vyjeli z Baty, uviděli pruhy neuvěřitelně bujné džungle.

Nebyl tu skoro žádný provoz kromě velkých náklaďáků, jedoucích tu a tam opačným směrem. Jak je náklaďáky míjely, musela se dodávka prodírat proti větru.

“Páni, ty na to šlapou,” podotkl Warren.

Dvacet kilometrů jižně od Baty Warren vytáhl mapu. Na silnici byla jedna odbočka a jedno větvení, kde museli správně navigovat, jinak by utrpěli značnou časovou ztrátu. Značky takřka neexistovaly.

Jakmile vyšlo slunce, všichni si nasadili sluneční brýle.

Scenérie se změnila v jednotvárnou, nepřerušovanou džungli, jen tu a tam zahlédli shluky doškových chýší. Skoro dvě hodiny po odjezdu z Baty zahnuli na silnici, vedoucí do Koga.

“Tohle je mnohem lepší silnice,” poznamenal Warren, když Jack šlápl na plyn.

“Vypadá nově,” souhlasil Jack. I ta původní cesta byla poměrně hladká, ačkoliv její povrch připomínal záplatovanou deku, jak ji často a porůznu opravovali.

Mířili nyní jihovýchodně od pobřeží a do poměrně hustší džungle. Také stoupali do kopce. V dálce viděli nízké, džunglí pokryté hory.

Jakoby odnikud přišla zuřivá bouře. Těsně před jejím příchodem se obloha změnila ve vířící masu temných mračen. Den se změnil v noc během několika minut. Jakmile začalo pršet, lily se na zem potoky vody a staré, odřené stěrače dodávky nedokázaly s průtrží udržet krok. Jack musel zpomalit a jet ani ne třicítkou.

Za čtvrt hodiny vykouklo z těžkých mraků slunce a silnice se změnila v pruh stoupající páry. Na jednom rovném úseku skupina paviánů, přecházejících silnici, vypadala, jako by kráčela v oblacích.

Když projeli horami, stočila se silnice zpátky na jihovýchod. Warren se poradil s mapou a všem řekl, že jsou třicet kilometrů od cíle.

Za další zatáčkou uviděli cosi, co vypadalo jako bílá budova uprostřed silnice.

“Co je sakra tohle?” zeptal se Warren. “Ještě tam rozhodně nejsme.”

“Já myslím, že je to brána,” usoudil Jack. “Dozvěděl jsem se o tom teprve včera večer. Držte si palce. Možná budeme muset přejít na plán B.”

Když přijeli blíž, uviděli, že po obou stranách centrální stavby stojí ohromné bílé laťkové ploty. Byly upevněné na kolečkových mechanismech, aby se daly odtáhnout z cesty a umožnilo se tak vozidlům projet.

Jack zabrzdil a zastavil dodávku asi šest metrů od plotu. Z jednopatrové budovy brány vyšli tři vojáci oblečení stejně jako ti, kteří střežili na letišti soukromý tryskáč. Jako vojáci na letišti i tito muži nesli automatické pušky,jenomže tihle je drželi ve výši pasu, namířené na dodávku.

“Tohle se mi nelíbí,” řekl Warren. “Ti chlapi vypadají jako děcka.”

267

“Jen klid.” Jack sroloval okénko. “Ahoj, chlapi. Pěkný den, hm?”

Vojáci nepohnuli ani svalem. Jejich prázdné a strnulé výrazy se vůbec nezměnily.

Jack se chystal je laskavě požádat, aby otevřeli bránu, když do slunečního světla vystoupil čtvrtý muž. K Jackovu překvapení měl na sobě tento člověk černé sako, bílou košili a vázanku. Uprostřed parné džungle to bylo absurdní. Další překvapující věcí bylo, že tento muž nebyl černý. Byl to Arab.

“Přejete si?” otázal se Arab. Jeho tón nebyl nijak přívětivý.

“Něco ano,” řekl Jack. “Přijeli jsme navštívit Kogo.”

Arab se podíval na přední sklo vozidla, patrně hledal nějakou poznávací značku. Neuviděl ji, a tak se zeptal Jacka, má-li propustku.

“Propustku nemám,” přiznal Jack. “Jsme jenom doktoři, které zajímá práce, co se tady dělá.”

“Jak se jmenujete?” zeptal se Arab.

“Doktor Jack Stapleton. Přijel jsem až z New Yorku.”

“Moment.” Arab zmizel zpátky v budově.

“Tohle nevypadá dobře,” prohodil Jack k Warrenovi koutkem úst. Usmál se na vojáky. “Kolik bych mu měl nabídnout? Pokud jde o úplatky, nevyznám se v tom.”

“Peníze tady musí znamenat daleko víc než v New Yorku,” řekl Warren. “Co kdybys ho ohromil stovkou dolarů’? Totiž jestli ti to za to stojí.”

Jack v duchu přepočetl americké dolary na francouzské franky, pak vytáhl z opasku bankovky. Za pár minut se Arab vrátil.

, Ředitel říká, že vás nezná a že nejste vítáni,” sdělil jim.

, “Starou belu,” řekl Jack. Pak ležérně natáhl levou ruku s francouzskými franky zastrčenými mezi ukazováčkem a prostředníčkem.

“Rozhodně si vážíme vaší pomoci.”

Arab okamžik zíral na peníze, pak se natáhl a vzal si je.

Bleskurychle zmizely v jeho kapse.

Jack na něj okamžik zíral, ale muž se ani nepohnul. Jack nedokázal rozluštit význam jeho výrazu, protože knír zakrýval muži ústa.

Jack se obrátil k Warrenovi. “Nedal jsem mu dost?”

Warren zavrtěl hlavou, Myslím, že tak to nebude.

“Chceš říct, že prostě vzal moje peníze a basta?” zeptal se Jack.

“Hádal bych, že jo,” pravil Warren.

Jack si znovu prohlédl muže v černém obleku. Odhadoval ho na nějakých pětasedmdesát kilo, rozhodně byl hubený. Chvilku se bavil představou, že by vystoupil z auta a požádal o vrácení svých peněz, ale při pohledu na vojáky si to rozmyslel.

S rezignovaným povzdechem Jack obrátil vůz a vydal se zpátky, kudy přijeli.

“Fuj!” ozvala se Laurie zezadu. “To se mi ani trochu nelíbilo.”

“Tobě se to nelíbilo?” otázal se Jack. “Teď jsem teda nasranej.”

“Jaký je plán B?” zeptal se Warren.

268

Jack vysvětlil svou představu přístupu do Koga člunem z Acalayongu. Warren se podíval na mapu. Vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvalo dostat se sem, požádal Jack Warrena, aby odhadl, jak dlouho potrvá cesta do Acalayongu.

“Řekl bych tři hodiny,” usoudil Warren. “Pokud bude silnice pořád dobrá. Problém je, že musíme pořádný kus zpátky, než vyrazíme na jih.”

Jack se koukl na hodinky. Bylo skoro devět. “To znamená, že tam budeme kolem poledne. Soudil bych, že z Acalayongu můžeme být v Kogu za hodinu i tím nejpomalejším člunem na světě.

Řekněme, že pár hodin zůstaneme v Kogu. Myslím, že se stejně můžeme v rozumnou dobu vrátit. Co říkáte, lidi?”

“Klíďo,” pravil Warren.

Jack se podíval do zpětného zrcátka. “Mohl bych vás, dámy, odvézt zpátky do Baty a vrátit se sem zítra.”

“Moje jediná výhrada proti tomu, aby tam kdokoli z nás jel, jsou ti vojáci s automaty,” řekla Laurie.

“Myslím, že to není problém,” prohlásil Jack. “Jestli mají vojáky u brány, nebudou je potřebovat ve městě. Samozřejmě je tady pořád možnost, že patrolují na nábřeží, což by znamenalo, že bych musel použít plán C.”

, Jaký je plán C?” zeptal se Warren.

, “Já nevím,” řekl Jack. “Ještě jsem ho nevymyslel.”

“A co ty, Natalie?” zeptal se Jack.

“Mně to připadá ohromně zajímavé,” prohlásila Natalie klidně. “Půjdu s davem.”

Trvalo skoro hodinu, než se dostali k bodu, kde se muselo učinit rozhodnutí. Jack zastavil u okraje silnice.

“Tak co bude, parto?” zeptal se. Chtěl mít naprostou jistotu. “Zpátky do Baty, nebo dál do Acalayongu’?”

“Myslím, že bych si dělala větší starosti, kdybys jel sám,” řekla Laurie.

Počítej se mnou.” “

“Natalie?” zeptal se Jack. “Nedej se ovlivnit těmi ostatními šílenci. Co chceš udělat?”

“Pojedu,” prohlásila Natalie.

“Fajn,” řekl Jack. Nastartoval vůz a zahnul doleva směrem k Acalayongu.

Siegfried vstal od psacího stolu s hrnkem kávy v ruce a přistoupil k oknu vedoucímu na náměstí. Nevěděl, kudy kam.

Kogo existovalo a fungo- , valo šest let a nikdy jim nikdo nepřijel k bráně a nedožadoval se vstupu. Rovníková Guinea nebyla často navštěvovaným místem.

Siegfried si lokl z hrnku a napadlo ho, jestli nemůže existovat nějaká souvislost mezi touto nenormální událostí a příjezdem Taylora Cabota, ředitele GenSys. Obojí bylo nečekané a obojí bylo zvlášť nevítané, protože k tomu došlo, právě když nastal velký problém s projektem bonobo. Dokud se tahle nešťastná situace nevyřeší, nechtěl Siegfried, aby se

269

mu tu potloukali nějací cizí lidé, a ředitele společnosti do této kategorie řadil.

Aurielo strčil hlavu do dveří a zvěstoval, že je tu doktor Raymond Lyons a přeje si ho vidět.

Siegfried obrátil oči v sloup. Raymonda tady taky nechtěl.

“Pošli ho sem,” řekl neochotně.

Raymond vstoupil do místnosti a vypadal opáleně a zdravě jako obvykle. Siegfried mu záviděl ten aristokratický zevnějšek i skutečnost, že má dvě zdravé ruce.

“Už jste našli Kevina Marshalla?” otázal se Raymond.

“Ne, nenašli.” Siegfrieda okamžitě urazil jeho tón.

“Pokud vím, je to už osmačtyřicet hodin, co byl viděn naposled,” řekl Raymond. “Chci ho najít!”

“Sedněte si, doktore!” vyzval ho Siegfried ostře.

Raymond zaváhal. Nevěděl, zda se má rozhněvat, nebo polekat nad ředitelovou náhlou agresivitou.

“Řekl jsem sednout!” opakoval Siegfried.

Raymond usedl. Bílý lovec se svou hroznou jizvou a nehybnou paží dokázal působit impozantně, zvlášť když byl obklopen důkazy svých rozsáhlých dovedností.

“Vyjasněme si jednu věc stran udílení rozkazů,” prohlásil Siegfried. “Od vás rozkazy nepřijímám. Vlastně jste tu host, takže bych měl rozkazovat já vám. Je to jasné?”

Raymond otevřel ústa k protestu, ale rozmyslel si to. Věděl, že po technické stránce má Siegfried pravdu.

“A když už mluvíme takhle zpříma,” dodal Siegfried, “kde je můj bonus za odchyt? V minulosti jsem ho vždycky dostal, když se pacient vracel ze Zóny zpátky do Států.”

“To je pravda,” odpověděl Raymond napjatě. “Ale došlo k velkým výdajům. Zakrátko přijdou peníze od nových klientů.

Dostanete zaplaceno, hned jak přijdou.”

“Nechci, abyste si myslel, že mě můžete oblafnout,” varoval ho Siegfried.

“Ovšemže ne,” vyhrkl Raymond.

“A ještě jedna věc,” pokračoval Siegfried. “Neexistuje nějaký způsob, jak byste mohl urychlit ředitelův odjezd? Jeho přítomnost tady v Kogu je rušivá. Nemohl byste nějakým způsobem využít potřeb pacienta?”

“Nevím jak,” řekl Raymond. “Byl informován, že pacient je schopen cestovat. Co ještě mohu dodat?”

“Něco si vymyslete,” trval na svém Siegfried.

“Zkusím to,” slíbil Raymond. “Mezitím prosím najděte Kevina Marshalla. Jeho zmizení mi dělá starosti. Bojím se, že by mohl provést něco zbrklého.”

“Jsme přesvědčeni, že jel na Kokosovou pláž do Gabonu,” řekl Siegfried. Potěšila ho zřejmá devótnost v Raymondově hlase.

“Víte jistě, že nejel na ostrov?” zeptal se Raymond.

270

“Docela jisti si být nemůžeme,” přiznal Siegfried. “Ale nemyslíme si to. I kdyby jel, nemohl by tam zůstat. Touhle dobou už by byl zpátky. Je pryč osmačtyřicet hodin.”

Raymond vstal a vzdychl. “Kéž by se ukázal. Mám z něj starostí až na půdu, zvlášť když je tady Taylor Cabot. V New Yorku se k té dlouhé šňůře problémů připojily další, které ohrozily program a otrávily mi život.”

“Budeme hledat dál,” ujistil ho Siegfried. Snažil se hovořit soucitně, ale ve skutečnosti uvažoval, jak bude Raymond reagovat, až uslyší, že se bonobové shromažďují na jednom místě, aby byli převezeni do zvířecího centra. Všechny ostatní problémy bledly ve srovnání s tím, že se zvířata zabíjejí navzájem.

“Pokusím se vymyslet něco, co bych namluvil Tayloru Cabotovi,” řekl Raymond cestou ke dveřím. .,Kdyby to šlo, byl bych vám vděčný, kdybyste mě informoval hned, jak se dovíte o Kevinu Marshallovi.”

“Zajisté,” souhlasil Siegfried ochotně. S uspokojením sledoval,jak dříve hrdý doktor zkrotle odchází. Právě když Raymond zmizel z dohledu, vzpomněl si Siegfried, že je Raymond vlastně z New Yorku.

Siegfried se vrhl ke dveřím a chytil Raymonda na cestě ze schodů.

“Doktore,” zavolal Siegfried s předstíranou uctivostí.

Raymond se zastavil a ohlédl.

“Neznáte náhodou nějakého lékaře jménem Jack Stapleton?”

Raymondovi zmizela krev z tváře.

Tato reakce Siegfriedovi neunikla. “Myslím, že byste se měl radši vrátit do mé kanceláře,” řekl ředitel.

Siegfried zavřel za Raymondem dveře a ten chtěl okamžitě vědět, kde propána přišel na jméno Jack Stapleton.

Siegfried obešel svůj psací stůl a posadil se. Ukázal Raymondovi na křeslo. Tenhle obrat se mu nelíbil. Krátce zauvažoval o tom, má-li tlumočit nečekaný požadavek na návštěvu města ze strany cizích doktorů Tayloru Cabotovi.

Vůbec ho nenapadlo svěřit se s tím Raymondovi.

“Těsně předtím, než jste dorazili, sem měl neobvyklý telefonát od brány,” vysvětloval Siegfried. “Marokánská stráž mi sdělila, že se tam objevila dodávka plná lidí, kteří si chtěli prohlédnout zařízení. Ještě nikdy jsme tu neměli žádné nezvané návštěvníky. Tu dodávku řídil doktor Jack Stapleton z New Yorku.”

Raymond si otřel pot, který se mu objevil na čele. Pak si oběma rukama současně prohrábl vlasy. Pořád si opakoval, že tohle nemůže být pravda, vždyť Vinnie Dominick se měl postarat o Jacka Stapletona i Laurii Montgomeryovou. Raymond nikomu netelefonoval, aby zjistil, co se těm dvěma stalo; vlastně ani nechtěl znát podrobnosti. Za dvacet tisíc dolarů si přece nebude dělat hlavu s podrobnostmi – aspoň si to myslel. Kdyby se na něj naléhalo, vyslovil by naději, že Stapleton a Montgomeryová už touhle dobou plavou někde v Atlantiku.

Vaše reakce mi začíná dělat starosti,” podotkl Siegfried.

“Nepustili jste Stapletona a jeho přátele dál?” zeptal se Raymond.

“Ne, ovšemže ne,” odvětil Siegfried.

271

“Možná jste měli,” řekl Raymond. “Pak bychom se s nimi mohli vypořádat. Jack Stapleton je moc velké nebezpečí pro náš program. Chci říct, existuje tady v Zóně způsob, jak se o takové lidi postarat?”

” Existuje,” řekl Siegfried. “Prostě je předáme zdejšímu ministru spravedlnosti anebo ministrovi obrany spolu s objemným bonusem. Trest je diskrétní a velmi rychlý. Vláda si nic nepřeje víc než zajistit, aby nic neohrožovalo husu, co snáší zlatá vejce. Stačí jen říct, že vážně narušují operace GenSys.”

“Pokud se tedy vrátí, asi byste je měli pustit dovnitř,” řekl Raymond.

“Asi byste mi měl říct proč,” podotkl Siegfried.

“Pamatujete se na Carla Franconiho?” zeptal se Raymond.

“Toho pacienta Carla Franconiho?” ujistil se Siegfried.

Raymond přikývl.

“Ovšem,” řekl Siegfried.

“No, a tím to všechno začalo.” Raymond začal pomalu vyprávět složitý příběh.

“Myslíte, že je to bezpečné?” Laurie se dívala na obrovskou kánoi z vydlabaného kmene s doškovým přístřeškem, napůl vytaženou na pláž. Na zádi byl rozměrný, otlučený přívěsný motor. Kapalo z něj palivo, o čemž svědčila opaleskující kaluž kolem kormidla.

“Údajně jezdí dvakrát za den až do Gabonu,” prohlásil Jack.

“To je dál než Kogo.”

“Kolik jsi musel zaplatit za pronájem?” zeptala se Natalie.

Jackovi trvalo půl hodiny, než vypůjčení člunu dojednal.

“O trošku víc než jsem čekal,” řekl Jack. “Před pár dny si zřejmě nějací lidé jednu pronajali a od té doby se tu neukázali. Ta epizoda bohužel zvedla ceny pronájmu.”

“Víc nebo míň než sto?” zeptal se Warren. Ani na něj neudělala možná plavbyschopnost plavidla velký dojem. “Protože jestli to bylo víc jak kilo, tak jsi tratil.”

“No, nebudeme se v tom vrtat,” odvětil Jack. “Radši kopnem do vrtule, pokud se ovšem nechcete vrátit.”

Okamžik bylo ticho a skupina se po sobě podívala.

“Nejsem nijak velkej plavec,” přiznal Warren.

“Můžu tě ujistit, že nemáme v plánu se koupat,” řekl Jack.

“No dobře,” řekl Warren. “Jedem.”

“Dámy se přidají?” zeptal se Jack.

Laurie i Natalie kývly bez velkého nadšení. Momentálně je všechny ničilo polední slunce. Navzdory tomu, že byli na břehu ústí řeky, vzduch se ani nepohnul.

Ženy se odebraly na záď, aby se příď lépe zvedala, zatímco Jack s Warrenem odstrčili těžkou pirogu od břehu a naskočili do ní jeden po druhém. Všichni pomáhali odpádlovat asi patnáct metrů od břehu. Jack se ujal motoru. Stiskl malou ruční pumpu na vršku červené palivové ná

272

drže. Jako dítě míval člun na jednom středozápadním jezeře, a tak měl s přívěsnými motorky spoustu zkušeností.

“Tahle kánoe je daleko stabilnější, než vypadá,” podotkla Laurie. I když se na zádi pohyboval Jack, člun se sotva zhoupl.

“A neteče do ní,” dodala Natalie. “To mi dělalo starosti.”

Warren mlčel. Zbělely mu klouby, jak se držel bortu.

K Jackovu překvapení motor naskočil po pouhých dvou zatáhnutích. Za okamžik už uháněli na východ. Po tísnivém vedru byl vánek příjemný.

Do Acalayongu se dostali dřív, než očekávali, i když cesta byla pěkně poničená v porovnání se silnicí severně od odbočky na Kogo. Nebyl tu žádný provoz, jen tu a tam dodávka směřující na sever, k prasknutí plná pasažérů. Dokonce i na ohrádce na střeše se dva nebo tři lidé drželi jako o život.

Acalayong ve všech vzbudil úsměv. Na mapě byl označen jako město, ale ukázalo se, že ho tvoří pouhá hrstka omšelých betonových obchodů, barů a pár hotelů. Byla tu policejní strážnice z betonových bloků s několika muži ve špinavých uniformách, rozvalených v ratanových křeslech ve stínu verandy. Pozorovali Jacka a ostatní, když je míjeli, s dřímotnou nechutí.

Ačkoliv shledali, že město je komicky hajdalácké a plné odpadků, dokázali si tu sehnat něco k jídlu a pití a také pronajmout člun. S trochou nejistoty zaparkovali dodávku na dohled od policejní stanice v naději, že tam ještě bude, až se vrátí.

“Jak dlouho odhaduješ, že nám to potrvá?” překřikovala Laurie hluk motoru. Byl zvlášť silný, protože chyběla část krytu.

“Hodinu,” zařval na ni zpátky Jack. “Ale majitel člunu mě ujišťoval, že spíš to bude dvacet minut. Zřejmě je to hned támhle za tím výběžkem.”

Momentálně přeplouvali tři kilometry široké ústí Rio Kongo.

Břehy pokryté džunglí se ztrácely v mlžném oparu. Nad nimi se kupila bouřková mračna; ještě v dodávce projeli dvěma bouřkami.

“Doufám, že nás tady nezastihne déšť,” podotkla Natalie.

Matka Příroda však její přání ignorovala. Ani ne za pět minut lilo tak silně, že některé obrovské kapky našplouchaly do člunu říční vodu. Jack zpomalil motor a nechal člun, ať se řídí sám. Přidal se k ostatním pod doškovým přístřeškem. K všeobecnému příjemnému překvapení tam zůstali úplně v suchu.

Jakmile objeli výběžek pevniny, uviděli molo v Kogu. Bylo postaveno z těžkých a bytelných trámů a mělo daleko k polorozpadlým přístavním můstkům v Acalayongu. Když se dostali blíž, uviděli, že částečně také plave na vodě.

První pohled na Kogo na všechny udělal dojem. V kontrastu s polorozpadlými a nazdařbůh postavenými budovami s plochými, zrezivělými plechovými střechami, jimiž byla Bata zaplavená a Acalayong přeplněný, Kogo tvořily hezké, obílené stavby s prejzovými střechami, odrážející silný koloniální vliv.

Nalevo, téměř skrytá džunglí, stála moderní elektrárna. Její přítomnost prozrazoval jen neuvěřitelně vysoký komín.

273

Když se přiblížili k městu, zastavil Jack motor, aby spolu mohli mluvit. K přístavišti bylo přivázáno několik pirog stejných jako ta, ve které pluli, až na to, že v nich byly navršeny vysoké hromady rybářských sítí.

“Jsem rád, že vidím i jiné čluny,” řekl Jack. “Bál jsem se, že naše kánoe tady bude nápadně trčet.”

“Myslíš, že ta velká moderní budova je nemocnice ukázala Laurie.

Jack sledoval směr, který označila. “Jo, aspoň podle Artura, a ten by to měl vědět. Dělal tady hned ze začátku na stavbě.”

“To je nejspíš náš cíl,” řekla Laurie.

“Asi,” souhlasil Jack. “Aspoň pro začátek. Arturo říkal, že zvířecí komplex je pár kilometrů odtud v džungli. Mohli bychom zkusit zjistit, kudy se tam jde.”

“Město je větší, než jsem čekal,” podotkl Warren.

“Prý je to opuštěné španělské koloniální město,” vysvětloval Jack. “Ne všechno tu renovovali, ale odtud to rozhodně vypadá, jako že ano.”

“Co tu dělali Španělé?” zeptala se Natalie. “Není tu nic než džungle.”

“Pěstovali kávu a kakao,” odvětil Jack. “Aspoň pokud já vím.

Samozřejmě nemám zdání, kde to pěstovali.”

“A jé vidím vojáka,” řekla Laurie.

“Já ho vidím taky,” souhlasil Jack. Jak se blížili, pátral pohledem po nábřeží.

Voják měl na sobě stejné maskáče a červený baret jako ti u brány. Bezcílně přecházel po dlážděném náměstí hned na okraji mola, s automatem přehozeným přes rameno.

“Znamená to, že přecházíme na plán C otázal se Warren škádlivě.

“Ještě ne,” odvětil Jack. “Zřejmě je tam, kde je, aby kontroloval lidi přicházející od mola. Ale koukejte na tu chatrč na pláži, tu na kůlech. Jestli se tam dostaneme, tak jsme doma.”

“Nemůžeme jen tak najet s kánoí na pláž,” řekla Laurie.

“Toho by si taky všimnul.”

“Koukej, jak vysoké je to molo,” řekl Jack. “Co kdybychom vklouzli pod něj, vytáhli tam kánoi na břeh a pak šli pěšky k tomu kurníku? Co “myslíš?”

“To zní rozumně,” řekl Warren. “Ale tenhle člun se pod molo v žádným případě nevejde.”

Jack vstal a vydal se k jedné z tyčí, jež podpíraly doškovou střechu. Mizela v otvoru v bortu. Popadl ji oběma rukama a vytáhl ven. “To se hodí!” řekl. “Tahle kánoe je kabriolet.”

Za pár minut už měli všechny tyče venku a došková střecha se změnila v pouhou hromadu tyčí a suchého listí. Rozložili je po obou stranách lodi pod lavice.

“Z toho majitel nebude mít radost,” poznamenala Natalie.

Jack otočil člun tak, aby je molo co nejvíc stínilo před výhledem z náměstí. Vypnul motor přesně ve chvíli, kdy vpluli do stínu pod molem. Chytali se trámů a zavedli člun ke břehu, přičemž se museli shýbat, aby se nezachytili o příčná břevna.

274/ ROBiN COOK

Člun zaškrábal o břeh a zastavil.

“Zatím je to dobrý,” řekl Jack. Pobídl ženy a Warrena, aby vystoupili. Pak Warren táhl a Jack pádloval, až byl člun vysoko na pláži.

Jack vystoupil a ukázal na kamennou zeď, která vedla kolmo k okraji mola, než zmizela v lehce navršeném písku pláže. “Držme se té zdi. Až skončí, tak směrem k tomu baru na kůlech.”

Za pár minut už byli v baru. Voják jim nevěnoval ani za mák pozornosti. Buď je neviděl, nebo mu to bylo jedno.

V baru bylo prázdno až na jednoho černocha, který pečlivě krájel citrony. Jack ukázal na stoličky a navrhl dát si skleničku na oslavu. Všichni s radostí poslechli. V kánoi bylo po východu slunce horko, zejména poté, co sundali přístřešek.

Barman přišel okamžitě. Podle jmenovky se mu říkalo Saturnino. Byl to na první pohled žoviální chlapík. Měl na sobě divoce potištěnou košili a kastrůlkovitou čapku, stejnou jako měl Arturo, když je včera odpoledne vyzvedl na letišti.

Podle Nataliina vzoru si všichni dali colu s plátkem citronu.

“Dneska kšefty nejdou,” prohodil Jack k Saturninovi.

“Do pěti to za nic nestojí,” odpověděl barman. “Pak máme plno práce.”

“My jsme tady noví,” vysvětloval Jack. “Jakými penězi se tu platí?”

“Stačí se podepsat,” řekl Saturnino.

Jack pohledem požádal Laurii o svolení. Laurie zavrtěla hlavou. “My radši zaplatíme,” řekla. “Dolary, fajn?”

“Jak je libo,” řekl Saturnino. “Dolary nebo franky. To je jedno.”

“Kde je nemocnice?” zeptal se Jack.

Saturnino ukázal za sebe. “Tou ulicí nahoru, až se dostanete na hlavní náměstí. Je to ta velká budova vlevo.”

“Co tam dělají?” zeptal se Jack.

Saturnino pohlédl na Jacka, jako by byl blázen. “Starají se o lidi.”

“Jezdí lidi z Ameriky jen kvůli té nemocnici?” zeptal se Jack.

Saturnino pokrčil rameny. “O tom nevím.” Vzal bankovky, které Jack položil na bar, a obrátil se k pokladně.

“Pěkný pokus,” zašeptala Laurie.

“Bylo by to moc snadné,” souhlasil Jack.

Osvěženi studenými nápoji zamířili všichni ven na slunce.

Prošli patnáct metrů od vojáka, který si jich nadále nevšímal.

Po krátké chůzi rozpálenou dlážděnou ulicí dorazili k malému parčíku, obklopenému domy v plantážovém stylu.

“Připomíná mi to některé karibské ostrovy,” řekla Laurie.

O pět minut později vstoupili na stromy lemované hlavní náměstí. Skupina vojáků, lenošících před radnicí šikmo naproti místu, kde stáli, kazila jinak idylický obrázek.

“A hernajs,” řekl Jack. “Je tu celej batalion.”

“Já myslela, žes říkal, že když jsou vojáci u brány, nebudou muset mít žádné ve městě,” podotkla Laurie.

275

“Zřejmě jsem se spletl,” uznal Jack. “Ale není třeba chodit se jim hlásit. Tohle před námi je nemocniční a laboratorní komplex.”

Z rohu náměstí se zdálo, že budova zabírá většinu města Kogo. Z náměstí do ní vedl vchod, ale další byl také z postranní ulice nalevo od nich. Aby nezůstali na očích znuděným vojákům, zamířili k postrannímu vchodu.

“Co řeknete, když se nás někdo zeptá, co tu hledáme. otázala se Laurie trochu ustaraně. “A až vejdeme do nemocnice, víte, co se zákonitě musí stát.”

“Budu improvizovat,” prohlásil Jack. Trhnutím otevřel dveře a uvedl své přátele přehnanou úklonou.

Laurie pohlédla na Natalii a Warrena a obrátila oči v sloup.

Aspoň že Jack dokáže být milý, i když člověka nejvíc děsí.

Po vstupu do budovy se všichni zachvěli rozkoší. Ještě nikdy jim klimatizace nebyla tak příjemná. Místnost, v níž se ocitli, byla zřejmě čekárna, vykobercovaná ode zdi ke zdi, s klubovkami a gauči. Jednu stěnu lemovala velká knihovna. Na některých policích byla vystavena působivá sbírka periodik od Time až po National Geographic. V místnosti sedělo asi půl tuctu lidí, všichni četli.

U zadní stěny byl ve výši psacího stolu otvor s posuvnými skleněnými tabulkami. Za sklem seděla u stolu černoška v modré uniformě. Vpravo od otvoru se rozkládala hala s několika výtahy.

“Mohou být všichni tihle lidé pacienti?” zeptala se Laurie.

“Dobrá otázka,” řekl Jack. “Jaksi se mi to nezdá. Všichni vypadají moc zdravě a moc spokojeně. Promluvme s tou sekretářkou nebo co je to zač.”

Warren a Natalie se trochu báli nemocničního prostředí.

Mlčky následovali Jacka a Laurii.

Jack tiše zaťukal na sklo. Žena vzhlédla od práce a odsunula sklo.

“Pardon,” řekla. “Neviděla jsem vás přijít. Nastupujete?”

“Ne,” řekl Jack. “Všechny mé tělesné funkce jsou momentálně v pořádku.”

“Prosím?” otázala se žena.

“Přišli jsme se podívat na nemocnici, ne využít jejích služeb,” řekl Jack. “Jsme doktoři.”

“Tohle není nemocnice,” odvětila žena. “Tohle je ubytovna.

Můžete buď jít ven a vstoupit hlavním vchodem do budovy, nebo se dát tou chodbou napravo. Nemocnice je za těmi dvojitými dveřmi.”

“Děkuju,” pravil Jack.

“Prosím,” odvětila žena. Předklonila se a dívala se, jak Jack s ostatními mizí za rohem. Pak se užasle napřímila a zvedla sluchátko telefonu.

Jack vedl ostatní skrz dvojité dveře. Prostředí jim bylo okamžitě známější. Podlahy byly pokryté linoleem a stěny vymalované uklidňující nemocniční zelení. Byl tu postřehnutelný slabý zápach dezinfekce.

“Tohle už je spíš ono,” podotkl Jack.

Vstoupili do místnosti s okny na náměstí. Mezi okny byly velké dvojité dveře vedoucí ven. Stálo tu pár gaučů a křesel na kobercích, tvořících

276

zřejmě konverzační sestavu, ale vůbec se to nepodobalo hale, v níž se ocitli původně. Stejně jako hala však i tento prostor měl prosklenou informační kóji.

Jack znovu zaklepal na sklo. Další žena odsunula skleněnou přepážku. Byla stejně srdečná.

“Máme dotaz,” řekl Jack. “Jsme doktoři a rádi bychom věděli, je-li v současnosti v nemocnici nějaký pacient na transplantaci.”

“Ano, ovšem, jeden tu je,” řekla žena se zmateným výrazem ve tváři. “Horace Winchester. Je na pokoji 302 a připravuje se na propuštění.”

“To se hodí,” řekl Jack. “Jaký orgán byl transplantován?”

“Játra,” odvětila žena. “Vy jste všichni z té skupiny z Pittsburghu?”

“Ne, my jsme součást newyorské skupiny,” prohlásil Jack.

“Aha,” pravila žena, ačkoliv její výraz naznačoval, že vůbec nic nechápe.

“Děkuju,” řekl ženě Jack a hnal svou skupinu k výtahům, které uviděl napravo.

“Štěstí se na nás konečně usmálo,” zajásal Jack vzrušeně.

“Tímhle se to usnadní. Možná stačí jen podívat se na kartu.”

“Jako by to bylo něco snadného,” podotkla Laurie.

“Pravda,” připustil Jack po krátké úvaze. “Takže bychom se možná mohli jen stavit u Horace a nechodit za kováříčkem.”

“Hele, člověče,” Warren Jacka chytil za rameno a zastavil.

“Možná bych měl s Natalii počkat tady dole. Nejsme zvyklí pobejvat v nemocnici, jasný?”

“Nejspíš ano,” řekl Jack zdráhavě. “Ale já si nějak myslím, že je důležité, abychom zůstali pohromadě pro případ, že bychom museli mazat dolů ke kánoi dřív, než by nám bylo milo.

Jasný?”

Warren přikývl a Jack stiskl přivolávací knoflík výtahu.

Cameron McIvers byl na falešné poplachy zvyklý. Koneckonců většinou, když jeho nebo bezpečnostní úřad volali, šlo o falešný poplach. V souladu s tím si nedělal žádné starosti, když vstupoval do hlavních dveří ubytovny. Bylo však jeho úkolem – nebo některého z jeho zástupců – prověřit všechny potenciální problémy.

Když přistoupil k informačnímu pultu, všiml si, že v čekárně je ticho jako obvykle. Klidná scenérie jen posílila jeho podezření, že tenhle telefonát bude jako všechny ostatní.

Cameron zaťukal na sklo a to se odsunulo.

“Slečno Williamsová,” Cameron se dotkl střechy klobouku v jakémsi pozdravu. Cameron a ostatní příslušníci bezpečnostní jednotky nosili ve službě khaki uniformu s australským kloboukem. Doplňoval ji kožený opasek s řemenem přes rameno.

Napravo bylo k opasku upevněno pouzdro s berettou a na levé straně bezdrátová vysílačka.

“Šli tudy,” řekla Corrina Williamsová vzrušeně. Zvedla se ze židle a ukázala za roh.

277

“Jen klid,” řekl Cameron laskavě. “O kom to přesně mluvíte?”

“Neřekli žádná jména,” vysvětlovala Corrina. “Byli čtyři.

Mluvil jen jeden. Říkal, že je doktor.”

“Hmmm,” pronesl Cameron. “A vy jste je ještě nikdy neviděla?”

“Nikdy,” odpověděla Corrina úzkostlivě. “Zaskočili mě. Já myslela, že možná mají bydlet na ubytovně, když jsme včera měli nové příjmy. Ale oni řekli, že se přijeli jen podívat na nemocnici. Když jsem jim vysvětlila, jak se tam dostanou, rovnou odešli.”

“Byli černí, nebo bílí?” zeptal se Cameron. Možná to přece jen nebude typický falešný poplach.

“Půl na půl,” prohlásila Corrina. “Dva černí, dva bílí. Ale podle toho, jak byli oblečení, jsem poznala, že jsou to všechno Američani.”

“Aha,” pravil Cameron, pohladil si plnovous a zvažoval nepravděpodobnou možnost, že by některý z amerických zaměstnanců Zóny přišel do ubytovny hlásit, že by chtěl vidět nemocnici.

“Ten, co mluvil, taky povídal něco divného o tom, že jeho tělesné funkce jsou v pořádku,” pokračovala Corrina váhavě.

“Nevěděla jsem, co odpovědět.”

“Hmmm,” opakoval Cameron. “Mohl bych si od vás zatelefonovat?”

“Samozřejmě.” Corrina přitáhla telefon ze strany svého psacího stolu a obrátila ho číselníkem ke Cameronovi.

Cameron vyťukal ředitelovu přímou linku. Siegfried se ozval hned.

“Jsem tady v ubytovně,” vysvětloval Cameron. “Myslel jsem, že bys měl být informován o jedné zvláštní historce. Čtyři cizí doktoři se prezentovali tady u slečny Williamsové s přáním vidět nemocnici.”

Siegfried zareagoval hněvivou tirádou, která přiměla Camerona odtáhnout si sluchátko od ucha. I Corrina se přikrčila.

Cameron vrátil telefon vrátné. Neslyšel Siegfriedovy invektivy slovo od slova, ale význam byl jasný. Cameron sem musí okamžitě povolat posily a ty cizí doktory zadržet.

Cameron rozepnul současně pouzdra beretty i vysílačky.

Vytáhl rádio a cestou do nemocnice vyhlásil poplach na základně.

Pokoj 302 byl v průčelí budovy s hezkou vyhlídkou přes náměstí východním směrem. Jack a ostatní ho našli bez obtíží.

Nikdo je nezastavil. Vlastně nikoho ani neviděli od výtahu až k otevřeným dveřím pokoje.

Jack zaklepal, bylo však zřejmé, že místnost je momentálně prázdná, ačkoliv zde byla hojnost důkazů, že je pokoj obsazen.

Televize se zabudovaným videopřehrávačem byla puštěná a běžel v ní starý film s Paulem Newmanem. Nemocniční postel byla poměrně rozházená. Na stojánku na zavazadla ležel otevřený, napůl zabalený kufr.

Záhada se vyřešila, když Laurie zaznamenala zvuky ze sprchy za zavřenými dveřmi koupelny.

Jakmile voda přestala téct, Jack zaklepal, ale Horace Winchester se objevil až skoro za deset minut.

Pacientovi bylo kolem pětapadesáti a byl korpulentní.

Vypadal však

278

šťastně a zdravě. Přitáhl si pásek koupacího pláště a přeťapkal ke klubovce u postele. Sedl si se spokojeným povzdechem.

“Copak je to za událost?” usmál se na své hosty. “Takovouhle společnost jsem neměl za celou tu dobu, co jsem tady.”

“Jak se cítíte?” zeptal se Jack. Popadl židli a sedl si přímo před Horace. Warren a Natalie postávali hned u dveří.

Zdráhali se vejít do pokoje. Laurie přistoupila k oknu. Od té doby, co uviděla skupinu vojáků, pociťovala čím dál větší úzkost. Dychtila návštěvu co nejvíc zkrátit a vrátit se na člun.

“Je mi prostě ohromně,” řekl Horace. “Je to zázrak. Přijel jsem na prahu smrti a žlutý jako kanárek. A koukněte se na mě teď! Jsem připraven na šestatřicet jamek v golfu. Hele, kdokoliv z vás je zvaný do kteréhokoliv z mých sídel, na jak dlouho bude chtít, a může tam být jako doma. Lyžujete rádi?”

“Já ano,” řekl Jack. “Ale radši bych mluvil o vašem případu.

Pokud vím, podstoupil jste tady transplantaci jater. Já bych se rád zeptal, odkud ta játra pocházela?”

Horacovu tvář našpulilo pousmání, sledoval Jacka koutkem oka. “Je tohle nějaká zkouška?” zeptal se. “Protože pokud ano, není nutná. Já to nikomu povídat nebudu. Nemůžu být víc vděčný. Abych řekl pravdu, hned jak to půjde, nechám si udělat dalšího dvojníka.”

, Co přesně míníte tím dvojníkem?” zeptal se Jack.

, “Vy patříte to pittsburghského týmu?” Horace pohlédl na Laurii.

“Ne, my patříme do newyorského týmu,” řekl Jack. “A váš případ nás fascinuje. Jsme rádi, že se vám vede tak dobře, a přijeli jsme se poučit.” Jack se usmál a rozpřáhl ruce dlaněmi nahoru. “Napjatě posloucháme. Proč nezačnete od začátku?”

“Myslíte, jak jsem onemocněl?” zeptal se Horace. Byl prostě zmatený.

“Ne, jak jste si zařídil transplantaci tady v Africe,” řekl Jack. “A rád bych věděl, co myslíte tím dvojníkem. Nedostal jste čirou náhodou játra od nějakého druhu lidoopa?”

Horace se nervózně zasmál a zavrtěl hlavou. “Co se to tu děje?” otázal se. Znovu pohlédl na Laurii a pak na Natalii a Warrena, kteří ještě pořád stáli ve dveřích.

“A jé!” ozvala se náhle Laurie. Dívala se z okna. “Přes náměstí sem běží banda vojáků.”

Warren rychle přešel místnost a podíval se ven. “Do prdele, člověče. Oni to myslí vážně!”

Jack vstal a popadl Horace za ramena. Naklonil tvář k pacientovi. “Vážně mě zklamete, jestli neodpovíte na mé otázky, a když jsem zklamaný, dělám divné věci. Co to bylo za zvíře, šimpanz?”

“Jdou do nemocnice,” zařval Warren. “A všichni mají kalašnikovy.

“Dělejte!” pobízel Jack Horace a trochu jím zatřásl.

“Mluvte. Byl to šimpanz?” Jack zesílil stisk.

“Byl to bonobo,” vykvikl ustrašeně Horace.

“To je typ lidoopa?” otázal se Jack.

279

“Ano,” vypravil ze sebe Horace.

“Dělej, člověče!” pobízel Warren. Už byl zpátky u dveří.

“Musíme hejbnout prdelí, ať jsme vodsaď.”

“A co jste myslel tím dvojníkem?” zeptal se Jack.

Laurie popadla Jacka za rameno. “Není čas. Ti vojáci budou každou chvíli tady nahoře.”

Jack Horace neochotně pustil a nechal se odvléct ke dveřím.

“Krucinál, už jsem byl tak blízko,” stěžoval si.

Warren na ně horečně mával, aby následovali jeho a Natalii centrální chodbou do zadní části budovy, když se otevřely dveře výtahu. Vystoupil Cameron s berettou sevřenou v dlani.

“Všichni stát!” zařval Cameron ve chvíli, kdy spatřil cizí lidi. Popadl pistoli oběma rukama a zamířil ji na Warrena a Natalii. Pak ji otočil a zacílil na Jacka a Laurii. Cameron měl ovšem ten problém, že protivníci byli před ním i za ním.

Když se díval na jednu skupinu, nemohl sledovat druhou.

“Ruce za hlavu,” velel Cameron. Pokynul hlavní pistole.

Všichni poslechli, ačkoliv pokaždé, když Cameron otočil zbraň na Jacka a Laurii, přiblížil se Warren o další krok k němu.

“Nikdo nebude zraněn,” řekl Cameron a otočil pistoli zpátky na Warrena.

Warren se dostal na dosah kopu a pak jeho noha rychlostí blesku vystřelila a narazila na Cameronovy ruce. Pistole se odrazila od stropu.

Než Cameron stihl reagovat na náhlé zmizení své zbraně, Warren už byl u něj a dvakrát ho udeřil, jednou do podbřišku a podruhé do nosu. Cameron se zhroutil dozadu a sesul na podlahu.

“Jsem rád, že jsi v tomhle mači na mé straně,” podotkl Jack.

“Musíme zpátky na loď!” vyhrkl Warren bez humoru.

“Jsem otevřen všem návrhům, řekl Jack.

Cameron zasténal a převalil se na břicho.

Warren se rozhlédl chodbou. Před pár minutami uvažoval o tom, že poběží hlavní chodbou dozadu, ale to už nebyla rozumná alternativa. V půli chodby zahlédl několik ošetřovatelek, shromáždily se tam a ukazovaly jeho směrem.

Naproti výtahům v úrovni očí byl nápis v podobě šipky, ukazující chodbou za Horacův pokoj. Nápis zněl: OPERAČNÍ SÁL.

Warren věděl, že mají málo času k debatám, a ukázal ve směru šipky.

“Tudy!” vyštěkl.

“Operační sál?” otázal se Jack. “Proč?”

“Protože to nebudou čekat,” řekl Warren. Popadl strnulou Natalii za ruku a přiměl ji k poklusu.

Jack a Laurie je následovali. Minuli Horacův pokoj, ale buclatý pán už se mezitím zamkl v koupelně.

Operační oddělení bylo odděleno od zbytku nemocnice obvyklými lítačkami. Nebylo tu ani světlo, jenom ve skladu v půli chodby. Dveře skladu byly dokořán a vycházela odtud slabá záře.

280

Ze skladu se vynořila nějaká žena, která uslyšela opakované bouchání dveří operačního sálu. Měla na sobě chirurgický úbor s čapkou. Zatajila dech, když viděla, jak se k ní řítí čtyři postavy.

“Hele, sem nemůžete v civilních šatech,” zařvala, sotva se vzpamatovala z počátečního šoku. Ale Warren a ostatní už ji minuli. Užasle sledovala, jak vetřelci utíkají až na konec chodby a mizí ve dveřích vedoucích do laboratoře.

Obrátila se zpátky do skladu a zamířila k nástěnnému telefonu.

Warren prudce zastavil na místě, kde chodba tvořila T.

Rozhlédl se oběma směry. Nalevo bylo na konci červené nástěnné světlo označující požární hlásič. Nad ním značka pro východ.

“Moment!” řekl Jack, když se Warren užuž chystal vrhnout tam, kde tušil schodiště.

“Co se děje, člověče?” zeptal se Warren úzkostlivě.

“Tohle vypadá jako laboratoř.” Jack přistoupil k zaskleným dveřím a nakoukl dovnitř. Okamžitě to na něj udělalo dojem.

Ačkoliv byli uprostřed Afriky, modernější laboratoř ještě nikdy neviděl. Každičký kousek zařízení se zdál zbrusu nový.

“No tak !” vyštěkla Laurie. “Není čas na zvědavost. Musíme se odtud dostat.”

“To je pravda, člověče,” řekl Warren. “Zvlášť když jsem praštil tamtoho týpka od bezpečáků. Teď musíme vzít roha.”

“Jen jděte,” řekl Jack nepřítomně. “Sejdeme se u člunu.”

Warren, Laurie a Natalie si vyměnili úzkostlivé pohledy.

Jack vyzkoušel dveře. Nebyly zamčené. Otevřel je a vstoupil dovnitř.

“Prokristapána,” zaúpěla Laurie. Jack dokázal být děsný.

Jedna věc byla, že má tak málo obav o svou vlastní bezpečnost, ale něco docela jiného už bylo, když ohrožoval ostatní.

“Tenhle barák se bude hemžit bezpečákama a vojákama, než bys řekl švec,” konstatoval Warren.

“Já vím,” odpověděla Laurie. “Jděte. Já ho přiměju vydat se za vámi co nejdřív.”

“Nemůžu vás tady nechat,” řekl Warren.

“Mysli na Natalii,” namítla Laurie.

“Nesmysl,” prohlásila Natalie. “Nejsem žádná křehká ženuška.

Jedeme v tom spolu.”

“Běžte dovnitř, dámy, a přiveďte toho chlapa k rozumu,” řekl Warren. “Já poběžím na konec chodby a spustím požární poplach.”

“Proč propána?” zeptala se Laurie.

“To je starej trik, kterej jsem vyzkoušel už jako puberťák,” opáčil Warren. “Když jsi v maléru, udělej co největší zmatek.

Tím získáš šanci vyklouznout.”

“Vezmu tě za slovo.” Laurie pokynula Natalii, aby ji následovala, a obě vstoupily do laboratoře.

Našly Jacka už v příjemném rozhovoru s laborantkou v dlouhém bílém plášti. Byla to pihovatá zrzka s přátelským úsměvem.

Jack už ji rozesmál.

281

“Omluvte mě prosím!” Laurie se pracně snažila tlumit hlas.

“Jacku, musíme jít.”

“Laurie, seznam se s Rolandou Phiefferovou, řekl Jack.

“Pochází z Německa, z Heidelbergu.”

“Jacku!” vypravila ze sebe Laurie skrz zaťaté zuby.

“Rolanda mi povídá něco velmi zajímavého,” pokračoval Jack.

“Ona a její kolegové tady pracují na genech pro menší histokompatibilní antigeny. Stěhují je z jednoho konkrétního chromozomu jedné buňky a pak je nalepí na stejné místo toho samého chromozomu v jiné buňce.”

Natalie, která přistoupila k velkému panoramatickému oknu s vyhlídkou na náměstí, se kvapně otočila zpátky do místnosti.

“Zhoršuje se to.

Přijíždí celé auto naložené těmi Araby v černých kvádrech.”

V té chvíli spustil v budově požární poplach. Tvořily ho měnivé sekvence tří uširvoucích skřeků klaksonu následované bezvýrazným hlasem: “Požár v laboratoři! Prosím, okamžitě postupujte na schodiště, k evakuaci! Nepoužívejte výtahy!”

“No páni!” řekla Rolanda. Hbitě se rozhlédla, co si má vzít s sebou.

Laurie popadla Jacka za obě ramena a zatřásla jím. “Jacku, měj rozum! Musíme se odtud dostat.”

“Přišel jsem na to,” řekl Jack se sarkastickým úsměvem.

“Na to kašlu,” vyprskla Laurie. “Dělej!”

Vyběhli na chodbu. Objevovali se i další lidé. Všichni se zmateně roz, hlíželi sem a tam chodbou. Někdo větřil. Živě se hovořilo. Mnozí zaměstnanci si nesli lap-topy.

Beze spěchu se hromadně vydali ke schodišti. Jack, Laurie a Natalie se setkali s Warrenem, který držel dveře. Také se mu podařilo najít někde bílé pláště, které rozdal ostatním. Všichni si je natáhli přes oblečení. ‘ Naneštěstí tu byli jediní v šortkách.

“Vytvořili jakési chiméry z těch opic, co se jim říká bonobové,” říkal Jack vzrušeně. “To je jediné vysvětlení. Není divu, že DNA testy byly tak pitomý.”

“O čem to zas mele?” zeptal se Warren podrážděně.

“Neptej se,” odvětila Laurie. “To by ho jen povzbudilo.”

“Čí to byl nápad, spustit požární poplach?” zeptal se Jack.

“To bylo skvělé.”

“Warrenův,” odpověděla Laurie. “Aspoň jeden z nás myslí.”

Schodiště vedlo na parkoviště na severní straně. Lidé se hemžili kolem, ohlíželi na budovu a rozprávěli ve skupinkách.

Bylo vražedné vedro, protože slunce už vyšlo a povrch parkoviště byl z černého asfaltu.

Ze severovýchodu se ozvalo kvílení požární sirény.

“Co budeme dělat?” zeptala se Laurie. “Ulevilo se mi, že jsme se dostali vůbec ven. Nemyslela jsem, že bude tak snadné vyklouznout z budovy.”

“Přejděme ulici a zahneme doleva,” ukazoval Jack. “Můžeme obejít celý prostor na západ a vrátit se k nábřeží.”

“Kde jsou všichni ti vojáci?” zeptala se Laurie.

“A Arabové?” dodala Natalie.

282

“Nejspíš nás hledají v nemocnici,” usoudil Jack “Pojďme, než se všichni ti lidi z laboratoře začnou vracet do budovy,” ozval se Warren.

Snažili se nespěchat, aby neupoutali ničí pozornost. Když se blížili k ulici, všichni se ohlédli z obavy, že jsou pozorováni, ale nikdo se ani nedíval jejich směrem. Všichni byli zaujati hasiči, kteří právě dorazili.

“Zatím je to dobrý,” podotkl Jack.

Warren byl v ulici první. Když se podíval na západ za roh, prudce se zastavil a roztáhl paže, aby zastavil ostatní. O krok ucouvl.

“Tamtudy nejdeme,” řekl. “Na konec ulice dávají zátaras.”

“Ajé,” řekla Laurie. “Možná celý prostor uzavírají.”

“Pamatujete na tu elektrárnu, co jsme viděli?” řekl Jack.

Všichni přikývli.

“Ta energie se musí dostat sem do nemocnice,” řekl Jack.

“Vsadím se, že existuje nějaký podzemní tunel.”

“Možná,” souhlasil Warren. “Ale potíž je, že nevíme, jak ho najít. Kromě toho mě nijak neplní nadšením představa, že bych se měl vrátit dovnitř, když jsou tu všichni ti kluci s kalašnikovama.”

Tak se pokusme přejít náměstí,” řekl Jack.

“Tím směrem, kde jsme předtím viděli ty vojáky?” zapochybovala Laurie s nevolí.

“Hele, jestli jsou tady naproti v nemocnici, tak by to neměl být problém,” namítl Jack.

“Na tom něco je,” souhlasila Natalie.

“Samozřejmě se vždycky můžeme vzdát a omluvit,” řekl Jack.

“Co nám totiž můžou udělat, kromě toho, že nás odtud vykopnou?

Myslím, že už mám to, pro co jsem přijel, takže by mi to ani v nejmenším nevadilo.”

,” . , p P “To si děláš legraci namítla Laurie ,S ouhou omluvou se nes okojí. Warren toho člověka udeřil; dopustili jsme se víc než jen nedovoleného vstupu.”

“Do jisté míry žertuju,” souhlasil Jack. “Ale ten člověk na nás mířil pistolí. To je aspoň vysvětlení. Kromě toho tady můžeme nechat hromadu francouzských franků. Tím se patrně v téhle zemi řeší všechno.”

“Přes bránu nám to nepomohlo,” připomněla mu Laurie.

“No dobře, všechno kromě vstupu sem,” ustoupil Jack. “Ale moc by mě překvapilo, kdyby nám to nepomohlo odtud.”

“Něco udělat musíme,” řekl Warren. “Hasiči už mávají na lidi, aby se vraceli do budovy. Budeme tady stát v tomhle zatraceným vedru za chvíli sami.”

“To je pravda,” zamžoural Jack proti slunci. Našel sluneční brýle a nasadil si je. “Zkusme přejít náměstí, než se vojáci vrátí.”

Znovu se pokusili jít klidně, vycházkovým tempem. Dostali se skoro až k trávníku, když postřehli rozruch u dveří do budovy.

Všichni se otočili a uviděli četné Araby v černých oblecích, jak odstrkují z cesty vcházející laboranty.

283

Arabové uháněli na sluncem rozpálené parkoviště, mžourali proti světlu a vázanky jim pleskaly ve vzduchu. Každý třímal v ruce automatickou pistoli. Za Araby následovalo několik vojáků. Zadýchaně stanuli na žhavém slunci, oddechovali a přejížděli pohledem okolí.

Warren ztuhl a stejně tak zbytek skupiny.

“Tohle se mi nelíbí, řekl Warren. “Těch šest má dost zbraní na to, aby vyloupili banku Chase Manhattan.”

“Kapku mi připomínají policajty z Chaplinových grotesek,” podotkl Jack.

“Já na nich nevidím vůbec nic komického,” prohlásila Laurie.

“Kupodivu myslím, že bYchom se měli vrátit dovnitř,” řekl Warren. “Za chvíli se budou divit, proč tady postáváme v těch laboratorních pláštích.”

Než stihl někdo zareagovat na Warrenův návrh, vyšel ze dveří Cameron v doprovodu dalších dvou mužů. Jeden byl stejně oblečený jako Cameron; zřejmě člen bezpečnostní jednotky.

Druhý byl menší a měl bezvládnou pravou paži. I on byl oblečen v khaki, ale bez vojenských doplňků, jimiž se honosili ostatní dva.

“A jé,” řekl Jack. “Mám pocit, že přece jen Budeme nuceni použít ten omluvný přístup.”

Cameron si držel u nosu zakrvácený kapesník, ale viděl dobře. Okamžitě skupinu zahlédl a ukázal. “To jsou oni!” zařval.

Marokánci a vojáci zareagovali okamžitě – obklíčili vetřelce. Všechny pistole namířily na skupinu, která bez říkání zvedla ruce.

“Jestlipak na ně udělá dojem můj průkaz soudního patologa?” zavtipkoval Jack.

“Nedělej žádné hlouposti!” varovala ho Laurie.

Cameron a jeho kumpáni k nim okamžitě přistoupili. Kruh kolem Američanů se mlčky rozevřel, aby jim umožnil vstup.

Siegfried postoupil do popředí.

“Rádi bychom se omluvili za všechny nepříjemnosti, které jsme vám…,” začal Jack.

” Drž hubu!” odsekl Siegfried. Obešel skupinu a prohlédl si ji ze všech úhlů. Když se vrátil tam, kde začal, zeptal se Camerona, jsou-li to ti lidé, na které narazil v nemocnici.

“Nemám pochyb.” Cameron se mračil Warrenovi přímo do tváře.

“Doufám, že mě omluvíte, Pane.”

“Ovšemže,” Siegfried lhostejně mávl rukou.

Cameron bez varování prudce udeřil Warrena ze strany do obličeje. Zaznělo to, jako když na podlahu dopadne telefonní seznam. Cameron zakňoural, chytil se za ruku a zaskřípal zuby.

Warren nehnul ani svalem. Možná ani nemrkl.

Cameron nehlasně zaklel a ustoupil stranou.

“Prohledejte je,” přikázal Siegfried.

“Mrzí nás, jestli jsme…,” začal Jack, ale Siegfried ho nenechal domluvit. Dal mu takovou facku, až se Jackovi otočila hlava ve směru úderu a na tváři mu naskočila rudá podlitina.

284/ RobiN cooK

Cameronův zástupce hbitě odebral Jackovi a ostatním pasy, peněženky, peníze a klíče od auta. Předal to všechno Siegfriedovi, který to zvolna probíral. Když se podíval na Jackův pas, zvedl oči a zamračil se na něj.

“Slyšel jsem, že jste potížista,” řekl Siegfried s nevolí.

“Já se spíš považuju za houževnatého soupeře,” prohlásil Jack.

“Á, a ještě k tomu arogantní,” zavrčel Siegfried. “Doufám, že se vám ta houževnatost bude hodit, až vás předáme armádě Rovníkové Guineje.”

“Snad bychom mohli zavolat na americké velvyslanectví a vyřešit to,” řekl Jack. “Jsme koneckonců vládní zaměstnanci.”

Siegfried se usmál, což vlastně jen zesílilo jeho úšklebek způsobený jizvou. “Americké velvyslanectví?” otázal se s nezastíraným opovržením. “V Rovníkové Guineji! No to je vtip!

Naneštěstí pro vás leží na ostrově Bioko.” Obrátil se ke Cameronovi. “Dejte je do vězení, ale oddělte muže a ženy.”

Cameron luskl prsty na svého zástupce. Chtěl dát nejdřív čtveřici náramky. Zatímco to probíhalo, poodstoupil se Siegfriedem stranou.

“Vážně je chcete předat zdejším lidem?” zeptal se.

“Rozhodně,” prohlásil Siegfried. “Raymond mi o Stapletonovi všecko řekl. Musí zmizet.”

“Kdy?” zeptal se Cameron.

“Hned jak odjede Taylor Cahot,” řekl Siegfried. “Chci celou tuhle epizodu udržet v tichosti.”

“Chápu,” odpověděl Cameron. Dotkl se střechy klobouku a pak se vrátil dohlížet na převoz vězňů do žaláře ve sklepě radnice.

285

Kapitola 22 DĚJE se něco moc divného,” řekl

Kevin.

“Ale co?” zeptala se Melanie. “Máme

9. BŘEZNA 1997, 16:15 se kojit větší nadějí’?”

“Kde můžou být všechna ostatní zvíISLA FRANCESCA řata’?” otázala se Candace.

“Nevím, jestli nás to má povzbudit nebo jestli si máme dělat starosti,” řekl Kevin. “Co když došlo ke konečnému zúčtování s tou druhou skupinou a boj se rozšíří až sem?”

“Bože všemohoucí,” ozvala se Melanie, “to mě vůbec nenapadlo.

Kevin a ženy už byli doslova vězni přes dva dny. Nesměli po celou dobu vyjít z jeskyňky a teď to tu páchlo stejně nebo ještě hůř než ve vnější jeskyni. Aby si ulevili, museli chodit dozadu do tunelu, kde už to čpělo jako v minižumpě.

Oni sami nepáchli o mnoho lépe. Byli špinaví, jak se neměli do čeho převléci a spali na kamenité a hliněné podlaze. Vlasy měli beznadějně slepené. Kevinova tvář byla pokryta dvoudenním strniskem. Všichni byli zesláblí nedostatkem pohybu a jídla, ačkoliv všichni pojedli něco z toho, co jim přinesli.

Kolem desáté hodiny dopoledne vycítili, že se děje něco neobvyklého. Zvířata začala být rozrušená. Některá vyrazila ven a vrátila se za pár minut, vydávajíce hlasitý křik.

Zanedlouho vyšel ven bonobo číslo jedna, ale ještě se nevrátil. To už samo o sobě bylo abnormální.

“Počkejte moment,” ozval se náhle Kevin. Zvedl ruce. aby ženám zabránil vydávat jakékoli zvuky. Napjatě naslouchal, otáčeje zvolna hlavou ze strany na stranu.

“Co je?” zeptala se Melanie naléhavě.

“Měl jsem dojem, že slyším nějaký hlas,” řekl Kevin.

“Lidský hlas?” otázala se Candace.

Kevin přikývl.

“Počkej, zrovna jsem to taky zaslechla!” řekla Melanie vzrušeně.

“Já taky,” přidala se Candace. “Určitě to byl lidský hlas.

Znělo to, jako by někdo řval ,tak jo”.”

“Arthur to taky slyšel,” řekl Kevin. Pojmenovali bonoba, který nejčastěji stával na stráži v ústí malé jeskyně, Arthur, aniž by k tomu měli nějaký konkrétní důvod. Dokonce už dokázali uhádnout i význam některých slov a gest bonobů.

Mezi ta, jimiž si byli nejvíc jisti, patřilo “arak”, což znamenalo “pryč”, zvláště když bylo doprovázeno roztažením prstů a máchavým pohybem paže – totéž gesto, které Candace viděla na operačním sále. Pak tu bylo “hana” pro “ticho” a “zit” bylo “jít”. Docela jisti si byli “jídlem” a “vodou”, což bylo “bumi” a “karak”. Slovo, jímž si nebyli jisti, bylo “sta” doprovázené zvednutím rukou s vytočenými dlaněmi. Říkali si, že by to mohlo být zájmeno “ty”.

Arthur se napřímil a hlasitě komunikoval s několika málo bonoby, kteří zbyli v jeskyni. Naslouchali a pak okamžitě zmizeli vpředu.

286

Dalším zvukem, který Kevin a ostatní uslyšeli, bylo několik výstřelů z pušky: ne z obyčejné pušky, spíš ze vzduchovky. O několik minut později se objevily ve vchodu jeskyně proti zamženému, pozdně odpolednímu nebi siluety dvou postav v kombinézách zvířecího centra. Jedna nesla pušku, druhá silnou bateriovou lampu.

“Pomoc!” vykřikla Melanie. Odvrátila oči od silného kuželu světla, ale horečně mávala rukama, aby ji muži nepřehlédli.

Ozvalo se hlasité žuchnutí, jež rozezvučelo celý vnitřek jeskyně. Současně Arthur zakňučel. Se zmateným výrazem na ploché tváři se podíval dolů na červenou šipku, která mu vyčuhovala z hrudi. Zvedl ruku, aby ji popadl, ale než to stihl, začal se potácet. Jakoby ve zpomaleném filmu klesl na podlahu a převalil se na bok.

Kevin, Melanie a Candace se vynořili ze své cely bez dveří a snažili se stát vzpřímeně. Chvilku jim trvalo, než se protáhli. Než se to podařilo, muži už klečeli vedle bonoba a dávali zvířeti dodatečnou dávku uklidňujícího prostředku.

“Bože můj, to jsme rádi, že vás vidíme,” řekla Melanie.

Musela se podpírat rukou o kámen. Na okamžik se s ní jeskyně začala točit.

Muži se napřímili a zamířili ostré světlo na ženy a pak na Kevina. Dřívější zajatci si všichni museli zaclonit oči.

“Vy teda vypadáte,” prohlásil muž se světlem.

“Jsem Kevin Marshall a tohle je Melanie Becketová a Candace Brickmannová.”

“Já vím, kdo jste,” řekl muž bezvýrazně. “Pojďme ven z týhle zasraný díry.”

Kevin a ženy rádi poslechli. Nohy měli jako z gumy. Oba muži je následovali. Jakmile byli venku z jeskyně, museli tři přátelé mžourat v jasném, zamženém slunečním světle. Pod čelem útesu bylo dalšího půl tuctu ošetřovatelů zvěře. Pilně překulovali uspané bonoby na rákosové rohože a zvedali je na tahač, kde je pečlivě ukládali jednoho vedle druhého.

“Tady nahoře v týhle jeskyni je ještě jeden,” zařval muž s baterkou dolů na ostatní.

“Vás dva já znám,” řekla Melanie, jakmile si mohla důkladně prohlédnout muže, kteří přišli do jeskyně. “Vy jste Dave Turner a Daryl Christian.”

Muži si Melanie nevšímali. Dave, vyšší z obou, vytáhl z pouzdra u pasu krátkovlnnou vysílačku. Daryl začal sestupovat z obřích schodů.

“Turner základně,” řekl Dave do přístroje.

, Slyším vás hlasitě a jasně,” řekl Bertram na druhém konci.

,

“Máme poslední bonoby a nakládáme,” řekl Dave.

,Skvělá práce,” odvětil Bertram.

, “Našli jsme v jeskyni Kevina Marshalla a ty dvě ženy,” pokračoval Dave.

“V jakém stavu?” zeptal se Bertram.

“Špinavé, ale jinak zřejmě zdravé,” řekl Dave.

287

“Dejte mi tu věc!” Melanie sáhla po Daveově vysílačce. Náhle se jí nelíbilo, že o ní podřízený mluví takhle povýšenecky.

Dave ji odstrčil. “Co s nimi mám udělat?”

Melanie si založila ruce v bok. Byla dopálená. “Co myslíte tím ,co s nimi mám udělat”?”

“Přivezte je do zvířecího centra,” řekl Bertram. “Budu informovat Siegfrieda Spalleka. Určitě s nimi bude chtít mluvit.”

“Deset čtyři,” řekl Dave. Vypnul vysílačku.

“Co má znamenat tohle zacházení?” otázala se Melanie. “Byli sme tady vězněni víc než dva dny.”

Dave pokrčil rameny. “Jen posloucháme rozkazy, prosím.

Vypadá to, že vy tři jste nadělali náramnej rozruch.”

“Co se propána děje s těmi bonoby?” zeptal se Kevin. Když prve uviděl, co muži dělají, domníval se, že jediným účelem je jejich záchrana. Ale čím víc o tom uvažoval, tím méně chápal, proč ta zvířata nakládají na vlek.

“Sladkej život bonobů na ostrově patří minulosti,” řekl Dave. “Válčili a zabíjeli se navzájem. Našli jsme čtyři mrtvoly jako důkaz, všechny měly hlavu rozbitou kamennými klíny. Tak je šoupnem v přístavišti do klecí a připravíme odvoz do zvířecího centra. Od teďka, pokud vím, to budou dvoumetrové betonové cely.”

Kevinovi zvolna poklesla dolní čelist, až měl ústa dokořán.

Navzdory hladu, vyčerpání, strázním a bolestem pocítil silný smutek nad těmito nešťastnými tvory, kteří nežádali, aby byli stvořeni nebo zrozeni. Jejich život byl náhle a svévolně odsouzen k monotónnímu uvěznění. Jejich lidský potenciál neměl nikdy nikdo poznat a úžasné úspěchy, jichž až do nynějška dosáhli, měly přijít nazmar.

Daryl a ostatní tři muži už mířili nahoru s nosítky.

Kevin se ohlédl zpátky do jeskyně. V dalekém stínu viděl Arthurův profil poblíž ústí komory, kde byli Kevin a ženy drženi. V koutku Kevinova oka se objevila slza, když si představil, jak asi Arthurovi bude, až se probudí v ocelové kleci.

“Tak jo, vy tři,” promluvil znovu Dave. “Vyrazíme zpátky.

Jste dost silní, abyste šli pěšky, nebo chcete jet na vleku”?”

“Jak tím vlekem pohybujete’?” zeptal se Kevin.

“Máme na ostrově terénní vozidlo?” Pochlubil se Dave.

“Já půjdu pěšky, děkuju,” řekla Melanie ledově.

Kevin a Candace kývli na znamení souhlasu.

“Ale máme strašný hlad,” řekl Kevin. “Zvířata nám dávala jen hmyz, červy a puškvorec.”

“Máme ve skříňce vepředu na vleku nějaké čokoládové tyčinky a limonády,” řekl Dave.

“To by mělo docela stačit,” prohlásil Kevin.

Sestup dolů po skalní stěně byl nejtěžší součástí cesty.

Jakmile se octli na plošině, šlo se snadno, zvlášť proto, že ošetřovatelé zvířat pročistili cestu pro terénní vozidlo.

288

Na Kevina zapůsobilo, jak mnoho dělníci dokázali za tak krátkou dobu. Když vyšel na mokřinatou louku jižně od Lago Hippo, uvažoval, je-li kánoe ještě stále skryta v rákosí.

Usoudil, že nejspíš ano. Nebyl důvod, proč by ji měli najít.

Candace byla blahem bez sebe, když uviděla hlínou pokrytý trámový most, a řekla to. Dělala si starosti, jak se dostanou přes Rio Diviso.

“Měli jste co dělat,” poznamenal Kevin.

“Neměli jsme na vybranou.” řekl Dave. “Museli jsme shromáždit tahle zvířata co nejrychleji.”

Kevin, Melanie a Candace začali na posledním kilometrovém úseku cesty od mostu přes Rio Diviso k přístavišti pociťovat skutečnou únavu. Zvlášť to bylo znát, když museli ustoupit z cesty, aby terénní vozidlo mohlo projet kolem nich po cestě zpátky pro poslední náklad bonobů. I když zůstali stát jen chviličku, měli nohy jako z olova.

Všichni vydechli úlevou, když se vynořili ze soumraku džungle do ruchu přístaviště na mýtině. Dalšího půl tuctu dělníků v modrých kombinézách se tady namáhalo pod žhavým sluncem. Rychle vykládali bonoby z druhého valníku a dávali je do jednotlivých ocelových klecí, než se zvířata vzpamatují.

Klece byly ocelové bedny ve tvaru krychle o hraně metr dvacet, v nichž se ani ta nejmladší zvířata nemohla postavit.

Jediným zdrojem vzduchu byly mříže ve dveřích. Dveře byly zajištěny zahnutou petlicí, která se zavírala na boku, mimo dosah zvířete. Kevin zahlédl zděšené bonoby, krčící se ve stínu klecí.

Tak malé klece měly být použity pouze pro transport, ale vysokozdvižný vozík je pracně přesouval do stínu severní stěny džungle, což svědčilo o tom, že zůstávají na ostrově. Jeden z dělníků obsluhoval hadici pumpy na benzinový pohon a postřikoval klece i zvířata říční vodou.

“Ta zvířata nepojedou do zvířecího centra?” zeptal se Kevin.

“Dneska ne,” odpověděl Dave. “Momentálně je tam není kam dát.

Půjde to zítra nebo nejpozději pozítří.”

Nebylo obtížné dostat se na pevninu, protože teleskopický most byl spuštěn. Byl ocelový a vydával dutý, bubnovitý zvuk, když přes něj klusali. Vedle mostního mechanismu byl zaparkován Daveův náklaďáček.

“Hupněte tam,” ukázal Dave na ložnou plochu.

“Ještě minutku!” vybafla Melanie. Bylo to její první slovo od chvíle kdy opustila jeskyni. “My vzadu na náklaďáku nepojedeme.”

“Tak půjdete pěšky,” řekl Dave. “Do kabiny vás nevezmu.”

“No tak, Melanie,” naléhal Kevin. “Vzadu na vzduchu to bude příjemnější.” Podal Candace ruku.

Dave obešel vůz a nastoupil za volant.

Melanie odolávala ještě minutu. S rukama v bok, nohama rozkročenýma a rty stisknutými k sobě vypadala jako mladé děvče na pokraji záchvatu vzteku.

289

“Melanie, není to tak daleko, řekla Candace. Natáhla ruku.

Melanie se jí neochotně chopila.

“Nečekala jsem žádné slavnostní uvítání,” stěžovala si Melanie. “Ale takovéhle zacházení jsem taky neočekávala.”

Po vlhké tísnivosti jeskyně a vlhkém skleníku džungle byl vánek při jízdě na korbě náklaďáku nečekaně příjemný. Korba byla vystlaná rákosovými rohožemi, které se používaly k transportu zvířat, a ty tvořily přiměřené polštářování. Rohože dost smrděly, ale skupina usoudila, že oni smrdí taky.

Leželi na zádech a sledovali cáry pozdně odpoledního nebe,jak se objevovaly mezi větvemi příkrovu stromů nad nimi.

“Co myslíte, že nám udělají?” zeptala se Candace. “Nechci zpátky do toho vězení.”

“Doufejme, že nás jen na místě vyrazí,” řekla Melanie. “Já jsem ochotná si zapakovat kufr a říct sbohem Zóně, projektu i Rovníkové Guinei. Už toho mám dost.” “Já jen doufám, že to půjde tak snadno,” řekl Kevin. “Taky mám starost o ta zvířata.

Dostala doživotí.”

“Moc toho dělat nemůžeme,” řekla Candace.

“Uvažuju,” řekl Kevin, “copak by asi téhle situaci řekli ochránci práv zvířat.”

“Jen neříkej nic takového, dokud odtud nevypadneme,” upozorňovala ho Melanie. “To by se všichni zjevili.”

Vjeli do města z východu, minuli fotbalové hřiště a nechali po pravé straně za sebou tenisové centrum. Obojí bylo v provozu, zvláště tenisové centrum. Všechny kurty byly obsazené.

“Po takovémhle zážitku si člověk připadá méně důležitý, než ho kdy napadlo,” poznamenala Melanie s pohledem na hráče. “Dva dny plné utrpení jsi někde zavřený a všechno jde dál přesně jako předtím.”

Všichni uvažovali o Melaniině poznámce a podvědomě už vyrovnávali ostrou zatáčku doprava, o níž věděli, že musí přijít, aby se dostali do zvířecího centra. Místo toho však náklaďák zpomalil a zastavil. Kevin se napřímil a pohlédl před sebe. Uviděl Bertramův džíp cherokee.

“Siegfried chce, abyste jeli rovnou do Kevinova domu,” zavolal Bertram na Davea.

“Fajn!” zavolal na něj zpátky Dave.

Náklaďák sebou škubl kupředu a Dave vyrazil za Bertramem.

Kevin si zase lehl. “No, to je překvapení. Možná s námi přece jen nebudou zacházet tak špatně.”

“Možná je dokážeme přimět, aby vysadili Candace a mě u nás doma,” řekla Melanie. “Je to víceméně při cestě.” Podívala se po sobě. “První, co udělám, je, že se osprchuju a převléknu.

Teprve pak budu jíst.”

Kevin stáhl nohy pod sebe a klekl si za kabinou náklaďáku.

Bubnoval na zadní okénko, dokud neupoutal Daveovu pozornost.

Pak přetlumočil Melaniin požadavek. V odpověď Dave zamítavě mávl rukou.

Kevin se znovu uvelebil na zádech. “Nejspíš budete muset jet nejdřív ke mně,” řekl.

290

Jakmile se ocitli na dláždění, byla cesta tak nerovná, že se všichni posadili vzpřímeně. Za posledním rohem upřel Kevin vyčkávavý pohled dopředu. Nemohl se dočkat sprchy stejně jako Melanie. Naneštěstí to, co uviděl, nebylo nijak povzbudivé.

Siegfried a Cameron stáli před jeho domem spolu se čtyřmi po zuby ozbrojenými domorodými vojáky. Jeden z vojáků byl důstojník.

, A jé,” řekl Kevin. “Tohle přece jen nevypadá slibně.”

, Náklaďák zastavil. Dave vyskočil a obešel vůz zezadu, aby spustil okraj korby. Kevin na ztuhlých nohou vylezl první.

Melanie a Candace ho následovaly.

Kevin se v duchu připravoval na nevyhnutelné a vykročil k místu, kde stáli Siegfried a Cameron. Věděl, že Melanie a Candace jdou hned za ním. Bertram, který zaparkoval před náklaďákem, se k nim přidal. Nikdo nevypadal zvlášť šťastně.

“Doufali jsme, že jste si vzali neohlášenou dovolenou,” začal Siegfried opovržlivě. “Místo toho zjistíme, že jste svévolně neuposlechli platné příkazy nevstupovat na Isla Francesca. Všichni budete mít domácí vězení tady, v tomhle domě.” Ukázal za sebe na Kevinův dům.

Kevin užuž chtěl vysvětlovat, proč udělali, co udělali, když se před něj prodrala Melanie. Byla vyčerpaná a neuvažovala racionálně.

.,Já tady nezůstanu a basta,” vyprskla. “Vlastně dávám výpověď. Odjedu ze Zóny hned, jak se to dá zařídit.”

Siegfriedův horní ret se zvedl v přehnaném úšklebku. Udělal hbitý krok kupředu a prudce udeřil Melanii hřbetem ruky, až ji srazil k zemi. Candace reflexivně klesla na jedno koleno k přítelkyni.

” Nedotýkejte se jí,” zařval Siegfried a napřáhl ruku, jako by chtěl Candace taky uhodit.

Candace ho ignorovala a pomohla Melanii posadit se. Melanii začínalo otékat levé oko a po tváři jí zvolna stékal pramínek krve.

Kevin sebou trhl a odvrátil se v očekávání, že uslyší další úder. Obdivoval Candacinu kuráž a litoval, že ji nemůže sdílet. Děsil se však Siegfrieda a bál se pohnout.

Když se další úder nekonal, Kevin se ohlédl zpátky. Candace postavila Melanii na roztřesené nohy.

“Opustíte Zónu dost brzy,” zavrčel na Melanii Siegfried.

“Ale bude to ve společnosti zdejší policie. Můžete si zkoušet svou drzost na nich.”

Kevin s námahou polkl. Být předán domorodcům, toho se obával patrně nejvíc.

“Já jsem Američanka,” vzlykala Melanie.

“Ale jste v Rovníkové Guineji,” odsekl Siegfried. “A porušila jste platný zákon této země.”

Siegfried ucouvl. “Zkonfiskoval jsem vám všem pasy. Jen abyste věděli, budou předány místním úřadům spolu s vašimi osobami. Prozatím zůstanete tady v tom domě. A varuju vás – tihle vojáci a tento důstojník dostali rozkaz střílet, pokud byste vyšli i jen na krok z domu. Je to jasné?”

“Potřebuju nějaké šaty,” vykřikla Melanie.

291

“Dal jsem vám oběma přivézt šaty z vašich příbytků, hodili je nahoře do pokojů pro hosty,” oznámil jim Siegfried. “Věřte mi, mysleli jsme na všecko.”

Siegfried se obrátil ke Cameronovi. “Zajistěte, ať je o tyhle lidi postaráno.”

“Ovšemže, pane,” řekl Cameron. Dotkl se střechy svého klobouku a pak se obrátil ke Kevinovi a ženám.

“Fajn, slyšeli jste ředitele,” vyštěkl. “Nahoru a žádné potíže, prosím.”

Kevin vykročil, ale šel obloukem, aby se dostal k Bertramovi. “Nejenže používali oheň. Vyráběli taky nástroje, a dokonce mezi sebou i mluvili.”

Kevin šel dál. Neviděl na Bertramově tváři jinou reakci než mírný pohyb jeho neustále zvednutého obočí. Byl si však naprosto jistý, že ho Bertram slyšel.

Když Kevin unaveně stoupal do prvního patra, uviděL, jak Cameron organizuje prostor pro vojáky a důstojníka, kteří se měli utábořit na úpatí schodů.

Nahoře v předsíni se na sebe Kevin, Melanie a Candace podívali. Melanie ještě přerývaně vzlykala.

Kevin vydechl. “Tohle není dobrá zpráva,” řekl.

“To nám nemůžou udělat,” fňukaLa Melanie.

“Jde o to, že to chtějí zkusit,” prohlá sil Kevin. “A bez pa sů by pro nás bylo těžké opustit zemi, i kdyby se nám podařiLo odtud odejít.”

Melanie si přiložila dlaně z ohou stran k obličeji a zmáčkla. “Musím se vzchopit,” řekla.

“Už jsem zas úplně otupělá,” přiznala Candace. “Přešli jsme z jedné formy zajetí do druhé.”

Kevin vzdychl. “Aspoň že nás nestrčili do věznice.”

Zvenčí uslyšeli startování mnoha aut a vozidla odjela. Kevin vyšel na verandu a uviděl odjíždět všechna auta kromě Cameronova. Pohlédl na oblohu a všiml si, že soumrak se prohlubuje do noci. Bylo vidět několik hvězd.

Vrátil se do domu a šel rovnou k telefonu. Zvedl sluchátko a uslyšel to, co čekal: nic.

Je tam oznamovací tón?” zeptaLa se za ním Melanie.

Kevin položil sluchátko. Zavrtěl hlavou. “BohužeL ne.”

, Ani jsem to nečekala,” prohlá sila Melanie.

, “Osprchujme se,” navrhla Candace.

“Dobrý nápad.” Melanie se snažila mluvit pozitivně.

Slíbili si, že se sejdou za půl hodiny. Kevin prošel přes jídelnu dozadu a otevřel dveře do kuchyně. Nechtěl tam vstupovat, dokud byl špinavý. Vůně pečeného kuřete ho dráždila v nose.

Esmeralda vyskočila ve chvíli, kdy se dveře otevřely.

“Zdravím vás, Esmeraldo, řekl Kevin.

“Vítám vás pane Marshall,” pravila Esmeralda.

“Nepřišla jste nás uvítat ven, jak to vždycky děláte,” řekl Kevin.

292

“Bála jsem se, že je tam ještě ředitel,” vysvětlovala Esmeralda. “On a ten muž od bezpečnosti přišli už dříve a říkali, že přijedete domů a že nebudete moct odcházet z domu.”

“To mi řekli taky,” souhlasil Kevin.

“Udělala jsem vám jídlo,” řekla Esmeralda. “Máte hlad?”

“Strašný,” odpověděl Kevin. “Ale máme dva hosty.”

“Já vím,” kývla Esmeralda. “To mi ředitel taky říkal.”

“Můžeme jíst za půl hodiny?” zeptal se Kevin.

“Jistě.”

Kevin kývl. Štěstí, že má Esmeraldu. Otočil se k odchodu, ale Esmeralda na něj zavolala. Zaváhal, dveře držel dokořán.

“Ve městě se děje moc ošklivých věcí,” ozvala se. “Nejen pro vás a vaše přítelkyně, ale taky pro cizí lidi. Mám sestřenici, co pracuje v nemocnici. Ona mi řekla, že čtyři Američani přijeli z New Yorku a šli do nemocnice. Mluvili s tím pacientem, co dostal játra od bonoba.”

“Ale?” podivil se Kevin. Cizinci přijíždějící z New Yorku, aby si pohovořili s jedním z pacientů, kteří se podrobili transplantaci – to byl tuze nečekaný vývoj událostí.

“Jen tam vešli,” pokračovala Esmeralda. “Neměli tam být.

Řekli, že jsou doktoři. Zavolali ochranku a armáda a garda je přijela odvézt. Jsou ve vězení.”

“No páni,” poznamenal Kevin a v hlavě se mu leccos honilo.

New York mu připomněl ten překvapivý telefonát, který měl před týdnem uprostřed noci, když ho volal ředitel GenSysu Taylor Cabot. Šlo o pacienta Carla Franconiho, který byl v New Yorku zavražděn. Taylor Cabot se tehdy ptal, jestli by někdo mohl na základě pitvy přijít na to, co se Carlovi stalo.

“Má sestřenice zná některé vojáky, co u toho byli,” pokračovala Esmeralda. “Říkali, že ty Američany předají ministerským. Když to udělají, zabijou je. Já myslela, že byste to měl vědět.”

Kevin pocítil, jak mu po páteři přejel mráz. Věděl, že takový osud chystá Siegfried i jemu, Melanii a Candace. Ale kdo jsou tihle Američané? Mají něco společného s pitvou Carla Franconiho?

“Je to všechno moc vážné,” dodala Esmeralda. “A bojím se o vás. Vím, že jste jeli na ten zakázaný ostrov.”

“Jak to víte?” otázal se Kevin s úžasem.

“V našem městě lidi mluví,” řekla Esmeralda. “Když jsem řekla, že jste nečekaně zmizel a že vás ředitel hledá, Alphonse Kimba řekl mému manželovi, že jste odjeli na ostrov.

Byl si tím jistý.”

“Vážím si vašich obav,” řekl Kevin vyhýbavě, zaujatý vlastními myšlenkami. “Děkuju za to, co jste mi pověděla.”

Kevin se vrátil do svého pokoje. Když se na sebe podíval do zrcadla, překvapilo ho, jak vyčerpaně a špinavě vypadá. Přejel si dlaní po rašícím plnovousu a postřehl něco, co ho rozrušilo ještě víc. Začínal se hodně podobat svému dvojníkovi!

Kevin se oholil, osprchoval, oblékl do čistého a ožil. Celou dobu uva 293

žoval o těch Američanech ve vězení pod městskou radnicí. Byl velmi zvědavý a nic by mu nebylo milejší než jít si s nimi promluvit.

Kevin shledal, že obě ženy vypadají stejně svěže.

Osprchovaná Melanie byla zase sama sebou, nezdolná, a trpce si stěžovala na výběr šatstva, který jí poskytli. “Nic se k ničemu nehodí,” prohlašovala.

Usadili se v jídelně a Esmeralda začala servírovat jídlo.

Melanie se rozesmála, když se rozhlédla kolem sebe. “Víte, připadá mi skoro legrační, že před pár hodinami jsme žili jako neandertálci. A pak lup ho, jsme v náruči přepychu. Je to jako stroj času.”

“Jen kdybychom se nemuseli bát toho, co přinese zítřek,” řekla Candace.

“Aspoň si pochutnejme na poslední večeři,” řekla Melanie se svým typickým suchým humorem. “Kromě toho – čím víc o tom uvažuju, tím méně se mi zdá pravděpodobné, že by nás dokázali jen tak předhodit domorodcům. To by jim totiž neprošlo. Je skoro začátek třetího tisíciletí. Svět je moc malý.”

, Ale já se bojím…,” začala Candace. , “Pardon,” přerušil ji Kevin. “Esmeralda mi řekla něco tak zvláštního, že bych se o to s vámi rád podělil.” Kevin se nejdřív zmínil o telefonním rozhovoru, který měl uprostřed noci s Taylorem Cabotem. Pak vyprávěl příběh o příjezdu a následném uvěznění newyorčanů v městském vězení.

“No, přesně o tomhle mluvím,” řekla Melanie. “Pár chytrých lidí udělá v New Yorku jednu pitvu a skončí tady v Kogu. A to jsme si mysleli, jak jsme izolovaní. Říkám vám, že svět je den ze dne menší.”

“Takže myslíš, že tihle Američané sem přišli po stopě, která začíná u Franconiho?” zeptal se Kevin. Intuice mu říkala totéž, ale chtěl posily.

“Co jiného?” otázala se Melanie. “Já o tom nepochybuju.”

“Candace, co myslíš ty?” zeptal se Kevin.

“Souhlasím s Melanii,” řekla Candace. “Jinak by to byla až moc velká náhoda.”

“Děkuju, Candace!” Melanie zakroužila prázdnou vinnou sklenkou a zlověstně pohlédla na Kevina. “Hrozně nerada přerušuju tenhle fascinující rozhovor, ale kde je to tvoje ohromný víno, fešáku’?”

“Páni, já úplně zapomněl,” řekl Kevin. “Promiňte!” Vstal od stolu a vydal se do spižírny, kterou naplnil svou převážně nedotčenou zásobou vína. Když si prohlížel viněty, které mu mnoho neříkaly, náhle ho napadlo, jak mnoho má vína. Když spočítal láhve v malém prostoru a vynásobil to objemem celé místnosti, uvědomil si, že má víc než tři sta lahví.

“No páni,” řekl Kevin a v hlavě se mu začal formovat plán.

Popadl náruč lahví a prošel lítačkami do kuchyně.

Esmeralda vstala z místa, kde seděla a sama večeřela.

“Chci vás požádat o laskavost,” řekl Kevin. “Donesla hyste tyhle láhve vína a vývrtku dolů těm vojákům pod schody?”

“Tolik?” podivila se. 294

“Ano, a rád bych, abyste donesla ještě další těm vojákům na radnici. Kdyby se ptali. proč to, řekněte jim, že odjíždím a chci, aby si na vínu pochutnali oni, a ne ředitel.”

Po Esmeraldině tváři se rozlil úsměv. Podívala se na Kevina.

“Asi rozumím.” Z kredence vzala plátěnou tašku, se kterou chodila nakupovat, a naložila do ní lahve vína. Za okamžik zmizela přes přípravnu do haly.

Kevin uskutečnil několik cest tam a zpátky mezi svou sbírkou vína a kuchyní. Zanedlouho tam měl seřazeno několik desítek lahví včetně pár lahví portského.

“Co se děje?” Melanie strčila hlavu do kuchyně. “My tady čekáme, a kde je víno?”

Kevin jí podal jednu láhev. Řekl, že za pár minut bude zpátky a že by měly začít jíst bez něj. Melanie otočila láhev a podívala se na vinětu.

“No ne, Cháteau Latour!” Vrhla na Kevina uznalý úsměv a už byla zpátky v jídelně.

Esmeralda se vrátila se zprávou, že vojáci byli velmi potěšeni. “Ale napadlo mě vzít jim trochu chleba,” dodala. “Po tom budou mít ještě větší žízeň.”

“Skvělý nápad,” pochvaloval si Kevin. Naplnil plátěnou tašku vínem a vyzkoušel její váhu. Byla těžká, ale pomyslel si, že Esmeralda to zvládne.

“Dejte mi vědět, kolik vojáků je na radnici,” řekl Kevin, když jí podával tašku. “Chceme mít jistotu, že je toho pro všechny habaděj.”

“Na noc tam obvykle bývají čtyři,” řekla Esmeralda.

“Pak by mělo stačit deset lahví,” usoudil Kevin. “Aspoň pro začátek.” Usmál se a Esmeralda mu úsměv oplatila.

Kevin se zhluboka nadechl a protáhl se dveřmi do jídelny.

Byl zvědavý, co řeknou na jeho nápad ženy.

Kevin se převalil a podíval se na hodiny. Bylo krátce před půlnocí, takže se posadil a spustil nohy z postele. Vypnul budík, který si nastavil přesně na dvanáctou. Pak se protáhl.

Během večeře Kevin navrhl plán, který vyvolal živou diskusi.

Společným úsilím byla idea propracována a rozšířena. Nakonec všichni tři usoudili, že to stojí za pokus.

Provedli všechny možné přípravy a pak se všichni rozhodli, že se pokusí trochu si odpočinout. Kevin však navzdory vyčerpání nedokázal usnout. Byl příliš rozrušený. Taky tu byl problém postupně rostoucího hluku, který dělali vojáci. Zprvu to byl jen živý hovor, ale během poslední půlhodiny zvučel zezdola hlasitý opilecký zpěv.

Esmeralda navštívila obě skupiny vojáků za večer dvakrát.

Když se vrátila, ohlásila, že drahé francouzské víno bylo náramná trefa. Po druhé návštěvě sdělila Kevinovi, že počáteční dodávky lahví už jsou skoro prázdné.

Kevin se rychle potmě oblékl, pak se vydal na chodbu.

Nechtěl rozsvěcet žádná světla. Naštěstí svítil měsíc dost jasně, aby viděl na cestu

295

k pokojům pro hosty. Zaklepal nejprve na Melaniiny dveře.

Polekal se, když se okamžitě otevřely.

“Čekám,” zašeptala Melanie. “Nemohla jsem spát.”

Spolu se vypravili do Candacina pokoje. I ona byla připravena.

V obývacím pokoji sebrali malé plátěné tašky, které si každý z nich připravil, a vyšli ven na verandu. Vyhlídka odtud byla úchvatně exotická. Před několika hodinami zapršelo, ale nyní byla obloha plná načechraných, stříbromodrých oblaků. Měsíc v úplňku stál vysoko na obloze a v jeho světle zamlžené město záhadně zářilo. Zvuky džungle byly v horkém, vlhkém vzduchu otřesně silné.

První stadium probrali dopodrobna, takže už nebylo třeba hovořit. Na druhém konci verandy v zadním koutě uvázali konec tří prostěradel, svázaných k sobě. Druhý konec spustili přes zábradlí na zem.

Melanie trvala na tom, že půjde první. Obratně přelezla balustrádu a spustila se na zem s inspirující lehkostí.

Candace ji následovala a předvedla, že na hodiny tělocviku nechodila nadarmo. Nedělalo jí potíže dostat se dolů.

Potíže měl zato Kevin. Ve snaze napodobit Melanii se odstrčil nohama. Když se pak ale zhoupl zpátky k budově, narazil do omítky a odřel si kotníky na rukou.

“Kruci,” zašeptal, když konečně stál na dláždění. Třepa I rukou a mačkal si prsty.

“Není ti nic?” zašeptala Melanie.

“To bude dobrý,” řekl Kevin.

Další stadium útěku jim dělalo větší starosti. Husím pochodem po centimetru postupovali podél zadní zdi budovy ve stínu podloubí. Každým krokem se dostávali blíž k centrálnímu schodišti, odkud slyšeli vojáky. Kazetový magnetofon tlumeně vyhrával africkou hudbu k podbarvení slavnosti.

Dorazili k místu, kde nechal Kevin stát svou terénní toyotu. a přikradli se k ní z pravé strany. Podle předem připraveného plánu se Kevin protáhl ke dvířkům u řidiče a tiše je otevřel.

V té chvíli byl nějakých pět šest metrů od podnapilých vojáků, kteří seděli na druhé straně rákosové rohože zavěšené od stropu.

Kevin uvolnil ruční brzdu a zařadil neutrál. Vrátil se k ženám a pokynul jim, aby začaly tlačit.

Zprvu těžké vozidlo jejich snaze odolávalo. Kevin se zapřel nohou o zeď domu. To pomohlo; auto vyklouzlo z parkovacího stá ní.

V ústí podloubí se dlažba ulice svažovala v mírném úhlu dolů, aby dešťová voda odtékala od domu. Jakmile zadní kola vozidla minula tento bod, auto se zhouplo. Z ničeho nic si Kevin uvědomil, že už není zapotřebí žádná síla navíc.

“Sakra!” vykřikl tlumeně, když auto začalo nabírat rychlost.

Oběhl auto ze strany a pokusil se otevřít dveře u řidiče.

Vzhledem k rostoucí setrvačnosti auta to nebylo snadné;. Vůz už byl v půLi uličky a začínal se stáčet doprava dolů z kopce směrem k nábřeží.

296

Konečně Kevin uspěl a otevřel dveře. Jediným hbitým pohybem skočil za volant. Co nejrychleji zaujal správnou pozici a dupl na brzdu. Současně tvrdě stočil volant doprava, aby srovnal auto s ulicí.

V obavách, že by jejich snažení mohlo upoutat pozornost vojáků, se Kevin podíval jejich směrem. Muži byli shromážděni kolem stolku s přehrávačem a půl tuctem prázdných lahví od vína. Vojáci radostně tleskali a dupali nohama, lhostejní ke Kevinovým manévrům s autem.

Kevin vydechl úlevou. Dveře vedle řidiče se otevřely a dovnitř vlezla Melanie. Candace nastoupila dozadu.

“Nezavírejte dveře,” zašeptal Kevin. Ještě pořád je držel otevřené.

Kevin pustil brzdu. Auto se zprvu nepohnulo, přenášel tedy váhu dozadu dopředu, dokud se auto nezačalo sunout po svahu dolů. Kevin se díval zadním okénkem ven a stáčel vozidlo. které začalo nabírat rychlost, směrem k nábřeží.

Dva bloky jeli pozadu a vlastní setrvačností. Tam svah končil a auto nakonec zastavilo. Teprve tehdy Kevin vsunul klíček do zapalování a nastartoval motor. Všichni zavřeli dveře.

Podívali se na sebe v přítmí vnitřku vozu. Všichni byli rozrušeni a srdce jim prudce bušila. Všichni se usmívali.

“Dokázali jsme to!” zaradovala se Melanie.

“Zatím je to dobrý,” souhlasil Kevin.

Kevin přidal plyn. Několikrát zahnul doprava, aby objel svůj dům širokým obloukem, a zamířil k autoparku.

“Jseš si nějak jistý, že nás v garáži nikdo nebude otravovat,” řekla Melanie.

“No, bezpečně to vědět nemůžu,” odvětil Kevin. “Ale myslím si to. Lidi z autoparku si žijí vlastním životem. Kromě toho Siegfried zřejmě drží historii našeho zmizení a znovuobjevení v tajnosti. Bude muset, jestli doopravdy plánuje předat nás zdejší policii.”

“Doufám, že máš pravdu.” Melanie vzdychla. “Napůl uvažuju, jestli bychom neměli prostě zkusit vyjet ze Zóny za jedním z těch náklaďáků, místo abychom se obtěžovali se čtyřmi Američany, které vůbec neznáme.”

“Ti lidé se sem nějak dostali,” odpověděl Kevin. “Počítám s tím, že budou mít plán, jak se dostat odtud. Průjezd hlavní branou bychom měli považovat za poslední možnost.”

Zajeli do rušného autoparku. Museli mžourat v ostré záři rtuťových výbojek. Jeli dál, až se dostali do opravárenské sekce. Kevin zaparkoval za montážní jámou, kde byl na hydraulickém zvedáku napůl vytažený taxík. Několik umaštěných mechaniků stálo pod ním a drbalo se rozpačitě na hlavách.

“Počkejte tady,” řekl Kevin a vystoupil z toyoty.

Šel dovnitř a pozdravil muže.

Melanie a Candace se dívaly. Candace doslova držela palce.

“No, aspoň se nehnali k telefonu v tu chvíli, kdy ho uviděli,” prohodila Melanie.

297

Ženy se dívaly, jak jeden z mechaniků zmizel dveřmi vzadu.

Za okamžik byl zpátky s dlouhým kusem těžkého řetězu. Dal ho Kevinovi, který se zapotácel pod jeho vahou.

S postupně rudnoucí tváří se Kevin dopotácel zpátky k terénnímu autu. Melanie vycítila, že každou chvíli řetěz upustí, a tak vyskočila z auta a otevřela zavazadlový prostor.

Vůz poskočil, když Kevin upustil řetěz do kufru.

Řekl jsem jim, že chci těžký řetěz,” vypravil ze sebe.

“Nemusel být takhle těžký.”

“Cos těm lidem namluvil?” vyzvídala Melanie.

“Řekl jsem jim, že tvoje auto uvízlo někde v blátě,” odpověděl Kevin. “Nehnuli ani brvou. Samozřejmě se taky nenabídli, že by nám šli pomoct.”

Kevin a Melanie se vrátili do toyoty a vyrazili zpátky k městu.

“Víš jistě, že to bude fungovat?” zeptala se Candace zezadu.

, Ne, ale nic jiného mě nenapadá,” řekl Kevin.

, Po zbytek cesty nikdo nepromluvil. Všichni věděli, že tohle je nejobtížnější součást celého plánu. Napětí narůstalo, když zahnuli na parkoviště u radnice a zhasli reflektory.

Místnost obsazená armádou zářila světlem. Jakmile se přiblížili, uslyšeli Kevin, Melanie a Candace hudbu. Tato skupina vojáků měla taky kazetový přehrávač, jenže ten jejich vyhrával africkou hudbu naplno.

“S takovýmhle mejdanem jsem počítal,” poznamenal Kevin.

Udělal široký oblouk a pak zacouval k budově. Stěží dokázal rozeznat prohlubně u oken podzemních vězeňských cel ve stínu přízemního podloubí.

Zastavil auto půldruhého metru od budovy a zatáhl ruční brzdu. Všichni tři zírali do místnosti s vojáky. Moc toho neviděli a vojáky už vůbec ne. Žaluzie v okně byla vytažená a upevněná ke stropu podloubí. Na podokenici stály četné prázdné lahve.

“No, teď nebo nikdy,” prohlásil Kevin.

“Můžeme pomoct?” zeptala se Melanie.

“Ne, zůstaňte tady,” řekl Kevin.

Kevin vylezl z auta a vstoupil pod nejbližší oblouk podloubí, takže se ocitl v přístřeší arkády. Zvuk hudby byl ohlušující. Hlavní starost Kevinovi dělalo, aby se nikdo nepodíval z okna – hned by ho uviděl. Nebylo se za co schovat.

Kevin se podíval dolů do okenního výklenku a spatřil zamřížovaný otvor. Za mřížemi byla naprostá tma. V cele nesvítilo ani nejslabší světlo.

Kevin nejprve klesl na všechny čtyři, pak si lehl na kamennou podlahu s hlavou nad okrajem okenního výklenku. S tváří těsně u mříží zavolal přes hluk hudby: “Haló! Je tam někdo?”

“Jen my turisti,” ozval se Jack. “Zvete nás na mejdan?”

“Mám zato, že jste Američani,” řekl Kevin.

“Jako jablečný koláč a baseball,” odvětil Jack.

Kevin náhle uslyšel ve tmě i jiné hlasy, nebylo jim ale rozumět.

298

“Nejspíš je vám jasné, do jak nebezpečné situace jste se dostali,” řekl Kevin.

“Vážně?” řekl Jack. “My mysleli, že takhle se v Kogu zachází se všemi návštěvníky.”

Kevin si pomyslel. že ať mluví s kým chce, rozhodně ten někdo bude dobře vycházet s Melanii.

“Pokusím se vytáhnout ty mříže ven.” řekl Kevin. “Jste všichni v té samé cele?”

“Ne, máme dvě krásné dámy v cele nalevo ode mě.”

” Fajn,” řekl Kevin rozhodně. “Uvidíme, co se dá dělat nejdřív s těmihle mřížemi.”

Kevin vstal a vrátil se pro řetěz. Pak se vrátil k oknu a propletl jeden konec mřížemi.

“Tenhle omotejte víckrát kolem jedné mříže,” řekl.

“To se mi líbí,” řekl Jack. “Připomíná mi to starej filmovej western.”

Kevin se vrátil k toyotě a připevnil řetěz k tažnému zařízení. Když se vrátil k oknu, jemně za řetěz zatáhl.

Poznal, že je pevně uvázaný kolem prostřední mříže.

“Vypadá to dobře.” řekl Kevin. “Uvidíme, co se stane.”

Vlezl zpátky do auta a přesvědčil se, že má nejnižší rychlost s náhonem na všechna čtyři kola. Pak se zadíval dozadu a opatrně popojížděl s autem dopředu, aby napjal řetěz.

“Dobře, jedem,” řekl potom Melani a Candace. Začal šlapat na plyn. Silný motor toyoty se namáhal, ale Kevin to neslyšel.

Hučení motoru přehlušily šílené bubny populární zairské rockové skupiny.

Náhle vůz poskočil kupředu. Kevin kvapně zabrzdil. Za sebou uslyšeli strašlivé řinčení přehlušující hudbu.jako by někdo praštil obrubníkem do železného schodiště.

Kevin i ženy sebou trhli. Ohlédli se ke dveřím armádní strážnice. K jejich úlevě se nikdo nepřišel podívat, odkud ten strašný zvuk pochází.

Kevin vyskočil z toyoty s úmyslem vrátit se zpátky a zjistit, co se stalo, když málem narazil do působivě svalnatého černocha, mířícího rovnou k němu.

“Dobrá práce, člověče! Mý jméno je Warren a tohleto je Jack.” Jack došel k Warrenovi. ‘ “Já jsem Kevin.”

“Bezva,” pravil Warren. “Zacouvej s tím vehiklem a uvidíme, co se dá dělat s tím druhým oknem.”

“Jak jste se dostali ven tak rychle?” zeptal se Kevin.

“Člověče, vytáhnul jsi celej ten zasranej rám,” odtušil Warren.

Kevin vlezl do auta a pomalu couval zpátky. Viděl, že oba muži už odpojili řetěz.

“Vyšlo to!” řekla Melanie. “Gratuluju.”

“Musím přiznat. že to bylo lepší, než jsem si myslel,” prohlásil Kevin.

Za okamžik někdo zabušil zezadu na toyotu. Když se Kevin podíval, uviděl, jak na něj jeden z mužů mává, aby jel dopředu.

299

Kevin použil tutéž řidičskou techniku jako v prvním případě.

S přibližně stejným množstvím energie dosáhl stejného náhlého uvolnění a naneštěstí téhož řinčivého zvuku. Tentokrát se v okně objevil voják.

Kevin se nepohnul a modlil se, aby se nepohnuli ani ti dva muži, s nimiž se právě seznámil. Voják dál nesl vinnou láhev ke rtům a přitom shodil několik prázdných z parapetu.

Roztříštily se na kamenném chodníku. Pak se otočil a zmizel zpátky v místnosti.

Kevin vystoupil z vozu právě včas, aby viděl, jak se z druhého okenního výklenku vyprošťují dvě ženy. Jakmile byly volné, uháněli všichni čtyři k autu. Kevin šel odpojit řetěz od vozu, ale shledal, že Warren už na tom pracuje.

Všichni vlezli bez řečí do toyoty. Jack a Warren se vmáčkli na sedátka vzadu, kdežto Laurie a Natalie se přidaly ke Candace na prostřední lavici.

Kevin zařadil rychlost. S posledním pohledem směrem ke strážnici vyjel z parkoviště. Nerozsvítil světla, dokud nebyli daleko od radnice.

Útěk byl pro všechny opojným zážitkem: triumf pro Kevina, Melanii a Candace; překvapení a bezmezná úleva pro posádku z New Yorku. Stručně se navzájem představili, pak začalo vyptávání. Nejdřív mluvili všichni najednou.

“Počkejte moment, lidi!” překřičel to blábolení Jack.

“Potřebujeme vnést do tohohle chaosu nějaký řád. Mluvte po jednom.”

“No sakra!” řekl Warren. “Já budu první! Jen vám chci poděkovat, lidi, že jste přišli.”

“K tomu se přidám,” ozvala se Laurie.

Kevin vyjel ze středu města a zaparkoval u hlavní samoobsluhy. Bylo tu několik dalších aut. Zastavil a vypnul světla i motor.

“Než budeme mluvit o něčem jiném,” řekl, “musíme si promluvit o tom, jak se dostaneme z tohohle města. Nemáme moc času. Jak jste měli původně v plánu odejít?”

“Tím samým člunem, na kterém jsme připluli,” řekl Jack.

“Kde je ten člun?” zeptal se Kevin.

“Nejspíš tam, kde jsme ho nechali,” usoudil Jack. “Vytažený na pláži pod molem.”

“Je dost velký pro nás všechny’?” zeptal se Kevin.

“Ještě zbyde místo,” odvětil Jack.

“Perfektní!” zajásal Kevin vzrušeně. “Doufal jsem, že jste připluli na člunu. Tak můžeme jet rovnou do Gabonu.” Rychle se rozhlédl a nastartoval motor. “Jen se modleme, aby ho nenašli.”

Vyjel z parkoviště a oklikou se vydal k nábřeží. Chtěl se držet co nejdál od radnice a svého domu.

“Máme problém,” řekl Jack. “Nemáme dokla dy ani peníze.

Doopravdy nemáme vůbec žádné doklady ani peníze. Všechno nám vzali.”

“My na tom nejsme o moc líp,” odpověděl Kevin. “Ale máme trochu peněz, v hotovosti i v cestovních šecích. Pasy nám zkonfiskovali, když nás dnes odpoledne zavřeli do domácího vězení. Měl nás potkat stejný osud jako vás – chtěli nás předat zdejším úřadům.”

300

“To by byl problém?” zeptal se Jack.

Kevin se opovržlivě zasmál. V duchu před sebou uviděl lebky na Siegfriedově stole. “To by bylo víc než problém. Znamenalo by to uspěchanou parodii na soudní proces a potom popravčí četu.”

“Nekecej!” ozval se Warren.

“V téhle zemi je to hrdelní zločin, narušit operace GenSys,” řekl Kevin. “A o tom, co znamená narušení rozhoduje ředitel.

“Popravčí četa?” opakoval Jack s hrůzou.

“Bohužel ano,” přikývl Kevin. “Zdejší armáda se v tom vyzná.

Za ta léta mají spoustu praxe.”

“Pak jsme vám zavázáni ještě víc, než jsme si mysleli,” řekl Jack.

“Tohle jsem netušil.”

Laurie se podívala postranním okénkem z auta a otřásla se.

Právě jí došlo, jak vážně byl její život ohrožen a že to ohrožení dosud neskončilo.

“Jak to, že jste byli v báni?” otázal se Warren.

“To je dlouhá historie,” řekla Melanie.

“Ta naše taky,” podotkla Laurie.

“Mám jeden dotaz,” ozval se Kevin. “Přijeli jste sem kvůli Carlu Franconimu?”

“Teda!” vykřikl Jack. “Taková jasnozřivost! Jsem ohromen a zaujat. Jak jsi to uhádl? Jakou přesně máš roli tady v Kogu?”

“Já konkrétně?” zeptal se Kevin.

“No tak vy všichni,” řekl Jack.

Kevin, Melanie a Candace se po sobě podívali, kdo chce promluvit první.

“Všichni jsme pracovali na stejném programu,” spustila nakonec Candace. “Ale já byla jen řadový pěšák. Jsem sestra na intenzivní péči v týmu chirurgických transplantací.”

“Já jsem reprodukční technoložka,” navázala Melanie.

“Poskytuju surový materiál Kevinovi, aby mohl provozovat svá kouzla, a když to udělá, postarám se, aby jeho výtvory přinesly ovoce.”

“Jsem molekulární biolog,” vysvětloval Kevin s lítostivým povzdechem. “Někdo, kdo překročil hranice a dopustil se prométheovské svatokrádeže.”

“Moment,” řekl Jack. “S literaturou na mě moc nechoď. Vím, že jsem o Prométheovi už někde slyšel, ale nemůžu si vzpomenout, kdo to byl.”

“Prométheus byl titán z řecké mytologie,” vysvětlovala Laurie. “Ukradl z Olympu oheň a dal ho člověku.”

“Já dal nechtě oheň některým zvířatům,” řekl Kevin. “Narazil jsem na způsob, jak přesouvat části chromozomu, konkrétně krátké rameno chromozomu šest, z jedné buňky do druhé, od jednoho živočišného druhu k jinému.”

“Takže jste brali části chromozomu od lidí a dávali je lidoopům,” řekl Jack.

“Do oplodněných vajíček lidoopů,” opravil ho Kevin.

“Přesněji řečeno šlo o lidoopa bonobo.”

301

“A ve skutečnosti,” pokračoval Jack, “jste na zakázku vyráběli dokonalý zdroj orgánů k transplantaci pro konkrétního jedince.”

“Přesně tak,” souhlasil Kevin. “Ze začátku sem si to tak nepředstavoval. Věnoval jsem se čistě jen výzkumu. Nakonec jsem ale dělal něco, do čeho jsem se dal zlákat kvůli ekonomickému potenciálu.”

“Pane jo!” poznamenal Jack. “Geniální a efektní, ale taky trošku děsivé.”

Je to víc než děsivé,” řekl Kevin. “Je to svého druhu tragédie.

” Problém je, že jsem přenesl příliš mnoho lidských genů.

Náhodou jsem stvořil rasu pračlověka.”

“Myslíš jako neandertálce?” zeptala se Laurie.

, O miliony let primitivnější,” odvětil Kevin. “Spíš jako Lucy. Ale jsou dost inteligentní na to, aby používali oheň, vyráběli nástroje, a dokonce i mluvili mezi sebou. Myslím, že jsou někde tam, kde my jsme byli před čtyřmi nebo pěti miliony let.”

“Kde jsou ti tvorové?” zeptala se Laurie polekaně.

“Jsou kousek odtud na ostrově,” řekl Kevin, “kde žili poměrně svobodně. Naneštěstí se to všechno změní.”

“Pročpak to?” vyptávala se Laurie. V duchu Před sebou ty pralidi viděla. Jako dítě ji jeskynní lidé fascinovali.

Kevin rychle vypověděl příběh o kouři, který nakonec přivedl jeho, Melanii a Candace na ostrov. Vyprávěl, jak byli zajati a pak zachráněni. Také jim pověděl o osudu tvorů, které čeká doživotní internace v maličkých betonových celách čistě jen proto, že jsou příliš lidští.

“To je strašné,” poznamenala Laurie.

“Je to katastrofa!” Jack potřásl hlavou. “To je teda historie!”

“Tenhle svět není připravený na novou rasu,” řekl Warren.

“Už takhle máme dost potíží s tím, co máme.”

“Přijíždíme na nábřeží,” ohlásil Kevin. “Náměstíčko u mola je za příští zatáčkou.”

“Tak zastav tady,” řekl Jack. “Když jsme připluli, byl tam voják.”

Kevin zajel k okraji silnice a zhasl světla. Kvůli klimatizaci nechal motor běžet. Jack a Warren vystoupili zezadu a doběhli na roh. Opatrně vykoukli za ohyb.

“Jestli tam náš člun nebude, jsou tady někde kolem další čluny?” zeptala se Laurie. “

“Bohužel ne, řekl Kevin.

, Existuje jiná cesta z města kromě hlavní brány?” zeptala se Laurie.

, “Jen tahle,” řekl Kevin.

“Bůh nám buď, milostiv,” podotkla Laurie.

Jack a Warren se rychle vrátili. Kevin stočil okénko.

“Voják tam je,” řekl Jack. “Nedává moc pozor. Vlastně možná spí. Ale stejně se s ním budeme muset nějak vypořádat. Myslím, že nejlepší bude, když všichni zůstanete tady.”

“Dobře,” řekl Kevin. Byl víc než rád, že může takovouhle práci přenechat ostatním. Kdyby to bylo na něm, neměl by zdání, co si počít.

302

Jack a Warren se vrátili k rohu a zmizeli.

Kevin vytočil okénko nahoru.

Laurie se podívala na Natalii a potřásla hlavou. “Tohle všechno mě mrzí. Nejspíš jsem to mohla tušit. Jack je hotový magnet na vyhledávání malérů.”

“Netřeba se omlouvat,” prohlásila Natalie. “Tvá chyba to rozhodně není. Kromě toho všechno vypadá daleko líp než před čtvrt hodinou.”

Jack a Warren se znovu objevili v překvapivě krátkém čase.

Jack třímal pistoli, zatímco Warren nesl automatickou pušku.

Nastoupili dozadu do toyoty.

, Nějaký problém?” zeptal se Kevin.

, “Kdepak,” odtušil Jack. “Byl velmi ochotný. Samozřejmě Warren dokáže jednat náramně přesvědčivě, když chce.”

“Je u toho baru na kuří nožce parkoviště?” zeptal se Warren.

“Je,” řekl Kevin.

“Zajeď tam!” nařídil Warren.

Kevin vycouval, zahnul doprava a pak hned doleva. Na konci bloku vjel na rozlehlé asfaltové parkoviště. Před nimi se rýsovala silueta ztemnělého baru, chýše na kůlech. Za barem se jiskřivě rozkládala plocha širokého ústí řeky. Její hladina se třpytila v měsíčním světle.

Kevin zajel rovnou k baru a zastavil.

“Počkejte všichni tady,” nařídil Warren. “Zkontroluju člun.”

Vylezl ven s automatem a rychle zmizel za barem.

“Pohybuje se rychle,” poznamenala Melanie.

“To ještě nic není,” řekl Jack.

“To za vodou je Gahon?” zeptala se Laurie.

“Určitě,” ujistila ji Melanie.

“Jak je to daleko?” zeptal se Jack.

“Asi šest kilometrů vzdušnou čarou,” řekl Kevin. “Ale měli bychom se pokusit dostat na Kokosovou pláž. To je asi patnáct kilometrů. Odtamtud můžeme kontaktovat americké velvyslanectví v Libreville, odkud nám určitě dokážou pomoct.”

“Jak dlouho potrvá, než se dostaneme na tu Kokosovou pláž?” zeptala se Laurie.

“Odhadoval bych něco přes hodinu,” řekl Kevin. “Samozřejmě záleží na rychlosti člunu.”

Warren se znovu objevil a přistoupil k autu. Kevin opět otevřel okno.

“Je to v pohodě,” pravil Warren. “Člun je tam. Bez problému.”

“Hurá,” zajásali všichni jednohlasně. Vystoupili z auta.

Kevin, Melanie a Candace si nesli plátěné tašky.

“Je to tvoje zavazadlo?” žertovala Laurie.

“Tadyto je moje,” odpovídala Candace.

Warren vedl skupinu k setmělému baru a kolem něj ke schůdkům na pláž.

“Musíme rychle, dokud se nedostaneme za zeď vlnolamu,” řekl Warren. Pokynul ostatním, aby šli před ním.

303

Pod molem byla tma a všichni se museli pohybovat pomalu.

Kromě vlnek pleskajících o břeh bylo slyšet velké kraby, pelášící do svých jamek v písku.

“Máme pár baterek,” řekl Kevin. “Mohli bychom je použít.”

“Nebudeme to pokoušet,” odvětil Jack a doslova vrazil do člunu. Přesvědčil se, že je poměrně stabilní, než řekl ostatním, aby nalezli dovnitř a přesunuli se na záď. Jakmile všichni uposlechli, Jack ucítil, jak se příď odlehčila. Opřel se o člun a začal ho odstrkovat na moře.

Pozor na příčná břevna,” řekl Jack, když naskočil na palubu.

Všichni pomáhali, ručkovali po dřevěných sloupech a tiše posouvali člun pod molem. Trvalo jim jen pár minut, než se ocitli na konci mola, zablokovaném plovoucím přístavištěm. V té chvíli stočili člun na měsícem ozářenou otevřenou vodu.

Byla tu jen čtyři pádla. Kromě mužů chtěla pádlovat Melanie.

“Chci se dostat asi sto metrů od břehu, než nastartuju motor,” vysvětloval Jack. “Nemá smysl riskovat.”

Všíchni se ohlédli na mírumilovně vyhlížející Kogo, jehož obílené budovy tonuly v mlze, třpytící se ve stříbrném měsíčním světle. Okolní džungle tvořila městu temně modré pozadí. Stěny vegetace byly jako příbojové vlny, jenjen se zlomit.

Noční zvuky džungle zůstaly v dálce. Teď bylo slyšet pouze bublání pádel protínajících vodu a jejich škrábání o bok člunu. Nějakou dobu nikdo nepromluvil. Bušení srdcí se zpomalovalo a dech se vracel k normálu. Byl čas přemýšlet a dokonce i rozhlížet se kolem sebe. Nově příchozí byli obzvlášť zaujati uchvacující krásou noční africké krajiny. Už jen sama její velikost byla ohromující. V Africe se všechno zdálo větší, dokonce i noční obloha.

Pro Kevina to bylo jiné. Jeho úleva z toho, že unikl z Koga a pomohl v tom i ostatním, v něm vzbudila jen ještě silnější úzkost o osud jeho chimérických bonobů. Byla to chyba, že je stvořil, ale opustit je v doživotním vězení maličké klece, to bylo neodpustitelné provinění.

Po nějaké době Jack zvedl pádlo a spustil je na dno člunu.

“Čas nastartovat motor,” oznámil. Popadl přívěsný motor a spustil ho do vody.

“Počkej moment,” řekl Kevin náhle. “Mám jednu prosbu. Jde o něco, oč vás nemám právo žádat, ale je to důležité.”

Jack se u benzinové nádrže napřímil. “Co máš za luhem, sportovče?” zeptal se.

Vidíte ten ostrov, poslední v řetězci?” Kevin ukázal směrem k Isla Francesca. “Tam jsou všichni bonobové. Jsou v klecích na začátku mostu na pevninu. Nic by mě nepotěšilo víc než zajet tam a pustit je.”

“Čeho se tím docílí?” zeptala se Laurie.

“Znamenalo by to hodně, kdybych je dokázal přimět přejít přes most,” řekl Kevin.

“Nepochytali by je znovu vaši přátelé z Koga’?” otázal se Jack.

“Jakživi je nenajdou.” Kevina začal jeho nápad rozehřívat.

“Zmizí. Z téhle části Rovníkové Guineje se nějakých patnáct set kilometrů do

304

vnitrozemí rozkládá hlavně panenský deštný prales. Zabírá nejen tuhle zemi, ale taky rozsáhlé oblasti Gabonu, Kamerunu, Konga a Středoafrické republiky. Musí to být tisíce kilometrů čtverečních, z čehož část je dosud doslova neprozkoumaná.”

“Jen tak je nechat jít, ať se o sebe postarají?” zeptala se Candace.

“Přesně tak,” řekl Kevin. ,.Dostanou šanci a já myslím, že to dokážou! Jsou nápadití. Podívej se na naše předky. Ti museli přežít i dobu ledovou v pleistocénu. To bylo náročnější než žít v deštném pralese.”

Laurie se podívala na Jacka. “Mně se ten nápad líbí.”

Jack pohlédl na ostrov, pak se zeptal, kterým směrem je Kokosová pláž.

“Zajedeme si,” přiznal Kevin, “ale není to daleko. Dvacet minut navrch.”

Co když je vypustíš a oni zůstanou na ostrově?” namítl Warren.

“Aspoň si můžu říkat, že jsem to zkusil,” prohlásil Kevin.

“Mám pocit, že musím něco udělat.”

“Hele, proč ne?” řekl Jack. “Myslím, že mně se ten nápad taky zamlouvá. Co na to ostatní?”

“Abych řekl pravdu, rád bych jedno to zvíře viděl,” ozval se Warren.

“Pojeďme,” prohlásila Candace nadšeně.

“Já to beru,” řekla Natalie.

“Nic lepšího bych nedokázala vymyslet,” přidala se Melanie.

“Uděláme to!”

Jack párkrát zatáhl za šňůru motoru. Přívěsák s řevem ožil.

Jack se opřel do kormidla a zamířil k Isla Francesca.

305

Kapitola 23 SIEGFRIEDOVI se ten sen zdál už

stokrát a pokaždé to bylo o trochu horší. V tom snu se blížil ke sloní sa10. BŘEZNA 1997, 1:45

mici s mládětem. Nedělal to rád, ale klienti – manželský pár – to vyžadoKOGO. ROVNÍKOVÁ GUINEA vali. To manželka chtěla vidět slůně zblízka.

Siegfried poslal souběžně stopaře, aby je chránili z boku, zatímco on a manželský pár se blížili k matce. Stopaři na severu se však vyděsili, když se objevil obrovský sloní samec.

Utekli, a navrch ke své zbabělosti neupozornili Siegfrieda na blížící se nebezpečí.

Zvuk obrovského slona řítícího se podrostem byl ja ko burácení přijíždějícího vlaku. Jeho řev dosahoval crescenda a těsně před nárazem se Siegfried probudil zalitý potem.

Siegfried ztěžka oddechoval, převalil se a posadil. Natáhl ruku skrz moskytiéru, našel sklenici vody a napil se. Problém byl, že ve snu se mu

jen opakovala skutečnost. Při této příhodě ztratil vládu v pravé paži a přišel k jizvě na tváři.

Siegfried seděl několik minut na okraji své postele, než si uvědomil, že řev, o němž se domníval, že patří k jeho snu, přichází zvenčí oknem. Za okamžik si uvědomil, co to je: hlasitá západoafrická rocková hudba vyluzovaná laciným kazetovým magnetofonem.

Siegfried se podíval na hodinky. Uviděl, že jsou skoro dvě ráno, a okamžitě se dopálil. Kdo může být tak drzý, že dělá takový randál v tuhle noční dobu?

Vysledoval, že rámus přichází přes trávník před domem, vstal z postele a vyšel na verandu. K jeho překvapení a nelibosti zaznívala hudba od Kevina Marshalla. Siegfried vlastně okamžitě poznal, kdo za to může: byli to vojáci střežící dům.

Siegfriedovým tělem projel hněv jako zásah elektrickým proudem. Zacouval zpátky do své ložnice, zavolal Cameronovi a nařídil řediteli bezpečnostní služby, aby se s ním sešel u Kevina. Siegfried praštil sluchátkem. Navlékl si šaty. Když vycházel z domu, popadl jednu ze svých starých loveckých karabin.

Siegfried se vydal rovnou přes trávník. Čím blíž byl u Kevinova domu, tím víc hudba sílila. Vojáci byli v kaluži světla pod holou žárovkou. Po zemi u jejich nohou byly rozházené četné prázdné lahve od vína. Dva z vojáků zpívali spolu s hudbou, přičemž hráli na imaginární nástroje. Další dva zřejmě nevěděli o světě.

V době, kdy na scénu dorazil Siegfried, se přihnalo dlážděnou ulicí Cameronovo auto a zastavilo se skřípěním brzd.

Cameron vyskočil ven. Ještě si dopínal košili, když se přidal k Siegfriedovi. Viditelně ohromen pohlédl na podnapilé vojáky.

Cameron se začal omlouvat, ale Siegfried ho přerušil.

“Zapomeňte na vysvětlování a výmluvy,” řekl. “Jděte nahoru a přesvědčte se, že pan Marshall a jeho dvě přítelkyně jsou v posteli.”

306

Cameron se dotkl v chabém pozdravu střechy klobouku. Zmizel nahoře na schodech. Siegfried slyšel, jak buší na dveře. Za okamžik se v obytných místnostech objevilo několik světel.

Siegfried funěl vzteky při pohledu na vojáky. Nevšimli si ani jeho, ani Cameronovy přítomnosti.

Cameron se vrátil celý bledý a vrtěl hlavou. “Nejsou tam.”

Siegfried se snažil zvládnout svůj hněv natolik, aby dokázal uvažovat. Úroveň neschopnosti, s níž musel pracovat, byla ohromující.

“A co jeho vůz?” vyštěkl Siegfried.

“Podívám se,” řekl Cameron. Běžel zpátky, doslova se prodíral mezi zpívajícími vojáky. Vrátil se skoro okamžitě.

“Je pryč.”

“To je ale překvapení!” podotkl Siegfried sarkasticky. Pak luskl prsty a ukázal na Cameronovo auto.

Siegfried nastoupil na přední sedadlo, kdežto Cameron rychle vlezl za volant.

“Zavolejte svou bezpečnostní jednotku a vyhlašte poplach,” nařizoval Siegfried. “Chci okamžitě najít Kevinovo auto. A zavolejte k bráně. Přesvědčte se, že dosud neopustilo Zónu.

Mezitím mě zavezte na radnici.”

Cameron použil mobilní telefon a manévroval vozidlem kolem bloku. Obě čísla měl uložena v automatické volbě mobilního telefonu, takže k vytáčení nepotřeboval ruce. Dupl na plyn a zamířil na sever.

Když se blížili k radnici, oficiální hledání Kevinova vozu už bylo zahájeno. Pohotově bylo zjištěno, že vůz se nepokusil projet bránou. Jakmile zahnuli na parkoviště, oba uslyšeli hudbu.

, A hergot!” pravil Cameron.

, Siegfried zůstal zticha. Pokoušel se připravit na to, co už tušil.

Cameron zastavil u budovy. Reflektory osvětlily trosky, jež byly důsledkem vytržení mříží ze zdi. Bylo vidět také těžký řetěz, pohozený na zemi.

“Tohle je katastrofa,” řekl Siegfried roztřeseným hlasem. S karabinou vystoupil z auta. Ačkoliv musel držet pušku v jedné ruce, byl vynikající střelec. V rychlém sledu vypálil tři rány a tři prázdné lahve od vína na parapetu okna armádní strážnice se rozprskly na skleněné střepy. Hudba však neustávala.

Siegfried pevně sevřel pušku zdravou rukou, přistoupil k oknu strážnice a nahlédl dovnitř. Kazetový přehrávač stál na psacím stole s hlasitostí puštěnou na maximum. Čtyři vojáci o sobě nevěděli; buď leželi na

podlaze, nebo se sesuli na polorozpadlý nábytek.

Siegfried zvedl pušku. Stiskl spoušť a kazetový přehrávač sletěl ze stolu. V okamžení na scéně zavládlo mučivé ticho.

Siegfried se vrátil ke Cameronovi. “Zavolejte plukovníka do kasáren. Povězte mu, co se stalo. Řekněte mu, že chci tyhle muže postavit před vojenský soud. Řekněte mu, ať sem okamžitě pošle jednotku vojáků s vozidlem.”

“Rozkaz!” vyrazil ze sebe Cameron.

307

Siegfried vstoupil pod podloubí a podíval se na mříže, vytažené z oken žalářních cel. Při pohledu na otvory poznal, proč šly tak snadno ven. Zdivo mezi cihlami pod omítkou se změnilo v písek.

Aby se ovládl, šel Siegfried pěšky až k městské radnici.

Když obcházel poslední roh, uviděl, jak se po silnici blíží světla. Zahnula na parkovišti. Se skřípěním pneumatik zastavilo hlídkové auto bezpečnostní služby vedle Cameronova vozu a vyskočil z něj velící důstojník.

Siegfried polohlasem zaklel, když se k němu blížil. Když se pohřešovali kromě Kevina a žen i ti Američané, byl projekt bonobo ve vážném ohrožení. Musí je najít.

“Pane Spalleku,” začal Cameron. “Mám informaci. Důstojník O’Leary má dojem, že viděl před deseti minutami auto Kevina Marshalla. Samozřejmě můžeme rychle ověřit, jestli tam ještě je.”

“Kde?” zeptal se Siegfried.

” Na parkovišti u baru,” odvětil O’Leary. “Všiml jsem si ho při posledním hlídkovém okruhu.”

“Viděl jste nějaké lidi?”

“Ne, prosím! Ani živáčka.”

“Tam dole by měla být stráž,” řekl Siegfried. “Viděl jste ji?”

“Vlastně ne, pane,” pravil O’Leary.

“Co myslíte tím ,vlastně ne?” zavrčel Siegfried. Už měl té neschopnosti dost.

“Nevěnujeme velkou pozornost vojákům,” vysvětloval O’Leary.

Siegfried se zahleděl do dálky. V marné snaze ovládnout svůj hněv si všiml, jak se měsíční světlo odráží od vegetace. Krása krajiny ho do jisté míry uklidnila, a tak zdráhavě připustil, že ani on nevěnuje mnoho pozornosti vojákům. Spíš než aby sloužili k nějakému užitku, prostě tady byli; součást ceny, kterou platili za obchod se zdejší vládou. Ale proč by bylo Kevinovo auto u baru? Pak mu svitlo.

“Camerone, přišlo se na to,jak se Američané dostali do města?” zeptal se Siegfried.

“Bohužel ne,” řekl Cameron.

“Pátralo se po člunu?” pokračoval Siegfried ve vyptávání.

Cameron se podíval na O’Learyho, který zdráhavě odvětil:

“Nevím nic o hledání člunu.”

“A co když jste v jedenáct střídal Hansena?” zeptal se Cameron. “Když vám dával hlášení zmínil se, že by hledal člun “Ani slovem, pane,” odtušil O’Leary.

Caerieron polkl. Obrátil se k Siegfriedovi. “Prostě v tom budu muset pokračovat a později se vám ozvu.”

“Jinými slovy, ten zatracený člun nikdo nehledal!” vyjel Siegfried.

“Tohle je náramná komedie, ale já se nesměju.”

“Vydal jsem konkrétní rozkazy pátrat po člunu,” řekl Cameron.

“Rozkazy zřejmě nestačí, vy dutá hlavo,” vyprskl Siegfried.

“Vy máte velet. Vy jste odpovědný.”

Siegfried zavřel oči a zaskřípal zuby. Ztratil obě skupiny.

V téhle chvíli

308

mohl udělat jediné – přimět plukovníka, aby zavolal na armádní stanoviště v Acalayongu pro ten nepravděpodobný případ, že by uprchlíci přistáli právě tam. Siegfried však měl k optimismu daleko. Věděl, že kdyby na to přišlo a na útěku byl on, mířil by do Gabonu.

Z ničeho nic Siegfried vyvalil oči. Napadla ho další věc: ještě hrozivější myšlenka.

“Je na Isla Francesca stráž?” zeptal se.

, Ne, pane. Žádná se nepožadovala.”

, ” A co u mostu na pevninu?” pokračoval Siegfried.

“Tam stráž byla, dokud jste ji nenařídil odstranit,” odvětil Cameron.

, Takže hned jedeme.” řekl Siegfried. Vyrazil ke Cameronovu autu.

, V té chvíli se ulicí přihnala tři vozidla a zahnula na parkoviště. Byly to armádní džípy. Zastavily u dvou zaparkovaných vozů. Všechny byly plné vojáků, po zuby ozbrojených.

Z předního džípu vystoupil plukovník Mongomo. Na rozdíl od zanedbaných vojáků měl na sobě neposkvrněnou vojenskou parádu včetně medailí. Navzdory tomu, že byla noc, měl na očích letecké sluneční brýle. Strnule Siegfriedovi zasalutoval a prohlásil, že je mu k službám.

“Byl bych velmi vděčný, kdybyste se postaral o ty opilé vojáky,” řekl Siegfried upjatě a ukázal ke strážnici.

“Důstojník O’Leary vás zavede k další skupině. A nařiďte, ať nás jeden džíp plný vojáků následuje. Možná budeme potřebovat jejich palebnou sílu.”

Kevin pokynul Jackovi, aby zpomalil. Jack stáhl plyn a těžká piroga rychle ztratila setrvačnost. Ocitli se v úzkém průlivu mezi Isla Francesca a pevninou. Byla tu značně větší tma než na otevřené vodě, protože stromy po obou stranách tvořily zastřešený tunel.

” Tady je to strašidelné,” řekla Laurie.

“Poslouchejte,jak hlasité jsou zvuky zvířat.” ozvala se Natalie.

“To, co slyšíte, jsou hlavně žáby,” vysvětlovala Melanie.

“Žáby s romantickými sklony.”

“Je to hned před námi,” řekl Kevin.

Jack vypnul motor a vstal, aby vyndal přívěsný motorek z vody.

Ozvalo se tiché bouchnutí a škrábavý zvuk, když člun přejížděl přes lano přívozu.

“Pádlujme,” řekl Kevin. “Už je to jen kousek a já bych nechtěl potmě narazit na kládu.”

Hustá džungle napravo se vzdálila. když se dostali na mýtinu u přístaviště. Znovu se ocitli v měsíčním světle.

“No ne!” vykřikl Kevin z přídě. “Most není spuštěný. Kruci!”

“To by neměl být problém,” ozvala se Melanie. “Ještě mám ten klíč.” Zvedla ho a klíč se zatřpytil v tlumeném světle. “Měla jsem pocit, že by se jednou mohl hodit.”

“Ach Melanie!” rozplýval se Kevin. “Ty jsi báječná. Už jsem chvíli myslel, že je všechno ztraceno.”

;

309

“Padací most, který potřebuje klíč?” podivil se Jack. “To je tady v džungli náramně rafinované.”

“Napravo od nás je přístaviště,” řekl Kevin. “Tam uvážeme člun.”

Jack byl u kormidla. Pomocí zpětného pádlování stočil příď k ostrovu. Za několik minut s tichým bouchnutím narazili do prkenného můstku.

“Fajn, lidi.” Kevin se nadechl. Byl nervózní. Věděl, že se mu to vůbec nepodobá, neboť se chystal udělat něco, co ještě nikdy neudělal: být svého druhu hrdinou. “Já navrhuju tohle.

Vy zůstaňte všichni na člunu. Aspoň prozatím. Já vlastně nevím, jak na mě ta zvířata budou reagovat. Jsou neuvěřitelně silná, takže tu existuje riziko. Jsem ochoten je podstoupit z důvodů, o kterých už jsem mluvil. ale nechci ohrozit nikoho z vás. Je to rozumné?”

“Je to rozumné, ale nevím, jestli souhlasím,” odpověděl Jack. “Mně připadá, že budeš potřebovat trochu pomoct.”

“Kromě toho s tímhle kalašnikovem se nedá říct, že bychom se nemohli bránit,” dodal Warren.

“Žádné střílení!” řekl Kevin. “Prosím. Zvlášť ne kvůli mně.

Proto chci, abyste všichni zůstali tady. Kdyby to vypadalo špatně, prostě odplujte.”

Melanie vstala. “Já jsem za existenci těch tvorů skoro stejně odpovědná jako ty. Pomůžu ti, ať chceš nebo ne, frájo.”

Kevin se zatvářil zděšeně.

“Netrucuj,” řekla Melanie. Vylezla z člunu na přistávací můstek.

“To vypadá na mejdan.” Jack vstal a následoval Melaniina příkladu.

“Ty zůstaň sedět!” řekla Melanie přísně. “Momentálně je to soukromý mejdan.”

Jack si sedl.

Kevin vytáhl baterku a vylezl za Melanii na můstek. “Budeme pracovat hodně rychle,” slíbil.

Prvním úkolem byl most. Bez něj by plán selhal bez ohledu na reakci zvířat. Kevin zasunul klíč. Když jím otočil a stiskl zelený knoflík, zatajil dech. Skoro okamžitě uslyšel kvílení elektromotoru na bateriový pohon z pevniny. Pak se vysunovací most zvolna natáhl přes temnou řeku, až se dotkl betonového podstavce na ostrově.

Kevin na něj vylezl, aby se přesvědčil, že je solidně usazený. Pokusil se jím zatřást, ale držel pevně na místě.

Spokojeně slezl a pěšky zamířil spolu s Melanii k pralesu. Na klece v temném stínu neviděli, ale věděli, kde jsou.

“Máš nějaký plán, nebo je prostě hromadně vypustíme?” zeptala se Melanie, když kráčeli přes louku. Kevin svítil baterkou, aby viděli, kam šlapou.

“Jediné, co mě napadlo, bylo najít mého dvojníka, bonoba číslo jedna,” řekl Kevin. “Na rozdíl ode mě je to vůdce.

Kdybych mu to dokázal vysvětlit, možná by vyvedl ostatní.”

Kevin pokrčil rameny. “Napadá tě něco lepšího?”

“Momentálně ne,” řekla Melanie.

Klece byly všechny vedle sebe v dlouhé řadě. Silně to tu smrdělo, protože některá zvířata byla ve svých těsných vězeních už víc než čtyřia310

dvacet hodin. Když Kevin s Melanii kráčeli podél nich, posvítil Kevin baterkou do každé klece. Zvířata se okamžitě probudila. Některá zacouvala k zadní stěně ve snaze skrýt se před ostrou září. Jiná stála vzpurně na svém místě a oči jim rudě plály.

,Jak ho poznáš?” zeptala se Melanie.

, “Kéž bych mohl počítat, že uvidím svoje hodinky,” řekl Kevin. “Ale pravděpodobnost je slabá. Nejspíš ho musím poznat podle té strašné jizvy, co má.”

“Je to dost ironie, že má skoro stejnou jizvu jako Siegfried,” podotkla Melanie.

“Ani se o tom chlapovi nezmiňuj,” požádal ji Kevin. “Páni, hele!” Světlo ozářilo děsivě zjizvenou tvář bonoba číslo jedna. Vzdorovitě jim oplatil pohled.

“To je on,” vykřikla Melanie.

“Bada,” řekl Kevin. Poplácal se po hrudi,jak to dělaly samice bonobo, když jeho, Melanii a Candace poprvé přivedli k jeskyni.

Bonobo číslo jedna naklonil hlavu ke straně a pokožka mezi očima se mu svraštila.

, Bada,” opakoval Kevin.

, Bonobo zvolna zvedl ruku a poplácal se po hrudníku. Pak řekl “bada” stejně jasně jako Kevin.

Kevin pohlédl na Melanii. Oba byli šokováni. Ačkoliv s Arthurem zkusmo konverzovali. bylo to v natolik odlišném kontextu, že si nikdy nebyli docela jisti, jestli doopravdy komunikují. Tohle bylo něco jiného.

“Ata,” pokračoval Kevin. Tohle slovo slýchali často počínaje okamžikem, kdy je bonobo číslo jedna zařval, když na něj poprvé narazili.

Domnívali se, že znamená “pojď”

Bonobo číslo jedna neodpověděl.

Kevin slovo opakoval, pak pohlédl na Melanii. “Nevěděl jsem, co jiného říct.”

“Já taky ne,” kývla Melanie. “Dejme se do toho a otevřeme dveře. ,Možná pak zareaguje. Chci říct, že je pro něj těžké “přijít”, když je zamčený.”

“Na tom něco je,” souhlasil Kevin. Obešel Melanii a sáhl doprava za roh klece. S obavami uvolnil západku a otevřel dveře.

Kevin a Melanie odstoupili. Kevin nasměroval baterku k zemi, aby nesvítila zvířeti do tváře. Bonobo číslo jedna se zvolna vynořil a vztyčil se v plné výši. Rozhlédl se napravo a nalevo, než znovu obrátil svou pozornost k oběma lidem.

“Ata,” řekl Kevin znovu a ucouvl. Melanie zůstala stát.

Bonobo číslo jedna vyrazil kupředu, protáhl se při chůzi, jako když se atlet rozehřívá.

Kevin se natočil, aby se mu šlo snáz. Ještě několikrát opakoval “ata”. Výraz ve tváři zvířete se nezměnil, ale následovalo ho.

Kevin se vydal k mostu a vylezl na něj. Znovu opakoval “ata”.

311

Bonobo číslo jedna zdráhavě vylezl na betonový podstavec.

Kevin couval, až stál uprostřed mostu. Bonobo obezřele vyšel na most. Často se díval ze strany na stranu.

Pak Kevin vyzkoušel něco, co na Arthurovi dosud netestoval.

Kevin spojil slova bonobů dohromady. Použil “sta,” z epizody, kdy bonobo číslo jedna zkusil dát Candace mrtvou opici. Použil “zit”, které řekl bonobo číslo jedna, když je chtěl odvést do jeskyně. A nakonec použil “arak”, o čemž si byli docela jisti, že znamená “pryč.”

“Sta zit arak,” řekl Kevin. Roztáhl prsty a máchl rukou od své hrudi, kteréžto gesto Candace popsala na operačním sále.

Kevin doufal, že jeho poslepovaná věta zní: “Ty jdi pryč.”

Když větu ještě jednou zopakoval, Kevin ukázal na severovýchod, směrem k nekonečnému deštnému pralesu.

Bonobo číslo jedna se zvedl na zadní a pohlédl přes Kevinovo rameno na temnou stěnu džungle na pevnině. Pak se ohlédl ke klecím. Roztáhl paže a vydal řadu zvuků, které Kevin a Melanie ještě neslyšeli, nebo alespoň nespojovali se žádnou konkrétní činností.

“Co to dělá?” zeptal se Kevin. V té chvíli se od něj zvíře odvrátilo.

“Možná se pletu,” řekla Melanie, “ale myslím, že se obrací na svůj lid.”

“Bože můj!” řekl Kevin. “Myslím, že možná rozuměl, co mu chci říct. Pusťme další zvířata.”

Kevin vykročil kupředu. Bonobo vycítil jeho pohyb a obrátil se čelem k němu. Kevin zaváhal. Most byl asi tři metry široký a Kevin se bál jít k němu příliš blízko. Až tuze dobře si pamatoval, jak snadno ho bonobo zvedne a odmrští jako hadrovou panenku.

Kevin zíral zvířeti do tváře, nespatří-li nějaké emoce, ale nedokázal to. Zažil jen znovu ten záhadný pocit, že se dívá do evolučního zrcadla.

“Co se děje?” zeptala se Melanie.

“Děsí mě,” přiznal Kevin. “Nevím, jestli mám projít kolem něj nebo radši ne.”

“Prosím tě, už žádná hra na mrkanou, řekla Melanie. “Nemáme moc času.”

“Fajn,” řekl Kevin. Nabral dech a pomaloučku se sunul podél zvířete, balancuje přitom na okraji. Bonobo ho sledoval, ale nepohnul se.

“Tohle mi ničí nervy!” stěžoval si Kevin, když slézal z mostu.

“Chceme, aby zůstal tady?” zeptala se Melanie.

Kevin se podrbal na hlavě. “Já nevím. Mohl by odtud vylákat ostatní, ale na druhou stranu by se mohl vrátit s námi.”

“Proč prostě nejdeme?” řekla Melanie. “Ať se rozhodne sám.”

Melanie a Kevin se vydali ke klecím zvířat. Byli rádi, když bonobo číslo jedna okamžitě slezl z mostu a násLedoval je.

Kráčeli rychle, věděli, že Candace a ostatní čekají. Když dorazili ke klecím, nezaváhali. Kevin otevřel dveře první klece, zatímco Melanie pracovala na druhé.

Zvířata se vynořovala rychle a okamžitě si vyměňovala slova s bonobem číslo jedna. Kevin a Melanie přistoupili k dalším dvěma klecím.

312

Za pouhých několik minut se kolem hemžil tucet zvířat, vydávala zvuky a protahovala se.

“Funguje to,” řekl Kevin. “Tím jsem si jistý. Kdyby se chtěli jen rozběhnout do lesa tady na ostrově, už by to udělali. Myslím, že všichni vědí, že musí odejít.”

“Možná bych měla dojít pro Candace a naše nové přátele,” řekla Melanie. “Měli by to vidět a mohli by pomoct všechno urychlit.”

“Dobrý nápad,” řekl Kevin. Podíval se na dlouhou řadu klecí.

Věděl, že je jich přes sedmdesát.”

Melanie odběhla do noci, zatímco Kevin přistoupil k další kleci. Všiml si, že bonobo číslo jedna zůstal nablízku, aby uvítal každé nově osvobozené zvíře.

Než Kevin propustil půl tuctu dalších zvířat, dorazili lidé.

Zprvu se tvorů trochu báli a nevěděli,jak se chovat. Zvířata si jich nevšímala kromě Warrena, kterého zeširoka obstoupila.

Warren nesl automat, který, jak Kevin uhodl, připomínal zvířatům uspávací pistoli.

“Jsou tak klidní,” řekla Laurie. “Je to strašidelné.”

“Jsou stísnění,” vysvětloval Kevin. “Může to být po tom uspávacím prostředku nebo v důsledku uvěznění. Ale nechoď moc blízko. Možná jsou klidní, ale jsou velice silní.”

“Jak vám můžeme pomoct?” zeptala se Candace.

“Jen otevírej dveře klecí,” řekl Kevin.

Při sedmi lidech trvalo jen pár minut, než byly všechny klece otevřené. Jakmile se poslední zvíře vynořilo do noci, Kevin všem pokynul, aby se vydali směrem k mostu.

Bonobo číslo jedna, který sledoval Kevina jako stín, hlasitě zatleskal rukama přesně tak, jak to udělal, když na něj Kevin a ženy poprvé narazili v tom háječku na mokřinaté louce. Pak hlučně zahulákal a vydal se za lidmi. Ostatní bonobové ho okamžitě následovali.

“Je to jako koukat na Exodus,” zažertoval Jack.

“Nerouhej se,” škádlila ho Laurie. Přeze všechno vtipkování tu ale byla i určitá pravda. Doopravdy nad tou podívanou žasla.

Jako by zázrakem zvířata bez jediného zvuku splynula s temnou džunglí. Jednu chvíli to byl poklidný dav, hemžící se na konci mostuvzápětí byli pryč, jako když se voda vsákne do houby.

Lidé se chvíli nepohnuli ani nepromluvili. Nakonec mlčení přerušil Kevin. “Dokázali to, a já jsem rád,” řekl. “Děkuju vám všem za pomoc. Možná se teď dokážu vyrovnat s tím, co jsem udělal, když jsem je stvořil.” Postoupil k mostu a stiskl červený knoflík. Most se s kvílením stáhl.

Skupina se odvrátila od podstavce a začala se trousit zpátky k piroze. “To bylo jedno z nejpodivnějších procesí, co jsem kdy viděl,” řekl Jack.

V půli cesty ke kánoi se Melanie náhle zastavila a vykřikla:

“To ne! Koukejte!”

Všichni sjeli pohledem na druhou stranu řeky směrem, kam ukazovala. Mezi listím se míhaly kužely světla z reflektorů několika vozů. Vozy sjížděly po cestě vedoucí k mechanismu mostu.

313

“Nemůžeme ke člunu!” vyhrkl Warren. “Uvidí nás.”

“Tady taky zůstat nemůžeme,” namítl Jack.

“Zpátky ke klecím!” vykřikl Kevin.

Všichni se otočili a uháněli ke tvrzi džungle. Ve chvíli, kdy se schovali za klece, přejely kužely reflektorů přes mýtinu, jak se vozidla otáčela k západu. Pak se vozy zastavily, ale reflektory zůstaly rozsvícené a motory dál běžely.

“To jsou domorodí vojáci,” řekl Kevin.

” A Siegfried,” dodala Melanie. “Toho poznám kdekoliv. A to je hlídkový vůz Camerona McIverse.”

Rozsvítil se pátrací reflektor. Jeho vysoce intenzivní světlo přejíždělo po řadě klecí, pak sklouzlo zpět ke břehu řeky. Rychle objevilo kánoi.

I na vzdálenost padesáti metrů slyšeli vzrušené hlasy, reagující na objev člunu.

“Tohle není dobré,” řekl Jack. “Vědí, že jsme tady.”

Náhlý a prudký výbuch těžké palby roztříštil poklid noci.

“Po čem to propána střílejí?” zeptala se Laurie.

“Obávám se, že ničí člun,” řekl Jack. “To je nejspíš špatná zpráva pro mou zálohu.”

“Teď není čas na humor,” namítla Laurie.

Nočním vzduchem otřásl výbuch a vojáky krátce ozářila ohnivá koule. “To musela být benzinová nádrž,” podotkl Kevin. “Tak to bychom měli, pokud jde o přepravu.”

Za pár minut pátrací reflektor zhasl. Pak se první vůz obloukem otočil a zmizel zpátky na cestě vedoucí do Koga.

“Má někdo představu, co se děje?” zeptal se Jack.

“Já bych řekla, že Siegfried a Cameron se vracejí do města,” podotkla Melanie. “Vědí, že jsme na ostrově, a tak se jim nejspíš vrátilo sebevědomí.”

Reflektory druhého vozu náhle zhasly, takže se celý prostor ocitl ve tmě. I měsíční světlo bylo slabé, protože měsíc na západní obloze klesal k obzoru.

“Bylo mi milejší, když jsme měli trochu představu o tom, kde jsou a co dělají,” podotkl Warren.

“Jak velký je tenhle ostrov?” zeptal se Jack.

“Asi devět kilometrů dlouhý a tři široký,” řekl Kevin.

“Ale…”

“Rozdělávají oheň,” přerušil ho Warren.

Tečka zlatého světla ozářila část mostního mechanismu, pak vzplála v táborový oheň. Bylo vidět, jak se po okraji osvětleného prostoru pohybují strašidelné postavy vojáků.

“Není to hezké?” řekl Jack. “To vypadá, že si tady vedou jako doma.”

“Co budeme dělat?” zeptala se Laurie zoufale.

“Nemáme moc na vybranou, když sedí na konci mostu,” řekl Warren. “Napočítal jsem jich šest.”

“Doufejme, že nemají v plánu přijít sem,” podotkl Jack “Nepřijdou, dokud nevyjde slunce,” řekl Kevin. “Nemají se sem po 314

tmě jak dostat. Kromě toho to není třeba. Neočekávají, že bychom někam odešli.”

“A co přeplavat průliv?” navrhl Jack. “Je jen asi deset nebo dvanáct metrů široký a není tu proud, který by stál za řeč.”

“Nejsem dobrý plavec,” namítl Warren nervózně. “Říkal jsem ti to.”

“Celá tahle oblast se hemží krokodýly,” řekl Kevin.

“Ach Bože!” řekla Laurie. “To nám řekl brzo.”

“Ale poslouchejte! Nemusíme plavat,” řekl Kevin. “Aspoň já myslím, že ne. Ten člun, na kterém jsme se sem dostali s Candace a Melanii, je s největší pravděpodobností tam, kde jsme ho nechali, a je dost velký pro nás všechny.”

“Fantastické!” zvolal Jack. “Kde je?”

“Bohužel se budeme muset trochu projít,” řekl Kevin. “Je to skoro dva kilometry, ale aspoň je tam čerstvě proklestěná cesta.”

, Zní to jako procházka parkem,” podotkl Jack.

” Kolik je hodin?” zeptal se Kevin.

, “Tři dvacet,” odpověděl Warren.

“Pak máme přibližně hodinu a půl času, než vyjde slunce,” řekl Kevin.

“Radši vyrazíme hned.”

To, co Jack nazval procházkou parkem, bylo nakonec jedním z nejdrásavějších zážitků, jaké kdy kdo z nich absolvoval.

Protože prvních dvě stě nebo tři sta metrů nechtěli použít baterky, museli postupovat způsobem, který se dal označit jedině termínem “slepý vede slepého”. Uvnitř džungle už nebylo vůbec žádné světlo. Byla tu tak naprostá tma, že bylo obtížné vůbec poznat, mají-li otevřené oči, nebo ne.

Kevin šel první a nahmatával cestu po zemi, přičemž často volil špatně, takže se musel vracet a hledat stezku. Kevin věděl, jací tvorové prales obývají, a zatajil dech pokaždé, když vztáhl ruku nebo nohu do černoty.

Za Kevinem se ostatní seřadili husím pochodem a každý se držel neviděné postavy před sebou. Jack se pokoušel situaci zlehčovat, ale po nějaké době ho i jeho obvykle vynalézavé vtipkování opustilo. Od té chvíle byli všichni oběťmi vlastních obav, zatímco noční tvorové repetili, cvrlikali, řvali, švitořili a sem tam vřeštěli kolem nich.

Když konečně uznali za bezpečné použít baterky, postupovalo se jim lépe. Současně se otřásli, když spatřili to množství hadů a hmyzu, na které narazili, neboť věděli, že před použitím baterek míjeli tytéž tvory nevědomky.

Když se dostali na bažinaté lučiny kolem Lago Hippo, začínal už obzor na východě slabě blednout. Vyšli ze tmy pralesa a mylně se domnívali, že to nejhorší už mají za sebou. Jenže tomu tak nebylo. Hroši byli všichni venku z vody a popásali se. Zvířata se v šeru před úsvitem zdála obrovitá.

“Možná na to nevypadají, ale jsou velmi nebezpeční,” upozornil je Kevin. “Zabili víc lidí, než byste čekali.

315

Skupina obešla hrochy širokým obloukem. Když se však blížili k rákosí, kde, jak doufali, byla dosud ukrytá malá kánoe, museli těsně minout dva obzvlášť velké hrochy. Zvířata jako by je ospale pozorovala, a pak najednou bez varování vyrazila.

Naštěstí vyrazila směrem k jezeru s náramným rámusem a rachotem. Obě mnohatunová zvířata vyrobila nové široké stezky rákosím k vodě. Na okamžik se všem zastavila srdce v hrudi.

Trvalo pár minut, než se vzpamatovali a mohli jít dál.

Obloha se teď postupně rozjasňovala a oni věděli, že nemají času nazbyt. Krátká procházka zabrala víc času, než předpokládali.

“Díky Bohu, ještě je tady,” řekl Kevin, když rozhrnul rákosí a našel malou kánoi. Dokonce i polystyrénová bednička na jídlo byla dosud na svém místě.

Vejít se do kánoe, to však byl další problém. Rychle pochopili, že člun je příliš malý a příliš nebezpečný, aby se do něj vešlo sedm lidí. Po obtížné diskusi se rozhodlo, že Jack a Warren zůstanou v rákosí a počkají, až Kevin přijede s malou kánoí nazpátek.

To čekání bylo peklo. Nejenže obloha čím dál víc světlala v předzvěsti nevyhnutelného úsvitu a možného příchodu vojáků, ale také tu byla pořád obava, že motorizovaná kánoe zmizela.

Jack a Warren se nervózně střídavě dívali jeden na druhého a na hodinky, přičemž odháněli mraky nenasytného hmyzu. A ještě ke všemu byli totálně vyčerpaní.

Právě když už si říkali, že ostatní potkalo něco strašného, objevil se na okraji rákosí Kevin jako fata morgána a mlčky připádloval až k nim.

Warren se vydrápal do kanoe následován Jackem.

“Motorový člun je v pořádku?” zeptal se Jack úzkostlivě.

“Aspoň tam byl,” řekl Kevin. “Nezkoušel jsem nastartovat motor.”

Vycouvali z rákosí a vyrazili k Rio Diviso. Naneštěstí tu byla spousta hrochů, a dokonce i pár krokodýlů, kteří je přinutili odpádlovat dvakrát delší vzdálenost než obvykle, jen aby se jim vyhnuli.

Než vklouzli do listoví zakrývajícího ústí džunglí lemované řeky, zahlédli několik vojáků, vystupujících v dálce na mýtinu.

“Myslíš, že nás viděli?” zeptal se Jack z přídě.

“těžko říct,” opáčil Kevin.

“Je to o chlup,” podotkl Jack.

Pro ženy bylo čekání stejně těžké jako prve pro Jacka s Warrenem. Když malá kánoe přirazila k boku člunu, ronily doslova slzy úlevy.

Poslední starost představoval přívěsný motor. Jack slíbil, že ho bude obsluhovat, protože měl z časů svého raného mládí zkušenosti s podobnými stroji. Zatímco ho kontroloval, ostatní vypádlovali s těžkou pirogoú ven z rákosí na otevřenou hladinu.

Jack napumpoval benzin a pak s modlitbičkou zatáhl za šňůru.

Motor zaprskal a naskočil. V ranním tichu zněl hlasitě. Jack se podíval na Laurii. Usmála se a zvedla palec.

Jack přidal plyn, pustil motor naplno a zamířil rovnou na jih, kde se jako zelená čára na obzoru rýsoval Gabon.

316

LOU SOLDANO mrkl na hodinky, Epilog když ukazoval policejní odznak, aby ho pustili do celního prostoru budovy

18. BŘEZNA 1997, 15:45 mezinárodních příletů na Kennedyho letišti. Narazil v jednom tunelu v cenNEW YORK tru města na hustší provoz, než očekával, a upřímně doufal, že nejde příliš pozdě, aby stihl uvítat vracející se světoběžníky.

Přistoupil k jednomu z letištních zřízenců a zeptal se, který karusel na zavazadla patří Air France.

“Až dole na konci, brácho,” odtušil zřízenec a máchl rukou.

To se může stát jen mně, pomyslel si Lou a dal se do pomalého poklusu. Zanedlouho zvolnil a po milionté si odpřisáhl, že přestane kouřit.

Když se dostal blíž, snadno poznal, který karusel hledá. Na monitoru stálo tiskacími písmeny Air France. Kolem se tísnila spousta lidí.

Lou karusel napůl obešel, než uviděl skupinu. I když k němu stáli zády, poznal Laurii podle vlasů.

Prodral se mezi ostatními pasažéry a stiskl jí rameno.

Dotčeně se otočila, ale rychle ho poznala. Pak ho objala tak divoce, až zrudl ve tváři.

“Dobrý, dobrý, vzdávám se,” vypravil ze sebe Lou. Smál se přitom.

Laurie ho pustila, aby si mohl potřást rukou s Jackem a Warrenem. Natalii dal Lou pusu na tvář.

“Tak co, měli jste pěkný výlet?” otázal se Lou. Bylo zřejmé, že je celý nažhavený.

Jack pokrčil rameny a podíval se na Laurii. “Bylo to fajn,” řekl jakoby nic.

“Jo, bylo to fajn,” souhlasila Laurie. “Bez problémů.”

“Vážně?” podivil se Lou. “To mě překvapuje. Víte, ta Afrika… Já tam nebyl, ale leccos jsem slyšel.”

“Co jsi slyšel, člověče?” zeptal se Warren.

“No, je tam spousta zvířat,” prohlásil Lou.

“Vážně?” zeptala se Natalie.

Lou rozpačitě pokrčil rameny. “Nejspíš. Zvířata a virus Ebola. Ale jak říkám, já tam nikdy nebyl.”

Jack se rozesmál a po něm všichni ostatní.

“Co se to tu děje?” ozval se Lou. “Utahujete si ze mě?”

“Bohužel ano,” odpověděla Laurie. “Měli jsme pohádkovou cestu! První část byla trošku náročná na nervy, ale podařilo se nám ji přežít, a jak jsme se dostali do Gabonu. už to byla balada.”

“Viděli jste nějaká zvířata?” dotíral Lou.

“Víc, než si dovedeš představit,” prohlásila Laurie.

“Tak vidíš, každý to říká,” poznamenal Lou. “Možná se tam jednou sám taky vypravím.”

Přijela zavazadla a oni si je hodili přes ramena. Proběhli celnicí a prošli terminálem. Louovo neoznačené auto stálo u obrubníku.

“Jedna z mála výhod,” vysvětloval.

317

Naložili zavazadla do kufru a nastoupili si. Laurie seděla vedle Loua.

Lou vyjel z letiště a okamžitě uvízli v dopravní zácpě.

“A co ty zeptala se Laurie. “Dostal ses někam “Už jsem se bál, že se nikdo nezeptá,” zvolal Lou. “Všechno se to rozběhlo, že byste nevěřili. Ten Spolettův pohřební ústav byl zlatý důl. Teď zrovna všechno směřuje ke vznesení obvinění. Dokonce jsem dostal zatykač i na Vinnieho Dominicka.”

“To je fantastické,” zvolala Laurie. “A co to děsné prase, Angelo Facciolo?”

“Ten je ještě ve vazbě,” řekl Lou. “Dostali jsme ho na krádež Franconiho těla. Vím, že to není nic moc, ale nezapomínej, že Al Capona dostali na daňový únik.”

“A co ta krysa v úřadu soudního ohledače?” zeptala se Laurie.

“Vyřešeno,” prohlásil Lou. “Vlastně právě na to jsme dostali Angela.

Vinnie Amendola slíbil svědčit.”

“Takže to byl Vinnie!” řekla Laurie se směsí hněvu a lítosti.

“Není divu, že se choval tak divně,” ozval se Ja ck zezadu.

“A jeden nečekaný zvrat,” pokračoval Lou. “Ještě někdo byl do toho všeho zapletený a u něj nás to dost překvapilo. Zřejmě je momentálně mimo zemi. Až se vrátí, bude zatčen pro vraždu dospívající dívky jménem Cindy Carlsonová v Jersey. Jsme přesvědčeni, že vlastní zabíjení provedli Franco Ponti a Angelo Facciolo, ale ten chlap je na to najal.

Jmenuje se doktor Raymond Lyons. Znáte ho někdo?”

“Nikdy jsem o něm neslyšel,” odvětil Jack.

“Já taky ne,” prohlásila Laurie.

“No, měl něco společného s těmi transplantacemi orgánů, co vás tak zajímaly,” řekl Lou. “Ale o tom později. Teď, zrovna bych rád slyšel všechno o první části vaší cesty: o té nervydrásající.”

“Tak to nás budeš muset pozvat na večeři,” odpověděla Laurie. “Je to kapku dlouhá historie.”

318

Slovníček

BoNoBo: Antropoidní lidoop klasifikovaný jako druh roku 1933.

Příbuzný šimpanzů.

Občas chodí po zadních a vyskytuje se pouze v omezené oblasti Zairu. Odhadovaný počet exemplářů je necelých dvacet tisíc.

CEN’rRoMER: Specializovaná část chromozomu, která hraje důležitou roli v reduplikaci chromozomu během buněčného dělení.

DNA: Zkratka pro deoxyribonukleovou kyselinu, v níž je zakódovaná genetická informace. ENDOTELIALIZACE: Zhojení vnitřní plochy krevního řečiště buňkami,jež takový povrch pokrývají. FoRENzNí PATOLOGIE: Obor patologie, který spojuje patologickou vědu s civilním a trestním právem.

GEN: Funkční jednotka dědičnosti, tvořená sekvencí DNA lokalizovanou na konkrétním místě v chromozomu. GENoM:

Kompletní soustava genů v organismu. U lidí tvoří genom přibližně sto tisíc genů. GRANULOM: RŮSt směsi specializovaných buněk v důsledku chronického zánětu.

HISTOKOMPATIBILITA: Stav, kdy dva či více organismů mohou mít společné orgány nebo tkáně (např. jednovaječná dvojčata).

HoMOLOGICKY CHRoMozoM: Chromozomy, které jsou stejné, pokud jde o geny a viditelnou strukturu: tj.každý chromozom z páru chromozomů.

HOMOLOGICKÁ TRANSPOZICE: Výměna odpovídajících částí DNA mezi homologovanými chromozomy. CHIMÉRA: Kombinace lva. kozy a hada v řecké mytologii. V literatuře je chiméra výtvor imaginace: nemožná směsice. V biologii je chiméra organismus, který obsahuje geneticky odlišné typy buněk. V genetice je chiméra entita obsahující směs DNA z různých zdrojů.

CHROMOZOM: Podlouhlá struktura v buněčném jádru,jež obsahuje DNA. U lidí a antropoidních lidoopů existuje třiadvacet párů chromozomů, celkem tedy řestačtyřicet chromozomů. LYMFOKIN:

Imunologicky aktivní hormon produkovaný určitými buňkami zvanými lymfocyty. MEIOZA: Speciální typ buněčného dělení, k němuž dochází v průběhu tvorby pohlavních buněk (vajíček a spermü), v důsledku čehož má každá pohlavní buňka polovinu obvyklého počtu chromozomů. U lidí má každá pohlavní buňka dvacet tři chromozomy.

MITOCHONDRICKÁ DNA: Dna nezbytná k mitochondrické replikaci.

Dědí se pouze po mateřské linii.

319

MEROZOIT: Stadium životního cyklu některých parazitů,jež umožňuje organismu rozptýlit se a infikovat další buňky hostitele. PARAZIT Organismus, který žije na jiném organismu (čili hostiteli) nebo v něm.

Parazit hostiteli nepomáhá; ve skutečnosti je typické, že hostitele poškozuje.

PARAZITOLOGIE: Odvětví biologie, zabývající se parazity.

PATOLOGIE: Odvětví lékařské vědy, zabývající se příčinami, procesem, anatomickými efekty a důsledky choroby. REKOMBINANT DNA: Kompozitní molekula DNA, jež byla utvořena v laboratoři z DNA z různých zdrojů. RIBOZOM: Buněčná entita odpovídající za výrobu všech buněčných proteinů. RIBOZOMÁLNÍ PROTEINY:

Proteiny, vytvářející ribozomy. DNA, která kóduje tyto proteiny,je specifická pro každý druh a používá se k identifikaci druhu tkáně (tj. k určení, jde-li o krev lidskou nebo krev nějakého konkrétního druhu zvířete). ŠTĚP Z CIZÍ TKÁNĚ: Orgán nebo tkáň odebrané od jednoho živočišného druhu a transplantované jinému. Obvykle jde o zvířecí orgán nebo tkáň, které se transplantují člověku (např. prasečí srdeční chlopeň). TECHOLOGIE REKOMBINANTU DNA: Aplikovaná věda o dělení, výrobě a rekombinaci segmentů DNA nebo genů. VAKCÍNA: Látka podávaná jedinci, aby vyprodukovala odolnost vůči nějaké nemoci nebo infekci.

ROBIN COOK CHROMOZOM 6

Z anglického originálu CHromozome 6 (G.P. Putnams Sons, Mew York 1997) přeložila Jana Pacnerová redigovala Petra Nádvorníková fotografie na obálce Allphoto diabanka, Praha obalku navrhla Viera Fabiánová technická redaktorka Helena Illiková vidalo nakladatelství Ikar Praha spol. sro. v roce

1997 jako svou 342 publikaci vydání první sazbu zhotovilo Sdružení Mac spol. sro. Praha vytiskly Tlačiarne BBspol. sro.

Bánská Bystrica

Advertisements